Jaap Robben: Birk

  

Mikaelův táta Birk zmizel. Zůstaly po něm na pláži jen sluneční brýle, žabky a ručník. Policejní pátrání na malém ostrově je bezvýsledné. A devítiletý kluk, který jediný zná pravdu, se na ni bojí jen pomyslet...

Atmosféra románového debutu nizozemského autora je plná pocitu osamělosti a nevyřčených slov – taková, jakou známe z filmů Bergmanových či z Dobrodružství Michelangela Antonioniho. Těsnost vztahů zde neznamená blízkost, ale spíše tíseň.

Drsná atmosféra ostrova odtrženého od halasu pevniny je skvěle zachycena v lapidárních, chladných popisech stejně jako v úsečných dialozích. Jako by tato atmosféra neuměla zplodit nic jiného než citovou zaraženost či neohrabanost – a tak spíš než aby bylo něco chlácholivého vyřčeno, se něco strašného tiše děje.

Jaap Robben (*1984) je mužem mnoha talentů. Birk je sice jeho románovým debutem, na kontě má však již i básnická a dramatická díla. Vysoce ceněny jsou jeho knihy pro děti. V minulosti se též věnoval herectví. Za román Birk získal mj. ocenění cenu Kniha roku 2014 od nizozemských knihkupců a cenu Dioraphte, každoročně udělovanou za nejlepší knihu pro čtenáře starší patnácti let.

Z holandského originálu román přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková. Vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Ručníkem otírám zamžené zrcadlo v koupelně. Když za­kloním hlavu, vyčouhne mi špička ohryzku. Zrcadlo se zase zamží.

Najednou sjede klika u dveří níž. Zámek zarachotí. „Proč se zamykáš?“

„Počkej.“

„Co tam vyvádíš?“

„Už jsem hotový.“ Když odháčkuju dveře, okamžitě se rozletí. Máma na mě zvědavě hledí s rukou na klice. Na sobě má vytahané triko na spaní a spodní kalhotky.

„Co si tu vyváděl?“

„Lezu z vany.“

„Nějak dlouho ti to trvá.“

„Jak to?“ Do tváří mi vrazí horko.

„Po koupání otvírej okýnko.“ Máma se protáhne kolem mě, kalhotky spustí ke kotníkům a sedne si na záchod. Zatímco moč prší do mísy, s úsměvem se na mě dívá. Zurčící proud její moči patří pro mě už odmala mezi zvuky, ze kterých se mi zvedá žaludek.

„Mám to udělat?“

„Co?“

„Oholit ti ten knír.“

Sáhnu si na horní ret. „Nejvyšší čas,“ řekne, rukou utrhne kus papíru z role, zmačká ho do kuličky a utře si s ním mezi nohama. Pohledem uhnu příliš pozdě.

‥

Za zrcadlovými dvířky vezme tátovo staré holítko a zhoupne jím párkrát mezi prsty. „Ale Karl říkal, že pak budu vypadat mnohem mladší.“

„A teď mě tím knírem pícháš.“

Pokrčím rameny.

„Dovolíš?“

Nerozhodně přikývnu.

„Fajn,“ řekne a pustí kohoutek tak, až voda stříká z umý­vadla. Zápěstím zkouší, jestli je už dost teplá. Pod proudem vody podrží vyschlý kousek mýdla na holení, který také ležel ve skříňce, dokud nezačne pěnit.

„Pokrč kolena, jinak na to pořádně nedosáhnu.“ Teď, když má obličej blízko mého, cítím všechno, co říká. Jednou rukou mi pevně svírá zátylek, zatímco druhou mi soustředěně pěnou mydlí horní ret. Dech jí píská nosem a šimrá mě na krku a hrudi, nejraději bych se otřásl. Holítko mi krátkými tahy přejíždí po horním rtu a tahá mě za chlupy. „Ta holítka jsou stará,“ mumlá, ale holí dál.

Místo, aby mi řekla, co mám dělat, popotahuje nosem, kroutí pusu do strany nebo napíná horní ret. Napodobuju ji.

Pak mi pomaže trochu i tváře. „Až se budeš příště holit sám, vždycky dvakrát po směru a jednou proti.“

„Dobrá,“ brouknu.

„Jinak se ti to zanítí.“

Kývnu.

„Nehýbej se.“

„Promiň.“

Rukou mi stiskne zátylek ještě silněji.

‥

„To se mi povedlo,“ řekne nakonec. „Co ty na to?“

„Dobrý,“ řeknu. Těsně pod rtem mi z malé ranky teče krev. Vidí, že jsem si toho všiml.

„Ta holítka jsou stará,“ vysvětlí.

„To nevadí.

„Bylo to tím holítkem.“

„Dobře.“

Přitiskni si na to tohle.

Olíznu krev a zmuchlám útržek toaletního papíru, který mi podává.

„Vážně se ti to líbí?“

Začnu přikyvovat, jako by udělala něco úžasného. „Je to vážně moc dobrý.“

Máma se usmívá. „Vždyť jsem ti říkala, že na holení jsem přebornice.“ Rychle mi strčí dva prsty za gumu ve slipech a pustí ji, aby mi pleskla do boku. Beze slova pak vyjde z kou­pelny a zavře za sebou dveře.

Prohlédnu se zblízka v zrcadle a spláchnu mýdlovou vodu. Zůstane po ní v umývadle obruba téměř neviditelných ště­tinek a pěny.

Jak hladkou mám kůži kolem rtů, ucítím nejlépe jazykem. Drsnou a hladkou zároveň, trochu voní po tátovi.

‥

Na chodbě stojí máma. Zastoupí mi cestu do pokoje a drží něco za zády. Oči se jí lesknou, má něco za lubem. „Teď si obleč tenhle.“ Ukáže mi tátův svetr.

Leknu se ho.

„Hezky ti ladí k vlasům.“

„Já už svetr mám,“ je jediné, co mě napadne. „Ještě je čistý, je ze včerejška.“

Přitiskne na mě svetr, jako by to byla samolepka, kterou se snaží nalepit. „Přece jsem ho nepletla pro nic za nic.“

„Je mi velký.“

„Obleč. Si. Ho.“ Začne mi přetahovat svetr přes hlavu. Ve své surovosti mě škrábne u oka.

„Au. Nech toho!“ Vykřiknu hlasitěji, než je třeba. „Já nechci.“

„Ty nevděčníku!“

„Není můj.“

Kolenem mě přirazí ke zdi. „Okamžitě si to obleč!“

Snažím se ji odstrčit, ale nedaří se mi to. „Nesahej na tátovy věci, ty zůstanou jeho.“

Ztuhne, pustí mě. Stáhnu si svetr z hlavy. Máma má oči vytřeštěné, tváře propadlé v obličeji. Zmizí v koupelně a praští za sebou dveřmi, až zárubeň zapraská. Stojím na chodbě se zvadlým svetrem v ruce. Dostal ho k narozeninám. Máma ho pletla potají. Každý večer, když mě šla uložit, kousek přidě­lala. Pak jsem ho měl zase schovat pod postel. Když byl dárek hotový, chtěl jsem, aby mi upletla taky takový. Ale s letadlem vepředu, ne s kotvou. V jednom z časopisů o pletení, které jsem našel u Pernille, jsem jí ukázal vzor. Pustila se do rukávů. O moc dál se nedostala, došla vlna a ona vždycky zapomněla objednat novou. Nakonec kousky zase rozpárala a vlnu smo­tala do klubíčka.

‥

Svetr svědí a škrábe, jako by mi někdo drhl břicho kopřivami. Je moc široký, ruce mi nekoukají z rukávů. „Mám ho na sobě,“ řeknu potichu. „Podívej.“

V koupelně je ticho.

„Je mi to líto. Teď jsem si ho oblíkl.“ Opatrně, pro případ, že by najednou otevřela, přitisknu ucho na dveře. „Mami?“ Šeptám to tak blízko u dveří, až skoro líbám dřevo.

Vypadá to, jako by tam nebyla, jako by vyšplhala ven vyklá­pěcím okénkem. „Mami?“ Do vyklápěcího okénka se nevejde, musí být vevnitř.

„Mami?“ Možná sedí na záchodě nebo si holí nohy nebo… „Mamimamimami.“ Dveře se rozletí, dech se mi úlekem zlomí vedví.

„Sundat!“ vyjede. „Koukej si ten svetr sundat.“

Couvám. „Ale já si ho chci nechat na sobě. Mrzí mě to předtím.“

Začne mě tahat za rukávy. „Nevděčníku jeden.“ Rukávy se natahují, až se bojím, že je utrhne. „Ty si tenhle svetr neza­sloužíš,“ vyštěkne na mě.

„Musel jsem si na něj zvyknout, ale teď už se mi líbí.“

„Mám tě praštit?“

„Můžu si ho nechat na sobě, prosím?“

„Varovala jsem tě. Nechtěj, abych tě praštila.“

Předkloním se, aby mi ho mohla přetáhnout přes hlavu. Vlna mi drhne po zádech.

„A teď padej.“ Se svetrem u hrudi jde pozadu do koupelny.

Polknu.

„Ty mě neslyšíš?“

„Mrzí mě to, mami,“ třese se mi hlas. „Já si ho obleču.“

„Neopovažuj se ho ani dotknout.“

Ustupuju dozadu.

„Kšic,“ syčí, jako by vyháněla krysu z kůlny. „Padej z mého domu.“

© Jaap Robben, 2014

First Published by Uitgeverij De Geus.

Translation © Veronika ter Harmsel Havlíková, 2017

ISBN 978‑80‑7429‑894-3 

Jaap Robben / foto: © Marc Brester/AQM