Dvanáctiletí průzkumníci Vojta a Jindra získali kamarádku
Terezu, která má stejnou kuráž jako oni dva. Společně objeví starou cihelnu, ve
které přebývá asi dvacetiletý mladík František. Děti nejprve nechápou, co
František v cihelně dělá, ale když jim mladý muž vysvětlí, že bojuje za
záchranu architektonicky cenné cihelny, rozhodnou se mu pomoci. S nákupním
centrem a obrovským parkovištěm by totiž Klárov nikdy nebyl jako dřív…Proč
se ve staré cihelně svítí? Nikdo tam nepracuje ani nežije… Dvanáctiletí
průzkumníci Vojta s Jindrou a jejich kamarádka Tereza se rozhodnou, že záhadě
přijdou na kloub! Vyzbrojeni kuráží a baterkami vyrazí a najdou tam - dvacetiletého
Františka. Co tam dělá? Snaží se zachránit architektonicky cennou cihelnu. To
je jasné, že mu trojice kamarádů musí pomoci! S nákupním centrem a obrovským
parkovištěm by totiž Klárov nebyl jako dřív...
Petr Hugo Šlik (1976) vystudoval geodézii a jako
zeměměřič také pracuje. Hraje na bicí v kapele Neúspěšný atlet a na kytaru v
kapele Hugo a já, pro kterou zároveň skládá hudbu a píše texty. Žije v
Roztokách u Prahy. Dosud vydal knihy Stín Černého motýla, Strach pod Karpaty,
14 míčů pro Bohemians, Den, kdy se potkali...
Dobrodružný příběh ve foglarovské tradici pro starší kluky i holky úspěšnou knihu Tajemství jeskyně pokladů. Vydává Albatros.
Ukázka
z knihy:
Na Klárov, starou okrajovou čtvrť velkého města, zvolna padal
sníh. Byl mrazivý prosincový podvečer, do Vánoc zbývalo posledních sedm dní a
všude vládl klid a mír. Hluk města sem doléhal jen vzdáleně a nebýt toho, že
hlavní klárovskou ulicí, Horákovou třídou, občas projela tramvaj, mohl si zde náhodný
návštěvník připadat téměř jako na vesnici.
Nad starými schody vedoucími od zahrádkářské kolonie dolů
ke koupališti stáli dva zhruba dvanáctiletí kluci se školními aktovkami na
zádech a hleděli na Klárov, který se před nimi zvolna přikrýval čistou bílou
peřinou. Vyšší z nich se jmenoval Vojta Kodym a byl to černovlasý kluk
atletické postavy s bezstarostným úsměvem na tváři. Ten menší a hubenější měl
pro změnu vlasy rudé jako oheň, nosil brýle, tvář mu zdobilo množství pih a
jmenoval se Jindřich Musil. Vojta měl na sobě černou lyžařskou čepici, Jindra
modrý pletený kulich.
Před půl rokem spolu prožili úžasné dobrodružství, když ve zdejších
starých pískových lomech hledali jeskyni s pokladem.
Při svém pátrání museli tehdy čelit mnohým nebezpečím a
nakonec jen o vlásek unikli smrti. Získali ovšem to nejcennější – totiž vzájemné
přátelství a důvěru, že se mohou jeden na druhého absolutně spolehnout.
Tak jako každý den, i dnes na sebe po vyučování počkali před
školou, a aniž by se museli jakkoliv domlouvat, vykročili ke starým schodům.
Cesta domů kolem koupaliště byla sice delší ( Jindra bydlel v ulici Pod Pecí,
Vojta v takzvaných nových
domech), ale
oba kluci ji měli radši. Důvod byl prostý – tato cesta vedla místy, která jim
připomínala jejich letní dobrodružství.
Museli jít nedaleko Okrouhlé ulice, kde objevili zazděný
vstup do pískových lomů, kolem domku pana Krejčíře, který jim při hledání
pokladu vydatně pomáhal, a také kolem místa, kde se Jindra popral s Rančákem a
jeho dvěma kumpány, když před těmi surovci bránil Vojtovu nevlastní sestřenici Terezu.
A byl tady ještě jeden důvod, proč pravidelně přicházeli domů skoro o hodinu
později, než kdyby zvolili kratší cestu. Právě tady, na nejvyšším místě starých
schodů, byl totiž nejlepší výhled na Klárov. Kluci zde měli všechny dominanty
čtvrti jako na dlani: po pravici komín a budovu staré cihelny, tribuny stadionu
Slovan Klárov, Hamerský potok a věž kostela svaté Kláry. Přímo před sebou
viděli koupaliště, které bylo přes zimu samozřejmě vypuštěné, a za sebou zanedbaný
park. Po levici pak mohli (kdyby o to stáli) zahlédnout střechy paneláků
dokončovaného sídliště. Právě o něm si teď vyprávěli.
„Už se tam nastěhovali první lidi.“
„Já vím. Některý domy se ještě dodělávaj, ale v těch, co
jsou hotový, se už bydlí.“
Jak kluci mluvili, stoupaly jim od úst obláčky páry.
„Jak se těšíš na Vánoce?“ zeptal se Jindra.
„Jako jestli jsem napsal Ježíškovi?“ zasmál se Vojta. „To
ne. Ani jsem nemusel. Zdá se, že vytouženýho rozvodu rodičů se dočkám i bez
jeho pomoci.“
„Táta už se od vás teda odstěhoval?“
„Jo. Před tejdnem.“
„A jaký to je?“
„Docela dobrý. Doma je konečně klid. A já jsem stejně
každou volnou chvíli na stadionu.“
„A co máma?“
„Přišla za mnou hned, jak táta odjel. Že prej si teď budeme
muset pomáhat a bejt si vzájemně oporou. Tak se snažím. Vynáším odpadky, meju
nádobí a tak.“
Vojta sice pronášel tyto věty se svým věčným úsměvem na tváři,
ale Jindra dobře věděl, že úplně jedno mu to není. Chvíli nikdo z nich nevěděl
jak pokračovat. Na prostřední
klárovské zastávce
zastavila tramvaj. Její osvětlené vozy z té dálky vypadaly jako malé
lucerničky.
„Asi bych ti měl říct, že pozejtří k nám přijede Tereza,“ promluvil
opět Vojta. „Bude u nás s tetou na Vánoce.“
Když to Jindra uslyšel, srdce mu začalo bít o poznání
rychleji a celým tělem mu projelo příjemné zachvění. Tereza se mu líbila, ale
zatím to nedokázal přiznat ani sám sobě, natožpak Vojtovi. Proto nahlas řekl
jen neutrální: „Hm.“
Vojta ale nechtěl nechat svého kamaráda vyklouznout tak lacino,
a proto pokračoval: „Máma říkala, že by bylo smutný, kdybysme byli u stromečku
jen dva, tak pozvala tetu, ať k nám přijedou. Takže tam budeme čtyři. Máma,
teta, Tereza a já. To znamená nekonečný pečení cukroví a ještě nekonečnější povídaní
o tetiných kolegyních z práce. Nechceš se taky přidat? Abych na tu radost nebyl
sám?“
„Dík. Ale to asi nepůjde. U nás bude znovu po letech táta.“
„Takže vaši se zase dali dohromady?“
„Hm. Říkají tomu zkouška. Že se jako uvidí, jak nám to půjde.
Ale řek bych, že táta je docela rád. Poslední troje Vánoce strávil sám ve svý
garsonce sledováním pohádek v televizi.“
„Mejdan, na kterým byl jen Mrazík, Popelka a tvůj táta? To
muselo bejt fakt děsný.“
V korunách stromů zanedbaného parku krákaly vrány, ale u
starých schodů se rozezvučel úlevný smích. Oba kluci už dávno zjistili, že
jednou z nejcennějších věcí na jejich přátelství je možnost popovídat si o
svých trápeních.
Když smích dozněl, promluvil znovu Jindra: „Už jsi přispěl na
tu sbírku pana Pávka?“
Pan Pávek byl klárovský pamětník, který se s oběma kluky dobře
znal. Navzdory svému pokročilému věku je stále velmi aktivní a nyní se snažíil
vybrat peníze na zvon do odsvěceného kostela svaté Kláry.
„Samozřejmě že přispěl. To je snad jasný, ne? Myslíš, že to
stihne, tak jak plánoval?“
„Jako že zvon poprvé zazní ráno na Štědrej den? Nevím. Ale
bylo by to hezký.“
Kluci se naposledy rozhlédli po setmělém panoramatu Klárova.
Kostelní věž, která dosud svůj zvon (a tedy i srdce) postrádala, z něj poněkud
vyčnívala, nebyla však nejvyšší klárovskou stavbou. Jindrovy oči zabloudily k
černé siluetě staré cihelny s dominantním komínem. I ta, podobně jako kostel, byla
zavřená a nepoužívaná. Vojta vykročil po schodech dolů a Jindra se jej chystal
následovat, když si na poslední chvíli uvědomil, že tady něco nehraje. S
cihelnou bylo něco jinak. Něco se změnilo. Ale co? Znovu se podíval jejím
směrem a za okamžik měl jasno. Cihelna byla tmavá, jak se sluší na opuštěnou
továrnu, jen v jednom okně…
„Vojto!“ chytil kamaráda za paži a druhou rukou ukázal k
cihelně. „Ve staré cihelně se svítí!“
Aniž by to kdokoliv z kluků tušil, stála právě tahle jediná
věta na začátku jejich dalšího dobrodružství, při kterém budou muset prokázat
nejen odvahu, ale také důvtip a inteligenci. Dobrodružství, při němž nebude
hrozit nebezpečí jen jim, ale také mnohým lidem z jejich okolí.
© Petr Hugo Šlik,
2017
ISBN
978-80-00-04602-0
Žádné komentáře:
Okomentovat