Stanislav Komárek: Cestovní eseje z let 1991-2008

Eseje o jiných zemích a kulturách tvoří svébytnou součást esejistické produkce Stanislava Komárka. Tento svazek zachycuje jejich „starší“ rovinu – od prvopočátků do období přelomu spojeného s hospodářskou krizí, jejich tématem jsou země evropské i mimoevropské, ty, které se tradičně počítají k „Západu“, i ty, které bývají chápány jako „Východ“. Které z autorových očekávání a úsudků se v mezičase naplnily a které ne? Proč vlastně v době internetu ještě cestovat? Co je to úsudek a co je to předsudek? Jak se na sebe dívají různé kultury? Neposuzujeme ty jiné zejména a prakticky jen z hlediska jejich ochoty se nám připodobnit? Co je v kterém kulturním okruhu a národě svébytného? Jak dalece podporovat národní svérázy – etnické pochoutky ano, sebeupalování vdov ne? Nemá každá kultura jinak rozvržené půvaby a děs, upřímnost a pokrytectví, sofistikovanost a primitivismus, něžnost i brutalitu, moudrost i pošetilost? Kolik toho lze o jiných zemích sdělit a kolik je třeba zažít? Nakolik je poznání přenositelné? O žumpě číst a do žumpy spadnout... Kam si projikujeme ztracený ráj a kam peklo? Nemají nakonec i v Guyaně ptáci křídla a zobák, lidé hlavu, ruce a nohy a domy okna a dveře?

Autor sám o principu, němž knihu sestavil, v úvodu říká:

„Nyní znovu vydávané cestovní eseje a esejistická zamyšlení nad různými zeměmi vyšly původně v nakladatelství Dokořán ve dvou svazcích, Zapisky z Okcidentu a Zapisky z Orientu, oba roku 2008. U textů, které vznikly bezprostředně po návratu z některé z cest, jsem často změnil název, aby bylo patrno na první pohled, o kterou zemi a kterou časovou rovinu se jedná – příliš expresivní názvy jsou totiž rychlé orientaci na závadu, podobně jako by v jídelním lístku nemělo stát řekněme „Krakonošovo tajemství“ namísto řádného označení „plíčky nakyselo“. U jednotlivých článků je vzadu uveden rok vzniku, u těch, kde je letopočet pobytu uveden už v názvu, je na konci připsán pouze tehdy, když se podstatně rozcházejí.

Eseje z devadesátých let jsou často poznamenány porevolučním nadšením, úsudky a očekáváními, která se ne vždy splnila, nicméně se mi nevidělo je jako dobová svědectví měnit – co se z mých někdejších úsudků potvrdilo a co ne, vidí ostatně nejlépe každý sám.

Cestopisům tradičního typu je v přítomné době nepochybně už odzvoněno, esejům o jiných zemích a kulturách snad ještě ne – nikdy jsem si nehrál na sinologa, indologa či arabistu, ale zanechávat dojmy z cest je volno všem občanům: byl by smutný svět, kde o pravdě smějí psát pouze diplomovaní gnozeologové a o spravedlnosti jen právníci. Globální pohledy na určitý region mají jistě v sobě podobná rizika jako jiné formy globálních náhledů: vystižení několika tahy i zanedbání výjimek či protiproudů.

Snažím se zde o opak a jsem si tohoto rizika vědom. Vím ale také, že snaha nezanedbat vůbec nic může vést jen k jedinému – po vzoru zenových mistrů mlčet. Každé poznání, i esejistické, spočívá totiž v tom, že se něco, v příznivém případě vědomě, nezohlednilo. Nikdo netušíme, co z toho, co děláme, je důležité (pokud vůbec) a co je marginální. Pořádaje tyto texty, nevím to ani já. Je jistě pravda, že obírat se jevovou mnohotvárností světa, „deseti tisíci věcmi“, jak by řekli Číňané, je „povrchní“, jejich skrytý kořen však těžko můžeme zahlédnout správně. Tráva je jiná na Letné a jiná na Grossglockneru, Tháletova věta je stejná v Praze i na Alfě Centauri (vůbec si nemyslím, že „kořen světa“ je matematický, byť mne moji exaktně založení přátelé o tom občas přesvědčují). Přesto bych pozemskou mnohotvárnost, lidskou i mimolidskou, za nic nevyměnil a cestování bylo to, co mne v životě obohatilo nejvíc. Nemusí tomu tak být u každého a ten, kdo už teď ví o sobě s naprostou jistotou opak, ať ve vlastním zájmu tuto stránku neobrací.“

Vydává Academia v řadě Spisy Stanislava Komárka.

Ukázka z knihy:

POVAHA CESTY

Nikdy v historii nebylo tak snadné a bezpracné vidět vzdálené krajiny jako právě dnes. Zajímavější je se zamyslet, co kontakt s nimi člověku vlastně přináší – nadšení cestovatelé, kteří mohou během svého života při troše přičinlivosti vidět glóbus téměř celý, to pokládají za samozřejmost, o níž se nediskutuje. „Turistika“ není pouze věcí přítomné doby, nebo svého posledního vzmachu od dob romantismu dál. Už pozdní Řím znal, v říši vybavené systémem cest a hostinců a prosté loupežníků, zcela totožné fenomény – Pausaniův průvodce po Řecku se od dnešních bedekrů liší jen trochou epické rozvláčnosti. Rovněž „mimoúčelové“ cestování představované náboženskými poutěmi (znala je všechna významnější náboženství) mělo tento aspekt „spatření jiných krajů a jiných mravů“.

I v době internetu a pokročilé audiovizuální techniky cestování nikterak neupadlo, ba přímo naopak. Jenom určitý, a to relativně malý výsek světa je bezezbytku sdělitelný slovy či obrazy, trochu podobně, jako pouze některé typy mouder a znalostí se dají šířit organizovaným vyučováním. Trochu drastický, ale velice výstižný příklad tohoto rozdílu je o žumpě číst a do žumpy spadnout a mít takříkajíc její bezprostřední zážitek.

Takto je tomu i se vším jiným na světě, řekněme kromě geometrie a literatury – jak je v Indii či jak je v manželství seznáme, až když tam jsme, byť písemnictví k oběma tématům by se dalo měřit na vozy. Význam cestování „pro zábavu“ je rovněž v tom, že v dotyčné zemi nezůstaneme, alespoň ne natrvalo, že pro nás zůstane přes všechny pokusy se jí přiblížit „cizí“. To nám od ní dává odstup s onou dobře známou cestovatelskou povrchností. Že většina turistů přítomné doby mohla z hlediska informačního přínosu i hloubky zážitků namísto na Velikonoční ostrov jet klidně do Štěchovic, je zajisté pravdou, ale význam letmého pohledu není nulový, jak se mnohdy tvrdívá. Cizinec nezamotaný do místních kontextů vidí mnohé věci na první pohled mnohem ostřeji než místní obyvatel či ten, kdo do cizí kultury po léta vplouval, alespoň po pár dní vnímá její bizarní, strhující či děsivé aspekty s intenzitou obvyklou jinak jen u dětí – ty jediné ostatně smějí beztrestně vykřiknout, že král je nahý.

Ve světě se ostatně orientujeme právě podle jeho povrchů a povrchových kritérií – zajíce na poli rozeznáme podle hnědého kožíšku a dlouhých uší, nikoli podle anatomických detailů či sekvence bází v DNA, ač by to bylo jistě „vědečtější“. To, co rozvinul švýcarský biolog a myslitel Adolf Portmann pro pochopení významu vnějšího vzhledu živých organismů, se dá velmi dobře zevšeobecnit na celé země.

První dojmy jsou pozoruhodným doplňkem a protiváhou hlubokého pochopení, které už tím, co ví a čím žije, zvolna může ztratit schopnost o takto poznávaném „jiném“ světě referovat. Pokud jsme se do něčeho příliš zanořili, „jedeme v tom“, můžeme poskytnout tisíce cenných detailů a vhledů, jen jednu věc, nadhled a odhled, ve významu řecké theoreia, ne. K tomu přistupuje i další otázka, zda je žádoucí poznat to všudypřítomné, obecně rozšířené a „typické“, či zda je třeba pídit se po onom skrytém, nekaždodenním a vzácném (dilema zoologovo, zda zkoumat vrabce na střeše či orlí pár ve vzdálených horách). O každé kultuře významně vypovídají faktory oba, přičemž první z nich, hojný a triviální, ji namnoze i charakterizuje v očích jiných kultur jako klišé (při detailním hledání vždy najdeme i myslitele od domácí tradice zcela odlišné a kopírující jinými prostředky něco velmi vzdáleného a exotického). Neodpovíme-li si na otázku po výpovědní hodnotě první imprese (z čehokoli) kladně, je lépe zůstat doma a pátrat ve vlastní duši či duši vlastního národa po ojedinělých spodních proudech, které by mohly jakýmsi způsobem na Írán (Barmu, Chile atd.) upomínat.

Je také v podstatě nemožné být najednou doma ve více kulturách než ve dvou – okleštěná angličtina a svět letišť, veřejné dopravy a hostelů do toho pochopitelně nespadají. I potom se některým zájemcům o cizí kulturu stane, že do nich postupně „prolezou“ a odcizí se té původní – je zcela nemožné, nejsme-li jazykoví géniové s obrovským kvantem času, více cestovat a pronikat do místních věcí hluboko, srovnatelně s místními lidmi. To, co v jiných zemích obdivujeme a oceňujeme, jsou ostatně nepatrné odchylky od obecně známého schématu – v Peru, zemi té naší v mnohém nejvíce vzdálené, jsem si kdysi uvědomil, jak jsou si bazální charakteristiky věcí všude podobné i v Amazonii mají stromy kořeny, kmen, větve a listy, ptáci zobáky, křídla a peří, domy střechy, dveře a okna, lidé svou navyklou anatomii a etologii, i tam se pojídá nějaká kombinace obilnin, masa, zeleniny a ovoce. Země, která by byla zcela zgruntu jiná, by asi jen děsila. Pro chemika, není-li třeba specialistou na rostlinné obsahové látky, je cestování monotónní už zcela – prvky jsou i v Patagonii úplně tytéž.

Obecně se podceňuje i význam cest jako náboženských či „paranáboženských“ poutí – poutník se z nich vrací jaksi „dotýkán“ tou kterou zemí a dodává mu to na exotičnosti a také možnost řekněme o Timoru či Afghánistánu hovořit a být brán vážně. Liší se od svých bližních řekněme jako dalajlámův kapesník od jiných kapesníků: na první pohled to není patrné, ale jeho substance se prožitými věcmi jaksi proměnila. Možná toho jiní docílili snáze a levněji, ale sám pokládám za největší přínos z cest pochopení vlastní kultury i krajiny jako něčeho nesamozřejmého a v mnohém bizarně nezvyklého. Praha není po spatření Číny pulzujícím velkoměstem, ale roztomilým historickým městečkem lokálního formátu, borové lesy na Třeboňsku působí po těch z Bornea romanticky a jako z druhohor, středoevropské dobré vychování se proti tureckému jeví jako neurvalost. Podceňovat by se neměl ani význam cest jako sociálního faktoru – na společníky na cestě vzniká silná emoční vazba a společenský aspekt pokračuje i po návratu – o spatřeném je nutno nějak poreferovat, byť dnes už většinou ne u táborových ohňů. Za dob komunismu, kdy byl Terst dále než Kamčatka, jsem si vždycky představoval rafinovanou formu mučení – moci na měsíc v roce vyjet s dostatečnými zdroji kamkoli, ale s nutností předstírat, že člověk byl řekněme u tety v Kostelci nad Černými lesy. Zajisté je také pravdou, že ti, kteří o něčem vědí málo, spěchají se svou troškou do mlýna, zatímco ti, kdo už vědí své, mlčí a skutečný mudrc žije skryt tak, že o něm nikdo neví. Povaha spisování je na rozdíl od mystiky v tom, že stále povídá, asi jako tučňákova povaha spočívá ve faktu, že se potápí. Namlčíme se všichni ještě dost.

2007

© Stanislav Komárek, 2018

ISBN 978-80-200-2843-3

Stanislav Komárek: Mandaríni

Pražský sinolog Jindřich Krottenbacher je mandarínem jaksi hned dvakrát: z titulu svého oboru a jako pedagog na Ferdinandově univerzitě v letech 1990–2000, v době, kdy v městě Praze bylo možné téměř všechno. Jak se zapojí do revoluční vřavy a co v ní zažije? Co přinese založení Ústavu srovnávacích studií Východu a Západu? Neztratí ve víru událostí pozvolna svou duši? Nežije vlastně na dluh poté, co ve smrtelném ohrožení v zavalené podzemní chodbě kdesi v provincii Šan-si vyžebrá ještě deset let života? Přinese mu opravdové štěstí houba, která získává přízeň nadřízených? Jak prožije se všemi svými přáteli i nepřáteli obrovské turbulence koloritních dob? Proč jej nakonec přiláká smrt, která zahladí všechny naše hříchy? Jak vlastně vzniká osud? Jakou roli hraje v jeho životě matička Kuan-jin?

Román známého biologa a esejisty vyšel poprvé v roce 2008 v nakladatelství Host. Tvoří volnou trilogii s předcházejícími dvěma Komárkovými romány, Opšlstisovou nadací (Petrov, 2002 a Academia, 2017) a Černým domečkem (Petrov, 2004). »To, co někdy mate literární kritiku, tj. zda jsou tyto knihy vskutku romány s esejistickými odbočkami, či dlouhými eseji s dějovými vložkami, je podobné, jako tutéž substanci můžeme chápat coby šťávu s kousky ovoce či neobvykle řídký kompot. Jinak psát nejen nedovedu, ale ani nechci – péče o „čistotu“ žánru vede vposledku k jeho vysterilizování a to zajímavé, byť riskantnější, vzniká vždycky na rozhraních – podél okraje lesa je, jak známo, nejvíce nejen jahod a hub, ale i zmijí. Nové přečtení po mnoha letech rovněž ukazuje, že řada bizarností, v době psaní textu míněných jako jízlivé nadsázky a fantazie, se v mezičase opravdu objevila a ujala a už jsme si na ni zvykli,« píše v úvodu k druhému vydání autor. A dodává: »Tento román bude na dlouhou dobu asi posledním: důvodem je zejména to, že jím pak už budou pokryty všechny doby a místa, s nimiž mám přímou zkušenost. Domnívám se, snad poněkud po starodávnu, že k „pravdivosti“ knih obecně přispívá nejen to, že nějak obrážejí drama světa a jeho řád (to si každý může představovat velmi různě), ale i lokální a dobový kolorit. Klostermannovým vývodům o potrestání zhýralců a odměnění pilných nemusíme nutně úplně věřit, ale jeho obraz Šumavy konce 19. věku si hledá podnes sobě rovného. Podivná macha působící, že „realistická“ a „magická“ stránka světa jsou z jeho kompaktního chumlu uměle vydělené, řekněme jako stejk a ementál z krávy, a odděleně i servírovány, má za následek rozpad literatury na dvě větve: v jedné knize si přečteme, s kým se opil a s kým kopuloval Vomáčka, když se večer vrátil z fabriky, v druhé, co zažil král elfů Fjúkr, když se svou družinou vyjel osvobodit čaroděje ze země Bordor. Že svět je jeden a jeho povaha taky jenom jedna, takto přepínané polární myšlení zastírá, podobně, jako bývá dnes zvykem náhražkově prožívat pocit rizika v kasinu a pocit jistoty v pojišťovně. Kdo z nás vlastně přesně ví, jak se plsť světa tvoří a zaplétá? To, že je něco obecně rozšířeno a konjunkturální, neznamená, že se tak musí nutně chovat i autor, který píše pro vlastní potěšení a literaturou se, chvála Bohu, živit nemusí.«

Druhé vydání románu vychází ve Spisech Stanislava Komárka, které už po několik let vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Bavorsko je ze všech německých zemí nejrázovitější, byť těžko říci, že nejpříjemnější. Začíná to už rázem krajiny. Nepočítáme-li Alpy, tvoří větší část chladná a podmáčená náhorní rovina s četnými jezery a zejména rašeliništi, dnes pochopitelně zkultivovaná, ale přesto neobyčejně bohatá na mlhy, páry a déšť, nemohoucí uniknout z předalpského kotle. Počasí, kouzlící zejména nádherné západy a východy slunce s nezvyklou konfigurací barev, je sice vynikající pro romantickou krajinomalbu, která v Mnichově velmi kvetla, lidem zvyklým na jiné typy klimatu je však často nepříjemné. Vězni koncentráku v Dachau se domnívali, že lágr založený  uprostřed mlhavé bažiny Dachauer Moos byl do tohoto kraje situován s obzvláštní zlovolností za účelem týrání osazenstva, pravda však bude asi poněkud méně rafi novaná: levný pozemek se tehdy hodil. Bavorská mentalita má zajisté některé styčné body s českou, je však otázka, zda obě nevznikly poněmčením, respektive poslovanštěním původních Keltů.  V zemi Bajuvarů se pestře proplétá brutalita se skalním katolickým konzervativismem, vzájemným lstivým šmírováním a denunciací, mystické a věštecké nadšení s uměleckými ambicemi a pivními pitkami – tyče chmelnic jsou ostatně významnou krajinnou dominantou. K Bavorsku nedílně patří podivní vizionáři typu prorokujícího mlynářského chasníka Mühlhiasla z počátku 19. století či stigmaty obdařené venkovanky Therese Neumannové, která údajně po mnoho let nejedla a byla cílem poutí ze širokého okolí.

Temným aspektem obdobného typu vizí byl navštěvován i nejvýznamnější Bavor všech dob Heinrich Himmler (v překladu cosi jako „Nebesník“), syn učitele náboženství v mnichovské královské rodině, drůbežář, masový vrah od psacího stolu, nadšený archeolog a organizátor výzkumů SS i miláček dam z kanceláří na říšském ministerstvu vnitra – každé dával osobně k narozeninám kytičku, a dokud byla jaká čokoláda, i bonboniéru. Také Hitler, narozený ostatně hned na druhém břehu Innu, byl nejúspěšnější právě v kumštýřském Mnichově. Rovněž Wittelsbachové, bavorská královská rodina, neustále křížení nejužší povolenou příbuzenskou plemenitbou s rakouskými Habsburky, stojí za podrobnější zmínku: vesměs inteligentní, uměnímilovní, ale těžce „ujetí“. V málokteré královské i nekrálovské rodině bylo tolik talentovaných psychopatů. Zvláště mezi nimi vyniká Ludvík II. Bavorský, stavitel obludných romantických zámků Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee, jakož i přízračné nové mnichovské radnice. Tato vydání, kombinovaná s excesivní podporou Richarda Wagnera a jeho bayreuthských představení, nakonec zcela zruinovala státní rozpočet a nezbývalo než přijmout potupnou závislost na Prusku, které se uvolilo zaplatit všechny dluhy. Brzy nato, v roce 1886, se Ludwig II. utopil za zcela mysteriózních okolností ve Starnberském jezeře jižně od Mnichova. Roduvěrní Bavoři v tom vidí perfi dní mord objednaný Prusy, ostatně i jeho sestřenice Alžběta Rakouská byla zavražděna. Na bývalou samostatnost už upomíná jen hrdé jméno „Freistaat Bayern“. I bavorská kuchyně stojí za zmínku – k tuplákům piva se pojídají pochoutky tak těžké (něm. deftig to vyjadřuje s celou pregnancí) a podle dnešních pojmů nezdravé, že jen zrak přechází – vazké smetanové omáčky jen odkapávají z kompaktních bavorských knedlíků bez jediné vzduchové bublinky.

Náš protagonista si prohlédl postupně celé centrum Mnichova a jeho památky, vloudil se, většinou zdarma, do všech obrazáren a muzeí a popřál si i několik káv, piv a opékaných buřtů v místních pohostinstvích. Jako správný šetřílek se snažil z minimalistického přídělu peněz i něco uspořit a většinou jedl potraviny přivezené z domova, při příjezdu na plňu jící celý kufr. Protože jeho výjezdní doložka byla vícenásobná, podnikl i několik málo cest zpět do Prahy, zásobovacích i rodinně-udržovacích.

Podzim je v Bavořích nejhezčím obdobím roku, byť v Mnichově nastal Oktoberfest, slavnost spojená s neuvěřitelnými pijáckými orgiemi v krčmách i stanech, k níž se sjíždí publikum z celého Německa, ba i ze zámoří – obzvlášť břichatí štamgasti zde mají ve stolech vykrojené speciální výřezy pro svůj teřich. V posledních fázích bylo město pokryto opilci a zvratky a policejní hlídky s německými ovčáky, posledními reprezentanty německé věrnosti a poslušnosti, stěží udržely jakýs takýs pořádek. Na hlavní budově univerzity, kolem níž pravidelně chodil, uviděl jednoho dne velký poutač, že se zde pořádá konference s názvem Leben und Werk von Konrad Lorenz – eine Herausforderung für Heute. O Konradu Lorenzovi, známém etologovi, sice kdysi cosi četl, ale krom nějakých podrobností s divokými husami zase vše vytěsnil. Nebylo kam spěchat, a tak se rozhodl, že si exotickou podívanou chvilku užije. Nálada ve velké aule byla emočně vzbitá, takhle nějak si představoval sovětské stranické sjezdy těsně po projevu soudruha Stalina. Z programu a vyvěšených plakátů pochopil, že se jedná o tryznu za osobu už mrtvou, byť teprve krátce – že Lorenz zemřel koncem ledna téhož roku, v Československu pochopitelně nehlásili. V mezičase stačili věrní žáci nebrat dech a shromáždění do podzimu zorganizovat.

Je obecně těžko soudit, proč někteří myslitelé či umělci své věrné do té míry nadchávají a jiné do té míry dráždí jako třeba Lorenz či z jiné branže Heidegger nebo už zmíněný Wagner. Jindřich přišel právě k nejlepšímu – jakéhosi vídeňského historika, který chvíli mluvil o tom, že je pravděpodobné, že Lorenz v Poznani v roce 1943 psychologicky testoval polsko-

německé míšence, kolik v nich zbylo germánského elementu a zda budou schopni poněmčení, mistrovi učedníci téměř vynášeli v zubech. Náš protagonista, za celý život nezvyklý jakékoli skutečné kontroverzi, byl téměř poděšen, ač ten, na koho se útočilo, nebyl on sám. Diskuse hrozila přerůst každou chvíli ve rvačku, učené nadávky padaly s neuvěřitelnou hustotou a jen duchapřítomností předsedy, který vyhlásil přestávku, se předešlo nejhoršímu. Pánové a několik málo dam se rozptýlili

do houfk ů kolem podávané kávy a Jindřich, věren principům své země, si také nechal jeden šálek nalít, ač mu samozřejmě chyběla konferenční visačka se jménem. Nejvíce posluchačů se tísnilo kolem dosud energicky vypadajícího staříka, nesoucího jmenovku Stillfried von Graube, Köln. „Samozřejmě, že jeho členství ve straně bylo čistě formální,“ vykládal nadšeným posluchačům, „on byl lišák mazaný, náš Konrad… v zajetí v Arménii jsem u něj dělal lapiducha, když tam ordinoval, ach, Konrad byl jako můj vlastní otec, na jedné matraci jsme spali… když sehnal něco k jídlu, hned mi z toho dával… to víte, Rusové nás mořili hlady, mysleli, že nás zlomí, ale netušili, že co nás nezabije, to nás posilní… jednou Konrad ulovil stepní káni, jen tak, do smyčky, jindy zase pořádného hada… když jsem to nechtěl jíst, říkal: ‚Frídy, Frídy, to jsi chlap? Takhle mi tady zajdeš‘… i mouchy chytal okolo latrín a říkával: ‚Protein jako protein.‘… nu všechno jsme to přežili… ještě knihu tam napsal… tak velký člověk už se nenarodí… na mojí klinice jsem dělával každý týden po třicet let, vždycky v úterý, ‚Hodinu Konrada Lorenze‘ – všichni, od uklízeček po sekundáře, se shromáždili do vstupní haly, já u Jeho obrázku zapálil svíčku a předčítal nahlas Fausta – toho měl Konrad nejraději a znal ho celého nazpaměť… byla to velká doba.“ Amen, dodal si Jindřich pro sebe nakonec. Všichni zmlkli. K von Graubemu přistoupil člověk zhruba Krottenbacherova věku, značně olysalý, s plnovousem a formálním proužkovaným oblekem s kravatou, byť zřejmě šitým na postavu poněkud menší. Ptal se staříka na nějakou podrobnost a ten mu ji s gustem a do detailu vysvětloval, Jindřicha však zaujal podivný akcent neznámého. Vrhl pohled na jmenovku, kde stálo: Stanislaus Komarek, Wien. Že by snad bratr Čech, byť neobratně zamaskovaný? V Jindřichovi se svářely dvě protichůdné tendence – na jedné straně mu na „oddělení pro zvláštní úkoly“ kladli na srdce, aby se s českými emigranty pokud možno vůbec nesetkal, a pokud, aby o tom učinil důkladné hlášení, na druhé jím zmítala zvědavost, jakže tu vlastně žijí – tenhle pod mostem evidentně nedodýchal. Po chvíli, když věc s von Graubem už vyřídili, si dodal odvahy a německy se opatrně krajana zeptal, zda snad nemá české předky. Ten mu sice česky odpověděl, že je tu teprve osm let, cizokrajný přízvuk však měl i v původní mateřštině. Dali se do hovoru a vedli obvyklé, zpočátku opatrné a posléze silně antikomunistické řeči, prokládané v závěrečné fázi mnoha silnými mnichovskými pivy, na něž Komárek, chtěje se vytáhnout před ještě větším chudákem, Krottenbachera pozval. Vykládal i cosi o konzumním teroru a o tom, jak se jeho kolegové mezi sebou soudí, ale to náš hrdina nevnímal, protože dosud netušil, o čem je řeč. V pozdní fázi opilosti si vzal Komárek telefonní číslo k paní Jakesch a nabídl, že za pár dní jede s několika přáteli na festival české exilové kultury do Vratislavi a rádi vezmou Jindřicha s sebou. Ovšem přes NDR a kus Polska pojedou, nikoli po přímé spojnici Vídeň–Vratislav, jak by se slušelo za normálních okolností – tak také s nimi může i Jindřich s pouhým pasem a bez zvláštní doložky. Silně opojen ležákem i dobrodružnými perspektivami, vrátil se Jindřich za pozdní noci domů. Mongolové neutečou.

© Stanislav Komárek, 2018

ISBN 978-80-200-2776-4

Stanislav Komárek: Stručné dějiny biologie

Kniha, která zahrnuje dějiny biologie od prvopočátků do objevení struktury DNA (1953), může svou stručností a přehledností zaujmout nejen biology z profese, ale i všechny zainteresované laiky z řad vzdělanějšího čtenářstva.

Text je doprovázen množstvím dobových ilustrací, přibližujících ducha a atmosféru tehdejších výzkumů a vzdělanosti a navázání biologického myšlení na dobové myšlenkové proudy. Proč se vlastně o dějiny biologie (a jakéhokoliv jiného oboru) zajímat? Co je to paradigma? Jak viděly živý svět archaické národy a staré civilizace? Jak vznikla věda v antickém Řecku? Jak v nastoupené cestě pokračoval Řím? Jak viděl živý svět evropský středověk a renesance? Jak se projevil v barokní éře descartovský obrat? Jak začínala systematika, paleontologie, jak se profilovaly jednotlivé národní školy v biologii – francouzská, anglická, německá? Jak se objevilo evoluční myšlení? Jak začínala genetika, mikrobiologie, etologie? Jakou roli hrály v myšlení o živém světě „velké“ dějiny, zejména poslední světová válka?

Vydává Academia v řadě Spisy Stanislava Komárka.

Ukázka z knihy:

Evropský středověk představuje dlouhé a velmi specifické období, které sice vývoji biologického výzkumu nebylo příliš příznivé, ale bez něhož by vývoj novověké vědy v dnešní podobě nebyl myslitelný. Dezinterpretovat středověk jako „temné“ období bylo snad omluvitelné v osvícenské éře, nikoli však z dnešního pohledu. Atributy pociťované často jako „středověké“, například vyvrcholení čarodějnických procesů, intolerance a pronásledování samostatných myslitelů (Giordano Bruno , upálen 1600), měl mnohem spíše raný novověk. Středověká společnost s její hierarchičností, stabilitou a dominancí náboženského cítění připomínala daleko více například Tibet nedávné doby. Středověký člověk byl ve srovnání s dnešním podstatně méně individualizován, byl vždy členem nějaké korporace, vesnické občiny, klášterní frátrie, univerzity, cechu atd. Projevy přílišného individualismu nebyly až tak přísně pronásledovány (například známý filosof a myslitel Roger Bacon, 13. století), jako se spíše ani nevyskytovaly – celá řada uměleckých děl té doby je anonymní, originalita nebyla pokládána za přednost. Dobrým vyjádřením ducha této doby je středověké malířství s absencí portrétů v dnešním slova smyslu, většinou jen dvojrozměrné, obraz světa kreslený ne tak, jak jej malíř vidí, ale tak, jak jej „ví“. Středověk se obecně vzato nezajímal o detaily, vědění se snažilo o univerzalitu – věnovat život řekněme zkoumání chvostoskoků by středověký vzdělanec chápal jako počin šílený.

Pěknou ukázkou tohoto způsobu myšlení je kniha Etymologiae biskupa Isidora ze Sevilly (asi 560–636) z raného středověku, kdy se tehdejší intelektuálové pokoušeli zachránit alespoň zbytky antické vzdělanosti. Isidor v knize heslovitě popisuje celý svět, od Boha a kůrů andělských až k zeměplazům a řemeslným dovednostem, u každého hesla podává krátkou definici a lidově etymologický výklad slova. Kniha je z dnešního hlediska absurdně všeobjímající a neobsažná a současnému čtenáři by připomínala spíše stručného průvodce po Zemi pro mimozemšťana znalého latiny. Podle středověkých představ není vědy o jednotlivostech, pouze o obecninách (de singularibus non est scientia). Středověk měl mimořádnou zálibu v logice a v logických argumentacích, například v rámci univerzitních disputací. V kombinaci se skálopevnou vírou v autority a převážně náboženskými myšlenkovými obsahy vzniká zcela specifická duchovní atmosféra, ústící nakonec v propracovaný systém scholastické filosofie, nesený středověkými univerzitami. Kombinace naivní důvěřivosti s logikou a jejími aplikacemi připomíná z dnešního hlediska spíše duševní svět pozdního dětství. Systematické experimentování a jemnější pozorovací talent nebyly ve větší míře středověku vlastní. Ač tyto aspekty světa středověkého intelektuála nezajímaly, mimointelektuální zájem o zvířata a rostliny byl stejně živý jako v jiných dobách a pěstování živočichů pro zábavu a ozdobu i zakládání okrasných zahrad u feudálních sídel a klášterů bylo běžným zjevem – středověk, stejně jako předešlé doby s výjimkou pozdního helénismu, neměl pochopitelně smysl pro krásu přírodních scenérií a nekultivované krajiny vůbec.

Kláštery, zejména benediktýnské, byly nejen středisky vzdělanosti a opisování knih z antického literárního odkazu, ale i centry léčitelství a zemědělství. Benediktýni zaváděli v zaalpské Evropě nejen řadu nových plodin a léčivých rostlin, ale například i domestikovali králíky či zavedli pěstování zákrsků ovocných stromů. Řád františkánů, založený sv. Františkem z Assisi roku 1223, pěstoval v intencích svého zakladatele „bratrský“ vztah nejen ke zvířatům, ale i ke stromům či abiotickým přírodním jevům. Kdyby se tato tradice rozvinula více, dala by vznik podobnému způsobu vztahování se k živým bytostem, jaký známe z buddhistických zemí. Z klášterních škol významných pro rozvoj přírodovědeckého myšlení je to zejména škola v Chartres (12. století) a oxfordští františkáni (13. století). Středověk měl v rámci sociomorfního modelování živé přírody tendenci vidět živý svět po způsobu tehdejší společnosti jako statický a hierarchicky uspořádaný. Pěkným příkladem tohoto způsobu uvažování je kniha dominikána Tomáše z Cantimpré (1186–1263) Bonum universale de apibus (Obecné dobré o včelách), kde autor líčí vybájené mravoučné příběhy ze života včel, které prezentuje jako ideální společenství a dává za příklad svým klášterním bratřím. Středověk chápal zvířata (i rostliny) často symbolicky, jako Stvořitelem ztělesněné křesťanské ctnosti (či naopak neřesti) pro příklad a poučení lidem. Takový výklad světa zvířat podává například v mnoha edicích rozšířená kniha Physiologus, navazující na pozdně antickou předlohu z Alexandrie. V podobném duchu jsou psány i knihy abatyše Hildegardy z Bingen (1098–1179) Physica a Causae et curae. Autorka, jedna z prvních „bioložek“ vůbec, byla znalkyní přírody rodné Falce, lidového léčitelství, astrologie a alchymie.

Ve středověku vznikala celá řada přírodovědných encyklopedií navazujících na starší herbáře a bestiáře, například kniha De proprietatibus rerum (O vlastnostech věcí) Bartholomea Anglica (asi 1200–1250), dále Speculum majus (Velké zrcadlo) Vincenta z Beauvais (1190–1264) a Liber de natura rerum (Kniha o povaze věcí) výše zmíněného Tomáše z Cantimpré . Nejvýznamnějším středověkým přírodovědcem byl nepochybně dominikán Albertus Magnus (Albert von Bollstädt, 1193–1280), fi losof a teolog širokého záběru, přednášející na školách v Kolíně nad Rýnem a Paříži. Pro své mimořádné schopnosti a dovednosti (alchymicko-chemické pokusy, konstrukce pohyblivého automatu s lidskou podobou, pěstování kvetoucích rostlin ve skleníku v zimě atd.) byl svými současníky někdy nazýván též A. Magus – čaroděj. Albert Veliký, jinak učitel představitele vrcholné scholastiky Tomáše z Aquina, obsáhle komentoval Aristotela i arabské autory a na jejich základě, doplněném vlastními pozorováními, napsal celou řadu spisů – De animalibus libri XXVI (O zvířatech), De vegetabilibus libri VII (O rostlinách), De mineralibus libri V (O minerálech), De natura locorum (O povaze míst, což je de facto klimatologicko-geografická studie) atd.

Zvláštní postavou středověké biologie a osobností vymykající se středověkým parametrům vůbec byl římsko-německý císař Friedrich II. Hohenstauf (1194–1250), sídlící v Palermu na Sicílii, kde na jeho dvoře působila celá řada křesťanských a islámských učenců. Jeho dílo De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky) je jakousi encyklopedií sokolnictví s množstvím pozoruhodně přesných údajů o biologii a etologii dravých ptáků – kniha například uvádí pravidla Bergmannovo a Glogerovo, znovuobjevená až ve 40. letech 19. století.

© Stanislav Komárek, 2017

ISBN 978-80-200-2737-5