Marie Rejfová: Kdo jinému jámu kopá

Poklidný život městečka ležícího na brdském pomezí rozvíří smrt výstřední učitelky. Josefína Divíšková, mladá malířka původem z Prahy a rovněž učitelka, jež nalezla v městečku jménem Brod dočasné útočiště, začne rozplétat nitky případu stylem (a s humorem) jí vlastním.

Kdo a z jakého důvodu mohl zabít Alenu Výbornou, která byla možná trochu praštěná, ale nikdy nikomu neublížila? Jak s případem souvisejí drsní majitelé místního autobazaru, manžel oběti Rudolf Výborný, mentálně zaostalý mladík Pavel Řábek či další z učitelek brodského gymnázia, Běta Benčáková?

Podaří se Josefíně odhalit pozadí skandálního zločinu dřív než kriminalistům? Nebo bude muset spolupracovat s komisařem Tvrdíkem, který je sice sympatický a zatraceně dobře vypadá, ale přesto – nebo možná právě proto – jí pije krev víc, než je zdrávo?

Knihu vydalo nakladatelství Mystery Press. Souběžně, jen v elektronické podobě, vychází novela Kdo má pod čepicí (která románu dějové předchází). Na druhou polovinu letošního roku plánuje Mystery Press další Josefínin případ nazvaný Komu straší ve věži.

Ukázka z knihy:

Slunce stálo vysoko a bez slitování utápělo krajinu ve vlnách srpnového vedra. Les, který pokrýval kopce nedaleko Brodu, praskal a šustil horkem. Ve vzduchu byla cítit vůně pryskyřice a jehličí.

„No není tady krásně?“ pronesla kyprá brunetka zadýchaně už asi po sté a setřela si ze zarudlého obličeje kapky potu.

Josefína na ni pohlédla. Pořád ještě netušila, jestli Bětu Benčákovou místní příroda opravdu tak dojímá, nebo jen hledá záminku k tomu, aby zastavily. Ale vzhledem k tomu, že v úzkém kruhu učitelek brodského gymnázia, které se pravidelně scházely v cukrárně na náměstí, netrpěla podobnými výlevy, tipovala spíš to druhé.

„Je.“ Josefína kývla. „Ale měly bychom přidat do kroku. Miroslava s paní Výbornou jsou už dost vepředu.“

Běta se nepohnula. „V sobotu jsem vás hledala na zábavě, ale prý jste odešla hned na začátku.“

„Nebylo mi dobře,“ zalhala Josefína. Mezi štíhlými kmeny smrků se vznášelo hejno komárů a tiše se k nim blížilo.

„Zas o tolik jste nepřišla. Hráli hezky, ale...“ Běta zavrtěla hlavou. „Kdyby v sále nepobíhala Alena v těch svých ukrutných šatech, unudila bych se k smrti.“

Josefína na ni po očku mrkla. „Znáte se s Alenou dlouho?“

„Od vysoké školy,“ odpověděla Běta. „Vždycky byla trochu praštěná, ale to mi nikdy nevadilo.“ Ohnala se rukou. Hejno komárů zavířilo a vzápětí se vrátilo do původní formace. „A proč vy si s námi vlastně netykáte, Josefíno? Jsme přece všechny kantorky.“

A to je na tom to nejděsivější, pomyslela si Josefína. Přinutila roztáhnout tvář do širokého úsměvu. „Pojďte, musíme je dohnat,“ řekla a vykročila po lesní pěšině.

Za nejbližší zatáčkou narazila na svou sestru. Stála na kraji cesty a s rukama v bok zírala do nejbližšího mlází.

„Takovým tempem na Vyhlídku nikdy nedojdeme,“ zkonstatovala. Ve vysokých pohorkách a pumpkách vypadala jako z předrevoluční reklamy na tatranky.

„Myslela jsem, že je to výlet, a ne přespolní běh,“ namítla Josefína.

Miroslava ji sjela přísným zrakem a potom se znovu obrátila k mladým smrčkům, odkud se v tu chvíli vymotala další členka jejich osazenstva s několika vysušenými bedlami v ruce.

V uších Aleny Výborné se houpaly dlouhé extravagantní náušnice naprosto nevhodné do přírody, jak nezapomněla poznamenat Miroslava. Josefína byla ráda, protože jinak by se terčem kritiky docela určitě staly její páskové sandále a triko s nápisem Jsem štíhlá a žádoucí.

„A co kdybychom si tady, holky, daly kafíčko?“ usmála se Alena a s prskáním si ze rtů pokusila sundat neviditelnou pavučinu. „Proč to ty potvůrky dělají tak lepkavý, to nepochopím.“ Položila houby do trávy jako svátost.

„Aby jim to drželo,“ opáčila Josefína.

Alena zanechala snahy zbavit se pavoučích vláken a shodila ze zad batoh, ze kterého bez ohledu na Miroslavin nesouhlasný výraz vytáhla obří nerezovou termosku.

„Přestávka na kafe?“ zalapala po dechu Běta, která k nim konečně dorazila.

„Bude vám po něm ještě větší horko.“ Miroslava zvedla ukazováček. „Dejte si ho až nahoře.“

„Uvolni se, Mirko. Je tu krásně. Zhluboka dýchej a užívej si tenhle okamžik,“ řekla Alena a podala Josefíně kalíšek plný lákavě vonící kávy.

Odpovědí jí bylo jen slabé zavrčení.

Josefína se na sestru neodvážila podívat a rychle sáhla po hrnku, jako by měla v nejbližší chvíli od Miroslavy dostat ránu ukazovátkem. Usrkla a blaženě polkla. První hezká věc, která ji toho dne potkala. Ne, vlastně druhá, uvědomila si. Ráno kolem deváté ji vzbudil telefon. Za normálních okolností by Vincenta sepsula jako malého kluka za to, že jí volá takhle brzy, ale tentokrát jí k tomu nedal šanci. Jeho hlas zněl tak šťastně, že se nezmohla na jediné ostřejší slovo. Jenže vytáhnout z něj bližší informace se jí bohužel nepodařilo. Vyhýbal se odpovědi, jak jen mohl, a nelogicky blábolil. Kdyby ho neznala, myslela by si, že někoho má.

Láska dělá z lidí blbečky, vzpomněla si na slova své mondénní babičky. Ale vždycky je to lepší, než být blbcem od narození.

Usmála se a dopila poslední doušek kávy.

„Ještě necelé dva kilometry po zelené a jsme na Vyhlídce,“ vytrhla ji z myšlenek Miroslava a mrkla na hodinky. „Bude půl třetí, takže s vaší rychlostí a neustálými zastávkami tam dorazíme ve tři. Zpět do Brodu půjdeme po červené. Je to vesměs po rovince, takže −“

„Počkej,“ skočila jí do řeči Běta s marně skrývanou panikou. „Myslela jsem, že se vrátíme stejnou cestou do Podlesí a zpátky do Brodu pojedeme zase autobusem.“

„Ne.“

„No,“ usmála se Alena a nalila si další hrnek kávy. „Možná, že do večera budeme doma.“

„Když natáhneme krok, ve čtyři hodiny – v půl páté jsme v Brodu,“ rozhodla Miroslava.

Josefíně začala docházet trpělivost. „Víte co,“ přehlédla notně otráveným pohledem dámské osazenstvo, „já se tady od vás odpojím. Naskicuju si pár obrázků a sejdu do Podlesí na autobus.“

„Co blbneš,“ zaťukala si Miroslava na čelo. „Koukej jít s námi.“

Teď už tuplem ne, nakrkla se Josefína v duchu. Být učitelka je sama o sobě dost hrozná věc, ale být ještě k tomu nesnesitelná… „Uvidíme se doma,“ houkla a vykročila zpět po cestě.

„Nahoře to bude hezký!“ křikla za ní Běta.

Panoramata, docela určitě, Josefína obrátila oči v sloup. „Jestli, Běto, chcete, můžeme se vrátit spolu,“ zavolala přes rameno. Rozbít Miroslavě pečlivě naplánovaný výlet, způsobit rozkol v její skupině – to by byla pomstička.

„Běta není žádná třasořitka a vyšlápne to s námi!“ odpověděla za nebohou kolegyni Miroslava.

„Fajn.“ Josefína pokrčila rameny a vydala se k Podlesí. Najde si hezkou mýtinku. Minutku si orazí, možná že skutečně něco naskicuje, a pak si počká na autobus do Brodu. Třeba by opravdu mohla zkusit malovat v plenéru. Krajiny jdou dobře na odbyt. Namaluje pár olejů, zbohatne, dá výpověď v základní umělecké škole, odstěhuje se do Prahy, nebo tady třeba zůstane, koupí si byt −

Josefína s úlekem uskočila jako když ji píchne. Z keře po její levé straně vylétl drozd a s vyčítavým křikem zmizel kdesi v korunách stromů.

„Ptáku blbej,“ zaklela tiše a prošla vysokými keři ještě o kousek dál.

Pak se překvapeně zastavila. Smrky zde vystřídal bukový les. Kořeny stromů obrůstal mech napájený pramínkem vody, který se prodíral po kamenitém podloží. Sytě zelené listí propouštělo jen málo světla a poskytovalo příjemný stín. Jako by se najednou ocitla úplně na jiném místě. I vzduch tu byl jiný. Cítila v něm hlínu, vlhkost a podhoubí. Chuť kreslit ji nadobro přešla. Posadila se do trávy, dala si bradu do dlaní a jen tak v klidu odpočívala.

Neměla ponětí, jak dlouho tam seděla, když les kolem ní naplnilo hysterické ječení. Prohnalo se údolím a s několikanásobnou ozvěnou se zase vrátilo zpět. Patřilo Bětě.

Josefína se rozběhla k místu, kde se rozloučila s ostatními, ale nikdo tam nebyl.

„Mirko!“ zakřičela. „Kde jste?!“

„Tady!“ zaslechla Miroslavin hlas odněkud z pravé strany.

Prodrala se mlázím do vysokého lesa a rozhlédla se. „Kde?!“ křikla znovu. Lehký vánek rozhýbal vrcholky smrků, ale ani on nezahnal podivné ticho, které se usadilo všude kolem. O kus dál spatřila starou oplocenku. Skrz letité plaňky prorůstala vysoká tráva a husté maliní. V jednom rohu byl plot pobořený. Zpoza něj se ozýval hlas přidušený pláčem.

S neblahým tušením zamířila přímo tam. V ústrety jí vyšla Běta s mobilem u ucha a obličejem zkřiveným hrůzou.

„Co se stalo?“ zeptala se Josefína bez dechu.

Běta zvedla ruku. „Dobře,“ vzlykla do přístroje. „Vyjdu na cestu, abyste věděli, kde nás najdete.“

Josefína se kolem ní prosmýkla a vešla do oplocenky. Pohled, který se jí naskytl, byl otřesný. V podrostu ležela Alena – oči vytřeštěné do nebe. Vedle ní klečela Miroslava a masírovala jí hrudník.

„Raz, dva, tři...“ Tvář měla bledou vyčerpáním.

Josefína stála jako přimrazená. Když jí mozek opět začal pracovat a ona si všimla nalévající se podlitiny kolem Alenina krku, polilo ji horko. Chytla se za ústa a cítila, jak začíná upadat do šoku.

„Bože můj,“ hlesla, vycouvala ven a sesula se na zem. Žaludek se jí kroutil nevolností jako na kolotoči. „Pane bože.“ Přišla si jako v nějakém přiblblém filmu. Za chvíli se probere a všechno bude zase v pořádku.

Jenže ono to v pořádku nebylo. Les stále mlčel a Miroslavino počítání nebralo konce. Měla by se zvednout a jít sestře pomoct, ale nedokázala se vzchopit. Zírala do trávy a čas plynul.

„Josefíno!“ křikla Miroslava.

Potácivě se zvedla na nohy.

Miroslava k ní zvedla zrak, aniž by ustala v oživování. „Musíš mě vystřídat, už nemůžu.“

„Jo,“ zašeptala Josefína a klekla si vedle Aleny.

„Připrav se,“ řekla Miroslava. „Napočítám ještě tři.“

Kdesi v údolí se rozezněla houkačka a potom další. Josefína zatlačila na Alenin hrudní koš.

„Pořádně!“ Miroslava prudce oddychovala. „Vší silou! Raz, dva, tři!“

Josefína zabrala. Uběhly další hrozné minuty a ona cítila, jak jí paže bolestivě tuhnou.

O něco později se ozvaly kroky a dva lidé v červeném oděvu je odstrčili stranou. Zvedla se a nechala záchranáře dělat, co umí.

„Sakra práce,“ ozval se vedle ní hluboký hlas.

Byl to policista Švec ještě s jedním kolegou v hodnosti rotného. Ten obrovskému strážmistrovi sahal sotva po ramena. Nemohla si pomoct, ale přišlo jí to legrační.

„Negativní.“ Hlas zdravotníka ji vrátil do reality.

Běta se za jejími zády rozplakala: „Říkala, že si po tom kafi musí odskočit. Když dlouho nešla...“

„Teď všichni odsud pryč,“ zavelel Švec, „místo bude zajištěno do příjezdu výjezdové skupiny.“

„Mám tam batoh,“ namítla Miroslava a zamračeně sledovala, jak strážmistr mezi stromy napíná červenobílou pásku.

„Musíte počkat, než přijede výjezdovka,“ zopakoval rotný.

„Vaše jméno?“ Zpražila ho pohledem, pod kterým by se do země zavrtal snad i policejní prezident.

Překvapeně zamrkal. „Rotný František Procházka.“

Chvilku na něj zírala a pak si unaveně sedla na zem.

Josefína jí záviděla její pevné nervy. Ona sama stále balancovala na hranici duševního zhroucení.

Jeden ze záchranářů k ní přistoupil a otevřel kufřík. „Dám vám něco na uklidnění. Máte vodu na zapití?“ zeptal se a podal jí prášek.

Bezmyšlenkovitě přikývla a strčila si pilulku do úst. Uvízla jí v krku.

Když se přestala dusit, pohlédla uslzenýma očima na zdravotníka, který ji po celou dobu bušil mezi lopatky. „Aspoň jste sem nejeli zbytečně,“ řekla a potom se konečně rozbrečela.