Hermann Broch: Nevinní

Děj posledního románu rakouského modernisty Hermanna Brocha (1886-1951), koncipovaného netradičně jako soubor jedenácti vyprávění, z nichž řada byla v různém časovém odstupu uveřejněna časopisecky během autorova života, zobrazuje v rozpětí dvaceti let život a společnost předhitlerovského Německa. Autor sám v závěrečné poznámce říká: „Zvolené postavy jsou veskrze „apolitické“; pokud vůbec mají nějaké politické názory, vznášejí se kdesi v nejasném oparu a nejsou nijak podstatné. Žádná z nich nenese bezprostřední vinu na katastrofě jménem Hitler. Proto onen název Nevinní. Přesto právě jejich duchovní a duševní stav utváří prostředí – a tak se to také ve skutečnosti stalo –, jež umožňuje vzestup nacistické ideologie. Politická lhostejnost je totiž zároveň i lhostejností etického rázu, jež nakonec ústí v mravní zvrácenost. Jinými slovy: nevinnost apolitická je hluboce zakořeněna v etické vině. Předvést a najít vnitřní příčiny tohoto stavu bylo úkolem této knihy, a k tomu bylo zapotřebí vícevrstvého ztvárnění. Neboť ona vinu nesoucí nevina sahá jak do veskrze abstraktních sfér mystiky a metafysiky, tak i do oblasti konkrétní, nejpřízemnější pudovosti.“

Podobně jako ve své románové prvotině Náměsíčníci (1932) tak Broch znovu podniká sondu do duše maloměšťáka, aby v ní odhalil podstatu a předpoklady nehumánnosti moderního člověka. Současně však jde ještě dál; svou komplexností a složitě propracovanou symbolikou, jež v mnohém připomíná jeho předchozí román Smrt Vergilova (1945), otevírá toto veskrze filosoficky laděné dílo rovněž otázku (ne)existence platónské ideje a s tím spojené krize hodnot moderní společnosti.

Román Nevinní (Die Schuldlosen. Roman in elf Erzählungen) vyšel poprvé v roce 1950 v curyšském Rhein-Verlag. Konečná podoba textu vznikala mezi červnem a srpnem 1949 v USA, kam Broch v roce 1938 nuceně emigroval.

Brochovo dílo je u nás poměrně dobře známo, první překlady vycházely už v šedesátých letech. Nevinní však vycházejí česky poprvé až nyní. Pro nakladatelství Dauphin se překladu ujal Michal Kleprlík. Kniha je dostupná nejen v papírové formě (ISBN 978-80-7272-969-2), ale i elektronicky, jak už je u Dauphinu dobrým zvykem.

Ukázka z vyprávění nazvaného Metrologická novela:

Každé umělecké dílo musí být příkladným ztvárněním, ve své jedinečnosti musí projevovat jednotu a universálnost všeho dění: tak je tomu v hudbě, především v hudbě, a stejně tak tomu musí být i ve vypravěčském umění, které rovněž vyžaduje promyšlenou konstrukci a techniku kontrapunktu.

Předpokládejme, že prostřednost v sobě pojímá nárok na všeobecnou platnost. Hlavní hrdina, zastupující střední vrstvu společnosti, nechť je tedy zasazen do prostředí středně velkého, provinčního města, typem připomínajícího jedno z bývalých německých rezidenčních měst – píše se rok 1913 –, kde působí jako učitel matematiky a fysiky na místním gymnasiu. Dále lze o něm zmínit, že na tomto místě se ocitl díky svému skromnému nadání pro exaktní činnost, že své studium absolvoval svědomitě s patřičnou oddaností, oblažujícím pocitem a bez jakýchkoli vyšších vyhlídek na vědeckou práci v daném oboru, pevně přesvědčen, že složením státní zkoušky dosáhl vrcholu svého občanského, ale i duševního rozvoje. Neboť charakter utvářený průměrností se nezajímá o abstraktní věci poznání, ty představují pouze jakýsi rozmar, jeho budou zajímat pouze početní operace či úskalí kombinatoriky a nikdy ne úskalí existenciálních otázek, a lhostejno, zda se jedná o věci živé nebo o algebraické formule, vždy bude posedlý tím, aby vše „přesně vyšlo“; matematika, stejně jako otázky studijního plánu nebo finančních záležitostí, pro něj jednoduše představují soubor „úkolů“, které mají on a jeho žáci vyřešit: dokonce i to, čemu se říká radost ze života, chápe jako úkol, jako danost, zčásti určenou svým původem a zčásti svými kolegy. Zcela ovlivněn povrchními skutečnostmi okolního světa, v němž maloměšťácká domácnost i Maxwellova teorie zaujímají rovnocenné postavení, pracuje tento člověk v laboratoři, ve škole, poskytuje doučování, jezdí tramvají, večer si občas zajde na pivo, aby poté navštívil veřejný dům, tu a tam má cestu k lékaři, prázdniny tráví u matky; jeho ruce zdobí špinavé nehty, jeho hlavu světlé ryšavé vlasy, a přestože nemá hluboko do kapsy, linoleum se mu zdá jako nejlepší pokrytí podlahy.

Je tedy možné tak průměrnou osobnost, tak neurčité Já učinit předmětem obecného zájmu? Nebylo by pak rovněž možné rozvinout příběh o nějaké neživé věci, například o lopatě? Co podstatného se po tak významné události, jakou je složení státní zkoušky a získání učitelského místa, může v takovém životě ještě přihodit? Jaké myšlenky se mohou ještě zrodit v hlavě našeho hrdiny – na jménu nesejde, ale nechť se jmenuje Zachariáš –, když i to skromné nadání k matematickému myšlení postupně zakrňuje? O čem může přemýšlet? A o čem vlastně kdy přemýšlel? Pronikl vůbec někdy ve svých myšlenkách mimo oblast matematických úloh, aby se dostal k tomu, co se odehrává v lidském světě? Nu ovšem: když složil závěrečnou zkoušku, upnuly se jeho myšlenky k jistým nadějným vyhlídkám; představoval si kupříkladu své vlastní bydlení, viděl, i když trochu nejasně, svou budoucí jídelnu, rozjímal nad tím, jak se v ní ve večerním příšeří budou jevit obrysy příborníku, jak se na podlaze bude skvět malebné vzorkování zelenkavého linolea, a soudě podle těchto představ se dalo neomylně předpokládat, že by se slušelo najít si k takovému bydlení i nějakou ženu, to se však zatím, jak již řečeno, vznášelo v zastřené budoucnosti. Přítomnost ženy pro něj totiž znamenala nepředstavitelnou věc; i když mu při pomyšlení na budoucí hospodyňku prolétlo hlavou pár erotických představ – přičemž ho hned také napadlo, že by do detailu poznal všechny skvrny a dírky na jejím spodním prádle –, i když se mu jednou vyjevila v podobě korzetu, podruhé v po-době podvazku – metoda zobrazení tenkrát se rozvíjejícího expresionismu –, přišlo mu nemyslitelné, aby ta která konkrétní dívka či žena, s níž se může bavit všedním způsobem o všedních záležitostech, byla zároveň objektem sexuální touhy. Ženy s takovouto úlohou stály stranou, nikoliv však, že by se nadřazoval, pohybovaly se prostě v jiném světě, jenž neměl se světem, ve kterém člověk žije, mluví a jí, nic společného: byla to pro něj jiná stvoření, stvoření cizí konstituce, jež hovořila němou nebo alespoň neznámou a iracionální řečí. Neboť když je člověk s takovýmito ženami, musí si počínat s cílevědomou rozhodností, žádná z nich si totiž nebude chtít povídat o prachovce, jako jeho matka, nebo o diofantických rovnicích, jako jeho kolegyně. Jednoduše se mu zdálo nepravděpodobné, nepochopitelné, že by mohlo dojít k nějakému propojení čistě objektivních témat s bytostně subjektivní tématikou erotična; bylo to pro něj schisma, jehož buď-anebo (zdroj veškerého sexuálního moralismu) nastupuje všude tam, kde panuje erotická nestálost, podněcujíc uměleckou nevázanost epochy a s ní velkou měrou onen specifický hetérismus, v němž se zhlédla velká část dobové literatury.

V jinak neporušené danosti Zachariášova světa se právě zde rozevírá skulinka, jež i tak mechanicky pravidelné jednání dokáže proměnit v bytostně lidskou nutnost činit rozhodnutí.

Prozatím se přirozeně nic takového nestalo. Brzy po složení zkoušky obdržel Zachariáš díky své pedagogické přičinlivosti místo výpomocného učitele a začal postupně rozkládat svůj pečlivě zapečetěný a praktický balík vědomostí, které po částečkách předával žákům, aby je posléze požadoval zpět v podobě výsledků zkoušek. Pokud žák nevěděl správnou odpověď, tu si Zachariáš usmyslil, že se ho dotyčný snaží připravit o jím zapůjčený majetek, a cítil se ukřivděně. Takto probíhala každá výuka, kterou vedl, každá z nich byla místem úschovy drobné části jeho Já, stejně tak jako skříň v pronajatém pokoji, která uschovávala jeho šaty, neboť i šaty lze považovat za prodloužení téhož Já. Našel-li tedy v tercii své výpočty pravděpodobnosti a doma na umývacím stole své boty, připadal si, že beze všeho přináleží ke svému okolí.

Jelikož takto žil již několik let, bylo na čase, aby jím otřásla ona zmíněná erotická touha. A bylo by nepřirozené a smyšlené, aby Zachariáš svou spřízněnou duši našel v někom jiném než v osobě jeho okolí nejbližší, a tak nevzplál k nikomu jinému než k dceři paní domácí, Filipíně.

Originally published under the title Die Schuldlosen

© Hermann Broch 1950

All rights reserved by and controlled through Suhrkamp Verlag BerlinTranslation

© Michal Kleprlík, 2017

© Dauphin, 2017