Josef Topol: Sezóny srdce (Collage in adagio). Rozhovor s Karlem Hvížďalou

Dramatik Josef Topol (1935–2015) v knižním rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou hovoří o svém dětství v Poříčí nad Sázavou, studiu v Benešově, práci v Divadle E. F. Buriana, o Otomaru Krejčovi a Národním divadle, vzniku Divadla za branou a všech svých divadelních hrách. Všímá si též svého vzácného přátelství s Jiřím Voskovcem, konce Divadla za branou, práce v dělnických profesích a nesnadného života na přelomu 70. a 80. let. Kniha přibližuje řadu významných českých herců i mnoha Topolových přátel (např. básníka Jiřího Kuběny či filosofa Josefa Šafaříka). Karel Hvížďala rozhovor doplnil mnoha unikátními dokumenty z Topolova archivu: dopisy jeho prarodičů a rodičů, Topolovými deníky z 50. a 70. let, jeho dopisy ženě Jiřině ze Spojených států v polovině 60. let a dobovými recenzemi a rozhovory. Vznikla tak unikátní vzpomínková koláž mimořádné ceny. Svazek je důležitým svědectvím o českém divadle a kulturním životě v období šedesáti let. Doprovozen je více než stovkou vzácných fotografií z Topolova rodinného archivu, z nichž většina je zde publikována poprvé.

Okolnosti vzniku knihy popisuje Karel Hvížďala v závěrečné poznámce: “Tato kniha vychází po třinácti letech od doby, kdy jsme ji s Josefem Topolem dokončili. Ač mě pan Topol celou dobu při práci podporoval a byl s textem spokojený, když jsem mu ho předal celý k autorizaci, zakázal ho publikovat. Byl světloplachý a bál se asi hlavně publicity a rozruchu, kterým by na sebe upozornil: chvílemi propadal až třeskuté panice z bulváru. Kniha se zrodila z rozhovoru pro magazín hn s názvem Psaní je pro mě údělem i tíživým břemenem, který mi pomohl zorganizovat jeho syn Jáchym Topol. Ten taky domluvil s nakladatelem Viktorem Stoilovem a editorem Janem Šulcem opožděné vydání. Touto publikací jsem uzavřel po 33 letech cyklus rozhovorů s názvem Vzpoury ...”

Vydává Torst.

Uvedení knihy se koná ve čtvrtek 29. listopadu od 17 hodin v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1.

Ukázka z knihy:

Vraťme se ještě k herectví paní Tomášové... Jak byste ho specifikoval?

Základním rysem Mařenčiny povahy byla lyričnost. Pamatuji se, jak krásně s Munclingerem namluvila Ariadna na Naxu. Kromě toho ale dokázala být razantní a vášnivá. O to víc se mi nad ní dodneška svírá srdce. Byla ošizená o to, aby se přehrála do zralých rolí: utkvěl na ní punc mladickosti.

Srovnám-li ji s Olgou Scheinpflugovou, která velkou část svého života hrála převážně milostnice, a najednou jí Krejča nabídl roli chůvy v Romeovi, tak ta dostala šanci. Nebyla to úplně sázka na jistotu. Krejča vytušil, že je zrovna v těch letech, kdy by to mohla sehrát. Najednou v roli chůvy paní Scheinpflugová zkoušku od zkoušky ožívala, jiskřila nápady, vytáhla nečekané rejstříky ze své osoby, které u ní nikdo neznal. Někdy až gejzírem nápadů bourala zkoušku. Všichni i Krejča jsme se chechtali a nemohl ji ani zastavit. Měla v sobě nezměrné množství energie.

Mně jen nejde do hlavy, jak mohla s touhle energií žít vedle Karla Čapka, nemocného chlapíka, který se cítil nejlépe u psacího stolu?

Třeba naopak tohle potřebovala. Když mi udíleli cenu Karla Čapka, myslel jsem si, že to bude někde v kanceláři. Přišel jsem na magistrát a tam k mému překvapení byly kamery, fotografové, spousta lidí. Když mi prezident PEN-klubu Jiří Stránský předal cenu, pošeptal mi: A teď, prosím, řekni aspoň větu. Zatetelil jsem se a napadla mě právě Olinka Scheinpflugová. Řekl jsem, že jsem ji poznal, že jsem ji měl rád, že mě provedla domem, kde na Vinohradech žili s Karlem Čapkem a že si zahrála v mé hře a v mém překladu Romea a Julie. Tehdy mi oznámila: Škoda, že jste se s Karlem Čapkem nepoznali. Vy dva byste si rozuměli. To bylo všechno, na co jsem se zmohl. Ale asi měla pravdu: S Čapkem bych si rád povídal. Paní Scheinpflugová mi říkala Topolíčku.

Když jsem dostal na Jánském vršku svou první komůrku v Praze, pomohla mi. Místnost byla v domě OPBH (Obvodního podniku bytového hospodářství) a zemřel v ní bělogvardějec. Dlouho tam nikdo nebydlel, byla plná štěnic. E. F. Burian napsal nějaký cajdák na OPBH, aby mi cimřičku přidělili. Oni mi slíbili, že mi pokojík přiklepnou, ale kladli si podmínku, že budou mít výroční schůzi na Baráčnické rychtě v Nerudově ulici a že jim mám za dekret obstarat kulturní vložku. Rovnou si řekli, že by chtěli herce z Národního divadla. Oslovil jsem tedy Olinku Scheinpflugovou a Miloše Nedbala. Ona, ačkoliv tohle nikdy předtím ani potom neudělala, skutečně přišla a recitovala monolog z Macbetha. Vedle zrovna zkoušeli Českou besedu a zaznělo do toho: Komínku, komínku... Bylo mi jí líto, když jsem viděl tupé obličeje v obecenstvu, a šel jsem se jí hned omluvit. Paní Scheunpflugová šeptla: Ale Topolíčku, nic se neděje. Jen kdybych vám pomohla k bytu. Doufejme, že to vyjde.

Vzpomínala někdy na Karla Čapka?

To moc ne. Ona také všechno napsala a psát opravdu uměla. Ve svých vzpomínkách povídá o kde kom a s takovým pochopením a noblesou, že něco podobného se u nás těžko najde. V roce 1968 jí dali konečně titul Národní umělkyně, ale ona měsíc před tím zemřela. Dostala to in memoriam. Komunisté ji snad i kvůli Čapkovi moc na ruku nešli. Přesto s ní bylo ale opravdu veselo. Tak veselo, že člověk na chvíli zapomněl na bídu světa.

Pamatuji, jak o přestávce jedné zkoušky si odjela výtahem na párek do bufetu a jak byla vnímavá pozorovatelka, něco tam uviděla a hned to zapracovala do role. Přišla s novým nápadem.

Paní Olga Scheinpflugová vždy žila jen tím, co zrovna bylo a do minulosti se moc nedívala. A takhle se zřejmě chovala celý život.

A jaké měla tato dáma vztahy s jinými herečkami?

Olga Scheinpflugová s paní Dostalovou na sebe trochu žárlily. Karel Čapek totiž pro Poldinku snad napsal Matku, což se moc nelíbilo Olze, která si ale na konci života Matku také zahrála. Myslím v Divadle na Vinohradech. Čapek pro paní Dostalovou napsal i Věc Makropulos, což se skoro vyplnilo: paní Dostalová hrála do třiadevadesáti let. Obě dámy pak ke konci života velice špatně viděly. Na Olgu vždy v klubu čekával její partner dr. Miroslav Halík, vydavatel Čapka, který ji doprovázel domů. Byl to pravý anglický gentleman.

Paní Dostalové se zhoršil zrak, když v noci cestou z Divadla za branou spadla do výkopu a potrhala si sítnici. Pan profesor Dienstbier jí to pak dával dohromady a ona o tom krásně vyprávěla. Říkala: To nic nebylo, oni mají pájku jako klempíři, tou ti jezdí po očku a krásně ti ho pospojují. Vůbec to nebolí, o ničem ani nevíš. Protivné je jenom to, že ti přitom oko trochu slzí. Na adresu Olgy Poldinka říkala: Ona skoro nevidí, ale je ješitná, nechce nosit brýle! Uvidíš, že jednou taky někam spadne. A my jsme se opravdu o ni báli. Když se hrál Romeo a Julie, architekt Svoboda vymyslel různé panely a Olga tam musela stát na vysunuté vysoké stěně a my jsme každé představení trnuli, aby se nezřítila. Takhle si jednou Marie Tomášová zlomila žebra. Spadla při zkoušce do hlediště. Musím se přiznat, že moc převymyšlené, umělé a nebezpečné divadlo jsem rád neměl. Vadil mi i režisérský diktát...

...ale přesto jste celý život pracoval s největším diktátorem českého divadla Otomarem Krejčou...

...na mě si tak zased. Zažil jsem i E. F. Buriana. Ale vedle Krejči ve stejné době v Národním působil Emil Radok, kterého jsem měl velmi rád. Jeho inscenace mě vesměs fascinovaly. Samozřejmě jsem si tiše říkal: To by mě bavilo jednou udělat něco s ním. Nebo s Janem Grossmanem, který byl Na zábradlí. Nebylo mi přáno. Na Krejču si ale nemohu stěžovat. Zažil jsem s ním jeho nejlepší inscenace.

Nejen, že byl pan Krejča diktátor, ale i texty znásilňoval: viz Racek... Po něm to pak udělal i Peter Zadek v Hamburku...

Rackem jsme zavírali Divadlo za branou. Lidé tleskali celou hodinu. Seděl jsem v hledišti a jako dnes slyším Poldinku, jak volala svým zvučným hlasem: Na shledanou! Na shledanou!

Máte pravdu, Krejča se tenkrát do Racka pustil velice experimentálně, celého ho rozstříhal, přeházel, až se člověk v něm skoro nevyznal. Nedbal, který v tom hrál, se velice plaše a ostýchavě obrátil na Krejču a zeptal se: Otomare, proč neděláme Racka, jak ho napsal Čechov? Bylo tohle zapotřebí? Představení připomínalo spíš Osm a půl od Felliniho než Čechova. Mě to docela bavilo, nevadilo mně to, ale normální divák z toho byl asi spíš zmatený.

V kontextu Evropy, kde Čechova znali stálí diváci jako my Babičku, Zadekova inscenace ale měla úspěch...

Možná je to tím.

Jak často jste chodil se dívat na své hry?

Různě a jenom třeba na kousek. Vidět své vlastní věci mockrát celé, by mě nebavilo. Na nějaká místa, která jsem měl rád, jsem se zašel podívat, to je pravda. A některá představení byla velice úspěšná. Romea a Julii hráli velice dlouho a Peter Brook tuto inscenaci chválil až do nebe. Říkal, že lepšího Romea neviděl a že to bude po návratu do Anglie všude říkat. Zaujal mě myšlenkou, že oni mají velkou nevýhodu: Musí hrát Shakespeara ve staré angličtině, která je pro dnešní lidi už těžko srozumitelná. Všiml si totiž, jak Lorenzo, když sbírá bylinky a filosofuje o světě a o lidech, což je scéna, která je v Anglii velice těžko srozumitelná, jdou diváci s textem a cítil, jaké má pro ně napětí. Oni museli škrtat.

Shakespeare je velice záludný: tam najdete celé pasáže nerýmované a najednou z ničeho nic se tam dva verše rýmují. To jsem chtěl samozřejmě všechno zachovat, protože v kadenci a hudebnosti verš sehrává důležitou roli, rým zasvítí. Učiní něco zvláštního.

Jak vzpomínáte na obecenstvo, které hry dotváří?

Toho, které tam sváželo náborové oddělení, mně bylo líto. Shakespeare byl pro ně moc těžký už proto, že je ve verších. Ti chytřejší tam ani nedorazili a šli rovnou ke Flekům na pivo. Pak byli v divadle dvě řady prázdné, a to byla také hloupost, protože ti, co měli zájem, se nedostali do divadla.

Ještě k Shakespearovi: Pamatuji, jak chystali můj překlad Romea v devadesátých letech Na Vinohradech a Jiřinu Bohdalovou obsadili do chůvy. Ona to odmítala a divadlo z toho bylo celé zoufalé. Zavolali mě a požádali, jestli bych si s ní nemohl promluvit. Šli jsme spolu na kafe a nakonec z ní vylezlo, že v životě nehrála v žádném Shakespearovi a že v životě nic neříkala ve verších. Proto z toho měla strach. Pak to dělala se svou příslovečnou bravurou. Zmocnila se toho a bylo dobře, že chůvu hrála. Dalo jí to šanci se přehrát. I když myslím, že paní Scheinpflugovou nepřekonala. Olga Scheinpflugová v té roli dokázala vystřídat mnohem víc poloh: od milující chůvy až po pěknou potvoru, když ji Marie začne přemlouvat, nutit k pragmatismu, a k tomu, aby si vzala Parise, protože nikdo nemá tak jiskrné oko jak on. Chůva ji pošle do horoucích pekel.

© Karel Hvížďala, 2018

ISBN 978-80-7215-565-1

Italo Calvino: Nesnadné idyly

Od narození italského autora Itala Calvina uplynulo letos 95 let. Byl nejen prozaikem, ale i esejistou, novinářem a redaktorem, tedy opravdu všestranným autorem. Nakladatelství Dokořán, které se v posledních letech ujalo vydávání Calvinových knih u nás, jubilem připomíná prvním českým vydáním povídkové knihy Nesnadné idyly.

Tematicky i stylisticky různorodé povídky souboru Nesnadné idyly, jenž v českém překladu vychází poprvé, spojuje soustředěná vnímavost ke všemu, čím člověk o sobě vypovídá a čím věci vypovídají o člověku. Úvodní texty jsou vzpomínkami na krajinu dětství, na Ligurii – magický prostor mezi mořem a skalami. Zároveň jsou nejzřetelnějším dokladem lyrického základu calvinovského „realismu“, jedinečného daru básnického vidění, schopnosti předávat slovem neobyčejně přesné, čisté a emocionálně působivé obrazy. Další povídky evokují zkušenost odboje, války a násilí a bývají charakterizovány jako vyprávění s prvky napětí a hrůzy. Jiné čerpají z poválečného chaosu a zachycují obyčejné hrdiny s jejich primitivními touhami. Řada textů si pohrává s pohádkovou topikou a zvláštní blok pak představují povídky o prosťáčku Marcovaldovi, ve kterých je zobrazen fenomén moderního velkoměsta – z nich je vybrána i naše ukázka. Nesnadné idyly dokazují, že Italo Calvino je i v rámci maupassantovsko-čechovovské povídkové tradice zcela výjimečným autorem.

Z italského originálu Gli idilli difficili přeložila Kateřina Vinšová

Souběžně nakladatelství Dokořán vydává (rovněž česky poprvé) povídkovou knihu Nesnadné vzpomínky. 

Ukázka z knihy:

Houby ve městě

Vítr, který do města vane z daleka, mu přináší neobvyklé dary, jichž si ale povšimnou jen některé citlivé duše, jako například lidé se sennou rýmou, a ti pak kýchají kvůli pylu z květin rostoucích někde jinde.

Jednoho dne poryv větru zanesl odkudsi na pruh záhonku jedné městské třídy výtrusy a vyrostly tam houby. Nikdo si toho nevšiml kromě Marcovalda, pomocného dělníka, který právě v tom místě nasedá každé ráno do tramvaje.

Marcovaldo neměl oko vycvičené na městský život. Reklamy, semafory, výkladní skříně, světelné nápisy, plakáty se předháněly v nápadech, aby upoutaly pozornost, jeho pohled nepřilákaly, jako by zrakem přehlížel písečnou poušť. Kdežto zežloutlý list na větvi nebo pírko zachycené na střešní tašce mu neunikly nikdy. Nebylo ováda na koňském zadku, cestičky červotoče v dřevěné desce, rozšlápnuté slupky od fíku na chodníku, kterých by si Marcovaldo nevšiml a které by ho nepřivedly k zamyšlení nad střídáním ročních období, nad touhami jeho duše a nad bídou jeho bytí.

A tak když jednou ráno čekal na tramvaj, aby ho odvezla do podniku, kde ho zaměstnávají na různé manuální práce, všiml si u zastávky, na pruhu neplodné ztvrdlé země kolem stromů v aleji čehosi neobvyklého. U jejich úpatí se objevily boule, z nichž některé už popraskaly, a pod nimi z hlíny vykouklo baculaté tělo.

Sklonil se, že si zaváže botu, aby se podíval líp. Byly to houby, opravdové houby, které právě vyrašily v samém srdci města! Marcovaldovi připadalo, že ten bídný šedivý svět kolem něho najednou oplývá utajenou hojností a že se od života přece jenom dá ještě něco očekávat, kromě výplaty hodinové mzdy, přídavků na děti a inflačních a drahotních příspěvků.

V práci byl roztržitější než obvykle. Myslel na to, že zatímco on tady vykládá balíky a bedny, houby, o nichž nikdo jiný neví, nechávají v temné zemi pomalu a tiše dozrát pórovitou dužinu, nasávají podzemní mízu a derou se ztvrdlými hroudami ven. Stačila by jedna deštivá noc, říkal si, a už by se daly sbírat. A nemohl se dočkat, až o tom objevu řekne manželce a šesti dětem.

„Jak vám říkám!“ oznámil jim během hubeného oběda. „Do týdne si pochutnáme na houbách! Pěkně si je osmažíme! Na mou duši!“

A menším dětem, které nevěděly, co jsou to houby, uneseně vykládal o jejich kráse, o mnoha druzích, o lahodné chuti a o tom, jak se připravují. Tím zatáhl do hovoru i manželku, která se až do té doby tvářila spíš nevěřícně a neúčastně.

„A kde jsou ty houby?“ ptaly se děti. „Řekni nám, kde rostou!“

Po té otázce Marcovaldovo nadšení opadlo, dovedla ho totiž k následující podezíravé úvaze: No jo, já jim řeknu, kde rostou, a oni tam půjdou s partou kamarádů, rozkřikne se to po čtvrti a houby skončí na talíři u jiných! A tak v něm teď objev, který mu naplnil srdce láskou k celému světu, rozdmýchal majetnickou posedlost a žárlivou, nedůvěřivou nervozitu.

„Kde ty houby rostou, vím jen já,“ řekl dětem, „a běda vám, jestli o tom před někým ceknete.“

Další den ráno přicházel na tramvajovou zastávku plný obav.

Naklonil se nad záhonek a s ulehčením zjistil, že houby sice povyrostly, ale ne o moc, ještě pořád byly skoro celé schované pod zemí.

Jak se tam tak nakláněl, uvědomil si, že nad ním někdo stojí.

Rychle se narovnal a zatvářil se lhostejně. Byl to metař, opíral se o koště a koukal na něj.

Ten metař, pod jehož pravomoc houby spadaly, byl vytáhlý mladík s brýlemi. Jmenoval se Amadigi a Marcovaldovi byl už delší dobu nesympatický, ani nevěděl proč. Možná to bylo brýlemi, jimiž zkoumal asfalt na ulicích, aby na něm nezůstala ani snítka z přírody.

Byla sobota a Marcovaldo strávil volné odpoledne roztržitým bloumáním poblíž záhonku, na dálku sledoval metaře a houby a odhadoval, jak dlouho může ještě trvat, než vyrostou.

V noci pršelo. Stejně jako rolníci, kteří se po měsících sucha probudí, uvidí první kapky deště a tetelí se radostí, tak se jako jediný ve městě radoval i Marcovaldo, posadil se na posteli a přivolal všechny členy rodiny. „Prší, prší!“ a vdechoval vůni mokrého prachu a čerstvé plísně přicházející zvenčí.

Už za úsvitu – byla neděle – běžel i s dětmi a vypůjčeným košíkem k záhonku. Houby tam byly, pěkně vzpřímené na nohách a s klobouky vysoko nad promáčenou půdou. „Sláva!“ a hned je začali sbírat.

„Tati, podívej, kolik jich má tamhleten pán!“ řekl Michelino, otec zvedl hlavu a kousek od nich uviděl Amadigiho, který nesl košík plný hub.

„Taky je sbíráte?“ nadhodil metař. „Jsou teda jedlé? Já jich pár nasbíral, ale nevěděl jsem, jestli se můžou jíst… Tamhle o kus dál vyrostly ještě větší… No dobře, když to teď vím, řeknu to našim, je tu celé příbuzenstvo, dohadujou se, jestli je mají sbírat, nebo ne…,“ a dlouhým krokem odkráčel.

Marcovaldo oněměl. Ještě větší houby a on si jich nevšiml, taková netušená žeň a oni mu ji vyfouknou pod nosem. Chvíli byl zlostí a hněvem bez sebe a potom – jak se občas stává – se v něm ty pocity proměnily v gesto štědrosti: „Poslyšte! Nechcete si večer osmažit houby?“ zavolal na lidi tísnící se na tramvajové zastávce. „Tady na té třídě vyrostly houby! Pojďte se mnou! Je jich tu dost pro všechny!“ a vyrazil Amadigimu v patách a za ním průvod lidí s deštníky zavěšenými přes paži, protože počasí bylo pořád vlhké a nejisté.

Našlo se dost hub pro všechny, a protože neměli koše, dávali je do otevřených paraplat. Kdosi nadhodil: „Bylo by pěkné udělat si oběd všichni společně!“ Jenže každý vzal svoje houby a mazal

domů.

Ale pak se brzy zase všichni sešli, vlastně hned večer, na stejném nemocničním pokoji, po výplachu žaludku, který je zachránil před otravou, nijak vážnou, protože množství hub, co každý z nich pozřel,

bylo poměrně malé.

Marcovaldo a Amadigi měli postele vedle sebe a nevraživě po sobě koukali.

Copyright © 2002, The Estate of Italo Calvino

All rights reserved

Translation © Kateřina Vinšová, 2018

Epilogue © Jiří Pelán, 2018

ISBN 978-80-7363-900-6

Stanisław Lem: Nepřemožitelný

Nejmodernější hvězdolet Nepřemožitelný, vedený strohým a odměřeným veteránem kosmických letů Horpachem a jeho zástupcem Rohanem, přistává na Regis III, lidstvu dosud neznámé planetě, kde má za úkol vypátrat ztracenou sesterskou loď Kondor. Průzkum planety ale nabere nečekaný směr, poté co je posádka napadena záhadným organismem v podobě černého mraku, s nímž si nedokážou poradit ani nejmodernější lidské stroje. Následkem útoků navíc astronauti přicházejí o rozum, a tak se celá mise ocitá v ohrožení. Když navíc několik ochromených členů posádky zůstane uvězněných v labyrintu skal na povrchu planety, musí se Rohan vydat na záchrannou misi, která ho bude velmi pravděpodobně stát život…

Stejně jako v Planetě Eden i v Nepřemožitelném pracuje Stanisław Lem s příběhem jako s podobenstvím a hledá odpověď na filozofické a etické otázky. Má lidstvo právo osidlovat cizí planety? A jaký je morální rozměr tohoto procesu? Pokud existuje lidská evoluce, existuje něco jako evoluce strojů, kdy se stroje po miliony let vyvíjejí, až přežije ten nejsilnější a nejpřizpůsobivější?

První vydání Nepřemožitelného bylo publikováno v roce 1964, v několikaletém období Lemovy nejaktivnější spisovatelské činnosti. Česky vyšel román poprvé roku 1976 v edici Kapka nakladatelství Mladá fronta.

Nové české vydání, které využívá překlad Pavla Pavel Weigela, je doplněn doslovem Františka Novotného a esejem Všechen ten šrot od polského znalce Lemova díla Jerzyho Jarzębského. Tem mj. píše: „Nápadným znakem Lemova psaní je metaliterárnost: vesmírné příběhy nejsou ani tak vážně upředenou prognózou budoucího vývoje lidstva jako spíše jistým druhem hry se vzorci psaní i vzorci literárních světů (v rámci fantastiky již zavedených), které tento žánr neúnavně produkuje. Lépe řečeno: hra s literaturou je nepostradatelným pozadím díla, na němž se promítají Lemovy vlastní reflexe lidskosti a jejího dalšího osudu. Přičemž tato reflexe nemusí být nutně středem vesmírného dobrodružství. Někdy je nutné ji najít na okraji toho, co se naivnímu čtenáři zdá jako těžko uchopitelné jádro příběhu.“

Ukázka z knihy:

Něco bouchlo, spadla kniha, kterou začal číst ještě na Bázi. Založil tehdy stránku bílým listem, ale nepřečetl ani řádek, neměl kdy. Poposedl na lůžku. Myslel na stratégy, kteří vymýšleli plány na zničení mraku, a ústa mu zkřivil pohrdavý úsměv. To všechno dohromady nemá smysl, uvažoval. Chtějí zničit… a my vlastně také, všichni to chceme zničit, ale nikoho tím nezachráníme. Regis je liduprázdná, člověk na ní nemá co pohledávat. Proč tedy ta tvrdohlavost? Vždyť je to stejné, jako kdyby je zabila bouře nebo zemětřesení. Žádný vědomý záměr, žádný nepřátelský úmysl se nám nepostavil do cesty. Neživý proces samoorganizace… stojí za to mrhat silami i energií na to, abychom ho zničili jen proto, že jsme ho zpočátku považovali za číhajícího vraha, který nejprve ze zálohy napadl Kondora a potom nás? Kolik takových zvláštních, lidskému chápání cizích jevů v sobě skrývá vesmír? Máme všude přijít s ničivou silou na palubách, abychom zahubili všechno, co se vymyká našemu chápání? Jak ji to nazvali – nekrosféra, tedy i nekroevoluce, evoluce neživé hmoty, snad by k tomu měli co říci Lyřané, Regis III patřila do jejich sféry, snad ji chtěli kolonizovat, když jejich astrofyzikové předpověděli přeměnu jejich slunce v novu… snad to byla jejich poslední naděje. Kdybychom byli v takové situaci, samozřejmě bychom bojovali, ničili bychom ten černý krystalický hnus, ale takhle? Jsme parsek od Báze, která je vzdálená od Země tolik světelných let… Ve jménu čeho tu teď stojíme, ztrácíme lidi, proč stratégové po nocích hledají nejlepší způsob anihilace, vždyť o pomstě nemůže být ani řeč…

Kdyby před ním stál Horpach, to všechno by mu v této chvíli pověděl. Jak směšné a současně šílené je to „podmanění za každou cenu“, to „heroické jednání člověka“, ta touha po pomstě za smrt druhů, kteří zahynuli, protože byli posláni na smrt. Byli jsme prostě neopatrní, vkládali jsme příliš mnoho důvěry do svých zbraní a přístrojů, dopustili jsme se chyb a neseme následky. My, pouze my jsme vinni.

Tak uvažoval v přítmí se zavřenýma očima, které ho pálily, jako by měl pod víčky plno písku. V této chvíli si uvědomil, že člověk se ještě nepovznesl k vlastní velikosti, ještě si nezaslouží ono tak krásně nazvané a odedávna oslavované galaktocentrické poslání, které nespočívá v tom, že se hledají podobné bytosti, jež lze pochopit, ale v tom, nemíchat se do cizích, člověku nepříslušejících záležitostí. Obsazovat pustiny, prosím, proč ne, ale neútočit na to, co existuje, co si za miliony let vytvořilo svou vlastní, nikomu a ničemu – s výjimkou záření a materiálních sil – nepodléhající rovnováhu činné, aktivní existence, která není ani lepší, ani horší než existence bílkovinných sloučenin nazývaných zvířaty či lidmi.

V tomto stavu, kdy byl pln velkorysého galaktocentrického pochopení pro všechny existující formy, zastihl Rohana opakovaný, do nervů se zařezávající vysoký jek poplachových sirén.

Všechny jeho úvahy rázem zmizely, smeteny dotěrným zvukem zaplňujícím všechny sekce. V následujícím okamžiku vyběhl na chodbu a běžel s ostatními za těžkého rytmického dusotu unavených nohou uprostřed teplého lidského oddechování. Ještě než doběhl k výtahu, pocítil úder – ne některým smyslem, ani svým tělem, ale jakoby trupem lodi, jejíž součástí se nyní stal; úder sice zdánlivě nesmírně vzdálený a slabý, ale pronikající trupem hvězdoletu od zádi až ke špičce, úder nesrovnatelné síly, který – i to pocítil – přijalo a odrazilo něco ještě většího než Nepřemožitelný.

„To je on! To je on!“ vykřikovali běžící lidé. Postupně mizeli ve výtazích, dveře se se sykotem zavíraly, posádka hlučela po točitých schůdcích, protože se nemohla dočkat výtahu. Směsicí hlasů, voláním, pískáním bocmanů, opakovaným zvukem poplachových sirén a dupotem z horní paluby pronikl druhý nehlučný, ale o to mocnější otřes dalšího zásahu. Světla na chodbě pohasla a znovu se rozjasnila. Rohana nikdy nenapadlo, že výtah může jet tak pomalu. Stál a ani si neuvědomoval, že stále ještě tiskne vší silou tlačítko. Vedle něj čekal už jen jeden člověk, kybernetik Livin. Výtah se zastavil. Rohan z něj ihned vyběhl a uslyšel nejtenčí svist, jaký si je možné představit. Věděl, že jeho vyšší rejstříky už nejsou slyšitelné pro lidské ucho. Jakoby současně zasténaly všechny titanové spoje hvězdoletu. Doběhl ke dveřím řídicí kabiny s jistotou, že Nepřemožitelný odpověděl na výstřel výstřelem.

© Tomasz Lem 2018

Translation © Pavel Weigel – dědicové c/o DILIA, 2018

Cover design © Milan Malík / www.mimo.net, 2018

ISBN 978-80-259-0971-3

Stanisław Lem

Konrad Paul Liessmann: Vzdělání jako provokace

Všichni mluví o vzdělání. Stalo se sekulární naukou spásy, od níž si slibujeme řešení všech problémů – od potírání chudoby až k integraci migrantů, od změny klimatu až k boji proti teroru. Zatímco se však „vzdělání“ jako heslo stalo všudypřítomným, vzdělanec, vlastní cíl všech těchto vzdělanostních snah, nejen zmizel ze slovní zásoby, ale každý vážný nárok na vzdělání se dokonce stal provokací. Důvody, proč se tak stalo, jmenuje rakouský filozof a literární vědec Konrad Paul Liessmann v této knize. Proto se pouští jak do nížinné krajiny stran, tak do mělčin sociálních sítí, přemýšlí o morálním diskursu ducha doby a o tom, proč je tak nepříjemné potkat vzdělaného člověka.

Kapitoly této knihy vycházejí z textů, které vznikly z nejrůznějších motivů v posledních letech. Na základě svých vzdělanostně politických intervencí třeba v polemickém spise Hodina duchů. Praxe nevzdělanosti (Academia, 2015) byl autor stále znovu vyzýván zaujmout stanovisko k otázkám vzdělání. V předkládaném svazku se nachází výběr těchto přednášek a prací, stejně jako eseje a projevy, které se věnují dynamice naší kultury a její estetice v širším smyslu. A věrni mottu, že intelektuál má úkol vměšovat se do veřejného diskursu a účastnit se ho, byly v třetí části této knihy shromážděny politické reflexe, od nichž autor doufá, že mimo aktuálních podnětů zachytí a odkryjí aspekty a tendence naší doby. Pro předkládaný svazek byly všechny texty prohlédnuty, zpracovány a zčásti výrazně pozměněny, občas zkráceny, na mnoha místech však také rozšířeny a aktualizovány. 

Do češtiny knihu přeložil Milan Váňa.

V edici 21. Století vydává nakladatelství Academia.

FOTO nahoře: Konrad Paul Liessmann ve své kanceláři na vídeňské univerzitě / snímek: Regina Hügli

Ukázka z knihy:

Co znamená myslet?

O intelektuálech v nuzné době

Začalo patřit k dobrým mravům, vzhledem k Brexitu, Donaldu Trumpovi, Marine Le Penové, krizi EU a vzestupu autoritativních hnutí, mluvit o selhání politických, ale i intelektuálních elit. Nuže, tato mluva je z vícera důvodů zrádná. Na podstatné části etablovaných elit se totiž vůbec nehodí, ty beztak sympatizují s Brexitem nebo sedí s Donaldem Trumpem ve vládě. Také je trochu zvláštní mluvit hned o selhání elit, když volební výsledky neodpovídají vlastním politickým preferencím. Postupně by se mělo rozhlásit, že demokracie se vyznačuje i tím, že opoziční síly jakéhokoli druhu mají také vždy zákonem předem daný prostor k možnosti vyhrát volby a tím převzít politickou odpovědnost. To může být nepříjemné, ale společnost se proto ani nerozpadne, ani hned nehrozí panství lůzy.

Intenzita, s níž se už drahnou dobu přísahá na nebezpečí právního populismu a ohlašují se obavy nad budoucností demokracie, je pak také demaskující. Že ti, kteří údajně chtějí demokracii chránit před jejími autoritativně smýšlejícími nepřáteli, přijdou na nápad, dokázat to tím, že určitým vzdělanosti vzdáleným a sociálně deklasovaným skupinám společnosti, jež činí odpovědnými za nemilé volební výsledky, chtějí hned sebrat volební právo, vypovídá o všem. Aniž bychom podceňovali nebezpečí, jež může vycházet z pravicově zaměřené a neonacionalistické politiky, vyznívá taková obrana demokracie jako bezmocný pokus uniknout hrozící ztrátě moci. V demokracii se mohou vyměnit i části elit, aniž by se proto demokracie musela hned zhroutit.

Ale je podnětné jednou principiálně zapřemýšlet, za jakých podmínek mohou elity selhat. Toto selhání lze vztahovat nejen na vlastní zájmovou a klientelistickou politiku, ale na ustavení společnosti vůbec. V tomto smyslu – vzhledem k finančním a hospodářským krizím od roku 2008, vzhledem k evropské migrační politice, která si toto jméno nezaslouží, vzhledem k četným neřešeným a vyostřeným sociálním napětím, vzhledem k bezmocnosti evropské i americké politiky v katastrofě na Blízkém Východě, kterou spoluzavinily, vzhledem k trvalé slabosti vůči islamistickému teroru – by bylo veskrze možné mluvit o selhání. Úkoly, které se staví před politické a ekonomické elity, tyto elity nemohou vyřešit.

Zvláštní pointa přitom spočívá v tom, že elita, která selže, přestává být elitou. Nárok na moc a privilegia lze totiž ospravedlnit jen tím, že se jedná o výběr těch nejlepších a nejschopnějších. Pokud ztroskotají, zřejmě nebyli dost dobří. Když se někdo za těchto podmínek pevně drží statutu elity, zanechává to proto často nepříjemný dojem, že mu jde jen o moc a privilegia, a ne o onu odpovědnost, která je teprve ospravedlňuje. V této souvislosti je ovšem potěšující, že kritici těchto elit, kdyby měli úspěch, propadnou témuž mechanismu. Že moc korumpuje, víme od Platóna. Je ohromující, že při každém příslušném skandálu děláme, jako by se to dělo poprvé.

Tím jsme u intelektuálů. I ti by selhali. To ovšem nesouhlasí. Intelektuálové totiž vůbec nemohou selhat, protože nemají nic na práci. Intelektuálové, jak už vyplývá z tohoto označení, nemají jednat, nýbrž myslet. Dost často se jim to vytýkalo a svádělo je k tomu, aby se angažovali, zvolili si stranu, vydávali doporučení a podepisovali požadavky. Kdykoli takovými aktivitami prorazili, bylo to potom většinou horší než předtím. Navzdory Zolovu „J’accuse“: Vlastní záležitostí intelektuála není výzva, obžaloba, nýbrž na veřejnosti a před veřejností přednášená kritická analýza společnosti. Že ta je vždy možná, ukazují třeba znovu objevené nálezy, které v devadesátých letech předložili americký filozof Richard Sorry a německý sociolog Ralf Dahrendorf: Na základě globalizace diagnostikovali hluboko zasahující sociální napětí, jež by mohla vést k podkopání demokracie a k autoritativním svodům jako jediné alternativě.

Tyto úvahy byly fakticky ignorovány, příslušní činitelé se spokojili s tím, že lidi negativně postižené touto dynamikou jako ztracence globalizace, pokleslé a vzdělání vzdálené přenechali svému osudu a obrátili se k jiným otázkám, jako třeba ke korektní genderové a menšinové politice na kampusu. Ze společenské kritiky se stala akademická symbolická politika. Aniž bychom chtěli využít lidi zbavené práv a poškozené: místo stálého hledání nových politicky korektních jazykových předpisů by se snad vyplatilo v kritické diskursní analýze ukázat, nakolik již sám pojem, který obsahuje „ztracence“, propadl ideologii soutěživosti, jež by vlastně zakazovala používat takové termíny nereflektovaně. Globalizace není žádná hra, při níž by osm miliard lidí vystartovalo za stejných podmínek a vyhráli by ti lepší.

Co však za aktuálních podmínek znamená zůstat u veřejného myšlení jako úkolu intelektuála? Nelze jen tak odbýt vícekrát vyjádřený nález, že mezi filtračními bublinami sociálních médií a jazykovými bublinami talkshow se těžko dělá nějaké myšlení, jež by si zasloužilo toto označení. Ovšem aktéři veřejného diskursu nejsou na této demontáži tak zcela nevinní. Neboť příliš často sami diskreditovali myšlení a prostřednictvím strategie sebeimunizace je nahradili morálkou. Pokušení střetnout se se zjednodušeními také zjednodušeními, není vůbec malé. Proč přemýšlet o nějaké politické pozici a hledat lepší argumenty, když stačí diskreditovat ji jako pravičáckou, populistickou, nacionalistickou či konzervativní, nebo ji hned diagnostikovat jako fóbii?

Pro intelektuála existují dvě nebezpečí, jež musí mít na očích: sklon k paternalistické lidové pedagogice a slast z patologizace protivníka. Osvícenství – jak si lze přečíst u Immanuela Kanta – neznamená, že elity napomínají ty hloupé v národě a přivádějí je na správný kurs, nýbrž proces kritické reflexe a sebereflexe, který se týká především vlastního myšlení a ne myšlení těch druhých. A člověk si neušetří konfrontaci, když vše, co se někomu z dobrých důvodů nelíbí, identifikuje jako chorobnou, kolektivní úzkost, dokonce jako blud: Tím zpravidla nejen neuznává realitu, nýbrž se také připravuje o to, vyložit své dobré důvody. Samo nereflektované užívání pojmu jako „islamofobie“, jímž je denuncována jakkoli dobře uvážená a zdůvodněná kritika islámu, lze vykládat jen jako znak duchovní zpustlosti, jež postihla část intelektuálních elit.

Znamená to, že se za všech okolností musí opět mluvit se všemi nespokojenými? Co by mělo být pro politika samozřejmé, pro intelektuála nikterak není. Myslet neznamená jít do hovoru s každým. Ale – a zde to ještě jednou upomíná na Kanta – k podstatě myšlení patří, že člověk může myslet samostatně, v souladu se sebou a na místě každého jiného. Co chybí, není ani tak reálný střet s rozhněvaným lidem, ale fantazie, vmýšlení se do poloh a situací, jež se zdají odporovat všem vlastním zkušenostem a přesvědčením.  Tento pokus pochopit něco nepříjemného ovšem neznamená všechno akceptovat či omluvit. Zcela naopak: Kdo myslí, je zásadně netolerantní. Neboť myslet znamená stát pevně na výstižnosti argumentů, na přijatelnosti přesvědčení, na rozumnosti výkladů, na prověřitelnosti tvrzení.

Pouhé mínění je přirozený nepřítel myšlenky. Proto může myšlení také bolet. Tolerance, která velkoryse shlíží na vše a na místo argumentace hned něčemu připíše identitně či pohlavně politickou značku, nebo o přípustnosti formulace či pojmu nechá rozhodovat kolektivní, nábožensky motivované pocity ublížení, zradila věc myšlení. Věc myšlení však zradí i ten, kdo, aby se vyhnul těžkým otázkám pravdy, by o tom, co nyní platí a co ne, chtěl nechat rozhodovat algoritmy či pravdivostní komise. Nová láska k faktům je zrádná. Intelektuálové faktům vždycky nedůvěřovali, protože věděli o jejich závislosti na kontextu. Jak to kdysi s nepříjemnou ostrostí formuloval filozof Günther Anders, empirie je jen něco pro idioty. Těm totiž chybí schopnost dostat se přemýšlením za to, co je zřejmé. Taková omezenost může hrát roli i při mnohém volání po cenzuře sítě a po automatizovaném prověřování faktů.

Myšlení je únavné. A únavný je i úkol intelektuála. Kdo to s myšlením bere vážně, nebude se spoléhat na diskurs sebeuplatnění mezi stejně smýšlejícími, nespokojí se s humanisticky znějícími frázemi a parolemi, nenechá si od médií a od jimi šířených nálad předpisovat, jak a co má myslet. A ani ta nejlepší morálka nemůže myšlení nahradit. Intelektuálové by měli sedět mezi všemi židlemi a neměli by své duchovní nezávislosti odporovat politickým přívrženstvím a ekonomickými závislostmi. To není vždy možné. Ale i z tohoto rozporu bychom mohli pochopit, že rigidní příkazy čistoty, ať už jsou formulovány kdekoli a kýmkoli, jsou zlem.

Nakonec je však každý myslící se svým myšlením sám. Myšlení je věc jednotlivce, individua a všude tam, kde jsou práva jednotlivce omezována a popírána – ve prospěch kolektivních identit a jejich nároků nebo na základě státních zásahů a cenzurních opatření, je poškozováno nejen myšlení. Svoboda, která není myšlena jako svoboda jednotlivce, není žádná svoboda. Ctností intelektuála je osamělost, společnost jeho neřest.

Copyright © Paul Zsolnay Verlag Wien 2017

Translation © Milan Váňa, 2018

ISBN 978-80-200-2875-4

Konrad Paul Liessmann ve své kanceláři na vídeňské univerzitě / Foto: Regina Hügli

Patrik Ouředník: Konec světa se prý nekonal

„Jako ve všech svých knihách i v Konci světa rozehrává Ouředník rafinovanou partii se svými čtenáři, partii, která není zdaleka vyhraná předem, neboť sází na čtenářovu inteligenci a zároveň odhaluje neinteligentnost doby – a tedy i každého z nás.“ – tak charakterizuje Jean Montenot ve svém doslovu novou prózu Patrika Ouředníka. A dodává: „Cestovat v Ouředníkově světě je vždy podnětné a čtenář si nakonec uvědomí – a co jiného žádat po literatuře? –, že onen fiktivní svět, sevřený v krunýři své blbosti, hroutící se v permanentní implozi sám do sebe, je k nerozeznání podobný tomu našemu...“ Jsou tu velké dějiny plné válek, letopočtů a podivných statistik. Ale o ně vlastně tak úplně nejde. Jsou tu vtipy o dvou Číňanech, stručné dějiny náboženství, pravidla vegetariánství, maltská hymna, etymologie křestních jmen...

Ouředník proniká chatrnou konstrukcí naší doby a bujaře odmontovává šrouby. Ve 111 kapitolách nabízí čtenářskou procházku po jedné civilizaci.

Z francouzského originálu La fin du monde n’aurait pas eu lieu (nakl. Allia, Paris 2017) přeložila Olga Špilarová ve spolupráci s autorem.

Vydává Torst.

Ukázky z knihy:

Budoucnost světa

Budoucnost už není, čím kdysi bývala. Jistě jste si toho všimli — budoucnost už není, čím bývala.

V minulosti se budoucnost odvíjela víceméně podle trojího vzorce.

[1] Svět zanikl a všechno začínalo nanovo, zas a znovu: pesimistická verze většiny náboženských koncepcí.

[2] Svět zanikl v krvavé lázni a byl nahrazen jiným světem, světem blaženosti: optimistická verze některých vyznání.

[3] Svět ne a ne zaniknout a blaženost v něm kvasila a narůstala až do konce nekonečně obnovitelných časů: hypotéza budovatelů konců dějin.

Ale počátkem jednadvacátého století tyto teorie zastaraly.

Předpovědi prošly vývojem. Lidé nadaní špetkou smyslu pro realitu se shodovali v jednom: ať už bude zvolená procedura jakákoli, skončí to zle. Buď krvavou lázní, po níž nebude následovat vůbec nic: domněnka optimistů. Anebo krvavou lázní tu či onde, po které budou následovat jiné krvavé lázně tu či onde, po nichž budou následovat další krvavé lázně a další, až do okamžiku, kdy rozpínavost vesmíru dosáhne hustoty nekonečné hodnoty a vyvolá tak zánik galaxií i nebožáků, kteří v nich bytují. Někteří pozorovatelé upřesňovali, že proces bude provázen paralelním a dosud nepředstavitelným zhovaděním lidstva.

O knihách

Knihy mají za prvotní účel zabránit kolektivní sebevraždě. Jejich role je společenská. Stává se občas, že někdo spáchá sebevraždu poté, co si přečetl knihu; v tom případě jde o nehodu. Velká většina čtenářů sebevraždu nespáchá, neboť je jim jasné, že jejich touha se vším skoncovat je sdílena všemi jen trochu myslícími čtenáři. Skýtá to jistou úlevu a podporuje vědomí solidarity: to jim přece nemůžu udělat, mým druhům v neštěstí, mým bratřím v utrpení.

O spisovatelích

Oč víc je na světě spisovatelů, o to víc je ve světě sklíčenosti. Buď jsou špatní: jejich nicotnost nás deptá; nebo jsou dobří: to, co říkají, nás ničí.

© Patrik Ouředník, 2017

Translation © Olga Špilarová, 2018

Epilogue © Jean Montenot, 2017

ISBN 978-80-7215-576-7

Patrik Ouředník v dokumentárním filmu ze série Gen / Česká televize

Alison Weirová: Jana Seymourová - Laskavá královna

„Je to ta nejlaskavější dáma, jakou jsem kdy poznal, a nejhezčí královna v celém křesťanském světě. Ujišťuji vás, můj pane, že se král povznesl z pekla do nebe pro vlídnost této a svárlivost a omrzelost té druhé. Až budete zase králi psát, povězte mu, jakou vám dělá radost, že se oženil s tak okouzlující dámou,“ píše roku 1536 sir John Russell lordu Lisleovi.

Řeč je o Janě Symourové, která pouhých jedenáct dnů po popravě Anny Boleynové oblékla svatební šat, aby se stala třetí ženou Jindřicha VIII. Poslední dobou přitom zblízka sledovala, jak se králova vášeň k předchozí manželce rychle mění v ledový chlad a velkolepé dvorské slavnosti, hostiny, lovy i chodby královských paláců se náhle stávají kulisami děsivé tragédie. Jana ví, že musí porodit králi syna, jinak jí hrozí smrt.

Nová královna musí vystoupit ze stínu Kateřiny Aragonské i Anny Boleynové a dát zemi dědice, jen tak totiž může přimět krutého krále, aby s ní i s celou zemí jednal laskavěji. Sílu jí dává její víra a naděje, že se jí na tomto zkaženém světě podaří vykonat alespoň něco dobrého.

„Jana Seymourová vstoupila na scénu v době, kdy Anglie prožívala tři z nejbouřlivějších roků ve svých dějinách. Ocitla se v centru dramatických událostí, jež provázely náboženskou reformaci, byla svědkyní pádu Anny Boleynové a v čase, kdy v anglické církvi probíhaly převratné změny, zůstala věrna staré víře. Kdyby po sobě zanechala nějaké dopisy, v nichž by se rozepisovala o svých názorech na soudobé dění, věděli bychom hned mnohem víc o roli, jakou v něm hrála. To však neudělala, a tak pro nás zůstává do jisté míry záhadou. Historikové se donekonečna přou o to, jestli byla opravdu tak plachá a ctnostná – poslušný nástroj své ambiciózní rodiny – a zda byla skutečně jen pokornou manželkou vznětlivého a mocného krále, nebo byla stejně ctižádostivá jako její příbuzní a aktivně přispěla k pádu královny, jíž sloužila. Vzhledem k nedostatku dobových svědectví je prakticky nemožné dospět k jakémukoli závěru. Romanopisec se přesto musí rozhodnout pro jedno či druhé pojetí. Pro mě to představovalo výzvu, která mě znovu přiměla ponořit se do historických pramenů, na nichž je tato kniha založena, a hledat v nich stopy, jež by mi pomohly Janin portrét vykreslit,“ píše v závěrečné poznámce svého životopisného románu anglická autorka Alison Weirová.

Alison Weirová žije a pracuje v hrabství Surrey nedaleko Londýna. Je známa především jako historička, která má na svém kontě celou řadu obsáhlých publikací, mimo jiné knihy Děti Anglie, Šest žen Jindřicha VIII. a Pád Anne Boleynové. Souběžně s odbornými studiemi píše o tématech, které ji jako odbornici zajímají, také čtivé romány. Pro milovníky historie také pořádá zájezdy po místech, kde se psaly anglické dějiny 16. století a o nichž ve svých knihách nejčastěji píše, a sama je na nich zasvěcenou průvodkyní.

Kniha o Janě Seymourové je třetím dílem životopisné série Šest tudorovských královen. Vydalo ji (jakož i české překlady jiných knih Alison Weirové) nakladatelství BB/art. Překlad Eva Křístková.

Ukázka z knihy:

1535

Proč ve mně královy pozornosti budí takový nepokoj, ba přímo vzrušení? Tázala se sama sebe. Před touto návštěvou ho přece viděla už tolikrát a mnohokrát s ním mluvila. Tentokrát to ale bylo jiné. Nešlo ani tak o to, co řekl, ale jak se jí přitom podíval do očí – pohledem, který neklamně svědčil o jeho zájmu.

Nic to neznamená, říkala si pevně, když následujícího jitra vyjížděli z nádvoří. Byl to jen prchavý zájem, dílo okamžiku. Pohrával si s ní, aby viděl, jestli je svolná, a ona dala jasně najevo, že není. Možná ho to urazilo. Ostatně od té doby s ní nepromluvil a nedal ani najevo, že o její přítomnosti na přeplněném nádvoří ví. Královna Anna se k ní ale chovala chladně.

Odjezd z Wulfhallu byl pro ni krutou ranou a ona si zoufale přála, aby mohla zůstat, ale to bylo tváří v tvář nesouhlasu celé rodiny nemožné. Dokonce i matku, která by měla chápat, proč chce zůstat doma, jako by vidina dcery s korunou na hlavě oslnila. Nikdo se ani nezeptal, jestli o královy pozornosti vůbec stojí. Brali to za samozřejmé a jednoduše usoudili, že má na to, aby si královu lásku získala. Nebesa, vždyť ani neví, kde začít, kdyby se jí naskytla příležitost!

Reakce členů rodiny ji natolik zaskočily, že se stěží dokázala soustředit na otázku, co vlastně cítí ke králi ona sama. Byl nepopiratelně přitažlivý a v přítomnosti jeho impozantní osobnosti cítila, jak snadné by bylo podlehnout jeho kouzlu. Fascinovala ji jeho zdvořilá uhlazenost, jeho blahosklonnost i vrozená schopnost bavit se s obyčejnými lidmi, tak aby se v jeho společnosti cítili uvolněně.

Zaplést se s ním by však mohlo být nebezpečné. Věděla, jakých krutostí je schopen. Jednu manželku už zapudil a její nástupkyni byl opakovaně nevěrný. Viděla utrpení obou. Bylo by tak snadné nechat se zlákat jeho majestátem a osobním kouzlem – a bylo by to naprosto pošetilé. Navíc byl ženatý, a tudíž nedosažitelný. Z dlouhodobého hlediska bylo nepravděpodobné, že by chtěl podstoupit komplikace dalšího rozvodu. Nemohl jí nabídnout nic než ztrátu dobrého jména. To pro ni bylo rozhodující. Ať si její rodina říká, co chce, nebude krále v jeho pokusech o sblížení podporovat.

Když dvůr dorazil do Winchesteru, byl už říjen a venkovská krajina zářila všemi odstíny zelené, žluté a rudé. Král a královna byli v dobrém rozmaru a každý den si vyjížděli na lov se sokoly. Jana oděná do šatu z jemného růžového damašku se účastnila slavnostního obřadu vysvěcení tří nových biskupů, který se konal ve winchesterské katedrále. Královna Anna se tvářila triumfálně a nebylo divu, neboť všichni tři muži byli stoupenci reformy, které do jejich funkcí sama prosadila. Jana věděla, že kdyby bylo po jejím, anglickou církev by řídili samí takoví. Byla to pro ni chmurná vyhlídka.

Po obřadu se ve velké hradní síni konal skvělý banket. Janu zaujal pohled na desku kulatého stolu krále Artuše, která visela vysoko na zdi. Byla vymalovaná jasnými barvami a po obvodu na ní byla krásným písmem vepsána jména všech slavných rytířů. Artuš byl vyobrazen na trůnu úplně nahoře.

„Ten stůl je velkolepý, viďte, slečno Jano?“ ozval se hlas za jejími zády. Otočila se a uviděla krále, jak se na ni usmívá.

„To je, Milosti,“ souhlasila a v duchu se zaradovala, že ho v zahradě na Wulfhallu neurazila, ale zároveň se modlila, aby tento rozhovor byl pouze přátelský.

„Tam nahoře to je můj otec,“ ukázal jí král. „Nechal se vymalovat jako král Artuš, když se stůl opravoval. Víte, my, Tudorovci, jsme Artušovými potomky. Můj bratr se narodil tady ve Winchesteru a dostal po něm jméno. Když jsem byl malý, představoval jsem si, že jsem jedním z rytířů kulatého stolu.“

„Vaše Milost četla Artušovu smrt od sira Thomase Malloryho? Jako dítě jsem tu knihu milovala.“

Jindřich se rozzářil. „I pro mě to byla jedna z mých nejoblíbenějších. Máme v knihovně originál. Jestli chcete, ukážu vám ho.“

„To je od vás moc milé, pane.“ Všimla si, že je lidé pozorují, a ohlédla se po královně, zda se nedívá. Anna byla naštěstí zabraná do hovoru se svými biskupy, jak o nich ráda mluvila. Král odvedl Janu ke stolu, na němž stály džbány s vínem a mísy se sladkostmi. Všimla si, že lehce kulhá.

„Musíte ochutnat tyhle,“ řekl a vzal do ruky mísu s pěkně ozdobenými lineckými koláčky. „Jsou výtečné.“ Podal jí je a lehce se uklonil.

„Děkuji, Milosti,“ řekla.

„V těch šatech a tak půvabná jste jako dokonalá anglická růže,“ pronesl tiše.

Na kratičký okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho.

„Lichotíte mi, Sire,“ řekla a začervenala se.

„Pro mě jste půvabná – ba přímo krásná,“ ujistil ji a nenápadně se k ní naklonil.

„Pane, je všeobecně známo, že královnina krása zastiňuje krásu všech jejích dam. Nejsem tak smělá, abych se s ní srovnávala.“

Úsměv se mu vytratil z tváře. „Nemáte zdání, Jano, co se mužům na ženách líbí. Nejsou to jen hezké rysy a pěkná postava. Má-li žena čisté srdce, přímo září. Je-li skromná a ctnostná a zároveň laskavá, má to vepsáno v obličeji. Jestli je ale saň, pořád si na něco stěžuje a chybí jí laskavost, nikdy nemůže být krásná, i kdyby byla sebesličnější.“

Jeho upřímnost ji ohromila. Nevěděla, jak má odpovědět, a neuniklo jí, že je její bratr Edward sleduje se špatně skrývaným zájmem.

Zachránilo ji královo syknutí. „Odpusťte, Jano, musím se posadit. To staré zranění na noze mě děsně bolí. Dejte si ještě trochu vína.“ Uklonil se jí a pomalým krokem zamířil k trůnu stojícímu na vyvýšeném stupínku. Udělala pukrle směrem k jeho zádům, celá šťastná, že se rozhovor dál neprotahoval. Nechtěla, aby si lidé mysleli, že jí král věnuje příliš mnoho pozornosti. Věděla, jak rychle se na dvoře šíří klepy.

Thomas ji však bedlivě pozoroval. „Dobrá práce, sestřičko,“ pronesl tiše, když ji míjel. Zpražila ho pohledem.

Toho večera král pořádal hostinu na počest nových biskupů a Anniny dámy a někteří z králových pánů se pak sešli v královnině komnatě. Jana se usadila ke karetní partii s Margery, Thomasem a elegantním mladým mužem s kaštanově hnědými vlasy a hezkou tváří jménem Francis Weston. Ten se u krále i královny těšil velké přízni. Před okenním výklenkem seděl jiný mladý muž a hrál na virginal. Jana ho viděla už několikrát, když ho zavolali z králových komnat, aby zahrál královně Anně. Byl tmavý jako cikán a vždy vybraně oblečený – na obyčejného hudebníka až příliš okázale. Janě připadal afektovaný, jako kdyby se svým chováním snažil opičit po těch, kteří stáli nad ním. Nebylo ovšem pochyb, že pokud jde o hudbu, je vskutku velmi nadaný.

Zatímco Jana čekala, až Weston vyloží karty na stůl, po očku sledovala, jak se ten hudebník dívá na královnu: tvářil se, jako by jí byl zcela uchvácen. Anna to očividně také postřehla, ale nijak ji to netěšilo, protože ho po chvíli zničehonic propustila.

„Smeaton se drze vyvyšuje,“ poznamenal Weston. „Dělá, že miluje královnu. Tu samozřejmě milujeme všichni, ale ona se nikdy nesníží k tomu, aby věnovala pozornost někomu tak bezvýznamnému.“

„Je nesnesitelně pyšný,“ ušklíbl se Thomas. „A nenávidí Norrise.“

„Proč?“ zeptala se Jana.

„Protože Norris miluje královnu. Vždycky ji miloval,“ odpověděl Weston.

To ovšem nebylo žádným tajemstvím. „Bude se ženit s Madge Sheltonovou, ale není to sňatek z lásky.“

„Myslíte, že král ví, co Norris ke královně cítí?“ zajímala se Jana. Dobře věděla, jak vřele a s jakými sympatiemi král jedná s Norrisem, který byl všeobecně oblíbený a vážený.

„O tom dost pochybuji. Ale…,“ ztišil Weston hlas, „miluje královna Norrise?“

„Ne,“ prohlásila rezolutně Jana. „Ráda si s pány zaflirtuje, ale to je asi tak všechno. Pokud má někoho vysloveně ráda, je to její bratr.“ Lord Rochford býval v královniných komnatách častým hostem a právě teď s ní žertoval. „Jsou si velmi blízcí.“

„Krále ale miluje víc,“ řekl Weston.

„To jistě,“ souhlasila Jana. „Myslím, že jste na řadě.“

Copyright © 2018 Alison Weir

All rights reserved.

Z anglického originálu Six Tudor Queens. Jane Seymour. The Haunted Queen (First published by Headline Review, Great Britain, 2018) přeložila © 2018 Eva Křístková.

ISBN 978-80-7595-082-6

V prvním ze série románů o šesti tudorovských královnách představila historička Alison Weirová Kateřinu Aragonskou. Český překlad Evy Křístkové vydal BB/art roku 2016.

Ve druhém ze série románů o šesti tudorovských královnách vylíčila historička Alison Weirová jednu z nejsenzačnějších epizod anglických dějin. Rozkrýla životní osudy odvážné a odhodlané ženy jdoucí neochvějně vstříc tragickému konci. Český překlad Evy Křístkové vydal BB/art v roce 2017. Ukázku si můžete přečíst na https://ctenarknih.blogspot.com/2017/12/alison-weirova-anna-boleynova-kralova.html

Thomas Årnfelt: Incident v Čechách

Historické thrillery jsou v evropské literatuře oblíbené přinejmenším už od vydání Ecova románu Jméno růže. České čtenáře výrazněji zaujal ještě Francouz Romain Sardou s románem A odpusť nám naše viny a o totéž se nyní pokouší Švéd Thomas Årnfelt s Incidentem v Čechách.

Hlavním hrdinou pochmurného příběhu je agent Vatikánu Maxmilián, jehož doprovází poněkud svérázný učedník Bertuccio. Maxmilián přijme za úkol najít zmizelé poselstvo jezuitů, kteří se ztratili kdesi v severních Čechách. A protože Evropu dělí jen pár let od vypuknutí třicetileté války, nebude tahle mise rozhodně nijak snadná.

Když oba společníci dorazí do okolí hradu Bělá, roztáčí se kolotoč podivných událostí: na Maxmiliána někdo ze zálohy vystřelí, v lese jsou nalezeny zohavené lidské ostatky, které však nepatří zmizelým jezuitům, a místní šlechtici zatím hrají vlastní nebezpečné hry…

Přestože je jistě pohled na naši zemi 17. století viděný perspektivou zahraničního autora zajímavý, Årnfeltovi o přesnou historickou rekonstrukci primárně nejde. Pojetí příběhu odkazuje spíše k tradici gotického románu Brama Stokera, Mary Shelleyové či Joža Nižnánského, jehož proslavila Čachtická paní

Švédský autor historických románů a také knih pro děti Thomas Årnfelt vystudoval švédštinu, literaturu, historii a pedagogiku. Následně pracoval v celé řadě různých oborů – často spojených se psaním –, a protože je vášnivý hráč, podílel se také na vývoji počítačových a stolních her. Jako spisovatel debutoval knihou Incident v Čechách (2015), zasazenou do pohnutých časů 17. století. K hlavnímu hrdinovi příběhu, vatikánskému agentu Maxmiliánovi, se následně vrátil v pokračování nazvaném Janovský řád (2017). Kromě toho je autorem historického románu Žár (2016), psychologického thrilleru Pátrač (2017) a dětské knížky Příběh králíka (2018).

V českém překladu Jarmily Kocourkové vydává Mystery Press (ISBN 978-80-7588-092-5).

Ukázka z knihy:

„Tak vy jste v Čechách ztratili celé jezuitské poselstvo. A teď byste chtěli, abych vám ho našel. Rozumím tomu správně?“

Maxmilián se na pohovce pohodlně opřel. Signor Francesco Foscari se na něj usmál a prohrábl si prošedivělé vousy. Pokud by ho Maxmilián neznal, mohl by se domnívat, že jezuita má smysl pro humor. Mnoho lidí už Foscariho lehkomyslně podcenilo, většina však pouze jednou. Tohoto omylu se ale Maxmilián hodlal vyvarovat.

Svou sarkastickou poznámkou ale nemířil na Foscariho. Maxmilián si vychutnával, jak se signoru Raffianu Nerovi zúžily oči do škvírek. Už už se mu chystal odpovědět, avšak Foscari ho předešel.

„Jistě, i tak by se to dalo vyjádřit, pokud bych volil opatrná slova. Rozhodně bych si přál, abyste se tohoto úkolu ujal.“

Jako by měl Maxmilián možnost volby. Kdyby se otec Foscari rozhodl, že už dál jeho služby nepotřebuje, přestal by nad ním držet ochrannou ruku, což by nakonec vedlo k tomu, že by se nit Maxmiliánova života rychle přetrhla. Nejdůležitější ale bylo, aby se jednou mohl pomstít lidem, kteří si to podle jeho názoru zasloužili. A jako první zaplatí právě Nero. Bohužel ještě nenastal správný čas. Foscariova vila nebyla tím nejvhodnějším místem k odplatě. Maxmilián by nestačil udělat ani pár kroků…

Otevřely se dveře a Foscari se odmlčel. Dovnitř vešel sluha s podnosem a karafou vína. Vše postavil na stůl, poté z tácu vzal tři poháry a naplnil je. Pak zase zmizel. Maxmilián využil toho, že oba jeho spolustolovníci sledovali sluhův odchod, a rychle prohodil svoji a Nerovu číši.

Teď ji římský inkvizitor zvedl do výše a Foscari ho následoval. Maxmilián opětoval přípitek.

„Mohli byste mi třeba vysvětlit, co mám s tou věcí společného,“ podotkl potom.

„Existují určité indicie, že budeme potřebovat vaše znalosti,“ vysvětlil Foscari.

Nero svraštil obočí a oči se mu – pokud to vůbec bylo možné – ještě více zúžily. Bylo čím dál jasnější, že Maxmiliána předvolali kvůli něčemu, co náleželo do pravomoci inkvizice.

„Jeden služebník z oné družiny jezuitů se vrátil. Toho zmateného mládence našel jakýsi venkovský kněz a postaral se o něj. Pak si ale uvědomil, že se s ním vlastně už před několika týdny setkal, a to spolu s menší skupinou našich vyslanců, kteří u něj tehdy nocovali.“ Foscari se odmlčel. „Kněz byl z nesouvislého vyprávění toho mladého muže velice rozrušený, a proto se na nás obrátil.“

„Takže existuje svědek?“ Maxmilián se nyní naklonil vpřed.

Raffiano Nero si odkašlal. Foscari pohlédl na Maxmiliána a potom na inkvizitora.

„Lépe řečeno – spíše existoval,“ odpověděl Foscari suše. „Bohužel nepřežil výslech.“

Nero se zatvářil zkroušeně. Maxmilián vyloudil na tváři účastný pohled, ale v duchu zaklel.

„Byl velice slabý.“ Nero se ovládal, přesto Maxmilián zaznamenal v jeho hlase lehké zachvění. „Vyprávění toho chlapce bylo naprosto zmatené. Máme podezření, že byl posedlý. Možná právě jeho vinou zmizela celá skupina. Rozhodli jsme se předvolat jednoho z jeho krajanů. Doufali jsme, že mu to rozváže jazyk. To se však nepodařilo, takže jsme museli použít jiné prostředky.“

Maxmilián znal velice dobře Nerovy jiné prostředky.

„Nechte mě hádat. Víc informací jste z něj už nedostali a pak se naneštěstí zhroutil?“

Nero přikývl a povzdechl si. „Asi to je takhle pro něj nejlepší. Stejně bychom nepustili muže s takovou představivostí mezi normální lidi. Způsobil by paniku.“

Maxmilián se rozhodl na tohle tvrzení nereagovat.

„Je zcela nepodstatné, co tam dělali,“ pokračoval Foscari. „Měli své poslání. Není nám znám žádný důvod, který by jim mohl zabránit ve splnění jejich úkolu zrovna v té oblasti, kde – jak se domníváme – zmizeli. Vlastně tudy jenom projížděli. Nejvěrohodnější vysvětlení za těchto okolností je, že byli v horách napadeni zvláště bezohlednými a bezcitnými bandity.“

Foscari se odmlčel a obrátil se ke krbu.

„Okolnosti kolem toho přeživšího mladíka vyžadují důkladnější prozkoumání případu. Byl totiž přesvědčen, že viděl konat dílo ďáblovo. Potřebujeme vědět, co se s naším poselstvem opravdu stalo, ale zároveň nechceme v tamním kraji zbytečně budit pozornost tím, že tam vyšleme někoho, kdo bude spojován s naším řádem. Kromě toho máte tu výhodu, že mluvíte plynně jejich jazykem, tedy česky. Toť vše.“

Ano, právě to Maxmiliána zneklidňovalo. Znělo to až moc jednoduše. Mohli tam poslat téměř kohokoliv. Přesto povolali právě jeho. Museli mít daleko závažnější podezření. Nebo v tom vězelo něco, o čem se mu jaksi opomněli zmínit. Možná věděli víc, nebo jim ten mladík přeci jen něco kloudného prozradil, ale oni si tu informaci hodlali nechat pro sebe.

Nero si odkašlal.

„Stále jsem přesvědčen o tom, že by si tuto záležitost měl náš řád vyřídit sám.“

Foscari zavrtěl hlavou.

„Vy už jste udělali víc, než bylo nutné, drahý bratře. Nepřeji si, abyste se do toho nadále pletli.“

Opět se obrátil na Maxmiliána.

„Můžete převzít ten úkol?“

Zase jedna z Foscariho řečnických otázek.

Maxmilián chvíli tiše přemítal. Pak se zvedl a přešel k psacímu stolu, kde sebral arch papíru a husí brk, který namočil do inkoustu. Něco rychle napsal a předal to Foscarimu.

„Potřebuji mít naprosto volné ruce. Dostanu obvyklé dokumenty, ale také mi písemně potvrdíte moje naprosté zřeknutí se zodpovědnosti. Žádné otázky. A odpuštění hříchů, jak před samotnou akcí, tak po splnění úkolu. A tu sumu napsanou na papíru před vámi…“ Foscari jej opatrně rozložil a přelétl očima. Hlavu sklonil mírně stranou a podíval se na Maxmiliána, který větu dokončil: „… chci předem.“

Raffiano Nero vypadal, jako by chtěl něco namítnout, ale Foscari zvedl ruku a přikývl.

* * *

Magdaléna si označila stránku záložkou a vzhlédla. Začalo svítat. Sfoukla svíčku a zavřela knihu. Přemohla ji únava, jako by přes ni někdo hodil těžkou deku. Možná by měla ještě znovu usnout, ale v téhle situaci to nebylo možné.

Místo toho popošla k oknu a zahleděla se do dálky na kamenný most, pod nímž se nalézal hrob. Dnes to bylo právě deset let, kdy stála tady nahoře v okně knihovny a za východu slunce pozorovala Kryštofa, jak cválá pryč, aby se připojil k císařské armádě. Hádali se tehdy celou noc. Vlastně ne úplně celou, tedy rozhodně ne pořád. Cítila, jak jí při té vzpomínce hoří tváře. Zlost a vášeň jsou jako sestry – najdete je často blízko sebe.

Venku vítězně zakřičel sokol. Právě polapil něco, co přeběhlo úzkou stezku vinoucí se z hor. Možná hraboše. Magdaléna nemohla v ranní mlze rozeznat, co to bylo. Každopádně to teď bylo mrtvé.

Otočila se a odstoupila od psacího stolu stojícího uprostřed pokoje. Zvedla objemný foliant a nesla ho zpět na jeho místo na polici. „Nebuď smutná, moje drahá,“ vybavila se jí Kryštofova slova, „určitě svojí holubičce přivezu spoustu skvělé válečné kořisti. Možná něco drahého k zavěšení na stěnu, nebo stříbro, anebo co třeba vzácnou a napínavou knihu? Székely prý vlastní opravdu exotickou kolekci mimořádných děl.“

Magdaléna položila svazek zpět, obrátila se a zahleděla se na obrazy visící na stěnách podél knihovny. Pak vypustila vzduch z plic způsobem, který naznačoval, že ho tam držela příliš dlouho. Ano, Kryštof měl pravdu. Jenže jí zapomněl slíbit, že se vrátí i on sám. Cestu tam ještě zvládl. Obdržela od něj dopis, kde popisoval první šarvátky a vyznával jí lásku. Dokonce se zúčastnil i rabování u Kronštadtu. Pak se mu ale cestou domů splašil kůň a Kryštof Jan Diviš z Vochova zůstal ležet pod ním. Kůň to přežil.

Ozvalo se tichounké zaklepání na dveře.

„Ano, Elso?“

Dveře se otevřely a komorná vklouzla dovnitř. „Bude chtít paní posnídat tady nahoře? Nebo mám prostřít v jídelně?“

„Zůstanu tady, Elso. Po snídani mi pomůžeš s oblékáním. A přines ten stříbrný podnos.“ Nemusela vysvětlovat který. Elsa byla chytré děvče.

S tichounkým „samozřejmě, paní“ zase zmizela.

* * *

Zrcadlo velikosti dospělého člověka umístěné v šatně bylo ne­ úprosné. Jeden z nejvíce ošetřovaných kusů nábytku na celém hradě. Vždy skvěle vyleštěné. Vždy krutě pravdivé. Jen jednou jej zapomněla komorná nablýskat. Dnes ovšem svou povinnost již splnila.

„Chce si dnes paní vzít ty černé šaty?“ zeptala se Elsa a zároveň utáhla korzet.

Magdaléna pozorovala v zrcadle, jak se jí vzedmula prsa. Zabloudila pohledem ke svému pasu, který se ještě zúžil zásluhou dalšího Elsina navyklého pohybu. Ani na nohách, obvykle samozřejmě zakrytých, Magdaléna nenašla žádnou zjevnou chybu. Nyní hleděla sama sobě do očí.

Oči byly kdysi její pýchou, v současnosti ale patřily k tomu nejméně přitažlivému na jejím vzhledu. Unavené, protkané červenými žilkami a orámované tmavými kruhy kolem – toho si nešlo nevšimnout. Posledně jmenované se naštěstí nechaly zakrýt, na to byla její komorná opravdu šikovná.

„Že tohle tělo pořád vypadá k světu, Elso?“ řekla, aniž odpověděla na služčinu otázku.

„Jistě, paní.“ Odpověď přišla příliš rychle na to, aby byla zcela pravdivá. Elsa to cítila sama, dokonce přestala utahovat šněrovačku. Magdaléna spatřila v zrcadle za vlastním obrazem její zrudlou tvář a rozpačitý úsměv.

„Jistě, paní,“ napodobila ji a rozesmála se.

„Paní ví, že si to opravdu myslím,“ pokračovala komorná. „Dnes jste ještě hezčí, než když jste se vdávala. Já jsem sice tehdy byla malá holka, ale už tenkrát jsem byla přesvědčená, že jste nejkrásnější na světě. Tak dospělá! Ale teď…,“ udělala pauzu, „jste zralá, plnější, půvabnější. Už ne ta sedmnáctiletá dívka jako tehdy.“

Magdaléna se usmála. Měla ráda, když jí Elsa lichotila. A nejlepší na tom bylo, že ona sama si myslela totéž. Byla teď opravdu na vrcholu krásy. I proto se bála. Aby to s ní nezačalo jít z kopce. Objeví se první záhyby kůže, ňadra poklesnou, pokožka na rukou a nohou ztratí pružnost.

Znovu se pozorně zahleděla na svůj odraz v zrcadle. Co to tam je? Náznak vrásky? A nejsou váčky pod očima výraznější než jindy po podobné noci, kdy málo spala? Jistota všeho, na co byla až doteď hrdá, jako by se náhle začala drolit. Čelo se jí orosilo potem. Věděla, že přehání, ale zároveň pociťovala strach z nevyhnutelného. Náznaky tu již byly, pokud by je chtěla vidět. Byla si toho vědomá už nějakou dobu.

„To je skoro škoda nechat takové tělo ležet ladem, měla bych na ně někoho nalákat. Dokud na to ještě stačím.“

Viděla, jak se Elsa na chvilku zarazila, ale pak se rychle vzpamatovala a odpověděla: „Jistě, paní. Například hrabě Reichert z Birgenu se o vás velmi zajímá, soudě podle množství dopisů, které vám posílá. To by mohl být dobrý začátek. Paní by třeba mohla přijmout jedno z jeho pozvání na večeři.“

Magdaléna si nemohla nevzpomenout na první setkání s Rei­ chertem ve Vídni. Bylo krátké, ale její představa o tehdy nově jmenovaném – a podle všeho nadutém – hraběti získala celkem jasné obrysy. Stejně jako jeho zájem o ni. Nebo spíš o její majetek a kontakty.

„Ano, asi bych to měla udělat brzy,“ odpověděla a zároveň se otočila. „Pokud si Elsa myslí, že je to dobrý nápad.“

Elsa místo odpovědi jen sklopila oči. Magdaléna ji pohladila hřbetem ruky.

„Myslím, že to dnes budou ty červené. Co mají trochu staromódní střih. Pomůže mi Elsa také upravit vlasy a napudrovat?“

* * *

Magdaléna několikrát obešla jídelnu. Krb, umístěný vedle delší strany stolu, minula už nejméně pětkrát. Zastavila se a zvedla oči k obrazům českých králů a dalších šlechticů – mužů i žen. Ačkoli se umělci snažili ze všech sil předlohy svých maleb vylepšit, bylo vidět, že na dotyčných už zapracoval zub času. Právě proto by si možná měla nechat namalovat portrét už teď?

Přemýšlela o svém ranním rozhovoru s komornou. Usmála se. Věci do sebe začínají zapadat. Pravděpodobně nastal čas na kratší cestu. Trochu se uklidnit a něco málo nakoupit. To děvče by si zasloužilo malý dárek.

Zatáhla za šňůrku zvonku. Trvalo jen pár minut, než se v otevřených dveřích objevila Elsina tvář.

„Paní zvonila?“

„Ano. Rozhodla jsem se, že pojedu do Prahy. Sama. Zabal mi věci, Elso. Vyrazím hned zítra po snídani. Vrátím se asi tak za týden nebo dva.“

Chvíli přemýšlela.

„Pokud Reichert pošle další pozvání na večeři, zatímco budu pryč, odpověz mu, že ho ráda přijmu hned, jak se vrátím z cest.“

Thomas Årnfelt / Foto: Jon Wide