Eugen Ovidiu Chirovici: Kniha zrcadel

Pravda jednoho je lží druhého.

Literární agent Peter Katz obdrží nedokončený rukopis s názvem Kniha zrcadel a je z něj nadšený. Autor knihy Richard Flynn popisuje svá studia na Princetonské univerzitě koncem osmdesátých let a svůj vztah se studentkou psychologie Laurou, chráněnkou slavného profesora Josepha Wiedera. Jedné noci těsně před Vánoci roku 1987 byl Wieder ve svém domě brutálně zavražděn, avšak policie jeho smrt nikdy neobjasnila.

Peter Katz je přesvědčen o tom, že kompletní rukopis odhalí, kdo čin před pětadvaceti lety spáchal. Jenže chybí konec! Katz začne po autorovi a zbytku rukopisu pátrat, ale zjistí, že Flynn umírá v nemocnici a rukopis není k nalezení. Přesto chce vraždě přijít na kloub, a proto případ předá svému kamarádovi, investigativnímu novináři Johnu Kellerovi, aby se pokusil tehdejší události rekonstruovat. Jenže cizí vzpomínky jsou nebezpečné a některé by možná měly raději zůstat navždy pohřbené...

Pochvalně se o románu vyjádřil například spisovatel Lee Child, když napsal, že jde o „detektivní příběh vyprávěný způsobem, jakým Picasso maloval své obrazy“.

Eugen Ovidiu Chirovici (1964) se narodil v Transylvánii v rumunsko-maďarsko-německé rodině. Řadu let pracoval jako novinář, přispíval do BBC a rádia Svobodná Evropa. Byl také poradcem rumunského předsedy vlády. Jeho první román Masacrul (Masakr, 1991) zaznamenal velký úspěch, během jednoho roku se v Rumunsku prodalo sto tisíc výtisků. Od té doby napsal deset románů a pět nebeletristických knih. Vydání jeho prvního anglicky napsaného románu Kniha zrcadel provázel zájem nakladatelů po celém světě. Ještě před vydáním knihy se práva prodala do třiceti čtyř zemí.

O nejednoznačnosti svých postav autor říká: „...když se kolem sebe rozhlédnete, zjistíte, že lidé, které znáte, také nejsou úplně dobří nebo špatní, nejsou černobílí jako ve středověkém románu. Někteří jsou hrubí, zbabělci a lháři, často se chovají iracionálně a jsou schopni špatností. Kdybychom ale nedokázali nenávidět, nedokázali bychom ani milovat. Kdyby neexistoval strach, nebyli by hrdinové, pouze sebevražední roboti. Ne, nevěřím v lidské dobro, tak jak to podáváte, ale nevěřím ani ve vrozenou špatnost lidstva. Během evoluce jsme se naučili, že morální jednání je pro nás prospěšnější než páchání zla, proto se také odjakživa snažíme různými způsoby zbavit všech darebáků: vrahů, násilníků, zlodějů a tak dál.“

České vydání románu vychází v rámci akce Velký knižní čtvrtek dne 16. Března. Vydává jej nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Kvůli rozbité židli jsem začal mluvit s mrtvými.

Jak by řekl Kurt Vonnegut mladší, psal se rok 2007 a John Keller se konečně ocitl na mizině. To jsem já — těší mě. Krátce předtím jsem absolvoval kurz tvůrčího psaní na Newyorské univerzitě, a mám-li být upřímný, kroužil jsem kolem svých iluzí jako můra přitahovaná nebezpečím žhnoucího světla žárovky. Bydlel jsem v podkrovním bytě na Lower East Side se slibným fotografem Neilem Browmanem a rozesílal jsem do literárních časopisů dlouhé a nesmyslné žádosti v naději, že mi některý konečně nabídne práci. Nezdálo se však, že by si někdo povšiml mé geniality.

Strýček Frank, starší bratr mé maminky, udělal v polovině osmdesátých let terno, protože investoval do počítačového průmyslu, který se v té době začal pěkně rozjíždět. Frankovi bylo něco přes padesát a bydlel v nóbl bytě na Upper East Side. Vypadalo to, že toho času nemá na práci nic jiného než nakupovat starožitnosti a ukazovat se s atraktivními dívkami. Byl to fešák s bronzovou pletí ze solária a uměl se oblékat. Občas mě pozval na večeři k sobě domů nebo do restaurace a dával mi drahé dárky. Já je pak za poloviční cenu prodával jednomu týpkovi jménem Max, který byl jedna ruka s majiteli nějaké zastavárny na Západní 14. ulici.

Starožitný nábytek, který tvořil zařízení obýváku, koupil strýc před mnoha lety v Itálii. Židle byly vyřezávané a čalouněné hnědou kůží a zub času na nich zanechal praskliny připomínající vrásky na obličeji. Jedna židle měla tu smůlu, že se jí ulomilo opěradlo nebo něco podobného, podrobnosti si už vážně nepamatuju.

Strýc nelenil a zavolal proslulého restaurátora z Bronxu, u kterého si obvykle šlo domluvit termín až za několik měsíců. Když zjistil, že Frank je ochotný zaplatit dvojnásobnou částku, vzal ho přednostně a přijel s brašnou nářadí rovnou ke strýcovi domů. Náhodou jsem u něj ten den zrovna byl.

Restaurátor byl rozložitý holohlavý chlapík ve středních letech. Měl pronikavý pohled a byl celý v černém, jako nějaký odstřelovač. Prohlédl si rozbitou židli, něco zamumlal a pak si na terase rozložil nářadí. Byl krásný slunečný den a domy na Východní 70. ulici v ranním oparu připomínaly obrovské křišťálové kvádry. Restaurátor se pustil do práce a já si šel se strýčkem vypít kafe a poklábosit o holkách.

Frank si všiml, že řemeslník si s sebou přinesl časopis. Ležel na stole a na jeho obálce stálo Ampersand. Měl osmačtyřicet stran tištěných na lesklém papíře a v tiráži na třetí straně stálo, že ho vydává společnost, kterou vlastní jakýsi John L. Friedman.

Strýc poznamenal, že s Friedmanem studoval na Rutgersově univerzitě. Prý spolu kamarádili, ale posledních pár let nějak vyšli z kontaktu. Napadlo ho, že by mu mohl zavolat a zeptat se, jestli neví o nějakém volném místě, o které bych se mohl ucházet. Sice jsem věděl, že všechno na světě se točí kolem protekce a peněz, ale byl jsem mladý a naivní a myslel jsem si, že to dokážu i bez tlačenky, a tak jsem jeho nabídku odmítl. A navíc, řekl jsem mu, když jsem si časopis prolistoval a přehlédl kritickým okem, píše se tu hlavně o okultismu, paranormálních jevech a hnutí New Age, což jsou věci, o kterých nemám ani páru a které mě vůbec nezajímají.

Frank mě pokáral, že nemám být tak paličatý. Prý má ve finanční schopnosti svého bývalého spolužáka důvěru, protože už na škole úspěšně šmelil úplně se vším. A kromě toho dobrý novinář musí umět psát o čemkoli. Koneckonců je pořád zajímavější psát o tajích pyramid než o baseballových zápasech nebo nějakých nudných vraždách, a navíc jsou stejně dneska všichni čtenáři hlupáci, uzavřel strýc svůj monolog.

V průběhu debaty se k nám přidal i restaurátor — pozvali jsme ho na kávu. Tlumeným hlasem nám sdělil, že podle jeho přesvědčení v sobě starodávné kousky nábytku mají buď pozitivní, nebo negativní energii lidí, kterým v minulosti patřily, a on prý tyhle energie vnímá. Tvrdil, že někdy cítí zvláštní brnění, když si na nějaký kus nábytku sáhne. Když začal vyprávět o jedné kredenci, která svým majitelům přinášela smůlu, a Frank k tomu vytáhl z baru láhev whisky, rozloučil jsem se a odešel.

O dva dny později mi strýc zavolal na mobil a oznámil mi, že mě Friedman zítra očekává ve své kanceláři. V podstatě prý potřebuje někoho, kdo umí abecedu — šéfredaktor nabral do redakce houf bizarních individuí, která neumějí psát. Časopis začal vycházet teprve před pár měsíci a ještě se pořádně nerozjel.

O tomhle ale nemá cenu zacházet do podrobností.

Nechtěl jsem si to se strejdou Frankem rozházet, a tak jsem Friedmana navštívil. Ukázalo se, že je docela sympatický, a zřejmě jsem se zamlouval i já jemu. Nadpřirozené jevy mu byly úplně ukradené a na duchy nevěřil, ale považoval tohle téma za díru na trhu; prý o ně mají zájem hlavně padesátníci a šedesátníci.

Nabídl mi mnohem větší plat, než jsem čekal, takže jsem nabídku bez řečí přijal. Můj první článek byla reportáž o restaurátorovi nábytku, protože právě jemu jsem v podstatě vděčil za svůj vstup do světa okultních jevů. Pro Ampersand jsem pracoval dva roky a za tu dobu jsem se seznámil s dobrou polovinou všech cvoků v New Yorku. Chodil jsem na seance vúdú v Inwoodu a do domů ve Východním Harlemu, kde údajně strašilo. Dostával jsem dopisy od čtenářů, kteří byli ujetější než Hannibal Lecter, i od kněží, kteří mě varovali, že skončím v plamenech pekelných.

Pak se Friedman rozhodl s vydáváním časopisu skončit a pomohl mi sehnat místo redaktora v deníku New York Post. Tam jsem pracoval čtyři roky, pak mě ale kamarád přesvědčil, abych přešel do nově vznikajícího časopisu, který chtěli rozjet nějací evropští investoři. Po dvou letech, kdy všechny malé tištěné plátky zmasakrovala internetová média, jsem se ocitl bez práce. Začal jsem psát blog a založil zpravodajský web, což mi vynášelo tak na chleba a vodu, takže jsem musel brát nejrůznější bokovky, abych se uživil. Nostalgicky jsem tesknil po starých dobrých časech a žasl nad tím, že se člověk chvíli po třicítce může cítit jako dinosaurus.

Právě v té době mi můj kamarád Peter Katz, který pracoval v literární agentuře Bronson & Matters, řekl o rukopisu Richarda Flynna.

Seznámili jsme se během studií na Newyorské univerzitě a stali se z nás kamarádi. Peter byl nesmělý a introvertní, takový ten typ člověka, kterého si na večírku málem spletete s fíkusem, ale byl nesmírně sečtělý a spoustu jsem se toho od něj dozvěděl. Obratně se vyhnul všem léčkám, které mu maminka v průběhu mládí nastražila v konspiraci s rodinami vdavekchtivých děvčat, a zůstal pravověrným starým mládencem. Navzdory tomu, že pocházel z právnické rodiny, kde se povolání předávalo z generace na generaci, si vybral profesi literárního agenta a stal se černou ovcí rodiny.

Peter mě pozval na oběd a vyrazili jsme do restaurace Candice’s na Východní 32. ulici. Ačkoli byl začátek března, už několikátý den hustě sněžilo a doprava zoufale vázla. Obloha měla barvu roztaveného olova, které hrozilo, že se vylije na město. Peter měl na sobě kabát tak dlouhý, že si o něj neustále zakopával jako ten trpaslík ze Sněhurky. Vyhýbal se kalužím z rozbředlého sněhu na chodníku a v pravé ruce se mu přitom klátil starý kožený kufřík.

Jedli jsme salát a Peter mi přitom převyprávěl příběh toho rukopisu. Richard Flynn před měsícem zemřel a jeho partnerka Danna Olsenová tvrdí, že nikde nenašla ani stopu po zbývající části textu.

Když nám číšník donesl steaky, Peter na mě vybalil úkol, který pro mě měl. Věděl, že jako zkušený reportér dokážu propojit nesouvislé útržky informací. Konzultoval to se svými nadřízenými a těm se zdálo, že vzhledem k tématu má kniha dobrý marketingový potenciál. Jenže torzo rukopisu, který by mohl vydělat milion, samo o sobě nestojí ani za zlámanou grešli.

„Rozhodl jsem se promluvit s paní Olsenovou a uzavřít s ní dohodu,“ řekl mi a zamžoural na mě krátkozrakýma očima. „Připadá mi jako praktická žena a vyjednávání určitě nebude snadné, ale mám dojem, že dobrou nabídku neodmítne. Flynn jí v závěti odkázal veškerý svůj majetek s výjimkou pár věcí, které dostane jeho bratr Eddie. Dohoda s paní Olsenovou by nás z právního hlediska pokryla, chápeš?“

„A jak si jako představuješ, že mám po tom rukopisu pátrat?“ namítl jsem. „Myslíš, že objevím tajnou mapu na zadní straně ubrousku? Nebo mám odletět na nějakej ostrov do Pacifiku a kopat v místě, kde na severozápadním pobřeží rostou dvě palmy?“

„Ale no tak, nebuď takový skeptik,“ pokáral mě Peter. „Flynn v rukopisu dává spoustu vodítek. Známe postavy, které v příběhu figurují, místo činu a časový plán. I kdybys rukopis nenašel, můžeš zbytek skládačky zrekonstruovat. Flynnovo torzo se může stát součástí nové knihy, kterou napíšeš ty sám nebo nějaký stínový spisovatel. Čtenáře koneckonců zajímá hlavně příběh vraždy profesora Wiedera a ne nějaký neznámý chlapík jménem Richard Flynn. Jde jen o to zrekonstruovat, co se stalo během posledních dní Wiederova života, chápeš?“

Tenhle jeho jazykový zlozvyk, neustálé opakování slova „chápeš“, ve mně vzbuzoval nepříjemný pocit, že pochybuje o mé inteligenci.

„Já to chápu,“ ujistil jsem ho, „ale celý to může být ztráta času. Když Flynn sedl a začal tu knihu psát, tak nejspíš věděl, co chce veřejnosti sdělit, ale já nemám ani potuchy, co vlastně hledáme. Chceme se pokusit vyřešit vraždu, která se stala před víc jak dvaceti lety!“

„Laura Bainesová, druhá hlavní protagonistka, je nejspíš ještě naživu. Můžeš ji vyhledat. Případ je navíc pořád ještě v policejních spisech, tím jsem si jistý. Je to sice odložený případ, jak říkají poldové, ale spis určitě pořád mají v archivu.“

Spiklenecky na mě mrkl a ztišil hlas, jako by se bál, že nás někdo uslyší.

„Vypadá to, že profesor Wieder prováděl nějaké tajné psychologické experimenty. Jen si představ, co bys mohl objevit!“

Poslední větu vyslovil takovým tónem, jako když maminka slibuje vzpurnému dítěti, že ho vezme do Disneylandu, když si bude dělat úkoly z matematiky.

Zaujalo mě to, ale pořád jsem byl nerozhodný.

„Petere, napadlo tě někdy, že si to ten Flynn taky mohl celý vymyslet? O mrtvých jen dobře, ale třeba prostě vyfabuloval příběh o smrti celebrity, aby ho mohl ještě před svou smrtí prodat. Až na to, že už ho nestihl dokončit.“

„No, tahle možnost mě taky napadla. Jak to ale můžeme najisto vědět, pokud se nepokusíme vypátrat pravdu? Z toho, co zatím vím, to nevypadá, že by Richard Flynn byl patologický lhář. Wiedera skutečně znal a pracoval pro něj, měl klíče od jeho domu a nějakou dobu s ním policie zacházela jako s podezřelým. Tohle všechno jsem zjistil na internetu. Potřebuju ale někoho tak schopného, jako jsi ty, aby rozkryl zbytek toho příběhu.“

Už jsem byl v podstatě rozhodnutý, ale chtěl jsem Petera ještě trochu podusit. Po jídle jsem si dal espreso a on si objednal tiramisu.

Když jsem dopil kávu, vysvobodil jsem ho z nejistoty a na jeho nabídku kývl. Podepsal jsem dohodu o mlčenlivosti, kterou mi Peter předložil, a on vytáhl z kufříku štos papírů. Předal mi je se slovy, že jde o kopii první části rukopisu Richarda Flynna plus poznámky, které si od přijetí rukopisu sám udělal. Prý by mi měly posloužit jako východisko pro pátrání. Zastrčil jsem si je spolu s kopií smlouvy do batohu, který měl spoustu nejrůznějších kapes a přihrádek a který jsem od svých reportérských začátků nosil všude s sebou.

Doprovodil jsem Petera na metro, dojel domů a celý večer strávil čtením rukopisu Richarda Flynna.

The Book of Mirrors

Copyright © RightsFactory SRL, 2017

Translation © Lenka Kapsová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-880-3