Michael Kardos: Dřív než ji najde

Příběh knihy se odehrává v poklidném městečku Silver Bay, jímž před lety otřásla tragédie: jednoho zářijového nedělního večera uspořádal Ramsey Miller večírek pro sousedy a potom zavraždil svou ženu i malou dceru. Pak už ho nikdy nikdo nespatřil. Ne všechno je ale pravda. Dcera unikla. Teď už jí bude osmnáct a má plné zuby života v utajení. Posledních patnáct let se v rámci programu na ochranu svědků pod jménem Melanie Denisonová skrývala v malém městě v Západní Virginii – její otec totiž nebyl nikdy dopaden. Navzdory přísným pravidlům Melanie navázala vztah s mladým učitelem z místní střední školy, nyní je deset týdnů těhotná a nechce, aby se její dítě muselo schovávat jako ona. Vzepře se svým opatrovníkům a vezme věci do vlastních rukou. Vrací se do Silver Bay a doufá, že dokáže to, v čem úřady selhaly: najít svého otce dřív, než on najde ji...

Michael Kardos získal na Princetonské univerzitě titul v oboru hudby a po řadu let se živil jako profesionální bubeník. Je autorem povídkové sbírky Poslední dobré časy, příručky pro spisovatele Umění a řemeslo příběhu, dvou ceněných thrillerů Třídenní aféra (nejlepší kniha roku 2012 podle časopisu Esquire) a Dřív než ji najde i řady kratších textů uveřejněných jak v časopisech, tak v antologiích, jako je například prestižní řada sborníků Nejlepší americké povídky. Je docentem na katedře anglického jazyka a zároveň jedním z garantů programu tvůrčího psaní na Mississippské státní univerzitě.

Román Dřív než ji najde je příběhem o lásce, víře a strachu – a o tom, jak se ty nejdůležitější věci mohou děsivě zvrtnout, když se k nim až přespříliš upínáme. V českém překladu ho vydává nakladatelství Mystery Press.

Ukázka z knihy:

Melanie Denisonová – protože tak se teď jmenovala – zkazila snídani.

Jinak to mohlo být dokonalé podzimní ráno. Ve Fredonii v Západní Virginii nebylo krásnějšího ročního období. Všechno pořád kvetlo a sladce vonělo, jediný krůček od prvního krutého mrazu.

Strýc Wayne stál u okna a díval se do zahrady, kde se rajčata a papriky pevně držely unavených stonků. „Ty víš, že tě mám rád,“ řekl a otočil se k ní, „ale nelíbí se mi to...“

Po ránu většinou jeden z nich odříkal modlitbu a potom se společně jako rodina nasnídali. Melanie pak odklidila nádobí, Kendra se osprchovala a oblékla do práce a Wayne odešel ven plít záhony nebo sekat trávu nebo ostříkávat wapkou špínu z plastových obkladů přívěsu – cokoli, jen aby mohl strávit pár minut venku, než odjede do Monroevillu, kde v dílně Lube & More stráví osm hodin pod auty.

„Opravdu se nemusíš bát,“ řekla Melanie. „Jsem opatrná.“

„O tom nepochybuju, zlato,“ odpověděl. „Ale i tak je to pořád nebezpečné.“

Možná. Jenže jí už bylo skoro osmnáct. A rodinná pravidla, která platila takovou dobu, se dodržovala stále obtížněji.

Půjdeš rovnou do školy. Po škole přijdeš okamžitě domů.

Na střední to chápala. Ale minulé úterý si zašla na oběd s několika spolužáky z prvního ročníku místní vysoké školy. O pár dní později jela sama do JC Penney v Reynoldsvillu, aby si koupila džíny, co by jí lépe seděly. Sama sebe musela přesvědčovat, že se nejedná o zásadní porušení pravidel.

„Proč to ale musí být zrovna noviny?“ ozvala se teta.

Melanie před nimi nerada něco tajila. Řekla jim, že se přidala k týmu, který vydává vysokoškolské noviny, aby je trochu otestovala: chtěla vidět, jak zareagují, a podle toho se rozhodne, co jim může říct dál.

Upřímně řečeno, v testu naprosto pohořeli. Melanie položila na stůl sklenice s džusem a zeptala se tety: „Co myslíš tím ‚zrovna‘?“

Odpověď ale znala. Sama už dokázala představy o tom, jak ji otec po všech těch letech najde, dovést k dokonalosti.

A teta se strýcem? Taky profíci.

„Mají ty noviny webovou stránku?“ zeptal se strýc Wayne.

„To si nemyslím,“ odpověděla Melanie – ačkoli ji samozřejmě měly.

„No i tak,“ on na to. „Tvoje fotka by se mohla dostat na internet.“

Znělo to celé tak paranoidně, že bylo snadné zapomenout, že ani teta, ani strýc si tento způsob života nevybrali – úkryt v odlehlé vísce v Západní Virginii. Federální policie ovšem rozhodla, že právě tady bude ideální místo pro jejich „přemístění“ čili ukrytí. A proto ve svých sedmnácti letech nenavštívila Melanie ještě nikdy žádné velké město, nikdy nebydlela v hotelu a necestovala dál než do Glendalu na místní hudební a balonový festival. Nikdy neletěla letadlem a neviděla oceán. Nikdy nepotkala nikoho slavného. V Alleghenských horách se jí líbilo, jenže nikdy neochutnala sushi ani čerstvou bagetu. Dvakrát viděla v dálce trychtýř tornáda, ale nikdy nebyla na diskotéce ani na fotbalovém zápase.

Vždycky když se jí zdálo, že je k tetě a strýci moc kritická, počkala si, až bude v domě sama, otevřela šuplík ve strýcově stole a přečetla si ty děsivé dopisy od policie, které si tam schovával – dopisy, které úplně náhodou našla před lety, když hledala tužku. Ty dopisy byly děsivé tím, jak byly neosobně stručné, nikdy delší než odstavec nebo dva, a tím, jak nic neříkaly. Nebo spíš říkaly pořád dokola to samé, tedy pořád dokola nic. Ramsey Miller úřadům dál unikal; úřady se i nadále bály o Melaniinu bezpečnost. Ty dopisy byly děsivé i tím, že byly jasné a srozumitelné a na hezkém papíře (představovala si úhlednou, ale uspěchanou kancelář, kde mezi sebou zaměstnanci vtipkují a rozebírají fotbalové zápasy a plány na víkend), a děsivý byl i jejich trvale optimistický tón, ačkoli nikdy neexistoval žádný důvod k optimismu. Vrátila pak vždycky ty dopisy do kancelářské složky ve spodním šuplíku a připomenula si, že nemůže čekat na hrdinu v policejní uniformě, který ji přispěchá zachránit. Ani po patnácti letech. Ne, jedinými hrdiny jsou teta a strýc a oběť, kterou museli podstoupit, aby ji ochránili. Jenže tím to nebylo o nic snadnější.

Aspoň jí s nimi bylo fajn. V zimě hrávali deskové hry. Hráli karty. Na jaře pomáhala Melanie Waynovi zrýt zahradu a zasadit sazeničky. Kendra kupovala levné knížky ve výprodejích, a když vyšlo slunce, vzali si každý svůj džus nebo kávu a rozečtenou knížku na zahradu, kde se usadili do křesel postavených vedle sebe a kde je chránil živý plot, který obklopoval jejich pozemek, a také lesy, které se rozprostíraly za ním. Asi tak jednou za měsíc si udělali radost a vyrazili na jídlo do restaurace Lucky’s Grill – vždy ve všední den kolem půl páté, kdy tam bylo víceméně prázdno.

Teta ji doma ještě odučila látku předposledního ročníku střední školy, načež seznala, že jako učitelka dosáhla hranice svých možností. Takže Melanie, kterou myšlenka, že každý den na sedm hodin vypadne z přívěsu na adrese Notress Pass č. 9, děsila a zároveň uváděla v nadšení, od dalšího podzimu každé ráno a každé odpoledne nastupovala do rozhrkaného žlutého školního autobusu, kde seděla buď sama, nebo vedle Rudyho, autistického chlapce, který byl nosem přilepený k okénku a nic neříkal. Ne­ přihlásila se do žádných mimoškolních aktivit. Neúčastnila se žádných her. Chodila do školy, jedla sama ve školní jídelně a potom se vracela domů.

Ten nudný rok na střední přes to všechno představoval kousek svobody a ona zjistila, že chce víc. Nemohla přece zůstat zavřená v obytném přívěsu navěky, nebo ano? Pokud by měla zemřít přirozenou smrtí ve věku devadesáti pěti let a přitom nikdy nevidět a neudělat jedinou věc, po které toužila, jaké by to pak bylo vítězství?

Mnozí Melaniini spolužáci se chystali na univerzitu v Západní Virginii. Nosili trička s emblémem Horalů a mluvili o tom, jak si „vedeme“ v různých sportech, jako by tam už patřili. Melanie se jednou chabě pokusila tetu a strýce přesvědčit o tom, že zařadit se mezi pětadvacet tisíc studentů by nebylo nic nápadného. Trochu se nechala unést fantazírováním o životě na koleji, chození na fotbalové zápasy, randění s chlapci. O kamarádech.

Televizní seriál Přátelé běžel snad po celý její život a ona vždycky žasla nad útulností kavárny, ve které se šestice z New Yorku scházela a s takovou samozřejmostí si užívala kamarádského škádlení a svobody. Snila o tom, že na vysoké by to mohlo být právě takové.

Jenže pro tetu a strýce vysoká škola znamenala registry, identifikační karty, otevřený kampus, kde ji mohl kdokoli najít, sledovat a udělat jí hrozné věci. Nakonec ale dospěli ke kompromisu. Mohla se přihlásit – dálkově – na Mountain Community College, která byla po silnici třicet kilometrů od nich. Bude bydlet doma a studovat vždy jeden nebo dva předměty. Wayne jí sežene starší auto a naučí ji řídit. Aby pokryla své výdaje, najde si brigádu někde ve Fredonii.

Přijala jejich nejlepší a jedinou nabídku. Když nemůže být Horalem, potom bude Bojovným sójovým bobem.

„Stejně tomu tvému náhlému zájmu o novinařinu nerozumím,“ řekl Wayne a odvrátil se od okna. Otevřel si plechovku s mletou kávou a nasypal tři vrchovaté lžíce do filtru. Nalil do překapávače vodu a spustil ho.

„Není náhlý,“ odvětila. „Jenom mi to připadá zajímavé.“

„Zajímavé to určitě je – ale já pořád tvrdím, že je to riziko.“

„Ach, všechno je riziko, strýčku Wayne.“ Najednou se jí z vůně kávy zvedl žaludek.

„To je pravda,“ řekla Kendra, „všechno je riziko.“ Přišla k Melanii a vzala ji za ruku. „Holčičko, co se děje?“

„Vidíte? Přesně v tom to je – já už nejsem holčička. A vy si oba pořád myslíte, že jo.“

„Nikdy se nemůžeš stát novinářkou,“ řekl strýc. „To přece víš, ne? Dokud ho nechytí.“

„Nikdy ho nechytí, moc dobře to víš.“ Ta slova jí vylétla z úst, než je stihla zavřít.

„Melanie.“ Kendra vždy dokázala v jediném slově vyjádřit sympatie i výtky.

„Omlouvám se, strýčku Wayne.“ Melanie si povzdechla. „Jde o to, že už jsem dospělá. Když budu chtít riskovat, to rozhodnutí je opravdu jenom na mně.“ To ale znělo nevděčně. „No tak, když se nad tím zamyslíte, zas tak velké riziko to není. A konec­ konců Ramsey Miller může být teď klidně někde na Antarktidě. Může být i mrtvý.“

„Není mrtvý, Mel.“

„Ale mohl by být.“

Strýc Wayne potřásl hlavou. „To si nemyslím.“

Chystala se pokračovat v hádce o hypotetickém skonu svého otce, zeptat se, jak si může být Wayne tak jistý, že ještě pořád představuje hrozbu, když najednou ucítila husí kůži vzadu na krku a najednou znala odpověď. Byla si naprosto jistá.

Přišel nový dopis. Dopis, ve kterém se doopravdy něco píše.

Zeptat se na něj ale nemohla, vždyť o těch dopisech neměla přece vůbec vědět. A nejhorší ze všeho bylo, že už asi před rokem je Wayne začal schovávat jinam než do stolu.

Překapaná káva páchla tak nechutně, že Melanie toužila utéct z domu ven na vzduch – jenže poslední dobou jí i stromy voněly nakysle. S mnohem menším sebevědomím prohlásila: „Jsou to jen blbé univerzitní noviny, které nejspíš stejně nikdy nikdo nečte. Nechápu, proč tak šílíte.“ Jenže věděla, že pro ni je snadné mluvit o riziku, když jsou tu jiní, kteří obětovali své vlastní životy, aby ona přežila.

Teta a strýc se na sebe podívali. „Zlato,“ pronesl Wayne jemně, „mám tě z celého srdce rád. Ale jestli si vážně myslíš, že blázníme bez důvodu, dokazuje to, že se nad tím musíš ještě zamyslet.“

Pod stolem byl položený rezavý koberec. Našla na něm odbarvenou skvrnu v místě, kde jako malá zvracela. Tu nemoc si pamatovala lépe než kteroukoli jinou. Celý týden ležela na gauči, sledovala televizi a seriály. Usrkávala zázvorovou limonádu, ukusovala suchary, zvracela do odpadkového koše. Teta jí na čelo dávala chladivé obklady, držela ji, měřila jí teplotu. Byla tam pro ni. Vždycky tam pro ni byla.

Změna ročního období donutila stěhovavé ptáky, aby se ukryli v korunách stromů, kde nesnesitelně hlasitě krákali. Listy se každou chvíli promění. Ale uvnitř těchto stěn se nezmění nikdy nic. Teta a strýc vybavili narychlo pronajatý přívěs podle jediných dvou kritérií: účelnost a hospodárnost – proto nábytek z Goodwillu, police z Walmartu, zlevněné zbytky koberců. Předpokládali, že doba, kterou tu stráví, bude krátká. Když se jejich prvotní panika proměnila v trvalý, otupělý strach, neměli žádný důvod (a ani peníze), aby svůj příbytek vybavovali znovu.

Nešlo ale jen o vybavení. Oni tři – to, jak tu společně žili, způsob, kterým uspořádali svůj život tak, aby je nepřemohl hluboko uložený děs... tak mohli strávit celý život.

„Takhle už to bude navždycky, že jo?“ pronesla Melanie. Už neměla chuť se dál přít. Místo toho náhle viděla pravdu o své budoucnosti, možná úplně poprvé. „Je jedno, kolik je mně, nebo kolik je vám nebo jak už je to dávno. Nikdy už se nic nezmění, je to tak?“

„Až ho chytí...,“ začal Wayne. Kdysi dávno těm slovům určitě věřil. Teď už to znělo apaticky. Jejich život ve Fredonii byl všechno, co znala, a stále víc i všechno, co znali její teta a strýc. Nikdo z nich se prakticky nikdy nezmiňoval o minulosti a navíc tam stále figuroval „on“. „Až ho chytí...,“ zopakoval Wayne. Ale zdálo se, že tu větu nedokáže dokončit, protože by to byl čirý výmysl.

Jako by si to uvědomil, zamračil se a nalil si hrnek černé kávy. Postavil ho na kuchyňský stůl, kde se z něj kouřilo. Melanie se přinutila nezvracet.

„Jinými slovy nikdy,“ řekla a její ruka se instinktivně dotkla břicha. Chtěla ho pohladit, uklidnit. Posledních pár týdnů to tak dělala ve škole, v posteli i v autě. Ale tohle tajemství jim ještě prozradit nechtěla – zatím –, takže ruku nechala klesnout dolů.

„Až ho chytí,“ řekl její strýc.

* * *

Později odpoledne na hodině matematiky, když učitel začal mluvit o fraktálech, matematických vzorcích, které se opakují v každém měřítku, se Melanie kvůli ranní hádce s tetou a strýcem stále ještě cítila mizerně. „Je to jako brokolice a její malé květy,“ vysvětloval, „z nichž každý má své vlastní podobné malé květy, které zase obsahují ještě další.“ Promítal obrázky ze svého laptopu na tabuli za sebou. „Nebo pobřeží, které má stejný základní tvar, ať se na něj díváte z pláže a vidíte jen pár metrů, nebo shlížíte ze satelitu na celou jeho plochu.“ Mluvil pomalu, s nádechem tajemství, jako by byl čaroděj, a ne učitel na místní vysoké škole, který nosil každý den do školy stejný svetr.

Fraktály vytvářely nádherné obrázky, rovnice se zviditelňovaly a barevně zvýrazňovaly a potom to Melanii najednou došlo s takovou intenzitou, až se jí začaly potit dlaně.

„To jsem já,“ zamumlala si pro sebe a zírala na promítané obrazy. „Já jsem fraktál.“

„Prosím?“ zíral na ni učitel. Melanie ve třídě nikdy nemluvila a hučení projektoru její hlas utlumilo. „Říkala jste něco, slečno Denisonová?“

Nepřestávala se dívat na geometrický tvar a žasla nad tím, jak to bylo zřejmé a pravdivé. Schovala se v malém domě zastrčeném na opuštěné silnici, která sama byla ukrytá v malém městě v odlehlé části Západní Virginie. Její úkryt byl stejný v každém měřítku a byl tak definitivní jako matematická jistota.

„Omlouvám se,“ řekla učiteli. Přitahovala k sobě pozornost tím nejhorším možným způsobem – způsobem, na který se hned tak nezapomene. Ta divná, tichá holka konečně něco říká. Pár lidí se nervózně zasmálo. „Já jen...,“ rozhlédla se po dvou desítkách dalších studentů a napadlo ji, jak dítě, které v sobě nosí, jak tohle menší měřítko jí samé skončí stejně hluboce ukryté, vrstvu po vrstvě.

To nemohla dovolit.

„Musím...,“ vlhké ruce sevřela v pěst. Tu větu by nedokončila, ani kdyby znala správná slova. Vstala a vyběhla z místnosti dolů do chodby a do koupelny, kde se vyzvracela do záchodu. Klečela na zemi, dokud nevolnost nepřešla, potom šla k umyvadlu a opláchla si obličej. Stála nad umyvadlem, hladila si břicho a několikrát se nuceně nadechla, až do chvíle, kdy cítila, že už je dostatečně klidná na to, aby dojela do Fredonie a počkala tam na Phillipa.

Henning Mankell: Italské boty

Překvapivý a dojemný příběh muže, který se ocitne na prahu svého obrození.

Fredrik Welin žije na malém ostrově, který je během zimních měsíců zcela obklopen ledem. Připadá si v životě tak ztracený, že každé ráno vysekává díru do ledu a noří se do mrazivé vody, aby si připomněl, že žije. Na ostrov zděděný po prarodičích se uchýlil poté, co jeho úspěšnou kariéru chirurga přerušila katastrofální chyba, a od té doby vnímá život tak letargicky, že v jeho obývacím pokoji nerušeně vyroste mraveniště. Jednoho dne se však na ledě objeví nečekaná návštěva, která si od Fredrika vynutí splnění dávného slibu. Vydají se spolu na podivnou, tesknou cestu...

Henning Mankell (1948—2015) se narodil ve Stockholmu, vyrůstal však na různých místech Švédska. Působil jako herec, divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak především v Africe, kde psal stranou evropského ruchu, jeho díla se ovšem odehrávají na všech kontinentech. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu komisaře Kurta Wallandera a napsal o něm sérii knih, které ho proslavily po celém světě. V češtině vyšel i Mankellův kriminální thriller Číňan (2009; česky Host 2011). Románem Italské boty (2006) se českým čtenářům poprvé představuje jako autor jiného než detektivního žánru. „Stejně jako ve svých nejlepších kriminálních románech se Mankell nevěnuje jen postavám, zápletce a ději, záhadě a rozuzlení, zamlčování a objevování, ale zároveň vytváří svébytný svět s jedinečnou myšlenkovou a emocionální atmosférou,“ napsal o románu recenzent listu The Irish Times.

Stejně jako všechny předchozí české překlady knih Henninga Mankella vydává i Italské boty brněnské nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

1

Když je zima, vždycky se cítím osamocenější.

Mráz za oknem mi připomíná chlad v mém těle. Jsem napadený ze dvou stran. Neustále však bojuju, jak proti zimě, tak proti osamocení. Proto každé ráno vysekávám díru do ledu. Kdyby v zamrzlé zátoce stál někdo s dalekohledem a sledoval, co dělám, musel by si myslet, že jsem blázen a že se chystám na smrt. Nahý muž v mrazivé zimě, který svírá v ruce sekeru a chystá se vysekat díru do ledu?

Vlastně možná doufám, že tam jednou někdo bude — černý stín proti vší té bělosti —, kdo by mě viděl a rozmýšlel se, jestli má zasáhnout, než bude pozdě. Mě však není nutné zachraňovat, protože já nehodlám spáchat sebevraždu.

Dřív v životě — v souvislosti s onou velkou katastrofou — ve mně zoufalství a vztek někdy tak nabraly na síle, až jsem uvažoval, že sám se sebou skoncuju. Ale nikdy jsem se o to nepokusil. Zbabělost mě věrně provází po celý život. Dřív jsem věřil a věřím tomu i teď, že v životě jde o to, abychom nepustili otěže. Život je křehká větev nad propastí. Na ní budu viset, dokud se udržím. Potom spadnu, já i všichni ostatní, a nevím, co mě čeká. Je tam dole někdo, kdo mě přivítá? Nebo mi vstříc pádí jenom chladná, tvrdá tma?

Moře je zamrzlé.

Letos, na počátku nového tisíciletí, je zima tuhá. Když jsem se ráno probudil do prosincové tmy, měl jsem dojem, že slyším led zpívat. Nevím, kde se ve mně vzala ta představa, že led dokáže zpívat. Možná mi to, když jsem byl malý, říkal dědeček, který se tady v šérech narodil.

Ale za tmy mě vzbudil nějaký zvuk. Nebyla to kočka ani pes. Mám dvě zvířata, která spí tvrději než já. Moje kočka je stará a ztuhlá a pes je na pravé ucho hluchý jako špalek a na levé slyší hodně špatně. Můžu kolem něj proklouznout a on si toho ani nevšimne.

Ale tenhle zvuk?

Pokusil jsem se ve tmě zorientovat. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že musí jít o led, který se pohybuje, třebaže tady v zálivu dosahuje deseticentimetrové tloušťky. Minulý týden, když jsem byl neklidnější než obvykle, jsem došel na okraj, kde se led setkává s otevřeným mořem. Bylo to víc než kilometr za posledním ostrůvkem. Led v zátoce by se tedy neměl pohybovat. On se však zvedal a klesal, skřípal a zpíval.

Naslouchal jsem těm zvukům a najednou jsem si pomyslel, že život utekl hrozně rychle. Teď jsem tady. Šestašedesátiletý muž, finančně nezávislý, se vzpomínkou, která ho neustále sužuje. Vyrostl jsem v chudobě, kterou si dnes v této zemi dokážeme představit jen stěží. Můj otec byl ušlápnutý číšník s nadváhou a máma se neustále snažila vyjít s penězi. Já jsem z téhle studny chudoby vylezl. Jako dítě jsem si tady často hrával a neměl jsem tušení o čase, který se krátí. V té době byli babička s dědečkem ještě činorodí, zatím nezestárli do nehybnosti a čekání. On voněl po rybách a jí chyběly všechny zuby. Ačkoliv byla vždycky hodná, v pohledu na to, jak se její úsměv otevíral jako černá díra, bylo něco děsivého.

Není to tak dávno, co jsem se nacházel uprostřed prvního jednání. Nyní už začal epilog.

Tam venku ve tmě zpíval led a já jsem přemýšlel, jestli se o mě nepokouší infarkt. Vstal jsem a změřil si tlak. Všechno bylo v pořádku, krevní tlak sto padesát pět na devadesát, pulz normální, šedesát čtyři úderů. Prohmatal jsem se, jestli mě něco nebolí. Mírně mě bolela levá noha. To se stává a nijak mě to neznepokojuje. Ale z toho ledu venku jsem se cítil špatně. Znělo to jako podivný sbor nejasných hlasů. Posadil jsem se v kuchyni a čekal do svítání. V trámech praskalo. Buď se dřevo rozpínalo mrazem, nebo se v některé ze svých tajných chodbiček pohybovala myš.

Teploměr za oknem ukazoval minus devatenáct stupňů.

Dneska udělám to, co každý zimní den. Obléknu si župan, na nohy natáhnu ustřižené holínky, vezmu sekeru a sejdu k molu. Otvor vysekám rychle, protože tam, kde dělám díru, nebývá led silný. Potom se svléknu a ponořím se do bahnité vody. Bolí to, ale když se opět vyškrábu na led, mráz jako by se proměnil v intenzivní teplo.

Do své černé díry lezu proto, abych pocítil, že pořád žiju. Potom mám pocit, že osamělost pomalu odeznívá. Jednoho dne možná zemřu šokem, až do díry vlezu. Dotýkám se dna, takže nezmizím pod ledem. Budu stát v otvoru, který brzy opět zamrzne. A tak mě najde Jansson, který po ostrůvcích rozváží poštu.

Nikdy, dokud bude žít, nepochopí, co se stalo.

Ale to mě nezajímá. Svůj domov jsem si zařídil jako nedobytnou pevnost — tady na ostrůvku, který jsem zdědil. Když vystoupím na pahorek za domem, mám výhled přímo na moře. Není tam nic kromě ostrůvků a skalisek, jejichž temné hřbety lze zahlédnout těsně nad hladinou vody nebo povrchem ledu. Když se podívám na druhou stranu, vnitřní šéry houstnou. Ale nikde nevidím jiný dům než ten svůj.

Samozřejmě jsem to takhle neplánoval.

Tento dům měl sloužit jako letní útočiště. Nikoliv jako nejzazší skanzen, který musím bránit. Každé ráno, když vysekám díru nebo se ponořím do letně vlahé vody, se znovu podivím, co se to vlastně s mým životem stalo.

Vím, co se přihodilo. Udělal jsem chybu. A neodvážil jsem se přijmout její důsledky. Kdybych tehdy věděl to, co vím dnes, co bych udělal? Nedokážu na to odpovědět. Jsem si jistý jenom tím, že bych nemusel sedět tady, jako vězeň daleko na moři.

Měl jsem žít podle nastaveného plánu.

Poměrně záhy jsem se rozhodl stát se lékařem. Došlo k tomu v den mých patnáctých narozenin, kdy mě otec k mému velkému údivu pozval do restaurace. On, který byl sám číšník a který v zarputilém boji za vlastní čest pracoval jenom přes den, nikdy večer. Pokud ho povolali na večerní směnu, vymluvil se. Pořád si pamatuju matčin neklidný pláč, když občas přišel domů a oznámil, že skončil. A najednou mě chtěl vzít do restaurace. Zaslechl jsem, jak se matka s otcem hádají, jestli mi to dovolí. Skončilo to tím, že se máma zamkla v ložnici. Dělávala to, když se něco postavilo proti ní. V jistých obzvlášť složitých obdobích trávila zamčená ve svém pokoji téměř veškerý čas. Vždycky to tam vonělo po levanduli a slzách. Já jsem spal na pohovce v kuchyni a otec si s hlasitým vzdycháním rozložil matraci na zemi.

Během života jsem se setkal s mnoha plačícími lidmi. Jako lékař jsem vídal umírající i ty, kteří se dozvěděli, že někdo z jejich blízkých onemocněl nevyléčitelnou chorobou. Ale jejich slzy nikdy nevydávaly takovou vůni, která by připomínala mou matku. Otec mi cestou do restaurace vykládal, že je přecitlivělá. Pořád tápu nad tím, co jsem mu tehdy odpověděl. Co jsem vlastně mohl říct? Moje první vzpomínky patří matce, jak hodiny a hodiny plakala nad penězi, které nám chyběly, nad chudobou, která čpěla ze všeho v našem životě. Otec jako by její nářky neslyšel. Když ho po příchodu domů přivítala s dobrou náladou, bylo všechno v pořádku. Pokud ležela v posteli ve své levandulové vůni, bylo to také dobré. Po večerech se otec věnoval třídění své velké sbírky cínových vojáčků, které rovnal v souladu s rekonstrukcemi historických bitev. Než jsem usnul, sedával na okraji mé postele, hladil mě po hlavě a stěžoval si, že moje matka je příliš citlivá, a tak mi bohužel nemůžou pořídit sourozence.

Vyrůstal jsem v zemi nikoho, mezi slzami a cínovými vojáčky. A s otcem, který tvrdohlavě prohlašoval, že číšník a operní zpěvák mají společné to, že oba k výkonu svého povolání potřebují pořádné boty.

Bylo to tak, jak rozhodl. Šli jsme do restaurace. Přistoupil k nám číšník, aby přijal objednávku. Otec se složitě a velmi podrobně vyptával na telecí biftek, který si nakonec poručil. Já jsem se rozhodl pro sledě. Léta na ostrově mě naučila mít rád ryby. Číšník se vzdálil.

Bylo to poprvé, kdy jsem směl vypít sklenku vína. Ihned mi stouplo do hlavy. Po jídle mě otec s úsměvem pozoroval a zeptal se, čemu bych se chtěl v životě věnovat.

Nevěděl jsem. Už jsem kvůli němu šel na reálku. Neveselá škola se svými ošuntělými vyučujícími a chodbami čpícími vlnou mi neskýtala prostor, abych se zamýšlel nad nějakou budoucností. Podstatné bylo jenom přežít další den, nenechat se načapat, že jsem neudělal úkol, a neupoutávat pozornost. Další den byl vždy velmi blízko, nedalo se přemýšlet o horizontu, který by ležel za koncem dalšího pololetí. Nevybavuju si, že bych někdy o budoucnosti hovořil se svými kamarády.

„Je ti patnáct,“ řekl otec. „Nastal čas, aby ses zamyslel nad tím, co chceš v budoucnu dělat. Chceš se pustit do hospodské branže? Možná se po skončení školy promyješ nádobím až do Ameriky. Bylo by fajn, kdyby ses porozhlídl po světě. Jenom nezapomínej na dobré boty.“

„Já nechci být číšník.“

Odpověděl jsem velmi ostře. Nepoznal jsem, jestli to otce zklamalo, nebo se mu ulevilo. Usrkl vína, ukazovákem si přejel přes kořen nosu a pak se zeptal, jestli skutečně nemám do budoucna žádné plány.

„Ne.“

„O něčem jsi musel přemýšlet. Které předměty máš nejradši?“

„Hudebku.“

„Ty umíš zpívat? To je pro mě novinka.“

„Neumím zpívat.“

„Nebo ses bez mého vědomí naučil hrát na nějaký nástroj?“

„Ne.“

„Tak proč máš nejradši hudebku?“

„Dirigent Ramberg se o mě nestará.“

„Co tím chceš říct?“

„Zajímají ho jenom ti, co zpívat umějí. Nás ostatních si nevšímá.“

„Takže máš nejradši předmět, kterého se ani neúčastníš?“

„Chemie je taky fajn.“

To otce očividně překvapilo. Na kratičký okamžik se zdálo, že pátrá ve svých vzdálených vzpomínkách z vlastních chudých školních let, zda vůbec takový předmět jako chemie existoval. Sledoval jsem ho jako očarovaný. Měnil se mi před očima. Dřív se na něm neměnilo nic kromě jeho oblečení, bot a barvy vlasů, které mu stále více šedivěly. Teď se stalo něco nečekaného. Jako by ho zachvátila náhlá bezmoc a já jsem ho teprve teď spatřil. Ačkoliv mnohokrát seděl na okraji mé postele a plaval se mnou tady v zátoce, stále se nacházel hodně daleko ode mě. Teď, ve své bezmoci, se mi přiblížil. Byl jsem silnější než onen muž, který seděl naproti mně u bílého ubrusu v restauraci, kde kapela hrála hudbu, kterou nikdo neposlouchal, cigaretový kouř se mísil se silnými parfémy a vína v jeho sklence ubývalo.

A tehdy jsem se rozhodl, jak odpovím. Svou budoucnost jsem objevil — nebo stvořil — právě v tom okamžiku. Otec na mě pohlédl šedivě modrýma očima. Vypadalo to, že se vzchopil z bezmoci, která ho postihla. Já jsem ji však viděl a nikdy na ni nezapomenu.

„Podle tebe je fajn chemie? Proč?“

„Protože budu doktor. To člověk musí něco vědět o chemických sloučeninách. Chci operovat.“

Pohlédl na mě s náhlým odporem.

„Ty budeš řezat do lidí?“

„Jo.“

„Lékařem se nestaneš jenom se zkouškou z reálky.“

„Budu pokračovat a udělám si maturitu.“

„Aby ses mohl prsty vrtat v lidských vnitřnostech?“

„Chci být chirurgem.“

A v tu chvíli se zrodil plán mého života. Nikdy dřív jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych se mohl stát lékařem. Neomdlíval jsem při pohledu na krev nebo injekci, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že bych strávil život v nemocničních chodbách a na operačních sálech. Když jsme toho dubnového večera kráčeli domů, otec přiopilý, já sám ovíněný patnáctiletý kluk, uvědomil jsem si, že nešlo jenom o odpověď mému otci. Dal jsem sám sobě slib.

Stanu se lékařem. Zasvětím život tomu, že budu řezat do lidských těl.

Copyright © by Henning Mankell 2006

Translation © Hana Švolbová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-028-8

Paul Heyse: Jsme kapkou v moři života

Paul Heyse (1830-1914) byl jedním z nejmelodičtějších lyriků německé literatury, dával přednost formálně dokonalé poezii, nechyběl mu však ani smysl pro jemnou ironii, a proto byl hodnocen jako „druhý Goethe“. Do češtiny byly dosud přeloženy jen novely Dva zajatci (1913) a L’Arrabbiata (1938). Z rozsáhlé a formálně obdivuhodné autorovy poezie dosud v češtině neexistoval žádný překlad, ač právě především za ni dostal Nobelovu cenu. To nyní napravuje výbor z Heyseho básnické tvorby, který sestavila a přeložila Zlata Kufnerová.

Kniha podává představu o celém autorově básnickém díle a jeho vývoji. „Na vrcholu své literární dráhy byl Paul Heyse jedním z nejvydávanějších spisovatelů v Německu, jeho díla vycházela v překladech do mnoha evropských jazyků a například v USA patřil k nejčtenějším německým autorům vůbec, Nobelovu cenu,“ píše v doslovu k výboru Zlata Kufnerová. „I když poezie svým rozsahem zabírá v mnohotvárném autorově literárním díle poměrně málo místa, znalci jeho lyriky vždy zdůrazňovali její velký význam. Zrcadlí autorovu mimořádnou osobnost v celé její bohatosti, obsahuje vše, co básník vnímal, obdivoval a čím trpěl, líčí rozmanitost jeho světa i náladové obrazy jeho nitra. V protikladu k romantismu počátečního období jeho tvorby a k impresionismu, který se v literatuře prosazoval v závěru jeho tvůrčího života, se Heyse prezentoval jako přesvědčený vyznavač antiky a renesance a rovnocenný potomek německých klasiků. Formálně je jeho lyrika velice důmyslná. Autor pracoval s různými veršovými formami, zdá se však, že nejraději měl sonet, v němž umně obměňoval rýmové dvojice ve čtyřveršových i tříveršových strofách. Také obsahově je Heyseho lyrika velice pestrá, vyjadřuje jeho radostný obdiv k přírodě i lidské kultuře, básník dovede žertovat a ironizovat, ale také hluboce truchlit.“

Knihu vydává v edici Střed nakladatelství Prostor. Na obálce je použita fotografie Paula Heyseho z roku 1860.

Ukázky z knihy:

Z cyklu Průpovídky

Co rádi nemáme, to dělat nemůžeme,

ať každý dělá, čeho schopen je.

Když nadaný i prostý si to k srdci vezme,

umění to pak jenom prospěje.

Kdekoli jsi, hodina kterákoli

pro vznik tvé básně kouzlo má,

jen řekneš-li vlastními slovy,

cos viděl svýma očima.

Chcete-li křemen v čisté zlato vsadit,

to vaše věc je, nemohu vám radit.

Já, idealista oddaný snům,

dám přednost drahým kamenům.

Škola života

„Co učí život? Stručně, čile

mi pověz, co mám znáti.“

Vzdávej se toho, co ti milé,

přijímej, co tě trápí.  

Volební heslo

Jen správné ctít,

špatnému bránit,

obtížné stále konat,

krásné si zamilovat.  

Co je třeba

S lehkým srdcem snášej svoje břímě,

cvič se v smíchu, žádný pláč.

Dbej, ať v tobě vlastní radost dříme,

od světa se žádné nedočkáš.

Přátelé

„Přátel v nouzi“ máme habaděj,

kdekdo tváří se jak dobroděj.

Opravdový přítel jenom ten je,

kdo ti bez závisti štěstí přeje.

Pevná půda

Kdo na jiné se obrací,

pod tím se svět jen kymácí.

Kdo spoléhá na sebe sama,

má pevnou půdu pod nohama.

Odvaha ke zbabělosti

Házejí flintu do žita

bez studu, bez lítosti.

Kde lidé berou odvahu

k té děsné zbabělosti!

Hlava a srdce

Když srdce s hlavou ve sporu je,

srdce vše vždycky vyřeší.

Chudák hlava pak ustupuje,

z těch dvou je přece chytřejší. 

Jaroslav Kalfař: Kosmonaut z Čech

Jakub Procházka jako malý chlapec osiřel a vyrůstal na venkově u prarodičů. Jeho dětské sny o hrdinství se zcela nečekaně naplnily, když byl vybrán jako muž, který bude tvořit jednočlennou posádku rakety, již vyšle na nebezpečnou misi k Venuši nevelká země uprostřed Evropy. Ale jak se Jakub noří do hlubin neprozkoumaného vesmíru, postupně ztrácí kontakt se svou ženou Lenkou, kterou opustil na Zemi, a až příliš pozdě mu začne docházet, že její lásku obětoval své vlastní ambici.

Osamělý v nesmírnosti kosmu pohlíží Jakub na řadu věcí jinak než dřív, až se v raketě jako jeho nepravděpodobný společník objeví (snad jen imaginární) mimozemský pavouk. Zatímco spolu vedou filosofické debaty o povaze lásky, života a smrti, ale také lahodné chuti špeku, vytvoří se mezi nimi silné emocionální pouto. Bude to ale stačit, až se Jakub dostane do střetu s utajenými ruskými rivaly ve vesmírném závodu na cestě k Venuši? Podaří se mu vrátit zpátky na Zem, aby dostal druhou šanci a zkusil si znovu získat Lenčinu lásku?

Jaroslav Kalfař se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let žije USA. Studoval na New York University, kde navštěvoval přednášky renomovaného amerického spisovatele Jonathana Safrana Foera, a získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho literární debut Spaceman of Bohemia zaujal americké čtenáře i kritiku. „Kalfařův hlas je dostatečně jiný, aby zanechal stopy. Má skvělý čich na absurdno,“ míní například The New York Times.

Jaroslava Kalfaře přirovnávají média ke Stanislavu Lemovi nebo Franzi Kafkovi. „Chtěl jsem, aby můj první román byl o České republice. Stále totiž o Česku přemýšlím jako o své domovině. Chtěl jsem ho proto přiblížit mezinárodním čtenářům. Doufám ale, že příběh pobaví i Čechy a že se v tom trochu poznají. Je to satira, ale psaná s láskou,“ říká o své knize autor. Svůj román označuje i za "milostný dopis rodné zemi“. Zajímalo ho také téma malé země, která se může prosadit ve světě supervelmocí.

V překladu Veroniky Volhjnové vydává nyní jeho knihu česky nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Do příletu k oblaku Chopra zbývaly čtyři dny, když se mě mezi mnoha videoblogy a rozhovory pro česká média (Pane Procházko, co říkáte tomu, že muž, který vaši misi prosadil, senátor Tůma, bude předsedou vlády? To je fantastické, odpověděl jsem, nebo něco v tom smyslu. Zúčastní se vaše manželka veřejného přímého televizního přenosu vašeho triumfu, nebo se bude dívat v pohodlí

domova? Samozřejmě že bude celou událost sledovat velmi pozorně, odpověděl jsem, nebo něco v tom smyslu. Máte teď, když se setkání s oblakem blíží, čas sledovat fotbal? Co si myslíte o výkonech české reprezentace na mistrovství světa v Litvě? Jak se zdvořile formuluje: „Tohle všechno je mi úplně u prdele, copak nechápete, že nemůžu říct to, co bych skutečně říct chtěl?“) Hanuš zeptal: „Sledoval jsem, jak jsi snil o smrti. Přineslo ti to potěšení. Úlevu. Proč to tak je, hubený člověče?“

Místo odpovědi jsem si vyčistil zuby a vybalil další jednorázový ubrousek. Litoval jsem, že jsem už od počátku mise nesledoval, kolik jich spotřebuju. Kompostovací nádoba, kam jsem použité zahazoval, byla už příliš plná, než abych je počítal, protože ubrousky neprodukovaly dostatek bakterií na to, aby se náležitě rozložily jako mé spodní prádlo.

Ta otázka mě pronásledovala. Během večeří s Hanušem jsem většinou mlčel.

„Co tě trápí, hubený člověče?“ zeptal se.

„Pořád se na něco ptáš,“ řekl jsem, „ale sám mi nepovíš nic. Odkud jsi. Na co myslíš, co cítíš. Kde je tvoje planeta a tvůj… kmen. Ale mně si do myšlenek vlezeš, kdy se ti zachce. To by tě netrápilo?“

Odešel bez odpovědi. Díval jsem se na video s lenochodem Normanem, v němž zavítal do kuchařské show. Norman namočil špičku prstu do smetanové omáčky a zvědavě ho olízl. Následoval povinný smích.

Sny, o kterých se Hanuš zmiňoval, mě neopouštěly, naopak byly čím dál neodbytnější, až jsem nakonec vůbec nedokázal usnout, a to ani za pomoci léků. Vysedával jsem ve studiu jako čerstvý nespavec a hrál na Placce pasiáns (jednoduchost hry mě uklidňovala: nestál jsem už o složité počítačové hry, komplikované filmy ani zprávy – všechno se to vztahovalo k Zemi, ale Země se nevztahovala ke mně; já jsem měl odloučené pracoviště. Najednou se kolem pozorovacího okna mihl stín a narušil zlatou záři Venuše. Doplul jsem k oknu a ten objekt ho minul znovu, tentokrát tak blízko, že jsem rozeznal malý psí čumák, bílou čáru v tmavé srsti na čele, zdvižené uši, doširoka otevřené černé oči, v nichž se odrážela blikavá světla nekonečna, hubené tělo s nafouklým břichem, navlečené v robustním postroji.

Opatrně jsem odtáhl víčko od oční bulvy a zaslechl tiché mlasknutí, když se odlepilo – tenhle trik mě naučila babička, když jsem se potřeboval přesvědčit, jestli jsem vzhůru. Byl jsem, a tohle se skutečně dělo. Byla to ona, psanec z Moskvy, první živá hrdinka kosmických letů, pouliční lupička, ze které se stala pýcha národa.

Byla to Lajka. Její tělo se dochovalo díky vakuu, v němž nepůsobí rozkladná síla kyslíku. Uvažoval jsem o výstupu do vesmíru, abych vyzvedl její tělo, ale byl jsem unavený, a krom toho jsme byli příliš blízko k oblaku Chopra, než aby to řídicí středisko schválilo. Proč ji ostatně vozit na Zemi, aby shnila v hlíně nebo aby ležela vedle Leninova nabalzamovaného těla v moskevském mauzoleu, když tady je věčnou královnou své říše. Soudruzi letoví inženýři pro ni plakali, když v bolestech umírala, a národ jí jako pokání postavil sochu. Země jí už žádné další pocty nabídnout nemohla, kdežto vesmír jí daroval nesmrtelnost. Většina vody z jejího těla se vypařila, kůže byla bledá, uši nastražené. Jednotlivé chlupy se vlnily sem a tam jako chaluhy v moři. Biologický rozpad Lajku minul, a mohla tedy takhle plout miliony let, její tělesná schránka mohla přežít celý druh, který ji odsoudil k smrti.

Uvažoval jsem o tom, že ji vyfotografuju a fotku pošlu řídicímu středisku, ale pak se mi zdálo, že nejsme hodni toho svědectví. Lajčin věčný let patřil jen jí.

Tělo zmizelo. Když jsem se obrátil, byl vedle mě Hanuš.

Zeptal jsem se ho, jestli ji taky viděl.

„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se.

Copyright © 2017 by Jaroslav Kalfař

This edition is published by arrangement with Little, Brown and Company, New York, USA.

Translation © Veronika Volhejnová, 2017

ISBN 978-80-259-0670-5

Daniel Klabal: Isidorias

„Příběh plyne jako řeka, tu poklidně, tu překotně. Jako bychom vše pozorovali jen tenkou stěnou z průhledného papíru — a chybí málo, abychom do příběhu vstoupili a zúčastnili se dění. Tak živě je vše popisováno, lehce staromódním, květnatým jazykem, který nám dovoluje jak účast, tak odstup.“ Tak pravil o prvotině ostravského autora dramatik, režisér a herec Arnošt Goldflam, který román četl už v rukopisu. A dodal: „Dnes už se takto snad ani nepíše, připomíná to staré, zašlé časy, kdy věci a děje měly ten význam, jaký jsme v něm viděli, cítili a prožívali. Dnes, kdy mnohé je spíše otázkou úhlu nazírání, kdy je možno interpretovat vše zcela libovolně a mnohoznačně, aniž se člověk dobere skutečného obrazu reality, je opravdovým požitkem takový příběh číst a identifikovat se tu a tam s postavami, které popisuje. A ovšem, v důsledku pak zauvažovat i o sobě a vlastním životě, který žijeme a také, jaký obsah mu dáváme v době dnešní.“

Děj rozmáchlého historického románu je zasazen na přelom šestnáctého a sedmnáctého století. Kupec Džásim putuje od Alexandrie po Konstantinopol, mezi Smyrnou a Tabrízem, z orientálních bazarů do cel pravoslavného kláštera; miluje, bojuje, ztrácí, stárne. A neustále hledá. Pátrá po své manželce a jediném synovi, jež musel opustit během povstání proti vládnoucím Osmanům na řeckém ostrově, kam se společně vydali hledat rodinný majetek a kořeny. Džásim zároveň hledá svou víru, usiluje o klid srdce, kterému nedobrovolně dobrodružný život nedá spočinout...

Daniel Klabal (1976) žije v Ostravě. Věnoval se čajovnictví a obchodu s orientálním zbožím. Během svých častých cest do Řecka se seznámil s pravoslavím, následně opustil obchodnickou kariéru a byl vysvěcen na pravoslavného kněze. V současnosti slouží v kapli svatého Jiří na porubském zámku, kde také bydlí se svou rodinou. Isidorias, který vychází v nakladatelství Host, je jeho prvním románem.

Ukázka z knihy:

3. listopadu 1623

Je tomu více než třicet let, co mne přivezli na Svatou Horu Athos jako bezvousého mladíka, přestože bezvousí, eunuši a ženy sem mají přístup zapovězen. Nebýt otce Iosafa, jistě by mne odvezli zpátky do města Uranupoli, kam mne na mule přivedl můj starý děd, abych spolu s ním tajně nastoupil na jednu z lodí plujících do monastýru Svatého Dionýsia. Na posvátné půdě athoské vyhledal můj děd Athanasios otce Iosafa v jeho skitu, nacházejícím se na protější skále vzdálené několik set metrů od monastýru. V mládí byli oba starci blízcí přátelé, do doby, než tehdy ani ne dvacetiletý Iosaf za sebou zanechal svět a odešel do těchto míst.

Tam, ve skromném příbytku za vlahého květnového večera, můj děd vypověděl na pohled důstojnému monachovi náš pochmurný příběh. Nebylo mi ještě ani patnáct let, když jednoho rána obklíčili vojáci Uluça Paşi naši vesnici. Vplížili se do ní jako psi v době před rozbřeskem a napadli spící vesničany s krvelačnou osmanskou krutostí. Ty z mužů, kteří se jim postavili, během pár chvil povraždili. Ty, které zajali ještě spící, spoutali a nechali je dívat se, jak zběsile znásilňují jejich ženy. Když ukojili svou smilnou zvířeckost, vyřezali ženám ti ďáblovi nohsledi svými jatagany bradavky, aby již nemohly nikdy odkojit jediného prašivého křesťanského ďaura. Jako by to však bylo málo, nahnali všechny přeživší včetně malých dětí a nemluvňat do největší stodoly a tu pak zapálili. V onen strašný den jsem si vyčítal, že mi nebylo souzeno skonat mučednickou smrtí spolu s mými mladšími bratry a sestrami a také s mou milovanou matkou a otcem, neboť jsme za noci vypluli s mým dědem na moře lovit ryby. Pamatuji se na dědův zoufalý výraz, když jsme na širém moři viděli vyšlehnout plameny z míst, kde stála naše vesnice. Skousl si svými vlčími zuby vrchní ret tak silně, až z něj vystříkla krev, skrápěla jeho bradu a kapala na jeho lněnou tuniku. Když jsme se k poledni vrátili do vesnice, naskytla se nám nejstrašlivější podívaná, jakou může lidské oko spatřit. Vše, co se událo onoho rána, nám se slzami v očích vylíčil pastevec Agapij, který zůstal přes noc v ovčinci na protějším kopci skryt za keřem oleandru.

Pochválena buď duše mého moudrého děda Athanasia tam na věčnosti, neboť mne odvedl do těchto pokojných míst, jež jsou zasvěcena jen Bohu a ničemu z toho prchlivého, ohlušujícího a marnivého světa, který panuje tam za hranicemi Svaté Hory athoské. Není rána, kdy bych za tento dar neděkoval Bohu, otci Iosafovi a igumenu Methodeovi, který věděl o mé přítomnosti v Iosafově skitu, a přesto mne jako bezvousého mladíka z monašského společenství nevykázal. Navíc mne po Iosafově smrti přijal do monastýru jako dokima. A byl to on, milostiplný igumen Methodeos, kdo mi po pětileté službě udělil malou schimu. Stal jsem se monachem v monastýru Svatého Dionýsia, jenž v hierarchické posloupnosti zaujímá páté místo cti mezi ostatními čtyřiadvaceti monastýry založenými zde na Svaté Hoře.

Brzy tomu bude sto let, co monastýr po velkém požáru skoro celý lehl popelem. Zbyla jen třináct sáhů vysoká věž, kterou nechal postavit valašský kníže Basarab IV. Neagoe, a základy starého katholikonu. Naštěstí velkokníže Petr IV. Rareş přispěl velkými prostředky a nechal znovu zbudovat ohněm zničené stavby a zasloužil se o výstavbu nového katholikonu. Moldavská a valašská knížata nás v těchto těžkých časech stále podporují, přestože jsou sama zatížena neúměrnými daněmi a vzrůstajícími potřebami sultánovy pokladnice.

Je tomu už přesně sto sedmdesát let, co Osmané pod Mehmedovým vedením dobyli Konstantinopol a vrazili poslední smrtící úder do srdce hroutící se byzantské říše. Ačkoli Trapezuntské císařství vydrželo o několik málo let déle, jeho zánik byl stejně nevyhnutelný a jasný. Odtud pochází nejspanilejší a nejvzácnější ikona Bohorodice, jež se zde na Svaté Hoře uchovává. Jejím autorem je evangelista Lukáš. O její nezdolné moci se mohl přesvědčit už před tisíci lety patriarcha Sergios, který díky této ikoně zahnal nezměrné avarské vojsko, jež oblehlo konstantinopolské hradby. Odtud se tato ikona dostala do Trapezuntu, odkud ji přivezl monach Dionýsios, který ji dostal darem od císaře Alexia III., když se rozhodl vybudovat na čtyřicet sáhů vysoké skále monastýr. Tato ikona přežila všechny požáry, nájezdy katalánské kompanie i všechna pirátská přepadení, jimž náš monastýr čelil do těchto dnů. O její nesmírné moci není pochyb. Po celý rok bývá uchovávaná v tajné skrýši spolu s nejsvětějšími relikviemi, které náš monastýr opatruje. Vynášíme ji do chrámu jen na svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice a v nejtěžších okamžicích.

Není to tak dávno, co zemřel monach Georgios, na něhož Bohorodice z této zázračné ikony promluvila a vyjevila mu věci příští. Zpravila ho i o požáru, který přijde, i o událostech, které se odehrají za stovky let. Jak však zamezit požáru, jenž má vzplanout, a jak se smířit s tím, co má přijít? Zde si každý hledí spásy své duše a o jiné se nestará. Ikonograf, který po požáru vyzdobil podloubí vnitřního nádvoří, napsal, co mu Georgios vypověděl, když na něho z ikony promluvila Theotokos. „Ze studní a ze země vycházejí štíři a rozličná ďáblova havěť, zatímco na zemi leží mrtví nazí lidé, bez viditelných známek zranění. Nade vším se rozpíná obrovský kouřový mrak připomínající velký jedovatý hřib.“ Věru nechtěl bych žít v těch časech, kdy moc toho zlého opanuje tento svět. Kéž nám zachová Bohorodice ochranu až do posledních dní, jak přislíbila, když si vyvolila toto místo za svou pozemskou zahradu.

Zcela jistě není nikde na světě místo podobné tomu našemu. Malý neschůdný a nehostinný poloostrov s tolika monastýry, v nichž se vyznává ortodoxní křesťanská víra na základě Písma svatého tak, jak bylo svatými otci stanoveno na sedmi sněmech, beze změn a dodatků. Brzy tomu bude šest století, co proradný papežský legát Humbert de Silva Candida položil v chrámu Agia Sofia v Konstantinopoli na svatý prestol papežskou bulu a chvatně opustil chrám zaplněný lidmi a u východu setřásával prach ze svých bot se slovy: „Bože, pohleď a suď!“ Tehdy byla vyhlášena anathema na konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria a celou východní církev. Od té doby trvá rozkol mezi Římem a Konstantinopolí spolu se zbylými třemi starobylými patriarcháty, které neuznaly římského papeže za náměstka Kristova a nedovolily do Vyznání víry přidat ničeho nového, zvláště pak filioque, neboť usnesení svatých otců ze třetího všeobecného sněmu zcela nezvratně nařizují, aby text Nicejsko-konstantinopolského Vyznání víry zůstal provždy nepozměněn.

Latiníci se však pro stvrzení své nadřazené moci nad ostatními patriarcháty neštítili zhola ničeho, jejich četné falzifikáty vypovídající o nadřazenosti římského stolce odvozené od autority apoštola Petra, jenž měl být prvním římským biskupem, byly konstantinopolskými teology jasně vyvráceny. Je známo, že ve všech zachovaných rukopisech je uváděn jako první římský biskup Linus. O apoštolu Petrovi se rukopisy nezmiňují, taktéž zpráva o jeho ukřižování v Římě, o němž hovoří latiníci, není v žádných pramenech dochována. Jak krutě se pak zachovali schizmatici při čtvrté křížové výpravě, když místo dobytí Jeruzaléma vzali ztečí konstantinopolské hradby a jejich meče neměly slitování s námi křesťany a naše chrámy znesvěcovali a plenili s barbarskou krutostí. Ač jejich Latinské císařství trvalo pouhých sedmdesát let, bylo to bezesporu nejtemnější období v dějinách Byzance a Svaté Hory. Kolik nevinné monašské krve heretici prolili, aby se dostali k ukrytým pokladům. Nejprve zbudovali svou pevnost v Uranupoli, aby pomocí svého papežského legáta uvalili na monastýry zcela nesmyslně přemrštěné daně, a když igumenové nebyli s to tak závratné sumy vyplácet, uchylovali se latiníci k tomu nejbestiálnějšímu násilí.

Ale ani poté, co Michael VIII. Palailogos dobyl zpět Konstantinopol a začalo vyhánění nenáviděných papeženců, nedošlo k očekávanému klidu a pokoji. Na Sithonii, protějším poloostrově, se usadila katalánská kompanie — žoldnéřská cháska ze Španělska, která po celé dva roky tyranizovala athoské monastýry svými pirátskými nájezdy. Proto nám nikdo nemůže mít za zlé, že latiníkům nevěříme ani slovo, a proto byl pro mnohé z nás vždy přijatelnější osmanský turban než kardinálský klobouk.

Dnešního rána nás opustil bratr Gavril. Byl jedním z nejstarších monachů ve Svatém Dionýsiovi, určitě mu bylo přes osmdesát let. Pocházel z Pontu, a přestože zde strávil více než polovinu života, nikdy nepřestal mluvit pontským nářečím. Včerejšího večera se přišel s každým z monachů osobně rozloučit. I za mnou přišel do cely, nevynechal nikoho. Objal mne a pravil mi, abych mu odpustil, jestli mi nějak ublížil. Nevybavil jsem si však, že bychom měli mezi sebou sebemenšího sporu. Odešel spokojen. Na Svaté liturgii ještě zpíval s bratry žalmisty, býval totiž protopsaltys, ve stáří mu však ubylo dechu. Hlas měl ale stále krásný. Když přijímal tělo a krev Páně, viděl jsem na jeho tváři nesmírné dojetí. Nesetrval ovšem do konce Svaté liturgie a odešel z chrámu. V trapeze zůstalo jeho místo prázdné. Jeden z bratrů rasoforů mu chtěl zanést jídlo do cely, přestože je to v rozporu s monastýrskými pravidly. Otec Eusebios jej okřikl, aby otce Gavrila nerušil v jeho posledních chvílích.

V poledne se rozezněl trojitý náraz železné paličky na simandron a všem bylo jasné, že otec Gavril zesnul. Šel jsem se na něho podívat do jeho cely. Před smrtí si připravil vše, aby s ním měli bratři co nejméně práce. I svíčky si zapálil a lehl si na látku, do které zašijeme mrtvolu. Zde totiž nepohřbíváme do rakví jako jinde ve světě, mrtvolu jen zavineneme do látky a pohřbíme ji do mělkého hrobu. Za dva tři roky, až zbudou jen kosti, se hrob otevře. Na lebku se vypálí iniciály toho, kdo ji za života nosil, a lebka se vystaví do řady na polici v kostnici, kosti se uloží zvlášť. Otec Gavril vypadal spokojeně, v rukou položených na prsou držel malou ikonu Panagie. Oči zůstaly otevřeny, ve tváři byl znát klid. Přistupovali jsme k němu tiše a líbali ho na čelo a na ikonu přesvaté Bohorodice, kterou stále křečovitě svíral ve svých bezvládných pažích. Zde nad smrtí netruchlíme, víme, že duši se dostává spravedlivé odplaty za život, jejž zde na zemi vedla. Truchlíme nad svými hříchy a poskvrnami, kterých se denně dopouštíme, za ty budeme souzeni při druhém příchodu Páně na tento svět, jak sám náš Pán přislíbil.

Zanedlouho přišel i igumen Methodeos, kázal nám vynést tělo do katholikonu. Chytili jsme hrubou režnou látku, každý za jeden roh, a ve čtyřech jsme ji donesli do chrámu. Otec Eusebios začal předříkávat úvodní modlitby. Zde s pohřbíváním neotálíme. Již zítřejšího rána po Jitřní bohoslužbě spočine tělo v hrobě.

Ale již dosti. Je na čase, abych pokročil ve svém vyprávění.  Ačkoli se to mnohým může zdát marnivé a snad i urážlivé a pohoršující, musím zapsat vše, co mi Asterios pověděl, přestože jsem ničeho podobného ve svém životě neviděl a nezažil.

© Daniel Klabal, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-093-6

William Somerset Maugham: Barevný závoj

Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším. Do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nyní se vrací, zejména díky nové edici Pozdní sběr, s níž přichází nakladatelství Prostor... Edici nedávno otevřel Maughamův román Poslední půlšilink, nyní jako třetí svazek v řadě následuje román Barevný závoj, který se nového českého překladu dočkal po devadesáti letech.

Román byl mezi tím již třikrát zfilmován – a časové rozpětí snímků opět naznačuje, že se jedná o příběh, který přitahuje už několik generací. Poprvé se tak stalo v roce 1934, hlavní roli si tehdy zahrála Greta Garbo. V roce 1957 byl na filmové plátno převeden pod názvem The Seventh Sin, tedy s odkazem na sedmé přikázání Nesesmilníš, a do hlavní role byla obsazena Eleanor Parkerová. Nejnověji se pak Barevný závoj dočkal filmového zpracování v roce 2006 – ústřední manželskou dvojici ztvárnili Naomi Watts a Edward Norton.

Osud mladé anglické ženy Kitty se zdá být klasickým příběhem o zrání a o lásce, která prochází mnoha zkouškami a nástrahami. Všechno začíná tím, že Kitty cítí tlak okolí na to, aby už se provdala. Proto si bez dlouhého rozmyslu bere lékaře Waltera, s nímž následně odjíždí do Hongkongu. Nechybí tak exotické prostředí ani koloniální téma, navíc k tomu později přistupuje i hlavní zápletka románu, kdy se manželská dvojice posouvá do vnitrozemí, kde probíhá boj s nákazou cholery. Walter tam jde napřít všechny své odborné síly, ale je to i jakýsi trest či očistec pro manželský svazek. Kitty totiž v Hongkongu podlehne svodům sukničkáře Charlieho Townsenda a v důsledku své nezkušenosti a naivity má pocit, že poznala skutečnou lásku a muže, s nímž bude celý život. Jenže rozvod je velmi komplikovaný a stigmatizující čin, a navíc Charlie se rozhodně kvůli Kitty rozvádět nehodlá, protože je pro něj jenom jednou z řady milostných eskapád.

Proto nakonec Kitty následuje Waltera do místa epidemie, kde se z ní konečně stane dospělá žena, i když je to zkušenost až příliš těžce nabytá… William Somerset Maugham sám sice vystudoval medicínu, ovšem Barevný závoj nemá s jeho biografií nic společného. A stejně tak tento příběh nemá vlastně nic společného s dobou, kdy vznikal, ani s tehdejší atmosférou Hongkongu – i když je evokuje velmi plasticky. Jak totiž autor přiznává v předmluvě, na začátku tohoto příběhu stálo jen pár veršů z Dantova Pekla, zbytek už byla umělcova imaginace.

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Poslední půlšilink (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.

Pro vydání v edici Pozdní sběr se román Barevný závoj dočkal nového překladu – ten pořídil Pavel Pokorný.

Ukázka z knihy:

35

Jakmile se poprvé setkala o samotě s Waddingtonem, hned stočila hovor na Charlieho. Waddington se o něm přece zmínil toho večera, kdy dorazili. Předstírala, že ho zná jen jako manželova přítele.

„Nikdy mě moc nezajímal,“ řekl Waddington. „Podle mne je to nudný patron.“

„Tak to je asi těžké vás pobavit,“ odpověděla Kitty vesele a škádlivě, tónem, který tak snadno uměla naladit. „Podle mne je to zdaleka nejpopulárnější člověk v celém Hongkongu.“

„Já vím. To umí moc dobře. Být populární je jeho obor. Má dar přesvědčit každého, s kým se setká, že právě on je pro něj tím nejdůležitějším člověkem

na světě. Je kdykoliv ochoten prokázat vám službu, pokud ho to nijak neobtěžuje. Dokonce i když ho o něco poprosíte a on to neudělá, dokáže ve vás vyvolat dojem, že by vám jistě vyhověl, kdyby to bylo v lidských silách.“

„To je jistě hezká vlastnost.“

„Když někdo dbá pořád jen a jen o šarm, časem vám to začne připadat poněkud fádní, řekl bych. Pak vám možná přijde vhod jednat s někým, kdo možná není tak zábavný, ale o to upřímnější. Znám Charlieho Townsenda už spoustu let a někdy jsem ho přistihl bez té jeho masky. Vždyť jemu na mně nikdy nesešlo, jsem jen druhořadý celní úředník. A jsem si jist, že jemu nezáleží na nikom na světě, stará se jen sám o sebe.“

Kitty, pohodlně usazená v lehátku, na něj hleděla s úsměvem v očích a pohrávala si s nasazeným snubním prstenem.

„Ten to jistě dotáhne daleko. Má všude známosti. Vsadil bych se, že mu jednou budu říkat ‚Vaše excelence‘ a vstávat, když vstoupí do dveří.“

„Většina lidí soudí, že si povýšení zaslouží. Každý říká, že je velmi zdatný.“

„Zdatný? Nesmysl. Vždyť je to úplný pitomec. Jen umí působit dojmem, že udělá spoustu práce a všechno zvládá s bravurou. Není to ale pravda. Je zrovna tak pracovitý a zdatný jako všichni úředníci.“

„Jak tedy získal pověst muže na svém místě?“

„Na světě je spousta pošetilých lidí, kterým stačí, že s nimi nějaký vysoko postavený chlapík jedná jako rovný s rovným, poplácá je po zádech a řekne jim, že pro ně udělá cokoliv na světě. Každý si o něm pak řekne, jak je chytrý.

A kromě toho je tu ještě jeho manželka. To je skutečně zdatná žena. Má zdravé názory a její rady není dobré brát na lehkou váhu. Dokud se na ni může Charlie Townsend spoléhat, nehrozí mu, že by vyvedl nějakou hloupost. A to je hlavní předpoklad k tomu, aby člověk mohl udělat kariéru ve státní službě. Tam o chytré lidi nestojí. Kdo je chytrý, má nápady, a nápady znamenají problémy. Do úřadu potřebují lidi, kteří mají šarm a společenské vystupování, lidi, na které se dá spolehnout, že nikdy neprovedou nějakou pitomost. Jistě, Charlie Townsend rozhodně vyšplhá vysoko.“

„Proč ho nemáte rád?“

„Neříkám, že ho nemám rád.“

„Ale jeho manželku máte raději, že?“ usmála se Kitty.

„Asi jsem staromódní chlap. Líbí se mi ženy s aristokratickými manýry.“

„Škoda, že se neumí také lépe oblékat.“

„Chcete říci, že se neobléká dobře? To jsem si nikdy nevšiml.“

„Často jsem slýchala, že mají spolu velmi hezký vztah,“ pronesla Kitty a přivřenýma očima sledovala Waddingtonovu reakci.

„Má ji moc rád, to se musí nechat. Řekl bych, že je to jeho nejlepší povahový rys.“

„To nezní příliš jako pochvala.“

„Užívá si menší flirty, ale nikdy to není nic vážného. Je dost vychytralý na to, aby nechal takové věci zajít příliš daleko a způsobil si nepříjemnosti. A navíc není vášnivý, jen marnivý. Dělá mu dobře nechat se obdivovat. Teď už přibral, je mu čtyřicet a přestává o sebe dbát, ale když poprvé přijel do Číny, vypadal velmi dobře. Často jsem slýchal, jak si ho jeho žena dobírá kvůli úspěchům u žen.“

„Takže jí to jeho flirtování nevadí?“

„Vůbec ne. Dobře ví, že to nedojde nikam daleko. Říká, že by se s těmi chuděrkami, které se do Charlieho zamilují, ráda přátelila, ale že jsou vždycky tak fádní. Jak se dala slyšet, prý to pro ni není příliš lichotivé, že se do jejího muže vždycky zamilují jen úplně všední ženy.“

36

Když Waddington odešel, Kitty přemýšlela o tom, co jí tak lehkomyslně prozradil. Nebylo jí nijak příjemné to slyšet a musela se přemáhat, aby na sobě nedala znát, jak se jí to dotýká. Trpce si uvědomovala, že všechno, co Waddington řekl, je pravda. Věděla, že Charlie je hloupý a ješitný, že touží po lichotkách. Vzpomínala, jak jí samolibě vyprávěl všechny ty historky dokládající jeho schopnosti. Byl hrdý na to, že dokáže lidi napálit nebo podrazit. Jak musí být sama ničemná, když se tak vášnivě zamilovala do takového muže jen proto, že má hezké oči a pěknou postavu! Toužila jím opovrhovat, protože si uvědomovala, že dokud ho jen nenávidí, má velmi blízko k tomu milovat ho. To, jak se k ní choval, jí mělo dávno otevřít oči. Walter jím vždycky opovrhoval. Ach, kdyby ho tak dokázala dočista vypudit z mysli! Dobírala si ho snad jeho manželka kvůli tomu, jak je do něj Kitty očividně zblázněná? Dorothy by se s ní ráda přátelila, kdyby pro ni nebyla tak všední. Kitty se pousmála při pomyšlení na to, jak by matku pobouřilo, že o její dceři někdo takhle smýšlí.

V noci se jí ale o něm znovu zdálo. Cítila, jak ji svírají jeho paže, cítila na rtech jeho vroucí a vášnivé polibky. Co na tom sejde, jestli je tlustý, jestli je mu čtyřicet? Něžně a láskyplně se smála, když viděla, jak mu na ní záleží. Pro tu jeho dětinskou ješitnost ho milovala tím víc, protože ho mohla utěšovat a měla proč ho litovat. Když se probudila, kanuly jí z očí slzy.

Sama nechápala, proč jí připadá tak smutné plakat ze spaní.

Originally published under the title The Painted Veil

Copyright © by The Royal Literary Fund

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Pavel Pokorný, 2017

ISBN 978-80-7260-355-8

Greta Garbo ve filmovém přepisu románu Barevný závoj (1934).