Jiří Zákravský: Baskové v ofsajdu

Kniha se věnuje kopané jiným způsobem, než je u většiny publikací obvyklé. Snaží se ukázat, že fotbal, nejpopulárnější hra nejenom na Pyrenejském poloostrově, může hrát velmi významnou roli v souvislosti s politikou, což prezentuje na příkladu baskického nacionalismu. Ve stejnou dobu, kdy si v oblasti u Biskajského zálivu získávala popularitu kopaná, se začalo dostávat větší pozornosti také úvahám o existenci národa Basků. Na přelomu 19. a 20. století tyto dva fenomény moderní doby - nacionalismus a fotbal - zapustily v Baskicku pevné kořeny. Baskové v ofsajdu se snaží zmapovat způsoby, jakými baskičtí nacionalisté využívali či stále využívají kopanou a tamní fotbalový reprezentační výběr v kontextu svých politických cílů, které se v průběhu času proměňovaly. Vydává Dokořán v edici Bod (ISBN 978-80-7363-871-9).

Autor působí jako odborný asistent na Katedře politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni a primárně se zabývá nacionalismem a propojením politiky a sportu či sportovní diplomacií. Těmto tématům se věnuje zejména v prostředí Baskicka, nevyhýbá se však ani badatelskému putování mimo tento region. Další oblastí jeho odborného zájmu je problematika politických stran v západní Evropě.

Ukázka z knihy:

Před takřka čtyřiceti lety americký sociolog Allen Guttmann (1978) ve své knize From Ritual To Record. The Nature of Modern Sports uvedl, že „[…] sport zůstává nejvíce diskutovaným a nejméně pochopeným fenoménem naší doby“. I když od jejího vydání uplynulo mnoho času, domnívám se, že tento výrok je stále pravdivý. Mnohdy zároveň zapomínáme, že se samotným sportovním zápolením se pojí mnoho dalších fenoménů, které jsou přímo s děním na fotbalovém hřišti, tenisovém kurtu či silnicích spojeny. Jedním z nich je a vždy také bude politika. A neměli bychom se nechat mýlit „(...) běžným klišé spojeným se sportem, že ‚sport a politika by se neměly míchat‘“ (Houlihan 2014: 5). Politika a sport nejsou dvě autonomní a zcela nezávislé sféry, naopak sport ve své moderní podobě vždy byl a stále je vhodným nástrojem, se kterým politické elity do velké míry pracují a různými způsoby ho využívají za účelem zisku politického kapitálu. Právě způsoby, jakými bylo a stále je se sportem politickými elitami nakládáno, se v dějinách proměňovaly, na což bych se chtěl zaměřit.

Se sportem jako nástrojem politiky nepracují pouze politické elity na úrovni států. Sport takovýmto způsobem využívají také političtí představitelé těch národů, které vlastní stát nevytvořily. Národů dožadujících se – minimálně v rétorické rovině – nezávislosti na svých mateřských státech je možné pouze v oblasti západní Evropy nalézt nespočet. V této souvislosti se v poslední době nejhlasitěji hovoří o Skotsku, kde v září roku 2014 proběhlo centrální vládou povolené a z pohledu tamních nacionalistů neúspěšné referendum o nezávislosti regionu. Druhým příkladem ze stejného roku bylo uskutečnění lidového hlasování v Katalánsku, které sice přineslo pozitivní odpověď na otázku týkající se katalánské nezávislosti, avšak Madrid se proti jejímu pořádání postavil, když ještě předtím rozhodnutím Ústavního soudu zakázal konání referenda, a následně jeho výsledky neuznal. Nicméně secesionistické tendence Katalánců nadále existují a španělské vlády budou muset na jejich otevřený požadavek na vyhlášení nezávislosti reagovat. Kromě těchto v současnosti pravděpodobně nejviditelnějších secesionistických či separatistických tendencí v západní Evropě však není možné zapomínat ani na další oblasti, jimiž jsou např. Vlámsko, některé z regionů Itálie či Baskicko.

Cíl, jemuž se budu podrobněji věnovat později, struktura knihy a i samotné vysvětlení, proč jsem se rozhodl zkoumat danou problematiku u konkrétního národa, vychází z těchto základních premis, které budou představeny v následujících pasážích textu:

1) Vycházím z předpokladu, že nacionalismus je moderní fenomén, jenž je vytvářen politickými elitami nastolujícími nacionalistický diskurz z instrumentálních či materiálních důvodů a ve své původní podstatě – tj. v době vzniku nacionalismu – se vytváří s moderním centralizovaným státem (Brass 1991: passim); tzn., že nacionalismus je ideologií centra, nebo se naopak proti centralizačním tendencím vymezuje a je např. označován jako tzv. nacionalismus usilující o stát.

2) Zároveň se domnívám, že nacionalismus, jehož ústřední východiska jsou formována politickými elitami, má potenciál ovlivňovat dění v oblasti pro veřejnost na první pohled apolitické, v oblasti sportu, respektive je v zájmu politických nacionalistických aktérů ovlivňovat dění ve všech sférách společnosti, neboť díky neustálému vyjednávání a obnovování společné identity dochází k legitimizaci jich samotných.

3) Způsoby, jakými nacionalismus, respektive političtí představitelé, kteří sami sebe identifikují jako nacionalisty, využívají sport, se v čase proměňují, což souvisí s proměnou základních charakteristik nacionalismu v dobovém kontextu.) Jako vhodný příklad, na kterém je pozorovatelné využití sportu jako nástroje nacionaistické politiky tamních politických elit, respektive je zde zřetelně pozorovatelná proměna způsobu jeho využívání, se mi jeví Baskicko, a to z níže uvedených důvodů.

a) Od konce 19. století, kdy se začal baskický nacionalismus formovat, jsou ve španělském Baskicku zřetelně pozorovatelné separatistické či secesionistické tendence, neboť v tomto regionu nenastalo naplnění základního požadavku každého národního hnutí, tj. nedošlo k vytvoření vlastního (národního) státu, byť rozhodně není možné říci, že si všichni obyvatelé Baskicka (ve smyslu Autonomního společenství Baskicka) přejí jeho nezávislost.

b) Zároveň v Baskicku existuje relativní „stálost“ politických aktérů a jejich politických postojů, přičemž se zde dlouhodobě prosazují dva nacionalistické diskurzy. První – a starší z nich – reprezentuje Baskická nacionalistická strana (Euzko Alderdi Jeltzalea – Partido Nacionalista Vasco, EAJ-PNV), jež byla založena již v roce 1895 a následně se stala ústřední baskickou nacionalistickou silou. Právě tato politická formace vyjednala se španělským centrem autonomní statut Baskicka v období španělské Druhé republiky. Po pádu frankistického režimu pocházel až na jedno volební období vždy lehendakari, tj. předseda baskické vlády, z EAJ-PNV. Vůči pravidelně vládnoucí EAJ-PNV se vymezuje druhý politický proud nazývaný ezker abertzalea. Jde o takové politické subjekty, které se začaly objevovat zejména v období po skončení frankistického režimu a přímo odkazovaly, respektive navazovaly (bez užití násilí) na cíle teroristické skupiny Euskadi Ta Askatasuna (Baskicko a [jeho] svoboda, ETA). Dříve se jednalo např. o politickou stranu Herri Batasuna (Lidová jednota, HB). Nyní do tohoto názorového proudu náleží koalice několika baskických nacionalistických stran známá pod názvem Euskal Herria Bildu (Sjednotit Baskicko, EH Bildu), přičemž mezi těmito politickými subjekty je pozorovatelná ideologická i personální provázanost. Oba dva tyto politické proudy, respektive jejich institucionalizovaní „mluvčí“ v podobě politických stran určitým způsobem zacházeli či stále zacházejí s moderním sportem jako nástrojem politiky.

c) Moderní sport má v Baskicku dlouholetou tradici, což může být i důsledek geografické blízkosti mezi tímto regionem a Velkou Británií, kde vznikal. Ve stejnou dobu, kdy došlo k masovému šíření moderního sportu do oblasti, se taktéž začínal formovat baskický nacionalismus. Ukazuje se tedy jako logické propojení těchto dvou fenoménů, které pracují s mobilizací obyvatelstva, byť z hlediska jiných motivací. Sportem, jehož celospolečenskou popularitu – a zároveň i zájem politiků o něj – je možné sledovat nejenom v Baskicku, ale i na celém španělském území, je z dlouhodobého hlediska kopaná. Současně se v Baskicku s různými přestávkami datuje od roku 1915 historie baskické fotbalové reprezentace, která se stala jedním ze symbolů baskického nacionalismu. Je tedy možné říci, že existence myšlenky, aby měli Baskové svůj vlastní, tj. národní, fotbalový tým se od tohoto roku stala nedílnou součástí baskického společenského povědomí a pracovaly s ní také tamní politické elity. Zejména v posledních letech se často hovoří o možnosti, že by měly vznikat oficiální baskické sportovní reprezentace, přičemž tato otázka přichází na přetřes právě v souvislosti s tamním fotbalovým výběrem. Zoficiálnění baskické národní fotbalové reprezentace tedy není v kontextu Baskicka v žádném případě pouze otázkou sportu, naopak se jedná o velmi politizované téma.

(Z praktických důvodů jsou v ukázce vynechány číselné odkazy na poznámky a odkazy)

Hermann Broch: Nevinní

Děj posledního románu rakouského modernisty Hermanna Brocha (1886-1951), koncipovaného netradičně jako soubor jedenácti vyprávění, z nichž řada byla v různém časovém odstupu uveřejněna časopisecky během autorova života, zobrazuje v rozpětí dvaceti let život a společnost předhitlerovského Německa. Autor sám v závěrečné poznámce říká: „Zvolené postavy jsou veskrze „apolitické“; pokud vůbec mají nějaké politické názory, vznášejí se kdesi v nejasném oparu a nejsou nijak podstatné. Žádná z nich nenese bezprostřední vinu na katastrofě jménem Hitler. Proto onen název Nevinní. Přesto právě jejich duchovní a duševní stav utváří prostředí – a tak se to také ve skutečnosti stalo –, jež umožňuje vzestup nacistické ideologie. Politická lhostejnost je totiž zároveň i lhostejností etického rázu, jež nakonec ústí v mravní zvrácenost. Jinými slovy: nevinnost apolitická je hluboce zakořeněna v etické vině. Předvést a najít vnitřní příčiny tohoto stavu bylo úkolem této knihy, a k tomu bylo zapotřebí vícevrstvého ztvárnění. Neboť ona vinu nesoucí nevina sahá jak do veskrze abstraktních sfér mystiky a metafysiky, tak i do oblasti konkrétní, nejpřízemnější pudovosti.“

Podobně jako ve své románové prvotině Náměsíčníci (1932) tak Broch znovu podniká sondu do duše maloměšťáka, aby v ní odhalil podstatu a předpoklady nehumánnosti moderního člověka. Současně však jde ještě dál; svou komplexností a složitě propracovanou symbolikou, jež v mnohém připomíná jeho předchozí román Smrt Vergilova (1945), otevírá toto veskrze filosoficky laděné dílo rovněž otázku (ne)existence platónské ideje a s tím spojené krize hodnot moderní společnosti.

Román Nevinní (Die Schuldlosen. Roman in elf Erzählungen) vyšel poprvé v roce 1950 v curyšském Rhein-Verlag. Konečná podoba textu vznikala mezi červnem a srpnem 1949 v USA, kam Broch v roce 1938 nuceně emigroval.

Brochovo dílo je u nás poměrně dobře známo, první překlady vycházely už v šedesátých letech. Nevinní však vycházejí česky poprvé až nyní. Pro nakladatelství Dauphin se překladu ujal Michal Kleprlík. Kniha je dostupná nejen v papírové formě (ISBN 978-80-7272-969-2), ale i elektronicky, jak už je u Dauphinu dobrým zvykem.

Ukázka z vyprávění nazvaného Metrologická novela:

Každé umělecké dílo musí být příkladným ztvárněním, ve své jedinečnosti musí projevovat jednotu a universálnost všeho dění: tak je tomu v hudbě, především v hudbě, a stejně tak tomu musí být i ve vypravěčském umění, které rovněž vyžaduje promyšlenou konstrukci a techniku kontrapunktu.

Předpokládejme, že prostřednost v sobě pojímá nárok na všeobecnou platnost. Hlavní hrdina, zastupující střední vrstvu společnosti, nechť je tedy zasazen do prostředí středně velkého, provinčního města, typem připomínajícího jedno z bývalých německých rezidenčních měst – píše se rok 1913 –, kde působí jako učitel matematiky a fysiky na místním gymnasiu. Dále lze o něm zmínit, že na tomto místě se ocitl díky svému skromnému nadání pro exaktní činnost, že své studium absolvoval svědomitě s patřičnou oddaností, oblažujícím pocitem a bez jakýchkoli vyšších vyhlídek na vědeckou práci v daném oboru, pevně přesvědčen, že složením státní zkoušky dosáhl vrcholu svého občanského, ale i duševního rozvoje. Neboť charakter utvářený průměrností se nezajímá o abstraktní věci poznání, ty představují pouze jakýsi rozmar, jeho budou zajímat pouze početní operace či úskalí kombinatoriky a nikdy ne úskalí existenciálních otázek, a lhostejno, zda se jedná o věci živé nebo o algebraické formule, vždy bude posedlý tím, aby vše „přesně vyšlo“; matematika, stejně jako otázky studijního plánu nebo finančních záležitostí, pro něj jednoduše představují soubor „úkolů“, které mají on a jeho žáci vyřešit: dokonce i to, čemu se říká radost ze života, chápe jako úkol, jako danost, zčásti určenou svým původem a zčásti svými kolegy. Zcela ovlivněn povrchními skutečnostmi okolního světa, v němž maloměšťácká domácnost i Maxwellova teorie zaujímají rovnocenné postavení, pracuje tento člověk v laboratoři, ve škole, poskytuje doučování, jezdí tramvají, večer si občas zajde na pivo, aby poté navštívil veřejný dům, tu a tam má cestu k lékaři, prázdniny tráví u matky; jeho ruce zdobí špinavé nehty, jeho hlavu světlé ryšavé vlasy, a přestože nemá hluboko do kapsy, linoleum se mu zdá jako nejlepší pokrytí podlahy.

Je tedy možné tak průměrnou osobnost, tak neurčité Já učinit předmětem obecného zájmu? Nebylo by pak rovněž možné rozvinout příběh o nějaké neživé věci, například o lopatě? Co podstatného se po tak významné události, jakou je složení státní zkoušky a získání učitelského místa, může v takovém životě ještě přihodit? Jaké myšlenky se mohou ještě zrodit v hlavě našeho hrdiny – na jménu nesejde, ale nechť se jmenuje Zachariáš –, když i to skromné nadání k matematickému myšlení postupně zakrňuje? O čem může přemýšlet? A o čem vlastně kdy přemýšlel? Pronikl vůbec někdy ve svých myšlenkách mimo oblast matematických úloh, aby se dostal k tomu, co se odehrává v lidském světě? Nu ovšem: když složil závěrečnou zkoušku, upnuly se jeho myšlenky k jistým nadějným vyhlídkám; představoval si kupříkladu své vlastní bydlení, viděl, i když trochu nejasně, svou budoucí jídelnu, rozjímal nad tím, jak se v ní ve večerním příšeří budou jevit obrysy příborníku, jak se na podlaze bude skvět malebné vzorkování zelenkavého linolea, a soudě podle těchto představ se dalo neomylně předpokládat, že by se slušelo najít si k takovému bydlení i nějakou ženu, to se však zatím, jak již řečeno, vznášelo v zastřené budoucnosti. Přítomnost ženy pro něj totiž znamenala nepředstavitelnou věc; i když mu při pomyšlení na budoucí hospodyňku prolétlo hlavou pár erotických představ – přičemž ho hned také napadlo, že by do detailu poznal všechny skvrny a dírky na jejím spodním prádle –, i když se mu jednou vyjevila v podobě korzetu, podruhé v po-době podvazku – metoda zobrazení tenkrát se rozvíjejícího expresionismu –, přišlo mu nemyslitelné, aby ta která konkrétní dívka či žena, s níž se může bavit všedním způsobem o všedních záležitostech, byla zároveň objektem sexuální touhy. Ženy s takovouto úlohou stály stranou, nikoliv však, že by se nadřazoval, pohybovaly se prostě v jiném světě, jenž neměl se světem, ve kterém člověk žije, mluví a jí, nic společného: byla to pro něj jiná stvoření, stvoření cizí konstituce, jež hovořila němou nebo alespoň neznámou a iracionální řečí. Neboť když je člověk s takovýmito ženami, musí si počínat s cílevědomou rozhodností, žádná z nich si totiž nebude chtít povídat o prachovce, jako jeho matka, nebo o diofantických rovnicích, jako jeho kolegyně. Jednoduše se mu zdálo nepravděpodobné, nepochopitelné, že by mohlo dojít k nějakému propojení čistě objektivních témat s bytostně subjektivní tématikou erotična; bylo to pro něj schisma, jehož buď-anebo (zdroj veškerého sexuálního moralismu) nastupuje všude tam, kde panuje erotická nestálost, podněcujíc uměleckou nevázanost epochy a s ní velkou měrou onen specifický hetérismus, v němž se zhlédla velká část dobové literatury.

V jinak neporušené danosti Zachariášova světa se právě zde rozevírá skulinka, jež i tak mechanicky pravidelné jednání dokáže proměnit v bytostně lidskou nutnost činit rozhodnutí.

Prozatím se přirozeně nic takového nestalo. Brzy po složení zkoušky obdržel Zachariáš díky své pedagogické přičinlivosti místo výpomocného učitele a začal postupně rozkládat svůj pečlivě zapečetěný a praktický balík vědomostí, které po částečkách předával žákům, aby je posléze požadoval zpět v podobě výsledků zkoušek. Pokud žák nevěděl správnou odpověď, tu si Zachariáš usmyslil, že se ho dotyčný snaží připravit o jím zapůjčený majetek, a cítil se ukřivděně. Takto probíhala každá výuka, kterou vedl, každá z nich byla místem úschovy drobné části jeho Já, stejně tak jako skříň v pronajatém pokoji, která uschovávala jeho šaty, neboť i šaty lze považovat za prodloužení téhož Já. Našel-li tedy v tercii své výpočty pravděpodobnosti a doma na umývacím stole své boty, připadal si, že beze všeho přináleží ke svému okolí.

Jelikož takto žil již několik let, bylo na čase, aby jím otřásla ona zmíněná erotická touha. A bylo by nepřirozené a smyšlené, aby Zachariáš svou spřízněnou duši našel v někom jiném než v osobě jeho okolí nejbližší, a tak nevzplál k nikomu jinému než k dceři paní domácí, Filipíně.

Originally published under the title Die Schuldlosen

© Hermann Broch 1950

All rights reserved by and controlled through Suhrkamp Verlag BerlinTranslation

© Michal Kleprlík, 2017

© Dauphin, 2017

Adolf Heyduk: Jako by tu tisíc dětí bylo

 

Adolf Heyduk (1835—1923) byl nesmírně plodný básník. Ve více než šedesáti sbírkách často reflexivní lyriky se věnoval přírodě, rodině i vlasteneckým tématům. Nikdy nepsal poezii přímo pro děti, ale spíše o dětech, a i ta je často smutná. Není divu, vždyť mu zemřely dvě dcery.

Editor výboru Petr Šrámek však v jeho verších akcentuje především radost z prostých, obyčejných věcí. O svém přístupu píše v pěkné, zasvěceném doslovu: „V pěkném doslovu editor píše: „Jistěže se na první pohled nebo poslech mohou Heydukovy básně a písně jevit jako prosté, snadné, obyčejné. Například jiný zpěvavý básník Vítězslav Nezval se o století později domníval, že napsat heydukovskou básničku může ledaskdo, kdo se trochu pocvičil v psaní. Lze ale považovat za oprávněnou námitku, že Heydukova rozsáhlá tvorba – přes šedesát básnických knih – je laděna jakoby na jednu notu? Totiž že své verše často improvizoval a varioval, tedy že se bezmála opakoval? Přece slavíkovi nebo skřivanovi na poli, za kterého se rovněž označoval, také nemůžeme vyčítat, že zpívají každý den stejně. Natož po nich nemůže nikdo chtít, aby zítra zapěli v jiné tónině nebo úplně jiný repertoár. I tak není píseň zpívaná včera tou stejnou písní zpívanou dnes. Zkuste mít proto stále na paměti nenápadnou rafinovanost Heydukova zpěvu a pro začátek aspoň sledujte rozdílnou melodiku danou počtem veršů a počtem slabik ve verších.

Heydukovu světu je potřeba především pozorně naslouchat. Zaznamenává zvuky, hluky a hlasy přírody a v neposlední řadě ticho – čili její melodii a rytmus. Umí však zvuky nejen zachytit, nýbrž i rozeznít a koneckonců napodobit: jeho hudebním nástrojem je řeč a jeho notami jsou slova. Slyšíme zpěv ptactva, zurčení potoků, šumění řek, šeptání stromů, klepot mlýnů, modlitbu zvonů, ale i lidské hlasy, klokot krve a hru houslí, fujary nebo cimbálu. Básník rozumí řeči země, zvířat i rostlin. Není a nechce být prorokem, věštcem, knězem nebo bojovníkem, buřičem, novinářem ani šprýmařem – pouze překládá a tlumočí řeč přírody, je jejím imitátorem. Jak věrně a dokonale však dokáže svou rezonanční desku rozezvučet a rozechvět? „Ať se všecko změní / v píseň sladkozvukou,“ vyjadřuje svou touhu v básni o kráse-kouzelnici, kdežto v průvodci Ottovy Čechy uvádí, že i jen opsat krásu Šumavy – o což se sám tolikrát pokoušel – nemůže se podařit ani největšímu poetovi.

Přestože byl Adolf Heyduk zdatný výtvarník (stačí si prohlédnout jeho kresby, črty a skici), nazvěme ho básníkem přivřených, nikoli doširoka a dodaleka otevřených očí. Jako kdyby byl krátkozraký: zaměřuje se na detail a dohlédne pouze tam, kam doslechne nebo dosáhne.“

Kniha je čtvrtým svazkem edice Stoletý kalendář, kterou nakladatelství Albatros přibližuje mladým čtenářům často pozapomenuté literární hodnoty (vyšly zde už výbory z poezie Jaroslava Vrchlického, Vladimíra Vokolka a Jiřího Koláře). Výbor ilustracemi doprovodil slovenský výtvarník Vlado Král, který se v nich pokusil – jak píše editor v doslovu ­­–  „zvýraznit radost, lásku, spokojenost, harmonii – jedním slovem štěstí“, které z Heydukových básní dýchají.

Ukázky z knihy:

Divoké labutě

Nebe se zatáhlo

do šířky, do dáli,

divoké labutě

k západu spěchaly;

letěly pod mlhou,

nizounko při zemi,

šumíce bílými

perutěmi.

Letěly, letěly,

v dálce jich pruh šedý

ztrácí se, uniká

před mými pohledy;

s nimi však u moře

pod mlhou při zemi

povívá touha má

perutěmi.

Tři lány

Ovsa lán, žita lán, pšenice lán třetí,

pěkně vzešlo, pěkně vzrostlo, záhonů mých setí!

Ovsa lán, siný lán s jetelinou dole,

pro mé koně, vrané koně, Bůh tě žehnej, pole!

Žita lán, plavý lán, mák a chrpa v žitě;

žito na chléb, kvítí v ruku pro tebe, mé dítě!

Pšenky lán, zlatý lán, klas se dolů sklání;

vrabci snědli polovici, druhou snědí páni.

Shledání

Vyjasněte svoji tvář,

domky, stráně, lese!

z daleka vám písničkář

pozdravení nese.

A ty, chrámku, zablýskej

pozlacenou bání,

zvonky svými zazpívej

píseň o shledání.

Besídko ty, milá všem,

polou v sadě skrytá,

což mne z tebe šátečkem

nikdo nepřivítá?

Hejsa! Srdce, co je ti?

Z domku někdo kluše…

a v matčině objetí

výská moje duše.

Ilustrace Vlado Krále

Steve Robinson: Ztracená vládkyně

Americký genealog Jefferson Tayte se musí opět chtě nechtě vypravit za Atlantik, aby pro svou novou klientku zjistil, co se stalo s mladou ženou jménem Alice Stilwellová. Ta měla údajně zahynout v roce 1914 při potopení zaoceánské lodi Empress of Ireland, na které zemřelo téměř stejně tolik lidí jako na Titaniku nebo Lusitanii. Jak už to v Taytových dobrodružstvích bývá, ne vše je takové, jak se na první pohled zdá. Genealogovi se dostane do ruky medailon, který naznačuje, že mladá žena neštěstí zřejmě přežila a že to, co se stalo na palubě luxusního parníku, bylo jen dramatické vyvrcholení předchozích, mnohem záhadnějších událostí. Do celé záležitosti totiž mohly být zapleteny britské a německé tajné služby, které se připravovaly na vypuknutí první světové války.

Steve Robinson se narodil v Kentu a nyní žije nedaleko Londýna. Jeho vášeň pro genealogii a psaní ho provází už od mládí, kdy se vydal po stopách dědečka z matčiny strany, o němž nic netušil. Zjistil, že to byl Američan sloužící během druhé světové války v Anglii. Několik let po válce se vrátil zpět do USA a zanechal za sebou rodinu, s níž už se nikdy více nekontaktoval.  Robinson ho vysledoval do Los Angeles, kde odhalil, že se jeho dědeček narodil v Arkansasu, a postupně odkryl historii doposud neznámé větve vlastní rodiny. Inspirován těmito skutečnostmi napsal thriller Stopy v krvi, první svazek ze série o genealogovi Jeffersonu Taytovi. Následovaly knihy Hluboký hrob  a  Poslední anglická královna.

V českém překladu Jana Dvořáka vydává román nakladateství Mystery Press,

Ukázka z knihy

Jižní Holandsko

Pondělí, 13. dubna 1914

Stilwellovi bydleli v hotelu Des Indes v ulici Lange Voorhout, bývalém paláci z devatenáctého století stojícím v srdci Haagu. Alice zastavila oba kohoutky, které přiváděly vodu do umyvadla v jejím pokoji, a pozorovala pomalu mizící oblak páry. Pomyslela na to, jak velice moderní je mít horkou a studenou vodu a také vanu v každém pokoji. Měli tu dokonce i hydraulickou zdviž, která – jak byla informována – fungovala za pomoci tlaku vody ze Severního moře. Přestože Henryho na jeho služebních cestách doprovázeli jen výjimečně, Alice tentokrát jela ráda. Dětem jen prospěje, když se svým otcem stráví o něco více času. Henry navíc toužil po tom, aby se Chester seznámil s jeho textilním podnikem, jenž po něm, jak doufal, jednoho dne převezme. Podle Alice měl na tohle Chester ještě spoustu času, vždyť mu byly teprve čtyři. Alici, které bylo stále jen něco málo přes dvacet let, toho jara čas připadal jako něco nekonečného a neohraničeného. Žila naplno svůj sen, jímž se její život stal od chvíle, kdy před pěti lety potkala Henryho.

Přešla zpátky k toaletnímu stolku a bůhví po kolikáté si poupravila klobouk se širokou krempou, který si pro dnešek vybrala. Zamračila se na svůj odraz a znovu vrhla letmý pohled ke svým kaštanovým vlasům. Možná za to mohly ony. Klobouk konec­konců nový nebyl, na rozdíl od účesu pod ním. Na Henryho naléhání, a k velké nelibosti rodičů, si nechala vlasy ostříhat nakrátko. Podle Henryho to teď byl v New York City vrchol módy. Nechal se slyšet, že jestli se chystají usadit v Americe, měli by se snažit, aby drželi krok s dobou. Alice nebyla ze své nové vizáže nijak zvlášť nadšená, ale když Henry prohlásil, že jí to velice sluší, podvolila se – spíše kvůli němu, než pro vlastní potěšení. Teď to ale vypadalo, jako by se jejím kloboukům novinka na její hlavě nezamlouvala o nic víc než jí samotné.

„Miláčku!“

Byl to hlas Henryho, který na ni ve vedlejším pokoji spolu s dětmi čekal. Cítila, že její zdržování snášel s větší trpělivostí, než jakou od něj měla právo očekávat. Ozvalo se lehké zaklepání a Alice v zrcadle spatřila, že se dveře za jejími zády otevírají. A tady je, vysoký a čerstvě oholený stojí ve dveřích, na sobě světle šedý, volně střižený oblek a plstěný klobouk. Hlavou jí prolétlo, že vypadá stejně elegantně jako vždy. Při řeči se nepřestával usmívat a jeho měkký americký přízvuk jí připadal stejně svůdný jako v den, kdy se potkali.

„Co tě tak zdrželo?“ otázal se. „Jestli brzy neodejdeme, dorazím pozdě na schůzku s panem Van Heusenem.“

Alice se chvatně otočila. Za otcem do místnosti vešli i Chester a Charlotte. Chester měl na sobě námořnický obleček, který mu koupil její otec, a Charlotte byla oblečená v bílých krajkách. Drželi se za ruce, nebo spíš Chester držel za ruku Charlottu. Protože byl jejich otec tak často mimo domov, cítil povinnost o mladší sestřičku pečovat.

„Mám obavu, že za to může tenhle klobouk,“ odvětila Alice. „Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadá lépe s okrajem nakloněným doleva nebo doprava.“

„Vypadáš krásně, mami,“ prohlásil Chester a Charlotte se jen usmála a přikývla.

„Ano, jsem si jist, že to vypadá úžasně tak i tak,“ přidal se Henry. Trochu netrpělivě, napadlo Alici. Udělal k ní krok, vzal ji za ruku a pomohl jí vstát, zatímco kontroloval čas na kapesních hodinkách. „Opravdu už musíme jít.“

„Můžeme si hrát v parku?“ zeptal se Chester.

„Určitě můžeme,“ řekla Alice a podívala se tázavě na Henryho. Ten si dřepl, aby se mohl dětem podívat přímo do očí. „Napadlo mě, že byste možná nejprve rádi viděli, kvůli čemu je tatínek tak často pryč,“ řekl. „A potom můžeme dělat, cokoliv si budete přát.“

„Třeba i plachtit?“ zeptal se Chester dychtivě.

Henry se zasmál a znovu se postavil. „Plachtit?“ Na chvilku se zamyslel, jako by nad tím nápadem uvažoval. „Nevidím důvod proč ne, pokud vyrazíme hned ráno. V Rotterdamu mě očekávají až po poledni. Jsem si jistý, že se vám Rotterdam bude líbit. Je tam největší námořní přístav v Evropě a vy víte, co to znamená.“

„Víc lodí!“ zvolal Chester a oči se mu rozšířily.

Jejich pokoje byly ve druhém patře, přesto ale k cestě do vstupní haly použili zdviž. Důvodem byla spíš nezvyklost tohoto vynálezu než pohodlí, a děti jím byly fascinovány. Alice byla ráda, že nemusí jít po schodech, ačkoli neřekla ani slovo. Henry jí na cestu pořídil šaty s krémovými a purpurovými pruhy. Stejně jako u jejího nového účesu šlo v New Yorku o poslední výkřik módy. U kolen byly nachovou stuhou stažené tak, že omezovaly pohyb jejích nohou. Hotelový zřízenec jim otevřel klec zdviže a Stilwellovi vstoupili do kabinky. Kdyby použili schodiště, pomyslela si Alice, s největší pravděpodobností by se z jejího ladného příchodu do foyer vyklubal spíše politováníhodný pád.

Se svolením obsluhy Henry přizdvihl Charlottu, aby se moh­ la chopit rukojeti ovládací páky a pomohla ji stáhnout dolů. Po několika vteřinách klesání se ozvalo cinknutí a sluha jim odtáhl dveře klece. Alice chvilku počkala a dívala se na svou rodinu, jak vychází do haly. V duchu se usmála a tiše si přála, aby mohli být takhle spolu navěky. Věděla ale, že v Holandsku zůstanou už jen několik dní. Poté stráví krátký čas u jejích rodičů v Anglii, a nakonec se vydají zpět do Ameriky. New York byl pro ni stále ještě příliš nový, jakkoli se snažila zvyknout si. Kdykoli Henry odjel pryč, cítila se cize a osamoceně, přestože u sebe měla děti a Henryho rodiče bydleli nedaleko.

Hned, jakmile měly cestu volnou, vyrazily děti ven z výtahu. Alice potěšeně sledovala, jak je Henry pohotově a pevně chytil za ručky, aby je zadržel. I tak se trochu zapotácel dopředu. Alice se usmála a pomyslela si, jak je ráda, že Henry není na jejich děti tak tvrdý, jako býval její vlastní otec. Za okamžik už byli uprostřed haly, bohatě zdobené mramorovými sloupy, červeně štukovanými zdmi a měkkým zlatavým osvětlením. Alice se je ani nesnažila dohnat. Věděla, že v jejích moderních šatech by to bylo beznadějné. Navíc by byla škoda v takovém krásném ránu kamkoli spěchat. Dnes bude opravdu ráda, že užije slunečník.

Když Henry i s dětmi došel ke dveřím hotelu, ohlédl se a vyslal k ní úsměv s výrazem, který říkal „A co můžu dělat?“. Alice by teď nejradši kráčela po boku svého muže, ale byla přesto spokojená. Tenhle výlet byl určený dětem a ona předpokládala, že i tak budou mít s Henrym spoustu příležitostí ukrást si chvilku či dvě jen pro sebe. Snad později v parku, kde si děti budou moci dle libosti běhat a tancovat kolem nich, až se těm zlatíčkům zatočí hlava. Sledovala, jak jim portýr drží dveře, zatímco vycházejí ven. Měli v sobě tolik energie a života, až to Alici přinutilo zrychlit krok.

Venku se jí naskytl pohled na pestře natřené domy, před kterými bylo v ostrém kontrastu s nimi zaparkováno několik černých automobilů. Napadlo ji, jestli snad jeden z těch vozů nebyl připravený pro ně, ale pak uviděla Henryho a děti, jak kus od ní kráčejí po chodníku. Vydala se za nimi a po chvilce spatřila další vozidlo, které přijíždělo ke kraji ulice. Byl to dost velký, krémově zbarvený automobil se zářivými chromovanými světlomety, drátovými koly a bělobokými pneumatikami, který podle jejího názoru mnohem lépe odpovídal Henryho vkusu. Když vůz zaparkoval, vystoupili z něj dva muži a Henry s dětmi se zastavili. Jeden z nich položil ruku na rameno jejího syna – suverénnost toho gesta Alici překvapila.

„Promiňte, madam.“

Hlas Alici vylekal. Prudce se otočila a když spatřila blonďatého muže, který na ni promluvil, musela zalapat po dechu. Tyčil se nad ní jako věž, a kdyby vedle sebe měla Henryho, převyšoval by dokonce i jeho. Muž se dotkl klobouku, přívětivě se usmál a s holandským přízvukem, který od svého příjezdu slyšela už tolikrát, se otázal: „Víte, kudy se jde na Alexanderstraat?“

Ta otázka Alici zaskočila. Zavrtěla hlavou. „Ne, je mi líto.“ Zdvořile se usmála a otočila se zpátky ke své rodině. Děti právě nastupovaly do auta a jeden z mužů držel Henryho paže. Dala se znovu do chůze a když spatřila, jak se její manžel začal vzpírat, zmocnily se jí obavy. Zrychlila krok, až se jí nachová stuha u kolen napnula jako řemen. Jak se snažila rozeběhnout, zatínala se jí čím dál bolestivěji do kůže. Pak ale spatřila něco, co ji přimělo se na místě zastavit.

Henrymu se konečně podařilo uvolnit ze sevření, v mužově ruce se ale nyní objevila zbraň. Alice viděla, jak ji Henrymu zatlačil do žeber. Viděla, jak si oba vyměnili několik slov, jež odsud nemohla zaslechnout. Pak k ní Henry otočil kamennou tvář a nasoukal se do vozu vedle dětí, které se usmívaly, jako by nic z toho, co se právě přihodilo, neviděly.

„Henry!“ vykřikla a znovu se rozběhla. Ale bylo pozdě. Auto odrazilo od chodníku a během několika vteřin byla její rodina pryč.

Otočila se zpátky s jedinou myšlenkou – musí to celé nahlásit na policii, musí sehnat pomoc. Když se ale obrátila, muž, který se jí před několika vteřinami tázal na cestu, stál pořád tam, kde předtím. Přestože také musel postřehnout, co se právě přihodilo, nepřestával se usmívat. Náhle pochopila.

„Neznepokojujte se, prosím, paní Stilwellová. Váš manžel a děti jsou v naprostém bezpečí.“

Alice se pokusila projít kolem něj, ale v těch směšných šatech cupitala tak pomalu, že se jakýkoliv pokus o únik jevil jako naprosto zbytečný. Nesnažil se ji nijak zadržet, jeho slova to udělala za něj.

„Pokud se chcete se svou rodinou znovu shledat, paní Stilwellová, uděláte přesně to, co vám řeknu.“

Alice ztuhla. Otočila se a upřeně se mu podívala do očí, které byly o dvě hlavy výše než její. „Kdo jste? Co od nás chcete?“ Cítila, že má blízko k slzám, ale ovládla se. Měla pocit, jako by se její šaty o číslo srazily. Těžko se jí dýchalo.

Muž k ní přistoupil. Opět se tyčil vysoko nad ní. „Jsem Raskin,“ konstatoval. „A nezajímá nás vaše rodina.“

„Tak kdo?“ začala Alice, ale odpověď už znala. Viděla ji v jeho očích. „Já?“ zeptala se bezradně. „Jde o mě?“

Raskin přikývl, aniž by se to chystal jakkoli rozvést. „Jste příliš rozrušená,“ řekl. „Potřebujete si odpočinout. Podívejte se na své ruce, třesou se vám.“

Alice je sevřela v pěst.

„Za hodinu,“ pokračoval Raskin, „telefon ve vašem pokoji třikrát zazvoní. Až se tak stane, musíte sejít dolů k recepčnímu pultu. Bude tam na vás čekat dopis. Vyzvedněte jej a vraťte se s ním zpět na pokoj. Nikomu ho neukazujte.“ Zíral z výšky na Alici, která cítila, jak se do ní jeho oči zarývají. „Jestli chcete ještě někdy vidět své děti, budete se naprosto přesně řídit pokyny, paní Stilwellová. Rozumíte mi?“

Alice zdrceně popotáhla a přikývla. Nato se Holanďan otočil a rázným krokem odešel.

* * *

Hrabství Kent

Současnost

„Vypadněte z mého pozemku!“

Nebylo to poprvé, co Jefferson Tayte slyšel podobnou větu, ale tón, jakým byla pronesena v tomto případě, patřil mezi nejvýhružnější. Po tom, co všechno si tu vyslechl, se mu útrapy spojené s cestováním letadlem nezdály až tak divoké. Jakmile muž zjistil, kým Tayte je a proč se tu objevil, začal si před ním rozvážně vyhrnovat rukávy košile, jako by se chystal na potyčku. Každé slovo, které vyšlo z jeho úst, zdůraznil ukazováčkem, který nekompromisně mířil na Tayta a několikrát se téměř dotkl jeho hrudníku. Tayte přesto neházel flintu do žita. Zatím měl jen několik stop a rodina Metcalfových hrála v jeho pátrání klíčovou roli. Podíval se přes příjezdovou cestu ve snaze alespoň letmo zahlédnout jejich dům, ale výhled mu zakrývaly sluncem zalité stromy rostoucí podél cesty a hlavně muž, který před ním stál jako tvrdohlavý býk.

„Chtěl bych si jen na několik minut promluvit s Reginaldem Metcalfem,“ bránil se Tayte. Nasadil přívětivý úsměv, ale vzápětí usoudil, že ukázka šarmu není za daných okolností tou nejlepší volbou. „Předpokládám, že je současným majitelem hamberleyského panství.“

„Pro vás je to lord Metcalfe. A teď odprejskněte, než vás vyhodím!“

Onen tur se jmenoval Raife Metcalfe. To jediné se Taytovi podařilo zjistit poté, co ho potkal u strážního domku, a před tím, než se mu představil. Tayte odhadoval, že mu mohlo být okolo pětatřiceti. Se svými zhruba sto osmdesáti centimetry byl o několik centimetrů menší než Tayte, ale výšku si vynahrazoval podsaditou, svalnatou postavou. Měl hnědé, jemně vlnité vlasy a husté, nepoddajné kotlety, které by se podle Tayta skvěle vyjímaly v nějakém historickém dramatu.

„Alice Stilwellová byla babičkou lorda Metcalfa,“ nepolevoval Tayte. „Byla i vaším předkem.“

„Ano, přesně tak. Mým předkem a ne vaší zatracenou starostí!“

„Vás ani nezajímá, proč jsem se kvůli té osobě vypravil až sem?“

„Ne, upřímně řečeno, nezajímá. A ani mého dědečka. A teď se ztraťte z našeho pozemku, nebo na vás pustím psy. Nebudu to opakovat.“

Tayte zvedl ruce. „Ok, už mizím. Ale můžete mu předat tohle?“ Nabídl mu vizitku, kterou si Raife Metcalfe převzal, roztrhal na kousky a hodil mu je do obličeje.

„Nejste tu vítaný. Jestli sem ještě jednou přijdete, vyprovodím vás olovem z brokovnice.“

Vladimír Papoušek a kolektiv: Dějiny „nové“ moderny 3. Věk horizontál. Česká literatura v letech 1935-1947

Období 1935–1947 přináší řadu proměn moderny, její konfrontaci s kataklyzmatickými historickými událostmi, s ideologií, s momenty, kdy svoboda kreace a myšlenky byla nahrazována mocenskou kontrolou. Tyto faktory způsobují nezbytnost redefinice modernistických konceptů, promýšlení vztahu mezi individuální existencí, ideálem a reálnými dějinami. I z těchto důvodů se u slova nová v názvu knihy objevují uvozovky. Moderna prochází periodou vystřízlivění, pochyb a transformací. Konfrontace modernistických konceptů s mocí preferující kontrolovatelný tradicionalismus, se situacemi, v nichž osobnosti uměleckého světa prochází perzekucí, jsou umlčovány a nahrazovány přičinlivými personami druhého a třetího řádu, je zase důvodem zvoleného podtitulu Věk horizontál.

Na knize se autorsky podíleli Vladimír Papoušek, Jiří Brabec, Josef Vojvodík, Michal Bauer, Jan Wiendl, Libuše Heczková, Veronika Veberová a Petr A. Bílek.

Jiří Brabec o záměrech, s nimiž autorský kolektiv k tématu přistupoval, napsal: "Dějin nové moderny jsme již od počátku koncipovali své úvahy z hlediska zlomů, které „znamenají radikální proměnu literárního diskurzu, proměnu imaginace a způsobů, jimiž je koncipováno umělecké dílo“. Také pro námi zvolenou periodu 1935–1947 jsou příznačná nová nebo opětně aktualizovaná témata rozprav, která jsou symptomatická pro předěly literárního procesu, bezprostředně se dotýkají společenské situovanosti literatury a proměn jejích podob. Předmětem diskurzů se stalo tázání, jaká je funkce literatury v čase expanze agresivních politických ideologií. Aktualizovaly se mnohokrát diskutované problémy osobitosti národního umění v polaritě tendence a autonomie, institucionalizace a vytěsňování autorů i textů z dobové komunikace, zpředmětňovaly se otázky vnějšího ohrožení a vnitřních rozporů avantgardního umění. Literatura nikdy nežije ve vzduchoprázdnu, stejně jako situovanost umění v dějinách nelze postihnout určitou metodologickou směrnicí, nějakou formulí, která si klade nárok na obecnou platnost. Podílnictví umění na tvorbě obrazů měnícího se světa představuje proto vždy historický problém. To je úkol i pro stanovení specifických vztahů v období 1935–1947, které je předmětem našeho svazku."

Bohatě ilustrovaný svazek vyšel v nakladatelství Academia, které vydalo i předchozí dva díly Dějin "nové" moderny - Česká literatura v letech 1905 - 1923 (2010, Magnesia Litera za literaturu faktu) a Česká literatura 1924-1934. Lomy vertikál (2014).

Ukázka z kapitoly Slovo-zvuk, slovo-gesto, slovo-útočiště (Inscenování, popisování a projektování), kterou do knihy přispěla Libuše Heczková

Literatura v éteru – Sny, které z dálky šeptají

Pokud mluvíme o mladém filmu, je nutno se zmínit i o adaptacích slova a existenci literatury v médiu ještě mladším – tedy v rozhlase.¹⁴¹ V dobové teorii a kritice se navíc obě média spojila v době nástupu zvukového filmu nejen z důvodů technologických.

Rádio vstoupilo do života republiky jako důležitý hráč kulturního průmyslu, nástroj osvětové výchovné činnosti a specifický prostředek umění. Od samého počátku rozhlasu bylo mluvené slovo, čtená a přednášená literatura a různé typy literárních pořadů jeho přirozenou součástí, přestože – jak naznačil Josef Hora¹⁴² – jej spisovatelé v počátku poněkud podcenili. „Mezitím ovšem se rozmohl rozhlas tak, že chtěj nechtěj pojal do svých programů též literaturu a pěstuje ji zcela pravidelně, třebaže ne plánovitě. I když si odmyslíme divadlo, které zůstává před mikrofonem daleko víc literaturou než na divadelní scéně, postrádajíc tu svého optického charakteru, zbývá ještě dost a dost z vlastní literatury.“

Již ve 20. letech se ukázalo, že divadelní inscenace se vlastně pro rozhlasové vysílání příliš nehodí. Postupně vznikla vlastní rozhlasová literatura, specifické dramatizace a také specifické rozhlasové adaptace a rozhlasové hry.¹⁴³ V roce 1924 použil Hans von Heister pojmenování Hörspiel pro hru realizovanou ve studiu. V rané fázi šlo o divadelní hru, která měla vyvolat iluzi skrze zvukové provedení. Ve 30. letech se výrazně měnila představa, co má být rozhlasová hra; čeští rozhlasoví režiséři jako Miroslav Kareš, Jaroslav Hurt i Josef Bezdíček získávali podněty v teorii německého teoretika Hanse Pongse.

Vývoj slovesného vysílání na konci 30. let rozhlasovou hru ustálil v podstatě jako literární druh pro možnost svévolného zacházení s časem, v němž je slovo základním výrazovým prostředkem. Takto ji formuloval v roce 1940 jeden z nejúspěšnějších autorů rozhlasových her František Kožík v knize Rozhlasové umění. Takovéto vymezení rozhlasové hry však do určité míry ignoruje možnosti technických, zvukových prostředků rozhlasu, které se v raných fázích vysílání výrazně prosazovaly (a byly později utlumeny) a které mohou výrazně modifikovat výsledný tvar rozhlasové hry. Na opačném pólu než Kožíkova v podstatě literární hra pak mohou být „fonogenické“ hry vycházející z materiality rádia jako média. V samotném brněnském studiu tuto cestu prosazoval mladý básník Kimi (tedy Karel Michael či Ladislav) Walló: „Práce rozhlasového autora blíží se čím dál víc práci filmového scénáristy – a rozhlasový režisér má práci pomalu stejně složitou, jako jeho kolega ve filmových atelierech. I rozhlasový režisér montuje své dílo.

Montuje ho z kratších či delších dialogů, ze zpěvů sólového či sborového, z hudby, ze zvukové kulisy, z gramofonových desek. Používá veršů, řečnické prosy, reportáže, aby zvýšil účinek slova.“¹⁴⁴

„Naturalistické“ postupy, které hojně využívaly techniku ruchů a reportáže k simulaci reality, se začaly v rozhlase uplatňovat od 20. let.¹⁴⁵ Nejslavnějším rozhlasovým pokusem tohoto typu byla dramatizace Války světů H. G. Wellse Orsonem Wellesem v roce 1938, která způsobila paniku. V Československém rozhlase se takovéto programy pokoušel vytvářet např. úspěšný spisovatel a překladatel z němčiny Jan Grmela, jehož Požár opery vyvolal zděšení, že Národní divadlo opravdu hoří. Grmelova hra byla velmi úspěšná, dokonce se reprízovala a byla zaznamenána na gramofonovou desku. Grmela pro rozhlas vytvořil – podobným způsobem jako Požár opery – řadu dalších her jako např. Sirény nad městem (1933), Vzpoura ve studiu (1929); jeho hry byly nejen populární, ale také šlo o pozoruhodné zvukové experimenty. „Zvukové efekty musí mít na posluchače takový účin, aby nahradily optický vjem, jehož se mu nedostává. Sluchová sensace posluchače musí být vydrážděna na nejvyšší stupeň…“¹⁴⁶ Grmelovy hry byly v zásadě inspirovány tendencemi německého a anglického vysílání. První skandál, který tento typ hry způsobil, se odehrál již v roce 1924, kdy páter Knox rozehrál na rozhlasových vlnách obsazení Londýna bolševiky.¹⁴⁷

Zvukovost rozhlasu byla pro voicebandovou cestu E. F. Buriana téměř ideální.¹⁴⁸ Burian, kterému se zamlouvala i technická novost média, realizoval v rozhlase v roce 1928 Voicebandový večer, v roce 1930 pro rozhlasovou stanici v Brně mimo jiné Erbenovy Svatební košile a Wolkerovu Baladu o námořníkovi, voicebandovou operu S. K. Macháčka Ženichové (šlo vlastně o operu buffa a capela), pozoruhodnou jazzovou suitu pro rozhlas Plakáty, pokračoval třemi Máchovskými večery s voicebandovým Majem, rozsáhlou dramatizací Křivokladu a kratšími Znělkami, Nezvalovými Milenci v kiosku, realizoval Beaumarchaisova Lazebníka sevillského. Vrcholem tvorby bylo podle dobové kritiky převedení dramatizace Puškinova Evžena Oněgina, považované za vrchol rozhlasové tvorby: „V neúnavném vrstvení propracovaných detailů, z nichž každý doplňuje a zesiluje účin předešlého, může být Oněgin vzorem pro rozhlasové provedení básní. Ukázal nám, jak úžasné a nevyužité možnosti má kolektivní recitace v rozhlase.“¹⁴⁹ Irma Jarmila Fischerová ve své uznalé recenzi pro Národní osvobození na závěr poznamenala: „Rozhlasovým provedením Oněgina D 37 prokázalo, že v inscenaci tohoto divadla je umělecké jádro, jež působí svou nefalšovanou lyričností bez jevištních kouzel.“¹⁵⁰ Dobová rozhlasová kritika od prvních vstupů postřehla zvláštnost Burianových experimentů, které byly především zvukové a byl v nich realizován vlastní lyrický potenciál, slovo, jež je především zvukem. Dokonce v některých případech odmítla divadelní inscenaci, která se zdála být jen „barvotiskovou ilustrací“. Tito kritici, možná právě proto, že chtěli vyzdvihnout specifičnost rozhlasu a jeho čistě nevizuální inscenování slova (v tomto smyslu jde o velkou změnu předvádění textu), se nenechali zaslepit vizuálními „obaly“ jeho představení, byť to bylo plně integrální s představeními na „jevišťátku“ Mozartea.

Hra o Dorotě z Lidové suity I., kterou hrál v D 39 Burian, vysílaná 6. října 1939, vyvolala jedinou příznakovou reakci: „Čekali byste, že po takové tragedii i rozhlas se přizpůsobí citům národa. Když již ne mlčení, tedy volit hudbu a projevy, odpovídající smutku československého lidu.“ Tím se Burianova lidová barokní hra ve své zvukové barevnosti a nejednoznačnosti nezdála být. Poslední Burianovou prací pro rozhlas byla adaptace Pohádek Boženy Němcové, vysílaná naposledy 8. února 1940. Avantgardní postupy do rozhlasu vnesl vedle Buriana režisér Václav Sommer, např. na adaptaci textu Učitel a žák spolupracoval s Vladislavem Vančurou, který se intenzivně zabýval problematikou zvuku. Sommer se v tisku prezentoval také jako jeden z nejvýznamnějších levicových teoretiků rozhlasu, vycházel jak z francouzských a německých, tak ze sovětských zkušeností.¹⁵¹

Zcela odlišnou cestu slovesného umění v rozhlase na počátku jeho existence představoval Jaroslav Kvapil, který byl angažován jako poradce pro rozhlasovou činohru a který využíval pro rozhlasové vysílání svých herců a svých představení, ale od počátku se snažil vyjít vstříc novému médiu výběrem her – tak, aby zůstávaly srozumitelné a technicky proveditelné. Nastudoval části některých klasických světových a domácích dramat jako Shakespearovu Zimní pohádku, scény z Macbetha, Wildeovu Salome, Rostandova Cyrana, Vrchlického Noc na Karlštejně, Starou historii J. Marera a vlastní hru Přítmí.

V brněnském rozhlase¹⁵² podobnou roli sehrál Lev Blatný, dramatik a dramaturg brněnského ND. Do své smrti roku 1930 realizoval celý rozsáhlý shakespearovský cyklus. Slávu brněnského studia započal režisér Vladimír Šimáček Čapkovou hrou R. U. R., která se vysílala 11. 6. 1927 (londýnská premiéra v BBC předběhla Brno jen o několik dní, 27. 5. 1927). S brněnským rozhlasem spolupracoval Jindřich Honzl, který do rozhlasu mimo jiné přinesl také Bulgakovovu dramatizaci Mrtvých duší (1936); díky Honzlovi do rozhlasového éteru vstoupili rovněž Voskovec s Werichem.

Vedle „neviditelné“ činohry a rozhlasových pásem se prosazovaly dramatizace narativních próz jako jedny ze základních zdrojů rozhlasových činoherních vysílání, náročnější adaptace se objevily až ve druhé polovině 30. let. Dramatizace, ač byly populární, nestačily rozhlasovým potřebám, a proto od 30. let vznikaly pokusy napsat rozhlasové hry – již ve 20. letech byla vypsána soutěž. Jednou z prvních skutečně zdařilých byl Christobal Colone mladého brněnského básníka Františka Kožíka a hra Josefa Kopty Kdo vyhraje.

Tuto činoherní linii, směřující k vytvoření svébytného rozhlasového umění, razil šéfredaktor slovesného vysílání Miroslav Kareš, který propagoval osvětovou a informační funkci rozhlasu, jež by posilovala národní sebevědomí. Z tohoto důvodu často v rozhlase představoval významné soudobé divadelní inscenace, např. legionářskou hru Rudolfa Medka Plukovník Švec; proto hojně využíval českou klasiku jak divadelní, tak prozaickou. Kareš vytvořil úspěšnou dramatizaci Verneovy Cesty kolem světa, v roce 1933 sklidila obrovský úspěch rozhlasová dramatizace Mužů v offsidu (předcházela filmové verzi a Poláček se vůbec ukázal být šťastným autorem pro rozhlas). Rozhlasového zpracování se dostalo i populární Klapzubově jedenáctce Eduarda Basse (1935), jejíž úspěch byl zaručen i využitím trampských písní. Autor zpracování, František Kožík, směřoval i k sociálním dramatizacím – roku 1938 připravil Čapkovu První partu. Po Karešovi podobnou linii udržoval Vilém Werner, jehož úspěšná hra Lide na kře byla v rozhlase realizována v únoru 1938. Rozhlas také obrušoval hrany strachu z filmových adaptací a pro rozhlas byly vytvořeny i velmi poslouchané a umělecky pozoruhodné adaptace nedramatických „klasických autorů“, jako byla již zmiňovaná Balzacova Maskovaná milenka Miroslava Kareše anebo Hálkova Muzikantská Liduška (zdramatizovaná rovněž Karešem); obě byly následně převedeny do filmu Otakarem Vávrou. Pozoruhodně zapůsobily vlastní dramatizace románů K. J. Beneše Kouzelný dům a Uloupený život, jejichž rozhlasové provedení bylo, podle dobových kritik, úspěšnější než filmová adaptace.

Jednou z nejkrásnějších adaptací byl podle dobových kritik Kožíkův Stříbrný vítr (podle Fráni Šrámka) z roku 1939. Tato adaptace ovšem byla vysílána již na samém historickém zlomu. Těsně po Mnichovu vydal Československý rozhlas prohlášení, že chce pracovat ve službách „záchrany národa“. Roku 1940 byl pod programovou intendanturou a od roku 1941 byl zcela spojen s říšským rozhlasem. Stejně jako literatura publikovaná se i literatura filmová a rozhlasová historizovaly. Úspěch např. sklidila již v únoru roku 1939 rozhlasová hra Petr Vok z Rožmberka, Královna Dagmar (květen 1939) a Křížová výprava dětí (František Kožík, prosinec 1939). Znalost historické osobnosti umožňovala výrazněji rozehrát vnitřní konflikt hrdiny. Takovéto hry umožňovaly podtrhnout patos a tragiku doby vyhrocením lidských individuálních konfliktů. V letech 1938/39 si rozhlas intenzivně a rychle připravoval řadu přímočarých adaptací české klasiky, Jiráska, Čelakovského, Klicpery, Preissové, Máchy, v dubnu 1939 zazněla z éteru dramatizovaná Babička Boženy Němcové. Zdůrazňování kontinuity, tradice nebo archaičnosti českého umění a kultury umožňovalo vytvořit v rozhlase útočiště řeči – inscenovat samu češtinu.

To platilo jak pro adaptace divadelní a filmové, tak i pro rozhlasové; pro tragické a vážné kusy stejně jako pro vysílání humoristické. (Ve válečných letech se právě v rozhlase ustavil humor populárního Zdeňka Jirotky, který cíleně propojil tradici anglickou /tehdy nepřátelskou/ a tradici českého předválečného humoru autorů Lidových novin.)

Rozhlas se stával v tomto ohledu jedním z nejdůležitějších hráčů. Přes omezování a přes vynucené masivní zapojení do propagandy poskytoval specifický prostor české řeči. V roce 1942 rozhlasový kritik Miloslav Havel (vl. jm. Jiří Hrbas) v knize Od rozhlasové hry k rozhlasovému dramatu (v edici Úvahy a studie nakladatelství Václav Petr) proložil své reflexe o tomto specifickém žánru právě úvahami, čím je rozhlas výjimečný pro řeč: „Rozhlas objevil dokonalost a krásu řeči mnohých klasických a divadelních autorů.“ Ba dokonce: „Rozhlas naučil herce lépe mluvit, přinesl do divadla kulturu slova a lidského hlasu.“¹⁵³

Poznámky v textu:

¹⁴¹ K problematice literatury a umění v rozhlase srov. články Jiřího Hraše v časopisu Svět rozhlasu; Houtermans, Sarah: Mediale Zwischenwelten. Audivisuelle Kunst in der Tschechoslowakei (1919–1939), Böhlau, Weimar, Köln, Wien 2012; Štěrbová, Alena:

Rozhlas a slovesné uměni. Univerzita Palackého, Olomouc 1982; táž: Rozhlas a slovesné uměni II. Univerzita Palackého, Olomouc 1992; táž, Lazorčáková, Taťjana: Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu. Univerzita Palackého, Olomouc 2001; k dějinám rozhlasu: Ješutová, Eva: Od mikrofonu k posluchačům z osmi desetiletí českého rozhlasu. Český rozhlas,

Praha 2003; Čábelová, Lenka: Radiojournal – Rozhlasové vysílaní v Čechách a na Moravě̌ v letech 1923–1939. Karolinum, Praha 2003; Patzaková-Jandová, Anna: Prvních deset let československého rozhlasu. Radiožurnál, Praha 1935, 1040 s.; k problematice rozhlasové hry Hraše, Jiří: Václav Růt, rozhlas, 1936–1996 sborník ze seminář̌e. Sdružení pro

rozhlasovou tvorbu, Praha 1997; Růt, Václav: Divadlo a rozhlas: problémy rozhlasové hry: (disertační práce z roku 1936). Československý rozhlas, Praha 1964, k tématu řada válečných publikací Bezdíček, Josef: Odborník mluví v rozhlase: co má vědět rozhlasový autor. Orbis, Praha 1943; Havel, Miloslav (Hrbas, Jiří): Od rozhlasové hry k rozhlasovému dramatu. Václav Petr, Praha 1942; Kožík, František: Rozhlasové umě̌ní. Českomoravský Kompas, Praha 1940; Srbová, Olga: Rozhlas a slovesnost. Vyšehrad, Praha 1941; Stanislav, Karel: Jak píšeme rozhlasovou hru. Praha 1944. Jedním z prvních autorů, kteří se zabývali rozhlasem, byl

Václav Tille. Z jeho semináře na Karlově univerzitě se etablovalo několik rozhlasových kritiků jako Jarmila Lormanová, Jan Wenig, Olga Srbová.

¹⁴² „Tak se stalo, že zatím co hudebníci ochránili svá práva k provozování hudby rozhlasem, literatura zůstala na dlouhá léta bez ochrany. Teprve letos novela k autorskému zákonu tuto křívdu jakž takž odstranila.“ Hora, Josef: Literatura pro rozhlas. In: Hokeš, E. S.: Dělnictvo a rozhlas. 10 let práce. Kuratorium dělnického rozhlasu v Praze, Praha 1936, s. 109. Zdá se, že Josefa Horu trápila hlavně otázka zneužívání literatury a literátů, rozhlas totiž spotřeboval enormní množství literatury: „První krůčky rozhlasu u nás byly tak skromné, že spisovatele, kteří byli dotázáni, aby formulovali příští vztahy nové instituce k literatuře, ani nenapadlo, že by kdy v budoucnu mohl rozhlas konsumovati i literaturu.“

143 V archivu ČR je uložena řada dobových rozhlasových her, pásem, hörspielů a jiných slovesných programů. Branžovský, Josef: České rozhlasové pásmo. I. Hledáni základů 1923–1933; II. Vývoj českého rozhlasového pásma 1934–1945. Čs. rozhlas, Praha 1992; týž: Česká rozhlasová pásma. Sborník textů vysílaných v letech 1930–1968. Studijní oddělení Čs. rozhlasu, Praha 1970; Smitka, Václav (ed.): České rozhlasové hry. Studijní oddělení Čs. rozhlasu, Praha 1969.

¹⁴⁴ Walló, Kimi: Sny, které z dálky šeptají, Magazin DP 3, 1935–36, s. 79.

¹⁴⁵ O zvukových rozhlasových experimentech uvažoval např. také Bertolt Brecht, Kurt Weil. Brecht uvažoval o rádiu jako o „antidiluviálním vynálezu“. Srov. Gilfillan, Daniel: Pieces of

Sound. German Experimental Radio. Uni Minnesota Press 2009. K velkým propagátorům tohoto typu rozhlasové hry patřil v Čechách oblíbený anglický spisovatel G. K. Chesterton: „aby obecenstvo bylo ve vyjetých kolejích rozhlasového programu překvapováno, aby ve studiích aranžovaly křiky, hluky, senzace, při kterých by posluchačům naskakovala husí kůže.“ Podle Čtrnáctý, Miloš: Činohra v Čs. Rozhlase 1923–1926, In: Fuksík, Mansveld (ed.): Kapitoly z dějin československého rozhlasu č. 3, Praha 1965.

¹⁴⁶ Grmela, Jan: Rozhlasové divadlo. Radiojournal 3, 1931, s. 4; cit. podle Houtermans, Sarah: Mediale Zwischenwelte…, s. 53.

¹⁴⁷ Propagátor zvukových her v BBC Ronald Knox inscenoval asi vůbec první skandální vysílání tohoto druhu roku 1926 Broadcasting the Barricades, které simulovalo obsazení Londýna bolševiky. Srov. Hand, Richard J.: Listen in Terror. Britisch Horror Radio

from the Advent of Broadcasting to the Digital Age. Manchester Uni Press, Manchester 2014.

¹⁴⁸ Mázerová, Romana: E. F. Burian a rozhlas 1928–1938. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, Praha 1995.

¹⁴⁹ šifra va: Ještě jeden Oněgin, České slovo 1937, 6. 2., s. 8.

¹⁵⁰ Šifra if. Národní osvobození 1937, 6. 2. (Irma Fischerová).

¹⁵¹ Sommer, Václav: Zprava o studijní cestě do Berlina, Bruselu a Lucemburku v říjnu 1936. Český rozhlas, Praha 1936; týž: Theatre radiophonique Tschechoslovaque 1927–1938. Český

rozhlas, Praha 1938; srov. také týž: Divadelní dopisy z Paříže. Umělecká beseda, Praha 1947. O Sommerovi též Divadelní zápisník, roč. 1.

¹⁵² Hraše, Jiří: Brněnská rozhlasová avantgarda 30. let. Svět rozhlasu 4, 2000, s. 56–66.

¹⁵³ Havel, Miloslav: Od rozhlasové hry k rozhlasovému dramatu. Václav Petr, Praha 1942, s. 7.

© Academia, 2017

© Michal Bauer, Petr A. Bílek, Jiří Brabec, Libuše Heczková, Vladimír Papoušek,

Veronika Veberová, Josef Vojvodík, Jan Wiendl, 2017

ISBN 978-80-200-2736-8

Vladimír Janovic: Černé ryby okolností

Kniha básníka, esejisty, překladatele a editora Vladimíra Janovice přináší výbor z jeho díla esejistického. Je členěna do tří částí. 
První přináší eseje a studie o obecných otázkách básnictví (např. Báseň jako přesah, Od slova k básni, Autenticita jako problém, Poezie kosmu – kosmos poezie, Věštkyně z Én-dóru), druhá část je věnována české poezii a kultuře (např. K. H. Mácha, J. Karásek ze Lvovic, M. Bieblová, L. Stehlík, H. Bonn, F. Hrubín, J. Pištora, K. Kosík, J. Suk, V. Holub), třetí – nejrozsáhlejší – část je věnována dílům básníků italských (Michelangelo, E. Montale, S. Quasímodo, S. Penna, L. Sinisgalli, P. P. Pasolini), anglických (R. Brooke) a francouzských (S. Mallarmé). 
Janovic je esejistou přesného myšlení a výrazu. Jeho eseje jsou důležitou součástí českého myšlení o poezii.

Svazek si uspořádal sám autor, doslovem ho doprovodil redaktor knihy Jan Šulc. 
Vydává Torst.

Ukázka z knihy:

Soumrak alchymistů

Ještě před sto lety mohl Antonín Sova ve sbírce Zápasy a osudy (1910) napsat: A pakli mne pochopíš, / já budu vysvobozen. / Pak svolím a otevřít smíš / vězení, jemuž jsem byl zrozen. /… / Pak smysl to bude mít: / tak vpuštěn do života / já lačně zas budu pít, / čím hoří duch i hmota. Tak vážně a opravdově byla kdysi chápána role básníka. Psal proto, aby se osvobodil z dědičné samoty, a zároveň tím vysvobozoval jiné, kteří v existenciálním smyslu prožívají totéž, na rozdíl od něho to však nedovedou vyjádřit. Kromě krásy a poznání přinášela poezie i katarzi a vykoupení.

Tak to kdysi bývalo.

Dnes to už neplatí. Literatura má především bavit. Kniha je zboží jako každé jiné a její hodnota se už nepoměřuje myšlenkovou hloubkou a formální novostí, ale prodejností.

I z lidí se stalo zboží, které má větší či menší cenu na trhu práce. Místo kádrů tu nyní máme lidské zdroje.

V podstatě je to totéž. Nejde o skutečnou hodnotu člověka, jde pouze o jeho hodnotu užitnou. Spisovatel, který přistoupí na redukci člověka na zboží, mění se v baviče, entertainera, šaušpílera a nakonec v šaška. Žádná doba není tak vznešená, abychom se kvůli ní zřekli vlastní důstojnosti.

Konzumnímu světu současné restaurační společnosti vládnou dvě elity – elita moci a elita vlivu. Ale i ony mají charakter zboží. Dnes a denně se vystavují v televizi, abychom si je příště ve volbách nebo na trhu kultury koupili.

I spisovatel má možnost dostat se do vajíčka, jak by řekl Félicien Marceau, jenomže musí tomu obětovat to nejpodstatnější – možnost poznávat člověka i svět, touhu být zrcadlem, které nahlíží do budoucnosti. Vytěsníme‑li ze svého vědomí tísnivé existenciální signály a tragický životní pocit, můžeme se pak klidně ubavit k smrti. Ze života se však vytratí jedinečnost a zázračnost. Stane se z něj únavná rutina, přízemní živočišné přežívání. Není snad třeba zdůrazňovat, že smích hypertrofované zábavy kombinovaný s virtuálními problémy a virtuálními city má člověka uspat, aby přestal poznávat svět a neptal se, v jaké společnosti žije. Je manipulován i v oblasti, která z principu manipulativní není, a být ani nesmí – v umění.

Toto více nebo méně obratné uspávání, při němž se člověk prostřednictvím literárního nebo vizuálního obrazu dobrovolně vzdává části své svobody, má zastřít fakt, že byl ponížen na zboží. Jak osvobodivě a vznešeně zní proti tomu slavné Vančurovo: Smáti se znamená lépe věděti.

Jsem přesvědčen, že každá společnost se snaží ve smrtelném jedinci umrtvit jeho nesmrtelnou část. Někdy násilím, proti jeho vůli, jindy za jeho vydatného přispění. Jestliže literatura k tomu mlčí, dopouští se  hrdelního zločinu na člověku i na sobě samé a bude za to na hrdle ztrestána.

Začne totiž mluvit poníženým jazykem, přestane být chrámem i tvrzí. Chrámem pro naše vytržení nad zázračností a neopakovatelností života, tvrzí proti všemožným domácím hérostratům i vnějším zhoubcům národa, jeho kultury i jazyka.

A tak dnes český spisovatel stojí na rozcestí: Buď půjde po pohodlné cestě zábavného čtiva a postmoderní básniviny, jejíž lepenkové stěny zvenčí občas prolomí jazyk čtvrté cenové skupiny, nebo se vydá za Vladislavem Vančurou strmou a trnitou cestou myšlenky i výrazu, ovšem často s pocitem jeho alchymisty Alessandra del Morone: Stýská se mi v těch chmurných Čechách, v té zemi bez vzletu a bez lásky, mezi lidmi, již věčně uvažují, kteří se trápí a vedou pro slovíčko války.

(2017)

© Vladimír Janovic, 2017

© Torst, 2017

ISBN 978-80-7215-553-8

Jana Amose Komenského ORBIS PICTUS Svět v obrazech pro nejmenší s obrázky Václava Sokola / podle vydání z roku 1883

Výbor z unikátní obrazové učebnice Jana Ámose Komenského doplněný novými ilustracemi vydává  berounské nakladatelství Machart.

Kniha se snaží zprostředkovat klasický „svět v obrazech“ současnému dětskému čtenáři.

Redaktoři nového vydání Orbis pictus se po čtyřech stoletích obracejí v doslovu k jejímu autorovi s velkým poděkováním:

Milý Jane Ámosi,

Tvoje knížka Orbis pictus (Svět v obrazech) se stala nejznámější a historicky nejúspěšnější učebnicí pro děti. Během téměř čtyř století, která nás dělí od jejího napsání, vyšla v mnoha vydáních. Nakladatelé přizpůsobovali výběr témat dějinám, edice se lišily jazykem i počtem kapitol, původní rytiny nahradily litografie, vynálezy si vynutily dopsání nových kapitol.

Nadčasová je pobídka: Uč se moudrým býti. Přivádíš děti na úžasnou cestu poznávání. Učíš děti svět pojmenovávat, správně rozlišovat, všímat si detailů. Zdůrazňuješ potřebu poznání v různých jazycích.

Malíř Václav Sokol našel Tvůj Orbis pictus jako dítě v knihovně svých rodičů. Podle barvotisků z roku 1883 nakreslil pastelem dvanáct obrazů. Do nich jsme vsadili číslice a ve třech sloupcích český, anglický a latinský text.

Češtinu jsme přiblížili dnešním dětem větnou skladbou a některými slovy, ponechali jsme však starobylé kouzlo původního textu. Angličtina je naopak jednoduchá a moderní.

Věříme, že s nejmladšími dětmi si knížku budou prohlížet rodiče a hledat společně číslice v obrázcích. Starší děti si přečtou krátké texty samy a časem se odváží i na angličtinu. Mohou přemýšlet, které obrazy se od Tvých dob nezměnily a které jsou nové, v latině objevovat slova, jež znají z jiných jazyků.

Svět v obrazech pro nejmenší je drobným vhledem do uspořádaného světa, který dětem v Orbis pictus představuješ. Malíř Václav Sokol překreslil obrázky, které ho přitahovaly. Jednoduchá krása jeho obrazů podtrhuje roli smyslů v procesu poznání.

S díky Tvoji vděční redaktoři

Ukázky z knihy: