Stanislav Komárek: Zápisky z pozdní doby

Další kniha ze spisů českého biologa, esejisty a spisovatele se otevírá sebranými novinovými a časopiseckými články z let 2014–2019. Svazek dále obsahuje rozličné eseje, rozhovory – a tečkou je pak povídka Eskorta aneb Pomsta na Josefu Věromíru Plevovi. A témata textů? Jaké jsou problémy euroamerické civilizace v pozdní době? Co z toho, o čem se hovoří, je „pěna dní“ a co jsou problémy skutečné? Nejsou vlastně už od počátku lidských dějin stejné? Čím se podobáme zvířatům a čím se od nich lišíme? Do jaké míry utváří věda náš obraz světa? Která z našich současných témat jsou skutečně podstatná? Kdy je čas o nich psát a kdy je čas s tím přestat? Není nakonec nejlepší odpovědí na otazníky světa kolem nás mlčení?

Vydává Nakladatelství Academia. 

Ukázka z knihy:

PROTI VŠEM

Západ se postupně dostává do situace, na kterou nebyl celou jednu generaci zvyklý – náhle se cítí obklopen nepřáteli z mnoha stran. Rusko je nepřítelem, Čína vlastně taky, ač se to nahlas neříká, a muslimský svět se najednou jeví také celý nepřátelským – Západ tam má sice své spojence a snaží se nějak diferencovat mezi jednotlivými státy, ale z hlediska médií a lidových projevů už se jeví být mezi přízračným „Islámským státem“ a Tureckem sotva jaký rozdíl. Je jisté, že lidská duše si nějakým způsobem nepřátel žádá, a Oscar Wilde trefně píše, že při jejich výběru je třeba postupovat s největší pečlivostí. Tak to ostatně bylo v lidské společnosti po tisíciletí: přátelé, to byli ti z vlastní tlupy, většinou i nějak pokrevně spříznění (v jižních Čechách se dříve říkalo „přátelé“ příbuzenstvu), a nepřátelé, to byli ti ostatní, s nimiž se v případě setkání hovořilo sekeromlatem.

Různé sociální sítě by byly jistě ještě úspěšnější, kdyby měly krom kategorie „friends“ ještě kategorii „enemies“. Těm prvním by se třeba na - psalo: „Milí přátelé, jedu na Mallorku a těším se, až se s vámi zase setkám.“ Těm druhým pak: „Vy hajzlové, heč, jedu na Mallorku a vy budete sedět na zadku doma!“ Toto prastaré schéma se pak projikuje do myšlení a konání celých říší. Namísto rozmytě neurčitého pocitu vágního bratrství s celým lidstvem pak můžeme usínat se samopalem pod polštářem s vědomím, že máme nejen věrné a nejlépe „odvěké“ přátele, kteří za námi za všech okolností stojí, ale i zavilé nepřátele, kteří podobně jako čert nikdy nespí a nepřetržitě snují nějaké špatnosti a podrazy. V médiích si pak můžeme každý den přečíst, co se jim všechno zase nepovedlo a jak se jejich konec nezadržitelně přibližuje. Jako dětem nám vypravovali, že zatímco my ve svých postýlkách pokojně spinkáme, stateční pohraničníci na naší západní hranici bdí, vyhlížejíce útočícího imperialistu.

Obávám se, že je vhodný okamžik položit si otázku, zda Západ má nějaký mandát Nebes či Dějin šířit svou politickou a ekonomickou strukturu celoplanetárně, a tudíž všechny zásahy, které k tomu dělá, jsou tímto cílem automaticky ospravedlněny, či nikoli. Pokud si odpovíme kladně, bylo by dobře to říci hlasitě a přestat mluvit o sebeurčení národů, kulturním relativismu, multikulturalismu a podobných věcech a „náš džihád“ zahájit se vší opravdovostí. Pak by ovšem bylo nutné postupovat zhruba tak jako kdysi Osmanská říše – obsazený Irák držet stále a postupně jej přeměnit v další, dislokovaný stát Unie. Bylo by nutné také podruhé přepsat koloniální dějiny, už jednou přepracované z příběhů hrdinů na příběhy hanebníků – Hernando Cortéz by se pak jevil vzorovým předchůdcem některých dnešních trendů: zlomil aztéckou hrůzovládu nad většinou Mexika, zakázal modloslužbu a lidské oběti, přinesl pokročilejší technologie a vědu západního typu, samosprávu městských obcí, napojil tamní ekonomiku na světové trhy, Mexiko se stalo navěky nerozbornou součástí Západu (ten byl ovšem tenkrát na východ od něj). Samozřejmě při tom létaly třísky, zhruba velikosti vzrostlých dubů, na druhou stranu Cortéz sám jel v čele vojska a sekal v první linii.

Pokud naopak shledáme, že každý kulturní okruh má svou vlastní dynamiku, nesouměřitelnou s těmi ostatními, bylo by dobře se opevnit ve svých mezích s určitým zázemím, podle zásady „svého nedati, cizího nežádati“, a přestat usilovat o světovou „všenápravu“. Současný stav je neobyčejně schizofrenní a nestabilní: dělejte si vše sami, ale přesně tak jako my, my vás budeme kontrolovat a bodovat (jak bychom se asi otřásli, kdyby někdo přišel zjistit, jak dodržujeme šariatní předpisy či zásady konfucianismu?). Pokud se příliš splašíte a vymknete, přijdeme vás vybombardovat. Kladu si otázku, proč při obecně západní tendenci „páchat dobré“ nedošlo nikdy k útoku na Severní Koreu, režim, který je mimo vši pochybnost opravdu zločinný a kde by vděk obyvatelstva byl asi velký. Zřejmě je tam příliš málo surovinových zdrojů a čínská hranice je proklatě blízko...

2014

 

SLOUPEK NA ROZLOUČENOU

K nadcházejícím šedesátým narozeninám jsem si nadělil trochu neobvyklý dárek: přesně po pětadvaceti letech jsem se rozhodl ukončit svou žurnalistickou činnost. Užil jsem si jí do sytosti a její značnější část se odehrávala právě na stránkách Lidových novin – jim i našim čtenářům bych chtěl ze srdce poděkovat za trpělivost, kterou se mnou měli. Sluší se, aby si člověk dělal za dětství bábovičky, za mlada sledoval řekněme etologii mravenců, v úplné dospělosti se zajímal o záležitosti obce a na stáří myslel na duši a její spásu, ať si pod tím už představuje cokoli.

Pro pokračování v novinářské činnosti – knihy a eseje bych ovšem rád psal dál – se už nehodím ještě ze dvou důvodů: na rozdíl od mnoha mediálních intelektuálů jsem dospěl k závěru, že svět běží v hrubých rysech v podstatě spíše tak, jak má, a opustilo mne dlouhodobé věštění chmurných konců a neustálé rozhořčování se. Zajisté, všechno na světě, co mělo svůj počátek, včetně naší civilizace, bude mít svůj konec, ale ten bude tak zřejmý, že jej neobjevíme až na stránkách denního tisku. Nechce se mi rovněž věštit zářné zítřky – vždycky budou dosti flekaté a hádám, že i v ráji je někde v rohu hromádka. Obávám se, že to nejsme my a naše „titánská snaha“, co drží společnost pohromadě, ale její regenerační a seberegulační schopnosti, které působí stejně jako u organismu převážně na nevědomé rovině, trochu podobně jako gravitace účinkuje neustále na dobré i zlé, hubené i tlusté.

S přibývajícími lety je mi také stále jasnější, že selektivní podporou jedné z polarit se cokoli, společnost zejména, povážlivě vychyluje z rovnováhy. Snad je to letitým zapletením se súfijskými mystiky a básníky typu Džaláluddína Rúmího či Hadžího Bektaše, kteří často ve svých verších zpívávali o sjednocení protikladů, tom, čemu evropští alchymisté říkali coniunctio oppositorum: „Jsem plamen i můra, jsem zloděj i žandarm, jsem světlo i temnota.“ Analogicky bych dnes musel psát cosi ve smyslu, že „jsem imigrant i nacionalista, jsem environmentalista i korporátník“ atp. Laskavý čtenář jistě nahlédne, že takto se žurnalismus dělat nedá. Ba právě naopak, doba si žádá jasných a pádných odpovědí: „Jsi pro Mongoly, nebo proti Mongolům!? Řekni to jasně!“ Odpověď typu, že jak proti kterým, jak v čem a jak kdy, uspokojí málokoho. „Ale vždyť Mongolové přece pasou i v neděli, rouhají se svobodnému trhu a nekupují zubní pastu Perlička!“ (Příklad.) Doba si naopak žádá jasných stejtmentů připomínajících někdejší: „A už, soudruhu, vaše pracovní skupina zaujala stanovisko k poslední rezoluci ústředního výboru?“ Podobně při letním koncertu u rybníka všichni žabáci naráz vykřiknou: „Kvak!“ Všechny společnosti dostatečně „ustáté“ a etablované jsou si čímsi podobné a nemělo by mne to překvapovat. Proto lidé koneckonců stárnou a nakonec umírají, protože už toho pamatují příliš mnoho.

Proto se se svými čtenáři ještě jednou loučím a těším se na další shledání na stránkách knih, které, dá-li Osud, ještě vyjdou.

Vyšlo 14. 7. 2018

© Stanislav Komárek, 2020

ISBN 978-80-200-3029-0

Stanislav Komárek: Cestovní eseje z let 1991-2008

Eseje o jiných zemích a kulturách tvoří svébytnou součást esejistické produkce Stanislava Komárka. Tento svazek zachycuje jejich „starší“ rovinu – od prvopočátků do období přelomu spojeného s hospodářskou krizí, jejich tématem jsou země evropské i mimoevropské, ty, které se tradičně počítají k „Západu“, i ty, které bývají chápány jako „Východ“. Které z autorových očekávání a úsudků se v mezičase naplnily a které ne? Proč vlastně v době internetu ještě cestovat? Co je to úsudek a co je to předsudek? Jak se na sebe dívají různé kultury? Neposuzujeme ty jiné zejména a prakticky jen z hlediska jejich ochoty se nám připodobnit? Co je v kterém kulturním okruhu a národě svébytného? Jak dalece podporovat národní svérázy – etnické pochoutky ano, sebeupalování vdov ne? Nemá každá kultura jinak rozvržené půvaby a děs, upřímnost a pokrytectví, sofistikovanost a primitivismus, něžnost i brutalitu, moudrost i pošetilost? Kolik toho lze o jiných zemích sdělit a kolik je třeba zažít? Nakolik je poznání přenositelné? O žumpě číst a do žumpy spadnout... Kam si projikujeme ztracený ráj a kam peklo? Nemají nakonec i v Guyaně ptáci křídla a zobák, lidé hlavu, ruce a nohy a domy okna a dveře?

Autor sám o principu, němž knihu sestavil, v úvodu říká:

„Nyní znovu vydávané cestovní eseje a esejistická zamyšlení nad různými zeměmi vyšly původně v nakladatelství Dokořán ve dvou svazcích, Zapisky z Okcidentu a Zapisky z Orientu, oba roku 2008. U textů, které vznikly bezprostředně po návratu z některé z cest, jsem často změnil název, aby bylo patrno na první pohled, o kterou zemi a kterou časovou rovinu se jedná – příliš expresivní názvy jsou totiž rychlé orientaci na závadu, podobně jako by v jídelním lístku nemělo stát řekněme „Krakonošovo tajemství“ namísto řádného označení „plíčky nakyselo“. U jednotlivých článků je vzadu uveden rok vzniku, u těch, kde je letopočet pobytu uveden už v názvu, je na konci připsán pouze tehdy, když se podstatně rozcházejí.

Eseje z devadesátých let jsou často poznamenány porevolučním nadšením, úsudky a očekáváními, která se ne vždy splnila, nicméně se mi nevidělo je jako dobová svědectví měnit – co se z mých někdejších úsudků potvrdilo a co ne, vidí ostatně nejlépe každý sám.

Cestopisům tradičního typu je v přítomné době nepochybně už odzvoněno, esejům o jiných zemích a kulturách snad ještě ne – nikdy jsem si nehrál na sinologa, indologa či arabistu, ale zanechávat dojmy z cest je volno všem občanům: byl by smutný svět, kde o pravdě smějí psát pouze diplomovaní gnozeologové a o spravedlnosti jen právníci. Globální pohledy na určitý region mají jistě v sobě podobná rizika jako jiné formy globálních náhledů: vystižení několika tahy i zanedbání výjimek či protiproudů.

Snažím se zde o opak a jsem si tohoto rizika vědom. Vím ale také, že snaha nezanedbat vůbec nic může vést jen k jedinému – po vzoru zenových mistrů mlčet. Každé poznání, i esejistické, spočívá totiž v tom, že se něco, v příznivém případě vědomě, nezohlednilo. Nikdo netušíme, co z toho, co děláme, je důležité (pokud vůbec) a co je marginální. Pořádaje tyto texty, nevím to ani já. Je jistě pravda, že obírat se jevovou mnohotvárností světa, „deseti tisíci věcmi“, jak by řekli Číňané, je „povrchní“, jejich skrytý kořen však těžko můžeme zahlédnout správně. Tráva je jiná na Letné a jiná na Grossglockneru, Tháletova věta je stejná v Praze i na Alfě Centauri (vůbec si nemyslím, že „kořen světa“ je matematický, byť mne moji exaktně založení přátelé o tom občas přesvědčují). Přesto bych pozemskou mnohotvárnost, lidskou i mimolidskou, za nic nevyměnil a cestování bylo to, co mne v životě obohatilo nejvíc. Nemusí tomu tak být u každého a ten, kdo už teď ví o sobě s naprostou jistotou opak, ať ve vlastním zájmu tuto stránku neobrací.“

Vydává Academia v řadě Spisy Stanislava Komárka.

Ukázka z knihy:

POVAHA CESTY

Nikdy v historii nebylo tak snadné a bezpracné vidět vzdálené krajiny jako právě dnes. Zajímavější je se zamyslet, co kontakt s nimi člověku vlastně přináší – nadšení cestovatelé, kteří mohou během svého života při troše přičinlivosti vidět glóbus téměř celý, to pokládají za samozřejmost, o níž se nediskutuje. „Turistika“ není pouze věcí přítomné doby, nebo svého posledního vzmachu od dob romantismu dál. Už pozdní Řím znal, v říši vybavené systémem cest a hostinců a prosté loupežníků, zcela totožné fenomény – Pausaniův průvodce po Řecku se od dnešních bedekrů liší jen trochou epické rozvláčnosti. Rovněž „mimoúčelové“ cestování představované náboženskými poutěmi (znala je všechna významnější náboženství) mělo tento aspekt „spatření jiných krajů a jiných mravů“.

I v době internetu a pokročilé audiovizuální techniky cestování nikterak neupadlo, ba přímo naopak. Jenom určitý, a to relativně malý výsek světa je bezezbytku sdělitelný slovy či obrazy, trochu podobně, jako pouze některé typy mouder a znalostí se dají šířit organizovaným vyučováním. Trochu drastický, ale velice výstižný příklad tohoto rozdílu je o žumpě číst a do žumpy spadnout a mít takříkajíc její bezprostřední zážitek.

Takto je tomu i se vším jiným na světě, řekněme kromě geometrie a literatury – jak je v Indii či jak je v manželství seznáme, až když tam jsme, byť písemnictví k oběma tématům by se dalo měřit na vozy. Význam cestování „pro zábavu“ je rovněž v tom, že v dotyčné zemi nezůstaneme, alespoň ne natrvalo, že pro nás zůstane přes všechny pokusy se jí přiblížit „cizí“. To nám od ní dává odstup s onou dobře známou cestovatelskou povrchností. Že většina turistů přítomné doby mohla z hlediska informačního přínosu i hloubky zážitků namísto na Velikonoční ostrov jet klidně do Štěchovic, je zajisté pravdou, ale význam letmého pohledu není nulový, jak se mnohdy tvrdívá. Cizinec nezamotaný do místních kontextů vidí mnohé věci na první pohled mnohem ostřeji než místní obyvatel či ten, kdo do cizí kultury po léta vplouval, alespoň po pár dní vnímá její bizarní, strhující či děsivé aspekty s intenzitou obvyklou jinak jen u dětí – ty jediné ostatně smějí beztrestně vykřiknout, že král je nahý.

Ve světě se ostatně orientujeme právě podle jeho povrchů a povrchových kritérií – zajíce na poli rozeznáme podle hnědého kožíšku a dlouhých uší, nikoli podle anatomických detailů či sekvence bází v DNA, ač by to bylo jistě „vědečtější“. To, co rozvinul švýcarský biolog a myslitel Adolf Portmann pro pochopení významu vnějšího vzhledu živých organismů, se dá velmi dobře zevšeobecnit na celé země.

První dojmy jsou pozoruhodným doplňkem a protiváhou hlubokého pochopení, které už tím, co ví a čím žije, zvolna může ztratit schopnost o takto poznávaném „jiném“ světě referovat. Pokud jsme se do něčeho příliš zanořili, „jedeme v tom“, můžeme poskytnout tisíce cenných detailů a vhledů, jen jednu věc, nadhled a odhled, ve významu řecké theoreia, ne. K tomu přistupuje i další otázka, zda je žádoucí poznat to všudypřítomné, obecně rozšířené a „typické“, či zda je třeba pídit se po onom skrytém, nekaždodenním a vzácném (dilema zoologovo, zda zkoumat vrabce na střeše či orlí pár ve vzdálených horách). O každé kultuře významně vypovídají faktory oba, přičemž první z nich, hojný a triviální, ji namnoze i charakterizuje v očích jiných kultur jako klišé (při detailním hledání vždy najdeme i myslitele od domácí tradice zcela odlišné a kopírující jinými prostředky něco velmi vzdáleného a exotického). Neodpovíme-li si na otázku po výpovědní hodnotě první imprese (z čehokoli) kladně, je lépe zůstat doma a pátrat ve vlastní duši či duši vlastního národa po ojedinělých spodních proudech, které by mohly jakýmsi způsobem na Írán (Barmu, Chile atd.) upomínat.

Je také v podstatě nemožné být najednou doma ve více kulturách než ve dvou – okleštěná angličtina a svět letišť, veřejné dopravy a hostelů do toho pochopitelně nespadají. I potom se některým zájemcům o cizí kulturu stane, že do nich postupně „prolezou“ a odcizí se té původní – je zcela nemožné, nejsme-li jazykoví géniové s obrovským kvantem času, více cestovat a pronikat do místních věcí hluboko, srovnatelně s místními lidmi. To, co v jiných zemích obdivujeme a oceňujeme, jsou ostatně nepatrné odchylky od obecně známého schématu – v Peru, zemi té naší v mnohém nejvíce vzdálené, jsem si kdysi uvědomil, jak jsou si bazální charakteristiky věcí všude podobné i v Amazonii mají stromy kořeny, kmen, větve a listy, ptáci zobáky, křídla a peří, domy střechy, dveře a okna, lidé svou navyklou anatomii a etologii, i tam se pojídá nějaká kombinace obilnin, masa, zeleniny a ovoce. Země, která by byla zcela zgruntu jiná, by asi jen děsila. Pro chemika, není-li třeba specialistou na rostlinné obsahové látky, je cestování monotónní už zcela – prvky jsou i v Patagonii úplně tytéž.

Obecně se podceňuje i význam cest jako náboženských či „paranáboženských“ poutí – poutník se z nich vrací jaksi „dotýkán“ tou kterou zemí a dodává mu to na exotičnosti a také možnost řekněme o Timoru či Afghánistánu hovořit a být brán vážně. Liší se od svých bližních řekněme jako dalajlámův kapesník od jiných kapesníků: na první pohled to není patrné, ale jeho substance se prožitými věcmi jaksi proměnila. Možná toho jiní docílili snáze a levněji, ale sám pokládám za největší přínos z cest pochopení vlastní kultury i krajiny jako něčeho nesamozřejmého a v mnohém bizarně nezvyklého. Praha není po spatření Číny pulzujícím velkoměstem, ale roztomilým historickým městečkem lokálního formátu, borové lesy na Třeboňsku působí po těch z Bornea romanticky a jako z druhohor, středoevropské dobré vychování se proti tureckému jeví jako neurvalost. Podceňovat by se neměl ani význam cest jako sociálního faktoru – na společníky na cestě vzniká silná emoční vazba a společenský aspekt pokračuje i po návratu – o spatřeném je nutno nějak poreferovat, byť dnes už většinou ne u táborových ohňů. Za dob komunismu, kdy byl Terst dále než Kamčatka, jsem si vždycky představoval rafinovanou formu mučení – moci na měsíc v roce vyjet s dostatečnými zdroji kamkoli, ale s nutností předstírat, že člověk byl řekněme u tety v Kostelci nad Černými lesy. Zajisté je také pravdou, že ti, kteří o něčem vědí málo, spěchají se svou troškou do mlýna, zatímco ti, kdo už vědí své, mlčí a skutečný mudrc žije skryt tak, že o něm nikdo neví. Povaha spisování je na rozdíl od mystiky v tom, že stále povídá, asi jako tučňákova povaha spočívá ve faktu, že se potápí. Namlčíme se všichni ještě dost.

2007

© Stanislav Komárek, 2018

ISBN 978-80-200-2843-3

Stanislav Komárek: Mandaríni

Pražský sinolog Jindřich Krottenbacher je mandarínem jaksi hned dvakrát: z titulu svého oboru a jako pedagog na Ferdinandově univerzitě v letech 1990–2000, v době, kdy v městě Praze bylo možné téměř všechno. Jak se zapojí do revoluční vřavy a co v ní zažije? Co přinese založení Ústavu srovnávacích studií Východu a Západu? Neztratí ve víru událostí pozvolna svou duši? Nežije vlastně na dluh poté, co ve smrtelném ohrožení v zavalené podzemní chodbě kdesi v provincii Šan-si vyžebrá ještě deset let života? Přinese mu opravdové štěstí houba, která získává přízeň nadřízených? Jak prožije se všemi svými přáteli i nepřáteli obrovské turbulence koloritních dob? Proč jej nakonec přiláká smrt, která zahladí všechny naše hříchy? Jak vlastně vzniká osud? Jakou roli hraje v jeho životě matička Kuan-jin?

Román známého biologa a esejisty vyšel poprvé v roce 2008 v nakladatelství Host. Tvoří volnou trilogii s předcházejícími dvěma Komárkovými romány, Opšlstisovou nadací (Petrov, 2002 a Academia, 2017) a Černým domečkem (Petrov, 2004). »To, co někdy mate literární kritiku, tj. zda jsou tyto knihy vskutku romány s esejistickými odbočkami, či dlouhými eseji s dějovými vložkami, je podobné, jako tutéž substanci můžeme chápat coby šťávu s kousky ovoce či neobvykle řídký kompot. Jinak psát nejen nedovedu, ale ani nechci – péče o „čistotu“ žánru vede vposledku k jeho vysterilizování a to zajímavé, byť riskantnější, vzniká vždycky na rozhraních – podél okraje lesa je, jak známo, nejvíce nejen jahod a hub, ale i zmijí. Nové přečtení po mnoha letech rovněž ukazuje, že řada bizarností, v době psaní textu míněných jako jízlivé nadsázky a fantazie, se v mezičase opravdu objevila a ujala a už jsme si na ni zvykli,« píše v úvodu k druhému vydání autor. A dodává: »Tento román bude na dlouhou dobu asi posledním: důvodem je zejména to, že jím pak už budou pokryty všechny doby a místa, s nimiž mám přímou zkušenost. Domnívám se, snad poněkud po starodávnu, že k „pravdivosti“ knih obecně přispívá nejen to, že nějak obrážejí drama světa a jeho řád (to si každý může představovat velmi různě), ale i lokální a dobový kolorit. Klostermannovým vývodům o potrestání zhýralců a odměnění pilných nemusíme nutně úplně věřit, ale jeho obraz Šumavy konce 19. věku si hledá podnes sobě rovného. Podivná macha působící, že „realistická“ a „magická“ stránka světa jsou z jeho kompaktního chumlu uměle vydělené, řekněme jako stejk a ementál z krávy, a odděleně i servírovány, má za následek rozpad literatury na dvě větve: v jedné knize si přečteme, s kým se opil a s kým kopuloval Vomáčka, když se večer vrátil z fabriky, v druhé, co zažil král elfů Fjúkr, když se svou družinou vyjel osvobodit čaroděje ze země Bordor. Že svět je jeden a jeho povaha taky jenom jedna, takto přepínané polární myšlení zastírá, podobně, jako bývá dnes zvykem náhražkově prožívat pocit rizika v kasinu a pocit jistoty v pojišťovně. Kdo z nás vlastně přesně ví, jak se plsť světa tvoří a zaplétá? To, že je něco obecně rozšířeno a konjunkturální, neznamená, že se tak musí nutně chovat i autor, který píše pro vlastní potěšení a literaturou se, chvála Bohu, živit nemusí.«

Druhé vydání románu vychází ve Spisech Stanislava Komárka, které už po několik let vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Bavorsko je ze všech německých zemí nejrázovitější, byť těžko říci, že nejpříjemnější. Začíná to už rázem krajiny. Nepočítáme-li Alpy, tvoří větší část chladná a podmáčená náhorní rovina s četnými jezery a zejména rašeliništi, dnes pochopitelně zkultivovaná, ale přesto neobyčejně bohatá na mlhy, páry a déšť, nemohoucí uniknout z předalpského kotle. Počasí, kouzlící zejména nádherné západy a východy slunce s nezvyklou konfigurací barev, je sice vynikající pro romantickou krajinomalbu, která v Mnichově velmi kvetla, lidem zvyklým na jiné typy klimatu je však často nepříjemné. Vězni koncentráku v Dachau se domnívali, že lágr založený  uprostřed mlhavé bažiny Dachauer Moos byl do tohoto kraje situován s obzvláštní zlovolností za účelem týrání osazenstva, pravda však bude asi poněkud méně rafi novaná: levný pozemek se tehdy hodil. Bavorská mentalita má zajisté některé styčné body s českou, je však otázka, zda obě nevznikly poněmčením, respektive poslovanštěním původních Keltů.  V zemi Bajuvarů se pestře proplétá brutalita se skalním katolickým konzervativismem, vzájemným lstivým šmírováním a denunciací, mystické a věštecké nadšení s uměleckými ambicemi a pivními pitkami – tyče chmelnic jsou ostatně významnou krajinnou dominantou. K Bavorsku nedílně patří podivní vizionáři typu prorokujícího mlynářského chasníka Mühlhiasla z počátku 19. století či stigmaty obdařené venkovanky Therese Neumannové, která údajně po mnoho let nejedla a byla cílem poutí ze širokého okolí.

Temným aspektem obdobného typu vizí byl navštěvován i nejvýznamnější Bavor všech dob Heinrich Himmler (v překladu cosi jako „Nebesník“), syn učitele náboženství v mnichovské královské rodině, drůbežář, masový vrah od psacího stolu, nadšený archeolog a organizátor výzkumů SS i miláček dam z kanceláří na říšském ministerstvu vnitra – každé dával osobně k narozeninám kytičku, a dokud byla jaká čokoláda, i bonboniéru. Také Hitler, narozený ostatně hned na druhém břehu Innu, byl nejúspěšnější právě v kumštýřském Mnichově. Rovněž Wittelsbachové, bavorská královská rodina, neustále křížení nejužší povolenou příbuzenskou plemenitbou s rakouskými Habsburky, stojí za podrobnější zmínku: vesměs inteligentní, uměnímilovní, ale těžce „ujetí“. V málokteré královské i nekrálovské rodině bylo tolik talentovaných psychopatů. Zvláště mezi nimi vyniká Ludvík II. Bavorský, stavitel obludných romantických zámků Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee, jakož i přízračné nové mnichovské radnice. Tato vydání, kombinovaná s excesivní podporou Richarda Wagnera a jeho bayreuthských představení, nakonec zcela zruinovala státní rozpočet a nezbývalo než přijmout potupnou závislost na Prusku, které se uvolilo zaplatit všechny dluhy. Brzy nato, v roce 1886, se Ludwig II. utopil za zcela mysteriózních okolností ve Starnberském jezeře jižně od Mnichova. Roduvěrní Bavoři v tom vidí perfi dní mord objednaný Prusy, ostatně i jeho sestřenice Alžběta Rakouská byla zavražděna. Na bývalou samostatnost už upomíná jen hrdé jméno „Freistaat Bayern“. I bavorská kuchyně stojí za zmínku – k tuplákům piva se pojídají pochoutky tak těžké (něm. deftig to vyjadřuje s celou pregnancí) a podle dnešních pojmů nezdravé, že jen zrak přechází – vazké smetanové omáčky jen odkapávají z kompaktních bavorských knedlíků bez jediné vzduchové bublinky.

Náš protagonista si prohlédl postupně celé centrum Mnichova a jeho památky, vloudil se, většinou zdarma, do všech obrazáren a muzeí a popřál si i několik káv, piv a opékaných buřtů v místních pohostinstvích. Jako správný šetřílek se snažil z minimalistického přídělu peněz i něco uspořit a většinou jedl potraviny přivezené z domova, při příjezdu na plňu jící celý kufr. Protože jeho výjezdní doložka byla vícenásobná, podnikl i několik málo cest zpět do Prahy, zásobovacích i rodinně-udržovacích.

Podzim je v Bavořích nejhezčím obdobím roku, byť v Mnichově nastal Oktoberfest, slavnost spojená s neuvěřitelnými pijáckými orgiemi v krčmách i stanech, k níž se sjíždí publikum z celého Německa, ba i ze zámoří – obzvlášť břichatí štamgasti zde mají ve stolech vykrojené speciální výřezy pro svůj teřich. V posledních fázích bylo město pokryto opilci a zvratky a policejní hlídky s německými ovčáky, posledními reprezentanty německé věrnosti a poslušnosti, stěží udržely jakýs takýs pořádek. Na hlavní budově univerzity, kolem níž pravidelně chodil, uviděl jednoho dne velký poutač, že se zde pořádá konference s názvem Leben und Werk von Konrad Lorenz – eine Herausforderung für Heute. O Konradu Lorenzovi, známém etologovi, sice kdysi cosi četl, ale krom nějakých podrobností s divokými husami zase vše vytěsnil. Nebylo kam spěchat, a tak se rozhodl, že si exotickou podívanou chvilku užije. Nálada ve velké aule byla emočně vzbitá, takhle nějak si představoval sovětské stranické sjezdy těsně po projevu soudruha Stalina. Z programu a vyvěšených plakátů pochopil, že se jedná o tryznu za osobu už mrtvou, byť teprve krátce – že Lorenz zemřel koncem ledna téhož roku, v Československu pochopitelně nehlásili. V mezičase stačili věrní žáci nebrat dech a shromáždění do podzimu zorganizovat.

Je obecně těžko soudit, proč někteří myslitelé či umělci své věrné do té míry nadchávají a jiné do té míry dráždí jako třeba Lorenz či z jiné branže Heidegger nebo už zmíněný Wagner. Jindřich přišel právě k nejlepšímu – jakéhosi vídeňského historika, který chvíli mluvil o tom, že je pravděpodobné, že Lorenz v Poznani v roce 1943 psychologicky testoval polsko-

německé míšence, kolik v nich zbylo germánského elementu a zda budou schopni poněmčení, mistrovi učedníci téměř vynášeli v zubech. Náš protagonista, za celý život nezvyklý jakékoli skutečné kontroverzi, byl téměř poděšen, ač ten, na koho se útočilo, nebyl on sám. Diskuse hrozila přerůst každou chvíli ve rvačku, učené nadávky padaly s neuvěřitelnou hustotou a jen duchapřítomností předsedy, který vyhlásil přestávku, se předešlo nejhoršímu. Pánové a několik málo dam se rozptýlili

do houfk ů kolem podávané kávy a Jindřich, věren principům své země, si také nechal jeden šálek nalít, ač mu samozřejmě chyběla konferenční visačka se jménem. Nejvíce posluchačů se tísnilo kolem dosud energicky vypadajícího staříka, nesoucího jmenovku Stillfried von Graube, Köln. „Samozřejmě, že jeho členství ve straně bylo čistě formální,“ vykládal nadšeným posluchačům, „on byl lišák mazaný, náš Konrad… v zajetí v Arménii jsem u něj dělal lapiducha, když tam ordinoval, ach, Konrad byl jako můj vlastní otec, na jedné matraci jsme spali… když sehnal něco k jídlu, hned mi z toho dával… to víte, Rusové nás mořili hlady, mysleli, že nás zlomí, ale netušili, že co nás nezabije, to nás posilní… jednou Konrad ulovil stepní káni, jen tak, do smyčky, jindy zase pořádného hada… když jsem to nechtěl jíst, říkal: ‚Frídy, Frídy, to jsi chlap? Takhle mi tady zajdeš‘… i mouchy chytal okolo latrín a říkával: ‚Protein jako protein.‘… nu všechno jsme to přežili… ještě knihu tam napsal… tak velký člověk už se nenarodí… na mojí klinice jsem dělával každý týden po třicet let, vždycky v úterý, ‚Hodinu Konrada Lorenze‘ – všichni, od uklízeček po sekundáře, se shromáždili do vstupní haly, já u Jeho obrázku zapálil svíčku a předčítal nahlas Fausta – toho měl Konrad nejraději a znal ho celého nazpaměť… byla to velká doba.“ Amen, dodal si Jindřich pro sebe nakonec. Všichni zmlkli. K von Graubemu přistoupil člověk zhruba Krottenbacherova věku, značně olysalý, s plnovousem a formálním proužkovaným oblekem s kravatou, byť zřejmě šitým na postavu poněkud menší. Ptal se staříka na nějakou podrobnost a ten mu ji s gustem a do detailu vysvětloval, Jindřicha však zaujal podivný akcent neznámého. Vrhl pohled na jmenovku, kde stálo: Stanislaus Komarek, Wien. Že by snad bratr Čech, byť neobratně zamaskovaný? V Jindřichovi se svářely dvě protichůdné tendence – na jedné straně mu na „oddělení pro zvláštní úkoly“ kladli na srdce, aby se s českými emigranty pokud možno vůbec nesetkal, a pokud, aby o tom učinil důkladné hlášení, na druhé jím zmítala zvědavost, jakže tu vlastně žijí – tenhle pod mostem evidentně nedodýchal. Po chvíli, když věc s von Graubem už vyřídili, si dodal odvahy a německy se opatrně krajana zeptal, zda snad nemá české předky. Ten mu sice česky odpověděl, že je tu teprve osm let, cizokrajný přízvuk však měl i v původní mateřštině. Dali se do hovoru a vedli obvyklé, zpočátku opatrné a posléze silně antikomunistické řeči, prokládané v závěrečné fázi mnoha silnými mnichovskými pivy, na něž Komárek, chtěje se vytáhnout před ještě větším chudákem, Krottenbachera pozval. Vykládal i cosi o konzumním teroru a o tom, jak se jeho kolegové mezi sebou soudí, ale to náš hrdina nevnímal, protože dosud netušil, o čem je řeč. V pozdní fázi opilosti si vzal Komárek telefonní číslo k paní Jakesch a nabídl, že za pár dní jede s několika přáteli na festival české exilové kultury do Vratislavi a rádi vezmou Jindřicha s sebou. Ovšem přes NDR a kus Polska pojedou, nikoli po přímé spojnici Vídeň–Vratislav, jak by se slušelo za normálních okolností – tak také s nimi může i Jindřich s pouhým pasem a bez zvláštní doložky. Silně opojen ležákem i dobrodružnými perspektivami, vrátil se Jindřich za pozdní noci domů. Mongolové neutečou.

© Stanislav Komárek, 2018

ISBN 978-80-200-2776-4