Jostein Gaarder: Loutkář

Norský autor i ve své nové knížce pro dospělé hýří příběhy.

Tentokrát je vypráví hlavní hrdina Jakop, vážený akademik a vášnivý lingvista, který je natolik osamělý, že navštěvuje pohřby cizích lidí a dává se na smutečních hostinách do řeči s pozůstalými. Díky své sečtělosti a jazykové pohotovosti si pokaždé dokáže vymyslet příběh, který jej k nebožtíkovi váže a zaujmout jím ostatní hosty. Jakop je znalec vztahů a souvztažností mezi indoevropskými jazyky, sám je ale z pletiva skutečných lidských vztahů poněkud vytržen. Má jediného přítele jménem Pelle, se nímž se radí a kterého s oblibou cituje, ale jak se ukáže, i Pelle není tak docela přítel z masa a kostí… Loutkář je dojemný a zároveň provokativní román o osamělosti, vztazích, o tom, jak jazyk a vyprávění utvářejí mezilidská pouta a vazby, o hledání smyslu a vlastního místa ve světě.

V překladu Jarky Vrbové vydává nakladatelství Plus jako jedenadvacátý svazek edice Pestrá řada.

Ukázka z knihy:

Sigrid na konci velkého rodinného stolu vstala a cinkla lžičkou do šálku od kávy. Téměř nikdo si toho nevšiml, protože v sále to šumělo a hučelo. Sigrid si odkašlala a zazvonila na sklenici s nožkou, tentokrát mnohem rozhodněji, a jala se hlasitě a zřetelně promlouvat ke shromážděným.

Drahá rodino! Drazí přátelé a kolegové Erika Lundina, drazí bývalí studenti…

Znovu mi přeběhl mráz po zádech, vrátila se nevolnost a napadlo mě, že tohle možná skončí špatně. Sigrid pokračovala:

Jmenuji se Sigrid a jsem Erikova nejstarší vnučka, dcera Jona-Pettera, který sedí po mé pravici. Je nejstarší Erikův potomek a momentálně drží na klíně zástupce nejmladší generace, ten se jmenuje Morten. Ne, to ne, Mortene! Hezky zůstaň sedět u dědečka… Rodina by tímto ráda poděkovala všem, kdo dnes vyprovázeli Erika na poslední cestě, a jsme vděčni i za to, že se nás tu sešlo tolik. Doufali jsme, že vás přijde hodně, ale nečekali jsme, že tak hodně. Ale přesto tu jeden chybí… dědeček by měl z každého z vás radost!

Ozvalo se několik vzlyků, ale Sigrid se nenechala vyrušit:

Za chvíli se bude podávat pohoštění, najíme se společně a pokusíme se spolu víc seznámit. Postupně bude příležitost i něco říci, ale dejte mi laskavě napřed znamení, protože jak asi víte, mám na starosti organizaci dnešního odpoledne. Na Erikově rozloučení nesmí chybět ani kulturní vložka, to bychom si neodpustili. Ale nejdřív dostanete sušenou šunku se smetanou, míchaná vajíčka, bramborový salát, křehký chléb, pivo a minerálku. Nevíme jistě, jestli se to v tomto domě smí, ale nachystali jsme i sklenku něčeho ostřejšího pro vás, kteří ji zvládnete a kteří už na to máte věk…

Sigrid se podívala na náš stůl a zastavila se pohledem u patnáctileté Mii, ale pak si všimla mne, cizího. Pokračovala:

Je to opravdu smutné, že nám dědeček odešel, ale já vám teď něco povím: Slíbila jsem mu, že vás tu pozdravím všechny dohromady a každého zvlášť. Věděl, že brzy zemře, a měl přání, aby některé z vnoučat bylo toastmaster, jak tomu říkal, a když jsem s ním mluvila naposledy, vzhlédl ke mně a řekl švédsky: Rád bych, abys toastmasterem byla ty. Přikývla jsem, byla jsem nejstarší, a v rodině jsme to už domluvili. Pak dodal: Pozdrav všechny. Nezapomeň ode mne všechny mé přátele a známé naposledy pozdravovat. Dědeček žil v Norsku padesát pět let. A tehdy jsem ho poprvé slyšela mluvit švédsky. Přikývla jsem, možná jsem si utřela slzu. Pak dodal: A musíte zpívat! Musí to být oslava. Skutečná hostina, Sigrid. Opravdová staroseverská pohřební hostina! Slíbíš mi to?

A s těmi slovy, jeho vlastními, vás vítáme na vzpomínkovém setkání za Erika Lundina. Zůstaňte tak dlouho, jak můžete a máte chuť. Sál máme k dispozici až do pozdního večera.

Na stole se objevil bohatý tác se sušeným masem a všichni kromě Mii si z lahví nalili do sklenic pivo. Bylo teplé, ale dvě lahve minerálky nám vyměnili za pivo a to bylo ledové, a sálem procházel mladý muž a naléval zájemcům akvavit.

Na stole nebyly prostřeny likérové skleničky, ale mladík měl v ruce malou tašku s plastovými pohárky a rozhlížel se po hostech, kdo by chtěl nalít. Jak je u nás zvykem, akvavit se nabízel mimo oficiální pohoštění. U našeho stolu s díky odmítla jen Ylva.

Liv-Berit se usmála a řekla mi: Sigrid nám dala úkol. Máme se pokusit navzájem se víc seznámit.Představila sebe a svého muže, tedy tvého bratrance Trulse, své dvě dcery, neteř Ylvu a synovce Fredrika a Joakima.O každém ještě připojila pár slov, a tak jsem se dozvěděl, že Fredrik studuje práva a že Joakim bude za rok maturovat.Tuva studovala operní zpěv a Ylva dokončila magisterské studium religionistiky. Poslední informace mne rozrušila do stejné míry, do jaké vyvede z míry hypochondra, když se dozví, že sedí u stolu s lékařem, ale já jen kývnutím projevil rezervovaný zájem a předstíral jsem, že až do této chvíle mi jména spolustolovníků ani jejich spojitost se zesnulým nic neříkají. Usadili mě sem jako posledního přišedšího, protože jinde nebylo místo. Nemohl jsem přece tušit, že jsem skončil mezi členy profesorovy nejbližší rodiny.

Všichni mě pochopitelně pozorovali. Když je Liv-Berit několika slovy představovala, přesouval jsem pohled z jednoho na druhého. Ostatní se mezi sebou znali.

A vy? zeptala se Liv-Berit nakonec a hřejivě a vstřícně se usmála.

Jsem Jakop, řekl jsem. Nebo jsem mohl říct Jakop Jacobsen. Jak já to komické jméno nenávidím!

Nikdo sice nechtěl slyšet mé příjmení, ale nikdo ze mě ani nespouštěl oči. Liv-Berit se zeptala znovu: A jak jste znal tatínka?

Pověděl jsem jim, že jsem byl v sedmdesátých letech Erikův student, připojil jsem pochvalná slova o jeho přednáškách a doplnil je několika anekdotami z akademického prostředí. Všichni se ale na mě dál dívali, a tak jsem musel pokračovat: Ještě dlouho po dokončení severských studií jsem s ním udržoval kontakty a víceméně pravidelně jsme se scházeli a mluvili spolu o starém germánském náboženství, taková neformální kolokvia, jichž jsem si přirozeně velice vážil…

Ylva mě přerušila. Byla to krásná mladá žena s živým a citlivě reagujícím výrazem. Zeptala se: germánské náboženství?

O něm toho mnoho nevíme. Víme něco od Tacita a zůstala nám pojmenování dnů v týdnu, ale to je tak všechno…

Vypadalo to, že náš hovor nabere směr hnidopišské odbornosti, to nebylo možné přehlédnout. Původně jsem si představoval, že budu u stolu jediný odborník. Kde jsem vzal tu představu, netuším. Ale na to, abych se zvedl a odešel, bylo příliš brzy, anebo příliš pozdě.

Tvůj dědeček byl ze staré školy, řekl jsem. Neboli jak se zmínil pastor, převzal teorie Magnuse Olsena asi tak, jako Magnus Olsen převzal o půl století dříve názory Sophuse Buggeho.

Ylva pokývla. Vyložil jsem si to jako svého druhu souhlas a snad mě tím i vybízela, abych pokračoval. Všichni kolem stolu mi pozorně naslouchali.

Tak jsem pokračoval: Snažil jsem se zaměřit Erikovu pozornost na velký objev George Dumézila. V návaznosti na jeho výzkum jsem ho chtěl upozornit na indoevropskou perspektivu, míním tím indoevropský panteon jako odraz tří tříd neboli stavů ve společnosti. Dumézil viděl paralelu mezi Ódinem a bohem Týrem – jako nejvyššími bohy – ti odpovídají védským božstvům Varunovi a Mitrovi. Náš bůh války Tór s kladivem je analogický s védským bohem blesku Indrou vyzbrojeným vajrou, trojzubcem. A konečně bozi vánové, tedy Njord, Frey a Freya, kteří měli na starosti hospodářské funkce, jsou analogií k védským božstvům-dvojčatům Ašvinům. Takové paralely nachází Dumézil všude v indoevropském prostředí, ve starém íránském náboženství, u Řeků, u Římanů a Germánů…

Ylva nasadila zamyšlený, téměř nasupený výraz a připomněla mi v tu chvíli Renée Zellwegerovou ve filmu, který jsem nedávno viděl v kině Saga. Přitom před několika vteřinami se usmívala od ucha k uchu. Pokývla a zábleskem v oku odsouhlasila mé názory na dědečkovu historickou retrospektivu. Nicméně namítla:

Dumézil nám zanechal řadu podkladů k výzkumu dějin náboženství. Dnes se ale považuje za starou školu. Nebyl to vlastně ani náboženský badatel. Byl to filolog, jazykovědec…

Souhlasně jsem pokývl.

Stejně jako Erik Lundin a Magnus Olsen, řekl jsem. Protože právě jste naznačila, že filologie může být jedním ze zdrojů, jak získat poznatky o náboženské historii. Tam, kde chybí psané prameny a ani archeologie nemá čím pomoci, o krok vpřed nás může posunout srovnávací jazykověda. A váš dě deček Erik a já jsme mnoho let měli obapolný prospěch ze společných rozhovorů. Ještě dlouho poté, co jsem se sám stal profesorem na střední škole, jsme se scházeli, třeba jen přes oběd, a mnoho let jsem ho navštěvoval v jeho pracovně na univerzitě, kde jsme četli staroseverské texty očima Dumézila. Občas jsme i několikrát obešli jezero Sognsvann a obklopeni přírodou mluvili dál. Trochu se stydím, že jsem zůstal učit na gymnáziu a nepostoupil jsem výš v akademické kariéře, ale v hloubi duše jsem veškerou snahu o vědeckou kariéru zanechal. V té době jsme se s vaším dědečkem spíše pro radost začali učit sanskrt. Četli jsme Rgvédu a mnohokrát jsme se skláněli nad trojjazyčným vydáním Bhagavadgíty. Staroseverština a védština jsou dvě strany stejné mince nebo přinejmenším dvě větve stejného stromu, každá větev sice rostla zvlášť, ale na společném stromě.

Pomyslel jsem si, že to stačí. Ylvina tvář byla jako otevřená kniha, pokývla, i když možná očekávala pokračování.

V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že Lundin byl nejen její dědeček, ale i odborný školitel.

Řekla: Použil jste výraz „germánská náboženství“. Mohl byste mi podrobněji říct, o čem jste mluvili? Dědeček se nikdy o Dumézilovi nezmínil. Mluvili jsme o Magnusu Olsenovi a třeba i o přednáškách Anne Holtmarkové zaměřených na Vědminu píseň a o jejích poznámkách k pověstem od P. A. Muncha včetně odkazů k jejich francouzskému guruovi, o němž jste mluvil.

Hosté kolem stolu začali ztrácet trpělivost a přestali poslouchat. Fredrik a Joakim už se bavili se sestřenicí Miou. Jistě došli k názoru, že tenhle bývalý student, jemuž nabídli poslední volné místo u rodinného stolu, začal okupovat nepřiměřeně mnoho prostoru.

Já se ale napřímil, podíval jsem se na Ylvu a pokračoval jsem:

Mluvili jsme o Ódinovi. Měl jsem v úmyslu napsat doktorskou práci o Ódinovi z germánské, možná i indoevropské perspektivy. Mnohé nasvědčuje tomu, že Ódin – nebo Wodan či Wotan – má celogermánský charakter jako runy a také je stejně starý.

Aha, řekla. Ódin je zajímavá postava, rozhodně na Severu, ale myslím i z hlediska historického, a ještě hodně se o něm může přemýšlet a psát. Proč jste to vzdali?

Odpověděl jsem: Dumézil umístil naše germánské božstvo do stejné kategorie jako védské božstvo Varuna. Poukázal i na etymologickou shodu mezi Varunou a řeckým bohem Uranem.

Ylva pokývla: To je známé, ale pravděpodobně vykonstruované.

Nenechal jsem se zastavit. Pokračoval jsem: A Varunu s Uranem spojují Ódinovy runy.

Ylva se rozesmála: Já vím. A to je blbost. Doufám, že mi prominete hindskou metaforu: Občas není na škodu rozlišovat mezi výkalem a skořicí.

Dolila si trochu piva a odvrátila pohled k ostatním u stolu a srdečně, ale poněkud přezíravě se znovu zasmála.

Liv-Berit si určitě všimla, že mě to mrzí. Co si může myslet o studentovi, který se objevil po třiceti letech na pohřbu svého profesora? Nevím, jestli ti o tom něco řekla. Ale pak se na mě podívala smířlivým pohledem a zvesela prohlási la: Ylva měla vždycky svou hlavu. A často se kvůli svým názorům dostávala do sporu s učiteli.

Ylva dělala, že poznámku přeslechla. Dál se smála.

Role učitele středního věku, kterého přitlačila ke zdi mladá studentka, se mi nelíbila. Situaci mi nijak neulehčilo ani vědomí, že v diskusi byla koneckonců vyrovnaným partnerem. Ale zachoval jsem dekorum. Abych netěkal pohledem, ale ani se nemusel své oponentce dívat do očí, zadíval jsem se na safírově modrý přívěsek. To třetí oko bylo však stejně jízlivé jako druhá dvě, a já se cítil ještě víc pokořen. Napadlo mě, že je to jistě Ódinovo oko, to, které vložil do Mímiho studny.

Varuna a bůh run Ódin! Něco tak idiotského! Té teorii jsem sám nikdy moc nevěřil. Od doby, kdy jsem byl studentem gymnázia a půjčil jsem si od profesora norštiny překlad Dumézilova Les dieux des Germains, uběhlo téměř čtyřicet let. Už tehdy mi bylo nápadné, že ten Francouz svými etymologickými výklady popustil uzdu fantazie trochu příliš.

Napadlo mě staré známé: „Kdybys býval radši mlčel!“

Kdybych býval mlčel, mohl bych před ní dál vypadat jako dobrý lingvista.

Takto vím jen já, že ve skutečnosti dobrý lingvista opravdu jsem, a zvláště pokud jde o indoevropskou etymologii. Hledání původu slov bylo moje hobby už od mladých let. Dumézil a jeho výklad mýtů mě zajímal jen krátce v sedmdesátých letech. Měl jsem samozřejmě vědět, že od té doby nabralo studium religionistiky zcela nový kurz. Připadal jsem si jako Ibsenův stárnoucí stavitel Solness a Ylva byla v roli mladé nebojácné slečny Wangelové.

© 2016 H. Aschehoug & Co. (W. Nygaard) AS

www.aschehoug.no

Translation © Jarka Vrbova, 2017

Cover Illustration © Aud Gloppen/Blæst

ISBN 978-80-259-0634-7