Rosemary Sullivan: Stalinova dcera

Otce si nevybrala, přesto nemohla uniknout jeho jménu ani svému původu.

Život Světlany Allilujevové byl plný zvratů a kontroverze, narodila se v roce 1926 a mládí strávila ve zdech Kremlu ve stínu svého otce, tehdejšího neomezeného vládce Sovětského svazu. O osmdesát pět let později zemřela v Americe jako osamělá stařena jménem Lana Petersová. Jaké byly osudy této ženy, se pokusila vylíčit historička a emeritní profesorka na University of Toronto Rosemary Sullivanová.  

Životopis Světlany Allilujevové sepsala Sullivanová ve spolupráci se Světlaninou dcerou Olgou a na základě mnoha hodin rozhovorů, studia korespondence a archivů FBI, CIA i ruských státních archivů. Vydán mohl být až po Světlanině smrti.

Biografie Stalinova dcera získala mnohá ocenění, mimo jiných ceny Plutarch Award za nejlepší životopis, New York Times Notable Book nebo The BC National Non-Fiction Prize. U nás vychází v překladu Jiřího Kobělky. Vydává ji nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Do ledna 1942 zatlačila Rudá armáda wehrmacht od bran Moskvy. Vraky německých tanků ležely před městem jako ohořelé kostry. Hitler tragicky podcenil lstivost Rusů v oblasti taktické obrany i krutost ruské zimy. Odhaduje se, že při bojích zahynul milion ruských vojáků i civilistů, ale Stalin bitvu o Moskvu vyhrál. V červenci dostala Světlana i její doprovod svolení k návratu do hlavního města. Na podzim předchozího roku požár téměř zničil daču Zubalovo a rodina se musela přestěhovat do křídla, které oheň ušetřil. Do října vyrostl na pozemku ošklivý nový dům natřený maskovací zelenou barvou.

Světlana se s otcem shledala až v srpnu, kdy ji povolali na jeho daču v Kuncevu, aby se zúčastnila večeře na Churchillovu počest. Britský premiér totiž přiletěl do Moskvy na poradu o spojenecké strategii. Zprávy, které přivezl, nebyly dobré. Druhá spojenecká fronta, jež by odvedla část Hitlerovy pozornosti i sil od válečných operací v SSSR, prý ještě drahnou dobu nevznikne.

Světlana netušila, proč ji na tuto večeři pozvali. Otec jí zakazoval veškeré styky s cizinci a nikdy ji neuváděl do diplomatických kruhů. Když ji představil Churchillovi a poznamenal, že jeho dcera je rusovlasá, prohlásil Churchill, že on taky býval zrzavý. „Jenže,“ ukázal si doutníkem na lysinu na hlavě, „podívej se na mě teď.“ Světlana se příliš styděla, než aby mu něco odpověděla. Za malý okamžik jí dal otec pusu a řekl jí, ať si jde po svých. Když se Světlana nad tímto podivným výstupem mnohem později zamýšlela, dospěla k závěru, že otec hrál před Churchillem „tyjátr“. Chtěl mu ukázat, že má okouzlující rodinný život.

Světlana tehdy chodila do desáté třídy. Četla Schillera, Goetheho, Gorkého, Čechova i díla básníků Majakovského a Jesenina. Milovala Dostojevského, přestože otec jeho knihy zakázal. Pomalu z ní rostla mladá žena s vlastním názorem. Podle její kamarádky Marfy Peškovové však měl Stalin vůči dospívající dceři stále větší výhrady. Když si oblékla sukni nad kolena, kraťasy nebo ponožky místo punčoch, začal láteřit: „Co to je?! To chceš chodit nahá?“ Nařídil jí, že musí nosit šaravary (široké kalhoty stažené u kotníků), a nechal jí ušít šaty, které jí zahalovaly nohy. Světlanu jeho výčitky často doháněly k slzám, ale byla umíněná a svou vzpouru chytře dávkovala. Pomalu si zkracovala lem šatů, až jí nakonec sahal nad kolena. Věděla, že zaneprázdněný otec si toho nevšimne.

Na podzim roku 1942 nastoupila na vzorovou školu č. 25 nová žačka Olga Rifkinová. Na poměry této elitní vzdělávací instituce měla dost neobvyklou minulost. Pocházela z chudé židovské rodiny, která se spolu s dalšími dvěma rodinami dělila o dvoupokojový obecní byt. V červnu 1941 evakuovali rodinu do Penzy a Olga zmeškala celý školní rok. Po návratu do Moskvy ji přijali na vzorovou školu č. 25, která měla pro podobné děti vyhrazená místa. Během studia bydlela u babičky.

Olžiny vzpomínky na školu byly vesměs nešťastné. Učitelé sice nikdy nerozlišovali mezi chudými a bohatými dětmi, ale spolužáci jí dávali najevo nadřazenost. Olga to při zpětném ohlédnutí komentovala: „Jen jeden člověk, který měl přitom největší důvod se naparovat…, byl skutečnou ‚osobností‘ nedbající na vlastní postavení. Byla to Světlana Stalinová.“

Netrvalo dlouho a obě dívky spolu seděly v jedné lavici. Po škole chodily na dlouhé procházky podél řeky Moskvy, které však mnohdy přerušilo Světlanino náhlé oznámení: „Nemůžu se opozdit. Dneska přijede táta. Dva týdny jsem ho neviděla.“ Olga měla dojem, že podobně jako většina lidí vnímá Světlana svého otce jako „velkého a slavného Stalina, ale už ne tolik jako vlastního tátu“.

Ve škole každopádně Světlana jako Stalinova dcera nevystupovala. Často si stěžovala, že se na ni spolužáci dívají jako na „zasvěcence“, který má přístup k tajným informacím. Ona však Olgu ujistila: „Nic nevím a vlastně je mi to jedno.“ Nesnášela učitele, který ji nutil sepisovat seznamy všech věcí nesoucích otcovo jméno: hora v Permu, Stalingrad na Volze, automobil ZiS (Zavod imeni Stalina neboli Stalinův závod). Olga na to vzpomínala takto: „Nebohá Světlana. Tolik chtěla být stejná jako všichni ostatní. Vzpomínám si, jak jednou šlápla jednomu mladíkovi na nohu a on jí řekl, že je ‚rezavá kráva‘ – zářila tehdy radostí.“

Jedním z vnějších znaků Světlanina postavení však byla skutečnost, že měla osobního strážce Michaila Klimova, který ji doprovázel během evakuace do Kujbyševa. Většina elitních dětí podobného bodyguarda měla – Molotovovy děti například hned tři. Tito muži měli vedle školních šaten vlastní místnost, kde trávili den. Olga se Světlanou však hrály na klavír a často chodily na konzervatoř poslouchat hudbu svých oblíbených skladatelů: Bacha, Mozarta, Čajkovského nebo Prokofjeva. Klimov jim kupoval lístky. Když byla na programu nějaká houslová skladba, pokaždé zabručel: „Už zase budeme řezat dříví,“ posadil se za ně a otřásl se odporem. Světlana postupně začala mít Klimova ráda, ale štvalo ji, že ho má neustále v patách jako stín.

Po návratu do Moskvy trávila Světlana mnoho času na dače Zubalovo, zatímco její otec, jehož plně zaměstnávala válka, většinou seděl v bunkru s politbyrem. V Zubalovu bydlel také Světlanin bratr Vasilij s manželkou Galinou. V té době jednadvacetiletý Vasilij vystudoval Institut letectví v Lipecku, v říjnu 1941 se stal kapitánem a v únoru 1942 ho povýšili na plukovníka. Jeho přítel Stěpan Mikojan, jenž ležel zraněný v nemocnici, vzpomínal na své překvapení, když ho Vasilij navštívil v Kujbyševě v plukovnické uniformě. Vasilij mu prý později vysvětlil, že si ho otec vzal stranou a řekl mu, že si nepřeje, aby létal. Příliš mnoho synů stranické elity už takto přišlo o život: Mikojanův bratr, Chruščovův syn, válečný hrdina Timur Frunze. Vasilije jmenovali velitelem Inspekčního velení vzdušných sil, aby mohl zůstat na zemi. Absolvoval jen jednu nebo nanejvýš dvě bojové mise. Stalin byl sice na Vasilije často přísný a hrubý, ale Stěpan Mikojan byl přesvědčený, že syna opravdu miluje. Zanedlouho dostal Vasilij okázalou kancelář na moskevské Pirogovově ulici.

Vasilij se obklopil kolegy z řad pilotů a choval se k nim jako k dvořanům. Rád je hostil ve své oblíbené gruzínské restauraci Aragvi, kde se nešetřilo na jídle, přestože kolem zuřila válka a Moskva byla stále bombardována.

Na podzim pozval Vasilij do Zubalova přátele a uspořádal pro ně několikadenní oslavu. Většina hostů byla nějak zapojená do války – piloti létající na bojové mise, kameramani natáčející záběry z fronty, často v zákopech nebo pomocí kamer upevněných na tancích, spisovatelé přinášející válečné reportáže. Večery na dače se nesly ve znamení téměř hemingwayovské okázalosti. Všichni se dívali na filmy v malém soukromém kinosále a poslouchali americké jazzové melodie, které se neustále linuly z gramofonu. Během dlouhých opilých nocí tančili hosté foxtrot. Vědomí blízkosti smrti vtisklo tomuto

hýření u mnoha hostů nevídanou intenzitu.

Vasilij trval na tom, aby se večírků účastnila i jeho sestra. Světlana většinou tyto bakchanálie sledovala zpovzdálí. Přátelé, kteří se jich účastnili, například Marfa Peškovová, si všimli, že Světlana náhle rozkvetla v atraktivní mladou ženu, přestože jakoby stále uzavřenou vesvé soukromé trýzni. Někdy se večírky vymkly z ruky. Když byl Vasilij během jednoho z nich velmi opilý, trval na tom, aby jeho těhotná manželka řekla nějaký vtip. Galina to odmítla a on ji udeřil tak, že se zapotácela a naštěstí dopadla na gauč. Rozlícená Světlana pak vyhodila bratra i jeho opilé kumpány z dači. Večírky však pokračovaly.

Světlana předpokládala, že si jí nikdo nevšímá, ale ve skutečnosti neunikla pozornosti Alexeje Jakovleviče Kaplera. Tehdy osmatřicetiletý Žid Kapler byl jedním z nejslavnějších scenáristů v SSSR. Byl autorem výpravných filmů Lenin v Řijnu a Lenin v roce 1918 a v roce 1941 obdržel prestižní Stalinovu cenu. Údajně spolupracoval s Vasilijem na filmu o pilotech vojenského letectva, ale během

večerů většinou jen popíjel a snímek nikdy nevznikl. Patřil do vnitřního okruhu lidí blízkých hlavě státu – mezi nejlepší přátele diktátorova syna, divokého a bezuzdného muže. Bylo to opojné. Navíc evidentně miloval riziko. Byl sice ženatý, ale k jeho zármutku žili s manželkou odděleně a na daču přijel sám.

Jednoho večera dostala skupina ze Zubalova pozvání na neveřejnou projekci jakéhosi snímku na ulici Gnězdnikovského a Světlana náhle zjistila, že se s Kaplerem baví o kinematografii. Léta, kdy se v Kremlu dívala s otcem na filmy, se vyplatila. Kapler byl unešený. Když o několik let později popisoval jednomu novináři, jaký měl ze Světlany dojem, prohlásil, že ho překvapila. Lišila se od ostatních dívek kolem něj. Čekal od ní něco jiného. Velmi na něj zapůsobily „její půvab a inteligence…, způsob, jakým se bavila s lidmi kolem sebe, i její kritika různých aspektů sovětského života – zkrátka v sobě měla svobodu“. Její „soudy byly smělé a její chování neokázalé“. Neparádila se jako ostatní ženy, nepoutala na sebe pozornost křiklavými kostýmy. Nosila „praktické, dobře střižené šaty“.

 Osmého listopadu se v Zubalovu konala oslava výročí revoluce. Ke Světlaninu překvapení ji Kapler požádal o tanec. Cítila se nesvá a nemotorná. Byla tak mladá. Kapler se jí zeptal, proč se tváří tak smutně, a rovněž ho zajímala nádherná brož, která vkusně doplňovala její jinak střízlivé šaty. Zeptal se Světlany, jestli je to nějaký dárek, a ona mu vysvětlila, že brož patřila její matce a že na dnešek připadá desáté výročí její smrti, i když to vypadá, že na to všichni zapomněli nebo je jim to jedno. A jak ji Kapler během tance držel, vyklopila mu svůj životní příběh. Mluvila o svém dětství i o utrpěných ztrátách, ale o otci se příliš nebavila. Kapler z toho vyrozuměl, že „je zřejmě něco rozděluje“.

Okouzlující, smělý, světaznalý a zkušený Kapler byl pro šestnáctiletou dívku plnou ideálů neodolatelný. A zdálo se, že i ona přitahuje jeho. Nosil jí zakázané knihy včetně Hemingwayova románu Komu zvoní hrana. Dokázal obstarat jeho ruský překlad, který koloval mezi přáteli. Tato kniha byla oficiálně zakázaná; Hemingwayův portrét vraždícího komunistického komisaře, který řídil čistky trockistů během občanské války ve Španělsku, byl až příliš otevřený.

Oba mladí lidé si hledali záminky, aby mohli být spolu. Světlanin otec se o jejich schůzkách samozřejmě nesměl dozvědět. Kapler vždy čekal na Světlanu před školou – rozpačitě bloumal opodál. Pak se šli spolu projít do lesa, kde si Kapler držel její ruku ve své kapse, nebo se až do zatemnění courali moskevskými ulicemi. Někdy zamířili do nevytopené Treťjakovské galerie a celé hodiny se procházeli chodbami. Navštěvovali i soukromé projekce v Klubu přátel filmového umění a na ministerstvu kinematografie na ulici Gnězdnikovského. Setkávali se ve Velkém divadle a rozplývali se štěstím, když se jim naskytla možnost projít se během představení ve foyer.

Světlanin osobní strážce Michail Klimov se neustále držel pár kroků za nimi. Kaplera jako by jeho společnost těšila a čas od času mu nabídl i cigaretu. Světlaně připadal Klimov laskavý, a dokonce měla pocit, že je mu jí líto, neboť musí vést „absurdní život“. Snad si ona i Kapler mysleli, že je Klimov nezradí, jenže bodyguarda ve skutečnosti jejich stále intenzivnější vztah děsil. Dobře věděl, že Stalin nechává dceři odposlouchávat telefon a otevírat korespondenci a že ho agenti NKGB denně zpravují o všech jejích aktivitách.

Jenže co oba mladí lidé vlastně dělali špatného? Nikdy se nemohli fyzicky sblížit, protože měli neustále v patách ozbrojeného strážce, a to propůjčovalo jejich vztahu nádech romantické beznaděje. Světlana pokládala Kaplera za „nejchytřejšího, nejlaskavějšího a nejinteligentnějšího člověka na zeměkouli“. Ona pro něj byla bystrá Lolita, dítě toužící dozvědět se něco o světě. Byla tak otřesným způsobem osamělá, „obklopená a deptaná atmosférou hodnou boha“. „Světa mě opravdu potřebuje,“ nechal se slyšet Kapler.

Oba milenci si své drobné podvůdky až lehkovážně vychutnávali. Kamarádi přezdívali Kaplerovi „Ljusja“ (což zní jako ženské jméno) a Světlana si s ním chodila telefonovat do babiččina kremelského

bytu. Babička Olga si celou dobu myslela, že si vnučka povídá s kamarádkou.

Zanedlouho Kapler odjel do Běloruska, kde měl zpravodajsky pokrývat místní partyzánskou válku, jednu z nejnebezpečnějších ze všech, a poté se přesunul do Stalingradu, aby psal pro deník Pravda články o tamní bitvě. Čtrnáctého prosince vyšel „zvláštnímu dopisovateli A. Kaplerovi“ v Pravdě článek s názvem „Dopisy poručíka L. ze Stalingradu – Dopis první“. Šlo o popis Stalingradu, který fiktivní voják píše domů své milé:

Dnes sněžilo. Ve Stalingradu je zima. Obloha jako by klesla, takže teď visí nízko jako strop v izbě… Jak se ti daří? Vzpomínáš na Zamoskvorečje? Na naše dostaveníčka v Treťjakovské galerii? Jak už tam zavírali, ostraha nás vyhazovala zvoněním na zvonek a my si pak nemohli vzpomenout, před kterým obrazem jsme celý den seděli a dívali se jeden druhému do očí? Dodnes o tom obrazu vůbec nic nevím – jen to, že bylo nádherné před ním sedět, a dotyčnému umělci za to děkuji.

Kapler pak pokračoval popisem války. Článek působí jako filmový scénář pojednávající o hrdinné čistotě ozbrojeného konfliktu, v němž jsou láska, utrpení, přátelství a smrt milionkrát koncentrovanější než za běžného života. Jako by se i oba milenci zmítaní romantickou vášní náhle ocitli ve filmu. Kapler svůj dopis zakončil projevem potlačené touhy: „Už je skoro večer. I v Moskvě už je téměř večer. Ze svého okna vidíš zubatou kremelskou zeď i oblohu nad ní – moskevskou oblohu. Možná i u vás zrovna teď sněží. Tvůj L.“

Těžko si představit Stalinovo rozhořčení, když si článek pře četl a poznal v něm narážku na Světlanu. Kapler se odvážil napsat milostný dopis diktátorově dceři, což byla neslýchaná indiskrétnost. Marfa Peškovová později vzpomínala, že Světlana přinesla dotyčné noviny do školy. Chápala sice, jak jsou Kaplerova slova nebezpečná, ale zároveň jimi byla hluboce dojatá.

Když se Kapler vrátil na oslavy Nového roku do Moskvy, Světlana mu oznámila, že už se nesmějí scházet, a dokonce si ani volat. Mlčení jim vydrželo do konce ledna, kdy si opět začali telefonovat. Dohodli se na smluveném kódu. Když jeden druhému zavolal a dvakrát beze slova foukl do sluchátka, znamenalo to: „Jsem tady. Vzpomínám na tebe.“ Načež zavěsili.

Jednou večer začátkem února zazvonil Kaplerovi telefon. Drsný hlas na druhém konci linky patřil plukovníku V. Rumjancevovi, zástupci velitele Stalinovy ochranky. Oznámil Kaplerovi, že bezpečnostní agenti všechno vědí, a navrhl mu, ať okamžitě odjede z Moskvy. „Jděte k čertu,“ odpověděl mu Kapler.

Během února Kapler se Světlanou opět začali chodit na procházky do lesa a scházet se v divadle, přičemž její osobní strážce se stále držel v těsném závěsu. Na konci února si dohodli poslední schůzku v jednom bytě nedaleko Kurského nádraží, který k podobným účelům využívali Kaplerovi kolegové-piloti. Věrný Michail Klimov však byl stále s nimi. Světlana ho přesvědčila, ať se posadí do vedlejší místnosti, ale musela nechat otevřené dveře. Oba milenci se pak naposledy beze slova políbili. Stejně jako je doteky naplňovaly vášní, vyvolávalo v nich loučení hluboký zármutek; hlavně pro Světlanu byl Kaplerův odjezd zničující zprávou. Byl 28. únor, den jejích narozenin. Právě dovršila sedmnáct let.

Kapler se chystal odjet do Taškentu, aby tam podle vlastního scénáře natočil film s názvem Na obranu otčiny. On sám popsal následující události tak, že 2. března odjel na zasedání komise filmového průmyslu. Když vystupoval z auta, přistoupil k němu muž, ukázal mu služební odznak a vyzval ho, ať se opět posadí do auta. On sám usedl na sedadlo spolujezdce, a když se ho Kapler zeptal, kam pojedou, muž odvětil: „Do Lubjanky.“

„Je pro to nějaký důvod?“ reagoval Kapler. „Obvinili mě z něčeho? Byl na mě vydán zatykač?“

Muž neřekl nic. Kapler si všiml, že za nimi jede černý packard. Když na sedadle spolujezdce poznal generála Nikolaje Vlasika, velitele Stalinovy osobní ochranky, věděl, že je ztracený. Odjeli na náměstí Lubjanka, kde stála socha Felixe Dzeržinského, zakladatele Leninovy tajné policie Čeka, a shlížela na obávanou věznici. Těžké brány Lubjanky se otevřely. Mohutná budova v novobarokním slohu byla už v té době synonymem pro hrůzy NKVD. Za carského Ruska v ní sídlila pojišťovna a dodnes se v ní zachoval impozantní mramorový vchod a parketové podlahy. Ve spletitém sklepení se však nacházely cely a mučicí komory, které byly koncem 30. let značně vytížené.

Když se dostavil náměstek ministra Bogdan Kabulov, pochopil Kapler, že jeho případ má nejvyšší prioritu. O Světlaně se zatím nikdo nezmínil a nepadlo ani Stalinovo jméno. Kapler byl obviněn ze styku se zahraničními osobami – což se nedalo popřít, protože znal všechny zahraniční dopisovatele v Moskvě – a ze špionáže pro Anglii.

Kabulov začal odříkávat: „Alexeji Jakovleviči Kaplere, podle paragrafu 58 našeho zákona jste zatčen, neboť jste ve svých veřejných projevech vyjadřoval protisovětské a kontrarevoluční názory.“ Žádný proces nebyl zapotřebí. Žádná obhajoba se nedala předložit. Namísto obvyklých deseti let, které se za tento prohřešek ukládaly, nicméně Kaplera odsoudili na pouhých pět let v pracovním táboře.

Zabavili mu osobní věci, rozdělili je na jednotlivé položky a nechali si podepsat jejich převzetí. S manželkou Taťánou Zlatogorovovou Kapler komunikovat nesměl a se Světlanou už vůbec ne. Na druhou stranu byl příliš známý na to, aby jen tak zmizel. Válka rozvázala pár lidem jazyk, zejména v armádě a na frontě, a z Kaplerova zatčení se stal postupně velký skandál. Ani obsah jeho výpravných filmů, ani apely jeho odvážnějších kolegů však nepomohly. Všichni věděli, že příčinou jeho zatčení je ve skutečnosti indiskrétní milostný poměr s vůdcovou dcerou.

Později Kapler tvrdil, že věděl, jak vztah se Světlanou zákonitě skončí, ale z nějakého důvodu ho to fascinovalo. Na otázku, proč se tehdy neřídil radou plukovníka Rumjanceva, Kapler odpověděl: „Kdo ví? Byla to i otázka sebeúcty.“

Na Světlaně ho přitahovaly vlastnosti, které označoval za „vnitřní svobodu“ či „smělý úsudek“. Z jeho pohledu nešlo o tělesné svádění, nýbrž o „nevinnou okouzlenost“. Vnímal její zoufalství a měl pocit, že jí rozumí.

Třetího března přijel Stalin do kremelského bytu právě ve chvíli, kdy se Světlana vypravovala do školy. Její chůva Alexandra Andrejevna byla stále v pokoji. Stalin, sinalý vztekem, Světlanu žádal, aby mu vydala dopisy toho jejího „pisálka“. Slovo pisálka přitom opovržlivě vyštěkl. Prohlásil, že o všem ví. V náprsní kapse má totiž nahrávky jejich telefonních rozhovorů. „Ten tvůj Kapler je britský špion,“ pěnil. „Zatkli ho.“ Zkoprnělá Světlana vydala otci všechno, co jí Kapler daroval či poslal: dopisy, fotografie, zápisníky. Před Stalinem se zmohla jen na protest, že Kaplera miluje. Stalin se s kousavou ironií otočil k chůvě. „Tak ona ho miluje,“ řekl a dal dceři facku. Bylo to poprvé, co ji uhodil. „Jen se podívej…, jak hluboko klesla. Venku zuří tak strašná válka a ona se celou dobu stará jen o šoustání.“ Chůvě se podařilo vykoktat: „Ne. Ne. Ne. Já ji znám.“ Stalin se otočil ke Světlaně. „Vždyť se na sebe podívej! Kdo by tě chtěl? Ty blázne! Ten má ženské všude, kam se vrtne.“ Skutečnost, že když se on sám zamiloval do Nadi, bylo jemu devětatřicet a jí šestnáct, Stalinovi jaksi unikala.

Světlana byla v takovém šoku, že jí chvíli trvalo, než jí došlo, že otec označil Kaplera za britského špiona. Otřáslo to s ní. Věděla totiž, co to znamená. Když se večer vrátila ze školy, seděl Stalin v jídelně, četl dopisy od Kaplera a trhal je. „Pisálek!“ ulevil si. „Neumí ani pořádně psát rusky! Ona si ani neumí najít Rusa.“ Světlana byla přesvědčená, že otce „ze všeho nejvíc trápí fakt, že Kapler je Žid“.

Nepokusila se však Kaplera kontaktovat. Věděla, že nemůže mluvit ani s jeho přáteli, protože by se to Stalin dozvěděl a Kaplerovi by to ještě přitížilo. Dnes už chápala, že její otec „rovná se stát“.

Kaplera rok drželi na samotce v Lubjance a pak ho převezli do sibiřské Vorkuty. Italský novinář Enzo Biagi později zaznamenal Kaplerovo líčení, podle něhož ho vezli v „havranovi“ neboli vězeňské dodávce, kde s ním cestovali i další „úchylkáři: teroristé, trockisté, bývalí sociální demokraté“. Vorkuta představovala centrum vězeňského komplexu nacházejícího se v autonomní Komijské republice, uprostřed uhelné pánve. Komplex nechvalně proslul brutálním a vykořisťovatelským zacházením s vězni. Kaplerovi však přálo štěstí. Ředitel tábora Michail Malcev, kterého o rok dříve jmenovali do funkce s úkolem proměnit Vorkutu ve vzorové město, si ho coby nejslavnějšího vězně vybral jako oficiálního fotografa města a vězeňského komplexu. Kapler se stal jedním ze zazonniků (vězňů, kteří směli chodit „za zónu“) a získal svolení bydlet a pracovat mimo vězeňský objekt. Zanedlouho se stal členem Vorkutského hudebně dramatického divadla, jehož ansámbl tvořili vězni, seznámil se s herečkou Valentinou Tokaraskou a stal se jejím milencem. V sovětském gulagu neustále docházelo k nečekaným zvratům, které rozhodovaly o přežití či smrti.

Po odpykání pětiletého trestu Kaplera propustili s varováním, že se za žádných okolností nesmí vracet do Moskvy. Kapler se rozhodl odjet do Kyjeva, kde žili jeho rodiče, ale ještě předtím se tajně vydal do Moskvy v naději, že se tam shledá se svou ženou. Zdržel se pouhé dva dny a vůbec se nepokusil sejít se Světlanou. Jakmile však nastoupil do vlaku do Kyjeva, obklopili ho policisté v civilu a na příští stanici ho vytáhli z vozu. Dostal dalších pět let nucených prací, tentokrát v uhelném dole v Intě, který ležel v Pečorské uhelné pánvi a panovaly v něm brutální podmínky. Při životě a v příčetném stavu ho držely jen Valentininy návštěvy a balíčky na přilepšenou.

Světlanin bratranec Vladimir Allilujev vzpomínal, jaká vřava zavládla v Zubalovu bezprostředně po Kaplerově zatčení. „Všechny odtamtud vykopli,“ prohlásil doslova. „A všichni dostali pořádně za vyučenou.“ Stalin nechal Světlanu z dači „vyhostit za mravní zkaženost“. Vasilij byl za zvrhlé chování odsouzen k desetidennímu vězení ve vojenském žaláři. Dědeček Sergej s babičkou Olgou museli odjet do ministerského sanatoria za to, že nezasáhli. A správce objektu, poručík Saša Nikašidze, který oba milence špehoval a četl Kaplerovy dopisy, dostal vyhazov. Zubalovo zůstalo zavřené.

Když Kaplera odvezli na Sibiř, Světlana věděla, že to nařídil její otec. „Byla to tak zjevná a nesmyslná despocie, že jsem se z toho šoku dlouho nedokázala vzpamatovat.“ Kaplerovým uvězněním a odhalením matčiny sebevraždy však konečně „praskly mýdlové bubliny iluzí. Otevřely se mi oči a už jsem se nemohla odvolávat na slepotu“.