Henning Mankell: Švédské holínky

Jedné podzimní noci se bývalý lékař Fredrik Welin probudí a zjistí, že mu hoří střecha nad hlavou. Plamenům unikne doslova na poslední chvíli a stihne popadnout jen pláštěnku a natáhnout si na nohy holínky — obě levé.

Jeho milovaný dům po prarodičích na ostrůvku v Baltském moři lehne popelem i s veškerým majetkem. Ohořelé trosky jako by se staly symbolem jeho osamělého života, který už se chýlí ke konci. Fredrik se nastěhuje do starého karavanu po dceři a hned si objedná nové holínky. Když mu přijede na pomoc jeho dcera Louisa a osloví ho sympatická novinářka kvůli rozhovoru pro místní noviny, obrátí se život stárnoucího muže vzhůru nohama...

Kniha je volným pokračováním Mankellova románu Italské boty (česky v roce 2017). Příběh se odehrává o osm let později. „Mankell umí velice dobře vystihnout univerzální lidský osud na příkladu jednoho člověka, aniž přitom sklouzává k podbízivosti. V portrétu starého protivy ztraceného v čase je přítomna určitá něha a právě ta z něj dělá člověka,“ napsala o knize švédská kritička Moa Matthisová v listu Dagens Nyheter.

Román vydává - jako všechny knihy Henninga Mankella v češtině - nakladatelství Host. Tuto v překladu Marie Voslářové

Ukázka z knihy:

Jedné podzimní noci před necelým rokem mi shořel dům. Bylo to v neděli. Odpoledne se zvedl vítr. Na větroměru jsem večer viděl, že v nárazech dosahuje rychlosti přes dvacet metrů za vteřinu. Vál ze severu a byl hodně studený, přestože podzim teprve začínal. Když jsem si šel kolem půl jedenácté lehnout, pomyslel jsem si, že na ostrov, který jsem zdědil po babičce a dědečkovi, se přihnala první podzimní bouřka.

Podzim, potom co nevidět zima. A s ní i noc, kdy moře začne zvolna pokrývat led.

Bylo to toho roku poprvé, kdy jsem si do postele zalezl v ponožkách. Chlad poprvé pořádně ukázal, co umí. Měsíc předtím jsem pracně opravil střechu. Pro ne právě zdatného řemeslníka to znamenalo pořádnou práci. Spousta tašek bylo starých a popraskaných. Moje ruce, které kdysi během složitých chirurgických zákroků svíraly skalpel, nebyly na manipulaci s hrubými střešními taškami stavěné.

Ture Jansson, který u nás na ostrovech celý život dělal poštovního doručovatele, ale už odešel do důchodu, se nabídl, že mi z přístavu doveze nové tašky. Ani si za to nenechal zaplatit. Měl jsem ve své loděnici improvizovanou ordinaci, kde jsem Janssona vyšetřoval s jeho domnělými neduhy, tak mu teď možná připadalo, že mi dluží protislužbu.

Rok za rokem jsem mu na molu před loděnicí prohlížel údajně bolavé paže a záda. Chodil jsem si pro stetoskop, který jsem měl zavěšený vedle balabána kajky, a pokaždé konstatoval, že jeho plíce i srdce pracují bezchybně. Všechna ta opakovaná vyšetření vždycky ukázala, že se Jansson těší výtečnému zdraví. Jeho obavy z vymyšlených chorob však byly tak obrovité, že jsem za svou dlouholetou lékařskou praxi nic podobného nezažil. Byl pošťák a zároveň hypochondr na plný úvazek.

Při jedné příležitosti si stěžoval, že ho bolí zuby. Tehdy

jsem se odmítl jeho potížemi zabývat. Nevím, jestli si potom na pevnině zašel k zubaři. Zajímalo by mě, jestli měl ten člověk vůbec někdy aspoň jediný kaz. Možná skřípal zuby ve spaní a rozbolely ho z toho?

Té noci, kdy vypukl požár, jsem si jako obvykle vzal prášek na spaní a brzy usnul.

Probudilo mě náhlé rozsvícení silných reflektorů. Když jsem otevřel oči, obklopovalo mě oslepující světlo. Pod stropem ložnice se kupila mračna šedého kouře. Ponožky jsem si zřejmě sundal ve spánku, když se v místnosti oteplilo. Vyskočil jsem z postele a seběhl po schodech do kuchyně. To pronikavé světlo zářilo všude. Všiml jsem si, že hodiny v kuchyni ukazují devatenáct minut po půlnoci. Popadl jsem černou pláštěnku, která visela u vchodových dveří, natáhl jsem si gumové holínky, přičemž jednu se mi vůbec nedařilo nazout, a vyřítil jsem se ven.

V tu chvíli už byl dům v plamenech. Oheň duněl a hučel.

Musel jsem sejít k molu a loděnici, žár začínal být nesnesitelný. Odtamtud jsem dění sledoval. V prvních okamžicích jsem se vůbec nezamýšlel nad tím, co katastrofální požár způsobilo. Jen jsem přihlížel, jak se nemyslitelné stává skutečností. Srdce mi bušilo, až jsem měl pocit, že se mi v hrudníku rozletí na kusy. Ten požár zuřil uvnitř mě stejně jako venku.

Čas se v žáru rozplynul. Začaly připlouvat lodi s rozespalými obyvateli šérů. Zpětně bych ale nedokázal říct, jak dlouho to trvalo ani kdo vůbec přijel. Vytřeštěně jsem zíral na oheň a jiskry, které vířivě vylétávaly k nočnímu nebi. V jednom děsivém okamžiku mi náhle připadalo, že skrze oheň vidím stařecké postavy dědy a babičky.

Na podzim, když zmizí letní návštěvníci a poslední plachetnice odplují zpátky do neznámých domovských přístavů, nás tu na ostrovech moc nezbývá. Někdo ale zahlédl zář ohně v noční temnotě. Potom se zpráva rozšířila a všichni chtěli pomoct. Požární čerpadla pobřežní stráže pumpovala slanou vodu a stříkala ji na hořící dům. Ale bylo už samozřejmě pozdě. Mělo to jen ten účinek, že spáleniště začalo zapáchat. Ohořelé dubové trámy a obložení stěn, tapety a podlahy z linolea v kombinaci se slanou vodou vydávají puch, na jaký se nezapomíná.

Za úsvitu nezbývalo nic než dýmající a čpící ruiny. Vítr zatím zeslábl. Bouře se přehnala dál nad Finský záliv.

Vítr jako by dovršil neblahé dílo ohně a přispěl k tomu, že z krásného domu mých prarodičů nezůstalo nic.

Za úsvitu jsem se taky poprvé dokázal zeptat sám sebe, proč požár vypukl. Neměl jsem rozžaté svíčky ani jsem nenechal svítit žádnou starou petrolejku. Nekouřil jsem ani jsem nerozdělával oheň ve starých kamnech. Před několika lety mi do domu zavedli elektřinu.

Vysvětlení neexistovalo. Jako by se dům podpálil sám.

Jako by dům mohl z únavy, stáří a znechucení spáchat sebevraždu.

Uvědomil jsem si, že jsem se zmýlil v jedné rozhodující představě o svém životě. Přistěhoval jsem se sem před mnoha lety, poté co jsem provedl neúspěšnou operaci, kvůli které jedna mladá žena přišla o ruku. Tehdy jsem často myslel na to, že dům, kde bydlím, tu stál v den, kdy jsem se narodil. A že tady bude stát i v den, kdy to tu opustím.

Ale spletl jsem se. Až odejdu, budou tady duby, břízy, olše a jeden jediný jasan. Ale z krásné ostrovní usedlosti zůstanou jen vyvýšené základy z kamenných bloků, které sem kdysi dotáhli přes led z dávno zavřeného lomu u Håkansborgu na pevnině.

Z myšlenek mě vytrhl Jansson, který si stoupl vedle mě. Oblečený byl v prastarých tmavomodrých montérkách.

Čepici neměl, zato však staré motorkářské rukavice. Poznával jsem je, nosil je v zimě, když led nebyl ani pevný, ani roztátý a on musel pro rozvážení pošty používat hydrokoptéru.

Prohlížel si moje boty. Podíval jsem se tím směrem taky a uvědomil jsem si, že jsem si na útěku natáhl dvě levé zelené holínky značky Tretorn. Už jsem chápal, proč se mi jedna z bot nazouvala tak ztuha. A proč se mi tak špatně došlapovalo, když jsem obíhal hořící dům.

„Přivezu ti jinou botu,“ nabídl se Jansson. „Mám doma nějaké liché.“

„Možná najdu v loděnici ještě jeden pár,“ odpověděl jsem.

„Ne,“ sdělil mi Jansson. „Byl jsem se tam podívat. Máš tam nějaké kožené boty a staré nesmeky, co si dřív lidi nasazovali na boty, když na útesech ubíjeli tuleně.“

Nepřekvapovalo mě, že mi Jansson už loděnici prohrabal. Tentokrát, pravda, kvůli mým dvěma levým holínkám. Ale věděl jsem už z dřívějška, že mi do přístřešku leze. Jansson byl čmuchal. Byl jsem už dlouho přesvědčený, že si čte všechny pohledy, které mu projdou rukama, když si od něj letní návštěvníci na molech kupují známky.

Jansson na mě pohlédl unavenýma očima. Byla to dlouhá noc.

„Kde budeš bydlet? Co teď budeš dělat?“

Neodpověděl jsem, protože jsem odpověď neznal.

Přiblížil jsem se k doutnající ruině. Levá holínka mě tlačila. To je všechno, co mi teď patří, pomyslel jsem si. Boty, které nejdou do páru. Všechno ostatní je fuč. Nemám se ani do čeho obléct.

V okamžiku, kdy jsem si uvědomil celý rozsah pohromy, mnou projel jakýsi naříkavý výkřik. Ale nic jsem neslyšel. Všechno, co se ve mně dělo, se odehrávalo nehlučně.

Jansson se znovu vynořil vedle mě. Pohyboval se zvláštním způsobem, jako by měl místo chodidel měkké tlapy. Objeví se zdánlivě odnikud a prostě tam stojí. Jako by věděl, jak neustále zůstávat mimo zorné pole ostatních.

Proč radši neshořel jeho ubohý barák na Stångskäru?

Jansson ucukl, jako by mou zahořklou myšlenku uhodl. Ale pochopil jsem, že jsem se zřejmě zašklebil

a on si to vysvětlil tak, že se postavil moc blízko.

„Můžeš samozřejmě bydlet u mě,“ řekl, když se vzpamatoval.

„Děkuju, že to říkáš,“ odpověděl jsem.

Potom jsem uviděl karavan své dcery Louisy, zaparkovaný v olšoví za Janssonem. Nedaleko stál vzrostlý dub, který dosud úplně neopadal. Karavan pořád ještě zakrývaly svěšené větve.

„Mám karavan,“ řekl jsem. „Můžu zatím bydlet tam.“

Jansson se na mě zkoumavě zadíval. Ale nic nenamítal.

Všichni, kdo se v průběhu noci sešli, se začali vracet ke svým lodím. Ale než se vydali na cestu, zastavovali se u mě a říkali, že mi samozřejmě rádi pomohou se vším, co bych mohl potřebovat.

Moje situace se skutečně během pár nočních hodin změnila natolik, že jsem náhle potřeboval všechno. Neměl jsem ani kompletní pár gumových holínek.

Copyright © Henning Mankell 2015

Published by agreement with Copenhagen

Literary Agency ApS, Copenhagen

Translation © Marie Voslářová, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-396-8

Henning Mankell: Italské boty

Překvapivý a dojemný příběh muže, který se ocitne na prahu svého obrození.

Fredrik Welin žije na malém ostrově, který je během zimních měsíců zcela obklopen ledem. Připadá si v životě tak ztracený, že každé ráno vysekává díru do ledu a noří se do mrazivé vody, aby si připomněl, že žije. Na ostrov zděděný po prarodičích se uchýlil poté, co jeho úspěšnou kariéru chirurga přerušila katastrofální chyba, a od té doby vnímá život tak letargicky, že v jeho obývacím pokoji nerušeně vyroste mraveniště. Jednoho dne se však na ledě objeví nečekaná návštěva, která si od Fredrika vynutí splnění dávného slibu. Vydají se spolu na podivnou, tesknou cestu...

Henning Mankell (1948—2015) se narodil ve Stockholmu, vyrůstal však na různých místech Švédska. Působil jako herec, divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak především v Africe, kde psal stranou evropského ruchu, jeho díla se ovšem odehrávají na všech kontinentech. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu komisaře Kurta Wallandera a napsal o něm sérii knih, které ho proslavily po celém světě. V češtině vyšel i Mankellův kriminální thriller Číňan (2009; česky Host 2011). Románem Italské boty (2006) se českým čtenářům poprvé představuje jako autor jiného než detektivního žánru. „Stejně jako ve svých nejlepších kriminálních románech se Mankell nevěnuje jen postavám, zápletce a ději, záhadě a rozuzlení, zamlčování a objevování, ale zároveň vytváří svébytný svět s jedinečnou myšlenkovou a emocionální atmosférou,“ napsal o románu recenzent listu The Irish Times.

Stejně jako všechny předchozí české překlady knih Henninga Mankella vydává i Italské boty brněnské nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

1

Když je zima, vždycky se cítím osamocenější.

Mráz za oknem mi připomíná chlad v mém těle. Jsem napadený ze dvou stran. Neustále však bojuju, jak proti zimě, tak proti osamocení. Proto každé ráno vysekávám díru do ledu. Kdyby v zamrzlé zátoce stál někdo s dalekohledem a sledoval, co dělám, musel by si myslet, že jsem blázen a že se chystám na smrt. Nahý muž v mrazivé zimě, který svírá v ruce sekeru a chystá se vysekat díru do ledu?

Vlastně možná doufám, že tam jednou někdo bude — černý stín proti vší té bělosti —, kdo by mě viděl a rozmýšlel se, jestli má zasáhnout, než bude pozdě. Mě však není nutné zachraňovat, protože já nehodlám spáchat sebevraždu.

Dřív v životě — v souvislosti s onou velkou katastrofou — ve mně zoufalství a vztek někdy tak nabraly na síle, až jsem uvažoval, že sám se sebou skoncuju. Ale nikdy jsem se o to nepokusil. Zbabělost mě věrně provází po celý život. Dřív jsem věřil a věřím tomu i teď, že v životě jde o to, abychom nepustili otěže. Život je křehká větev nad propastí. Na ní budu viset, dokud se udržím. Potom spadnu, já i všichni ostatní, a nevím, co mě čeká. Je tam dole někdo, kdo mě přivítá? Nebo mi vstříc pádí jenom chladná, tvrdá tma?

Moře je zamrzlé.

Letos, na počátku nového tisíciletí, je zima tuhá. Když jsem se ráno probudil do prosincové tmy, měl jsem dojem, že slyším led zpívat. Nevím, kde se ve mně vzala ta představa, že led dokáže zpívat. Možná mi to, když jsem byl malý, říkal dědeček, který se tady v šérech narodil.

Ale za tmy mě vzbudil nějaký zvuk. Nebyla to kočka ani pes. Mám dvě zvířata, která spí tvrději než já. Moje kočka je stará a ztuhlá a pes je na pravé ucho hluchý jako špalek a na levé slyší hodně špatně. Můžu kolem něj proklouznout a on si toho ani nevšimne.

Ale tenhle zvuk?

Pokusil jsem se ve tmě zorientovat. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že musí jít o led, který se pohybuje, třebaže tady v zálivu dosahuje deseticentimetrové tloušťky. Minulý týden, když jsem byl neklidnější než obvykle, jsem došel na okraj, kde se led setkává s otevřeným mořem. Bylo to víc než kilometr za posledním ostrůvkem. Led v zátoce by se tedy neměl pohybovat. On se však zvedal a klesal, skřípal a zpíval.

Naslouchal jsem těm zvukům a najednou jsem si pomyslel, že život utekl hrozně rychle. Teď jsem tady. Šestašedesátiletý muž, finančně nezávislý, se vzpomínkou, která ho neustále sužuje. Vyrostl jsem v chudobě, kterou si dnes v této zemi dokážeme představit jen stěží. Můj otec byl ušlápnutý číšník s nadváhou a máma se neustále snažila vyjít s penězi. Já jsem z téhle studny chudoby vylezl. Jako dítě jsem si tady často hrával a neměl jsem tušení o čase, který se krátí. V té době byli babička s dědečkem ještě činorodí, zatím nezestárli do nehybnosti a čekání. On voněl po rybách a jí chyběly všechny zuby. Ačkoliv byla vždycky hodná, v pohledu na to, jak se její úsměv otevíral jako černá díra, bylo něco děsivého.

Není to tak dávno, co jsem se nacházel uprostřed prvního jednání. Nyní už začal epilog.

Tam venku ve tmě zpíval led a já jsem přemýšlel, jestli se o mě nepokouší infarkt. Vstal jsem a změřil si tlak. Všechno bylo v pořádku, krevní tlak sto padesát pět na devadesát, pulz normální, šedesát čtyři úderů. Prohmatal jsem se, jestli mě něco nebolí. Mírně mě bolela levá noha. To se stává a nijak mě to neznepokojuje. Ale z toho ledu venku jsem se cítil špatně. Znělo to jako podivný sbor nejasných hlasů. Posadil jsem se v kuchyni a čekal do svítání. V trámech praskalo. Buď se dřevo rozpínalo mrazem, nebo se v některé ze svých tajných chodbiček pohybovala myš.

Teploměr za oknem ukazoval minus devatenáct stupňů.

Dneska udělám to, co každý zimní den. Obléknu si župan, na nohy natáhnu ustřižené holínky, vezmu sekeru a sejdu k molu. Otvor vysekám rychle, protože tam, kde dělám díru, nebývá led silný. Potom se svléknu a ponořím se do bahnité vody. Bolí to, ale když se opět vyškrábu na led, mráz jako by se proměnil v intenzivní teplo.

Do své černé díry lezu proto, abych pocítil, že pořád žiju. Potom mám pocit, že osamělost pomalu odeznívá. Jednoho dne možná zemřu šokem, až do díry vlezu. Dotýkám se dna, takže nezmizím pod ledem. Budu stát v otvoru, který brzy opět zamrzne. A tak mě najde Jansson, který po ostrůvcích rozváží poštu.

Nikdy, dokud bude žít, nepochopí, co se stalo.

Ale to mě nezajímá. Svůj domov jsem si zařídil jako nedobytnou pevnost — tady na ostrůvku, který jsem zdědil. Když vystoupím na pahorek za domem, mám výhled přímo na moře. Není tam nic kromě ostrůvků a skalisek, jejichž temné hřbety lze zahlédnout těsně nad hladinou vody nebo povrchem ledu. Když se podívám na druhou stranu, vnitřní šéry houstnou. Ale nikde nevidím jiný dům než ten svůj.

Samozřejmě jsem to takhle neplánoval.

Tento dům měl sloužit jako letní útočiště. Nikoliv jako nejzazší skanzen, který musím bránit. Každé ráno, když vysekám díru nebo se ponořím do letně vlahé vody, se znovu podivím, co se to vlastně s mým životem stalo.

Vím, co se přihodilo. Udělal jsem chybu. A neodvážil jsem se přijmout její důsledky. Kdybych tehdy věděl to, co vím dnes, co bych udělal? Nedokážu na to odpovědět. Jsem si jistý jenom tím, že bych nemusel sedět tady, jako vězeň daleko na moři.

Měl jsem žít podle nastaveného plánu.

Poměrně záhy jsem se rozhodl stát se lékařem. Došlo k tomu v den mých patnáctých narozenin, kdy mě otec k mému velkému údivu pozval do restaurace. On, který byl sám číšník a který v zarputilém boji za vlastní čest pracoval jenom přes den, nikdy večer. Pokud ho povolali na večerní směnu, vymluvil se. Pořád si pamatuju matčin neklidný pláč, když občas přišel domů a oznámil, že skončil. A najednou mě chtěl vzít do restaurace. Zaslechl jsem, jak se matka s otcem hádají, jestli mi to dovolí. Skončilo to tím, že se máma zamkla v ložnici. Dělávala to, když se něco postavilo proti ní. V jistých obzvlášť složitých obdobích trávila zamčená ve svém pokoji téměř veškerý čas. Vždycky to tam vonělo po levanduli a slzách. Já jsem spal na pohovce v kuchyni a otec si s hlasitým vzdycháním rozložil matraci na zemi.

Během života jsem se setkal s mnoha plačícími lidmi. Jako lékař jsem vídal umírající i ty, kteří se dozvěděli, že někdo z jejich blízkých onemocněl nevyléčitelnou chorobou. Ale jejich slzy nikdy nevydávaly takovou vůni, která by připomínala mou matku. Otec mi cestou do restaurace vykládal, že je přecitlivělá. Pořád tápu nad tím, co jsem mu tehdy odpověděl. Co jsem vlastně mohl říct? Moje první vzpomínky patří matce, jak hodiny a hodiny plakala nad penězi, které nám chyběly, nad chudobou, která čpěla ze všeho v našem životě. Otec jako by její nářky neslyšel. Když ho po příchodu domů přivítala s dobrou náladou, bylo všechno v pořádku. Pokud ležela v posteli ve své levandulové vůni, bylo to také dobré. Po večerech se otec věnoval třídění své velké sbírky cínových vojáčků, které rovnal v souladu s rekonstrukcemi historických bitev. Než jsem usnul, sedával na okraji mé postele, hladil mě po hlavě a stěžoval si, že moje matka je příliš citlivá, a tak mi bohužel nemůžou pořídit sourozence.

Vyrůstal jsem v zemi nikoho, mezi slzami a cínovými vojáčky. A s otcem, který tvrdohlavě prohlašoval, že číšník a operní zpěvák mají společné to, že oba k výkonu svého povolání potřebují pořádné boty.

Bylo to tak, jak rozhodl. Šli jsme do restaurace. Přistoupil k nám číšník, aby přijal objednávku. Otec se složitě a velmi podrobně vyptával na telecí biftek, který si nakonec poručil. Já jsem se rozhodl pro sledě. Léta na ostrově mě naučila mít rád ryby. Číšník se vzdálil.

Bylo to poprvé, kdy jsem směl vypít sklenku vína. Ihned mi stouplo do hlavy. Po jídle mě otec s úsměvem pozoroval a zeptal se, čemu bych se chtěl v životě věnovat.

Nevěděl jsem. Už jsem kvůli němu šel na reálku. Neveselá škola se svými ošuntělými vyučujícími a chodbami čpícími vlnou mi neskýtala prostor, abych se zamýšlel nad nějakou budoucností. Podstatné bylo jenom přežít další den, nenechat se načapat, že jsem neudělal úkol, a neupoutávat pozornost. Další den byl vždy velmi blízko, nedalo se přemýšlet o horizontu, který by ležel za koncem dalšího pololetí. Nevybavuju si, že bych někdy o budoucnosti hovořil se svými kamarády.

„Je ti patnáct,“ řekl otec. „Nastal čas, aby ses zamyslel nad tím, co chceš v budoucnu dělat. Chceš se pustit do hospodské branže? Možná se po skončení školy promyješ nádobím až do Ameriky. Bylo by fajn, kdyby ses porozhlídl po světě. Jenom nezapomínej na dobré boty.“

„Já nechci být číšník.“

Odpověděl jsem velmi ostře. Nepoznal jsem, jestli to otce zklamalo, nebo se mu ulevilo. Usrkl vína, ukazovákem si přejel přes kořen nosu a pak se zeptal, jestli skutečně nemám do budoucna žádné plány.

„Ne.“

„O něčem jsi musel přemýšlet. Které předměty máš nejradši?“

„Hudebku.“

„Ty umíš zpívat? To je pro mě novinka.“

„Neumím zpívat.“

„Nebo ses bez mého vědomí naučil hrát na nějaký nástroj?“

„Ne.“

„Tak proč máš nejradši hudebku?“

„Dirigent Ramberg se o mě nestará.“

„Co tím chceš říct?“

„Zajímají ho jenom ti, co zpívat umějí. Nás ostatních si nevšímá.“

„Takže máš nejradši předmět, kterého se ani neúčastníš?“

„Chemie je taky fajn.“

To otce očividně překvapilo. Na kratičký okamžik se zdálo, že pátrá ve svých vzdálených vzpomínkách z vlastních chudých školních let, zda vůbec takový předmět jako chemie existoval. Sledoval jsem ho jako očarovaný. Měnil se mi před očima. Dřív se na něm neměnilo nic kromě jeho oblečení, bot a barvy vlasů, které mu stále více šedivěly. Teď se stalo něco nečekaného. Jako by ho zachvátila náhlá bezmoc a já jsem ho teprve teď spatřil. Ačkoliv mnohokrát seděl na okraji mé postele a plaval se mnou tady v zátoce, stále se nacházel hodně daleko ode mě. Teď, ve své bezmoci, se mi přiblížil. Byl jsem silnější než onen muž, který seděl naproti mně u bílého ubrusu v restauraci, kde kapela hrála hudbu, kterou nikdo neposlouchal, cigaretový kouř se mísil se silnými parfémy a vína v jeho sklence ubývalo.

A tehdy jsem se rozhodl, jak odpovím. Svou budoucnost jsem objevil — nebo stvořil — právě v tom okamžiku. Otec na mě pohlédl šedivě modrýma očima. Vypadalo to, že se vzchopil z bezmoci, která ho postihla. Já jsem ji však viděl a nikdy na ni nezapomenu.

„Podle tebe je fajn chemie? Proč?“

„Protože budu doktor. To člověk musí něco vědět o chemických sloučeninách. Chci operovat.“

Pohlédl na mě s náhlým odporem.

„Ty budeš řezat do lidí?“

„Jo.“

„Lékařem se nestaneš jenom se zkouškou z reálky.“

„Budu pokračovat a udělám si maturitu.“

„Aby ses mohl prsty vrtat v lidských vnitřnostech?“

„Chci být chirurgem.“

A v tu chvíli se zrodil plán mého života. Nikdy dřív jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych se mohl stát lékařem. Neomdlíval jsem při pohledu na krev nebo injekci, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že bych strávil život v nemocničních chodbách a na operačních sálech. Když jsme toho dubnového večera kráčeli domů, otec přiopilý, já sám ovíněný patnáctiletý kluk, uvědomil jsem si, že nešlo jenom o odpověď mému otci. Dal jsem sám sobě slib.

Stanu se lékařem. Zasvětím život tomu, že budu řezat do lidských těl.

Copyright © by Henning Mankell 2006

Translation © Hana Švolbová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-028-8