Ben Kane: Orlové ve válce

Bitva v Teutoburském lese, která se odehrála v roce 9 n. l. mezi spojenými germánskými kmeny a třemi římskými legiemi, vedenými guvernérem Germánie Quinctiliem Varem, byla pro Římany zdrcující a z této porážky se nikdy úplně nevzpamatovali. Britský spisovatel Ben Kane si pro svůj román Orlové v bouři vybral právě tuto událost a dokázal ji strhujícím způsobem oživit. Stojí zde proti sobě dva hlavní hrdinové, skutečná historická postava, římský voják vysokého postavení, náčelník germánského kmene Cherusků Arminius a centurion Tullus, postava fiktivní. Právě do Tulla dokázal autor vtělit vlastnosti houževnatého římského vojáka, jednoho z těch, kteří pomohli Římu dobýt tehdejší svět a dlouho ho udržet. Charismatický Arminius, jenž v dětství přišel do Říma jako rukojmí a byl tam vychován, nikdy nezapomněl na svůj původ a vytrvale sledoval záměr zbavit svoji zemi nájezdníků, kteří ji porobili. 

Současný britský autor Ben Kane se specializuje na historickou literaturu a jeho vášní je především historie starověku. Český čtenář se mohl už seznámit s jeho trilogií Zapomenutá legie situované do doby triumvirátu Julia Caesara, Pompeia a Crassa.

V novém románu zaměřil svou pozornost na zničující porážku stárnoucího prvního římského císaře Augusta v bitvě v Teutoburském lese. „Není to příliš známo, ale Řím ovládal pětadvacet let před touto bitvou většinu Germánie až k řece Labi,“ říká Ben Kane, „Tuto nadvládu však ukončila geniální léčka, kterou nastrojil a uskutečnil s tisíci příslušníků kmenů Germán s římským občanstvím Arminius. Během přepadení v Teutoburském lese rozdrtil jedinou odvážnou ranou tři římské legie, což představovalo desetinu stávající armády císařství.“

Kane se ve své knize snaží co nejlépe popsat události, které se odehrály během osudného léta a podzimu, a přitom se držet dochovaných historických poznatků. Při práci na románu využil všech dostupných informací, procestoval místa, kde se bitva odehrála, i ta, jež dodnes svědčí o římské přítomnosti, a osobně si vyzkoušel, jaké to je, urazit pěšky ve zbroji římského vojáka velké vzdálenosti. Všechny tyto poznatky prostupují jeho románem a dodávají mu nezapomenutelnou atmosféru.

„Bylo vzrušující sbírat materiál a potom psát o příčinách tohoto střetnutí, o bitvě samotné i o jejích důsledcích. Dvakrát jsem navštívil místa, kde boj probíhal, i četná německá muzea. Pohled na výstroj, zbraně, mince, a dokonce na kosti legionářů, kteří tam položili život, nejen podnítil mou představivost, ale zasáhl i mou duši,“ popisuje autor vznik románu. Přestože je to fikce, vystupují v ní historické postavy a vychází ze skutečné události. Připomíná, proč legenda o Římu stále přetrvává, a umožňuje čtenáři zažít s Varovými legionáři během Arminiova přepadení hrůzy, které se odehrály jednoho deštivého dne.

Historický román vydává Vyšehrad. Na první díl Kaneovy trilogie naváží svazky Orlové na lovu a Orlové v bouři.

Ukázka z knihy:

Bylo nesnesitelné vedro a obloha téměř bez mráčku. Armi­nius seděl se zkříženýma nohama na zemi před stanem a špičkou dýky maloval do prachu různé obrazce. Maelo si dřepl vedle něj. Nad nimi stál třetí bojovník a čekal. Kolem nich vytvářely stany Arminiových jednotek dlouhé strany ob­délníku s ohradami pro koně na krátké straně. Otevřený konec vedl k jedné z mnoha ulic v rozlehlém provizorním táboře před Veterou, který vznikl, když na Varovu výzvu dorazila vojska rozmístěná kolem řeky Rhenus. I přes velký počet stanů tam panoval klid. Většina mužů zamířila do hostinců a nevěstinců, jakmile k tomu dostali svolení.

„Chci slyšet znovu každičké slovo o tom, co jsi mi právě řekl,“ poručil Arminius.

„Minulý měsíc ukradlo několik mladých Tencterů dobytek Usipetům,“ řekl bojovník. „Usipeti začali uvažovat o odplatě, ale než měli příležitost něco podniknout, Římani v Alisu se o tom nájezdu dověděli. Průzkumná hlídka, která se odtud vracela, narazila náhodou na skupinu mladých Usipetů, kteří hnali do­bytek na novou pastvinu. Jeden z nich – jak to vypadá, mohl by to být nový vrchní tribun Tubero – se domníval, že ti chlapci jsou zloději. Zaútočil na ně a několik jich zabil. Většímu krveprolití zabránil centurion, který zjistil, že mladíci nejsou Tencterové.“

„Omluvili se za to?“

„Pokud vím, tak ne,“ odpověděl bojovník.

„Takhle se chovají k lidem z kmene, který žije s Římem v míru?“ zavrčel Maelo. „Špinaví římský psi.“

„Klid, Maelo,“ napomenul ho Arminius s ledovým výrazem v očích a pohlédl na bojovníka. „Děkuji. Předpokládám, že se půjdeš napít.“

„To jo,“ nesměle se usmál.

„Máš moje svolení. Zajdi do tolika hostinců, kolik stihneš, ať si pořádně užiješ. Postarej se, aby si tu historku vyslechl každý místní, kterého potkáš.“

„Máš mé slovo, Arminie.“

Když odešel, Arminius se znovu zadíval na Maela. „Smrt těch mladíků je politováníhodná, ale pro nás je to něco jako dar z nebes.“

„Jejich smrt přinutí Usipety, aby se k nám přidali,“ pocho­pil Maelo.

„To určitě.“ Arminius se stísněně usmál. Úzkostlivě. „Nemohl jsem si přát lepší způsob, aby se to stalo.“

„Ale…“

Arminius se nahnul k Maelovi. „Víš líp než kdokoli jiný, že je mi těch chlapců líto. Ale jestli jejich smrt pomůže, že se Usi­peti přidají na naši stranu a že tak učiní i ostatní kmeny? Ne­stojí to za to?“

Na chvilku se odmlčel.

„Stojí, sakra,“ řekl Maelo a zavrtěl hlavou.

„Mysli na krev, kterou z Římanů vycedíme, až nastane vhodná chvíle.“

„Až ta vhodná chvíle nastane,“ zopakoval Maelo. „Připadá mi, jako bych čekal celý život na příležitost zasadit Římu opravdu bolestnou ránu. Jako kdyby ty ne,“ řekl smutně.

„Byla to dlouhá doba pro nás pro oba,“ souhlasil Arminius. „Ale čekání brzy skončí.“

Jejich rozhovor ukončil zvuk blížících se kroků. Za okamžik se objevil mladý legionář, který přišel od tábora. Pot mu tekl po tváři, což vypovídalo o tom, jaké vedro je v plné zbroji v letním počasí. Když uviděl Arminia a Maela, zpomalil. „Pane,“ řekl a le­dabyle zasalutoval.

„Zdravím tě,“ odpověděl Arminius a rozzlobilo ho, že dokonce i obyčejný voják mohl tak snadno projevit svůj povýšený postoj.

„Hledám Arminia z kmene Cherusků, pane.“

„Já jsem člověk, kterého hledáš,“ prohlásil Arminius a s ra­dostí zaznamenal, že legionář v rozpacích zrudl. „Co tě sem při­vádí?“

„Varus vás čeká v principiu v devět hodin, pane. Bude vyšetřovat tu událost s domnělými zloději dobytka.“

Maelo si odfrkl, ale legionář si toho zřejmě nevšiml. „Poděkuj Varovi,“ řekl Arminius. „A vyřiď mu, že rád přijdu.“

„Velmi dobře, pane.“ Legionář znovu zasalutoval a odešel.

„Domnělí zloději? Co tedy dělali? Kradli si vlastní dobytek?“ zasyčel Maelo.

„Klid, bratře. Jestli Varus ten důvod neuznal, tím zároveň přiznal, že tribun zavraždil nevinné muže.“

„Což udělal.“

„To víme my dva. Ví to i centurion, který zasáhl. Musí to vědět i Varus, jenže neobviní jednoho ze svých lidí, hlavně ne vrch­ního tribuna, než si vyslechne, co se stalo.“

„Vsadím svůj nejlepší meč, že i když si vyslechne všechny a bude jasné, že zmíněný důstojník ke svému činu neměl žádný důvod, Varus toho bídáka nepotrestá. Aspoň ne tak, jak si za­slouží. Nejlepší by bylo, kdyby mu přitlačili hlavu do bahna proutěným pletivem.“ Maelo hovořil o metodě, kterou se trestali v kmenech zločinci.

„Máš pravdu.“ Arminius vstal a oprášil si zezadu kalhoty. „Ale to neznamená, že si nemůžu Vara vychutnat a přinutit ho zaplatit rodinám mrtvých mužů velké peníze.“ Potichu dodal: „Usipeti budou zuřit nad tou parodií na spravedlnost, kterou jim nabídne za vraždy. Každý jejich bojovník se bude chtít zú­častnit přepadení.“

„U Donara, už se nemůžu toho dne dočkat,“ řekl Maelo.

„Trpělivost, bratře. Už se to blíží,“ uklidňoval ho Arminius a hleděl divoce jako ostříž.

Copyright © 2015 by Ben Kane

First published as Eagles at War by Preface Publishing, an imprint of Cornerstone Publishing. Cornerstone Publishing is a part of the Penguin Random House group of companies

Translation © Jaroslava Hromadová, 2017

ISBN 978-80-7429-735-9