Volker Kutscher: Mokrá ryba

Berlín roku 1929. Kriminální komisař Gereon Rath zažívá město, které je v rauši. Kokain, ilegální noční kluby, politické pouliční bitvy – zkrátka život na hraně i za ní. Mladý, ctižádostivý komisař byl po neúmyslném zabití civilisty v rodném Kolíně nad Rýnem přesunut na berlínské mravnostní oddělení. Tam se ale na vlastní pěst se zaplétá do vyšetřování, které vede oddělení vražd.

Neznámý mrtvý, jehož tělo nese stopy bestiálního mučení, je pro berlínskou mordpartu záhadou. Ovšem Gereon Rath při svém pátrání zjistí, že situace je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Zatímco se policejní sbor potýká s vyostřenými demonstracemi, mladý detektiv se do případu zaplétá čím dál víc. A vůbec netuší, že svým vyptáváním píchl do vosího hnízda…

Volker Kutscher se narodil v roce 1962 v Lindlaru v Severním Porýní-Vestfálsku, dětství strávil v Horním Rakousku. Studoval němčinu, filozofii a historii na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a Wuppertalu. Než se stal spisovatelem a scénáristou na plný úvazek pracoval jako regionální novinář. V současnosti žije v Kolíně nad Rýnem a kromě své vlastní tvorby se věnuje i psaní scénářů pro televizi. Kutscherova série kriminálních případů komisaře Gereona Ratha zatím čítá šest svazků. Stala se světovým bestsellerem, zatím se jí prodalo víc než milion výtisků.  

Na motivy knih Volkera Kutschera vznikl nákladný koprodukční seriál nazvaný Babylon Berlin podle anglického názvu první knihy Der Nasse Fisch (Mokrá ryba) s udávaným rozpočtem 40 milionů eur se jedná o historicky nejdražší německý seriál. V premiéře odstartoval 13. října 2017 na programu SKY. Na americký a další trhy se dostane prostřednictvím Netflixu. Režie se ujal známý německý filmař Tom Tykwer (Lola běží o život, Parfém, Atlas mraků).

Mokrá ryba má už také svoji komiksovou podobu, více na www.carlsen.de/hardcover/der-nassefisch/54504.

Český překlad Mokré ryby vydává brněnské nakladatelství MoBa. Kniha je součástí kolekce Velkého knižního čtvrtku.

Ukázka z knihy:

Do baru Kakadu chodili hlavně lidé, kteří neměli hluboko do kapsy. Nebyl to levný podnik. Rath se postavil mezi dva muže, kteří vypadali, že se každou chvíli svezou ze svých barových stoliček, a mávl na barmana. Muž se k němu naklonil, aby přijal objednávku, a díval se na něj, jako by ho znal. Rath věděl, že tomu tak není, takhle se na něj dívali už při jeho první návštěvě, to patřilo k servisu. Každý se tu měl cítit jako stálý host.

„Jedno Americano, prosím,“ řekl, opřel se o bar a poslouchal kapelu. I když byla muzika chytlavá, najednou na něj padla veškerá únava. Žádný div, když byl na nohou od časného rána.

Barman se vrátil a postavil na vyleštěný pult sklenici. Rath mu podal marku a vytáhl fotografii.

Barman se zatvářil otráveně. Úsměv z jeho tváře zmizel. Pokrčil rameny. K servisu patřila i diskrétnost.

Původně se tomu chtěl v tomto podniku vyhnout, ale Rath položil vedle fotografie i svůj služební průkaz.

„Opravdu jste toho člověka nikdy neviděl?“

Další pokrčení ramen. „Sem denně chodí mraky lidí…“

„Je to Rus,“ pomáhal mu Rath a nenápadně na bar položil další marku.

Barman ji ještě nenápadněji zakryl dlaní a naklonil se blíž.

„Rusové se tady většinou drží mezi svými,“ řekl. „Zeptejte se jich.“ Pohledem naznačil směr.

„Zkuste štěstí tam vzadu v rohu. Neříkejte jim ale, že to víte ode mě.“

Rath se ohlédl. Na opačném konci sálu sedělo u dvou sousedních stolů asi deset mužů a ani jediná žena.

Pomalu prošel místností, v jedné ruce sklenku, druhou ruku v kapse u kalhot. Skupina mužů na něj vůbec nedbala, byla zabrána do evidentně poutavé diskuze. Mluvili rusky.

„Dostaveníčko vyhnanců?“ zeptal se Rath a vysloužil si zlostné pohledy. Hovor rázem ustal.

„Promiňte, že ruším,“ řekl, ukázal placku na vestě a odrecitoval svou hlášku: „Kriminální policie. Potřeboval bych od vás informace o vašem krajanovi.“

Rath vytáhl ze saka fotografii a podržel ji pod nosem jednomu blonďatému mladíčkovi. „Znáte toho muže?“ zeptal se. „Alexej Ivanovič Kardakov.“

Muž na něj hleděl velkýma modrýma očima, jako by nerozuměl ani slovo. A přesto vypadal, jako

kdyby přesně věděl, o co jde.

Od vedlejšího stolu vstali dva muži. Tvář jednoho z nich byla zohyzděna dlouhou jizvou šikmo přes celou tvář. Škrábanec ze studentského souboje to nebyl, tohle vypadalo na mnohem horší ránu. Zběžně se podíval na velkou fotografii.

„Toho pána tady nikdo nezná,“ řekl zjizvenec.

Rath věděl, že muž lže ještě dřív, než vůbec dokončil větu.

„Aha, a jste si naprosto jistý?“ Ukázal na blonďáka. „Tady váš přítel mé otázce vůbec nerozuměl. Byl byste tak laskav a přeložil mu ji?“

„Není třeba, on vám rozuměl.“ Rus se načepýřil. Pod černou látkou jeho obleku Rath viděl hru silných svalů. „A teď vás musím požádat, abyste nás nechal na pokoji,“ vedl si zjizvený dál svou.

„My Rusové tady žijeme sami pro sebe, svoje záležitosti si řešíme sami. Nemáme rádi, když se nám Němci pletou do našich věcí.“

„Já se pletu všude, kde se mi zachce,“ odpověděl Rath tím nejprovokativnějším tónem, na jaký se v tu chvíli vzmohl.

Chvilku se obával, že Rus vybuchne. Tvář mu zrudla, jizva dokonce zfialověla.

„Máte štěstí, že jste policajt,“ řekl. „Pořádkové síly my respektujeme. Jinak byste byl po krk v problémech.“ Teatrálně se odmlčel. „Ve velkých problémech. Takhle se mnou nikdo mluvit nebude. Mám dobrou paměť na obličeje. Modlete se, ať na mě nikdy nenarazíte soukromě.“

„Já jsem vždycky ve službě.“

„Dobrý policajt ve službě nepije,“ řekl Rus a ukázal na sklenku v Rathově ruce.

„V tom případě jsem asi špatný policajt,“ řekl Rath a napil se. Ačkoliv bylo tohle vytahování směšné, neviděl důvod, proč by měl před tou gorilou stahovat ohon.

Rus se však už uklidňoval. Podíval se na fotografii, vzal ji Rathovi z ruky a předstíral zájem.

„Opravdu bychom vám rádi pomohli, ale jak jsem řekl: tohoto pána nikdo z nás neviděl.“

„Na to bych se vašich přátel rád zeptal sám,“ řekl Rath a vytáhl z krabičky jednu overstolzku.

„Nenamáhejte se. Všichni by vám řekli to samé.“ Rus úslužně vytáhl odlamovací zápalky a připálil mu.

Pohled kolem stolu mu potvrdil, že zjizvený Rus má pravdu. Oni by opravdu řekli totéž.

„To foto si můžete nechat,“ řekl Rath, když se cigareta rozhořela. „Kdybyste si přece jen na něco vzpomněli. Člověk nikdy neví.“ Dopil svoje Americano a postavil sklenici na stůl. Mezi samé sklenice od vodky. „Občas sem zajdu. Uvidíme se.“

S tím se otočil a nechal Rusy být. Poprvé toho večera si byl jistý, že narazil na lidi, kteří Alexeje Ivanoviče Kardakova znali.

Petr Nový: Ve službách módy a stylu. Česká bižuterie v období první republiky (1918-1938)

Jablonecká bižuterie je světoznámý pojem stejně jako české sklo nebo pivo. V období první republiky, kdy její obchodní podíl na globálním trhu činil ohromující jednu polovinu, zažila během pouhých dvou desítek let své nejlepší i nejhorší časy. Jablonec nad Nisou, město obývané zejména českými Němci, bylo exportním centrem továrny pod širým nebem, jaké nebylo rovno. Kniha se na základě důkladného studia publikovaných a archivních zdrojů zabývá nejen českou bižuterií v historickém kontextu, ale seznamuje i s principy výroby a obchodu včetně praktik zahraničních partnerů a konkurentů, s národnostními vztahy či lidskými osudy. Nabízí tak plastický a barvitý pohled na jeden z nemnoha skutečně světových českých fenoménů, který jablonecké bižuterii česká historiografie dlužila.

V edici První republika vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Stejně jako sklářství i bižuterii se v českých zemích věnovali především čeští Němci. Do česky mluvících oblastí severních a východních Čech se běžně zadávala domácká práce, větší výrobci a obchodníci zde však chyběli. Do Jizerských hor přišli první německy mluvící osadníci před polovinou 16. století, nebylo tedy divu, že se považovali za starousedlíky. K etnickým Čechům usazeným v kraji, které sem přilákal rozvíjející se sklářský, bižuterní a textilní průmysl, se chovali lhostejně, pokud ovšem nijak nezdůrazňovali své češství. Žili vedle sebe, nikoliv spolu. Dobrá znalost obou jazyků byla výjimečná. Protože Češi často pracovali v dělnických profesích, mísila se v jejich vnímání národnostní otázka s otázkou sociální, jejíž potenciálnívýbušnosti si byli českoněmečtí velkopodnikatelé již od konce 19. století dobře vědomi. Jablonecký exportér Franz Paul proto s jen mírnou nadsázkou vzpomínal, že největším prohřeškem v německém Jablonci nad Nisou bylo před první světovou

válkou hlásit se k češství a sociální demokracii.

Jazyková hranice byla i geografickým předělem, když probíhala po Černostudničním hřebeni, jenž na jihu odděloval německé Jizerské hory od české Železnobrodské vrchoviny. I zde se činila řada faktorů a výrobců bižuterie, a to především v Železném Brodě a Zásadě. Většinou pracovali pro jablonecké exportéry, pro které nebyli konkurencí. Neměli institucionální podporu, chyběla jim znalost trhu i zahraniční partneři. To se však mohlo brzy změnit. Zvláště poté, co se v novém státě Čechů a Slováků čeští Němci měli stát národnostní menšinou. Není proto divu, že německy hovořící obyvatelé Jizerských hor poválečné změny mapy střední Evropy nijak nevítali. Neměli k tomu ze svého úhlu pohledu žádný důvod.

Politickou reakcí českoněmeckých elit na vyhlášení Československé republiky dne 28. října 1918 bylo hned následujícího dne vytvoření provincie Deutschböhmen v severozápadních Čechách. Za její hlavní město byl prohlášen Liberec. Zemská vláda, krátce vedená Raphaelem Pacherem a poté Rudolfem Lodgmanem von Auen, si vytkla za cíl připojení nikoliv k Německu, ale k rakouskému státu. A to na základě práva národů na sebeurčení. Nová republika však nenechala nikoho na pochybách, že kraje obývané českými Němci považuje za své výsostné území. Pohraniční města a obce začala společně s dobrovolníky obsazovat československá armáda, která do Jablonce nad Nisou vpochodovala dne 11. prosince 1918. Pět dní poté provincie Deutschböhmen zanikla. Jizerskohorský bižuterní průmysl zůstal součástí Československa.

Netrvalo dlouho a mladá republika, v jejímž čele stanul prezident Tomáš G. Masaryk, začala uvádět v život nové zákony vycházející vstříc demokratickému státnímu zřízení. A vzhledem k silné pozici levice v parlamentu měla řada z nich přinést prospěch zaměstnancům a domáckým dělníkům. Byly zavedeny tisková a shromažďovací svoboda, právo na stávku či vyplácení podpory v nezaměstnanosti.

Pravidla podnikání v bižuterii však zásadně změnily jiné dva právní akty. Prvním byl zákon č. 91/1918 Sb. O osmihodinové pracovní době z 19. prosince 1918, druhým zákon č. 29/1920 Sb. O úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce z 12. prosince 1919. Podle tohoto zákona zřídilo ministerstvo sociální péče ústřední komise domácké práce, v jejichž kompetencích bylo stanovovat minimální mzdy, minimální ceny zboží a poskytovat výše jmenovanému ministerstvu dobrozdání. Byl též vyhlášen závazný řád domácké práce.

Jak významná to byla pro jizerskohorské podnikatele změna, dokládá přehledová práce Josefa Lukáše o domácké práci, podle jehož výpočtů tvořil při celkovém počtu 40 000 – 60 000 výrobců jabloneckého zboží podíl domáckých dělníků více než polovinu (z toho jedna třetina připadala na české oblasti). Lukášovy údaje jsou značně vyšší nežli ty, které vzešly z oficiálního prvního sčítání lidu v Československu provedeného 15. února 1920. Podle nich se výrobě jabloneckého zboží věnovalo celkem 24 459 osob, a to v soudních okresech Jablonec nad Nisou (12 105), Tanvald (5 635), Železný Brod (2 903), Turnov (1 191), Liberec (1 135), Rokytnice nad Jizerou (382), Lomnice nad Popelkou (314), Vysoké nad Jizerou (314), Semily (308) a Český Dub (171). Nejvíce domáckých dělníků se zabývalo výrobou a zpracováním skleněného zboží (19 159), další kovové bižuterie (4 500) a bižuterie z ostatních materiálů (500). Je samozřejmě nutné mít na paměti, že úřední statistika a sezónní zaměstnanost, tak typická pro jabloneckou bižuterii, nejdou ruku v ruce. Skutečná čísla odpovídající zaměstnanosti v jabloneckém průmyslu je proto nutné hledat někde mezi Lukášovými a oficiálními údaji.

Jakými konkrétními činnostmi se domáčtí dělníci zabývali? Tou nejjednodušší profesí byl návlek perlí a perliček, jemuž se věnovaly zejména ženy. Práci rozdělovali faktoři. Perličky se navlékaly náběrem z podlouhlé dřevěné nádoby na bavlněné nitě pomocí dvanácti až dvaceti dlouhých tenkých jehel, které dělnice držela v pravé ruce. Navlečené zboží se třídilo na dílky o 100-120 kusech. Deset takovýchto dílků tvořilo tzv. bunt – svazek (počet perlí a perliček kolísal podle velikosti). Deset buntů se svázalo dohromady, ozdobilo třepením a dodávalo exportérům. Pokud bylo zboží určeno nikoliv pro vývozce, ale výrobce, netvořilo dílky 100, ale 300 kusů.

Podomácku se z perlí a perliček běžně navlékaly i hotové výrobky. A opět šlo především o ženskou

práci. Jak zaznamenal ve své knižní publikaci o domácké práci Antonín Korál, vrchní konzulent Obchodní, živnostenské a průmyslové ústředny Sklářského ústavu v Hradci Králové a předseda Ústřední komise domácké práce pro výrobu zboží sklářského: „Navštívíme-li kteroukoliv domácnost dělníka méně majetného, řemeslníka a úředníka v Jablonci a celém širém okolí mezi obyvatelstvem národnosti české i německé, vždy najdeme některého člena rodiny se zaměstnávati nějakým sklem. Nejčastěji to bývá sestavování náhrdelníků.“

V případě velkých objednávek exportní domy zadávaly do domácké práce našívání knoflíků, spon a dalších výrobků jablonecké bižuterie na vzorkové karty. Mimo továrny a výrobní závody se též často vsazovaly nebo lepily skleněné dílky do kovové bižuterie v podobě prstenů, přívěsů, broží či jehlic. Nejen v Jizerských horách,ale i v širokém okolí se domácké dělnice věnovaly pletení, háčkování a vyšívání dámských perličkových kabelek. Tato výroba byla tradičně domovem – nezávisle na

jabloneckém průmyslu – v Krušnohoří, a to s centry v saském Annabergu a českých Vejprtech.

Velmi rozšířený byl domácký způsob práce rovněž při vinutí a mačkání skla, které ovšem vyžadovalo více nežli jen šikovné ruce a dobré oči. Sklo se do podoby fantazijních skleněných perlí, kamenů, knoflíků s dalších tvarů vinulo nad plynovým nebo petrolejovým kahanem, tzv. lampou, z tenkých tyčinek. Nad lampou se podomácku pomocí speciálních kovových kleští tvarovaly též knoflíky a kamínky ovinuté kolem mosazné trubičky, sloužící jako polotovary k sestavování sortimentu tzv. černé bižuterie, nebo spájely tenké náramkové kroužky (bangle). Kahanovou prací byla i výroba dutých perlí, k níž však domáčtí dělníci v Jizerských horách a Krkonoších využívali již od sedmdesátých let 19. století foukací strojek. S ním dokázali podle velikosti formy vytvořit nejméně osm dutých skleněných perlí najednou.

K lisování skla pomocí masivních kovových kleští s výměnnými formičkami, tzv. mačkání, již dělníkovi domácká dílna nestačila. Musel si od líferanta pronajmout, nebo na vlastní náklady vystavět většinou nevelkou stavbu s vysokým komínem či komíny a dýmníkem, vybavenou píckou, v níž nahříval skleněné tyče tak, aby je bylo možné dále zpracovávat. Tento specifický typ industriální architektury, nazývaný mačkárna nebo dryketa (z něm. Druckhütte), je dodnes v Jizerských horách četně zastoupen, i když již slouží k jiným účelům. Mačkáním se zhotovovaly především vysoce kvalitní bižuterní kameny větších velikostí a knoflíky. Vedle ručních klešťových forem se v praxi po první světové válce výrazně prosadila mechanická mačkadla.

Mezi domácké dělníky se na Jablonecku počítali též tzv. průmysloví malíři, kteří většinou vypalovanou malbou dekorovali sklo, kov a porcelán. Jako všechny profese v jablonecké výrobě byla i tato závislá na proměnách vkusu zákazníků. „V roce 1922 až 1923 přišel do mody dámský knoflík nazývaný ,Cabochon´, který byl hledán v nejrůznějším provedení, a malíř, kterému se podařilo nalézti ,pravý vzor´, měl na dlouhou dobu vystaráno. Tak tomu jest i u broží,“ napsal Antonín Korál.

K ustupujícím domáckým profesím – v porovnání s koncem 19. století – již díky mechanizaci patřilo obrušování hran mačkané skleněné bižuterie, stejně jako sekání a broušení perliček. Toto zboží se často dodávalo na trh opatřené kovovým či duhovým leskem – tedy metalizované nebo irizované. K tomu sloužily speciální barvící pícky, kde se na rozžhavené skleněné zboží pouštěla pára tavených kovových solí. I tato procedura, vzhledem k svému charakteru zdraví velmi škodlivá, se dříve odbývala v domáckých provozech, po roce 1918 ale spíše v moderních závodech.

© Petr Nový, 2017

ISBN 978-80-200-2708-5

Andrea Sedláčková: Každý něco tají

Otravná špína českého bulvárního tisku. O té se rozhodla psát filmová režisérka Andrea Sedláčkové ve své druhé knize, románu Každý něco tají. Jak říká majitel nakladatelství Prostor Aleš Lederer: „Andrea Sedláčková nejen skvěle píše, ale vyprávěným příběhem klade čtenáři otázky, které mu vibrují ve svědomí, například v jaké společnosti žijeme a jaké etické mantinely jsme schopni svému jednání klást.“ V českých literárních kruzích se neustále vedou akademické debaty o tom, kdy kdo konečně najde odvahu rozhrábnout žhavou současnost. Andrea Sedláčková se nebála tuto hozenou rukavici zvednout.

V románu autorka hojně využívá znalost filmařského – a šířeji i pražského intelektuálního – prostředí, a tak v něm hraje prim herecká manželská dvojice. Ta je pronásledována bulvárními novináři a fotografy, kteří jsou během rozhovorů tak starostliví a účastní… a tak dotěrní. A navíc podraz je jejich základním pracovním postupem. Ale je tu i minulost, neboť i ta je součástí naší současnosti, tedy ta neuzavřená, neodhalená, skrývaná. Leckteré románové situace a postavy mohou připomínat někoho skutečného. Nedělá tedy nakonec Andrea Sedláčková vlastně totéž jako bulvár, akorát že v románovém kabátu? Bulvár je hra na jistotu – hra na nízké pudy, na ponižování. Román Každý něco tají je ovšem palčivým, svědivým textem, neboť se skutečně dotýká naší současnosti a nastoluje plno nepříjemných otázek.

Jak už bylo řečeno, knihu vydává nakladatelství Prostor. Je to jeden ze tří titulů, kterými se nakladatelství zapojilo do podzimního Velkého knižního čtvrtku.

Ukázka z knihy:

Dnes na mši farářka předčítá z evangelia podle Lukáše příběh o návratu ztraceného syna, jenž promrhal všechno bohatství a vrací se do otcovy náruče. Otce kdysi opustil a nechal ho s druhým synem, který se o něj staral a dřel, aniž by si kdy vysloužil slova ocenění či díků. Po návratu nezdárného potomka otec vystrojí hostinu. Věrný syn nechápe, proč je marnotratný zrádce vítán

a on, věrný služebník, není pochválen. „Synu, máme

se proč veselit a radovat, protože tvůj bratr byl mrtev,

a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“

•  

Kostel začal Jirka navštěvovat v sedmnácti letech jako malý pokus o vzepření se otci, který vzhledem k náboženství používal pro dnešní dobu ztracené slovo tmářství. Byla to vzpoura pro Jirku typická, nikomu o ní neřekl, před rodiči se tvářil, že v neděli dopoledne hraje fotbal. Nepovažoval se za věřícího a nechodil ke svatému přijímání. Cítil se ale bezpečně, usazen mezi lidmi, kteří od něj nic neočekávali. Měl rád hlas starého faráře. Naslouchal textům, které mu postupně odkrývaly svět, kde se permanentně hledalo morální poslání, doporučovalo dobro, pokání a odpuštění. Jednoho dne prozradil matce skutečnou náplň svých nedělních rán, ale zjistil, že je otcem indoktrinovaná. Podívala se na něj s naprostým neporozuměním, skoro strachem. Jako by se Jirka přiznal, že bere drogy. Vyjela na něj: „Co ty máš společného s pánbíčkařením? Jak jsi na to přišel? Ty věříš v život po životě? Ty věříš, že Ježíš chodil po vodě? Že uměl přeměnit vodu ve víno? Že sice vykrvácel, ale stále tady někde kolem nás žije?“

„Ne, nevěřím. Ale v kostele si připadám lepší.“

„Kdyby ses radši učil anglicky,“ uzavřela matka diskusi a už o tom s Jirkou nikdy nemluvila.

Když potkal Lucii, přestal nějakou dobu kostel navštěvovat, nebyl čas. Až po několika letech společného života jí jedno ráno oznámil, že si jde zahrát fotbal, a do kostela se vrátil. Mezitím starý farář umřel a nahradil ho mladý Polák, který ale Jirkovi připadal ortodoxnější, a na konci kázání si uvědomil, že je mu jeho ječivý hlas nepříjemný. Už do „svého“ kostela nešel a příští neděli zkusil ze zvědavosti „konkurenční tým“. Evangelickou mši vedla energická farářka, které mohlo být stěží třicet let, hovořící s humorem a nadhledem. Jirkovi připadala v černém taláru dost sexy. Nepostrádal katolickou dekoraci, bylo mu úlevně ve strohém kostele s jediným dřevěným křížem. Méně se modlilo, více zpívalo, kázání se mu zdálo intelektuálnější. Jeho racionální duše konečně našla, co jí vyhovovalo.

Po nějaké době Lucii přiznal, že nebyl na stadionu, ale v kostele. Lucie se podivila, proč jí lhal a také, že po tolika letech soužití se dozvídá, že je Jirka věřící.

„Nejsem, ale dělá mi to dobře.“

„Tak to je nejdůležitější,“ usmála se Lucie.

„Neříkej to mým rodičům.“

Věděl, že si o něm Lucie myslí, že je zbabělý, ale znal otce: kdyby zjistil, že chodí do kostela, snažil by se mu to vymlouvat tak dlouho, až by dosáhl svého. A tak Jiří každé nedělní ráno vyšel z domu se sportovní taškou, sedl do auta a odjel do kostela. A vracel se k svátečnímu obědu vyrovnaný, v dobré náladě.

Dneska si cestou k Rudolfovi klade již poněkolikáté otázku, proč se ho příběh ztraceného syna tak dotýká. Jirka slyšel kázání o tomto textu často, nejdříve u katolíků, nyní u evangelíků, a vždy se ho hluboce dotkne. Jako by byl on tím věrným sluhou, hlupákem a podvědomě věděl, že otec čeká návrat, či spíše zjevení, lepšího syna. Že by revoltujícím potomkem měl být on, jen to nedokáže.

Nedělní obědy u Rudolfa nejsou pro všechny příjemné, ale nedají se odmítnout. Staly se po jejich odchodu jedinou pravidelnou vazbou a Jirka, trpící pocitem, že otce zradil, je považuje za jistou formu výkupného. Lucie se jim neochotně podvoluje a Jirkovi vždy před obědem slibuje, že nebude přehnaně reagovat, hádat se a provokovat, a při odjezdu lituje, že nedodržela slovo. Julinka má sice dědu ráda, ale striktní kádr a často nepovedené jídlo nejsou úplně největším tahákem. Naopak Jakub sem jezdí s nadšením, po dědovi se mu stýská, obdivuje ho a matčino rozhodnutí odstěhovat se považuje za hlavní z jejích nespočetných chyb.

Témata nedělních obědů jsou většinou politického charakteru, kdy Rudolf jako bývalý komunista, v šedesátých letech „předělaný“ na marxistu a v sedmdesátých na disidenta, stále setrvává na svých levičáckých názorech, které rozčilují Lucii a jsou zárodkem jejich nesčetných hádek. Tentokrát však oběd probíhá klidně, až se Jirka diví. Lucie Rudolfovi neoponuje, nechává ho, ať vypráví o touze Ameriky ovládnout celý svět, a tak vcelku klidně spořádají kuře, které děda upekl v remosce po zesnulé babičce.

Teprve když Jakub s Julinkou odnesli nádobí z jídelny do kuchyně, přišla ta chvíle. Rudolf zavírá za dětmi dveře a vytáhne ze zásuvky příborníku časopis Gala. S výčitkou ho pokládá před Lucii: „Tenhle plátek mi přinesla sousedka. Tvářila se soucitně.“ A Rudolf paroduje sopránem sousedku: „Pane docente, to je hrůza,“ a pak přejde do svého barytonu, „ale cítil jsem, že se mi vysmívá.“ Lucie s Jirkou si rychle vymění pohled. Jirka nasadí provinilý výraz, Lucie bojovný: „Ano, je to hrůza. Hodlám je dát k soudu. Nikdo o mně nebude psát, že jsem alkoholička, která se nestará o děti. Ale upřímně řečeno, nejvíc mi vadí, že napsali, že kradu peníze, který vybírám na charitativní účely.“

Tohle tchán nečekal. Ostatně Jirka také ne a jen gestem otci naznačí, že je to pro něj novinka. Rudolf chvíli mlčí a pak překvapivě nasadí milý tón: „Cože? A není to trochu přehnané jít k soudu kvůli jednomu článku?“

Lucie předpokládala, že její včerejší noční rozhodnutí nebude přijato s nadšením a vlastně se o něm chtěla s Jirkou ještě poradit, ale zatím na to nebyla klidná chvíle. Argumenty si připravila, když dlouho nemohla usnout: „To není první článek. Už posledně jsem o tom uvažovala.“

Rudolf se sarkasticky zasměje: „Myslíš s tím kaprem?“

„Jo, tehdy jsem to bohužel neudělala a nechala si líbit, že na nás kvůli tomu přišla sociálka.“

Jirka si ihned vybaví studený lednový den, když ještě bydleli u Rudolfa a jedno sobotní dopoledne je přepadly dvě vyhublé úřednice s tím, že existuje vážné podezření, že se o děti správně nestarají. Nejdřív nechápali, o co jde, a nechali megery proslídit dům, zkontrolovat pořádek ve skříních, vyzpovídat děti. Pak se teprve dozvěděli, že je někdo udal, protože si v bulváru přečetl ten debilní článek o kaprech. A už tehdy se otec postavil na stranu pomlouvačů, stejně jako teď: „Já se taky nedomnívám, že by děti obohacovalo sledovat mordování kapra.“

„Víš moc dobře, že jsem nic takového v tom rozhovoru neříkala,“ zapře se Lucie rozčileně do opěradla židle, „jenom, že před dětmi neskrýváme, jak to na světě chodí. A oni napsali, že jsem krutá a děti nutím, aby se dívaly na sadistické zabíjení.“

Jako by její neovládnutá emoce Rudolfa potěšila: „Mě vždycky tenhle pohanský zvyk rozčiloval. A i ten psycholog potvrzoval, že to dětem může ublížit.“

„Takže ty se stavíš na stranu bulváru? Aha… Vraťme se k tomu, že teď napsali, že kradu. Když je nedám k soudu, tak to bude vypadat, že jsem opravdu nějaký peníze odcizila.“

Rudolf je přesvědčen, že pravda stojí na jeho straně: „Žijeme v demokracii. Zákon jim dovoluje tyhle hypotézy publikovat. Jedinou možností by bylo zákon změnit.“

Lucie nad tím mávne rukou: „Ne, i v rámci dnešních zákonů se můžeme bránit. Jinak ty hnusárny budou psát pořád.“

„Podle mého názoru máš tendenci věci teatralizovat a přehánět,“ přestává se Rudolf ovládat, „nerad bych, abyste to momentálně rozviřovali. Přizpůsob se situaci, dělej to jako ostatní, mávni nad tím rukou.“ Lucie s nasazením bojovnice za pravdu deklamuje: „Že to říkáš zrovna ty, který se nechal kvůli svému přesvědčení vyhodit za bolševika z práce a šel topit! Naprostá většina se přizpůsobila a tvoje chování jí připadalo přehnaný.“

„To se nedá porovnávat.“

„Ale dá. Kompromisy nemá člověk dělat v žádným režimu.“

Rudolf by normálně spustil tirádu o tom, jak jednoduše se takové věty deklamují a jak těžké je naplnit romantický úsudek v praxi, ale tentokrát to nemůže udělat. Původně si myslel, že snachu trochu potrápí a požádá, aby dávala pozor na své chování, ale teď má strach. Představuje si, že souzením Lucie proti sobě poštve bulvár a bude se o jejich rodině psát stále více.

To by teď, kdy se má rozhodnout o udělení Ceny Karla Kramáře, mohlo působit nelibě. Zaujme jinou taktiku, novou a překvapivou. Taktiku prosby. „Nemůžeš mě, Lucie, prosím tě, pochopit? Mám dostat tu cenu, která je pro mě důležitá. Rád bych umřel s tím, že se na mě nezapomenulo, aby…“

Ale větu nedokončí, protože z kuchyně se ozve hluk odpovídající rozbití nějakého většího kusu nádobí. Lucie odchází do kuchyně. Otec se tedy s prosbou obrací na Jirku: „Prosím tě, abys zabránil své ženě ve vleklých soudech a ostudě.“

Jirka otce chápe. Ví, že si připadá zapomenutý. Že se mu nedostalo uznání, které by si zasloužil. Jako by už nikdo nevěděl, že napsal knihu o nedemokratičnosti Slovenského národního povstání, další o odsunu Němců a jinou o romantismu pražského jara. Ačkoliv pronesl své mea culpa, že býval kovaným komunistou, všichni mu stále připomínají čistky, které v padesátých letech jako student vedl na filozofické fakultě. A najednou mu někdo chce konečně dát cenu. Jirka pochybuje, že by nějaké články v bulváru mohly její udělení ovlivnit, ale hrozně by otci přál, aby si slávu mohl užít v klidu.

Navíc je ohromen tím, že otec přiznává svou prosbou a touhou po ocenění jakousi slabost. Snad poprvé v životě. A uvěří tomu, že se role pomalu obrátí, že nyní Jirka bude tím silnějším a moudrým.

Položí tedy Rudolfovi ruku na rameno a pokývne souhlasně hlavou.

Doufá, že už je téma uzavřeno, a nabídne otci, aby se šli projít.

•  

Kráčí spolu jarním parkem, kde pod nánosem hlíny bují zeleň nové sezony. Rudolf hází klacek postaršímu labradorovi, který ho neúnavně přináší zpátky, a Jirka, omámen představou nové rovnováhy vztahu, zkusí přesilovým tónem: „Tati, měl by ses už přestat s Lucií hádat.“

Jenže Rudolf neví, že se v Jirkových očích stal křehčím, a zůstává přísný a nekompromisní: „Když člověk vidí, jak jeho dítěti někdo permanentně ničí život, tak na to reaguje.“

Jirka ale jako by nabral jinou identitu a nehodlá ustoupit. Naopak argumentuje stejně agresivně jako otec, ale zároveň stále cítí povinnost se za útok v úvodu omluvit: „Promiň, že ti to říkám, ale zdá se mi, že ti momentálně jde především o tvůj zájem.“

Rudolf je z průběhu dnešního oběda unaven a synova rebelie se mu nezamlouvá. „No dovol,“ ohrazuje se, „vždyť mluvím o tobě, o tvém životě.“ Jirka má pocit, že nastala chvíle, kdy otec konečně bude naslouchat: „Tati, vždyť tys mě celej život skoro vůbec neviděl. Díval ses na mě, ale byl jsem pro tebe něco jako objekt.“

Ten ani trochu nerozumí, o čem jeho syn mluví: „Objekt?“

„Jo, socha syna, kterého správný muž musí mít… Chápu, žes měl v životě jiný priority… ale já jsem tak chtěl, aby sis mě někdy všimnul… Myslím, že i kvůli tomu jsem se stal hercem, abys mě ze svý výšky zahlídl.“

Rudolf se nenechá synovým neobratným vyznáním oblomit: „Přál jsem si, abys něco dokázal, aby po tobě zůstala nějaká hodnota. A po tobě tu zbydou tak akorát dehonestující články v novinách.“

Jirka se na otce rozčarovaně dívá. Je zklamán jeho reakcí a vlastním naivním odhadem. Připadá si okradený o svoji jistotu, jako by mu kapsář vytáhl peněženku. Před chvilkou ji měl a náhle je pryč. Nemá chuť se s Rudolfem dál bavit. A udělá něco, co by si dříve netroufl. Obrátí se a odchází. Otec zůstává stát uprostřed parku sám, zaskočen synovým chováním. Chvíli čeká, jestli se syn přeci jen nevrátí s omluvou zpátky, ale když se tak nestane, pokračuje ve směru procházky.

Labrador je zmaten, běhá od jedněch vzdalujících se zad ke druhým, pak se ale věrně připojí ke starému pánovi.

Rudolf vzdorně kráčí parkem a myslí na to, proč se mu nikdy nedaří. Proč neumí dát najevo své city, které k synovi chová? Kde se vzal ten zákaz vyjadřování emocí, který má v sobě od mládí zakódovaný a jenž mu odjakživa komplikoval soukromý i pracovní život? Neuměl být autentický, byl schopen jen kopírovat. Proto se míjel i s velkými příležitostmi, kdy bylo potřeba sejednoznačně prosadit, ale on zbaběle čekal, až vhodnou chvíli promeškal. Byl jako panic, který se neodvažuje dotknout smyslné milenky, která ho ničí svou provokativností, a on jen pozoruje, jak laškuje a připouští si k tělu schopnější drzouny. Neměl v životě ani slávu, ani úspěch, ani ženy, ani vášně, které si přál. Byl jako polomuž žijící položivot.

© Andrea Sedláčková, 2017

© PROSTOR, 2017

ISBN 978-80-7260-362-6

Milan Kuna: Antonín Dvořák

Mezi mnoha lidmi, s nimiž se Antonín Dvořák v životě setkával, byli čeští i cizí skladatelé, dirigenti, instrumentalisté a operní pěvci, hudební kritici a pedagogové, libretisté, nakladatelé, dramaturgové orchestrů i organizátoři festivalů, dále Dvořákovi žáci a samozřejmě také přátelé a členové rodiny. Kniha představuje formou rozšířených slovníkových hesel 430 hudebních, kulturních i politických osobností, ale též prostých lidí, kteří se se skladatelem vídali bezprostředně při osobních setkáních nebo si s ním psali. Texty jsou oživeny úryvky z korespondence či z hudebních kritik, každé heslo doplňuje výběrová bibliografie. Kniha přináší řadu zajímavých postřehů o Dvořákových povahových vlastnostech a o jeho osobním životě a přes svůj encyklopedický charakter slouží jako poutavý průvodce po životě a díle velkého hudebního skladatele.

Autor, zkušený muzikolog, o knize v úvodu píše: „Kniha Antonín Dvořák. Reflexe osobnosti a díla má charakter pomocného slovníku a doplňuje dosavadní bádání o skladatelově osobnosti. Každé z abecedně řazených hesel uvádí stručný profil osoby a charakterizuje, jaký měla ke skladateli vztah. V heslech mohlo být řečeno či naznačeno jen to, co je známo z dosavadního bádání a literatury; rozsah vědomostí o jednotlivých lidech je různý, někdy dokonce chybějí přesná data jejich narození a úmrtí. Jména lidí či osobností, jimiž se zabýváme, nalézáme v přednáškách a příspěvcích referentů na konferencích a kongresech, v knihách, jež vznikly o skladateli počínaje posledními lety 19. století až po dnešek, ve skladatelově korespondenci (přijaté i odeslané), v listinných dokumentech úřední i soukromé povahy, v kritických článcích v novinách a časopisech; ve slovníku jsou zahrnuti i příslušníci širší Dvořákovy rodiny. Základním záměrem nebyla snaha vytvořit všestranné profily osobností, jak je to obvyklé ve jmenných slovnících a encyklopediích, ale charakteristika vztahu dané osoby ke skladateli. Proto je třeba heslo o prostém člověku či skladatelově příteli rozsáhlejší než text o leckterém váženém umělci nebo politikovi, protože s těmi prvními Dvořák udržoval pravidelný styk, zatímco s druhými se setkal třeba jen při ojedinělé příležitosti.“

Milan Kuna (1932) je mj. autorem knih Zvuk a hudba ve filmu (1969), v níž se vůbec poprvé zabýval dramaturgií zvukových prostředků filmu, či Čas a hudba (1982), do níž společně s akustikem M. Bláhou vtělil poznatky z experimentálních výzkumů, v nichž definoval časové parametry hudební interpretace. Širokého rozšíření se dočkala jeho kniha Skladatelé světové hudby (1993). Bojoval za rehabilitaci Václava Talicha, o něm napsal celou řadu závažných studií a připravil edice Talichovy korespondence, i soubor jeho úvah, projevů a statí. Vrcholem toho snažení se pak stala velká monografie Václav Talich (Academia 2009).

Hlavním tématem Kunova badatelského zájmu je ale už od dob jeho univerzitních studií osobnost Antonína Dvořáka – publikoval o něm řadu studií. Pod jeho vedením vznikla monumentální edice o deseti svazcích Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty.

Knihu Antonín Dvořák s podtituly Reflexe osobnosti a díla a Slovník osob vydává – v edici Historie – nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Albani[ová] Emma

(1. 11. 1847, Chambry [Quebec] – 3. 4. 1930, Kensington)

Původním jménem Marie-Louise-Emma Cécile Lajeunesse. Byla první kanadskou zpěvačkou, která se stala světovou hvězdou. Základy v hudbě jí dal její otec Joseph Lajeunesse, profesionální hudebník; jako on i ona hrála virtuózně na klavír, housle a harfu. S rodinou se přestěhovala do Albany ve státě New York. V jednadvaceti letech se vydala do Paříže, kde studovala na konzervatoři u Gilberta-Louise Duprese (1806–1896), v Miláně byla žákyní Lambertiho a přijala jméno Emma Albani. V jejím repertoáru převažovaly opery Wofganga Amadea Mozarta (1756–1791), Gioacchina Rossiniho (1792–1868), Vincenza Belliniho (1811–1835), Gaetana Doniezttiho (1797–1848) a Richarda Wagnera (viz), byla však také vynikající koncertní a oratorní pěvkyní. Albaniová byla manželkou Ernesta Gye (1839–1925), ředitele opery Covent Garden v Londýně. Jako znamenitá pěvkyně byla vyhledávána organizátory a dramaturgy všech anglických hudebních festivalů. Poněvadž její manžel v roce 1884 uvažoval o tom, že by v Londýně uvedl Dvořákova Dimitrije op. 64 (B 127), je pravděpodobné, že Albaniová zamýšlela zpívat v této inscenaci buď Xenii, nebo Marinu.

Albaniová zpívala i pod taktovkou Antonína Dvořáka, který byl jejím uměním nadšen. Poprvé se umělecky setkali ve Worcesteru 11. 9. 1884 při anglické premiéře Stabat mater op. 58 (B 71) v tamní katedrále. Podílela se rovněž na fenomenálním úspěchu Svatebních košil op. 69 (B 135), provedených v Anglii poprvé na hudebním festivalu v Birminghamu 27. 8. 1885. O tomto provedení i zpěvu Albaniové autor psal v dopisech Josefu Zubatému (viz) a Aloisi Göblovi (viz) ve stejný den, 2. 9. 1885. Albaniová zpívala sopránový part i při světové premiéře Svaté Ludmily op. 71 (B 144) 15. 10. 1886 na hudebním festivalu v Leedsu a při jejích reprízách v Londýně v St. James’s Hall 29. 10. a v Crystal Palace 6. 11. 1886 rovněž za dirigování autorova. Po premiéře v Leedsu skladatel o Albaniové v dopise Václavu J. Novotnému (viz) psal: „Vše mávalo šátkami a bylo uchváceno až do nejhlubších útrob. Bylo mi řeknuto, že obecenstvo při zpěvu Albani Ó dovol, abych zlíbat směla tvých nohou prach bylo tak pohnuto, že lidé plakali a utírali si slze z očí. Zpěv Albani byl vskutku uchvacující.“ Albaniová koncertovala v mnoha zemích Evropy i Ameriky. V Praze na svém koncertě 20. 3. 1893 uvedla ze Svatebních košil dvě sólové árie: Měla jsem smutná milého a Maria Panno, při mně stůj, které už dříve zpívala také ve Windsoru anglické královně Viktorii.

Ve svých vzpomínkách tvrdí, že Dvořák komponoval Stabat mater pro ni, a o českém skladateli mluví důsledně jako o tvůrci z Pešti. Přes toto zkreslení je její vzpomínka na českého skladatele, týkající se studia Svatebních košil, cenná: „Byl to nesmírně zajímavý a významný muž, i když mimořádně skromný muzikant. Studovala jsem Svatební košile čtyři týdny. Při zkouškách jsem byla nepříjemně překvapena, že se mé pojetí některých čísel liší od Dvořákovy koncepce, ale dohodli jsme se posléze na kompromisu a já jsem zpívala tak, jak si on přál, aniž bych příliš potlačila své původní pojetí.“ (JS)

L: R; G; W; OŠ II; KaD I, II; John Clapham: Dvořák, London 1979; Jitka Slavíková: Dvořák a Anglie aneb Země, které mnoho dlužím, Praha – Litomyšl 1994; Emma Albani: Forty Years of Song, London 1911.

(pozn. red.: Zkratka (JS) na konci hesla označuje překladatele, v tomto případě překladatelku, citátu, tedy Jitku Slavíkovou)

© Milan Kuna, 2017

ISBN 978-80-200-2669-9

Antonín Mazáč: Letargie

Když je nalezeno první tělo – muž s přezdívkou „oko ulice“ – zůstávají ještě vyšetřovatelé v klidu a případ řeší jako standardní vraždu. Ovšem další brutální čin následuje. Obětí je pochybná osobnost, která to před lety stejně jako „oko ulice“ hrála na obě strany. Je jasné, že se na scéně objevil pachatel, který si své oběti vybírá podle specifického klíče. Policie požádá o pomoc Alexandra Krause, muže, jenž měl před několika lety na starosti „práskačskou“ agendu a má šanci celé situaci porozumět víc než kdokoli jiný. Jenže ten má teď víc než dost vlastních problémů…

Novou českou detektivku vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Alexandr Kraus zastavil poblíž malého supermarketu. Touhle do­bou nebyl problém zaparkovat nikde, ani v Lidické, kde stál jeho dům, ale už ze zvyku nechával auto stát o dva tři bloky dál a těch pár metrů, které mu chyběly k cíli cesty, mu dávalo prostor k vy­čištění hlavy.

Tentokrát bylo prostoru výrazně méně, protože už zdálky pozná­val jednu ze tří osob, které mu postávaly u branky.

Vysoký prošedivělý muž s hustým knírem, pronikavýma očima a porézní kůží na tvářích přecházel na šířce chodníku tam a zpátky, ruce měl za zády a hleděl směrem, odkud tušil Sašu.

Podplukovník Emil Gábory, kterého Saša pamatoval ještě jako kapitána, zastavil rázně krok a pomalu zvedl ruku na pozdrav. Vedle něj stála drobná blondýnka, která nepochybně atakovala pětatřicátý, možná osmatřicátý rok života a v obou rukách svírala hnědou braš­nu. Vršek kalhotového kostýmu si tiskla ke krku, jelikož v téhle ulici vždy foukalo o něco víc než jinde ve městě; rameno řeky tu procháze­lo jen pár metrů za domy. Bokem k Sašovi stál podsaditý padesátník se zbytkem cigarety mezi prsty pravé ruky. Když se otočil, zračil se v jeho obličeji nicneříkající výraz, ale podle jeho vzpřímené posta­vy a toho, že se neotočil ani ve chvíli, kdy ostatní dva vítali majitele domu, Saša usuzoval, že bude v hierarchii zatraceně vysoko.

Vytáhl z náprsní kapsy klíče, strčil je poslepu do zámku a odemkl. Hlavu měl přitom obrácenou na návštěvníky. „Vás už jsem nevi­děl… dva roky?“ Strčil klíče do kapsy a podal Gáborymu ruku.

Ten ji bez váhání stiskl. Tvářil se vážně. „Budou to dva roky. Po­dělaný dva roky. Těch pár telefonátů nemůžeme počítat. Ale mně to přijde jako pár týdnů.“    

Saša nepochyboval o tom, že Emil chodí za otcem. S ním bezpo­chyby v kontaktu byl, ale s ním měl také jiný vztah. To pouto bylo o poznání silnější, roky přátelství a spolupráce se jen tak smazat nedají.

Saša otevřel branku, ale nikdo se nehnul. „Mám pocit, že všech­no se mi poslední dobou počítá na dva roky,“ pronesl. „Před dvěma lety a teď. Před Kristem a po Kristu.“

„Myslíš, že bychom něco mohli probrat uvnitř?“ Gábory mluvil pomalu a váhavě, snažil se dát na každé slovo zvláštní důraz, tak jako to dělal vždy v kanceláři, když rozdával úkoly. Každá slabika v jeho podání měla smysl, člověk cítil, v jaké chvíli promluvit a od­povídat a kdy naopak mlčet.

„Všichni tři? Nejsem připravený na delegaci.“

Podsaditý muž po Gáboryho levici si upravil límec kabátu, típl cigaretu o chodník a zbytek odhodil do silnice. Udělal jeden krátký krok a zpod kabátu mu vykoukla ruka v rukavici.

„Jsem státní zástupce Martin Albrecht a uvítal bych, kdybyste nám dal patnáct minut času.“ Jeho stisk byl silný a nesmlouvavý. Když mluvil, rty se mu trochu chvěly, ale hlas měl jistý a rázný. Saša cítil ostrý parfém. Stisk opětoval. Oči měl oříškově hnědé, přivřené, ale přesto pronikavé, a obočí huňaté a uprostřed srostlé.

„Patnáct?“

Státní zástupce přikývl. „Déle vás obtěžovat nebudeme.“

Podplukovník položil ruku na branku. „Můžeš nám ten čas věno­vat, Sašo? Kdybych si touhle cestou nebyl jistý, tak tu teď nejsme.“

Saša si představil sám sebe v křesle s láhví kvalitního vína a s kni­hou s nekvalitním obsahem. Tak dlouho by víno usrkával, dokud by mu nepřišel děj knihy zajímavý, a přesně v tu chvíli by sedl k note­booku, pročetl by krimizprávy a našel tu jednu jedinou perlu, kte­rá by stála za obšírnější zpracování. Tohle byl jeho plán. Hosté do něj nezapadali.

Ale patnáct minut věnovaných starému známému obětovat může.

Snažil se ignorovat nepříjemně vtíravý hlas, který mu sděloval, že těchhle patnáct minut se protáhne. Proč? Protože tihle tři tu nejsou kvůli tvým výstavním ředkvičkám, pane spisovateli, a jestli si to myslíš, tak jsi ten nejnaivnější bývalý policista na světě.

Zaplašil neodbytné myšlenky a nechal své hosty vejít první.

Svoje dětství strávil Saša na místě, které pro něj nebylo zprvu vů­bec určené.

Pokoj v prvním patře domu s číslem popisným šedesát osm, oto­čený na jih, se skoseným stropem, jelikož nad ním se rozkládalo prostorné podkroví, měl obývat druhorozený syn, prvnímu byla určena místnost na samém konci chodby, nad koupelnou rodičů. Malý Sašík ale v pokoji neustále plakal, chtěl být buď s rodiči, nebo jim nablízku. Nebo mu možná nesvědčila aura, kterou jsou proslu­lé jižní strany místností, jak tvrdila jedna astrální spolupracovnice paní Krausové.

Malý Saša se svého domohl. Dostal pokoj sice menší, ale zato byl blíž všemu, co se v domě dělo. Zvuk klavíru, na který otec čas­to hrával, sem doléhal čistě a nezkresleně a ráno i večer ho mohl uklidňovat pro tyhle typy domů charakteristický zvuk vody, která se prodírala trubkami ven z bojleru.

Vlastimil Kraus byl na to, co dokázal holýma rukama vybudovat, náležitě pyšný. Stavěl dům cihlu po cihle, prkno po prknu a trvalo mu tři roky, než se mohla jeho žena vzdálit od svých rodičů a bez­pečně zakotvit s kufry na prahu jejich nového příbytku. Dokázal do něj vměstnat sedm místností, dvě koupelny, pracovnu a malý pokojík, kde paní Krausová po večerech šila.

Jak často otec vyprávěl, dům byl svatebním darem pro jeho ženu. Měl pouhé tři podmínky. Chtěl do domu přestěhovat svůj klavír, na zahradě postavit saunu a vybudovat vinný sklep. Neopomněl vždy připomenout, že jeho žena při první zmínce o jeho požadavcích tvr­dila, že to bude dům snů každého muže. Otevře ženě láhev dobrého vína, oblbne jí hlavu hudbou a poté se s ní půjde potit do sauny.

Dnes zůstal vlastně jen klavír. Na jiném místě než posledních třicet let, Saša ho musel před půl rokem přestěhovat, protože se do východní stěny pustila plíseň (zedník tvrdil, že sem průvan žene páry od kuchyně, ale Saša zrovna tomuto vysvětlení příliš nedůvě­řoval), a po opravě už byl zvyklý mít to monstrum jinde. Stejně se mu zdálo, že tóny zní líp zrovna nad východním křídlem vinného sklípku, kde je tolik netlumí dlaždice a ruch z ulice.

Vinný sklípek přebudoval už před deseti lety, když začal mít otec lehké problémy s cukrovkou, a sauna se přestala využívat dávno před tím, než se dal Saša k policii. On do ní nechodil, matka také ne a otec byl víc v práci než doma. Nebyl nikdo, kdo by ji udržoval, takže byla jen otázka času, než se ve střeše udělala díra, nepovšim­nuta se začala zvětšovat a nakonec se ze sauny stala druhá kůlna. Mnohem využívanější, protože to z ní bylo do domu blíž než z té vzadu na konci zahrady.

Saša si rozepnul bundu, svlékl rolák a odložil ho vedle otevře­ného notebooku. Sebral ze stolu vypitou láhev od vína, která tam stála od předvčerejška. Stačily dva kroky, odhrnul závěs a v kuchyni ji hodil do poloprázdného pytle na odpadky.

Otočil se na příchozí. „Odložte si, kde chcete, co chcete. Pokud vám to na těch patnáct minut stojí za to.“

Státní zástupce Martin Albrecht zamířil chodbou až na kraj ku­chyně. „Raději bych přešel rovnou k věci. Jak moc sledujete zprávy a místní dění?“

Saša zpozorněl. Ještě před chvílí, když uvažoval, co po něm celá svatá trojice může chtít, ho napadala vazba na jeho otce. Možná ně­jaké vyznamenání nebo naopak bubák z minulosti, který se dere na povrch. Teď už to ovšem vypadalo, že jsou tu kvůli němu.

„Jako každý normální občan.“

„Každý normální občan nepíše do novin,“ odvětil Albrecht.

Sašovi došlo, že státního zástupce poznává. Během nějakého vyšetřování vylezlo najevo, že tahal za nitky až příliš, že se krimi­nalistům nadměrně vměšoval do jejich práce a jeden policista ho

obvinil z podjatosti a vazby na podezřelého. Policista byl odvolán, státní zástupce vše v novinách vysvětlil. Saša už si nepamatoval, co to bylo za případ, ale hádal, že člověk před ním má buď tisk ve­lice rád a využívá ho, nebo se ho naopak straní a drží se s respek­tem v bezpečné vzdálenosti. Saša by si skoro začínal myslet, že tu budou kvůli jeho publikování, ale to je věc stará tři roky, a kdyby s tím měli problémy – kdyby s tím měl Emil Gábory problémy –, už dávno by za ním přišli. A ta žena postávající vedle nich do jeho úvah nezapadala už vůbec.

„Pokud by vám vadilo něco z toho, co jsem napsal, stačil telefo­nát,“ promluvil ledabyle Saša. Nakoukl do ledničky. Otevřená ple­chovka sardinek v tomatě, zbytek hovězí polévky a kus medovníku. Vítejte v domácnosti svobodného muže. Nakoukl přes dvířka a vi­děl, že ti tři se doteď ani nehnuli, pouze žena, ze které křičelo na míle daleko, že je policistka, si rozepnula bundu a uvolnila zelený šátek ovázaný kolem krku. „Nepublikuju nic, co by mohlo ohrozit vyšetřování neuzavřených případů. Jenom tam sděluju svůj vlastní názor na zločin a zločinnost. A vlastně se držím spíš starších přípa­dů, a těch kurióznějších. Pokud zabrousím do něčeho čerstvějšího, dávám si zatraceně pozor na to, co se mi objeví na monitoru. Ale to už jste si určitě stihli všimnout.“

Podplukovník Gábory mávl rukou. „Samozřejmě, Sašo, o tomhle nikdo nemluví. Čtu tvoje…“ evidentně hledal správné slovo, „tvoje myšlenkové směry pravidelně a spousta z toho, co tam vkládáš, by se měla povinně učit na akademiích. Přehled a nadhled ti zůstaly. Státní zástupce spíš jen sonduje tvoje možnosti.“

„Moje co?“ zamračil se Saša. Slovo možnosti se mu vůbec nelíbilo, šlo ruku v ruce se slovem nabídka a to nebylo právě to, co by chtěl slyšet v době, kdy už si zvykl na něco jiného než na policejní šichtu.

„Vaše schopnosti,“ přidal se Albrecht, „abych to ještě trochu poupravil. Jsme tu na základě toho, co prý umíte a v co tady pod­plukovník věří. Jelikož já věřím jemu. Jsme taková sestupná pyra­midová společnost.“

„A já jsem někde u její paty?“ Saša zavrtěl hlavou. „Ne, díky, ne­mám zájem. A upřímně nechápu, jak by moje schopnosti mohly někomu v současné době pomoct, protože svět je plný schopných policistů. Neumím nic, co by neuměli ti ostatní.“

To byla zřejmě neuspokojivá odpověď. Martin Albrecht si odlo­žil kabát na židli v kuchyni a to bylo pravděpodobně znamení pro jeho kolegy, aby učinili totéž. Podplukovník si sedl na jednu z šesti židlí, odstrčil prázdnou sklenku a zaklapl notebook. Policistka si sedla vedle státního zástupce. V obličeji byla zarudlá, evidentně jí venkovní zima dávala zabrat, ačkoli se teplota ani zdaleka neblížila k nule a ještě byla ve vzduchu cítit voda, kterou počasí zahltilo pří­rodu. Vyšší teploty se poslední dny objevovaly až odpoledne, kdy se vzduch trochu prohřál, ale předpověď slibovala výrazné oteplení.

Státní zástupce na ni ukázal. „Andrea Šimečková, vyšetřovatelka. V současné době pracuje na dvojité vraždě.“

Natáhla k Sašovi přes stůl drobnou ruku. Když ji sunula po ubru­se, látka zašustila o látku. Saša ji stiskl. Podívala se mu zpříma do očí, ale pohled, který mu věnovala, měl k zájmu stejně daleko jako k přátelství. Skoro to vypadalo, že jediný člověk, který do tohoto domu přišel rád, byl Emil Gábory, ostatní dva jsou tu z donucení. Modré zorničky směřovala někam za Sašu do kuchyně. Všiml si, že nepoužívá líčení. Možná to považovala v práci za zbytečné, v kaž­dém případě jí ta nepřítomnost chemie zvýrazňovala přírodní rysy a dávala vyniknout několika málo znamínkům nad obočím. Měla příjemný pravidelný nos a nad ústy drobné vrásky, které se objevují ženám, jimž se blíží čtvrtý křížek.

„Jestli sledujete vše podstatné tak, jak tomu nasvědčují vaše člán­ky,“ pokračoval Albrecht, „a jak mě přesvědčuje tady Emil, tak vám neušla vražda muže před čtrnácti dny. Jmenoval se Ondřej Tvrdík a někdo ho podřízl v jeho vlastním bytě.“

Nemělo smysl tvrdit, že o tom nevěděl. Zrovna o tomhle případu psal před dvěma dny a dnes ráno článek publikoval. Ondřej Tvrdík byl oním „okem ulice“. Text nebyl kdoví jaký, nevěnoval se v něm

detailům, nerozebíral policejní práci ani to, jestli někdo něco neopomněl. Koneckonců, média byla trochu skoupá, použitelné infor­mace zrovna nadšeně nerozhazovala, což bylo zcela jistě dáno tím, že nic podstatného neměla ani od policie. Ale na tom nezáleželo, důležité bylo, že ačkoli zrovna v tomhle případě mohl Saša utrousit spoustu solidních poznatků, musel si uvědomit, že pro společnost je jen jedním z amatérských pisálků, a ne bývalý policista. Tenhle fakt celé dva roky tajil. A proto nemohl o oběti vědět víc než řado­vý občan. Respektive nemohl vědět to, co skutečně ví, a podělit se o to s veřejností.

„Vám určitě neušlo to, že jsem o ní psal.“

„Znal jste toho muže?“

Saša zaváhal. Jestli ho znal? Samozřejmě. Znal ho líp než kdo­koli jiný, s kým se Tvrdík stýkal. Ale nelíbilo se mu to předhazová­ní otázek, na něž znali všichni v místnosti odpovědi. Nepochybně i madam vyšetřovatelka.

„Byl jedním z mých kontaktů na ulici. Ale to vám nemusím vy­kládat, to jsou fakta, která zjistíte, když si promluvíte na stanici s kýmkoli, kdo tam sloužil v době, kdy jsem tam dělal.“

„To jsem udělal.“ Státní zástupce zhluboka vydechl. Vypadalo to, že se ze sebe snaží něco setřást. Nervozita to být nemůže, tudíž se nabízela nejistota. Když nad tím tak Saša přemýšlel, Albrecht oprav­du vypadal váhavě, jako by si nebyl jist, kde vlastně je a co dělá. To­hle nebyl jeho oblíbený píseček, příkazy vydával obvykle za svým stolem formou jednoho podpisu. Ať už tu byl kvůli čemukoli, Sašu překvapovalo, že nenechal vyřizování na podplukovníkovi, který zná Krausovu rodinu více než dobře.

„A co jste zjistil?“

„Víte, co mě přimělo přijet? Vaše zaměření.“

„Jestli hlavní vyšetřovatel stojí o můj posudek, není nic snazší­ho než se zeptat.“ A nač to vlastně protahovat. „Shrňme si to. Jste tu kvůli tomu, že zemřel člověk, který mi dělal informátora. Měl jsem ho pod palcem stejně jako nespočet dalších lidí. Když se nad

tím tak zamyslím, měl jsem ho rád, a i když tomu tehdy soudce ne­věřil, Tvrdík byl podle mého ve špatnou chvíli na špatném místě, takže z mého pohledu bylo absolutně správné, že ve vězení strávil pouhých šest měsíců. Teď, po dvanácti letech, ho někdo zavraždil. Důvodů může být nespočet. Dohnala ho minulost. Nebo součas­nost. Spoustu let se pohyboval ve špatné společnosti. Vyšetřování je věcí policie a měla by si poradit beze mě. Šance, že v tom má prsty někdo kvůli jeho minulým kontaktům, je padesát na padesát.“

Andrea Šimečková před něj posunula fotku. „Tohohle muže na­šli dnes ráno u lesní cesty sedm kilometrů odsud směrem na Hory. Měl podříznuté hrdlo. Měl byste ho znát taky.“

Saša se zahleděl na snímek. Nemohlo být pochyb o tom, kdo na něm leží čelem vzhůru na zablácené lesní cestě. Ten špičatý nos uprostřed nafouklých tváří byl nezaměnitelný. Vlasy měl mož­ná trochu delší, ale bylo to už dobrých osm let, kdy ho naposledy Saša kontaktoval. Tehdy potřeboval informace o dvou mužích, kteří s největší pravděpodobností vykrádali chatky v zahrádkářských ko­loniích na východním kraji města pod vlakovým nádražím. Lukáš Kotrba, svobodný, bezdětný a na rok odsouzený zloděj měl mezi svou komunitou význačné postavení. Ještě významnější pozici měl ovšem u policie díky potřebě platit včas nájem nadstandardně vy­baveného bytu. Policejní finance vyhrazené na „ostatní výdaje“ to pokryly bezpečně.

Pro Sašu to byl smutný pohled. Tohle nebyl chlápek, co by si zasloužil podříznout hrdlo. Nespadal do sorty lidí, nad kterými orgány ohrnovaly nos (tedy alespoň Saša to nikdy nedělal, neházel všechny do jednoho pytle – pěkně svoje grázly třídil a lepil si na ně cedulky podle případného využití).

„Lukáš Kotrba. Měl užitečné tipy na zloděje. Tuším, že zrovna na něj mě upozornil otec,“ ztišil hlas Saša, jelikož mu z toho všeho nebylo dobře po těle, „měl jít na několik let do vězení za čtyři byty a jedno ozbrojené přepadení benzinové pumpy. Táta tehdy tvrdil, že tenhle člověk je na ulici už tolik let, že by stálo za to ho pustit.

Nadhodili jsme to soudci a Kotrba vyfasoval dva měsíce. Poté, co souhlasil s určitými podmínkami, samozřejmě.“

Emil Gábory posunul fotografii před sebe. „Už chápeš, kam tím vším míříme, Sašo?“

„Zatím vidím to, že někdo zabil během dvou týdnů dva bývalé práskače.“

Státní zástupce se na židli narovnal jako prkno a ruce si strčil za hlavu. Jako doma, kamaráde, nenech se pobízet. Saša viděl, že má něco na srdci, ale nevěděl, jestli je chce dál poslouchat.

„Jak už jsem říkal,“ pronesl pomalu, protože začínal mít dojem, že na něj padá únava větší než za posledních pět let dohromady, „nevím, jak konkrétně bych vám mohl pomoct. Pokud chcete něja­kou radu, nemám s tím problém, ale tohle je především záležitost vyšetřovatelů, kteří…“ mrkl po očku na nehybnou Andreu Šimeč­kovou, „si s tím poradí, pokud jsou tak dobří, jak by měli na takové pozici být.“

„Chceme vás přibrat k vyšetřování,“ řekl nakonec Albrecht to, co už delší dobu viselo ve vzduchu.

Saša se pousmál. „V tomhle vám fandím, ale takovou akci vám nikdo neposvětí. Žádný civilista se nedostane na místo činu a je úplně jedno, jak dlouho jsem u policie sloužil. Tak dlouhé prsty nemáte ani vy.“

„Má je česká legislativa. Letos bude s největší pravděpodobností odsouhlasený zákon o přijetí určitého počtu řádně vyškolených po­mocníků do řad policie, pokud se to týká utečenců, běženců a zjev­ného ohrožení hranic nebo pohraničí republiky. My mu jdeme jen trochu naproti.“

Saša nevěřícně zíral, pohledem přeskakoval z podplukovníka na státního zástupce. „Tenhle případ má co do činění s běženci?“

Albrecht přikývl. „Může být. Jednoho nebo dva přijaté odborníky si vždy obhájím. O to nemějte starost. V tuhle chvíli jde pouze o to, jestli pomůžete při vyšetřování. Nebyl jsem ve funkci, když jste tu sloužil, ale podle vašeho bývalého nadřízeného,“ Emil Gábory při

těch slovech pokýval hlavou, „můžete být pro případ obrovským přínosem. Podle něj dokonce rozhodujícím faktorem. Znáte ten­hle druh lidí, byl jste mezi nimi tak dlouho jako nikdo jiný, a máte prý… ještě určité další výhody, které by mohly vyšetřování posu­nout dopředu.“

Saša neměl tušení, co podplukovník těmi výhodami myslel, ale snažil se soustředit na to, proč před lety od policie odešel a proč se rozhodl nevracet a vybrat si tak odlišné zaměstnání. Řekl si, že jed­nou provždy skončil, uniformu už nikdy neoblékne, a i když v to­mhle případě by se bez uniformy obešel, věděl, že by šel proti vše­mu, co slíbil nejen sobě, ale i otci.

„Obávám se, že to budete muset zvládnout beze mě.“

Čekal, že se mu to bude říkat těžko, ale slova z něj vyklouzla ochotně. Ale nebylo se vlastně čemu divit. Před pár minutami by ho ani ve snu nenapadlo, že by mohl vejít do svého bývalého života, byl spokojený s počítačem na klíně a mozkovými závity nastavený­mi na tvorbu psaného slova. Nabídka, jakkoli mohla být v minulém životě lákavá, pro něj znamenala jen starosti a komplikace.

Nikomu nic nedlužil, nikomu nic nepotřeboval vracet. A tím spíš dokazovat.

A laskavost je přepych, který si se svým platem nemůže dovolit.

Zopakoval ještě jednou to, co řekl před chvílí, pro případ, že by to ti tři neslyšeli, a druhá verze jeho oznámení už zněla o poznání přesvědčivěji.

Teď už tomu věříš i ty sám.

Trochu o tom pochyboval, ale důležité bylo, aby uvěřili oni.

© Antonín Mazáč, 2017

Cover design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0717-7

Carolyn Abbateová, Roger Parker: Dějiny opery. Posledních 400 let

 

Dějiny opery zasvěceně rozebírají mnohá díla největších skladatelů, od Monteverdiho a Händela přes Mozarta a Verdiho až po Wagnera, Strausse, Pucciniho, Berga či Brittena. Autoři čtivě líčí i společenské, politické a literární pozadí opery, ekonomické souvislosti a neustávající polemiky, které vývoj opery po staletí doprovázejí. Ústředním tématem knihy je zkoumání napětí - mezi hudbou a slovy, mezi postavami a pěvci -, které operu oživuje a sytí. V polemické závěrečné kapitole autoři zkoumají problém, kterému opera čelí v posledním půlstoletí, kdy prakticky nevznikají žádná nová operní díla, a pokud ano, obvykle nenaleznou trvalé místo v repertoáru. Přesto je poselství této knihy oslavné. Většina dnes živých a oblíbených operních děl sice vznikla v Evropě hluboké minulosti, opera jako umělecká forma je však i nadále neobyčejně životaschopná a podnětná. I nadále lidi fyzicky, psychicky, emocionálně i intelektuálně proměňuje a vyjadřuje lidskou zkušenost způsobem, kterého žádná jiná forma umění nemůže dosáhnout.

Roger Parker (* 1951) je anglický muzikolog působící v Londýně, věnuje se mimo jiné kritickému vydávání partitur Donizettiho oper. Stejně jako Carolyn Abbateová je autorem dalších knih věnovaných opeře, např. průvodce Verdiho operami nebo průřezového díla Remaking the Song: Operatic Visions and Revisions from Handel to Berlioz (Zazpívat nově: tradiční a netradiční pohledy na operu od Händela po Berlioze).

Carolyn Abbateová (* 1956) studovala muzikologii na Yaleově a Princetonské univerzitě. Učí na významných univerzitách, má za sebou rozsáhlou badatelskou a publikační činnost. Dějinám opery se věnovala i ve svých dvou předchozích knihách Unsung Voices (Nezpívané hlasy) a In Search of Opera (Hledání opery).

Knihu společně vydávají nakladatelství Dokořán a Argo.

Ukázka z knihy:

OPERA ZA HRANICEMI RADIOAKTIVNÍ ZÓNY

Co si dějiny opery myslí o outsiderech, o skladatelích a dílech, kteří nemají žádné patrné genetické vazby k hlavnímu proudu a nijak z něj nečerpají?

Snad by otázka raději měla znít takto: Jestliže opera stojící mimo německou, italskou či francouzskou tradici si kolem roku 1900 rychle našla vlastní cesty, jak se vyhnout wagnerovskému prokletí, je to proto, že každé takové prokletí má jen omezený geografický dosah? Operu známou na Západě pod názvem Jenůfa napsal v letech 1894 až 1904 Leoš Janáček (1854–1928), Čech – či správněji Moravan – , který strávil většinu života jako místní celebrita v Brně. Jeho pozoruhodnou pozdní slávu v roli světového operního skladatele probereme v 19. kapitole. Janáčkovy první opery jsou celkem konvenční v tom, jak se v nich mísí romantické a národní prvky. Začátkem 90. let se ale seznámil s hrou Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Stejně jako pro Debussyho před ním a pro Strausse několik let poté bylo i pro něho setkání s mluveným dramatem natolik inspirativní, že začal experimentovat s operou nového typu, ve které se zhudebňuje původní dramatický text. Co zaujalo Janáčkovu představivost, je jasné: hra Preissové je sice zasazená do lidového prostředí, ale má naprosto netradiční příběh. Na začátku 1. Jednání je Jenůfa (soprán) zamilovaná do místního mlynáře Števy (tenor). Před okolím tají, že s ním čeká dítě. Ji ale miluje Števův nevlastní bratr Laca (tenor), jenž ji v návalu žárlivosti sekne nožem do tváře. Ve 2. jednání, půl

roku poté, Jenůfa právě porodila syna a její pěstounka Kostelnička (soprán) ji ukrývá. Števa Jenůfu opustil. Když přijde Laca a ptá se po ní, Kostelnička přizná, že se Jenůfě narodilo dítě, ale snaží se ho uklidnit a říká mu, že dítě zemřelo. Laca odejde a Kostelnička za zimní noci dítě odnese a utopí je v mlýnském náhonu. Ve 3. jednání, po dalších dvou měsících, Jenůfa souhlasí, že si vezme Lacu. Pak vesničané ve strouze pod ledem najdou mrtvé dítě. Jenůfa se bojí, že je to její syn, a dav se na ni chce vrhnout v domnění, že dítě zavraždila ona. Kostelnička se ale přizná a nechá se odvést. Jenůfa jí po velkém trápení odpouští a ve finále, kdy hudba nabírá na intenzitě, přijímá Lacovu lásku.

Opera vznikala tak dlouho mimo jiné i proto, že Janáček v průběhu práce měnil své cíle. Přitahovaly ho násilné prvky děje ve stylu verismu, ale správně cítil, že potřebuje najít nový hudební jazyk, aby opera fungovala z dramatického hlediska. Části 1. jednání, napsaného nejdřív, ještě vykazují stopy jeho staršího, národního stylu, s živými, modálními lidovými sbory v synkopovaných rytmech a dokonce i několika áriemi a ansámbly. V té době však Janáček, už dříve nadšený sběratel lidové hudby, začal sbírat to, čemu říkal „nápěvky mluvy“ – útržky lidové mluvy, které pak zapisoval do not s rytmem a melodií. Tak našel pro svou hudbu stavební kameny, z nichž vybudoval nový operní styl. Do krajní podoby dovedl tuto techniku v pozdějších operách; v Její pastorkyni se tento efekt objevuje sporadičtěji a existuje tu vedle staršího, běžnějšího hudebního jazyka – snad právě proto zůstala Její pastorkyňa jeho nejoblíbenějším dílem.   

Drama tak vyrůstá z kupících se hudebních miniatur, často založených na nápěvcích mluvy nebo na drobných melodických gestech, napodobujících jevy z reálného světa. Janáčkův dar, jak z oblázků navršit horu, je evidentní hned od začátku a jeho styl je díky tomu nezaměnitelný. V krátké orchestrální předehře k 1. jednání zní obsesivně opakovaná rytmická myšlenka; ta zjevně má napodobovat otáčející se kolo mlýna, který se neustále v příběhu objevuje. Tato myšlenka není ani tak rozváděna, jako spíš zkoumána v různých podobách: zprvu je zdrženlivá a poněkud mírná, poté zní v záplavě zvuku celého orchestru, pak zase se sólovými houslemi. Orchestr nám tu takříkajíc nabízí procházku po emocích, které se brzy přihrnou na jeviště. Jak se představují postavy a děj se rozvíjí, autor uvádí a prozkoumává další a další takové miniatury. Orchestr jako by si vychutnával slova či krátké fráze, jež některá z postav právě deklamovala; probírá se jimi, aniž by je měnil, a jen je znovu a znovu opakuje. Takováto vršení, úplně jiná než postupné transformace hudebního materiálu u Wagnera a jeho následovníků, zmátla mnohé, když se Její pastorkyňa dávala poprvé. Až roku 1916, v Janáčkových jednašedesáti letech, měla úspěch při novém uvedení v Praze. Během 20. a 30. let se stala přijímaným – jakkoli výstředním – dílem, ale i tehdy se většinou hrála v německém překladu.

Pevnou součástí repertoáru se Její pastorkyňa stala až později. V polovině dvacátého století už se díky vývojovým trendům opery v jiných zemích nezdálo její novátorství natolik zarážející, a publikum tak dokázalo pochopit, jakým náramným médiem pro hudební drama může Janáčkův specifický styl být. Zaslouženou proslulost si získal závěr opery. Po melodramatu s Kostelniččiným přiznáním zůstanou sami na jevišti nebohá, zohavená a zoufalá Jenůfa a trpělivý i prudký Laca. Ona nachází cestu k odpuštění a v orchestru se rodí poslední hudební myšlenka: slyšíme nádherný, pulsující, plný orchestrální zvuk s arpeggii trubek. Jako by ona obsesivní opakování, na nichž opera je vystavěná, konečně našla cíl: stěnu z ryzí hudby, která se nikam nepohybuje a spolu s dvojicí na scéně oslavuje to, že vůbec přežili.

A History of Opera. The Last 400 Years.

Copyright © Carolyn Abbate and Roger Parker, 2015

Translation © Robert Novotný, 2017

ISBN 978-80-257-2094-3 (Argo)

ISBN 978-80-7363-700-2 (Dokořán)