Americký
spisovatel Amor Towles si počkal a svou prvotinu publikoval teprve dlouho po
čtyřicítce. Jeho kultivované retro Pravidla zdvořilosti se stalo literární a komerční senzací.
Zavádí nás do New Yorku silvestrovské noci roku 1937, kdy hospodářská krize
byla již zažehnána a druhá světová válka ještě nezačala. V baru na Manhattanu
dochází k fatálnímu setkání dvou mladých přítelkyň s neodolatelným mužem v
„kašmírovém kabátě, s bezvadným windsorským uzlem vykukujícím z límce košile
šité na míru.“
Vypravěčkou
příběhu je mladá písařka Katey, která si hledá svou vlastní verzi amerického
snu. Díky setkání s „opravdovým gentlemanem“ bankéřem Tinkerem Greyem se stane aktérkou komplikovaného milostného trojúhelníku
privilegovaných, z něhož nevyvázne bez jizev. Právě na její postavě Towles
demonstruje situaci pracujících žen před válkou, značně limitovaných prosadit
se v mužském světě.
Amor
Towles je autorem velmi sečtělým a neváhá to v románu ukázat, při výstavbě Pravidel
zdvořilosti dokonce používá klasická díla. A tak tu najdeme mnohé citace či
aspoň narážky na díla Virginie Woolfové, E. M. Forstera, Marka Twaina, Ernesta
Hemingwaye, Henryho Davida Thoreaua či Gertrudy Steinové.
Než se Amor
Towles (1964) stal romanopisem, strávil více než dvacet let na vysoké
manažerské pozici v investiční firmě na Wall Street. Neustálé cestování po
celém světě za klienty mu poskytlo tolik potřebnou inspiraci a zkušenosti. Na
svém kontě má zatím dva romány, které vyvolaly ve světě ohromný čtenářský ohlas
a sklidily mnoho pozitivních recenzí. První z nich – Pravidla zdvořilosti
(Rules of Civility) - vyšel poprvé v roce 2011 a záhy se objevil na předních
příčkách žebříčků bestsellerů prestižních amerických listů New York Times či
Los Angeles Times. Deník Wall Street Journal a magazín Atlantic Towlesův román
označily za nejlepší knihu roku 2011.
Z
anglického originálu Pravidla zdvořilosti přeložila Julie Tesla. Vydalo
nakladatelství Vyšehrad. To chystá i
Ukázka z knihy:
Co jste vždycky chtěli, ale
rodiče vám to nedopřáli?
Já:
Utrácet peníze.
Tinker:
Domek na stromě.
Eve:
Pořádný výprask.
Kdybyste na jeden den mohli
být kýmkoliv, kým byste byli?
Já:
Mata Hari.
Tinker:
Natty Bumppo.
Eve:
Darryl Zanuck.
Kdybyste mohli znovu prožít
jeden rok života, který by to byl?
Já:
Když mi bylo osm a bydleli jsme nad pekárnou.
Tinker:
Když mi bylo třináct a s bratrem jsme trampovali v Adirondackém pohoří.
Eve:
Ten nadcházející.
Ústřice
byly snědené a lastury zmizely ze stolu. Casper přinesl další martini a pak nám
všem nalil ještě jedno.
—Na
co se napijeme teď? zeptala jsem se.
—Na
méně stydlivosti, odvětil Tinker.
S
Eve jsme přípitek zopakovaly a zvedly sklenice ke rtům.
—Na
méně stydlivosti? zeptal se někdo.
Za
mojí židlí stála s rukou na opěradle vysoká, elegantní žena těsně po padesátce.
—Zní
to hezky, pokračovala. Ale co si nejdřív předsevzít vyřizovat telefony?
—Omlouvám
se, řekl Tinker trochu zahanbeně. Chtěl jsem zavolat dnes odpoledne.
Vítězoslavně
se usmála a shovívavě mávla rukou.
—Ale
no tak, Teddy. Jenom tě škádlím. Vidím, že máš to nej¬lepší rozptýlení.
Natáhla
ke mně ruku.
—Anne
Grandynová, Tinkerova kmotra.
Tinker
vstal. Ukázal na nás dvě.
—To
je Katherine Kontentová a –
Eve
už ale byla na nohou.
—Evelyn
Rossová, představila se. Velice ráda vás poznávám.
Paní
Grandynová obešla stůl, potřásla si s Eve rukou a trvala na tom, aby se
posadila. Pak pokračovala k Tinkerovi. Věk ji téměř nepoznamenal. Měla krátké
blond vlasy a ušlechtilé rysy baleríny, která pro balet příliš vyrostla, a byla
oblečená do černých šatů bez rukávů, jež zdůrazňovaly její štíhlé paže.
Nezdobil ji perlový náhrdelník, ale smaragdové náušnice veli¬kosti želé
bonbonů. Kameny byly naprosto skvostné a ladily jí k barvě očí. Z toho, jak se
nesla, byste řekli, že s nimi chodí i plavat. Vyleze z vody, vezme ručník a
vysuší si vlasy, přičemž se ani v nejmenším nestará o to, jestli má kameny
stále v uších, nebo jestli zůstaly na mořském dně.
Došla
k Tinkerovi, nastavila mu tvář a on ji nemotorně políbil. Když se znovu
posadil, položila mu mateřsky ruku na rameno.
—Katherine,
Evelyn, dejte na má slova. S kmotřenci je to stejné jako se synovci. Když se
přestěhují do New Yorku, vidíte je skoro pořád. Třeba když jim přetéká koš se špinavým
prá¬dlem nebo mají prázdnou spíž. Ale jakmile se postaví na vlastní nohy,
musíte si u Pinkertona najmout detektiva, pokud je chcete pozvat na čaj.
S
Eve jsme se rozesmály. Tinker nahodil provinilý úsměv. Vedle své kmotry vypadal
jako šestnáctiletý hošík.
—To
je ale úžasná náhoda, že jsme vás tu potkali, řekla Eve¬lyn.
—Svět
je malý, odpověděla paní Grandynová trochu jízlivě.
Bezpochyby
ho sem poprvé vzala ona.
—Nepřidáš
se k nám na skleničku? pozval ji Tinker.
—Díky,
drahoušku, ale nemůžu. Jsem tu s Gertrudou. Snaží se mě dostat do správní rady
muzea. Potřebuju mít čistou hlavu.
Obrátila
se k nám.
—Kdybych
to nechala na Teddym, jsem si jistá, že už vás nikdy neuvidím. Takže přijměte
moje pozvání na oběd – ať už s ním, nebo bez něj. Slibuji, že vás nebudu nudit
historkami z jeho mládí.
—Nebudeme
se nudit, paní Grandynová, ujistila ji Eve.
—Prosím,
řekla paní Grandynová a povýšila to slovo na větu přesně jako vrchní číšník.
Říkejte mi Anne.
Ladně
nám zamávala a vrátila se ke svému stolu. Eve celá zářila. Zatímco však na
jejím dortu tato krátká návštěva svíčky zažehla, na tom Tinkerově je sfoukla.
Její nečekané zjevení změnilo atmosféru celého večera. Jeho název už nezněl
Zámožný muž vzal dvě dívky na nóbl místo, ale Mladý páv se chlubí peřím na
dvorku za domem.
Eve
byla tak rozechvělá, že si vůbec nevšimla, že se večer řítí do záhuby.
—Úžasná
žena. Je to přítelkyně vaší matky?
—Cože?
zeptal se Tinker. Ach. Ano. Vyrůstaly spolu.
Vzal
vidličku a obracel ji v dlaních.
—Asi
bychom si měli objednat, napadlo Eve.
—Chcete
jít pryč? zeptala jsem se Tinkera.
—Můžeme?
—Samozřejmě.
Eve
byla očividně zklamaná. Vrhla na mě ten svůj letmý podrážděný pohled. Otevřela
ústa a chtěla navrhnout, abychom si dali alespoň předkrm. Tinkerův obličej se
ovšem zase rozzářil.
—Fajn,
řekla a hodila ubrousek na talíř. Vypadneme.
Žádné komentáře:
Okomentovat