Hubert Wolf: Případ Sant’Ambrogio

V roce 1998 zpřístupnil papež Jan Pavel II. tajný archiv Kongregace pro nauku víry, pokračovatelky římské inkvizice. O rok později se do studia těchto archivních materiálů pustil církevní historik a profesor münsterské univerzity Hubert Wolf. Výsledkem jeho dlouholeté práce se mj. stala historická studie Případ Sant’Ambrogio, která poprvé vyšla roku 2013.

Autor na základě analýzy dokumentů tajného inkvizičního procesu z počátku šedesátých let 19. století zrekonstruoval příběh odehrávající se poblíž sídla papeže v jednom z římských ženských klášterů na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století. Zde byl po dlouhá desetiletí pěstován kult údajné světice Marie Agnese Firraové, který přerostl do organizovaného psychického, sexuálního i jiného zneužívání novicek a řeholnic. Manipulace probíhala mj. prostřednictvím falešných zjevení, domnělých mystických dopisů psaných Pannou Marií apod.

Hlavní hybatelkou celého inkvizičního procesu, probíhajícího dva roky a před veřejností dokonale utajeného, byla kněžna Katharina von Hohenzollern-Sigmaringen. Tato urozená a zbožná šlechtična se do kláštera uchýlila s cílem uklidnit svou duši a ukrýt se před nelehkým osudem, ale záhy zjistila, že je ohrožena nejen její mravnost, ale také život. Přes prvotní nadšení a odhodlání zůstat v klášteře natrvalo brzy zjišťuje, že za uzavřenými zdmi se odehrávají zločiny kriminální, náboženské i mravní povahy. Hlavní iniciátorkou je zástupkyně abatyše Maria Luisa. Tato krásná mladá a ctižádostivá žena má na svědomí několik lidských životů, organizuje pod záminkou náboženského zasvěcení každodenní sexuální orgie a nechává se uctívat jako světice. Před kněžnou se postupně odhalují další a další zločiny, nenachází však zastání ani u představené kláštera, ani u zpovědníků, kteří jsou do skandálu také zapleteni. V podstatě nemá šanci uniknout a musí čelit travičským pokusům nedotknutelné světice Marie Luisy.

Několikaletá badatelská práce autora vyústila v obsáhlou a poutavou studii s prvky detektivního románu podloženou četnými archivními materiály a výpověďmi očitých svědků i obviněných. Případ Sant’Ambrogio není omezen jen na klauzuru samotného kláštera, ale odhaluje také pozadí zločinů a postupně před čtenářem otevírá mnohem širší a závažnější souvislosti, v nichž hrály nemalou úlohu také vysoce postavené církevní osobnosti.

Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. Jedná se například o knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše) a Konklave. Die Geheimnisse der Papstwahl (2017, Konkláve. Tajemství papežské volby).

Případ Sant’Ambrogio z německého originálu přeložil Lubomír Kotačka. Vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Maria Luisa Ridolfiová byla zřejmě svrchovaně sebevědomá a atraktivní mladá žena. Mnozí vyprávěli o její mimořádné kráse a jejím šarmu, jímž si dovedla získat lidi. Maria Luisa si byla svého působení na muže i ženy plně vědoma a svých půvabů cíleně využívala. Toho Americana si jednoduše otočila kolem prstu a s vysoce vzdělaným teologem Josephem Kleutgenem strávila nejen noc v posteli, nýbrž dohnala jej dokonce k tomu, že její krásu kladl na roveň půvabu Bohorodičky Marie. Nešlo však pouze o erotickou přitažlivost, Maria Luisa měla zvláštní charizma, jemuž se jen málokdo dokázal ubránit. Vždyť i jinak nepříliš snadno roznítitelná kněžna Katharina von Hohenzollern jí byla zpočátku zcela uchvácena.

Maria Luisa pocházela z prostých poměrů, jimž chtěla vstupem do kláštera uniknout. Jako mladá dívka byla tehdejší abatyší Sant’Ambrogia sexuálně zneužívána a bezprostředně poté začala se svými vizemi a extázemi, jež postupně nabývaly na intenzitě. Zda u těchto nadsmyslových projevů šlo o reakci na právě prožitou špatnou zkušenost, lze stěží posoudit. Nasvědčuje tomu fakt, že zjevení Panny Marie bylo častým průvodním projevem „syndromu chudoby, závislosti, nemoci, sociálního vyřazení, případně bolestného zážitku vyvolaného tělesným nebo duševním úrazem“. Například u stigmatizované vizionářky Marie von Mörl se mystické jevy objevily po ztýrání jejím otcem. Jedny své tělesné potíže, v daném případě silné bolesti hlavy, Maria Luisa sdílela s jinými extatickými ženami, například se „spolutrpitelkou“ Annou Kateřinou Emmerichovou. Maria Luisa si s tím ovšem poradila po svém. „Řeči extatického těla“ využila nejen jako „ženské strategie zvládání krize“ a jako „formy vyjádření prožitého utrpení“, nýbrž zcela vědomě k záměrné manipulaci bližních.

Maria Luisa už nechtěla trávit život na jeho stinné straně, nechtěla už patřit k prohrávajícím. K tomu, aby pomocí příkladů z dějin ženské mystiky vystupovala jako řeholnice s přímým spojením k Bohu a jiným nebeským osobám, neměla daleko, protože nadpřirozené úkazy byly v S ant’Ambrogiu tak jako tak na denním pořádku. Kryta nebeskou autoritou mohla Maria Luisa své mocenské nároky prosazovat nejprve uvnitř kláštera, posléze však i venku, v jistých kruzích papežské kurie. Díky svému přímému spojení s nebeskými mocnostmi byla Bohu blíže než kterýkoli kněz, biskup, a dokonce papež.

Na pochybnosti posvěcených mužů měla vždy v pohotovosti námitku: Mluvila o tom Matka Boží bezprostředně i s tebou? A jakkoli to vypadá přímo bláznivě, Maria Luisa měla se svou ženskou mystickou strategií u hierarchicky organizované, klerikální mužské církve úspěch.

To, že jí teologové a kardinálové skutečně věřili, lze pochopit jedině na pozadí katolicismu prosyceného touhou po zázracích, jaký panoval v Římě v druhé polovině 19. století. V apokalyptickém ovzduší vyvolaném pokračujícím scvrkáváním církevního státu a hrozícím obsazením Říma oddíly italského národního hnutí se každou chvíli počítalo se zásahem nebeských mocností do pozemského dění na ochranu papeže a kurie. A samozřejmě i papež, tak jako nemálo jeho současníků, věřil téměř každým dnem, že nastane nějaký zázrak.

Jenže Maria Luisa chtěla ještě víc. Nestačilo jí ovládat prosté zbožné ženy v Sant’Ambrogiu a využívat k tomu i několika duchovních. Chtěla založit něco trvalého, jež by zůstalo navždy spojeno s jejím jménem. A tak v ní uzrál plán, že se stane novou matkou zakladatelkou jako Agnese Firraová, za tím účelem založí nový klášter jako pobočku Sant’Ambrogia a stane se jeho abatyší. K tomu však potřebovala peníze, mnoho peněz, a protekci vlivných církevních hodnostářů.

Patří k tragice tohoto příběhu, že už samotná příprava nového kláštera, který se měl stát jejím mistrovským dílem, skončila pro krásnou mladou řeholnici katastrofou. Díky kardinálu Reisachovi se totiž ukázal na obzoru zdroj peněz, jejichž pomocí by se stavba pobočky Sant’Ambrogia dala financovat. Katharina von Hohenzollern byla zámožná a svůj vdovský důchod vložila do zvláštního klášterního fondu. Matka Boží k tomu rovnou napsala odpovídající dopis: „Princezna musí být má.“ Nikdo však nepočítal se zcela odlišnou mentalitou vzdělané německé šlechtičny. Kněžna prohlédla, co Maria Luisa chystá. Následkem byly travičské pokusy a nakonec proces před Svatým oficiem.

Církevní hodnostáři, kteří dříve lpěli na jejích rtech a ňadrech a uctívali ji jako živoucí světici, nechali Marii Luisu na holičkách. A před mužským soudcovským sborem Svatého oficia uspěli, tvrdíce, že byli oklamáni, a využívajíce obrannou strategii, jež se mohla opřít o běžná klišé týkající se žen: co jiného se přece dalo čekat od toho slabého pohlaví, od Eviných dcer, jež se tak snadno nechají svést ke zlému a samy ještě muže svádějí? Přitom ti mocní hodnostáři – kardinál protektor, kardinál kurie a zpovědník – museli od začátku vědět, oč tu jde. Bylo jejich povinností jako duchovních rádců se zneužitého dítěte ujmout a věnovat mu lidskou a náboženskou péči a pomoc. Namísto toho byla nyní ona jediná potrestána za vše, čeho by se nemohla dopustit, kdyby nebylo falešné důvěřivosti církevních představitelů, zatímco velební pánové z celé věci vyšli jen s minimálními následky.

Nesmí se ovšem zapomínat na to, že před světským soudem by Marii Luise jako několikanásobné vražedkyni hrozil trest smrti. I v církevním státě bylo podle tamějšího trestního zákoníku v 19. století „každé úmyslné a předem uvážené zabití“ trestáno smrtí. Travička by v žádném případě nemohla počítat s polehčujícími okolnostmi, spíše naopak: zatímco běžný trest smrti byl prováděn stětím, u vraždy jedem se počítalo se zostřením trestu – odsouzenec byl usmrcen výstřelem do zad.

Krev duchovních a řeholníků či řeholnic však zpravidla prolita nebyla. V církevním státě jim bylo uděleno takzvané privilegium fori, podle něhož při provinění trestněprávní nebo občanskoprávní povahy nesměli být souzeni světským soudem. Pouze ve velmi řídkých případech byli vydáni světské soudní moci a popraveni, jestliže v případě kacířství odvolání zvlášť tvrdošíjně odmítali, případně když spáchali hrdelní zločin a z duchovního stavu byli vyloučeni. Ostatně pozornost inkvizičního soudu se nesoustřeďovala na hrdelní zločiny, nýbrž na kacířství, přičemž na vraždy a vražedné pokusy se nahlíželo jako na jakési vedlejší delikty zaviněné falešnou vírou.

© Verlag C.H.Beck oHG, München 2013

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Lubomír Kotačka, 2017

ISBN 978-80-7260-351-0

Michael Kimmelman: Mistrovské dílo náhody. Ars vitae & vice versa

Kniha představuje soubor deseti samostatných esejů, v nichž se americký teoretik a kritik umění (a také klavírista) zamýšlí nad rolí umění v lidském životě, a to nejen z perspektivy individuálních umělců, nýbrž i „obyčejného“ diváka, kterému je tato kniha určena především. Michael Kimmelman v nich nabízí svůj osobní, místy filosoficky laděný, pohled na různá období, umělecké směry, tvůrčí individuality. Nejedná se však o žádný suchopárný faktografický uměleckohistorický přehled, nýbrž o zamyšlení nad životy a tvorbou několika slavných umělců (např. Bonnard, Chardin, Heizer aj.), ale i těch, kteří v českém prostředí příliš známí nejsou. Kimmelmanův vypravěčský styl je barvitý a nabitý informacemi.

Hlavním posláním knihy je ukázat čtenáři, jak se dívat na umění, co vše nám může umění nabídnout a především jak zvýšenou citlivostí a vnímavostí vůči okolnímu světu proměnit svůj vlastní život ve svébytné umělecké dílo. Různorodost námětů knihy se v součtu skládá v jakýsi kabinet divů, jenž je ostatně též námětem jedné z kapitol.

Český překlad vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Díky jedné z těch osudových náhod spatřil v roce 1893 malíř Pierre Bonnard v kterési pařížské ulici mladou drobnou ženu, jak vystupuje z tramvaje (alespoň tak se to traduje). Měřila asi jen sto padesát centimetrů, byla štíhlá a křehká a vzbuzovala dojem nervózního rozechvělého ptáčete. Později Bonnardovi prozradila, že jí je šestnáct a jmenuje se Marthe de Mélignyová. Doprovodil ji do práce – jak se ukázalo, přišívala umělé perly na smuteční věnce. Teprve o mnoho let později vyšlo najevo, že se ve skutečnosti jmenuje Maria Boursinová a že jí v době jejich prvního setkání nebylo šestnáct, nýbrž téměř o deset roků více.

V následujícím půlstoletí se z Marthe stala – řečeno slovy malířova životopisce Timothyho Hymana – „osoba, jež udávala směr Bonnardovu životu a dílu“. Její stupňující se nervozita, misantropie, žárlivost a hypochondrie je však svedla do ústraní a izolace. A tento způsob existence zase zpětně formoval Bonnardovu dráhu umělce, který svou tvorbou sledoval jakousi extatickou, do sebe pohrouženou vizi. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by se jakékoli umění – a obzvláště to velké, které zosobňuje Bonnard – dalo takto přímo a jednoduše vyvodit z jediné skutečnosti. Jak pravil historik umění Kenneth Clark, mistrovská díla jsou vždy mnohovrstevnatá. V Bonnardově případě se tyto vrstvy skládaly z vlivů Edgara Degase, Antoina Watteaua a starověkých řeckých soch. Avšak Marthe, anebo spíš city, které k ní Bonnard choval, zde působily jako katalyzátor. Je jen velmi nepravděpodobné, že by se onoho rána Bonnard vypravil ven, aby si našel partnerku, múzu, kterou pak bude moci donekonečna kreslit a malovat. Avšak pravděpodobně žádný jiný umělec se nikdy dříve ve své tvorbě nesoustředil tak oddaně a obsedantně na jednu jedinou osobu. Kdoví? Možná, aniž by si to byl tehdy vůbec uvědomil, rozpoznal v Marthe na první pohled intuitivně cosi, o čem vytušil, že by se mu jako malíři mohlo hodit. Je však jen stěží představitelné, že by už tenkrát snil o tom, že s touto křehkou bytostí stráví zbytek svého života takřka o samotě. Ať tak či onak, třebaže byl už tehdy, když se jejich oči poprvé střetly, významným umělcem, jeho jedinečný malířský styl se zrodil teprve krátce po jejich setkání. Kdyby se byl tehdy vydal jinou ulicí, podíval se opačným směrem a nespatřil ji vystupovat z tramvaje anebo kdyby ji nebyl sledoval a raději si zašel do kavárny, k někomu na návštěvu, kdyby se prostě jen zastavil, aby si zavázal tkaničku, býval by mohl potkat jinou ženu a vést úplně jiný život.

Mohli bychom tedy říci, že to bylo právě ono náhodné setkání s Marthe, jež Bonnarda nasměrovalo k jeho mistrovské tvorbě. Jinak řečeno, že ve vztahu, jenž řada umělcových přátel a pozorovatelů pokládala za klaustrofobický, ne-li přímo nešťastný, dokázal nalézt inspiraci k novátorskému, hlubokému a krásnému umění. Jednou ze základních lidských tužeb, jakož i nezbytným předpokladem veškeré umělecké tvorby, je intenzivní prožitek. S Marthe žil Bonnard sice v dobrovolné izolaci, s o to větším nasazením se však mohl věnovat vlastní tvorbě. Tvůrčí a příkladnou roli tu sehrála jeho silná vůle. „Nepřitahovalo mě ani tak umění jako takové, ale spíš umělecký život a vše, co s sebou přinášel,“ prohlásil jednou. „Malování a kreslení mě sice lákalo už dávno, ale nebyla to žádná neodolatelná vášeň – jen jsem chtěl za každou cenu prchnout před monotónním životem.“ To, co snad zvenku mohlo působit monotónně, znamenalo pro Bonnarda pravý opak. Malováním lyrických výjevů ze soužití s Marthe – vlastního domu, zahrady, pokoje, kde se podává snídaně, mísy se zralým ovocem na jídelním stole, pohledu z okna či koupající se Marthe – proměnil svůj život v ústraní v umění neutuchající vášně.

Všichni bohužel nemůžeme být tak talentovaní jako Bonnard, pro něhož přetvářet život v umění bylo zjevně druhou přirozeností. I přesto si myslím, že bychom se od něj mohli lecčemu přiučit: dovolit umění, aby nás ovlivňovalo. I kdyby to mělo být pouze tak, že své životy budeme žít s uměním, a tím je přetvářet v nový druh umění. Jen málokdo z nás je totiž druhým Bonnardem. Většinou bychom se spíš mohli poznat v osobě jistého zubaře z Baltimoru jménem Hugh Francis Hicks. Ten se ve volném čase věnoval svému velkému koníčku – sbírání žárovek. Nashromáždil na sedmdesát pět tisíc žárovek a dalších s nimi souvisejících předmětů. Před tím, než v roce 2002 zemřel a jeho dcery sbírku věnovaly Průmyslovému muzeu v Baltimoru, vystavoval ji po řadu let v soukromém muzeu umístěném v suterénu vlastního domu. Do Muzea zářících světel, jak si je pojmenoval, byl vstup zdarma. Návštěvníci se zde mohli pokochat nepřeberným množstvím nejrůznějších svítidel, počínaje lampou z původní pochodně sochy Svobody přes mikroskopickou žárovku bojové hlavice až po nejrůznější drobnosti a cetky z celých dějin elektrického osvětlení, jež se Hicksovi

podařilo nashromáždit za sedm desetiletí. Žárovky byly jeho nehasnoucí láskou. Když se před dveřmi muzea nečekaně zjevil neznámý zájemce, dr. Hicks vyběhl v plášti ze své ordinace v přízemí domu a návštěvníka s radostí provedl muzeem. Jedna z jeho dcer později vzpomínala, jak za sebou nechával pacienty v zubařském křesle, s peroxidem pěnícím v ústech. Muzeum každoročně navštívilo kolem šesti tisíc lidí. „Všichni, kdo sem přijdou, zalapají úžasem po dechu,“ pyšnil se. A nejspíš měl pravdu. Jeho neobvyklý koníček se nepochybně stal velkou pozoruhodností. V budování sbírky nacházel pocit uspokojení pramenící z nově objevené sběratelské vášně, v níž našel nový smysl života.

Sbírka, vměstnaná do starých dřevěných krabic se zažloutlými štítky a roztříděná podle druhu, období a velikosti světel, a dále pak do podkategorií typu svítidla nástěnná, pouliční a lustry, se nepředvídaně stala jeho mistrovským dílem. Nemám tím na mysli umělecké dílo v tradičním slova smyslu, jako je obraz či socha, nýbrž dílo vzešlé stejně jako umění z tvůrčího podnětu, z hlubokého nutkání následovaného maximálním nasazením. Hicksovo muzeum se stalo posvátným místem autorovy zvláštní vášně, jejíž hodnota (opět stejně jako v umění) spočívá v pozorném zkoumání nějakého objektu, v tomto případě prosté žárovky.

Líbí se mi ta šťastná shoda náhod, že právě žárovka představuje notoricky známou a vtipnou metaforu objevu. Vždyť je to právě obrázek žárovky, který naskočí komiksovým postavám v bublině, jakmile dostanou nějaký nápad. A nápad napsat knihu Mistrovské dílo náhody, který se kdysi zrodil v mé hlavě, byl velmi prostý. Nemělo jít o knihu dějin umění nebo umělecké kritiky, v níž by se rozebírala tvorba těch nejvýznačnějších či nejoblíbenějších malířů, sochařů či fotografů. Také ne všechno umění by nám mohlo být nějak ku prospěchu a den strávený ve společnosti špatného umění by nám připadal dlouhý a ponurý. Místo toho – a tady si vezměme za vzor život vznešeného umělce, jakým byl Bonnard, či vášeň nadšence přes žárovky, jakým byl dr. Hicks – by nám umění mohlo poskytnout určité vodítko, jak své životy prožívat naplno. Jinými slovy: tato kniha je částečně o tom, jak může tvorba, sběratelství či prostě jen chápavé vnímání umění proměnit každodenní život v mistrovské dílo. Tím samozřejmě netvrdím, že každý náš den bude perfektní, strávíme-li jej ve společnosti umění. Jelikož jsem však podstatnou část svého života věnoval studiu uměleckých děl, dospěl jsem k názoru, že vše, dokonce i tu nejvšednější denní událost, mohou poznatky z oblasti umění obohatit: že krása je často tam, kde ji vůbec nečekáte; že je to něco, co můžete objevovat, vymýšlet a sami pro sebe opakovaně vynalézat; že ty nejdůležitější věci na světě nejsou nikdy tak jednoduché, jak se zdají být, a že odmítnete-li se podřizovat diktátu zažitých formulí, bude váš život o něco bohatší.

A také že je dobré mít vždy oči doširoka otevřené, protože nikdy nevíte, co vás zrovna může potkat. Touha žít život bděleji je naší instinktivní potřebou bez ohledu na to, zda jste umělec-profesionál či umělec-amatér, a umění dobře vidět je nezbytnou dovedností, jež se dá naštěstí naučit.

V této knize bych k umění vidět rád přistupoval jako amatér. Mám tím na mysli amatéra v původním slova smyslu, jakožto nadšence, někoho, kdo se něčemu věnuje, protože to miluje, a to celým svým srdcem. Ten nejlepší amatér má schopnosti profesionála a skutečný profesionál si zase uchovává srdce amatéra: nedává průchod cynismu a ironii, jež jsou v určitých kruzích pokládány za sofistikované. Skepticismus je ovšem užitečný a pro kritiky dokonce nezbytný.

Ve své knize Dehumanizace umění, v kapitole příhodně nazvané „Ironický osud“ lamentuje španělský filozof José Ortega y Gasset nad tím, kterak naše averze k patosu a závislost na ironii „dává modernímu umění monotonní zbarvení, při kterém si zoufá i ten nejtrpělivější člověk“. Před pár lety jsem pro jeden časopis napsal článek o své zkušenosti z amatérské hudební soutěže, po letech jsem se totiž vrátil ke hře na klavír. Ohromil mě pohled na jednadevadesát dalších soutěžících z celého světa – vědce, mechaniky, lékaře, matky, právníky, diplomaty, počítačové experty, vedoucí kanceláří, bývalou Miss Minnesota atd. Ti všichni si ve svém pracovním životě našli čas na to, aby se dopravili do Fort Worth v Texasu a zúčastnili se prvního kola soutěže, což znamenalo zahrát přibližně deset minut před hrstkou úplně neznámých lidí. Mezi účastníky se našel i francouzský soudce, kadeřník z Denveru či sklenář z Oklahomy, který prodal piano, aby měl na kokain. Potom byl za krádež odsouzen do vězení, kde se mohl znovu začít věnovat hudbě, což mu nepochybně velmi pomohlo. Byl tam také jistý Len Horovitz, lékař, jenž se narodil s jedním palcem navíc a musel si jej nechat odstranit. Svěřil se do rukou medicíny, dostal novou šanci, naučil se hrát na piano, a tím překonal svůj handicap. S cambridgeským profesorem filozofie Dominicem Scottem, dalším ze soutěžících, se bavil o tom, proč si Řekové dávali hudbu do souvislosti s medicínou. „Byli přesvědčeni, že hudba léčí duši stejně jako medicína tělo,“ zněla Scottova odpověď. A totéž bychom mohli říct i o výtvarném umění. Tehdy mě úplně dojalo, kolik lidí reagovalo na můj článek. Čtenáři se mi svěřovali se svými příběhy, jak se vzdali vlastního tvůrčího úsilí a přišli tak o nějakou svou milovanou aktivitu. Psali o své touze znovu v sobě objevit to umělecké, ale i o svých obavách, že je to jen iracionálního přání či pouhý sen. Vždyť kdo by chtěl skončit jako onen starý byrokrat z Toulouse, o kterém píše Antoine de Saint-Exupéry: zalezlý do ulity „měšťáckého bezpečí“ staví si „takovou skrovnou hradbičku proti větrům, přílivům a odlivům i hvězdám“. A o něco dál: „Teď už hlína, z které jsi utvořen, vyschla a ztvrdla a nikdo už nedokáže probudit hudebníka, který v tobě spí, nebo básníka nebo astronoma, který v tobě zprvu přebýval.“

Honoré de Balzac napsal kdysi povídku Neznámé arcidílo pojednávající o malíři, který svému – dle mínění ostatních stále nehotovému – obrazu propadne natolik, že se do něj doslova zamiluje. Už jen ta pouhá myšlenka v něm znovu vzkřísí pocit mládí. Balzacův příběh naprosto uchvátil Pabla Picassa, který si pak dokonce v Paříži pronajal ateliér v ulici Grands-Augustins, kde se příběh údajně odehrál. Doktor Hicks v souvislosti se svou sbírkou použil naprosto výstižné slovo údiv. I tato kniha by chtěla být jakousi Wunderkammer, tedy kabinetem divů umění. Ty totiž někdy doukážou, podobně jako lidské srdce, popřít veškerou logiku a jindy zase přinést poučení, i když (a mnohdy protože) jsou jen těžko pochopitelné či vysvětlitelné. Říká se, že Edgar Degas v roce 1911 složil tu nejpodivuhodnější poklonu svému idolu z devatenáctého století Jeanu-Augustu-Dominiquu Ingresovi, když den co den chodil na jeho výstavu do pařížské Galerie Georgese Petita. Tou dobou byl již Degas velmi starý a navíc slepý. Na výstavu chodil jen proto, aby se mohl Ingresových obrazů dotýkat rukama.

Představuji si, že se jich toužil dotýkat stejným způsobem, jako rodiče hladí své děti – nejen z lásky, ale také proto, aby danou chvíli prostřednictvím fyzického kontaktu transcendovali. A v těchto gestech lásky a oddanosti, v místech dotyku s tím, co máme rádi a co má pro nás delší trvání než my sami, se čas na okamžik zastaví.

Copyright © Michael Kimmelman, 2005

All rights reserved

Translation © Kateřina Pietrasová, 2017

ISBN 978-80-7473-520-2

Rosemary Sullivan: Stalinova dcera

Otce si nevybrala, přesto nemohla uniknout jeho jménu ani svému původu.

Život Světlany Allilujevové byl plný zvratů a kontroverze, narodila se v roce 1926 a mládí strávila ve zdech Kremlu ve stínu svého otce, tehdejšího neomezeného vládce Sovětského svazu. O osmdesát pět let později zemřela v Americe jako osamělá stařena jménem Lana Petersová. Jaké byly osudy této ženy, se pokusila vylíčit historička a emeritní profesorka na University of Toronto Rosemary Sullivanová.  

Životopis Světlany Allilujevové sepsala Sullivanová ve spolupráci se Světlaninou dcerou Olgou a na základě mnoha hodin rozhovorů, studia korespondence a archivů FBI, CIA i ruských státních archivů. Vydán mohl být až po Světlanině smrti.

Biografie Stalinova dcera získala mnohá ocenění, mimo jiných ceny Plutarch Award za nejlepší životopis, New York Times Notable Book nebo The BC National Non-Fiction Prize. U nás vychází v překladu Jiřího Kobělky. Vydává ji nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Do ledna 1942 zatlačila Rudá armáda wehrmacht od bran Moskvy. Vraky německých tanků ležely před městem jako ohořelé kostry. Hitler tragicky podcenil lstivost Rusů v oblasti taktické obrany i krutost ruské zimy. Odhaduje se, že při bojích zahynul milion ruských vojáků i civilistů, ale Stalin bitvu o Moskvu vyhrál. V červenci dostala Světlana i její doprovod svolení k návratu do hlavního města. Na podzim předchozího roku požár téměř zničil daču Zubalovo a rodina se musela přestěhovat do křídla, které oheň ušetřil. Do října vyrostl na pozemku ošklivý nový dům natřený maskovací zelenou barvou.

Světlana se s otcem shledala až v srpnu, kdy ji povolali na jeho daču v Kuncevu, aby se zúčastnila večeře na Churchillovu počest. Britský premiér totiž přiletěl do Moskvy na poradu o spojenecké strategii. Zprávy, které přivezl, nebyly dobré. Druhá spojenecká fronta, jež by odvedla část Hitlerovy pozornosti i sil od válečných operací v SSSR, prý ještě drahnou dobu nevznikne.

Světlana netušila, proč ji na tuto večeři pozvali. Otec jí zakazoval veškeré styky s cizinci a nikdy ji neuváděl do diplomatických kruhů. Když ji představil Churchillovi a poznamenal, že jeho dcera je rusovlasá, prohlásil Churchill, že on taky býval zrzavý. „Jenže,“ ukázal si doutníkem na lysinu na hlavě, „podívej se na mě teď.“ Světlana se příliš styděla, než aby mu něco odpověděla. Za malý okamžik jí dal otec pusu a řekl jí, ať si jde po svých. Když se Světlana nad tímto podivným výstupem mnohem později zamýšlela, dospěla k závěru, že otec hrál před Churchillem „tyjátr“. Chtěl mu ukázat, že má okouzlující rodinný život.

Světlana tehdy chodila do desáté třídy. Četla Schillera, Goetheho, Gorkého, Čechova i díla básníků Majakovského a Jesenina. Milovala Dostojevského, přestože otec jeho knihy zakázal. Pomalu z ní rostla mladá žena s vlastním názorem. Podle její kamarádky Marfy Peškovové však měl Stalin vůči dospívající dceři stále větší výhrady. Když si oblékla sukni nad kolena, kraťasy nebo ponožky místo punčoch, začal láteřit: „Co to je?! To chceš chodit nahá?“ Nařídil jí, že musí nosit šaravary (široké kalhoty stažené u kotníků), a nechal jí ušít šaty, které jí zahalovaly nohy. Světlanu jeho výčitky často doháněly k slzám, ale byla umíněná a svou vzpouru chytře dávkovala. Pomalu si zkracovala lem šatů, až jí nakonec sahal nad kolena. Věděla, že zaneprázdněný otec si toho nevšimne.

Na podzim roku 1942 nastoupila na vzorovou školu č. 25 nová žačka Olga Rifkinová. Na poměry této elitní vzdělávací instituce měla dost neobvyklou minulost. Pocházela z chudé židovské rodiny, která se spolu s dalšími dvěma rodinami dělila o dvoupokojový obecní byt. V červnu 1941 evakuovali rodinu do Penzy a Olga zmeškala celý školní rok. Po návratu do Moskvy ji přijali na vzorovou školu č. 25, která měla pro podobné děti vyhrazená místa. Během studia bydlela u babičky.

Olžiny vzpomínky na školu byly vesměs nešťastné. Učitelé sice nikdy nerozlišovali mezi chudými a bohatými dětmi, ale spolužáci jí dávali najevo nadřazenost. Olga to při zpětném ohlédnutí komentovala: „Jen jeden člověk, který měl přitom největší důvod se naparovat…, byl skutečnou ‚osobností‘ nedbající na vlastní postavení. Byla to Světlana Stalinová.“

Netrvalo dlouho a obě dívky spolu seděly v jedné lavici. Po škole chodily na dlouhé procházky podél řeky Moskvy, které však mnohdy přerušilo Světlanino náhlé oznámení: „Nemůžu se opozdit. Dneska přijede táta. Dva týdny jsem ho neviděla.“ Olga měla dojem, že podobně jako většina lidí vnímá Světlana svého otce jako „velkého a slavného Stalina, ale už ne tolik jako vlastního tátu“.

Ve škole každopádně Světlana jako Stalinova dcera nevystupovala. Často si stěžovala, že se na ni spolužáci dívají jako na „zasvěcence“, který má přístup k tajným informacím. Ona však Olgu ujistila: „Nic nevím a vlastně je mi to jedno.“ Nesnášela učitele, který ji nutil sepisovat seznamy všech věcí nesoucích otcovo jméno: hora v Permu, Stalingrad na Volze, automobil ZiS (Zavod imeni Stalina neboli Stalinův závod). Olga na to vzpomínala takto: „Nebohá Světlana. Tolik chtěla být stejná jako všichni ostatní. Vzpomínám si, jak jednou šlápla jednomu mladíkovi na nohu a on jí řekl, že je ‚rezavá kráva‘ – zářila tehdy radostí.“

Jedním z vnějších znaků Světlanina postavení však byla skutečnost, že měla osobního strážce Michaila Klimova, který ji doprovázel během evakuace do Kujbyševa. Většina elitních dětí podobného bodyguarda měla – Molotovovy děti například hned tři. Tito muži měli vedle školních šaten vlastní místnost, kde trávili den. Olga se Světlanou však hrály na klavír a často chodily na konzervatoř poslouchat hudbu svých oblíbených skladatelů: Bacha, Mozarta, Čajkovského nebo Prokofjeva. Klimov jim kupoval lístky. Když byla na programu nějaká houslová skladba, pokaždé zabručel: „Už zase budeme řezat dříví,“ posadil se za ně a otřásl se odporem. Světlana postupně začala mít Klimova ráda, ale štvalo ji, že ho má neustále v patách jako stín.

Po návratu do Moskvy trávila Světlana mnoho času na dače Zubalovo, zatímco její otec, jehož plně zaměstnávala válka, většinou seděl v bunkru s politbyrem. V Zubalovu bydlel také Světlanin bratr Vasilij s manželkou Galinou. V té době jednadvacetiletý Vasilij vystudoval Institut letectví v Lipecku, v říjnu 1941 se stal kapitánem a v únoru 1942 ho povýšili na plukovníka. Jeho přítel Stěpan Mikojan, jenž ležel zraněný v nemocnici, vzpomínal na své překvapení, když ho Vasilij navštívil v Kujbyševě v plukovnické uniformě. Vasilij mu prý později vysvětlil, že si ho otec vzal stranou a řekl mu, že si nepřeje, aby létal. Příliš mnoho synů stranické elity už takto přišlo o život: Mikojanův bratr, Chruščovův syn, válečný hrdina Timur Frunze. Vasilije jmenovali velitelem Inspekčního velení vzdušných sil, aby mohl zůstat na zemi. Absolvoval jen jednu nebo nanejvýš dvě bojové mise. Stalin byl sice na Vasilije často přísný a hrubý, ale Stěpan Mikojan byl přesvědčený, že syna opravdu miluje. Zanedlouho dostal Vasilij okázalou kancelář na moskevské Pirogovově ulici.

Vasilij se obklopil kolegy z řad pilotů a choval se k nim jako k dvořanům. Rád je hostil ve své oblíbené gruzínské restauraci Aragvi, kde se nešetřilo na jídle, přestože kolem zuřila válka a Moskva byla stále bombardována.

Na podzim pozval Vasilij do Zubalova přátele a uspořádal pro ně několikadenní oslavu. Většina hostů byla nějak zapojená do války – piloti létající na bojové mise, kameramani natáčející záběry z fronty, často v zákopech nebo pomocí kamer upevněných na tancích, spisovatelé přinášející válečné reportáže. Večery na dače se nesly ve znamení téměř hemingwayovské okázalosti. Všichni se dívali na filmy v malém soukromém kinosále a poslouchali americké jazzové melodie, které se neustále linuly z gramofonu. Během dlouhých opilých nocí tančili hosté foxtrot. Vědomí blízkosti smrti vtisklo tomuto

hýření u mnoha hostů nevídanou intenzitu.

Vasilij trval na tom, aby se večírků účastnila i jeho sestra. Světlana většinou tyto bakchanálie sledovala zpovzdálí. Přátelé, kteří se jich účastnili, například Marfa Peškovová, si všimli, že Světlana náhle rozkvetla v atraktivní mladou ženu, přestože jakoby stále uzavřenou vesvé soukromé trýzni. Někdy se večírky vymkly z ruky. Když byl Vasilij během jednoho z nich velmi opilý, trval na tom, aby jeho těhotná manželka řekla nějaký vtip. Galina to odmítla a on ji udeřil tak, že se zapotácela a naštěstí dopadla na gauč. Rozlícená Světlana pak vyhodila bratra i jeho opilé kumpány z dači. Večírky však pokračovaly.

Světlana předpokládala, že si jí nikdo nevšímá, ale ve skutečnosti neunikla pozornosti Alexeje Jakovleviče Kaplera. Tehdy osmatřicetiletý Žid Kapler byl jedním z nejslavnějších scenáristů v SSSR. Byl autorem výpravných filmů Lenin v Řijnu a Lenin v roce 1918 a v roce 1941 obdržel prestižní Stalinovu cenu. Údajně spolupracoval s Vasilijem na filmu o pilotech vojenského letectva, ale během

večerů většinou jen popíjel a snímek nikdy nevznikl. Patřil do vnitřního okruhu lidí blízkých hlavě státu – mezi nejlepší přátele diktátorova syna, divokého a bezuzdného muže. Bylo to opojné. Navíc evidentně miloval riziko. Byl sice ženatý, ale k jeho zármutku žili s manželkou odděleně a na daču přijel sám.

Jednoho večera dostala skupina ze Zubalova pozvání na neveřejnou projekci jakéhosi snímku na ulici Gnězdnikovského a Světlana náhle zjistila, že se s Kaplerem baví o kinematografii. Léta, kdy se v Kremlu dívala s otcem na filmy, se vyplatila. Kapler byl unešený. Když o několik let později popisoval jednomu novináři, jaký měl ze Světlany dojem, prohlásil, že ho překvapila. Lišila se od ostatních dívek kolem něj. Čekal od ní něco jiného. Velmi na něj zapůsobily „její půvab a inteligence…, způsob, jakým se bavila s lidmi kolem sebe, i její kritika různých aspektů sovětského života – zkrátka v sobě měla svobodu“. Její „soudy byly smělé a její chování neokázalé“. Neparádila se jako ostatní ženy, nepoutala na sebe pozornost křiklavými kostýmy. Nosila „praktické, dobře střižené šaty“.

 Osmého listopadu se v Zubalovu konala oslava výročí revoluce. Ke Světlaninu překvapení ji Kapler požádal o tanec. Cítila se nesvá a nemotorná. Byla tak mladá. Kapler se jí zeptal, proč se tváří tak smutně, a rovněž ho zajímala nádherná brož, která vkusně doplňovala její jinak střízlivé šaty. Zeptal se Světlany, jestli je to nějaký dárek, a ona mu vysvětlila, že brož patřila její matce a že na dnešek připadá desáté výročí její smrti, i když to vypadá, že na to všichni zapomněli nebo je jim to jedno. A jak ji Kapler během tance držel, vyklopila mu svůj životní příběh. Mluvila o svém dětství i o utrpěných ztrátách, ale o otci se příliš nebavila. Kapler z toho vyrozuměl, že „je zřejmě něco rozděluje“.

Okouzlující, smělý, světaznalý a zkušený Kapler byl pro šestnáctiletou dívku plnou ideálů neodolatelný. A zdálo se, že i ona přitahuje jeho. Nosil jí zakázané knihy včetně Hemingwayova románu Komu zvoní hrana. Dokázal obstarat jeho ruský překlad, který koloval mezi přáteli. Tato kniha byla oficiálně zakázaná; Hemingwayův portrét vraždícího komunistického komisaře, který řídil čistky trockistů během občanské války ve Španělsku, byl až příliš otevřený.

Oba mladí lidé si hledali záminky, aby mohli být spolu. Světlanin otec se o jejich schůzkách samozřejmě nesměl dozvědět. Kapler vždy čekal na Světlanu před školou – rozpačitě bloumal opodál. Pak se šli spolu projít do lesa, kde si Kapler držel její ruku ve své kapse, nebo se až do zatemnění courali moskevskými ulicemi. Někdy zamířili do nevytopené Treťjakovské galerie a celé hodiny se procházeli chodbami. Navštěvovali i soukromé projekce v Klubu přátel filmového umění a na ministerstvu kinematografie na ulici Gnězdnikovského. Setkávali se ve Velkém divadle a rozplývali se štěstím, když se jim naskytla možnost projít se během představení ve foyer.

Světlanin osobní strážce Michail Klimov se neustále držel pár kroků za nimi. Kaplera jako by jeho společnost těšila a čas od času mu nabídl i cigaretu. Světlaně připadal Klimov laskavý, a dokonce měla pocit, že je mu jí líto, neboť musí vést „absurdní život“. Snad si ona i Kapler mysleli, že je Klimov nezradí, jenže bodyguarda ve skutečnosti jejich stále intenzivnější vztah děsil. Dobře věděl, že Stalin nechává dceři odposlouchávat telefon a otevírat korespondenci a že ho agenti NKGB denně zpravují o všech jejích aktivitách.

Jenže co oba mladí lidé vlastně dělali špatného? Nikdy se nemohli fyzicky sblížit, protože měli neustále v patách ozbrojeného strážce, a to propůjčovalo jejich vztahu nádech romantické beznaděje. Světlana pokládala Kaplera za „nejchytřejšího, nejlaskavějšího a nejinteligentnějšího člověka na zeměkouli“. Ona pro něj byla bystrá Lolita, dítě toužící dozvědět se něco o světě. Byla tak otřesným způsobem osamělá, „obklopená a deptaná atmosférou hodnou boha“. „Světa mě opravdu potřebuje,“ nechal se slyšet Kapler.

Oba milenci si své drobné podvůdky až lehkovážně vychutnávali. Kamarádi přezdívali Kaplerovi „Ljusja“ (což zní jako ženské jméno) a Světlana si s ním chodila telefonovat do babiččina kremelského

bytu. Babička Olga si celou dobu myslela, že si vnučka povídá s kamarádkou.

Zanedlouho Kapler odjel do Běloruska, kde měl zpravodajsky pokrývat místní partyzánskou válku, jednu z nejnebezpečnějších ze všech, a poté se přesunul do Stalingradu, aby psal pro deník Pravda články o tamní bitvě. Čtrnáctého prosince vyšel „zvláštnímu dopisovateli A. Kaplerovi“ v Pravdě článek s názvem „Dopisy poručíka L. ze Stalingradu – Dopis první“. Šlo o popis Stalingradu, který fiktivní voják píše domů své milé:

Dnes sněžilo. Ve Stalingradu je zima. Obloha jako by klesla, takže teď visí nízko jako strop v izbě… Jak se ti daří? Vzpomínáš na Zamoskvorečje? Na naše dostaveníčka v Treťjakovské galerii? Jak už tam zavírali, ostraha nás vyhazovala zvoněním na zvonek a my si pak nemohli vzpomenout, před kterým obrazem jsme celý den seděli a dívali se jeden druhému do očí? Dodnes o tom obrazu vůbec nic nevím – jen to, že bylo nádherné před ním sedět, a dotyčnému umělci za to děkuji.

Kapler pak pokračoval popisem války. Článek působí jako filmový scénář pojednávající o hrdinné čistotě ozbrojeného konfliktu, v němž jsou láska, utrpení, přátelství a smrt milionkrát koncentrovanější než za běžného života. Jako by se i oba milenci zmítaní romantickou vášní náhle ocitli ve filmu. Kapler svůj dopis zakončil projevem potlačené touhy: „Už je skoro večer. I v Moskvě už je téměř večer. Ze svého okna vidíš zubatou kremelskou zeď i oblohu nad ní – moskevskou oblohu. Možná i u vás zrovna teď sněží. Tvůj L.“

Těžko si představit Stalinovo rozhořčení, když si článek pře četl a poznal v něm narážku na Světlanu. Kapler se odvážil napsat milostný dopis diktátorově dceři, což byla neslýchaná indiskrétnost. Marfa Peškovová později vzpomínala, že Světlana přinesla dotyčné noviny do školy. Chápala sice, jak jsou Kaplerova slova nebezpečná, ale zároveň jimi byla hluboce dojatá.

Když se Kapler vrátil na oslavy Nového roku do Moskvy, Světlana mu oznámila, že už se nesmějí scházet, a dokonce si ani volat. Mlčení jim vydrželo do konce ledna, kdy si opět začali telefonovat. Dohodli se na smluveném kódu. Když jeden druhému zavolal a dvakrát beze slova foukl do sluchátka, znamenalo to: „Jsem tady. Vzpomínám na tebe.“ Načež zavěsili.

Jednou večer začátkem února zazvonil Kaplerovi telefon. Drsný hlas na druhém konci linky patřil plukovníku V. Rumjancevovi, zástupci velitele Stalinovy ochranky. Oznámil Kaplerovi, že bezpečnostní agenti všechno vědí, a navrhl mu, ať okamžitě odjede z Moskvy. „Jděte k čertu,“ odpověděl mu Kapler.

Během února Kapler se Světlanou opět začali chodit na procházky do lesa a scházet se v divadle, přičemž její osobní strážce se stále držel v těsném závěsu. Na konci února si dohodli poslední schůzku v jednom bytě nedaleko Kurského nádraží, který k podobným účelům využívali Kaplerovi kolegové-piloti. Věrný Michail Klimov však byl stále s nimi. Světlana ho přesvědčila, ať se posadí do vedlejší místnosti, ale musela nechat otevřené dveře. Oba milenci se pak naposledy beze slova políbili. Stejně jako je doteky naplňovaly vášní, vyvolávalo v nich loučení hluboký zármutek; hlavně pro Světlanu byl Kaplerův odjezd zničující zprávou. Byl 28. únor, den jejích narozenin. Právě dovršila sedmnáct let.

Kapler se chystal odjet do Taškentu, aby tam podle vlastního scénáře natočil film s názvem Na obranu otčiny. On sám popsal následující události tak, že 2. března odjel na zasedání komise filmového průmyslu. Když vystupoval z auta, přistoupil k němu muž, ukázal mu služební odznak a vyzval ho, ať se opět posadí do auta. On sám usedl na sedadlo spolujezdce, a když se ho Kapler zeptal, kam pojedou, muž odvětil: „Do Lubjanky.“

„Je pro to nějaký důvod?“ reagoval Kapler. „Obvinili mě z něčeho? Byl na mě vydán zatykač?“

Muž neřekl nic. Kapler si všiml, že za nimi jede černý packard. Když na sedadle spolujezdce poznal generála Nikolaje Vlasika, velitele Stalinovy osobní ochranky, věděl, že je ztracený. Odjeli na náměstí Lubjanka, kde stála socha Felixe Dzeržinského, zakladatele Leninovy tajné policie Čeka, a shlížela na obávanou věznici. Těžké brány Lubjanky se otevřely. Mohutná budova v novobarokním slohu byla už v té době synonymem pro hrůzy NKVD. Za carského Ruska v ní sídlila pojišťovna a dodnes se v ní zachoval impozantní mramorový vchod a parketové podlahy. Ve spletitém sklepení se však nacházely cely a mučicí komory, které byly koncem 30. let značně vytížené.

Když se dostavil náměstek ministra Bogdan Kabulov, pochopil Kapler, že jeho případ má nejvyšší prioritu. O Světlaně se zatím nikdo nezmínil a nepadlo ani Stalinovo jméno. Kapler byl obviněn ze styku se zahraničními osobami – což se nedalo popřít, protože znal všechny zahraniční dopisovatele v Moskvě – a ze špionáže pro Anglii.

Kabulov začal odříkávat: „Alexeji Jakovleviči Kaplere, podle paragrafu 58 našeho zákona jste zatčen, neboť jste ve svých veřejných projevech vyjadřoval protisovětské a kontrarevoluční názory.“ Žádný proces nebyl zapotřebí. Žádná obhajoba se nedala předložit. Namísto obvyklých deseti let, které se za tento prohřešek ukládaly, nicméně Kaplera odsoudili na pouhých pět let v pracovním táboře.

Zabavili mu osobní věci, rozdělili je na jednotlivé položky a nechali si podepsat jejich převzetí. S manželkou Taťánou Zlatogorovovou Kapler komunikovat nesměl a se Světlanou už vůbec ne. Na druhou stranu byl příliš známý na to, aby jen tak zmizel. Válka rozvázala pár lidem jazyk, zejména v armádě a na frontě, a z Kaplerova zatčení se stal postupně velký skandál. Ani obsah jeho výpravných filmů, ani apely jeho odvážnějších kolegů však nepomohly. Všichni věděli, že příčinou jeho zatčení je ve skutečnosti indiskrétní milostný poměr s vůdcovou dcerou.

Později Kapler tvrdil, že věděl, jak vztah se Světlanou zákonitě skončí, ale z nějakého důvodu ho to fascinovalo. Na otázku, proč se tehdy neřídil radou plukovníka Rumjanceva, Kapler odpověděl: „Kdo ví? Byla to i otázka sebeúcty.“

Na Světlaně ho přitahovaly vlastnosti, které označoval za „vnitřní svobodu“ či „smělý úsudek“. Z jeho pohledu nešlo o tělesné svádění, nýbrž o „nevinnou okouzlenost“. Vnímal její zoufalství a měl pocit, že jí rozumí.

Třetího března přijel Stalin do kremelského bytu právě ve chvíli, kdy se Světlana vypravovala do školy. Její chůva Alexandra Andrejevna byla stále v pokoji. Stalin, sinalý vztekem, Světlanu žádal, aby mu vydala dopisy toho jejího „pisálka“. Slovo pisálka přitom opovržlivě vyštěkl. Prohlásil, že o všem ví. V náprsní kapse má totiž nahrávky jejich telefonních rozhovorů. „Ten tvůj Kapler je britský špion,“ pěnil. „Zatkli ho.“ Zkoprnělá Světlana vydala otci všechno, co jí Kapler daroval či poslal: dopisy, fotografie, zápisníky. Před Stalinem se zmohla jen na protest, že Kaplera miluje. Stalin se s kousavou ironií otočil k chůvě. „Tak ona ho miluje,“ řekl a dal dceři facku. Bylo to poprvé, co ji uhodil. „Jen se podívej…, jak hluboko klesla. Venku zuří tak strašná válka a ona se celou dobu stará jen o šoustání.“ Chůvě se podařilo vykoktat: „Ne. Ne. Ne. Já ji znám.“ Stalin se otočil ke Světlaně. „Vždyť se na sebe podívej! Kdo by tě chtěl? Ty blázne! Ten má ženské všude, kam se vrtne.“ Skutečnost, že když se on sám zamiloval do Nadi, bylo jemu devětatřicet a jí šestnáct, Stalinovi jaksi unikala.

Světlana byla v takovém šoku, že jí chvíli trvalo, než jí došlo, že otec označil Kaplera za britského špiona. Otřáslo to s ní. Věděla totiž, co to znamená. Když se večer vrátila ze školy, seděl Stalin v jídelně, četl dopisy od Kaplera a trhal je. „Pisálek!“ ulevil si. „Neumí ani pořádně psát rusky! Ona si ani neumí najít Rusa.“ Světlana byla přesvědčená, že otce „ze všeho nejvíc trápí fakt, že Kapler je Žid“.

Nepokusila se však Kaplera kontaktovat. Věděla, že nemůže mluvit ani s jeho přáteli, protože by se to Stalin dozvěděl a Kaplerovi by to ještě přitížilo. Dnes už chápala, že její otec „rovná se stát“.

Kaplera rok drželi na samotce v Lubjance a pak ho převezli do sibiřské Vorkuty. Italský novinář Enzo Biagi později zaznamenal Kaplerovo líčení, podle něhož ho vezli v „havranovi“ neboli vězeňské dodávce, kde s ním cestovali i další „úchylkáři: teroristé, trockisté, bývalí sociální demokraté“. Vorkuta představovala centrum vězeňského komplexu nacházejícího se v autonomní Komijské republice, uprostřed uhelné pánve. Komplex nechvalně proslul brutálním a vykořisťovatelským zacházením s vězni. Kaplerovi však přálo štěstí. Ředitel tábora Michail Malcev, kterého o rok dříve jmenovali do funkce s úkolem proměnit Vorkutu ve vzorové město, si ho coby nejslavnějšího vězně vybral jako oficiálního fotografa města a vězeňského komplexu. Kapler se stal jedním ze zazonniků (vězňů, kteří směli chodit „za zónu“) a získal svolení bydlet a pracovat mimo vězeňský objekt. Zanedlouho se stal členem Vorkutského hudebně dramatického divadla, jehož ansámbl tvořili vězni, seznámil se s herečkou Valentinou Tokaraskou a stal se jejím milencem. V sovětském gulagu neustále docházelo k nečekaným zvratům, které rozhodovaly o přežití či smrti.

Po odpykání pětiletého trestu Kaplera propustili s varováním, že se za žádných okolností nesmí vracet do Moskvy. Kapler se rozhodl odjet do Kyjeva, kde žili jeho rodiče, ale ještě předtím se tajně vydal do Moskvy v naději, že se tam shledá se svou ženou. Zdržel se pouhé dva dny a vůbec se nepokusil sejít se Světlanou. Jakmile však nastoupil do vlaku do Kyjeva, obklopili ho policisté v civilu a na příští stanici ho vytáhli z vozu. Dostal dalších pět let nucených prací, tentokrát v uhelném dole v Intě, který ležel v Pečorské uhelné pánvi a panovaly v něm brutální podmínky. Při životě a v příčetném stavu ho držely jen Valentininy návštěvy a balíčky na přilepšenou.

Světlanin bratranec Vladimir Allilujev vzpomínal, jaká vřava zavládla v Zubalovu bezprostředně po Kaplerově zatčení. „Všechny odtamtud vykopli,“ prohlásil doslova. „A všichni dostali pořádně za vyučenou.“ Stalin nechal Světlanu z dači „vyhostit za mravní zkaženost“. Vasilij byl za zvrhlé chování odsouzen k desetidennímu vězení ve vojenském žaláři. Dědeček Sergej s babičkou Olgou museli odjet do ministerského sanatoria za to, že nezasáhli. A správce objektu, poručík Saša Nikašidze, který oba milence špehoval a četl Kaplerovy dopisy, dostal vyhazov. Zubalovo zůstalo zavřené.

Když Kaplera odvezli na Sibiř, Světlana věděla, že to nařídil její otec. „Byla to tak zjevná a nesmyslná despocie, že jsem se z toho šoku dlouho nedokázala vzpamatovat.“ Kaplerovým uvězněním a odhalením matčiny sebevraždy však konečně „praskly mýdlové bubliny iluzí. Otevřely se mi oči a už jsem se nemohla odvolávat na slepotu“.

Marit Reiersgardová: Závěje

Je 25. ledna, hustě sněží. Úzké silnice městečka Lier v okolí Drammen protahují sněhové pluhy. Odhrnovaný sníh se vrší na krajnici do vysokých závějí, počasí je, že by psa ven nevyhnal. Toho dne zmizí beze stopy pětiletá Oda. Téhož dnes najde student Raimo mrtvé tělo známé místní malířky Vibeke Hansenové. Rozbíhá se vyšetřování, policie začne vyslýchat místní obyvatele. Všichni se tu znají, každý něco ví, každý má nějaké problémy, každý něco skrývá, dokonce samotní vyšetřovatelé mají svá střežená tajemství. Dny ubíhají, v případu stále není jasno, a tak se Odina zoufalá matka rozhodne vzít věci do vlastních rukou…

Norská autorka Marit Reiersgardová situovala děj do míst, kde vyrostla a kde dodnes žije, a roli vyšetřovatelů svěřila dvojici velice rozdílných postav: kulaťoučké a veselé matce-samoživitelce Bitte Roedové a dlouhovlasému Verneru Jacobsenovi vyznačujícímu se zálibou v pletení. Přestože v knize nestříká krev a neobjevují se v ní násilné scény, jen poctivá mravenčí detektivní práce, nechybí jí napětí ani momenty překvapení a dokáže čtenáře zcela strhnout.

Vydává Kniha Zlín v edici Thrill.

Ukázka z knihy:

Z okna své kanceláře ve druhém patře policejního ředi­telství v Drammen hleděl vrchní komisař Verner Jacob­sen na neproniknutelnou chumelenici. Myslel si, že má rád sníh ve všech podobách, ale pravda byla, že něco ta­kového ještě nikdy nezažil. Ten sníh, který měl rád, byl lehký, slušně vychovaný, znal návštěvní hodiny a měl dost zdvořilosti na to, aby nezůstával ležet na chodní­cích. Sníh, který řádil na ulicích teď, však byl ďábelský, bezostyšně se vršil a bylo třeba ho odstraňovat silou. By­lo k neuvěření, že někde tam nahoře vůbec pobývá slun­ce. Verner sotva viděl záblesky řeky tekoucí za budovou policejního ředitelství. Dělila město vedví, navzdory snahám scelit obě části nesčetnými mosty.

Od minulé středy špatně spal. Ten den ho totiž bru­tálním způsobem dohnala jeho minulost. Dostal e-mail od Trine. Na telefonu měl také dva zmeškané hovory a čtyři esemesky, na které zatím z nedostatku odvahy neodpověděl. Dokud neodpoví, může se dál tvářit, ja­ko by se mu život nezměnil. Měl však vědět, že Trine se objeví znovu. A měl vědět, že zamlčovat pravdu je totéž jako házet mrtvolu do vody – dříve či později vy­plave. Vrhl pohled na nástěnné hodiny. Stihl bych pár řad, pomyslel si a vytáhl nejspodnější přihrádku zásuv­kového dílu pod psacím stolem. Shlédl na pár rozple­tených ponožek. Objevil před časem vlnu, která vytváří vzor úplně sama od sebe. Míhání jehlic a pohled na to, jak vlna tvoří proužky a tečky, aniž by o tom sám musel přemýšlet, ho zbavovaly stresu. Ne. Rozmyslel si to a zásuvku rázně zavřel. Ještě si před poradou stačí přečíst několik hlášení. To, že problémy zmizí, jestliže se nechá pohltit prací, byla lživá naděje, jíž se rozhodl podlehnout. Jaká ironie v případě člověka, který hledá pravdu, musel připustit. Lež nesnášel. A to jsem přitom lhal osmnáct let, pomyslel si a ucítil, jak ho pod hrudní kostí tlačí pocit studu.

Dnes přijde nováček, který má nastoupit na místo po vyšetřovateli Karlu Eliassenovi. Karl odešel do penze. Vernerovi bude chybět. Pracovali spolu celé roky, od chvíle, kdy začali sloužit v jednom autě u pořádkové jed­notky, až doposud. A přestože věkový rozdíl mezi nimi byl velký, cítil se Verner vždycky jako Karlův vrstevník.

Přejel si rukama po hlavě, po přísně uhlazených vla­sech, a utáhl si culík, pak se spěšně pustil dlouhými chodbami. Vstoupil do jedné z malých zasedacích míst­ností, našel si místo na konci oválného stolu, pokývl Heikimu Stenvaldovi, Idě Madsenové, Mariusi Moe­ovi, Hildegunn Ebbestadové a šéfovi kriminálky Tho­masi Lindstrandovi. Jedno místo bylo volné. Pro no­váčka. Verner zabubnoval prsty do stolu. V téže chvíli se otevřely dveře.

– Omlouvám se…

Potřásala hlavou. Jako pes, kterého právě pustili do­vnitř po procházce v dešti, pomyslel si.

– To je ale počasí!

S napřaženou rukou obešla kolegy u stolu. K Verne­rovi se dostala nakonec. Ruku jí stiskl pevně a rozhod­ně. Měla ji buclatou, ledovou, téměř bez barvy a nepa­trně pudinkovitě ochablou. Zaplašil asociace, které to v něm vyvolalo, a proto nechápal, proč jí rukou třásl o něco déle, než bylo nutné.

– Bitte Røedová, představila se a zpevnila trochu stisk, jako by jeho averzi vycítila.

– Vrchní komisař Verner Jacobsen, odvětil Verner a přitom si ji změřil. Převyšovala ho o hlavu a v očích se jí třpytilo jakési dětinské očekávání. Zdálo se, že se snad každým okamžikem chystá propuknout v smích. Posa­dila se na volnou židli vedle něj.

– Bitte?

Neměl rád, jestliže se lidé představovali zdrobnělina­mi svého jména. Proč neřekne prostě Birgitte?

– Ano, jenom Bitte. Máte s tím problém?

Zavrtěl hlavou. Proboha, je to jedna z těch ženských, které potřebují nutně dokazovat, že jsou na tohle po­volání dost drsné.

– Možná měli v úmyslu mě pojmenovat bitteliten, maličká, jenže…

Poplácala se zlehka po břiše. Tvář se jí rozštěpila zvučným smíchem. Knoflíky korálově červené halenky sváděly beznadějný boj o udržení obou předních dílů u sebe. Když si přitáhla židli ke stolu, aby se jí lépe sedělo, ňadra se jí povážlivě zahoupala. Byla tlustá kompaktně, tak nějak pevně. Kdybych ji píchl prstem do nadloktí, pomyslel si Verner, jsem si jistý, že by se odpružil. Náhle ho přepadlo nutkání si na ni sáhnout. Zmátlo ho to. Seber se, vyčinil si, ta ženská se ti nelíbí.

Šéf kriminálky Thomas Lindstrand si netrpělivě od­kašlal. Čistě z povinnosti nechal kolovat tác s polovi­nou šlehačkového dortu.

– Víte, včera se s námi loučil Karl Eliassen…, dodal na vysvětlenou s pokývnutím k Bitte Røedové.

– Nabídněte si, jestli máte někdo chuť. A samozřej­mě bych tu rád přivítal vás, inspektorko Røedová. Paní Røedová se k nám právě přistěhovala z Osla. Jak už všichni jistě víte, pracovala mimo jiné jako vyšetřova­telka v kanceláři policejního náčelníka v Lilleheia a na Grønlandu sloužila jak na pořádkovém oddělení, tak na oddělení prevence.

– Dáte si dort?

Verner jí přistrčil tác. – Měli jsme ještě melouny, ale došly…

Občas totiž v žertu prohlašovali o lidech z oddělení prevence, že jen melou pantem, a jemu ta myšlenka na­jednou mimoděk vylétla z úst. Bitte se na něj zadívala, oči se jí zúžily. Jako dvoje dveře pootevřené na škvíru. Verner viděl, jak jí pohled plane.

– Děkuju, jsem připravená na vraždy a věnečky.

Jeho vtip se obrátil proti němu. Napjal rty v cosi jako úsměv. Proboha, jak je ta ženská křečovitě veselá. Jis­tě má doma na nočním stolku hromady takových těch knih o pozitivním myšlení a o tom, jak má člověk mít rád sám sebe. Všiml si, že si lačně nabrala dort a s talířkem v ruce se nenuceně opřela. Je tlustá, říkal si. A ty váčky pod očima… jako by za ně mohla tíha úspěchu. Ovšem pohled měla vřelý. Intenzivní. Živoucí. Halen­ka jí slušela.

– Hmm. Vynikající dort, že? zamumlala mezi dvěma sousty.

Verner rádoby lhostejně pokrčil rameny a obrátil po­zornost k šéfovi kriminálního oddělení.

Thomas Lindstrand je informoval o nejnovějším vý­voji v rozpracovaných případech a rozdělil jim pracov­ní úkoly.

– Máme tu jeden případ zmizení, sdělil jim. – Hol­čička, Oda Isabel Sørensenová, pět let. Ztratila se včera večer, když si hrála venku před domem v Lieru. Ver­nere…?

Verner vzhlédl a přikývl. Neměl rád případy, v nichž figurovaly děti, nebo přesněji řečeno neměl rád děti.

Uváděly ho do rozpaků. Byly to nevypočitatelné by­tosti s vlastní logikou, kterou už dávno zapomněl nebo vytěsnil.

– Červený kříž i naši lidé ji bezvýsledně hledali ce­lou noc, pokračoval Lindstrand. – Zmizela beze stopy. Můžeš s sebou vzít Bitte Røedovou. Je třeba, aby se zapracovala co možná nejrychleji. Proberete spolu po­drobnosti z hlášení cestou?

Lindstrand přátelsky pokývl k Bitte, která právě seškrabovala z talíře poslední zbytky šlehačky, pak jim přes stůl přistrčil papíry.

– Dobře, přikývl Verner. – Vyrazíme okamžitě. Jste připravená?

Bitte si olízla ústa a přitáhla si hlášení.

Cestou z města uvízli v zácpě v Bjørnsonově ulici.

– To musí být hrůza bydlet v tomhle, podotkla Bitte a pokývla k panelákům s balkony natřenými na stří­dačku červenou a žlutou barvou. Všechny do jednoho se obracely přímo na frekventovanou silnici se dvěma jízdními pruhy v každém směru.

– A k tomu takový krásný výhled! pokračovala a za­dívala se na druhou stranu silnice, jíž nastavoval záda obchod s elektronikou Elkjøp a předváděl popelnice, palety a průhledné pytle plné recyklovatelného plastu.

– Je tu ale spousta dobrých autosalonů, zamumlal Verner.

Zastavil na červenou a nechal přejít skupinku mla­dých lidí s batohy, kteří mezi sebou táhli ještě kufr.

– Nikdy se tu nezorientuju, povzdechla si Bitte. – Je to tu samá křižovatka a kruháč, tuhle pod most, tamhle přes most… Už chápu, proč lidi říkají, že Drammen je největší křižovatka v Norsku.

– To už dávno neplatí, opáčil Verner nevrle. – Drammen je dneska víc než jenom „díra u E18“, copak jste to nepostřehla? 

– Ale ano. Slyšela jsem, že dneska je ta „díra“ plná hrdosti. Město na řece. Tak se mu teď říká, ne?

Verner přikývl.

Když konečně najeli na dálnici, sjížděla se vozidla do jednoho pruhu. To ovšem některým řidičům nebrá­nilo v pokusech o riskantní předjíždění.

– Lidi jsou magoři, okomentovala to Bitte a jedním okem nakukovala do hlášení, zatímco druhým pozoro­vala nového kolegu. S největší pravděpodobností bude mladší než já, říkala si, ačkoli má ostře řezaný obličej se svěšenými rysy. Jistě proto, že je tak hubený. Hubeňou­ři často mívají takovýhle ostrý výraz. Navíc má zbráz­děnou kůži, jako by měl v dospívání hrozné problémy s akné, které ho poznamenaly až do dospělosti. Přesto byla jeho tvář nepochopitelně přitažlivá. Možná kvůli těm očím?

– Nevěřím tomu, že zmizela beze stopy, pronesla rozhodně.

– Proč? zeptal se jí Verner s pohledem pevně upře­ným na silnici.

– Beze stopy?! No tak! Copak jste si ničeho nevšiml? Sněží.

– No právě, namítl Verner.

Samozřejmě. Sněžení za posledních čtyřiadvacet hodin bylo nejhorší, jaké kdo pamatoval. Žádná stopa ho nemohla přežít. Bitte si uvědomila, jak jí planou tváře. Co si Verner Jacobsen musí myslet o jejích kriminalis­tických schopnostech? Nebere ji vážně. Měla si oblék­nout tu modrou halenku. Korálově červená! Co si asi tak myslela? Že se předvede? A teď tady ve svých dvaačtyřiceti rudne.

– Myslela jsem tím, vykoktala, – že snad matka mu­sela okamžitě uvidět její stopy, ne?

Verner se tvářil, jako by její otázku přeslechl.

– Píše se tam, jak dlouho byla holčička bez dozoru? 

Bitte si prstem ukazovala v hlášení a po chvíli zavr­těla hlavou.

– Zmizela kolem páté, ale nepíše se tu nic víc, než že ji hledali celou noc. Její matka Solveig Sørensenová vypověděla, že stopy byly všude, ale že se nedalo určit, kdy byla holčička na kterém místě. A ve chvíli, kdy ji začala hledat, už stopy zapadávaly.

Bitte odložila hlášení do klína.

– Nejpravděpodobnější je, že tam matka hystericky pobíhala ve snaze holčičku najít, a tím případné stopy zničila, dodal Verner.

– Máte děti? zeptala se ho Bitte.

– Souvisí to nějak s případem?

Bitte pokrčila rameny.

– Samozřejmě bych taky dostal strach a udělal bych totéž, pokračoval Verner. – Odbočit máme tady?

Sjeli z dálnice. Značka je upozornila, že je čekají ser­pentiny. Na jednom místě ležel na vozovce sesunutý sníh. Los, pomyslel si Verner a zpomalil. Kolem nich se uzavíral les, ale mezi stromy se prozatím ještě da­la místy zahlédnout dálnice. O chvíli později, poté co se silnice narovnala a les opět uvolnil místo řídkému osídlení, zaparkovali před hnědou jednopatrovou bu­dovou patřící Solveig Sørensenové a jejímu manželovi Erikovi.

Copyright © Gyldendal Norsk Forlag AS, 2012

Translation © Kateřina Krištůfková, 2016

ISBN 978-80-7473-433-5

Petr Hugo Šlik: Ve staré cihelně se svítí

Dvanáctiletí průzkumníci Vojta a Jindra získali kamarádku Terezu, která má stejnou kuráž jako oni dva. Společně objeví starou cihelnu, ve které přebývá asi dvacetiletý mladík František. Děti nejprve nechápou, co František v cihelně dělá, ale když jim mladý muž vysvětlí, že bojuje za záchranu architektonicky cenné cihelny, rozhodnou se mu pomoci. S nákupním centrem a obrovským parkovištěm by totiž Klárov nikdy nebyl jako dřív…Proč se ve staré cihelně svítí? Nikdo tam nepracuje ani nežije… Dvanáctiletí průzkumníci Vojta s Jindrou a jejich kamarádka Tereza se rozhodnou, že záhadě přijdou na kloub! Vyzbrojeni kuráží a baterkami vyrazí a najdou tam - dvacetiletého Františka. Co tam dělá? Snaží se zachránit architektonicky cennou cihelnu. To je jasné, že mu trojice kamarádů musí pomoci! S nákupním centrem a obrovským parkovištěm by totiž Klárov nebyl jako dřív...

Petr Hugo Šlik (1976) vystudoval geodézii a jako zeměměřič také pracuje. Hraje na bicí v kapele Neúspěšný atlet a na kytaru v kapele Hugo a já, pro kterou zároveň skládá hudbu a píše texty. Žije v Roztokách u Prahy. Dosud vydal knihy Stín Černého motýla, Strach pod Karpaty, 14 míčů pro Bohemians, Den, kdy se potkali...

Dobrodružný příběh ve foglarovské tradici pro starší kluky i holky úspěšnou knihu Tajemství jeskyně pokladů. Vydává Albatros.

navazuje na

Ukázka z knihy:

Na Klárov, starou okrajovou čtvrť velkého města, zvolna padal sníh. Byl mrazivý prosincový podvečer, do Vánoc zbývalo posledních sedm dní a všude vládl klid a mír. Hluk města sem doléhal jen vzdáleně a nebýt toho, že hlavní klárovskou ulicí, Horákovou třídou, občas projela tramvaj, mohl si zde náhodný návštěvník připadat téměř jako na vesnici.

Nad starými schody vedoucími od zahrádkářské kolonie dolů ke koupališti stáli dva zhruba dvanáctiletí kluci se školními aktovkami na zádech a hleděli na Klárov, který se před nimi zvolna přikrýval čistou bílou peřinou. Vyšší z nich se jmenoval Vojta Kodym a byl to černovlasý kluk atletické postavy s bezstarostným úsměvem na tváři. Ten menší a hubenější měl pro změnu vlasy rudé jako oheň, nosil brýle, tvář mu zdobilo množství pih a jmenoval se Jindřich Musil. Vojta měl na sobě černou lyžařskou čepici, Jindra modrý pletený kulich.

Před půl rokem spolu prožili úžasné dobrodružství, když ve zdejších starých pískových lomech hledali jeskyni s pokladem.

Při svém pátrání museli tehdy čelit mnohým nebezpečím a nakonec jen o vlásek unikli smrti. Získali ovšem to nejcennější – totiž vzájemné přátelství a důvěru, že se mohou jeden na druhého absolutně spolehnout.

Tak jako každý den, i dnes na sebe po vyučování počkali před školou, a aniž by se museli jakkoliv domlouvat, vykročili ke starým schodům. Cesta domů kolem koupaliště byla sice delší ( Jindra bydlel v ulici Pod Pecí, Vojta v takzvaných nových domech), ale oba kluci ji měli radši. Důvod byl prostý – tato cesta vedla místy, která jim připomínala jejich letní dobrodružství.

Museli jít nedaleko Okrouhlé ulice, kde objevili zazděný vstup do pískových lomů, kolem domku pana Krejčíře, který jim při hledání pokladu vydatně pomáhal, a také kolem místa, kde se Jindra popral s Rančákem a jeho dvěma kumpány, když před těmi surovci bránil Vojtovu nevlastní sestřenici Terezu. A byl tady ještě jeden důvod, proč pravidelně přicházeli domů skoro o hodinu později, než kdyby zvolili kratší cestu. Právě tady, na nejvyšším místě starých schodů, byl totiž nejlepší výhled na Klárov. Kluci zde měli všechny dominanty čtvrti jako na dlani: po pravici komín a budovu staré cihelny, tribuny stadionu Slovan Klárov, Hamerský potok a věž kostela svaté Kláry. Přímo před sebou viděli koupaliště, které bylo přes zimu samozřejmě vypuštěné, a za sebou zanedbaný park. Po levici pak mohli (kdyby o to stáli) zahlédnout střechy paneláků dokončovaného sídliště. Právě o něm si teď vyprávěli.

„Už se tam nastěhovali první lidi.“

„Já vím. Některý domy se ještě dodělávaj, ale v těch, co jsou hotový, se už bydlí.“

Jak kluci mluvili, stoupaly jim od úst obláčky páry.

„Jak se těšíš na Vánoce?“ zeptal se Jindra.

„Jako jestli jsem napsal Ježíškovi?“ zasmál se Vojta. „To ne. Ani jsem nemusel. Zdá se, že vytouženýho rozvodu rodičů se dočkám i bez jeho pomoci.“

„Táta už se od vás teda odstěhoval?“

„Jo. Před tejdnem.“

„A jaký to je?“

„Docela dobrý. Doma je konečně klid. A já jsem stejně každou volnou chvíli na stadionu.“

„A co máma?“

„Přišla za mnou hned, jak táta odjel. Že prej si teď budeme muset pomáhat a bejt si vzájemně oporou. Tak se snažím. Vynáším odpadky, meju nádobí a tak.“

Vojta sice pronášel tyto věty se svým věčným úsměvem na tváři, ale Jindra dobře věděl, že úplně jedno mu to není. Chvíli nikdo z nich nevěděl jak pokračovat. Na prostřední klárovské zastávce zastavila tramvaj. Její osvětlené vozy z té dálky vypadaly jako malé lucerničky.

„Asi bych ti měl říct, že pozejtří k nám přijede Tereza,“ promluvil opět Vojta. „Bude u nás s tetou na Vánoce.“

Když to Jindra uslyšel, srdce mu začalo bít o poznání rychleji a celým tělem mu projelo příjemné zachvění. Tereza se mu líbila, ale zatím to nedokázal přiznat ani sám sobě, natožpak Vojtovi. Proto nahlas řekl jen neutrální: „Hm.“

Vojta ale nechtěl nechat svého kamaráda vyklouznout tak lacino, a proto pokračoval: „Máma říkala, že by bylo smutný, kdybysme byli u stromečku jen dva, tak pozvala tetu, ať k nám přijedou. Takže tam budeme čtyři. Máma, teta, Tereza a já. To znamená nekonečný pečení cukroví a ještě nekonečnější povídaní o tetiných kolegyních z práce. Nechceš se taky přidat? Abych na tu radost nebyl sám?“

„Dík. Ale to asi nepůjde. U nás bude znovu po letech táta.“

„Takže vaši se zase dali dohromady?“

„Hm. Říkají tomu zkouška. Že se jako uvidí, jak nám to půjde. Ale řek bych, že táta je docela rád. Poslední troje Vánoce strávil sám ve svý garsonce sledováním pohádek v televizi.“

„Mejdan, na kterým byl jen Mrazík, Popelka a tvůj táta? To muselo bejt fakt děsný.“

V korunách stromů zanedbaného parku krákaly vrány, ale u starých schodů se rozezvučel úlevný smích. Oba kluci už dávno zjistili, že jednou z nejcennějších věcí na jejich přátelství je možnost popovídat si o svých trápeních.

Když smích dozněl, promluvil znovu Jindra: „Už jsi přispěl na tu sbírku pana Pávka?“

Pan Pávek byl klárovský pamětník, který se s oběma kluky dobře znal. Navzdory svému pokročilému věku je stále velmi aktivní a nyní se snažíil vybrat peníze na zvon do odsvěceného kostela svaté Kláry.

„Samozřejmě že přispěl. To je snad jasný, ne? Myslíš, že to stihne, tak jak plánoval?“

„Jako že zvon poprvé zazní ráno na Štědrej den? Nevím. Ale bylo by to hezký.“

Kluci se naposledy rozhlédli po setmělém panoramatu Klárova. Kostelní věž, která dosud svůj zvon (a tedy i srdce) postrádala, z něj poněkud vyčnívala, nebyla však nejvyšší klárovskou stavbou. Jindrovy oči zabloudily k černé siluetě staré cihelny s dominantním komínem. I ta, podobně jako kostel, byla zavřená a nepoužívaná. Vojta vykročil po schodech dolů a Jindra se jej chystal následovat, když si na poslední chvíli uvědomil, že tady něco nehraje. S cihelnou bylo něco jinak. Něco se změnilo. Ale co? Znovu se podíval jejím směrem a za okamžik měl jasno. Cihelna byla tmavá, jak se sluší na opuštěnou továrnu, jen v jednom okně…

„Vojto!“ chytil kamaráda za paži a druhou rukou ukázal k cihelně. „Ve staré cihelně se svítí!“

Aniž by to kdokoliv z kluků tušil, stála právě tahle jediná věta na začátku jejich dalšího dobrodružství, při kterém budou muset prokázat nejen odvahu, ale také důvtip a inteligenci. Dobrodružství, při němž nebude hrozit nebezpečí jen jim, ale také mnohým lidem z jejich okolí.

© Petr Hugo Šlik, 2017

ISBN 978-80-00-04602-0