Petra Dvořáková: Každý má svou lajnu

Sourozence Adama a Kateřinu pojí s ostatními nejen život na malém městě, společná škola a přátelství, ale především florbal. Trénují několikrát týdně a doufají ve vítězství v krajském poháru. Sportovní úspěch však zdaleka není jejich jedinou starostí. Doma to houstne, rodiče se hádají a Richardova parta volí stále drsnější praktiky. Stane se Eliška Adamovou holkou, nebo jen pomáhá Richardovým gorilám v jejich neférovém jednání? Může Richardův otec koupit jeho týmu výhru? V čem všem má prsty malá Váva? A kdo dá vítězný gól? Zahrajte si s nimi florbal a zažijete mnohem víc než jedno florbalové vítězství.

Petra Dvořáková (1977) napsala několik knih pro dospělé i dětské čtenáře (Julie mezi slovy, Flouk a Líla, Proměněné sny, Sítě), za které získala různé literární ceny (Magnesia litera, Zlatá stuha). Pro Českou televizi připravuje scénáře k pořadům pro děti a mládež, například k Planetě Yó. Pro Český rozhlas napsala rozhlasové cykly Hajaja. Florbal miluje, občas ho sama hraje a ve volném čase chodí fandit svým dvěma synům, kteří jsou registrovanými hráči.

Knihu v rámci Velkého knižního čtvrtku vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Adam zavřel oči. Tak ještě jednou. Jako by tam znovu byl. Věděl, že kouč vybere jeho. Patří k nejlepším v týmu. Když jde o všechno, jde na nájezd vždycky on. Lehce poťukává míček florbalkou. Pomalu. Nespěchej, šeptá si a pozoruje gólmana, který roztáhl paže tak, že zavalil skoro celou bránu. Buch-buch, buch-buch, ozývají se rytmické údery florbalových čepelí o mantinel. Bojový rytmus nabírá na rychlosti. Ještě pomalu, nenech se vyprovokovat. Adamovi se tají dech. Jde stále pomalu, už je na dva metry. Musíš pálit. Jinak budeš moc blízko, prolítne mu hlavou. Buch-buch, čepele florbalek teď hrají o mantinel zběsilý bojový tanec.

Teď, vykřikne něco v jeho hlavě. Máchne florbalkou a střelí. Možná na setinu sekundy mrkl. Dráhu míčku si totiž vůbec neumí vybavit. Až ten poslední okamžik. Míček prolítne gólmanovi nad pravým ramenem. Ten bezmocně máchne rukou a povyskočí jako šelma, ale na Adamovu střelu nemá. Je tam. Tělocvičnou se nese vítězný řev. Kluci přeskakují mantinel a běží nadšeně k Adamovi.

„Dělej!“ vyrušila ho z myšlenek na včerejší zápas Kateřina, která vztekle zabušila na dveře koupelny.

„No jo,“ odsekl otráveně a zvedl se z vany. Co ta může pochopit. To jejich pinkání do balonku, kterýmu říkají florbal. Prostě holky. Ne že by se někdy na jejich zápas nešel podívat. Ale popravdě — důvod byl jiný, než že by ho zajímala jejich hra. Bývá tam totiž Eliška.

„Tak budeš už?“ ozvaly se další rány na dveře. Adam raději rychle otevřel. Táta měl dnes špatnou náladu, už když přišel z práce. Naštvat ho ještě víc hádkou se ségrou nebo pozdním příchodem k večeři, to fakt nechtěl.

Rychle si natáhl bílé tričko a tmavé šortky a vydal se širokou chodbou ke schodišti. Už nahoře ale zaslechl rozčilené hlasy rodičů. Raději se zastavil, aby ho vrzání starých dřevěných schodů neprozradilo. Rodiče se dole v kuchyni evidentně hádali. Kolikátá hádka za poslední dobu to byla? Adam to raději ani nepočítal.

„Jasně jsem ti vysvětloval, že tenhle dům je pro mě důležitej. Na takovej projekt jsem čekal dvacet let,“ sly- šel tátův podrážděný hlas. Úplně živě si představil jeho rozezlený výraz. Pokaždé když se rozčílí, těžké černé brýle mu popojedou na nose dopředu a jeho pohled pak vypadá opravdu hrozivě. Aspoň že v posledních letech místo plnovousu nosí jen krátké prošedivělé strniště. Jako dítěti se Adamovi zdálo, že vousy dělají otce přísnějším, než ve skutečnosti je.

„A já jsem ti jasně říkala, že nebudu rušit svoje plány kvůli tvým klientům,“ odsekla maminka. Adamovi ale bylo jasné, co si táta o maminčiných plánech myslí.

„Dovol, abych ti připomněl, žes do žádné práce chodit nemusela.“

„Přesně tak — ty sis prostě představoval, že budu celej život sedět doma na zadku a čekat, až si vzpomeneš, že máš rodinu. Jenže to ses přepočítal.“ Z maminčina hlasu byla slyšet nezvyklá bojovnost, která otce zjevně ještě víc popouzela.

„Tak promiň, že jsem se snažil, abyste se měli jako v bavlnce. Ať dělám, co dělám, nikdy nebudeš spokojená,“ odsekl táta.

„To jsem neřekla.“ Bylo cítit, že maminka přece jen ubrala. Adam podle zvuků ozývajících se z kuchyně odhadoval, že právě rovná špinavé nádobí do myčky. „Jen si myslím, že bys měl začít brát vážně, že taky chodím do práce. A ne mě dusit kvůli tomu, že chci dělat něco jiného než vaši hospodyni.“

Adam vytáhl z kapsy u šortek mobil. Ne, tohle dneska večer poslouchat nebude. Bleskurychle vyťukal zprá- vu Martinovi a ten stejnou rychlostí odpověděl: Za deset minut na hradbách v parku.

Adama na chvíli napadlo, že by se kuchyni rovnou vyhnul a zmizel ven, jenže to by pak byl oheň na střeše. Docela ho štvalo, že se pořád musí hlásit jako malej kluk, ale s tím nic nenadělal. Naštěstí se na schodech objevila Kateřina.

„Co je?“ zeptala se, když na ni prudce zagestikuloval, ať tak nedupe.

„Zase se hádají,“ zasyčel na ni. Kateřina obrátila oči v sloup. „Už zase?“

Ještě chvíli svorně zůstali na schodech a sbírali síly. Aniž by to jeden nebo druhý vyslovil, oba dva se z konfliktu rodičů pokoušeli odhadnout, jak moc je situace mezi nimi vážná. Z jejich kuchyně se v posledních měsí- cích stalo spíš bitevní pole, kde maminka s tátou vedou dost nepochopitelnou a z Adamova pohledu i nelogickou válku. Stejně jako teď.

„Jestli máš pocit, že tě dusím, tak to můžeme rovnou jít od sebe,“ zaslechl otce.

Adam měl pocit, že atmosféra dole je tak hustá, že by ji mohli krájet. V kuchyni najednou zavládlo ticho. Adama napadlo, že jeden nebo druhý z rodičů pravdě- podobně dobíjí munici, aby znovu zaútočil. Přesto mu právě tento okamžik nabízel alespoň malou naději, že když vejdou do kuchyně hned teď, můžou se vyhnout přímé palbě.

„Jdeme,“ kývl na Kateřinu. Ta pokrčila rameny a vydala se za ním. Pomalu sešli dolů a opatrně nakoukli do pootevřených dveří. Maminka, která stála zády ke kuchyňské lince, si jich okamžitě všimla. Stále ještě měla na sobě sváteční halenku a šedivou sukni. Když přišla z práce, ani se nepřevlékla a hned se pustila do přípravy večeře. Jen tmavý uzel vlasů už jí trochu povolil.

„Vy jste tady?“ Bylo vidět, že se lekla. I otec se překvapeně otočil.

„Tak pojďte večeřet,“ zatvářil se, jako by se nic nestalo, a maminka postavila na stůl několik talířů. Kateřina se pustila do servírování. Adam si všiml, jak pečlivě se soustředí na nabírání grilované zeleniny, jen aby se nemusela podívat na rodiče.

„Dobrou chuť,“ přikývla maminka.

„Máš to výborný,“ pochválil ji otec, když se pustili do jídla. Adam nenápadně pozoroval jeho obličej. Zdálo se mu téměř nemožné, aby někdo tak plynule přešel z konfliktu do téměř veselého tónu.

Kateřina se tázavě podívala po Adamovi: Chápeš to?

Ten jen zavrtěl hlavou a mrkl na hodiny. Skoro sedm.

„Skočím ještě s Martinem na hřiště,“ obrátil se tázavě na maminku.

„Tak do devíti doma,“ utrousil táta, aniž by jakkoliv bral v potaz, že Adam mluvil na maminku. Rád by podotkl, že mu je patnáct, ale nakonec raději mlčel. Těsně před odchodem se zahlédl v předsíni v zrcadle. To bílý triko mu k tmavejm vlasům fakt sedne, uvědomil si.

© Petra Dvořáková, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

isbn 978-80-7577-030-1