Alison Weirová: Jana Seymourová - Laskavá královna

„Je to ta nejlaskavější dáma, jakou jsem kdy poznal, a nejhezčí královna v celém křesťanském světě. Ujišťuji vás, můj pane, že se král povznesl z pekla do nebe pro vlídnost této a svárlivost a omrzelost té druhé. Až budete zase králi psát, povězte mu, jakou vám dělá radost, že se oženil s tak okouzlující dámou,“ píše roku 1536 sir John Russell lordu Lisleovi.

Řeč je o Janě Symourové, která pouhých jedenáct dnů po popravě Anny Boleynové oblékla svatební šat, aby se stala třetí ženou Jindřicha VIII. Poslední dobou přitom zblízka sledovala, jak se králova vášeň k předchozí manželce rychle mění v ledový chlad a velkolepé dvorské slavnosti, hostiny, lovy i chodby královských paláců se náhle stávají kulisami děsivé tragédie. Jana ví, že musí porodit králi syna, jinak jí hrozí smrt.

Nová královna musí vystoupit ze stínu Kateřiny Aragonské i Anny Boleynové a dát zemi dědice, jen tak totiž může přimět krutého krále, aby s ní i s celou zemí jednal laskavěji. Sílu jí dává její víra a naděje, že se jí na tomto zkaženém světě podaří vykonat alespoň něco dobrého.

„Jana Seymourová vstoupila na scénu v době, kdy Anglie prožívala tři z nejbouřlivějších roků ve svých dějinách. Ocitla se v centru dramatických událostí, jež provázely náboženskou reformaci, byla svědkyní pádu Anny Boleynové a v čase, kdy v anglické církvi probíhaly převratné změny, zůstala věrna staré víře. Kdyby po sobě zanechala nějaké dopisy, v nichž by se rozepisovala o svých názorech na soudobé dění, věděli bychom hned mnohem víc o roli, jakou v něm hrála. To však neudělala, a tak pro nás zůstává do jisté míry záhadou. Historikové se donekonečna přou o to, jestli byla opravdu tak plachá a ctnostná – poslušný nástroj své ambiciózní rodiny – a zda byla skutečně jen pokornou manželkou vznětlivého a mocného krále, nebo byla stejně ctižádostivá jako její příbuzní a aktivně přispěla k pádu královny, jíž sloužila. Vzhledem k nedostatku dobových svědectví je prakticky nemožné dospět k jakémukoli závěru. Romanopisec se přesto musí rozhodnout pro jedno či druhé pojetí. Pro mě to představovalo výzvu, která mě znovu přiměla ponořit se do historických pramenů, na nichž je tato kniha založena, a hledat v nich stopy, jež by mi pomohly Janin portrét vykreslit,“ píše v závěrečné poznámce svého životopisného románu anglická autorka Alison Weirová.

Alison Weirová žije a pracuje v hrabství Surrey nedaleko Londýna. Je známa především jako historička, která má na svém kontě celou řadu obsáhlých publikací, mimo jiné knihy Děti Anglie, Šest žen Jindřicha VIII. a Pád Anne Boleynové. Souběžně s odbornými studiemi píše o tématech, které ji jako odbornici zajímají, také čtivé romány. Pro milovníky historie také pořádá zájezdy po místech, kde se psaly anglické dějiny 16. století a o nichž ve svých knihách nejčastěji píše, a sama je na nich zasvěcenou průvodkyní.

Kniha o Janě Seymourové je třetím dílem životopisné série Šest tudorovských královen. Vydalo ji (jakož i české překlady jiných knih Alison Weirové) nakladatelství BB/art. Překlad Eva Křístková.

Ukázka z knihy:

1535

Proč ve mně královy pozornosti budí takový nepokoj, ba přímo vzrušení? Tázala se sama sebe. Před touto návštěvou ho přece viděla už tolikrát a mnohokrát s ním mluvila. Tentokrát to ale bylo jiné. Nešlo ani tak o to, co řekl, ale jak se jí přitom podíval do očí – pohledem, který neklamně svědčil o jeho zájmu.

Nic to neznamená, říkala si pevně, když následujícího jitra vyjížděli z nádvoří. Byl to jen prchavý zájem, dílo okamžiku. Pohrával si s ní, aby viděl, jestli je svolná, a ona dala jasně najevo, že není. Možná ho to urazilo. Ostatně od té doby s ní nepromluvil a nedal ani najevo, že o její přítomnosti na přeplněném nádvoří ví. Královna Anna se k ní ale chovala chladně.

Odjezd z Wulfhallu byl pro ni krutou ranou a ona si zoufale přála, aby mohla zůstat, ale to bylo tváří v tvář nesouhlasu celé rodiny nemožné. Dokonce i matku, která by měla chápat, proč chce zůstat doma, jako by vidina dcery s korunou na hlavě oslnila. Nikdo se ani nezeptal, jestli o královy pozornosti vůbec stojí. Brali to za samozřejmé a jednoduše usoudili, že má na to, aby si královu lásku získala. Nebesa, vždyť ani neví, kde začít, kdyby se jí naskytla příležitost!

Reakce členů rodiny ji natolik zaskočily, že se stěží dokázala soustředit na otázku, co vlastně cítí ke králi ona sama. Byl nepopiratelně přitažlivý a v přítomnosti jeho impozantní osobnosti cítila, jak snadné by bylo podlehnout jeho kouzlu. Fascinovala ji jeho zdvořilá uhlazenost, jeho blahosklonnost i vrozená schopnost bavit se s obyčejnými lidmi, tak aby se v jeho společnosti cítili uvolněně.

Zaplést se s ním by však mohlo být nebezpečné. Věděla, jakých krutostí je schopen. Jednu manželku už zapudil a její nástupkyni byl opakovaně nevěrný. Viděla utrpení obou. Bylo by tak snadné nechat se zlákat jeho majestátem a osobním kouzlem – a bylo by to naprosto pošetilé. Navíc byl ženatý, a tudíž nedosažitelný. Z dlouhodobého hlediska bylo nepravděpodobné, že by chtěl podstoupit komplikace dalšího rozvodu. Nemohl jí nabídnout nic než ztrátu dobrého jména. To pro ni bylo rozhodující. Ať si její rodina říká, co chce, nebude krále v jeho pokusech o sblížení podporovat.

Když dvůr dorazil do Winchesteru, byl už říjen a venkovská krajina zářila všemi odstíny zelené, žluté a rudé. Král a královna byli v dobrém rozmaru a každý den si vyjížděli na lov se sokoly. Jana oděná do šatu z jemného růžového damašku se účastnila slavnostního obřadu vysvěcení tří nových biskupů, který se konal ve winchesterské katedrále. Královna Anna se tvářila triumfálně a nebylo divu, neboť všichni tři muži byli stoupenci reformy, které do jejich funkcí sama prosadila. Jana věděla, že kdyby bylo po jejím, anglickou církev by řídili samí takoví. Byla to pro ni chmurná vyhlídka.

Po obřadu se ve velké hradní síni konal skvělý banket. Janu zaujal pohled na desku kulatého stolu krále Artuše, která visela vysoko na zdi. Byla vymalovaná jasnými barvami a po obvodu na ní byla krásným písmem vepsána jména všech slavných rytířů. Artuš byl vyobrazen na trůnu úplně nahoře.

„Ten stůl je velkolepý, viďte, slečno Jano?“ ozval se hlas za jejími zády. Otočila se a uviděla krále, jak se na ni usmívá.

„To je, Milosti,“ souhlasila a v duchu se zaradovala, že ho v zahradě na Wulfhallu neurazila, ale zároveň se modlila, aby tento rozhovor byl pouze přátelský.

„Tam nahoře to je můj otec,“ ukázal jí král. „Nechal se vymalovat jako král Artuš, když se stůl opravoval. Víte, my, Tudorovci, jsme Artušovými potomky. Můj bratr se narodil tady ve Winchesteru a dostal po něm jméno. Když jsem byl malý, představoval jsem si, že jsem jedním z rytířů kulatého stolu.“

„Vaše Milost četla Artušovu smrt od sira Thomase Malloryho? Jako dítě jsem tu knihu milovala.“

Jindřich se rozzářil. „I pro mě to byla jedna z mých nejoblíbenějších. Máme v knihovně originál. Jestli chcete, ukážu vám ho.“

„To je od vás moc milé, pane.“ Všimla si, že je lidé pozorují, a ohlédla se po královně, zda se nedívá. Anna byla naštěstí zabraná do hovoru se svými biskupy, jak o nich ráda mluvila. Král odvedl Janu ke stolu, na němž stály džbány s vínem a mísy se sladkostmi. Všimla si, že lehce kulhá.

„Musíte ochutnat tyhle,“ řekl a vzal do ruky mísu s pěkně ozdobenými lineckými koláčky. „Jsou výtečné.“ Podal jí je a lehce se uklonil.

„Děkuji, Milosti,“ řekla.

„V těch šatech a tak půvabná jste jako dokonalá anglická růže,“ pronesl tiše.

Na kratičký okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho.

„Lichotíte mi, Sire,“ řekla a začervenala se.

„Pro mě jste půvabná – ba přímo krásná,“ ujistil ji a nenápadně se k ní naklonil.

„Pane, je všeobecně známo, že královnina krása zastiňuje krásu všech jejích dam. Nejsem tak smělá, abych se s ní srovnávala.“

Úsměv se mu vytratil z tváře. „Nemáte zdání, Jano, co se mužům na ženách líbí. Nejsou to jen hezké rysy a pěkná postava. Má-li žena čisté srdce, přímo září. Je-li skromná a ctnostná a zároveň laskavá, má to vepsáno v obličeji. Jestli je ale saň, pořád si na něco stěžuje a chybí jí laskavost, nikdy nemůže být krásná, i kdyby byla sebesličnější.“

Jeho upřímnost ji ohromila. Nevěděla, jak má odpovědět, a neuniklo jí, že je její bratr Edward sleduje se špatně skrývaným zájmem.

Zachránilo ji královo syknutí. „Odpusťte, Jano, musím se posadit. To staré zranění na noze mě děsně bolí. Dejte si ještě trochu vína.“ Uklonil se jí a pomalým krokem zamířil k trůnu stojícímu na vyvýšeném stupínku. Udělala pukrle směrem k jeho zádům, celá šťastná, že se rozhovor dál neprotahoval. Nechtěla, aby si lidé mysleli, že jí král věnuje příliš mnoho pozornosti. Věděla, jak rychle se na dvoře šíří klepy.

Thomas ji však bedlivě pozoroval. „Dobrá práce, sestřičko,“ pronesl tiše, když ji míjel. Zpražila ho pohledem.

Toho večera král pořádal hostinu na počest nových biskupů a Anniny dámy a někteří z králových pánů se pak sešli v královnině komnatě. Jana se usadila ke karetní partii s Margery, Thomasem a elegantním mladým mužem s kaštanově hnědými vlasy a hezkou tváří jménem Francis Weston. Ten se u krále i královny těšil velké přízni. Před okenním výklenkem seděl jiný mladý muž a hrál na virginal. Jana ho viděla už několikrát, když ho zavolali z králových komnat, aby zahrál královně Anně. Byl tmavý jako cikán a vždy vybraně oblečený – na obyčejného hudebníka až příliš okázale. Janě připadal afektovaný, jako kdyby se svým chováním snažil opičit po těch, kteří stáli nad ním. Nebylo ovšem pochyb, že pokud jde o hudbu, je vskutku velmi nadaný.

Zatímco Jana čekala, až Weston vyloží karty na stůl, po očku sledovala, jak se ten hudebník dívá na královnu: tvářil se, jako by jí byl zcela uchvácen. Anna to očividně také postřehla, ale nijak ji to netěšilo, protože ho po chvíli zničehonic propustila.

„Smeaton se drze vyvyšuje,“ poznamenal Weston. „Dělá, že miluje královnu. Tu samozřejmě milujeme všichni, ale ona se nikdy nesníží k tomu, aby věnovala pozornost někomu tak bezvýznamnému.“

„Je nesnesitelně pyšný,“ ušklíbl se Thomas. „A nenávidí Norrise.“

„Proč?“ zeptala se Jana.

„Protože Norris miluje královnu. Vždycky ji miloval,“ odpověděl Weston.

To ovšem nebylo žádným tajemstvím. „Bude se ženit s Madge Sheltonovou, ale není to sňatek z lásky.“

„Myslíte, že král ví, co Norris ke královně cítí?“ zajímala se Jana. Dobře věděla, jak vřele a s jakými sympatiemi král jedná s Norrisem, který byl všeobecně oblíbený a vážený.

„O tom dost pochybuji. Ale…,“ ztišil Weston hlas, „miluje královna Norrise?“

„Ne,“ prohlásila rezolutně Jana. „Ráda si s pány zaflirtuje, ale to je asi tak všechno. Pokud má někoho vysloveně ráda, je to její bratr.“ Lord Rochford býval v královniných komnatách častým hostem a právě teď s ní žertoval. „Jsou si velmi blízcí.“

„Krále ale miluje víc,“ řekl Weston.

„To jistě,“ souhlasila Jana. „Myslím, že jste na řadě.“

Copyright © 2018 Alison Weir

All rights reserved.

Z anglického originálu Six Tudor Queens. Jane Seymour. The Haunted Queen (First published by Headline Review, Great Britain, 2018) přeložila © 2018 Eva Křístková.

ISBN 978-80-7595-082-6

V prvním ze série románů o šesti tudorovských královnách představila historička Alison Weirová Kateřinu Aragonskou. Český překlad Evy Křístkové vydal BB/art roku 2016.

Ve druhém ze série románů o šesti tudorovských královnách vylíčila historička Alison Weirová jednu z nejsenzačnějších epizod anglických dějin. Rozkrýla životní osudy odvážné a odhodlané ženy jdoucí neochvějně vstříc tragickému konci. Český překlad Evy Křístkové vydal BB/art v roce 2017. Ukázku si můžete přečíst na https://ctenarknih.blogspot.com/2017/12/alison-weirova-anna-boleynova-kralova.html

Alison Weirová: Anna Boleynová - Králova posedlost

Ve druhém ze série zamýšlených románů o šesti tudorovských královnách představuje historička Alison Weirová Annu Boleynovou.

Anna se po letech strávených v královských palácích Francie a Burgundska vrací do Anglie, strhává na sebe pozornost anglického dvora a rozehrává hry dvorské lásky. Když ale král zavelí, veškeré hry končí. Anna má ducha i odvahu hodné koruny – a korunu chce také získat. Za každou cenu.

Alison Weirová líčí jednu z nejsenzačnějších epizod anglických dějin. Rozkrývá životní osudy odvážné a odhodlané ženy jdoucí neochvějně vstříc tragickému konci. Buďme připraveni na to, že všechno mohlo být jinak, než si myslíme.

Alison Weirová je autorkou řady historických studií, zejména hlavních aktérech a aktérkách tudorovské éry – Anně Boleynové se mj. věnovala v knihách Šest žen Jindřicha VIII. a Pád Anny Boleynové. Ale i ve svých románech se pečlivě drží historických pramenů. V doslovu ke knize říká: „Mohla bych napsat další knihu jenom o tom, jak jsem tento román rekonstruovala z historických pramenů.“ Zároveň ale dodává: „Na rozdíl od doby, kdy jsem ještě nepsala historické romány, mi vyprávění příběhu z Annina pohledu umožnilo vidět události z nového úhlu. Mám pocit, že lépe chápu, co z ní udělalo osobu, jakou byla, proč chovala takové nepřátelství vůči kardinálu Wolseymu a Thomasi Cromwellovi, co se pokazilo v jejím manželství s Jindřichem a proč se ke Kateřině Aragonské a princezně Marii chovala tak bezcitně. Tento přístup mi umožnil vykreslit ji v o něco sympatičtějším světle, než kdybych se jako historička musela držet jen dostupných pramenů a věrohodných dohadů.“

Knihu vydává nakladatelství BB/art v překladu Evy Křístkové. První kniha ze série Šest tudorovských královen - Kateřina Aragonská: Pravá královna – vyšla ve stejném nakladatelství a stejném překladu před rokem.

Ukázka z knihy:

Anna přibyla do Paříže jednoho studeného dne na počátku ledna – o několik týdnů později, než bylo plánováno. To zpoždění bylo frustrující. Na Hever dorazila po svízelné cestě, jen aby ke svému zklamání zjistila, že Mary už dávno odjela ke dvoru. Zdržení však bylo nutné, protože Anna, jíž se zaoblovala postava, začínala vyrůstat ze svého dvorského oblečení a matka rozhodla, že některé je třeba upravit a jiné nově ušít. Povolala tedy krejčího a paní Orchardovou, aby se pustili do práce a ona měla jistotu, že její dcera bude jako dvorní dáma francouzské královny jaksepatří ustrojena.

Přípravy Anniny nové garderoby se protáhly na měsíc a pak se zase zkazilo počasí a plavbu přes průliv znemožňovaly bouře, takže musela zůstat na Heveru i přes Vánoce. Stýskalo se jí po Nizozemí a měla vztek, že sestra si už užívá u francouzského dvora. Mary vypravili z domova právě včas, aby se mohla zúčastnit svatby královny Marie, která proběhla v zastoupení v Greenwichi, následného svatebního obřadu s králem Ludvíkem, jenž se konal v Abbeville, i slavnostního vjezdu královských novomanželů do Paříže.

Velmi jí chyběl George. Jeho ani otce doma nezastihla, protože sir Thomas mladíčka už před Vánoci odvedl ke dvoru v naději, že ho král přijme jako páže. Její starší bratři se sice z Penshurstu a z Oxfordu vrátili na svátky domů, ale každý z nich žil v jiném světě, vzdáleném od toho jejího, a jejich přítomnost jí tak nebyla žádnou útěchou.

Velmi se jí proto ulevilo, když na svatého Štěpána roztáhla závěsy a viděla, že se vítr utišil. Teď už zbývalo jen zabalit si všechny věci a připravit se na cestu.

Za doprovod jí určili bratra Henryho, jemuž říkali Hal, a dva podkoní z Heveru, kteří dostali na starost vůz s jejími zavazadly.

Nyní tedy byla konečně v Paříži, nádherném městě plném příležitostí. Jak tak s Henrym ujížděli po levém břehu Seiny za průvodcem, jehož si najali, aby je zavedl na místo určení, uviděli před sebou ostrov Île de la Cité s jeho královským palácem plným věžiček a nebetyčnou Sainte-Chapelle i mohutné věže Chrámu Matky boží, jejichž kamenné zdi byly vymalovány jasnými barvami. Veliké zvony katedrály chmurně vyzváněly a ozvěnou jim zněly zvony mnoha dalších kostelů ve městě.

„Zřejmě zemřel někdo důležitý,“ poznamenal Hal a jeho snědá tvář se složila do úšklebku.

Paříž se rozrostla daleko za původní kamenné hradby, ale když vjeli do starého města, Anna cítila, jak tady vše útočí na její smysly, neboť ulice byly přecpané, hlučné a páchnoucí. Nakrčila nos a snažila se dýchat ústy. Klestili si cestu mezi zástupy lidí, kteří byli – jak se zdálo – všichni velmi rozrušení. Když zajeli za jeden roh, spatřili procesí kněží v černých hábitech.

„Něco se určitě děje,“ poznamenal Hal.

Před nimi se vypínaly do výše věže královského paláce Louvru, ale ten nebyl jejich cílem. Když se blížili k Paříži, poradili jim, ať pokračují směrem na jih k Hôtel des Tournelles. Tam prý najdou dvůr. Anna už se nemohla dočkat, až tam budou. Když však dorazili na místo, byl majestátní palác opuštěný a měl zavřené okenice.

Hal zamířil k vrátnému, který postával v bráně.

„Sídlí tady dvůr?“ zeptal se.

„Vy jste to neslyšel?“ opáčil muž. „Král zemřel. Dvůr se odstěhoval.“

Ta novina Annu šokovala. Hal na ni zaraženě pohlédl.

„Kde je královna?“ zeptal se vrátného.

„Odebrala se do ústraní v Hôtel de Cluny na druhém břehu řeky.“ Muž ukázal přes vodu a odvrátil se.

„To je mi líto, sestřičko,“ otočil se Hal k Anně s účastí.

Anně se sevřel žaludek. „Modlím se, ať mě nepošlou zpátky domů. I ovdovělá královna potřebuje dvorní dámy. Zajímalo by mě, co se králi stalo.“

„To nám Mary určitě poví,“ řekl jí bratr. A tak se Anna zcela netradičně těšila na setkání se sestrou.

Hôtel de Cluny byl malý středověký palác s módní klasickou architektonickou výzdobou. Zavedli je do hovorny, jako kdyby přijeli někam do kláštera, a vskutku tady vládlo ovzduší pokorné zbožnosti a ticha. Vším tu prostupoval hluboký klid. Ruch a shon v ulicích jako by náležely do jiného světa.

Ve dveřích se objevila mladá žena. Anně trvalo jen okamžik, než v ní poznala Mary, která za těch devatenáct měsíců, co se neviděly, rozkvetla do krásy. Měla dokonale oválnou tvář a okrouhlý čepec pěkně ladil s její jemnou pletí i tmavými vlasy.

Mary k nim vztáhla ruce. „Díkybohu, že jste tady,“ zvolala, zatímco ji Hal objímal. Pak se otočila k Anně a políbila ji po francouzském způsobu na obě líce. „Ty jsi ale vyrostla, sestřičko! Už je z tebe dáma. Ach, ani nevíte, jak se mi ulevilo, že vás oba vidím. Ale ty, Hale, tu nemůžeš zůstat dlouho. Tohle je teď ženský dům. K Její Výsosti se nyní nesmí přiblížit žádný muž.“ Ušklíbla se. „Musí setrvat čtyřicet dnů v ústraní, dokud nebude jasné, zda není enceinte a nečeká královo dítě. To by pěkně rozvířilo místní vody, na to můžete vzít jed.“

„Pověz nám, co se stalo,“ vyzval ji Hal.

„Král zemřel na Nový rok. Říká se, že ho prý Její Výsost uštvala, když ho nutila konat zázraky v manželském loži, ale to není pravda. Byl nemocný a ona se o něho obětavě starala. Po pravdě řečeno odmítal dát na rady svých lékařů a jedl jídla, která jeho dně nesvědčila. Nakonec u něj vyvolala záchvat zvracení, který ho zabil. Když to oznámili královně Marii, omdlela. Měli jsme všichni co dělat, abychom ji vzkřísili a poskytli jí útěchu. Byla velmi rozrušená.“

„A je enceinte?“ chtěl vědět Hal, který očividně zdědil otcův zájem o dynastické záležitosti.

„Ještě je příliš brzy na to, abychom to s jistotou věděli, ale myslím, že ne.“

„Pak se tedy stane králem Ludvíkův bratranec, dauphin František.“

„Chová se, jako by už tím králem byl,“ ušklíbla se Mary.

„Chápu, proč by oznámení o královnině těhotenství způsobilo potíže,“ poznamenala Anna.

Mary se posadila na lavici. „Je to ještě složitější. Dauphinovi se velmi nelíbilo, už když si král Ludvík naši princeznu bral, protože viděl, jak se mu šance na korunu rozplývá před očima. Nechal je dokonce špehovat v manželském loži, aby zjistil, zda Ludvík ještě dokáže zplodit děti. Pak ale – chápejte, je to člověk, který přemýšlí poklopcem – začal nepokrytě projevovat zájem o královnu Marii, aniž se staral, co tomu řekne král Ludvík. Ona sama ho nijak nepovzbuzovala, protože mu nevěří a nemá ho ráda. Měli jste ale slyšet ty klepy, které se tu rozbujely. Proslýchalo se také, že to Františkovi nakukala jeho matka, madam Louisa. Je stejně ctižádostivá jako on a už se vidí, jak jako králova matka vládne Francii.“

„Zdá se, že dauphin je hotový ďábel!“

„To je, a jestli se dozví, že jsi tu byl, Hale, udělá z toho skandál. Musíš jít. Nesmíme královnu kompromitovat.“

Hal vstal. „Pak tedy půjdu, drahé sestry. Na začátek druhého trimestru už musím být doma v Anglii, i když jsem doufal, že tu předtím s vámi oběma ještě nějaký čas pobudu.“

Rozloučili se, a když Hal vyrazil hledat svého koně, vzala Mary Annu za královnou.

„Varuji tě, vládne tam velmi ponurá nálada,“ řekla. „Já bych teď ale ze služeb té ubohé, nešťastné paní neodešla. Díkybohu, že jí dovolili ponechat si její anglické sloužící – či lépe řečeno ty z nás, které po jejím příjezdu do Francie neposlali zpátky domů.“

Anna poklesla na duchu. Jak by si přála být zpátky u regentčina dvora! Stačilo, když odtamtud musela odejít, ale ocitnout se v domě smutku bylo stokrát horší.

„Moje šaty!“ vyhrkla zničehonic s pohledem upřeným na svoje sukně. Měla na sobě temně rudé damaškové roucho, které si vzala v očekávání, že bude představena královně. „Teď nejsou vhodné.“

„Můžeš se převléct později,“ řekla Mary. „Doufám, že máš nějaké černé.“

Zavedla Annu do předpokoje, otevřela další dveře a rozhrnula těžké závěsy. V místnosti za nimi vládla tma, třebaže venku byl bílý den. Jediným osvětlením tu byl mihotavý svit svící. Když Anniny oči uvykly hlubokému šeru, uviděla, že okna kryjí těžké závěsy, jež nepropouštějí žádné světlo, a že i stěny a velké smuteční lože, jež celému prostoru vévodí, jsou ověšeny černou látkou. Bylo to tu jako v hrobce.

Na loži spočívala přízračně bledá postava oděná do objemného šatu s bílou rouškou a čepcem podobným těm, jaké nosí jeptišky. Okolo ní sedělo několik černě oblečených dvorních dam a jedna starší, velmi vybraně oděná šlechtična, což musela být dame d’honneur, která jim všem velela. Teď se dívala, jak se Anna hluboce uklání.

Královna Marie se zvedla na lokti a chvíli si svou novou dvorní dámu prohlížela. Měla krásné jemné rysy, zelené oči, lehce našpulené rty a čistou pleť jako její bratr, král Jindřich. Zpod čepce jí vyklouzl pramínek ryšavých vlasů. Vypadala mladší než na svých osmnáct let. Teď zvedla útlou dětskou ručku a natáhla ji k políbení.

„Vy jste určitě slečna Anna Boleynová,“ pronesla anglicky. „Vidím tu rodinnou podobu.“ Usmála se. „Vítejte. Lituji, že vás přijímám za tak smutných okolností.“

„Já zase lituji tragické ztráty, která Vaše Veličenstvo postihla,“ řekla Anna.

Královna se ušklíbla. „Děkuji. Ztratit laskavého manžela je samo o sobě dost zlé, i kdybych nádavkem k tomu nemusela být na čtyřicet dní zavřená do tohoto žaláře! Jak se vám líbí můj deuil blanc? Francouzské královny tradičně nosí bílý smutek. K čertu s ním, vypadám v něm jako jeptiška! A taky si tak připadám.“ Dame d’honneur na ni nepřestávala laskavě hledět. Očividně nerozuměla ani slovo anglicky.

„Nemohla by si Vaše Výsost obléknout v soukromí něco jiného?“ otázala se Anna.

Marie se posupně zasmála. „Vaše smělost mi imponuje, slečno Anno! Ale neodvažuji se toho. Ne když má madam Louisa ve zvyku vpadnout sem bez ohlášení v kteroukoli denní i noční hodinu. Navíc by to bylo nezdvořilé vůči mému zesnulému choti.“ Chviličku vypadala, že se snad rozpláče. „Král Ludvík byl ke mně velmi laskavý. Chybí mi.“ Tvář se jí opět rozjasnila. „Jistě jste ráda, že budete opět se svou sestrou.“

Anna přikývla. Byla to pravda, ačkoli věděla, že nebude trvat dlouho a mezi ní a Mary znovu zavládne žárlivost a zloba. Vždycky to tak bylo. Cítila, jak se na ni sestra dívá.

„Máme štěstí, že můžeme Vaší Výsosti sloužit společně,“ řekla.

„Ale smůlu, že zrovna na takovém místě,“ povzdechla si královna Marie.

„Ach, jak se ten čas vleče! Kéž bych už měla ty týdny za sebou.“

Anna po tom teď už toužila také. Přesto neměla na vybranou. Musela zaujmout své místo po boku ostatních dvorních dam a sloužit své nové paní.

Brzy zjistila, že některé z dívek jsou v jejím věku a velmi vtipné, což činilo život o poznání snesitelnějším. Podléhaly dame d’honneur, která se jmenovala madam d’Aumont. Anna se brzy dozvěděla, že tato žena má skvělé konexe. Svého času sloužila svaté královně Janě z Valois, zapuzené první manželce krále Ludvíka, a provdala se za jednoho z jeho nejdůvěryhodnějších pánů.

Bylo těžké nesrovnávat mladou královnu Marii s regentkou Markétou. Zdálo se, že je to laskavá dívka s trochu potměšilým smyslem pro humor a přirozeně veselou povahou, ale neměla nic z regentčiných intelektuálních zájmů.

Král František – protože se tak už sám tituloval – navštěvoval královnu každý den. Byl přesně takový, jakého si jej Anna představovala – vysoký, tmavovlasý a černooký, rozverný a chlípný. Kdykoli se na ni podíval – a vůbec na kteroukoli z dam –, bylo to, jako by ji svlékal očima. Pohled měl necudný,

nos ďábelský a rty smyslné. Jeho zájmu neunikla žádná žena, ať dáma, nebo služebná, a Anna musela stát a tvářit se potěšeně, kdykoli ji vzal za bradu a řekl jí, že je okouzlující, přičemž hned vzápětí sklouzl očima k oblinám jejích ňader. Přesto si musela přiznat, že je na něm cosi přitažlivého, co by mohlo přivést do neštěstí leckterou důvěřivou dámu. Ne však ji!

Královniny dámy doslova hýřily klípky o králi Františkovi a Marie, jak si Anna všimla, je nijak neokřikovala. Naopak se do jejich hovorů škodolibě zapojovala s vědomím, že jí madam d’Aumont nerozumí.

„Prý je hodně na ženy,“ zasmála se světlooká lady Elizabeth Greyová, sestra markýzy z Dorsetu. Hezká Florence Hastingsová se celá začervenala.

„Pokládá děvkaření za stejně zábavné jako lov,“ vložila se do hovoru královna Marie.

„Lidé o něm říkají, že má svou vlastní petite bande kurtizán a pije z mnoha pramenů,“ ušklíbla se Mary Boleynová.

„Proslýchá se,“ ozvala se tiše Mary Fiennesová se zlomyslným úsměškem, „že má ve svých palácích špehovací dírky a tajné dveře, aby mohl pozorovat ženy, jak se převlékají nebo jak se milují.“

Tato poznámka vyvolala bouři veselí. Annu by zajímalo, zda královna ví, že František ji a Ludvíka špehoval.

Mary si na dané téma ještě přisadila. „Někde jsem četla, že se Alexandr Veliký zajímal o ženy, jen když zrovna neměl k vyřizování žádné státní záležitosti – ale král František řeší státní záležitosti, až když nejsou v dohledu žádné ženy!“ Ozvaly se další salvy smíchu.

„Bůh nechť se smiluje nad jeho novomanželkou,“ zachvěla se královna Marie. „Víte, že se loni oženil s dcerou krále Ludvíka Klaudií? Ta s ním ale jistě nemůže držet krok, chudinka zmrzačená.“

Všem bylo jasné, že hlavním předmětem Františkova zájmu je momentálně mladá královna Marie. Jeho neutuchající starost o její zdraví však byla pouze průhlednou záminkou, jak se jí vyptávat na něco, na co by se jí při troše slušnosti ptát neměl. Jeho matka byla stejně neomalená – přepadala mladou vdovu ležící ve ztemnělé komnatě a kladla jí dotěrné otázky. Člověk jim to samozřejmě nemohl mít za zlé, protože věc tak zásadní, jakou by bylo královnino těhotenství, mohla zvrátit všechny Františkovy naděje, že si udrží korunu, po níž tak prahl.

„Moc ráda bych viděla, jak by se tvářil, kdybych mu řekla, že jsem samodruhá,“ řekla královna Marie po jednom takovém dalším výslechu. Čtverácký rys její povahy vyplouval stále zřetelněji na povrch a jednoho dne neodolala pokušení a svěřila se Františkovi, že má nepřekonatelnou chuť na třešně. „Bohužel teď zrovna není jejich sezona,“ postěžovala si, „takže se bez nich budu muset obejít. Ještě nikdy v životě jsem ale po něčem tak netoužila.“ Anně, která měla právě službu, dalo hodně práce, aby zachovala vážnou tvář, zvlášť když uviděla to zděšení v králově obličeji. Zároveň jí však neuniklo, jak se mu hned v příštím okamžiku zle zablýsklo v očích.

„Královna zašla příliš daleko,“ svěřila se později sestře. „Zdá se, že král by jí opravdu dokázal být nebezpečný, kdyby ho vyprovokovala.“

„Myslím, že Marie si neuvědomuje, jak riskantní by mohlo být zkřížit mu plány,“ souhlasila Mary. „Dodnes se tu vypráví o jedné francouzské královně, která si vodila milence, a když ji odhalili, zavřeli ji do vězení a tam ji zardousili.“

Anna se zachvěla. „Nikdy svou paní nesmíme nechat ani na okamžik samotnou. A musíme varovat ostatní.“ Všechny dámy včetně madam d’Aumont se shodly na tom, že od nynějška budou u královny vždy přinejmenším čtyři z nich.

František nepřestával docházet do černé komnaty a vůbec mu nevadilo, že jeho návštěvy jsou královně čím dál nepříjemnější.

„Už toho mám dost,“ rozzuřila se jednou poté, co jeho otázky nabyly příliš osobního rázu.

„Co bude Vaše Výsost dělat?“ otázala se dame d’honneur. Chování jejího královského pána ji očividně uvádělo do rozpaků, ale bála se, aby ho neurazila.

„Skoncujme s těmi jeho nesmysly,“ prohlásila Marie.

Následujícího dne poslala za králem sloužícího s prosbou, aby ji navštívil.

Přišel okamžitě a Anna byla u toho, když se setkali.

„Sire,“ pronesla královna, „mých čtyřicet dnů v ústraní se chýlí ke konci a já vám s potěšením oznamuji, že jste jediným a nezpochybnitelným králem Francie.“

Ve Františkových cynických očích zasvitlo. Chytil Marii za ruku a vroucně ji políbil. „To je ta nejtoužebněji očekávaná zpráva, jakou jsem kdy vyslechl, a je o to vítanější, že mi sděluje nejen to, že se stanu králem, ale i skutečnost, že dáma, kterou obdivuji víc než všechny ostatní, je volná. Marie…,“ vždycky ji oslovoval francouzskou podobou jejího jména, „… tohle není život pro vás. Jste krásná a jako stvořená pro milování. K čemu spát v této smutné posteli, když vás mohu dát unést do té své?“

Annu Františkova smělost šokovala. U regentčina dvora by se nic takového netrpělo.

Královnu ta slova pobouřila. „Sire, v radosti nad svým štěstím jste zřejmě dočista zapomněl, že jsem rodem princezna a ještě stále truchlím po svém manželovi.“

„Dovolte, abych vás utěšil,“ naléhal. „Dovolte, abych vám pomohl zapomenout na vaši smutnou ztrátu.“

„To je od vás milé, ale mou povinností je truchlit v klidu a pokoji.“

Nedbal toho. „Pozdvihl bych vás nade všechny ostatní dámy, jak si díky své kráse a urozenosti zasloužíte,“ prohlásil a položil si ruku na srdce.

„A co vaše okouzlující manželka, která je teď francouzskou královnou místo mě?“

„Ma chère, takové věci se dají zařídit. Francouzská koruna by se lépe vyjímala na vaší zlaté hlavě, jak mohli všichni vidět. Klaudie měla být raději jeptiškou.“

„Ona vás miluje, sire. Sama mi to řekla. A čeká s vámi dítě.“ Mariino upřímné zděšení začínalo být zřejmé i podle ostřejšího tónu jejího hlasu a nervózní gestikulace.

„Papežové už byli v minulosti vstřícní,“ opáčil František. Zdálo se, že její odpor ho nijak nevyvádí z míry. „Povězte, že mohu doufat.“

„Běda, sire, nemohu souhlasit s ničím, co by poškodilo mou pověst nebo ublížilo té nebohé, bezúhonné paní. A teď bych uvítala, kdybyste odešel a nechal mě odpočívat…“

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Copyright © 2017 Alison Weir

Z anglického originálu Six Tudor Queens. Anne Boleyn. A Kings Obsession (First published by Headline Review, Great Britain, 2017) přeložila © 2017 Eva Křístková

ISBN 978-80-7507-715-8