Zdeněk Nebřenský: Marx, Engels, Beatles

Kniha je příspěvkem k sociálním a kulturním dějinám poválečné generace ve střední Evropě v padesátých a šedesátých letech 20. století. Na příkladu diskusí o každodenním životě studentů zkoumá poststalinskou emancipaci a diferenciaci polské, české a slovenské společnosti. V návaznosti na výsledky nedávných výzkumů ukazuje, co konkrétně znamenala humanizace marxismu a reformulace ideologického konsensu pro každodenní život mladých lidí. V neposlední řadě si klade otázku, jakým způsobem se po roce 1956 proměňovala komunistická utopie a socialistické ideály. Mezi hlavní pojmy, které jsou analyzovány, patří manželství, zaměstnanost a kluby. Málokterá témata, jako právě otázku socialistické intimity, práce a kultury, provázely tak vyostřené protiklady mezi utopickými představami a jejich každodenním naplňováním.

Vydává Academia. Kniha je prvním svazkem edice České moderní dějiny. Ta se zaměří na dosud neprobádané aspekty sociálních a kulturních dějin českých zemí od poloviny 19. století do šedesátých let 20. století ve srovnávací středoevropské perspektivě.

Zdeněk Nebřenský (1978) vystudoval historii a antropologii v Praze, Lipsku a Berlíně a absolvoval badatelské pobyty na kolegiu Imre Kertésze v Jeně a na Německém historickém institutu ve Varšavě. Pracuje v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, kde se zabývá sociálními a kulturními dějinami střední Evropy v 19. a 20. století a dějinami moderní historiografie.

Ukázka z knihy:

V době, kdy byla přijata zpráva o činnosti mládeže v závodních klubech, publikoval časopis Universita Karlova text, který popisoval provoz studentského klubu v Krakově.¹³⁰ Článek stojí za připomenutí z toho důvodu, že výrazové prostředky, které byly s krakovským klubem Pod Jaščurami a přeneseně také s provozem polských studentských klubů spojovány, se v československém tisku referujícím o klubové problematice dlouhé roky opakovaly, a měnily se tak v určitý topoi. Představa o sklepním prostoru, ve kterém byl krakovský klub umístěn, zaznívala v průběhu šedesátých let v požadavcích pražských vysokoškoláků na založení studentského klubu. Slova o skladištích, sklepích a dalších nevyužívaných prostorech, které získaly pro studenty nebývalou hodnotu, protože do nich bylo možné klub umístit, vycházela v obecnější rovině nejen z diskuzí československých orgánů o „úsporné“ výstavbě kulturně-osvětových zařízení, nýbrž navazovala také na texty publikované v této době v polských studentských časopisech reflektujících zakladatelské období studentských klubů na přelomu roku 1956/57.¹³¹ Jestliže byl vznik krakovského klubu zdůvodněn potřebou studentů sdružovat se, tříbit názory, řešit spory a bavit se, byly tak zformulovány významotvorné prostředky, které později zazněly na ustanovující konferenci vysokoškolského obvodního výboru ČSM v listopadu 1963 v příspěvku studentů Karlovy univerzity.¹³² Podobně snaha krakovských vysokoškoláků vytvořit klub podle „svého vkusu“ předznamenala důvody, kterými studenti ČVUT hájili výstavbu malého fakultního klubu.¹³³

Argumentace polským příkladem se stala oblíbenou strategií pražských a bratislavských studentů, pro které se polské studentské kluby staly nedostižným vzorem, který se dařilo následovat v mnohem skromnějších podmínkách. Důraz na finanční pomoc městské rady a Svazu studentstva [ZSP] v Krakově silně kontrastoval s odmítavým postojem činovníků MěNV, ROH a ČSM v Praze. Jak v polském, tak o několik let později v československém případě byly s výstavbou klubu v oficiálním tisku neodmyslitelně spojené studentské brigády, na kterých studenti získávali potřebné finanční a materiální prostředky. Kromě toho byly svépomocné práce, během kterých studenti klub přímo budovali, obdobou akcí Z, propagovaných jako vhodný způsob adaptace nevyužitých prostor ke klubové činnosti. Podobně jako krakovský klub, který byl otevřen každý den, také studenti v Praze usilovali v šedesátých letech o zajištění co nejdelší otevírací doby pro klubový provoz.

Přestože stál v článku otištěném v Universitě Karlově v popředí popis krakovských reálií, obracel se text především k českým čtenářům. Obhajoba studentského klubu byla založena na tvrzení, že většina krakovských studentů netrávila svůj volný

čas v „pivních lokálech“ ani se neshromažďovala na veřejných místech, nýbrž se bavila v klubu. Inspiraci pro pražské studenty představovaly hudební a taneční večery.¹³⁴ Na pražské ustanovující vysokoškolské konferenci si studenti výtvarných oborů stěžovali na nedostatek příležitostí veřejně prezentovat svá díla, zatímco na výzdobě a zařízení interiérů polských klubů se podíleli výhradně mladí umělci ze studentského prostředí.¹³⁵

S jistou mírou nadsázky můžeme polské studentské kluby označit za „demokratizaci“ kulturního a společenského života, kterou na přelomu padesátých a šedesátých let proklamovali českoslovenští straničtí a vládní představitelé. Divadlo nehráli Pod Jaščurami pouze studenti divadelních a filmových fakult jako v československém případě, nýbrž všichni vysokoškoláci, kteří se o divadlo zajímali. Jak již bylo řečeno výše, text z univerzitního časopisu směřoval primárně k českým čtenářům, kteří však neměli možnost si jeho tvrzení ověřit. Představa, že si členové krakovského klubu mohli své literární prvotiny nahrát na magnetofonový pásek, dokázat svůj „smysl pro humor“ v kabaretních výstupech, skládat vlastní hudbu nebo recitovat vlastní texty před klubovým publikem, působila silně na názory pražských vysokoškoláků a narušovala převládající myšlenkové stereotypy. Bez ohledu na míru, v jaké se text vztahoval ke krakovské realitě, vytvářel v oficiálním tisku alternativu k postojům politických představitelů, kteří spojovali studentský klub s „maloburžoazní“ morálkou. Kluby přátel umění, které v této době podporovaly československé orgány jako „nový a účinný nástroj socialistické osvěty při výchově umění a k umění“, mohly těžko v očích pražských studentů konkurovat nezávislému fóru krakovského klubu zahrnujícímu diskuze o malířství, sochařství, architektuře nebo literatuře.¹³⁶ V krakovském klubu se denně scházely stovky studentů z různých vysokých škol, kteří se bavili o problémech svého každodenního života.

V tomto smyslu se mohlo zdát zveřejnění reportáže o studentských klubech v oficiálním časopise, na jehož vydávání se podílely CZV KSČ, ZV ROH a VV ČSM, jako poměrně unikátní. Reportáž byla projevem měnících se postojů některých kulturně-osvětových činovníků k myšlence založit studentský klub. Univerzitní i polooficiální studentské časopisy vydávané na jednotlivých fakultách představovaly důležitý prostředek pro propagaci a podporu studentského klubu mezi akademickou veřejností.¹³⁷ V případě časopisu Universita Karlova se text tematizující klubovou problematiku obracel především k pražským studentům. Kromě polských příkladů, které mohly platit za revizionistické, odkazoval text také na maďarské

a východoněmecké vzory, které byly pro československé činovníky přijatelnější.

Zmínka o modernizovaných prostorech východoněmeckých klubů kontrastovala s osvětovou činností ČSM prováděnou v učebnách a posluchárnách. Nejvyšší funkcionáři ČSM tak vystupovali jako obhájci „zastaralých forem politické práce“ negativně ovlivněných stalinistickou minulostí.

Pražští studenti se měli nechat inspirovat jak svými středoevropskými vrstevníky, tak také postupem studentů na mimopražských vysokých školách. Pozitivní příklad, který ovlivňoval úvahy pražských vysokoškoláků, představoval klub studentů Lékařské fakulty v Plzni. Současně byl také názornou ukázkou poststalinského přístupu ke kulturně-osvětovým zařízením, jak o nich byla řeč v předchozích odstavcích.

Podobně jako klub Pod Jaščurami, který se těšil přízni oficiálních orgánů, vznikl plzeňský studentský klub za podpory předsednictva FV ČSM, mladých asistentů a kulturní referentky ROH v polovině padesátých let a během pěti let se ze

„skladu brambor“ změnil v moderně zařízené prostory. Činnost klubu plánovala na měsíc dopředu klubová komise, na jejíž činnosti se podíleli zástupci ČSM, ROH a kulturní referenti z jednotlivých ročníků.¹³⁸

Početné dopisy, které redakce obdržela po zveřejnění zprávy o středoevropských klubech, dokazovaly, že autorovi textu se podařilo aktivizovat studentské prostředí a klubová problematika v něm nalezla adekvátní ohlas. V publikovaných dopisech na první pohled zaujala převaha čtenářek spojujících se vznikem studentského klubu neformální společenské vztahy, které nemohla vyvážit setkání pořádaná na pokojích jednotlivých vysokoškolských kolejí. Redakce, která nepochybně prováděla výběr dopisů určených k otištění, nechala zaznít názory studentek, které kritizovaly [svazácké] schůze bránící aktivnímu společenskému životu. Studenti považovali za zbytečné, aby výstavbu klubu zaštiťovaly „společenské organizace“, a zdůrazňovali, že by měl být klub vybudován studentskou svépomocí. Podobně jako studentky, brojili studenti proti formálnosti vysokoškolského studia a poukazovali na rozmanitost společenského života ve východoněmeckých klubech mládeže. Neméně překvapivé byly ve srovnání s oficiálním důrazem na kolektivní formy kulturně-osvětové činnosti stížnosti studentek, které upozorňovaly na „depresi, osamocenost a nudu“ a požadovaly vytvoření nekonvenčního prostoru, ve kterém by se mohly sdružovat.¹³⁹

Poznámky v textu:

130 Studentský klub Pod Jaščurami, Universita Karlova 12. 9. 1960, s. 3.

131 Z życia klubu studenckiego, s. 4. ‚Stodoła‘ — bawi, rozśmiesza, s. 4. K úsilí Národních výborů získat na venkově prostory k oddechu a zábavě viz M. FRANC, J. KNAPÍK, Volný čas, s. 202.

132 Stenografický záznam ustavující obvodní konference, s. 6/2.

133 Stenografický záznam ustavující obvodní konference, s. 14/3. 134 Studentský klub Pod Jaščurami, s. 3.

135 Stenografický záznam ustavující obvodní konference, s. 11/4.

136 M. FRANC, J. KNAPÍK, Volný čas, s. 123—126, 237.

137 Viz například Sněm pražských vysokoškoláků, Buchar 18. 3. 1965, s. 32.

138 Studentský klub Pod Jaščurami, s. 3.

139 Studentský klub a ohlasy čtenářů, Universita Karlova 8. 11. 1960, s. 2.