Jaap Robben: Birk

  

Mikaelův táta Birk zmizel. Zůstaly po něm na pláži jen sluneční brýle, žabky a ručník. Policejní pátrání na malém ostrově je bezvýsledné. A devítiletý kluk, který jediný zná pravdu, se na ni bojí jen pomyslet...

Atmosféra románového debutu nizozemského autora je plná pocitu osamělosti a nevyřčených slov – taková, jakou známe z filmů Bergmanových či z Dobrodružství Michelangela Antonioniho. Těsnost vztahů zde neznamená blízkost, ale spíše tíseň.

Drsná atmosféra ostrova odtrženého od halasu pevniny je skvěle zachycena v lapidárních, chladných popisech stejně jako v úsečných dialozích. Jako by tato atmosféra neuměla zplodit nic jiného než citovou zaraženost či neohrabanost – a tak spíš než aby bylo něco chlácholivého vyřčeno, se něco strašného tiše děje.

Jaap Robben (*1984) je mužem mnoha talentů. Birk je sice jeho románovým debutem, na kontě má však již i básnická a dramatická díla. Vysoce ceněny jsou jeho knihy pro děti. V minulosti se též věnoval herectví. Za román Birk získal mj. ocenění cenu Kniha roku 2014 od nizozemských knihkupců a cenu Dioraphte, každoročně udělovanou za nejlepší knihu pro čtenáře starší patnácti let.

Z holandského originálu román přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková. Vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Ručníkem otírám zamžené zrcadlo v koupelně. Když za­kloním hlavu, vyčouhne mi špička ohryzku. Zrcadlo se zase zamží.

Najednou sjede klika u dveří níž. Zámek zarachotí. „Proč se zamykáš?“

„Počkej.“

„Co tam vyvádíš?“

„Už jsem hotový.“ Když odháčkuju dveře, okamžitě se rozletí. Máma na mě zvědavě hledí s rukou na klice. Na sobě má vytahané triko na spaní a spodní kalhotky.

„Co si tu vyváděl?“

„Lezu z vany.“

„Nějak dlouho ti to trvá.“

„Jak to?“ Do tváří mi vrazí horko.

„Po koupání otvírej okýnko.“ Máma se protáhne kolem mě, kalhotky spustí ke kotníkům a sedne si na záchod. Zatímco moč prší do mísy, s úsměvem se na mě dívá. Zurčící proud její moči patří pro mě už odmala mezi zvuky, ze kterých se mi zvedá žaludek.

„Mám to udělat?“

„Co?“

„Oholit ti ten knír.“

Sáhnu si na horní ret. „Nejvyšší čas,“ řekne, rukou utrhne kus papíru z role, zmačká ho do kuličky a utře si s ním mezi nohama. Pohledem uhnu příliš pozdě.

‥

Za zrcadlovými dvířky vezme tátovo staré holítko a zhoupne jím párkrát mezi prsty. „Ale Karl říkal, že pak budu vypadat mnohem mladší.“

„A teď mě tím knírem pícháš.“

Pokrčím rameny.

„Dovolíš?“

Nerozhodně přikývnu.

„Fajn,“ řekne a pustí kohoutek tak, až voda stříká z umý­vadla. Zápěstím zkouší, jestli je už dost teplá. Pod proudem vody podrží vyschlý kousek mýdla na holení, který také ležel ve skříňce, dokud nezačne pěnit.

„Pokrč kolena, jinak na to pořádně nedosáhnu.“ Teď, když má obličej blízko mého, cítím všechno, co říká. Jednou rukou mi pevně svírá zátylek, zatímco druhou mi soustředěně pěnou mydlí horní ret. Dech jí píská nosem a šimrá mě na krku a hrudi, nejraději bych se otřásl. Holítko mi krátkými tahy přejíždí po horním rtu a tahá mě za chlupy. „Ta holítka jsou stará,“ mumlá, ale holí dál.

Místo, aby mi řekla, co mám dělat, popotahuje nosem, kroutí pusu do strany nebo napíná horní ret. Napodobuju ji.

Pak mi pomaže trochu i tváře. „Až se budeš příště holit sám, vždycky dvakrát po směru a jednou proti.“

„Dobrá,“ brouknu.

„Jinak se ti to zanítí.“

Kývnu.

„Nehýbej se.“

„Promiň.“

Rukou mi stiskne zátylek ještě silněji.

‥

„To se mi povedlo,“ řekne nakonec. „Co ty na to?“

„Dobrý,“ řeknu. Těsně pod rtem mi z malé ranky teče krev. Vidí, že jsem si toho všiml.

„Ta holítka jsou stará,“ vysvětlí.

„To nevadí.

„Bylo to tím holítkem.“

„Dobře.“

Přitiskni si na to tohle.

Olíznu krev a zmuchlám útržek toaletního papíru, který mi podává.

„Vážně se ti to líbí?“

Začnu přikyvovat, jako by udělala něco úžasného. „Je to vážně moc dobrý.“

Máma se usmívá. „Vždyť jsem ti říkala, že na holení jsem přebornice.“ Rychle mi strčí dva prsty za gumu ve slipech a pustí ji, aby mi pleskla do boku. Beze slova pak vyjde z kou­pelny a zavře za sebou dveře.

Prohlédnu se zblízka v zrcadle a spláchnu mýdlovou vodu. Zůstane po ní v umývadle obruba téměř neviditelných ště­tinek a pěny.

Jak hladkou mám kůži kolem rtů, ucítím nejlépe jazykem. Drsnou a hladkou zároveň, trochu voní po tátovi.

‥

Na chodbě stojí máma. Zastoupí mi cestu do pokoje a drží něco za zády. Oči se jí lesknou, má něco za lubem. „Teď si obleč tenhle.“ Ukáže mi tátův svetr.

Leknu se ho.

„Hezky ti ladí k vlasům.“

„Já už svetr mám,“ je jediné, co mě napadne. „Ještě je čistý, je ze včerejška.“

Přitiskne na mě svetr, jako by to byla samolepka, kterou se snaží nalepit. „Přece jsem ho nepletla pro nic za nic.“

„Je mi velký.“

„Obleč. Si. Ho.“ Začne mi přetahovat svetr přes hlavu. Ve své surovosti mě škrábne u oka.

„Au. Nech toho!“ Vykřiknu hlasitěji, než je třeba. „Já nechci.“

„Ty nevděčníku!“

„Není můj.“

Kolenem mě přirazí ke zdi. „Okamžitě si to obleč!“

Snažím se ji odstrčit, ale nedaří se mi to. „Nesahej na tátovy věci, ty zůstanou jeho.“

Ztuhne, pustí mě. Stáhnu si svetr z hlavy. Máma má oči vytřeštěné, tváře propadlé v obličeji. Zmizí v koupelně a praští za sebou dveřmi, až zárubeň zapraská. Stojím na chodbě se zvadlým svetrem v ruce. Dostal ho k narozeninám. Máma ho pletla potají. Každý večer, když mě šla uložit, kousek přidě­lala. Pak jsem ho měl zase schovat pod postel. Když byl dárek hotový, chtěl jsem, aby mi upletla taky takový. Ale s letadlem vepředu, ne s kotvou. V jednom z časopisů o pletení, které jsem našel u Pernille, jsem jí ukázal vzor. Pustila se do rukávů. O moc dál se nedostala, došla vlna a ona vždycky zapomněla objednat novou. Nakonec kousky zase rozpárala a vlnu smo­tala do klubíčka.

‥

Svetr svědí a škrábe, jako by mi někdo drhl břicho kopřivami. Je moc široký, ruce mi nekoukají z rukávů. „Mám ho na sobě,“ řeknu potichu. „Podívej.“

V koupelně je ticho.

„Je mi to líto. Teď jsem si ho oblíkl.“ Opatrně, pro případ, že by najednou otevřela, přitisknu ucho na dveře. „Mami?“ Šeptám to tak blízko u dveří, až skoro líbám dřevo.

Vypadá to, jako by tam nebyla, jako by vyšplhala ven vyklá­pěcím okénkem. „Mami?“ Do vyklápěcího okénka se nevejde, musí být vevnitř.

„Mami?“ Možná sedí na záchodě nebo si holí nohy nebo… „Mamimamimami.“ Dveře se rozletí, dech se mi úlekem zlomí vedví.

„Sundat!“ vyjede. „Koukej si ten svetr sundat.“

Couvám. „Ale já si ho chci nechat na sobě. Mrzí mě to předtím.“

Začne mě tahat za rukávy. „Nevděčníku jeden.“ Rukávy se natahují, až se bojím, že je utrhne. „Ty si tenhle svetr neza­sloužíš,“ vyštěkne na mě.

„Musel jsem si na něj zvyknout, ale teď už se mi líbí.“

„Mám tě praštit?“

„Můžu si ho nechat na sobě, prosím?“

„Varovala jsem tě. Nechtěj, abych tě praštila.“

Předkloním se, aby mi ho mohla přetáhnout přes hlavu. Vlna mi drhne po zádech.

„A teď padej.“ Se svetrem u hrudi jde pozadu do koupelny.

Polknu.

„Ty mě neslyšíš?“

„Mrzí mě to, mami,“ třese se mi hlas. „Já si ho obleču.“

„Neopovažuj se ho ani dotknout.“

Ustupuju dozadu.

„Kšic,“ syčí, jako by vyháněla krysu z kůlny. „Padej z mého domu.“

© Jaap Robben, 2014

First Published by Uitgeverij De Geus.

Translation © Veronika ter Harmsel Havlíková, 2017

ISBN 978‑80‑7429‑894-3 

Jaap Robben / foto: © Marc Brester/AQM

Stanislav Komárek: Mandaríni

Pražský sinolog Jindřich Krottenbacher je mandarínem jaksi hned dvakrát: z titulu svého oboru a jako pedagog na Ferdinandově univerzitě v letech 1990–2000, v době, kdy v městě Praze bylo možné téměř všechno. Jak se zapojí do revoluční vřavy a co v ní zažije? Co přinese založení Ústavu srovnávacích studií Východu a Západu? Neztratí ve víru událostí pozvolna svou duši? Nežije vlastně na dluh poté, co ve smrtelném ohrožení v zavalené podzemní chodbě kdesi v provincii Šan-si vyžebrá ještě deset let života? Přinese mu opravdové štěstí houba, která získává přízeň nadřízených? Jak prožije se všemi svými přáteli i nepřáteli obrovské turbulence koloritních dob? Proč jej nakonec přiláká smrt, která zahladí všechny naše hříchy? Jak vlastně vzniká osud? Jakou roli hraje v jeho životě matička Kuan-jin?

Román známého biologa a esejisty vyšel poprvé v roce 2008 v nakladatelství Host. Tvoří volnou trilogii s předcházejícími dvěma Komárkovými romány, Opšlstisovou nadací (Petrov, 2002 a Academia, 2017) a Černým domečkem (Petrov, 2004). »To, co někdy mate literární kritiku, tj. zda jsou tyto knihy vskutku romány s esejistickými odbočkami, či dlouhými eseji s dějovými vložkami, je podobné, jako tutéž substanci můžeme chápat coby šťávu s kousky ovoce či neobvykle řídký kompot. Jinak psát nejen nedovedu, ale ani nechci – péče o „čistotu“ žánru vede vposledku k jeho vysterilizování a to zajímavé, byť riskantnější, vzniká vždycky na rozhraních – podél okraje lesa je, jak známo, nejvíce nejen jahod a hub, ale i zmijí. Nové přečtení po mnoha letech rovněž ukazuje, že řada bizarností, v době psaní textu míněných jako jízlivé nadsázky a fantazie, se v mezičase opravdu objevila a ujala a už jsme si na ni zvykli,« píše v úvodu k druhému vydání autor. A dodává: »Tento román bude na dlouhou dobu asi posledním: důvodem je zejména to, že jím pak už budou pokryty všechny doby a místa, s nimiž mám přímou zkušenost. Domnívám se, snad poněkud po starodávnu, že k „pravdivosti“ knih obecně přispívá nejen to, že nějak obrážejí drama světa a jeho řád (to si každý může představovat velmi různě), ale i lokální a dobový kolorit. Klostermannovým vývodům o potrestání zhýralců a odměnění pilných nemusíme nutně úplně věřit, ale jeho obraz Šumavy konce 19. věku si hledá podnes sobě rovného. Podivná macha působící, že „realistická“ a „magická“ stránka světa jsou z jeho kompaktního chumlu uměle vydělené, řekněme jako stejk a ementál z krávy, a odděleně i servírovány, má za následek rozpad literatury na dvě větve: v jedné knize si přečteme, s kým se opil a s kým kopuloval Vomáčka, když se večer vrátil z fabriky, v druhé, co zažil král elfů Fjúkr, když se svou družinou vyjel osvobodit čaroděje ze země Bordor. Že svět je jeden a jeho povaha taky jenom jedna, takto přepínané polární myšlení zastírá, podobně, jako bývá dnes zvykem náhražkově prožívat pocit rizika v kasinu a pocit jistoty v pojišťovně. Kdo z nás vlastně přesně ví, jak se plsť světa tvoří a zaplétá? To, že je něco obecně rozšířeno a konjunkturální, neznamená, že se tak musí nutně chovat i autor, který píše pro vlastní potěšení a literaturou se, chvála Bohu, živit nemusí.«

Druhé vydání románu vychází ve Spisech Stanislava Komárka, které už po několik let vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Bavorsko je ze všech německých zemí nejrázovitější, byť těžko říci, že nejpříjemnější. Začíná to už rázem krajiny. Nepočítáme-li Alpy, tvoří větší část chladná a podmáčená náhorní rovina s četnými jezery a zejména rašeliništi, dnes pochopitelně zkultivovaná, ale přesto neobyčejně bohatá na mlhy, páry a déšť, nemohoucí uniknout z předalpského kotle. Počasí, kouzlící zejména nádherné západy a východy slunce s nezvyklou konfigurací barev, je sice vynikající pro romantickou krajinomalbu, která v Mnichově velmi kvetla, lidem zvyklým na jiné typy klimatu je však často nepříjemné. Vězni koncentráku v Dachau se domnívali, že lágr založený  uprostřed mlhavé bažiny Dachauer Moos byl do tohoto kraje situován s obzvláštní zlovolností za účelem týrání osazenstva, pravda však bude asi poněkud méně rafi novaná: levný pozemek se tehdy hodil. Bavorská mentalita má zajisté některé styčné body s českou, je však otázka, zda obě nevznikly poněmčením, respektive poslovanštěním původních Keltů.  V zemi Bajuvarů se pestře proplétá brutalita se skalním katolickým konzervativismem, vzájemným lstivým šmírováním a denunciací, mystické a věštecké nadšení s uměleckými ambicemi a pivními pitkami – tyče chmelnic jsou ostatně významnou krajinnou dominantou. K Bavorsku nedílně patří podivní vizionáři typu prorokujícího mlynářského chasníka Mühlhiasla z počátku 19. století či stigmaty obdařené venkovanky Therese Neumannové, která údajně po mnoho let nejedla a byla cílem poutí ze širokého okolí.

Temným aspektem obdobného typu vizí byl navštěvován i nejvýznamnější Bavor všech dob Heinrich Himmler (v překladu cosi jako „Nebesník“), syn učitele náboženství v mnichovské královské rodině, drůbežář, masový vrah od psacího stolu, nadšený archeolog a organizátor výzkumů SS i miláček dam z kanceláří na říšském ministerstvu vnitra – každé dával osobně k narozeninám kytičku, a dokud byla jaká čokoláda, i bonboniéru. Také Hitler, narozený ostatně hned na druhém břehu Innu, byl nejúspěšnější právě v kumštýřském Mnichově. Rovněž Wittelsbachové, bavorská královská rodina, neustále křížení nejužší povolenou příbuzenskou plemenitbou s rakouskými Habsburky, stojí za podrobnější zmínku: vesměs inteligentní, uměnímilovní, ale těžce „ujetí“. V málokteré královské i nekrálovské rodině bylo tolik talentovaných psychopatů. Zvláště mezi nimi vyniká Ludvík II. Bavorský, stavitel obludných romantických zámků Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee, jakož i přízračné nové mnichovské radnice. Tato vydání, kombinovaná s excesivní podporou Richarda Wagnera a jeho bayreuthských představení, nakonec zcela zruinovala státní rozpočet a nezbývalo než přijmout potupnou závislost na Prusku, které se uvolilo zaplatit všechny dluhy. Brzy nato, v roce 1886, se Ludwig II. utopil za zcela mysteriózních okolností ve Starnberském jezeře jižně od Mnichova. Roduvěrní Bavoři v tom vidí perfi dní mord objednaný Prusy, ostatně i jeho sestřenice Alžběta Rakouská byla zavražděna. Na bývalou samostatnost už upomíná jen hrdé jméno „Freistaat Bayern“. I bavorská kuchyně stojí za zmínku – k tuplákům piva se pojídají pochoutky tak těžké (něm. deftig to vyjadřuje s celou pregnancí) a podle dnešních pojmů nezdravé, že jen zrak přechází – vazké smetanové omáčky jen odkapávají z kompaktních bavorských knedlíků bez jediné vzduchové bublinky.

Náš protagonista si prohlédl postupně celé centrum Mnichova a jeho památky, vloudil se, většinou zdarma, do všech obrazáren a muzeí a popřál si i několik káv, piv a opékaných buřtů v místních pohostinstvích. Jako správný šetřílek se snažil z minimalistického přídělu peněz i něco uspořit a většinou jedl potraviny přivezené z domova, při příjezdu na plňu jící celý kufr. Protože jeho výjezdní doložka byla vícenásobná, podnikl i několik málo cest zpět do Prahy, zásobovacích i rodinně-udržovacích.

Podzim je v Bavořích nejhezčím obdobím roku, byť v Mnichově nastal Oktoberfest, slavnost spojená s neuvěřitelnými pijáckými orgiemi v krčmách i stanech, k níž se sjíždí publikum z celého Německa, ba i ze zámoří – obzvlášť břichatí štamgasti zde mají ve stolech vykrojené speciální výřezy pro svůj teřich. V posledních fázích bylo město pokryto opilci a zvratky a policejní hlídky s německými ovčáky, posledními reprezentanty německé věrnosti a poslušnosti, stěží udržely jakýs takýs pořádek. Na hlavní budově univerzity, kolem níž pravidelně chodil, uviděl jednoho dne velký poutač, že se zde pořádá konference s názvem Leben und Werk von Konrad Lorenz – eine Herausforderung für Heute. O Konradu Lorenzovi, známém etologovi, sice kdysi cosi četl, ale krom nějakých podrobností s divokými husami zase vše vytěsnil. Nebylo kam spěchat, a tak se rozhodl, že si exotickou podívanou chvilku užije. Nálada ve velké aule byla emočně vzbitá, takhle nějak si představoval sovětské stranické sjezdy těsně po projevu soudruha Stalina. Z programu a vyvěšených plakátů pochopil, že se jedná o tryznu za osobu už mrtvou, byť teprve krátce – že Lorenz zemřel koncem ledna téhož roku, v Československu pochopitelně nehlásili. V mezičase stačili věrní žáci nebrat dech a shromáždění do podzimu zorganizovat.

Je obecně těžko soudit, proč někteří myslitelé či umělci své věrné do té míry nadchávají a jiné do té míry dráždí jako třeba Lorenz či z jiné branže Heidegger nebo už zmíněný Wagner. Jindřich přišel právě k nejlepšímu – jakéhosi vídeňského historika, který chvíli mluvil o tom, že je pravděpodobné, že Lorenz v Poznani v roce 1943 psychologicky testoval polsko-

německé míšence, kolik v nich zbylo germánského elementu a zda budou schopni poněmčení, mistrovi učedníci téměř vynášeli v zubech. Náš protagonista, za celý život nezvyklý jakékoli skutečné kontroverzi, byl téměř poděšen, ač ten, na koho se útočilo, nebyl on sám. Diskuse hrozila přerůst každou chvíli ve rvačku, učené nadávky padaly s neuvěřitelnou hustotou a jen duchapřítomností předsedy, který vyhlásil přestávku, se předešlo nejhoršímu. Pánové a několik málo dam se rozptýlili

do houfk ů kolem podávané kávy a Jindřich, věren principům své země, si také nechal jeden šálek nalít, ač mu samozřejmě chyběla konferenční visačka se jménem. Nejvíce posluchačů se tísnilo kolem dosud energicky vypadajícího staříka, nesoucího jmenovku Stillfried von Graube, Köln. „Samozřejmě, že jeho členství ve straně bylo čistě formální,“ vykládal nadšeným posluchačům, „on byl lišák mazaný, náš Konrad… v zajetí v Arménii jsem u něj dělal lapiducha, když tam ordinoval, ach, Konrad byl jako můj vlastní otec, na jedné matraci jsme spali… když sehnal něco k jídlu, hned mi z toho dával… to víte, Rusové nás mořili hlady, mysleli, že nás zlomí, ale netušili, že co nás nezabije, to nás posilní… jednou Konrad ulovil stepní káni, jen tak, do smyčky, jindy zase pořádného hada… když jsem to nechtěl jíst, říkal: ‚Frídy, Frídy, to jsi chlap? Takhle mi tady zajdeš‘… i mouchy chytal okolo latrín a říkával: ‚Protein jako protein.‘… nu všechno jsme to přežili… ještě knihu tam napsal… tak velký člověk už se nenarodí… na mojí klinice jsem dělával každý týden po třicet let, vždycky v úterý, ‚Hodinu Konrada Lorenze‘ – všichni, od uklízeček po sekundáře, se shromáždili do vstupní haly, já u Jeho obrázku zapálil svíčku a předčítal nahlas Fausta – toho měl Konrad nejraději a znal ho celého nazpaměť… byla to velká doba.“ Amen, dodal si Jindřich pro sebe nakonec. Všichni zmlkli. K von Graubemu přistoupil člověk zhruba Krottenbacherova věku, značně olysalý, s plnovousem a formálním proužkovaným oblekem s kravatou, byť zřejmě šitým na postavu poněkud menší. Ptal se staříka na nějakou podrobnost a ten mu ji s gustem a do detailu vysvětloval, Jindřicha však zaujal podivný akcent neznámého. Vrhl pohled na jmenovku, kde stálo: Stanislaus Komarek, Wien. Že by snad bratr Čech, byť neobratně zamaskovaný? V Jindřichovi se svářely dvě protichůdné tendence – na jedné straně mu na „oddělení pro zvláštní úkoly“ kladli na srdce, aby se s českými emigranty pokud možno vůbec nesetkal, a pokud, aby o tom učinil důkladné hlášení, na druhé jím zmítala zvědavost, jakže tu vlastně žijí – tenhle pod mostem evidentně nedodýchal. Po chvíli, když věc s von Graubem už vyřídili, si dodal odvahy a německy se opatrně krajana zeptal, zda snad nemá české předky. Ten mu sice česky odpověděl, že je tu teprve osm let, cizokrajný přízvuk však měl i v původní mateřštině. Dali se do hovoru a vedli obvyklé, zpočátku opatrné a posléze silně antikomunistické řeči, prokládané v závěrečné fázi mnoha silnými mnichovskými pivy, na něž Komárek, chtěje se vytáhnout před ještě větším chudákem, Krottenbachera pozval. Vykládal i cosi o konzumním teroru a o tom, jak se jeho kolegové mezi sebou soudí, ale to náš hrdina nevnímal, protože dosud netušil, o čem je řeč. V pozdní fázi opilosti si vzal Komárek telefonní číslo k paní Jakesch a nabídl, že za pár dní jede s několika přáteli na festival české exilové kultury do Vratislavi a rádi vezmou Jindřicha s sebou. Ovšem přes NDR a kus Polska pojedou, nikoli po přímé spojnici Vídeň–Vratislav, jak by se slušelo za normálních okolností – tak také s nimi může i Jindřich s pouhým pasem a bez zvláštní doložky. Silně opojen ležákem i dobrodružnými perspektivami, vrátil se Jindřich za pozdní noci domů. Mongolové neutečou.

© Stanislav Komárek, 2018

ISBN 978-80-200-2776-4

Josef Hrubý: Ano ne

Sbírka známého básníka, doyena plzeňských literátů, vychází posmrtně. Ale jak na okraj knihy píše Tomáš Kůs, vydavatel a básníkův vnuk, sám také básník, sbírka v žádném případě neměla být tečkou za básnickým dílem Josefa Hrubého.

„Redakce knížky stihla být autorem kompletně posvěcena, ale až s jeho odchodem jako by její texty získaly nový nečekaný rozměr. Josef Hrubý totiž poezii žil, a to každým dnem. Zasvěcení vědí, byl do ní zabrán natolik, že mu v mnoha směrech i poničila život. Shodou okolností jsem byl posledním, kdo s Josefem Hrubým mluvil, a mohu potvrdit, že k poezii směřovaly i jeho poslední myšlenky. Vzpomínal na svou návštěvu Islandu, na horké vulkány a fantastický kostel v Reykjavíku věnovaný místnímu básníkovi Hallgrímuru Péturssonovi, který v sobě ukrývá více než 5000 varhanních píšťal...“ dodává Tomáš Kůs.

Kniha vydaná nakladatelstvím Hnízdo je už na pohled sličná, tak jak má básnická kniha být – obálka a grafická úprava je dílem Michala Pytlíka.

Ukázky z knihy:

***

Na chodníku leží pár vět

Jsou křehké sprosté dlaždičské

utancované

Už nechoď Nechoď tudy

Neotvírej

ani těm se soudím příkazem

k exekucím

Nikomu

Samota ti neuteče

***

Holan mi řekl:

Ty píšeš v noci?

A máš brýle? Zahoď je

Přijeď za mnou do Všenor

Vezmu tě na hřbitov

a na býčí pastviska

Až se vrátíme

uvidím tvůj obličej

ale ty můj ne

Na schodech

Chtěl se zeptat:

Je ti zima?

A řekl: Je ti zima?

Šli vzhůru

aA podávali si

Jeden druhému

schod po schodu

a ruce

© Josef Hrubý, 2017

© Hnízdo, 2017

ISBN 978-80-905658-1-4 

Amor Towles: Pravidla zdvořilosti

Americký spisovatel Amor Towles si počkal a svou prvotinu publikoval teprve dlouho po čtyřicítce. Jeho kultivované retro Pravidla zdvořilosti se stalo literární a komerční senzací. Zavádí nás do New Yorku silvestrovské noci roku 1937, kdy hospodářská krize byla již zažehnána a druhá světová válka ještě nezačala. V baru na Manhattanu dochází k fatálnímu setkání dvou mladých přítelkyň s neodolatelným mužem v „kašmírovém kabátě, s bezvadným windsorským uzlem vykukujícím z límce košile šité na míru.“  

Vypravěčkou příběhu je mladá písařka Katey, která si hledá svou vlastní verzi amerického snu. Díky setkání s „opravdovým gentlemanem“ bankéřem Tinkerem Greyem  se stane aktérkou komplikovaného milostného trojúhelníku privilegovaných, z něhož nevyvázne bez jizev. Právě na její postavě Towles demonstruje situaci pracujících žen před válkou, značně limitovaných prosadit se v mužském světě. 

Amor Towles je autorem velmi sečtělým a neváhá to v románu ukázat, při výstavbě Pravidel zdvořilosti dokonce používá klasická díla. A tak tu najdeme mnohé citace či aspoň narážky na díla Virginie Woolfové, E. M. Forstera, Marka Twaina, Ernesta Hemingwaye, Henryho Davida Thoreaua či Gertrudy Steinové.

Než se Amor Towles (1964) stal romanopisem, strávil více než dvacet let na vysoké manažerské pozici v investiční firmě na Wall Street. Neustálé cestování po celém světě za klienty mu poskytlo tolik potřebnou inspiraci a zkušenosti. Na svém kontě má zatím dva romány, které vyvolaly ve světě ohromný čtenářský ohlas a sklidily mnoho pozitivních recenzí. První z nich – Pravidla zdvořilosti (Rules of Civility) - vyšel poprvé v roce 2011 a záhy se objevil na předních příčkách žebříčků bestsellerů prestižních amerických listů New York Times či Los Angeles Times. Deník Wall Street Journal a magazín Atlantic Towlesův román označily za nejlepší knihu roku 2011. 

Z anglického originálu Pravidla zdvořilosti přeložila Julie Tesla. Vydalo nakladatelství Vyšehrad. To chystá i Towlesův druhý román s názvem Gentleman v Moskvě (A Gentleman in Moscow) - vyjde letos v březnu v rámci Velkého knižního čtvrtka.

Ukázka z knihy:

Co jste vždycky chtěli, ale rodiče vám to nedopřáli?

Já: Utrácet peníze.

Tinker: Domek na stromě.

Eve: Pořádný výprask.

Kdybyste na jeden den mohli být kýmkoliv, kým byste byli?

Já: Mata Hari.

Tinker: Natty Bumppo.

Eve: Darryl Zanuck.

Kdybyste mohli znovu prožít jeden rok života, který by to byl?

Já: Když mi bylo osm a bydleli jsme nad pekárnou.

Tinker: Když mi bylo třináct a s bratrem jsme trampovali v Adirondackém pohoří.

Eve: Ten nadcházející.

Ústřice byly snědené a lastury zmizely ze stolu. Casper přinesl další martini a pak nám všem nalil ještě jedno.

—Na co se napijeme teď? zeptala jsem se.

—Na méně stydlivosti, odvětil Tinker.

S Eve jsme přípitek zopakovaly a zvedly sklenice ke rtům.

—Na méně stydlivosti? zeptal se někdo.

Za mojí židlí stála s rukou na opěradle vysoká, elegantní žena těsně po padesátce.

—Zní to hezky, pokračovala. Ale co si nejdřív předsevzít vyřizovat telefony?

—Omlouvám se, řekl Tinker trochu zahanbeně. Chtěl jsem zavolat dnes odpoledne.

Vítězoslavně se usmála a shovívavě mávla rukou.

—Ale no tak, Teddy. Jenom tě škádlím. Vidím, že máš to nej¬lepší rozptýlení.

Natáhla ke mně ruku.

—Anne Grandynová, Tinkerova kmotra.

Tinker vstal. Ukázal na nás dvě.

—To je Katherine Kontentová a –

Eve už ale byla na nohou.

—Evelyn Rossová, představila se. Velice ráda vás poznávám.

Paní Grandynová obešla stůl, potřásla si s Eve rukou a trvala na tom, aby se posadila. Pak pokračovala k Tinkerovi. Věk ji téměř nepoznamenal. Měla krátké blond vlasy a ušlechtilé rysy baleríny, která pro balet příliš vyrostla, a byla oblečená do černých šatů bez rukávů, jež zdůrazňovaly její štíhlé paže. Nezdobil ji perlový náhrdelník, ale smaragdové náušnice veli¬kosti želé bonbonů. Kameny byly naprosto skvostné a ladily jí k barvě očí. Z toho, jak se nesla, byste řekli, že s nimi chodí i plavat. Vyleze z vody, vezme ručník a vysuší si vlasy, přičemž se ani v nejmenším nestará o to, jestli má kameny stále v uších, nebo jestli zůstaly na mořském dně.

Došla k Tinkerovi, nastavila mu tvář a on ji nemotorně políbil. Když se znovu posadil, položila mu mateřsky ruku na rameno.

—Katherine, Evelyn, dejte na má slova. S kmotřenci je to stejné jako se synovci. Když se přestěhují do New Yorku, vidíte je skoro pořád. Třeba když jim přetéká koš se špinavým prá¬dlem nebo mají prázdnou spíž. Ale jakmile se postaví na vlastní nohy, musíte si u Pinkertona najmout detektiva, pokud je chcete pozvat na čaj.

S Eve jsme se rozesmály. Tinker nahodil provinilý úsměv. Vedle své kmotry vypadal jako šestnáctiletý hošík.

—To je ale úžasná náhoda, že jsme vás tu potkali, řekla Eve¬lyn.

—Svět je malý, odpověděla paní Grandynová trochu jízlivě.

Bezpochyby ho sem poprvé vzala ona.

—Nepřidáš se k nám na skleničku? pozval ji Tinker.

—Díky, drahoušku, ale nemůžu. Jsem tu s Gertrudou. Snaží se mě dostat do správní rady muzea. Potřebuju mít čistou hlavu.

Obrátila se k nám.

—Kdybych to nechala na Teddym, jsem si jistá, že už vás nikdy neuvidím. Takže přijměte moje pozvání na oběd – ať už s ním, nebo bez něj. Slibuji, že vás nebudu nudit historkami z jeho mládí.

—Nebudeme se nudit, paní Grandynová, ujistila ji Eve.

—Prosím, řekla paní Grandynová a povýšila to slovo na větu přesně jako vrchní číšník. Říkejte mi Anne.

Ladně nám zamávala a vrátila se ke svému stolu. Eve celá zářila. Zatímco však na jejím dortu tato krátká návštěva svíčky zažehla, na tom Tinkerově je sfoukla. Její nečekané zjevení změnilo atmosféru celého večera. Jeho název už nezněl Zámožný muž vzal dvě dívky na nóbl místo, ale Mladý páv se chlubí peřím na dvorku za domem.

Eve byla tak rozechvělá, že si vůbec nevšimla, že se večer řítí do záhuby.

—Úžasná žena. Je to přítelkyně vaší matky?

—Cože? zeptal se Tinker. Ach. Ano. Vyrůstaly spolu.

Vzal vidličku a obracel ji v dlaních.

—Asi bychom si měli objednat, napadlo Eve.

—Chcete jít pryč? zeptala jsem se Tinkera.

—Můžeme?

—Samozřejmě.

Eve byla očividně zklamaná. Vrhla na mě ten svůj letmý podrážděný pohled. Otevřela ústa a chtěla navrhnout, abychom si dali alespoň předkrm. Tinkerův obličej se ovšem zase rozzářil.

—Fajn, řekla a hodila ubrousek na talíř. Vypadneme.

Jiří Zákravský: Baskové v ofsajdu

Kniha se věnuje kopané jiným způsobem, než je u většiny publikací obvyklé. Snaží se ukázat, že fotbal, nejpopulárnější hra nejenom na Pyrenejském poloostrově, může hrát velmi významnou roli v souvislosti s politikou, což prezentuje na příkladu baskického nacionalismu. Ve stejnou dobu, kdy si v oblasti u Biskajského zálivu získávala popularitu kopaná, se začalo dostávat větší pozornosti také úvahám o existenci národa Basků. Na přelomu 19. a 20. století tyto dva fenomény moderní doby - nacionalismus a fotbal - zapustily v Baskicku pevné kořeny. Baskové v ofsajdu se snaží zmapovat způsoby, jakými baskičtí nacionalisté využívali či stále využívají kopanou a tamní fotbalový reprezentační výběr v kontextu svých politických cílů, které se v průběhu času proměňovaly. Vydává Dokořán v edici Bod (ISBN 978-80-7363-871-9).

Autor působí jako odborný asistent na Katedře politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni a primárně se zabývá nacionalismem a propojením politiky a sportu či sportovní diplomacií. Těmto tématům se věnuje zejména v prostředí Baskicka, nevyhýbá se však ani badatelskému putování mimo tento region. Další oblastí jeho odborného zájmu je problematika politických stran v západní Evropě.

Ukázka z knihy:

Před takřka čtyřiceti lety americký sociolog Allen Guttmann (1978) ve své knize From Ritual To Record. The Nature of Modern Sports uvedl, že „[…] sport zůstává nejvíce diskutovaným a nejméně pochopeným fenoménem naší doby“. I když od jejího vydání uplynulo mnoho času, domnívám se, že tento výrok je stále pravdivý. Mnohdy zároveň zapomínáme, že se samotným sportovním zápolením se pojí mnoho dalších fenoménů, které jsou přímo s děním na fotbalovém hřišti, tenisovém kurtu či silnicích spojeny. Jedním z nich je a vždy také bude politika. A neměli bychom se nechat mýlit „(...) běžným klišé spojeným se sportem, že ‚sport a politika by se neměly míchat‘“ (Houlihan 2014: 5). Politika a sport nejsou dvě autonomní a zcela nezávislé sféry, naopak sport ve své moderní podobě vždy byl a stále je vhodným nástrojem, se kterým politické elity do velké míry pracují a různými způsoby ho využívají za účelem zisku politického kapitálu. Právě způsoby, jakými bylo a stále je se sportem politickými elitami nakládáno, se v dějinách proměňovaly, na což bych se chtěl zaměřit.

Se sportem jako nástrojem politiky nepracují pouze politické elity na úrovni států. Sport takovýmto způsobem využívají také političtí představitelé těch národů, které vlastní stát nevytvořily. Národů dožadujících se – minimálně v rétorické rovině – nezávislosti na svých mateřských státech je možné pouze v oblasti západní Evropy nalézt nespočet. V této souvislosti se v poslední době nejhlasitěji hovoří o Skotsku, kde v září roku 2014 proběhlo centrální vládou povolené a z pohledu tamních nacionalistů neúspěšné referendum o nezávislosti regionu. Druhým příkladem ze stejného roku bylo uskutečnění lidového hlasování v Katalánsku, které sice přineslo pozitivní odpověď na otázku týkající se katalánské nezávislosti, avšak Madrid se proti jejímu pořádání postavil, když ještě předtím rozhodnutím Ústavního soudu zakázal konání referenda, a následně jeho výsledky neuznal. Nicméně secesionistické tendence Katalánců nadále existují a španělské vlády budou muset na jejich otevřený požadavek na vyhlášení nezávislosti reagovat. Kromě těchto v současnosti pravděpodobně nejviditelnějších secesionistických či separatistických tendencí v západní Evropě však není možné zapomínat ani na další oblasti, jimiž jsou např. Vlámsko, některé z regionů Itálie či Baskicko.

Cíl, jemuž se budu podrobněji věnovat později, struktura knihy a i samotné vysvětlení, proč jsem se rozhodl zkoumat danou problematiku u konkrétního národa, vychází z těchto základních premis, které budou představeny v následujících pasážích textu:

1) Vycházím z předpokladu, že nacionalismus je moderní fenomén, jenž je vytvářen politickými elitami nastolujícími nacionalistický diskurz z instrumentálních či materiálních důvodů a ve své původní podstatě – tj. v době vzniku nacionalismu – se vytváří s moderním centralizovaným státem (Brass 1991: passim); tzn., že nacionalismus je ideologií centra, nebo se naopak proti centralizačním tendencím vymezuje a je např. označován jako tzv. nacionalismus usilující o stát.

2) Zároveň se domnívám, že nacionalismus, jehož ústřední východiska jsou formována politickými elitami, má potenciál ovlivňovat dění v oblasti pro veřejnost na první pohled apolitické, v oblasti sportu, respektive je v zájmu politických nacionalistických aktérů ovlivňovat dění ve všech sférách společnosti, neboť díky neustálému vyjednávání a obnovování společné identity dochází k legitimizaci jich samotných.

3) Způsoby, jakými nacionalismus, respektive političtí představitelé, kteří sami sebe identifikují jako nacionalisty, využívají sport, se v čase proměňují, což souvisí s proměnou základních charakteristik nacionalismu v dobovém kontextu.) Jako vhodný příklad, na kterém je pozorovatelné využití sportu jako nástroje nacionaistické politiky tamních politických elit, respektive je zde zřetelně pozorovatelná proměna způsobu jeho využívání, se mi jeví Baskicko, a to z níže uvedených důvodů.

a) Od konce 19. století, kdy se začal baskický nacionalismus formovat, jsou ve španělském Baskicku zřetelně pozorovatelné separatistické či secesionistické tendence, neboť v tomto regionu nenastalo naplnění základního požadavku každého národního hnutí, tj. nedošlo k vytvoření vlastního (národního) státu, byť rozhodně není možné říci, že si všichni obyvatelé Baskicka (ve smyslu Autonomního společenství Baskicka) přejí jeho nezávislost.

b) Zároveň v Baskicku existuje relativní „stálost“ politických aktérů a jejich politických postojů, přičemž se zde dlouhodobě prosazují dva nacionalistické diskurzy. První – a starší z nich – reprezentuje Baskická nacionalistická strana (Euzko Alderdi Jeltzalea – Partido Nacionalista Vasco, EAJ-PNV), jež byla založena již v roce 1895 a následně se stala ústřední baskickou nacionalistickou silou. Právě tato politická formace vyjednala se španělským centrem autonomní statut Baskicka v období španělské Druhé republiky. Po pádu frankistického režimu pocházel až na jedno volební období vždy lehendakari, tj. předseda baskické vlády, z EAJ-PNV. Vůči pravidelně vládnoucí EAJ-PNV se vymezuje druhý politický proud nazývaný ezker abertzalea. Jde o takové politické subjekty, které se začaly objevovat zejména v období po skončení frankistického režimu a přímo odkazovaly, respektive navazovaly (bez užití násilí) na cíle teroristické skupiny Euskadi Ta Askatasuna (Baskicko a [jeho] svoboda, ETA). Dříve se jednalo např. o politickou stranu Herri Batasuna (Lidová jednota, HB). Nyní do tohoto názorového proudu náleží koalice několika baskických nacionalistických stran známá pod názvem Euskal Herria Bildu (Sjednotit Baskicko, EH Bildu), přičemž mezi těmito politickými subjekty je pozorovatelná ideologická i personální provázanost. Oba dva tyto politické proudy, respektive jejich institucionalizovaní „mluvčí“ v podobě politických stran určitým způsobem zacházeli či stále zacházejí s moderním sportem jako nástrojem politiky.

c) Moderní sport má v Baskicku dlouholetou tradici, což může být i důsledek geografické blízkosti mezi tímto regionem a Velkou Británií, kde vznikal. Ve stejnou dobu, kdy došlo k masovému šíření moderního sportu do oblasti, se taktéž začínal formovat baskický nacionalismus. Ukazuje se tedy jako logické propojení těchto dvou fenoménů, které pracují s mobilizací obyvatelstva, byť z hlediska jiných motivací. Sportem, jehož celospolečenskou popularitu – a zároveň i zájem politiků o něj – je možné sledovat nejenom v Baskicku, ale i na celém španělském území, je z dlouhodobého hlediska kopaná. Současně se v Baskicku s různými přestávkami datuje od roku 1915 historie baskické fotbalové reprezentace, která se stala jedním ze symbolů baskického nacionalismu. Je tedy možné říci, že existence myšlenky, aby měli Baskové svůj vlastní, tj. národní, fotbalový tým se od tohoto roku stala nedílnou součástí baskického společenského povědomí a pracovaly s ní také tamní politické elity. Zejména v posledních letech se často hovoří o možnosti, že by měly vznikat oficiální baskické sportovní reprezentace, přičemž tato otázka přichází na přetřes právě v souvislosti s tamním fotbalovým výběrem. Zoficiálnění baskické národní fotbalové reprezentace tedy není v kontextu Baskicka v žádném případě pouze otázkou sportu, naopak se jedná o velmi politizované téma.

(Z praktických důvodů jsou v ukázce vynechány číselné odkazy na poznámky a odkazy)

Hermann Broch: Nevinní

Děj posledního románu rakouského modernisty Hermanna Brocha (1886-1951), koncipovaného netradičně jako soubor jedenácti vyprávění, z nichž řada byla v různém časovém odstupu uveřejněna časopisecky během autorova života, zobrazuje v rozpětí dvaceti let život a společnost předhitlerovského Německa. Autor sám v závěrečné poznámce říká: „Zvolené postavy jsou veskrze „apolitické“; pokud vůbec mají nějaké politické názory, vznášejí se kdesi v nejasném oparu a nejsou nijak podstatné. Žádná z nich nenese bezprostřední vinu na katastrofě jménem Hitler. Proto onen název Nevinní. Přesto právě jejich duchovní a duševní stav utváří prostředí – a tak se to také ve skutečnosti stalo –, jež umožňuje vzestup nacistické ideologie. Politická lhostejnost je totiž zároveň i lhostejností etického rázu, jež nakonec ústí v mravní zvrácenost. Jinými slovy: nevinnost apolitická je hluboce zakořeněna v etické vině. Předvést a najít vnitřní příčiny tohoto stavu bylo úkolem této knihy, a k tomu bylo zapotřebí vícevrstvého ztvárnění. Neboť ona vinu nesoucí nevina sahá jak do veskrze abstraktních sfér mystiky a metafysiky, tak i do oblasti konkrétní, nejpřízemnější pudovosti.“

Podobně jako ve své románové prvotině Náměsíčníci (1932) tak Broch znovu podniká sondu do duše maloměšťáka, aby v ní odhalil podstatu a předpoklady nehumánnosti moderního člověka. Současně však jde ještě dál; svou komplexností a složitě propracovanou symbolikou, jež v mnohém připomíná jeho předchozí román Smrt Vergilova (1945), otevírá toto veskrze filosoficky laděné dílo rovněž otázku (ne)existence platónské ideje a s tím spojené krize hodnot moderní společnosti.

Román Nevinní (Die Schuldlosen. Roman in elf Erzählungen) vyšel poprvé v roce 1950 v curyšském Rhein-Verlag. Konečná podoba textu vznikala mezi červnem a srpnem 1949 v USA, kam Broch v roce 1938 nuceně emigroval.

Brochovo dílo je u nás poměrně dobře známo, první překlady vycházely už v šedesátých letech. Nevinní však vycházejí česky poprvé až nyní. Pro nakladatelství Dauphin se překladu ujal Michal Kleprlík. Kniha je dostupná nejen v papírové formě (ISBN 978-80-7272-969-2), ale i elektronicky, jak už je u Dauphinu dobrým zvykem.

Ukázka z vyprávění nazvaného Metrologická novela:

Každé umělecké dílo musí být příkladným ztvárněním, ve své jedinečnosti musí projevovat jednotu a universálnost všeho dění: tak je tomu v hudbě, především v hudbě, a stejně tak tomu musí být i ve vypravěčském umění, které rovněž vyžaduje promyšlenou konstrukci a techniku kontrapunktu.

Předpokládejme, že prostřednost v sobě pojímá nárok na všeobecnou platnost. Hlavní hrdina, zastupující střední vrstvu společnosti, nechť je tedy zasazen do prostředí středně velkého, provinčního města, typem připomínajícího jedno z bývalých německých rezidenčních měst – píše se rok 1913 –, kde působí jako učitel matematiky a fysiky na místním gymnasiu. Dále lze o něm zmínit, že na tomto místě se ocitl díky svému skromnému nadání pro exaktní činnost, že své studium absolvoval svědomitě s patřičnou oddaností, oblažujícím pocitem a bez jakýchkoli vyšších vyhlídek na vědeckou práci v daném oboru, pevně přesvědčen, že složením státní zkoušky dosáhl vrcholu svého občanského, ale i duševního rozvoje. Neboť charakter utvářený průměrností se nezajímá o abstraktní věci poznání, ty představují pouze jakýsi rozmar, jeho budou zajímat pouze početní operace či úskalí kombinatoriky a nikdy ne úskalí existenciálních otázek, a lhostejno, zda se jedná o věci živé nebo o algebraické formule, vždy bude posedlý tím, aby vše „přesně vyšlo“; matematika, stejně jako otázky studijního plánu nebo finančních záležitostí, pro něj jednoduše představují soubor „úkolů“, které mají on a jeho žáci vyřešit: dokonce i to, čemu se říká radost ze života, chápe jako úkol, jako danost, zčásti určenou svým původem a zčásti svými kolegy. Zcela ovlivněn povrchními skutečnostmi okolního světa, v němž maloměšťácká domácnost i Maxwellova teorie zaujímají rovnocenné postavení, pracuje tento člověk v laboratoři, ve škole, poskytuje doučování, jezdí tramvají, večer si občas zajde na pivo, aby poté navštívil veřejný dům, tu a tam má cestu k lékaři, prázdniny tráví u matky; jeho ruce zdobí špinavé nehty, jeho hlavu světlé ryšavé vlasy, a přestože nemá hluboko do kapsy, linoleum se mu zdá jako nejlepší pokrytí podlahy.

Je tedy možné tak průměrnou osobnost, tak neurčité Já učinit předmětem obecného zájmu? Nebylo by pak rovněž možné rozvinout příběh o nějaké neživé věci, například o lopatě? Co podstatného se po tak významné události, jakou je složení státní zkoušky a získání učitelského místa, může v takovém životě ještě přihodit? Jaké myšlenky se mohou ještě zrodit v hlavě našeho hrdiny – na jménu nesejde, ale nechť se jmenuje Zachariáš –, když i to skromné nadání k matematickému myšlení postupně zakrňuje? O čem může přemýšlet? A o čem vlastně kdy přemýšlel? Pronikl vůbec někdy ve svých myšlenkách mimo oblast matematických úloh, aby se dostal k tomu, co se odehrává v lidském světě? Nu ovšem: když složil závěrečnou zkoušku, upnuly se jeho myšlenky k jistým nadějným vyhlídkám; představoval si kupříkladu své vlastní bydlení, viděl, i když trochu nejasně, svou budoucí jídelnu, rozjímal nad tím, jak se v ní ve večerním příšeří budou jevit obrysy příborníku, jak se na podlaze bude skvět malebné vzorkování zelenkavého linolea, a soudě podle těchto představ se dalo neomylně předpokládat, že by se slušelo najít si k takovému bydlení i nějakou ženu, to se však zatím, jak již řečeno, vznášelo v zastřené budoucnosti. Přítomnost ženy pro něj totiž znamenala nepředstavitelnou věc; i když mu při pomyšlení na budoucí hospodyňku prolétlo hlavou pár erotických představ – přičemž ho hned také napadlo, že by do detailu poznal všechny skvrny a dírky na jejím spodním prádle –, i když se mu jednou vyjevila v podobě korzetu, podruhé v po-době podvazku – metoda zobrazení tenkrát se rozvíjejícího expresionismu –, přišlo mu nemyslitelné, aby ta která konkrétní dívka či žena, s níž se může bavit všedním způsobem o všedních záležitostech, byla zároveň objektem sexuální touhy. Ženy s takovouto úlohou stály stranou, nikoliv však, že by se nadřazoval, pohybovaly se prostě v jiném světě, jenž neměl se světem, ve kterém člověk žije, mluví a jí, nic společného: byla to pro něj jiná stvoření, stvoření cizí konstituce, jež hovořila němou nebo alespoň neznámou a iracionální řečí. Neboť když je člověk s takovýmito ženami, musí si počínat s cílevědomou rozhodností, žádná z nich si totiž nebude chtít povídat o prachovce, jako jeho matka, nebo o diofantických rovnicích, jako jeho kolegyně. Jednoduše se mu zdálo nepravděpodobné, nepochopitelné, že by mohlo dojít k nějakému propojení čistě objektivních témat s bytostně subjektivní tématikou erotična; bylo to pro něj schisma, jehož buď-anebo (zdroj veškerého sexuálního moralismu) nastupuje všude tam, kde panuje erotická nestálost, podněcujíc uměleckou nevázanost epochy a s ní velkou měrou onen specifický hetérismus, v němž se zhlédla velká část dobové literatury.

V jinak neporušené danosti Zachariášova světa se právě zde rozevírá skulinka, jež i tak mechanicky pravidelné jednání dokáže proměnit v bytostně lidskou nutnost činit rozhodnutí.

Prozatím se přirozeně nic takového nestalo. Brzy po složení zkoušky obdržel Zachariáš díky své pedagogické přičinlivosti místo výpomocného učitele a začal postupně rozkládat svůj pečlivě zapečetěný a praktický balík vědomostí, které po částečkách předával žákům, aby je posléze požadoval zpět v podobě výsledků zkoušek. Pokud žák nevěděl správnou odpověď, tu si Zachariáš usmyslil, že se ho dotyčný snaží připravit o jím zapůjčený majetek, a cítil se ukřivděně. Takto probíhala každá výuka, kterou vedl, každá z nich byla místem úschovy drobné části jeho Já, stejně tak jako skříň v pronajatém pokoji, která uschovávala jeho šaty, neboť i šaty lze považovat za prodloužení téhož Já. Našel-li tedy v tercii své výpočty pravděpodobnosti a doma na umývacím stole své boty, připadal si, že beze všeho přináleží ke svému okolí.

Jelikož takto žil již několik let, bylo na čase, aby jím otřásla ona zmíněná erotická touha. A bylo by nepřirozené a smyšlené, aby Zachariáš svou spřízněnou duši našel v někom jiném než v osobě jeho okolí nejbližší, a tak nevzplál k nikomu jinému než k dceři paní domácí, Filipíně.

Originally published under the title Die Schuldlosen

© Hermann Broch 1950

All rights reserved by and controlled through Suhrkamp Verlag BerlinTranslation

© Michal Kleprlík, 2017

© Dauphin, 2017

Adolf Heyduk: Jako by tu tisíc dětí bylo

 

Adolf Heyduk (1835—1923) byl nesmírně plodný básník. Ve více než šedesáti sbírkách často reflexivní lyriky se věnoval přírodě, rodině i vlasteneckým tématům. Nikdy nepsal poezii přímo pro děti, ale spíše o dětech, a i ta je často smutná. Není divu, vždyť mu zemřely dvě dcery.

Editor výboru Petr Šrámek však v jeho verších akcentuje především radost z prostých, obyčejných věcí. O svém přístupu píše v pěkné, zasvěceném doslovu: „V pěkném doslovu editor píše: „Jistěže se na první pohled nebo poslech mohou Heydukovy básně a písně jevit jako prosté, snadné, obyčejné. Například jiný zpěvavý básník Vítězslav Nezval se o století později domníval, že napsat heydukovskou básničku může ledaskdo, kdo se trochu pocvičil v psaní. Lze ale považovat za oprávněnou námitku, že Heydukova rozsáhlá tvorba – přes šedesát básnických knih – je laděna jakoby na jednu notu? Totiž že své verše často improvizoval a varioval, tedy že se bezmála opakoval? Přece slavíkovi nebo skřivanovi na poli, za kterého se rovněž označoval, také nemůžeme vyčítat, že zpívají každý den stejně. Natož po nich nemůže nikdo chtít, aby zítra zapěli v jiné tónině nebo úplně jiný repertoár. I tak není píseň zpívaná včera tou stejnou písní zpívanou dnes. Zkuste mít proto stále na paměti nenápadnou rafinovanost Heydukova zpěvu a pro začátek aspoň sledujte rozdílnou melodiku danou počtem veršů a počtem slabik ve verších.

Heydukovu světu je potřeba především pozorně naslouchat. Zaznamenává zvuky, hluky a hlasy přírody a v neposlední řadě ticho – čili její melodii a rytmus. Umí však zvuky nejen zachytit, nýbrž i rozeznít a koneckonců napodobit: jeho hudebním nástrojem je řeč a jeho notami jsou slova. Slyšíme zpěv ptactva, zurčení potoků, šumění řek, šeptání stromů, klepot mlýnů, modlitbu zvonů, ale i lidské hlasy, klokot krve a hru houslí, fujary nebo cimbálu. Básník rozumí řeči země, zvířat i rostlin. Není a nechce být prorokem, věštcem, knězem nebo bojovníkem, buřičem, novinářem ani šprýmařem – pouze překládá a tlumočí řeč přírody, je jejím imitátorem. Jak věrně a dokonale však dokáže svou rezonanční desku rozezvučet a rozechvět? „Ať se všecko změní / v píseň sladkozvukou,“ vyjadřuje svou touhu v básni o kráse-kouzelnici, kdežto v průvodci Ottovy Čechy uvádí, že i jen opsat krásu Šumavy – o což se sám tolikrát pokoušel – nemůže se podařit ani největšímu poetovi.

Přestože byl Adolf Heyduk zdatný výtvarník (stačí si prohlédnout jeho kresby, črty a skici), nazvěme ho básníkem přivřených, nikoli doširoka a dodaleka otevřených očí. Jako kdyby byl krátkozraký: zaměřuje se na detail a dohlédne pouze tam, kam doslechne nebo dosáhne.“

Kniha je čtvrtým svazkem edice Stoletý kalendář, kterou nakladatelství Albatros přibližuje mladým čtenářům často pozapomenuté literární hodnoty (vyšly zde už výbory z poezie Jaroslava Vrchlického, Vladimíra Vokolka a Jiřího Koláře). Výbor ilustracemi doprovodil slovenský výtvarník Vlado Král, který se v nich pokusil – jak píše editor v doslovu ­­–  „zvýraznit radost, lásku, spokojenost, harmonii – jedním slovem štěstí“, které z Heydukových básní dýchají.

Ukázky z knihy:

Divoké labutě

Nebe se zatáhlo

do šířky, do dáli,

divoké labutě

k západu spěchaly;

letěly pod mlhou,

nizounko při zemi,

šumíce bílými

perutěmi.

Letěly, letěly,

v dálce jich pruh šedý

ztrácí se, uniká

před mými pohledy;

s nimi však u moře

pod mlhou při zemi

povívá touha má

perutěmi.

Tři lány

Ovsa lán, žita lán, pšenice lán třetí,

pěkně vzešlo, pěkně vzrostlo, záhonů mých setí!

Ovsa lán, siný lán s jetelinou dole,

pro mé koně, vrané koně, Bůh tě žehnej, pole!

Žita lán, plavý lán, mák a chrpa v žitě;

žito na chléb, kvítí v ruku pro tebe, mé dítě!

Pšenky lán, zlatý lán, klas se dolů sklání;

vrabci snědli polovici, druhou snědí páni.

Shledání

Vyjasněte svoji tvář,

domky, stráně, lese!

z daleka vám písničkář

pozdravení nese.

A ty, chrámku, zablýskej

pozlacenou bání,

zvonky svými zazpívej

píseň o shledání.

Besídko ty, milá všem,

polou v sadě skrytá,

což mne z tebe šátečkem

nikdo nepřivítá?

Hejsa! Srdce, co je ti?

Z domku někdo kluše…

a v matčině objetí

výská moje duše.

Ilustrace Vlado Krále