Maja Säfströmová: Ilustrovaný atlas neuvěřitelných faktů o zvířatech

Věděli jste, že chobotnice má tři srdce? Že pštros neumí couvat? Že včely nikdy nespí? Nebo že se tučňáci smějou, když je někdo lechtá? Tato a mnohá další fascinující fakta ze zvířecí říše podaná s vtipem a lehkostí najdete v bohatě ilustrované knížce od populární švédské umělkyně, kterou v českém překladu vydává nakladatelství Albatros (EAN9788000055787).

Maja Säfström žije ve Stockholmu a její prvotina Ilustrovaný atlas neobyčejných faktů o zvířatech vyšla v roce 2016. Setkala se s velkým ohlasem po celém světě, zaslouženě také získala mnohá ocenění a práva na její vydání byla prodána do téměř dvaceti zemí. Maja mezitím vytvořila další dvě pokračování – jedno zaměřené na pravěké tvory a druhé o zvířecích mláďatech.

Ukázky z knihy:

Jenny Broomová: Botanicum

Londýnská výtvarnice a autorka Jenny Broomová stvořila - ve spolupráci s Kathy Willisovou - po knižním "muzeu" fauny také "muzeum" flory.

Botanicum "vystavuje" ty nejkrásnější, nejexotičtější a nejpodivnější rostliny, které ohromí každého čtenáře. Prozkoumáte titěrné řasy, rozmanitě zabarvené houby, lišejníky i velkolepé masožravky. Navíc se dozvíte, jak se rostliny s ubíhajícím časem vyvíjely a jak moc se musely přizpůsobit, aby vůbec přežily.

Obrazová encyklopedie je určena dětem od 8 let. Vydává ji Albatros, který už před rokem vydal Animalium.

EAN 9788000048635

Ukázka z knihy:

Vít Haškovec, Ondřej Müller: Malované dějiny Evropy

80 komiksových příběhů barvitě líčí historické mezníky Evropy a volně navazuje na populární Obrázky z českých dějin a pověstí. Proč se zhroutila Římská říše? Kdy se pes stal nejlepším přítelem člověka? Nebo jak se z Evropy stala technická velmoc? Vydejte se na vzrušující cestu a poznejte důležité okamžiky evropského kontinentu, které utvářely náš dnešní svět. Malované dějiny Evropy čtenáře od 8 let přesvědčí, že historie může být pořádná zábava!

Napsali Vít Haškovec a Ondřej Müller

Nakreslili Vojtěch Domlátil, Bohumil Fencl, Barbora Kyšková, Johana Hrabíková Vojnárová, Matyáš Namai a Zuzana Vízková. Kresba titulu Jindřich Kovařík.

Kniha vychází u příležitosti Roku evropského kulturního dědictví 2018.

Vydává Albatros.

Ukázky z knihy:

© Vít Haškovec, Ondřej Müller, 2018

© Vojtěch Domlátil, Bohumil Fencl, Barbora Kyšková,

Johana Hrabíková Vojnárová, Matyáš Namai, Zuzana Vízková, 2018

ISBN 978-80-00-04991-5

Adolf Heyduk: Jako by tu tisíc dětí bylo

 

Adolf Heyduk (1835—1923) byl nesmírně plodný básník. Ve více než šedesáti sbírkách často reflexivní lyriky se věnoval přírodě, rodině i vlasteneckým tématům. Nikdy nepsal poezii přímo pro děti, ale spíše o dětech, a i ta je často smutná. Není divu, vždyť mu zemřely dvě dcery.

Editor výboru Petr Šrámek však v jeho verších akcentuje především radost z prostých, obyčejných věcí. O svém přístupu píše v pěkné, zasvěceném doslovu: „V pěkném doslovu editor píše: „Jistěže se na první pohled nebo poslech mohou Heydukovy básně a písně jevit jako prosté, snadné, obyčejné. Například jiný zpěvavý básník Vítězslav Nezval se o století později domníval, že napsat heydukovskou básničku může ledaskdo, kdo se trochu pocvičil v psaní. Lze ale považovat za oprávněnou námitku, že Heydukova rozsáhlá tvorba – přes šedesát básnických knih – je laděna jakoby na jednu notu? Totiž že své verše často improvizoval a varioval, tedy že se bezmála opakoval? Přece slavíkovi nebo skřivanovi na poli, za kterého se rovněž označoval, také nemůžeme vyčítat, že zpívají každý den stejně. Natož po nich nemůže nikdo chtít, aby zítra zapěli v jiné tónině nebo úplně jiný repertoár. I tak není píseň zpívaná včera tou stejnou písní zpívanou dnes. Zkuste mít proto stále na paměti nenápadnou rafinovanost Heydukova zpěvu a pro začátek aspoň sledujte rozdílnou melodiku danou počtem veršů a počtem slabik ve verších.

Heydukovu světu je potřeba především pozorně naslouchat. Zaznamenává zvuky, hluky a hlasy přírody a v neposlední řadě ticho – čili její melodii a rytmus. Umí však zvuky nejen zachytit, nýbrž i rozeznít a koneckonců napodobit: jeho hudebním nástrojem je řeč a jeho notami jsou slova. Slyšíme zpěv ptactva, zurčení potoků, šumění řek, šeptání stromů, klepot mlýnů, modlitbu zvonů, ale i lidské hlasy, klokot krve a hru houslí, fujary nebo cimbálu. Básník rozumí řeči země, zvířat i rostlin. Není a nechce být prorokem, věštcem, knězem nebo bojovníkem, buřičem, novinářem ani šprýmařem – pouze překládá a tlumočí řeč přírody, je jejím imitátorem. Jak věrně a dokonale však dokáže svou rezonanční desku rozezvučet a rozechvět? „Ať se všecko změní / v píseň sladkozvukou,“ vyjadřuje svou touhu v básni o kráse-kouzelnici, kdežto v průvodci Ottovy Čechy uvádí, že i jen opsat krásu Šumavy – o což se sám tolikrát pokoušel – nemůže se podařit ani největšímu poetovi.

Přestože byl Adolf Heyduk zdatný výtvarník (stačí si prohlédnout jeho kresby, črty a skici), nazvěme ho básníkem přivřených, nikoli doširoka a dodaleka otevřených očí. Jako kdyby byl krátkozraký: zaměřuje se na detail a dohlédne pouze tam, kam doslechne nebo dosáhne.“

Kniha je čtvrtým svazkem edice Stoletý kalendář, kterou nakladatelství Albatros přibližuje mladým čtenářům často pozapomenuté literární hodnoty (vyšly zde už výbory z poezie Jaroslava Vrchlického, Vladimíra Vokolka a Jiřího Koláře). Výbor ilustracemi doprovodil slovenský výtvarník Vlado Král, který se v nich pokusil – jak píše editor v doslovu ­­–  „zvýraznit radost, lásku, spokojenost, harmonii – jedním slovem štěstí“, které z Heydukových básní dýchají.

Ukázky z knihy:

Divoké labutě

Nebe se zatáhlo

do šířky, do dáli,

divoké labutě

k západu spěchaly;

letěly pod mlhou,

nizounko při zemi,

šumíce bílými

perutěmi.

Letěly, letěly,

v dálce jich pruh šedý

ztrácí se, uniká

před mými pohledy;

s nimi však u moře

pod mlhou při zemi

povívá touha má

perutěmi.

Tři lány

Ovsa lán, žita lán, pšenice lán třetí,

pěkně vzešlo, pěkně vzrostlo, záhonů mých setí!

Ovsa lán, siný lán s jetelinou dole,

pro mé koně, vrané koně, Bůh tě žehnej, pole!

Žita lán, plavý lán, mák a chrpa v žitě;

žito na chléb, kvítí v ruku pro tebe, mé dítě!

Pšenky lán, zlatý lán, klas se dolů sklání;

vrabci snědli polovici, druhou snědí páni.

Shledání

Vyjasněte svoji tvář,

domky, stráně, lese!

z daleka vám písničkář

pozdravení nese.

A ty, chrámku, zablýskej

pozlacenou bání,

zvonky svými zazpívej

píseň o shledání.

Besídko ty, milá všem,

polou v sadě skrytá,

což mne z tebe šátečkem

nikdo nepřivítá?

Hejsa! Srdce, co je ti?

Z domku někdo kluše…

a v matčině objetí

výská moje duše.

Ilustrace Vlado Krále

Petr Hugo Šlik: Ve staré cihelně se svítí

Dvanáctiletí průzkumníci Vojta a Jindra získali kamarádku Terezu, která má stejnou kuráž jako oni dva. Společně objeví starou cihelnu, ve které přebývá asi dvacetiletý mladík František. Děti nejprve nechápou, co František v cihelně dělá, ale když jim mladý muž vysvětlí, že bojuje za záchranu architektonicky cenné cihelny, rozhodnou se mu pomoci. S nákupním centrem a obrovským parkovištěm by totiž Klárov nikdy nebyl jako dřív…Proč se ve staré cihelně svítí? Nikdo tam nepracuje ani nežije… Dvanáctiletí průzkumníci Vojta s Jindrou a jejich kamarádka Tereza se rozhodnou, že záhadě přijdou na kloub! Vyzbrojeni kuráží a baterkami vyrazí a najdou tam - dvacetiletého Františka. Co tam dělá? Snaží se zachránit architektonicky cennou cihelnu. To je jasné, že mu trojice kamarádů musí pomoci! S nákupním centrem a obrovským parkovištěm by totiž Klárov nebyl jako dřív...

Petr Hugo Šlik (1976) vystudoval geodézii a jako zeměměřič také pracuje. Hraje na bicí v kapele Neúspěšný atlet a na kytaru v kapele Hugo a já, pro kterou zároveň skládá hudbu a píše texty. Žije v Roztokách u Prahy. Dosud vydal knihy Stín Černého motýla, Strach pod Karpaty, 14 míčů pro Bohemians, Den, kdy se potkali...

Dobrodružný příběh ve foglarovské tradici pro starší kluky i holky úspěšnou knihu Tajemství jeskyně pokladů. Vydává Albatros.

navazuje na

Ukázka z knihy:

Na Klárov, starou okrajovou čtvrť velkého města, zvolna padal sníh. Byl mrazivý prosincový podvečer, do Vánoc zbývalo posledních sedm dní a všude vládl klid a mír. Hluk města sem doléhal jen vzdáleně a nebýt toho, že hlavní klárovskou ulicí, Horákovou třídou, občas projela tramvaj, mohl si zde náhodný návštěvník připadat téměř jako na vesnici.

Nad starými schody vedoucími od zahrádkářské kolonie dolů ke koupališti stáli dva zhruba dvanáctiletí kluci se školními aktovkami na zádech a hleděli na Klárov, který se před nimi zvolna přikrýval čistou bílou peřinou. Vyšší z nich se jmenoval Vojta Kodym a byl to černovlasý kluk atletické postavy s bezstarostným úsměvem na tváři. Ten menší a hubenější měl pro změnu vlasy rudé jako oheň, nosil brýle, tvář mu zdobilo množství pih a jmenoval se Jindřich Musil. Vojta měl na sobě černou lyžařskou čepici, Jindra modrý pletený kulich.

Před půl rokem spolu prožili úžasné dobrodružství, když ve zdejších starých pískových lomech hledali jeskyni s pokladem.

Při svém pátrání museli tehdy čelit mnohým nebezpečím a nakonec jen o vlásek unikli smrti. Získali ovšem to nejcennější – totiž vzájemné přátelství a důvěru, že se mohou jeden na druhého absolutně spolehnout.

Tak jako každý den, i dnes na sebe po vyučování počkali před školou, a aniž by se museli jakkoliv domlouvat, vykročili ke starým schodům. Cesta domů kolem koupaliště byla sice delší ( Jindra bydlel v ulici Pod Pecí, Vojta v takzvaných nových domech), ale oba kluci ji měli radši. Důvod byl prostý – tato cesta vedla místy, která jim připomínala jejich letní dobrodružství.

Museli jít nedaleko Okrouhlé ulice, kde objevili zazděný vstup do pískových lomů, kolem domku pana Krejčíře, který jim při hledání pokladu vydatně pomáhal, a také kolem místa, kde se Jindra popral s Rančákem a jeho dvěma kumpány, když před těmi surovci bránil Vojtovu nevlastní sestřenici Terezu. A byl tady ještě jeden důvod, proč pravidelně přicházeli domů skoro o hodinu později, než kdyby zvolili kratší cestu. Právě tady, na nejvyšším místě starých schodů, byl totiž nejlepší výhled na Klárov. Kluci zde měli všechny dominanty čtvrti jako na dlani: po pravici komín a budovu staré cihelny, tribuny stadionu Slovan Klárov, Hamerský potok a věž kostela svaté Kláry. Přímo před sebou viděli koupaliště, které bylo přes zimu samozřejmě vypuštěné, a za sebou zanedbaný park. Po levici pak mohli (kdyby o to stáli) zahlédnout střechy paneláků dokončovaného sídliště. Právě o něm si teď vyprávěli.

„Už se tam nastěhovali první lidi.“

„Já vím. Některý domy se ještě dodělávaj, ale v těch, co jsou hotový, se už bydlí.“

Jak kluci mluvili, stoupaly jim od úst obláčky páry.

„Jak se těšíš na Vánoce?“ zeptal se Jindra.

„Jako jestli jsem napsal Ježíškovi?“ zasmál se Vojta. „To ne. Ani jsem nemusel. Zdá se, že vytouženýho rozvodu rodičů se dočkám i bez jeho pomoci.“

„Táta už se od vás teda odstěhoval?“

„Jo. Před tejdnem.“

„A jaký to je?“

„Docela dobrý. Doma je konečně klid. A já jsem stejně každou volnou chvíli na stadionu.“

„A co máma?“

„Přišla za mnou hned, jak táta odjel. Že prej si teď budeme muset pomáhat a bejt si vzájemně oporou. Tak se snažím. Vynáším odpadky, meju nádobí a tak.“

Vojta sice pronášel tyto věty se svým věčným úsměvem na tváři, ale Jindra dobře věděl, že úplně jedno mu to není. Chvíli nikdo z nich nevěděl jak pokračovat. Na prostřední klárovské zastávce zastavila tramvaj. Její osvětlené vozy z té dálky vypadaly jako malé lucerničky.

„Asi bych ti měl říct, že pozejtří k nám přijede Tereza,“ promluvil opět Vojta. „Bude u nás s tetou na Vánoce.“

Když to Jindra uslyšel, srdce mu začalo bít o poznání rychleji a celým tělem mu projelo příjemné zachvění. Tereza se mu líbila, ale zatím to nedokázal přiznat ani sám sobě, natožpak Vojtovi. Proto nahlas řekl jen neutrální: „Hm.“

Vojta ale nechtěl nechat svého kamaráda vyklouznout tak lacino, a proto pokračoval: „Máma říkala, že by bylo smutný, kdybysme byli u stromečku jen dva, tak pozvala tetu, ať k nám přijedou. Takže tam budeme čtyři. Máma, teta, Tereza a já. To znamená nekonečný pečení cukroví a ještě nekonečnější povídaní o tetiných kolegyních z práce. Nechceš se taky přidat? Abych na tu radost nebyl sám?“

„Dík. Ale to asi nepůjde. U nás bude znovu po letech táta.“

„Takže vaši se zase dali dohromady?“

„Hm. Říkají tomu zkouška. Že se jako uvidí, jak nám to půjde. Ale řek bych, že táta je docela rád. Poslední troje Vánoce strávil sám ve svý garsonce sledováním pohádek v televizi.“

„Mejdan, na kterým byl jen Mrazík, Popelka a tvůj táta? To muselo bejt fakt děsný.“

V korunách stromů zanedbaného parku krákaly vrány, ale u starých schodů se rozezvučel úlevný smích. Oba kluci už dávno zjistili, že jednou z nejcennějších věcí na jejich přátelství je možnost popovídat si o svých trápeních.

Když smích dozněl, promluvil znovu Jindra: „Už jsi přispěl na tu sbírku pana Pávka?“

Pan Pávek byl klárovský pamětník, který se s oběma kluky dobře znal. Navzdory svému pokročilému věku je stále velmi aktivní a nyní se snažíil vybrat peníze na zvon do odsvěceného kostela svaté Kláry.

„Samozřejmě že přispěl. To je snad jasný, ne? Myslíš, že to stihne, tak jak plánoval?“

„Jako že zvon poprvé zazní ráno na Štědrej den? Nevím. Ale bylo by to hezký.“

Kluci se naposledy rozhlédli po setmělém panoramatu Klárova. Kostelní věž, která dosud svůj zvon (a tedy i srdce) postrádala, z něj poněkud vyčnívala, nebyla však nejvyšší klárovskou stavbou. Jindrovy oči zabloudily k černé siluetě staré cihelny s dominantním komínem. I ta, podobně jako kostel, byla zavřená a nepoužívaná. Vojta vykročil po schodech dolů a Jindra se jej chystal následovat, když si na poslední chvíli uvědomil, že tady něco nehraje. S cihelnou bylo něco jinak. Něco se změnilo. Ale co? Znovu se podíval jejím směrem a za okamžik měl jasno. Cihelna byla tmavá, jak se sluší na opuštěnou továrnu, jen v jednom okně…

„Vojto!“ chytil kamaráda za paži a druhou rukou ukázal k cihelně. „Ve staré cihelně se svítí!“

Aniž by to kdokoliv z kluků tušil, stála právě tahle jediná věta na začátku jejich dalšího dobrodružství, při kterém budou muset prokázat nejen odvahu, ale také důvtip a inteligenci. Dobrodružství, při němž nebude hrozit nebezpečí jen jim, ale také mnohým lidem z jejich okolí.

© Petr Hugo Šlik, 2017

ISBN 978-80-00-04602-0

J. K. Rowlingová: Fantastická zvířata a kde je najít - původní scénář

Jsme v New Yorku a píše se rok 1926… Místo a čas, kde činy hrstky lidí… a zvířat… utvářejí osudy mnoha dalších. Odborník na kouzelné tvory Mlok Scamander právě dorazil do města a chce se zdržet jen krátce. Jenže když se mu ztratí jeho kouzelný kufřík a několik fantastických zvířat se rozprchne po městě, na potíže je zaděláno…

Autorka úspěšných knih o Harrym Potterovi se představuje poprvé jako filmová scenáristka. 

Film už je od poloviny listopadu v kinech, původní scénář v českém překladu vydává Albatros nyní. Je to jedna z připomínek, že letos v červnu uplyne dvacet let od vydání první knihy o Harrym Potterovi v Anglii. V dubnu pak vyjde druhá kniha Filmové magie a v květnu se mohou fanoušci těšit na nové vydání všech tří bradavických učebnic s ilustracemi Jonnyho Duddla (Fantastická zvířata, Bajky Barda Beedlyho, Famfrpál v průběhu věků). V květnu vyzve Albatros všechny fanoušky Harryho Pottera na souboj – v rámci knižního veletrhu Svět knihy proběhne v Praze Famfrpálový turnaj.

Od června začne Albatros průběžně vydávat celou sedmidílnou sérii v novém provedení. První díl Harry Potter a Kámen mudrců vyjde v novém formátu, s novou obálkou a s ilustracemi Jonnyho Duddla. Následně se mohou čtenáři těšit každý měsíc také na nové vydání druhého, třetího a čtvrtého dílu série. „Nové vydání s obálkami Jonnyho Duddla je dárkem současným fanouškům a zároveň lákadlem pro nové čtenáře potterovské série. Knihy budou kvalitně vybavené a spolu s novým vydáním bradavických učebnic budou tvořit krásnou, atraktivní kolekci,“ říká Petr Eliáš, šéfredaktor nakladatelství Albatros.

V říjnu se objeví na knižních pultech třetí kniha ilustrovaného vydání Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Všem postavám vdechne svými kouzelnými kresbami život opět ilustrátor Jim Kay. Oslavy završí Albatros ilustrovaným vydáním knihy Fantastická zvířata.

Původní série o Harry Potterovi vycházela mezi lety 1997 a 2007 a po celém světě se jí prodalo přes 450 milionů výtisků v 79 jazycích, nemluvě o osmi úspěšných velkofilmech, které byly podle ní natočeny. V České republice se už prodalo 1,7 milionu kusů. Pozitivní ohlasy a prodeje přes sto tisíc kusů sklidilo loni na podzim i české vydání osmého příběhu série – scénář divadelní hry Harry Potter a prokleté dítě.

Ukázka z knihy:

OBRAZ 1

EXT. KDESI V EVROPĚ– 1926 – NOC

Z temnoty se vynoří obrovský opuštěný polorozpadlý zámek.

Zaměříme se na dlážděné náměstí u budovy, ponořené do mlhy, tajemné, tiché.

Stojí zde pět bystrozorů s napřaženými hůlkami a pomalu a váhavě se k zámku blíží. Náhle je rozpráší výbuch jasného bílého světla.

Kamera se rychle otočí dokola a ukáže jejich nehybná těla, jak leží na zemi u vchodu do velkého parku. Vzápětí zabere další postavu (GRINDELWALDA), zády ke kameře. Těl si muž nevšímá a upírá zrak k nočnímu nebi. Kamera přejede k měsíci.

STŘIHOVÁ SEKVENCE: Sledujeme pestrou směs titulků z kouzelnických novin z roku 1926, které se týkají GRINDELWALDOVÝCH útoků po celém světě –

„GRINDELWALD OPĚT UDEŘIL V EVROPĚ“, „BRADAVICKÁ ŠKOLA ZVYŠUJE BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ“, „KDE JE GRINDELWALD?“. Černokněžník představuje pro kouzelnické společenství vážnou hrozbu, a teď zmizel. Pohyblivé fotografie se detailně zaměřují na zničené budovy, požáry, ječící oběti. Článků je nepřeberné množství a v rychlém sledu se střídají – celosvětový hon na GRINDELWALDA pokračuje. Přejdeme na poslední článek, jejž provází fotografie sochy Svobody.

PŘECHOD DO:

OBRAZ 2

EXT. LOĎ VPLOUVAJÍCÍ DO NEW YORKU – PŘÍŠTÍ RÁNO

Jasný, slunečný newyorský den. Nad oceánem plachtí racci.

Před sochou Svobody proplouvá velký zaoceánský parník. Pasažéři se naklánějí přes zábradlí a vzrušeně pozorují přibližující se břeh.

NÁJEZD NA postavu, která sedí zády k nám na lavičce – je to MLOK SCAMANDER, větrem ošlehaný, šlachovitý mladík v obnošeném modrém svrchníku. Má vedle sebe postavený otlučený kožený hnědý kufr.

Jeden jeho zámek se zničehonic sám rozletí. MLOK ho hbitě zaklapne.

Pak si MLOK položí kufr na klín a šeptá.

MLOK

Dugalíku? Uklidni se, prosím.

Už tam budeme.

OBRAZ 3

EXT. NEW YORK – DEN

LETECKÝ ZÁBĚR na New York.

OBRAZ 4

EXT. LOĎ / INT. CELNICE – KRÁTCE POTÉ – DEN

MLOK schází mezi pasažéry po přístavním můstku do rušného přístavu a kamera najede na jeho kufr.

CELNÍK (M. O.)

Další.

MLOK stojí u celnice – dlouhé řady pultů u loděnice. Obsluhují je seriózně působící američtí celníci. Jeden CELNÍK si prohlíží Mlokův salátový britský pas.

CELNÍK

Takže Brit?

MLOK

Ano.

CELNÍK

Jste v New Yorku poprvé?

MLOK

Ano.

CELNÍK

(ukáže na MLOKŮV kufr)

Nějaké potraviny?

MLOK

(položí dlaň na náprsní kapsu)

Ne.

CELNÍK

Něco živého?

Zámek na MLOKOVĚ kufru se zase otevře. MLOK shlédne a spěšně ho zavře.

MLOK

Musím to nechat opravit. Ehm… Ne.

CELNÍK (podezřívavě)

Ukažte mi to.

MLOK kufřík položí na pultík mezi nimi a nenápadně nastaví měděný ciferník na „Zamudlováno“.

CELNÍK kufr otočí k sobě a odklopí zámky. Zvedne víko a odhalí pyžamo, sbírku map, zápisník, budík, lupu a mrzimorskou šálu. Nakonec se s tím spokojí a kufr zavře.

CELNÍK

Vítejte v New Yorku.

MLOK

Děkuji.

MLOK si vezme svůj pas a kufr.

CELNÍK

Další!

OBRAZ 5

EXT. ULICE V BLÍZKOSTI ZASTÁVKY PODZEMKY

„RADNICE“ – SOUMRAK

Dlouhá ulice navlas stejných hnědých cihlových domků. Z jednoho z nich zbyla hromada suti. Kolem se poflakuje houf zpravodajů a fotografů, kteří trošku doufají, že by se něco mohlo stát, ale nadšení z nich zrovna nekape. Jeden ZPRAVODAJ dělá rozhovor s rozčileným chlapíkem středního věku a prochází s ním sutinami.

SVĚDEK

… a bylo to jako – jako vítr nebo jako – jako duch… ale temný… a viděl jsem oči – svítící bílé oči…

ZPRAVODAJ

(bezvýrazně, v ruce drží zápisník)

… temný vítr… s očima…

SVĚDEK

… taková temná hmota, a zmizelo to támhle, dole pod zemí… přísámbůh, hnedle přede mnou.

DETAIL NA PERCIVALA GRAVESE, který kráčí ke zničené budově.

GRAVES: elegantně oblečený a velmi pohledný muž kolem čtyřicítky.

Svým chováním se od hloučku zpravodajů odlišuje. Je ostražitý, napjatý a vyzařuje z něj neotřesitelná sebedůvěra.

FOTOGRAF (polohlasem)

Ahoj. Máš něco?

ZPRAVODAJ (polohlasem)

Temný vítr, bla, bla…

FOTOGRAF

Bude to něco atmosférickýho. Nebo elektrickýho.

GRAVES stoupá po schodech nedávno zřícené budovy. Zvědavě a pozorně si zkázu prohlíží.

ZPRAVODAJ

Nemáš žízeň?

FOTOGRAF

Ne. Nesmím chlastat. Slíbil jsem Martě, že s tím seknu.

Začne se zvedat vítr a točit se kolem budovy. Provází ho pronikavé skřípění. Zdá se, že to zaujalo pouze GRAVESE. Na úrovni ulice náhle zazní několik hlasitých křupnutí. Všichni se za zdrojem zvuku otočí: Popraská zeď, sutiny na zemi se rozechvějí a vzápětí vybuchnou jako při zemětřesení, prorvou se ven z budovy a cupují prostředek ulice. Věc se pohybuje rychle a neurvale a odhazuje lidi i auta do vzduchu.

Tajemná síla se pak vznese do výšky, víří městem, noří se do postranních uliček a zase vylétá do volného prostoru a nakonec se proboří do stanice podzemky.

DETAIL NA GRAVESE, který si prohlíží zkázu na ulici.

Z útrob země zaburácí něco mezi řevem a vytím.

Czech edition © Albatros, 2017

Translation © Helena Šváchová, 2017

ISBN 978-80-00-04591-7