Tomáš Bandžuch: Dlouhý krok do tmy

Dramatický příběh četnického závodčího Jindřicha Kališe začíná nálezem těla mrtvé dívky nedaleko Lomnice nad Popelkou. V pohnutých časech konce první světové války, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo kapitulaci a císař Karel I. následně nabídl národům monarchie autonomii, je však vyšetřování podobného zločinu extrémně náročné.

Navíc se brzy ukáže, že vražda Marie Farské je součástí rozsáhlého spiknutí, které může radikálně změnit politickou situaci (nejen) v rozpadajícím se Rakousko-Uhersku a tím zabránit vzniku samostatných států, včetně právě se rodícího Československa. Jen pár odhodlaných lidí v čele s Kališem může hrozící katastrofě zabránit…

Tomáš Bandžuch v Dlouhém kroku do tmy ukazuje, že je nejen bravurní vypravěč s citem pro napětí a drama, ale rovněž – vzhledem ke své profesi historika a politologa – dokáže mistrovským způsobem vykreslit dobu, tak důležitou pro náš stát. A nenásilně přitom čtenáři poodkrýt nepříliš známé události československých dějin.

Tomáš Bandžuch (*1986 v Pardubicích) vystudoval historii a získal doktorát z politologie na pražské Karlově univerzitě. Ve své odborné činnosti se zaměřuje na meziválečné dějiny střední Evropy. Je autorem knih Slovenské vize (2014), popisující slovenský odboj za první světové války, a Hitlerovo svobodné město (2017), věnované Gdaňsku v předvečer druhé světové války. Jeho třetí odborná publikace zaměřená na aktivity českých Němců v roce 1918 na vydání zatím čeká. Kromě knih spadajících do literatury faktu napsal rovněž řadu oceňovaných povídek (Andělíčkářka, Jitro po zlé noci, Konec věku páry aj.) a také rozsáhlý román z prostředí meziválečného Československa Ve službách republiky (2012).

U příležitosti 100. výročí vzniku Československa vydává nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz).

Ukázka z knihy:

Tělo našli k ránu.

Marie Farská, příslušná do Skuhrova, věk devatenáct let. Jedna z těch vesnických ženských, co dnes a denně chodily za pár korun dřít do lomnických textilek.

Ležela na kraji lesa a nevidomé oči upírala ke kamennému kříži, který tu odjakživa značil křižovatku polních cest. Po jedné z nich sem někdy v noci přišla. Po jedné z nich odsud odešel vrah.

Strážmistru druhé třídy Rudolfu Wernerovi, kterého kvůli tomu vzburcovali z postele, přitom bylo i bez lékařského dobrozdání jasné, že smrt nastala v důsledku uškrcení a že motiv útoku byl zcela očividně sexuálního rázu.

Zachrchlal a odplivl si.

Zasraná válka. Před čtyřmi roky do ní rukovali obyčejní kluci nebo tátové od rodin. A ona si je hezky předělala k obrazu svému. Z těch, co padli, udělala hrdiny a ze spousty ostatních hovada.

On sám jen děkoval pánu Bohu, že ani on ani nikdo z jeho mužů narukovat nemusel.

„Teď přesně zopakujte, jak jste si jí všimla.“

Od kamenného kříže na něj uplakanýma očima hleděla lehce přihrbená žena, která přiběhla nález těla ohlásit. Anna Malíková, textilní dělnice, příslušná do Rváčova, věk třicet pět let.

Odkašlala si, trochu nervózně se rozhlédla po okolních stromech ztrácejících se v hustých chomáčích mlhy a pak zvedla oči ke strážmistrovi. „Jak jsem řekla. Dneska jsem zůstala v práci přes noc. A když jsem ráno šla domů, všimla jsem si jejích nohou, jak tady koukají z křoví.“

Werner loupl okem na cestu, která se táhla podél lesa pár metrů odsud, a vzdychl si. „Malíková, to mne máte za vola, nebo co?“

Textilačka zavrtěla hlavou. Příliš rychle. Příliš horlivě.

„Přísahám Bůh, pane strážmistře, že to tak bylo. Já jsem šla po téhle cestě do fabriky a –“

„Pánembohem se ohánějte v kostele,“ vyštěkl strážmistr, „tedy jestli vůbec víte, kde to je. No, nekoukejte tak na mě. Vy si myslíte, že si takový podvratný živel nepamatuju? Moc dobře si vzpomínám, jak jste vyváděla, když jsem tenkrát na prvního máje sebral vašeho manžela. I to, jak jste dvakrát řečnila na těch socialistických schůzích! Takže jestli mi teď neřeknete, jak jste tělo našla, tak vás dám sebrat – a tentokrát přísahám pro změnu já, že vám to všechno za ta léta spočítám tak, že na to budete vzpomínat nadosmrti.“

Malíková mlčela. Ale Wernerovi neušlo, že se nepatrně třese a blednou jí klouby u rukou, jak zatíná pěsti. Kdepak, tyhle typy se nikdy nezmění. Ať alespoň vidí, že z něj blbce dělat nebude. „Jestli vám to nedošlo, tak když jste tudy ráno šla, byla ještě tma. A v téhle mlze jste mohla být ráda, že vidíte na cestu. Leda že byste tu s karbidkou šmejdila v křoví, jestli tu náhodou nekoukají lidské nohy.“

Uslzené oči Anny Malíkové rázem zmizely a na sebevědomě se usmívajícího strážmistra se náhle zpod víček znavených celonočním bděním upíral pichlavý pohled planoucí pohrdáním. „Kdyby to nebyla Mařena, tak bych za tebou nikdy nešla, Wernere. Protože ty seš ta největší svině, jakou jsem kdy poznala. Ale ty jediný můžeš toho, co to udělal, najít a pověsit. Než pověsíme my tebe.“

Strážmistr sebou škubl a pravačkou nahmatal jílec šavle. „Za tohle půjdete sedět!“

Ale tváří v tvář předčasně shrbené a strhané dělnici mu k respektu nic nepřidávala ani ta šavle.

„V Rusku už s takovýma, jako jsi ty, bolševici zatočili. A nebude to dlouho trvat a tady uděláme to samé. Přesně jak to píšou v novinách. A –“

Werner pustil jílec šavle a udeřil Malíkovou do obličeje. Žena zavrávorala a padla do zažloutlé trávy orosené kapičkami mlhy.

„Tohle…,“ supěl strážmistr a mnul si rukou pěst. „Tohle si už nikdy nedovolíte. Slyšíte? Nikdy!“

Malíková k němu vzhlédla a špinavým rukávem se pokusila otřít si krev, která jí stékala z rozbitého nosu. Jediným výsledkem bylo, že si ji ještě víc rozmazala, a spíš než na svědkyni vypadala jako další oběť trestného činu.

„Nebýt to Mařena,“ zasyčela, „vydrápu ti oči. Tak jak to dělají v Rusku.“

Ale s rozbitým nosem a zamazanými šaty už zdaleka nevypadala jako někdo, kdo by mohl Wernera vyvést z rovnováhy.

„Jenže to Mařena byla,“ nasadil Werner opět sebevědomý úsměv a znovu pohlédl do křoví, za nímž na zemi leželo ztuhlé tělo Marie Farské, se sukní vyhrnutou kamsi k bokům a hlubokou rýhou po koženém pásku na krku. „Takže jestli chcete, abychom to vyšetřili, povíte mi všechno, co víte. A když budu spokojený, možná zapomenu na to, co jste mi tu řekla.“

Malíková popotáhla a vyplivla na zem hlen černý od krve. „Byly jsme domluvené, že se tu sejdeme. Potřebovala se mnou něco probrat před tím, než půjde na mši. Vždyť ona byla skoro jako moje dcera.“

„Co jste spolu měli probrat? Zrovna tady, daleko od vesnice?“

„Do toho ti nic není, Wernere.“

„Obávám se, že je,“ uhladil si strážmistr mohutný šedivějící knír. „Byl v tom chlap, že ano?“

Tu otázku vypálil natolik nečekaně, že Malíková nestihla včas uhnout očima. A to, co v nich viděl, Wernerovi bohatě stačilo. Tyhle ženské… A to se jí před chvílí, když mluvila o ruských bolševicích, skoro i bál.

„S někým tedy udržovala milenecký poměr? S kým? Chcete snad někoho krýt?“

„Nechci,“ odsekla textilačka a pokusila se vstát. „Ale ten někdo s tímhle nemá nic společného. A ty bys mu, Wernere, zničil život.“

„Kdo má co s čím společného, nechte laskavě na mně.“

Malíková se zašklebila. S tím rozbitým nosem vypadala opravdu odporně. „On to nebyl. On ne.“

„A kdo tedy?“

„Na konci Lomnice mne předhonil chlap. Nikdy jsem ho tu neviděla. Byl to cikán nebo něco takového. Šel hodně rychle a musel tu být o dost dřív než já. Když jsem sem potom dorazila, Mařka tu už nebyla. Čekala jsem na ni. A pak… pak jsem si musela odskočit… do křoví a…“

* * *

„… a tak objevila tělo,“ dokončil Werner a pohlédl na oba své podřízené, které si zavolal okamžitě poté, co se vrátil z místa činu.

„Víc k tomu neřekla?“ chtěl vědět závodčí Kališ, který se od svého březnového zákroku před císařovým vlakem nejenže nedočkal slíbené pochvaly, ale kterému se někde v soukolí císařské byrokracie očividně ztratila i Udalrichem Kozlanským přislíbená „zvláštní medaile“.

„To bych vám asi řekl, závodčí,“ zabručel Werner. „Každopádně myslím, že je celkem jasné, že to udělal ten její amant. Ten, co ho Malíková kryje.“

„Jak to?“ vypadlo překvapeně z četníka Ronovského, posledního z trojlístku lomnických strážců zákona.

„Jednoduše,“ usmál se vítězoslavně Werner. „Když jsem ohledal místo činu, zjistil jsem, že pachatel nebyl jeden, ale dva. Možná i tři. Na několika místech jsem dokonce našel jejich stopy. Jedny z místa činu prokazatelně mířily do lesa, zatímco další na cestu. Zkrátka se tu tihle chlapci domluvili a počkali si na ni. A dost možná si s ní ten druhý před smrtí ještě užil. Taková odměna za spolupachatelství…“

„Ale jaký by měli motiv?“

„Kdybyste mne laskavě nechal domluvit,“ ušklíbl se jedovatě Werner, „řekl bych vám, že ji doktor už ohledal. Zpráva sice bude až zítra, ale i tak mi sdělil jednu navýsost zajímavou věc. Marie Farská byla těhotná.“

Okamžik nechal tu větu na své podřízené působit a pak neméně přesvědčeným hlasem dodal: „Je vám jasné, co by to pro toho jejího milence znamenalo? I kdyby Farská nakrásně nechtěla, aby za to dítě platil, tak jestli je to někdo z lepší společnosti, měl by nadobro zničenou pověst. Sice o dost míň než Farská a celá její rodina, ale víte, co dokážou pomluvy a šeptanda.“

Kališ si to pochopitelně dokázal živě představit – zvlášť když tu bude na jedné straně důkaz v podobě malého caparta a na straně druhé mocná vyřídilka Malíkové, která na svou chráněnku nedala dopustit.

Existovala sice méně drastická řešení celé situace, jako kupříkladu vyhnání plodu – přičemž minimálně jedna taková potratářka v okolí Lomnice prokazatelně působila a četnictvo se jí zatím nedokázalo dostat na kobylku –, nicméně i za něco takového už okresní soud vystavoval jednosměrné jízdenky do Kartouz. Vražda samotná tedy nemusela pachateli, který se v jednom okamžiku zbavil Farské i dítěte, připadat jako nejhorší řešení.

Ovšem na druhou stranu, něco takového mohla naplánovat a vykonat snad jen opravdová lidské bestie. Škrtit svou těhotnou milenku a pozorovat, jak se na ní někdo jiný ukájí.

Modrající tváře, oči protáčející se v důlcích, nehty se marně zatínají do hlíny a kolem krku se utahuje smyčka. A tělo se zmítá, zatímco zezadu… Kališovi, kterému zase začala představivost pracovat na plné obrátky, předvedl žaludek ukázkové salto a on sám měl co dělat, aby se udržel a potlačil nutkání odběhnout na klozet.

„Takže, pánové,“ uzavřel strážmistr Werner, „doufám, že tohle vyřešíte co nejrychleji. Nemusím vám, doufám, připomínat, že poslední, co tady před pátou válečnou zimou potřebujeme, je nevyřešená vražda. Nota bene jestliže spolupachatelem může klidně být někdo z těch, co se sem vrátili ze zajetí v Rusku. Takového blázna nakaženého bolševismem, co se nerozpakuje sáhnout k vraždě, nám tu byl čert dlužný. A nedej Bože, aby se nám tady usídlila nějaká dezertérská banda.“

Kališ několikrát zamrkal, jak se rychle snažil z hlavy vyhnat představu vraždy Farské. Protože Werner teď nepochybně začne rozdělovat úkoly. A jestli byl strážmistr něčím proslulý, tak i tím, že k smrti nesnášel, když musel rozkazy opakovat.

A opravdu nemusel čekat dlouho. Werner se zhoupl se na židli, pohlédl z okna na náměstí, kde odpolední slunce prohrávalo svůj nerovný zápas s mlhou, pak se na okamžik zahleděl na nástěnnou Mapu okresního hejtmanství Semilského – Die Karte der Semiler Bezirkhauptmannschaft, v jehož hranicích byl navíc červenou tužkou pečlivě vyznačen obvod Soudního okresu Lomnice nad Popelkou, a spustil: „Ronovský si sedne k telefonu, zavolá na okresní hejtmanství a vyžádá si seznam všech demobilizovaných osob, které se vrátily z ruského zajetí. Pak s tím samým zavolá na okresní hejtmanství do Nové Paky, protože co kdyby ten ptáček byl z Roškopova nebo Krsmolu nebo odněkud z toho jejich okresu. Kromě toho zavolá na okresní doplňovací vojenské velitelství do Jičína a Turnova a požádá je, jestli by nám nemohli zaslat seznamy dezertérů ze sousedních okresů. Je sice neděle, ale jsme ve válce, takže vojenští páni by měli pracovat i dneska.“

Ronovský jen zakoulel očima, ale jinak nedal jakkoli najevo, že ho Werner postavil před takřka nesplnitelný úkol. Sice celé odpoledne stráví v suchu a teple stanice, ale zato zde bude nahánět civilní a vojenskou správu hned v několika okresech. A ačkoli byla válka, bylo jasné, že o nedělním odpoledni nebudou úřady právě nejsdílnější. Zvlášť když si v posledních měsících i vrabci štěbetali o tom, že se doposud skvěle fungující mašina c. k. byrokracie začíná zadrhávat.

Přesto bylo oběma strážmistrovým podřízeným více než jasné, že horší úkol zbyl na Kališe.

„A pan závodčí vyrazí do Skuhrova a zkusí tam proklepnout jak rodinu Farské, tak i její sousedy. Pak se zaměří na Rváčov a Malíkovou a zkusí z ní vytáhnout něco o tom tajném milenci. Jen upozorňuju, že výhružky na ni neplatí a z našeho místního vězení hrůzu nemá. Kdyby ale začala dělat problémy, tak si, pane Kališ, můžete vyžádat asistenci obecní policie. Alespoň budou jednou za čas k něčemu užiteční. A teď rozchod!“

„A ten cikán?“ zeptal se ještě Kališ, i když si uvědomoval, že tím na sebe možná přivolá další obchůzku spojenou se zřejmě marným vyptáváním. „Ten, co ho potkala Malíková cestou z Lomnice?“

„Hloupost,“ mávl po chvilce přemýšlení Werner rukou, „v noci je každý chlap černý. Můžeme být rádi, že ta ženská cestou neviděla celý cikánský tábor i s povozem. Navíc tvrdila, že ten člověk šel sám. A u Farské přece byli minimálně dva. Jak už jsem vám ostatně řekl!“

Kališ okamžitě pochopil, že se dostal na onen nebezpečně tenký led opakovaných příkazů, a proto raději obratem zasalutoval a zamířil ke dveřím.

Bylo totiž více než zřejmé, že pro Wernera tímhle pro dnešek celý případ skončil. Teď se, stejně jako každou neděli, sebere a zatímco se Kališ bude kodrcat po všech těch zapadlých vesničkách a Ronovský bude budit z letargie císařsko-královské úřady, on sám vyrazí na pravidelnou nedělní obchůzku městem, která jako obvykle končí v bytě pana okresního soudce. Tam pan strážmistr krátce pobeseduje o politické a vojenské situaci Rakouské říše a následně se spolu s panem soudcem a dalšími veřejnými činiteli odebere na večeři do Řeháčkova hostince.

Kdepak, vrčel sám pro sebe Kališ, zatímco lezavou mlhou odevzdaně šlapal do kopce směrem ke Skuhrovu, takový život bych si taky uměl představit. Možná až skončí tahle všivá válka…

Prý už na jaře by mohl být klid. Zvěsti o brzkém míru se sice objevovaly co chvíli už od července čtrnáctého roku, kdy Rakousko vtrhlo do Srbska, ale tentokrát už ústřední mocnosti očividně mlely z posledního.

Rusko bylo sice poraženo, ale na Balkáně a v Alpách rakousko-uherská vojska ustupovala. Císařská vláda najednou začala prosit o mír a slibovat každému kde co. A i Německo, které ještě před pár měsíci hýřilo optimismem, najednou tvrdilo, že teď už jde jen o to neprohrát mír. A do toho se čím dál víc mluvilo o různých vzpourách a manifestacích, jejichž účastníci se dožadovali toho, nač nedávno nemohli ani pomyslet.

I do Lomnice zaletěly zprávy o demonstracích, kdy se před deseti dny na mnoha místech Čech a Moravy desetitisíce dělníků dožadovaly socialistické republiky. Koneckonců se jich účastnilo i pár lidí z místních textilek.

Kdepak. Na jaře bude určitě konec války. Pokud tedy do té doby nevypukne revoluce. Tak jako v Rusku.

Minul rozcestí, kde ráno našli zavražděnou Farskou a za okamžik se před ním vynořily obrysy skuhrovských roubenek. Na chvilku se zastavil a překontroloval, zda je předpisově upraven, a pak zamířil k nejbližší z nich, aby se jejích obyvatel zeptal na rodinu Farských.

Otevřel mu ramenatý čtyřicátník, na němž bylo od pohledu znát, že dny rozhodně netráví jemnou duševní prací. Ztěžka oddychoval a mohutné pěsti se mu svíraly a zase otevíraly, jako kdyby se nemohl rozhodnout, zda závodčího pozve dál, nebo mu hned mezi dveřmi jednu natáhne. Zarudlé oči a mour rozmazaný po tvářích a na hřbetu rukou mu na přívětivosti nepřidávaly.

Kališ si odkašlal. Pochopitelně. Zarudlé oči a mour na obličeji. A slzy… Slzy, které se řinou zpoza sevřených víček a mísí se se sazemi, zatímco třesoucí se ruce tu směs rozmazávají po celé tváři. A pak ten zoufalý běh domů. Domů, kde…

„Upřímnou soustrast, pane Farský.“

Ferdinand von Schirach: Vina

Po románu Případ Collini se brněnský Host podruhé vrací k dílu prestižního berlínského advokáta a oceňovaného spisovatele. Tentokrát svazkem povídek.

Osm členů maloměstské dechové kapely složené ze spořádaných otců rodin brutálně znásilní mladou dívku — tak začíná napínavá, strhující povídková sbírka Ferdinanda von Schiracha založená na reálných případech z advokátní praxe. Schirach svým nezaměnitelným, lyricky strohým jazykem líčí kriminální příběhy i jejich soudní dohru. Zkoumá otázky dobra a zla, viny a neviny, zabývá se morální odpovědností obyčejných lidí. Spolu s nimi zažíváme rozpory mezi morálkou a zákonem, justiční mašinerií a lidskou spravedlností.

Schirachova kniha potvrzuje starou kriminalistickou pravdu, že za určitých okolností je každý z nás schopen spáchat něco strašného.

Překlad Ondřej Šebesta. 

Ukázka z knihy:

ANATOMIE

Seděl v autě. Na chviličku usnul, nebyl to hluboký spánek, jen mu na pár vteřin padla hlava. Čekal a popíjel z lahve kořalku, kterou si koupil v supermarketu.

Vítr hnal proti vozu písek. Tady je všude písek, několik centimetrů pod trávou. To všechno věděl, vyrostl tady. Čekal na ni, co nevidět vyjde z domu a zamíří na zastávku autobusu. Možná na sobě bude mít šaty, nějaké lehké, nejlépe ty se žlutými a zelenými květy.

Myslel na to, jak ji oslovil. Na její obličej, na její kůži pod šaty a na to, jak byla velká a krásná. Sotva se na něj podívala. Zeptal se jí, jestli si nedá něco k pití. Nebyl si jistý, jestli mu rozuměla.

Vysmála se mu. „Nejsi můj typ,“ zakřičela, protože hudba hlasitě řvala. „Bohužel,“ dodala ještě.

Pokrčil rameny, jako by mu to nevadilo. A zašklebil se. Co měl dělat jiného. Pak šel zpátky ke svému stolu.

Dneska si z něj legraci dělat nebude. Udělá, co bude chtít on. Zmocní se jí. Představoval si, jak bude vystrašená. Zvířata, která zabil, byla také vystrašená.

Viděl to. Krátce před smrtí páchla jinak.

Čím větší zvíře, tím větší mělo strach. Ptáci byli nudní, kočky a psi už lepší, věděli, že přichází smrt. Ale zvířata nemůžou mluvit. Ona mluvit bude. Jde o to udělat to pomalu, aby si to co možná nejvíce užil. To byl ten problém: nesmí to jít rychle. Pokud by se příliš vzrušil, tak by se to pokazilo. Jako u úplně první kočky, už po amputaci uší se nemohl udržet a příliš brzy ji probodl.

Pitevní souprava byla drahá, ale kompletní, včetně nůžek na kosti, dláta na lebeční kosti, nože na chrupavky a lebečních sond. Objednal si ji přes internet. Anatomický atlas uměl skoro zpaměti.

Všechno si zapisoval do deníku, od prvního setkání na diskotéce až do dnešního dne. Tajně si ji vyfotil a její hlavu přilepil na pornofotky. Označil si linie, kudy bude řezat. Černou přerušovanou čárou, jako v anatomickém atlase.

Vyšla ze dveří, připravil se. Když za sebou zavřela branku, vystoupil z vozu. Teď nastala ta nejsložitější část plánu. Musel ji přinutit, aby s ním odjela, nesměla začít křičet. Vypsal si všechny varianty.

Později nalezla policie ve sklepě u jeho rodičů nákresy, obrázky mladé ženy, zabitých zvířat a stovky hororových filmů. Když v jeho autě našli deník a pitevní soupravu, rozhodli se mu prohledat dům. Ve sklepě měl také malou chemickou laboratoř — jeho pokusy vyrobit chloroform byly marné.

Zatímco vystupoval z auta, srazil ho pravou stranou projíždějící mercedes. Přeletěl přes kapotu, narazil hlavou do předního skla a zůstal ležet vlevo vedle auta. Zemřel při převozu do nemocnice. Bylo mu jednadvacet let.

Zastupoval jsem řidiče mercedesu. Dostal rok a půl podmínečně za zabití z nedbalosti.

Schuld © 2010 by Ferdinand von Schirach

Translation © Ondřej Šebesta c/o DILIA, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-585-6

Ferdinand von Schirach / FOTO: © Michael Mann 

Anthony Doerr: Čtvero ročních období v Římě

 Ve stejný den, kdy se americkému spisovateli narodila dvojčata, obdržel Rome Prize zahrnující roční stipendium a byt v Římě… Svůj pobyt zachytil v knize, kterou lze označit za oslavu jednoho z nejúchvatnějších měst na světě.

Anthony Doerr čte Plinia, Danta a Keatse ‒ staré kronikáře Říma, učí se italsky, navštěvuje náměstí, chrámy a pamětihodnosti, které v něm opakovaně vzbuzují údiv. Popisuje trable se svými ročními dvojčaty i přátelství s místními řezníky, zelináři a pekaři, jejichž hlučné příběhy a osobité výchovné rady jsou stejně neodolatelné jako samotný Řím. V prosinci vezme svá dvojčata do Pantheonu, aby jim ukázal, jak dovnitř okulem padá sníh. K vrcholům knihy patří líčení pohřbu papeže Jana Pavla II., ale také autorovy úvahy o historii, tradici a plynoucím čase.

Anthony Doerr (*1973) je jedním z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti, kterého magazín Granta v roce 2007 zařadil mezi jednadvacet nejlepších amerických spisovatelů, se narodil a vyrostl v Clevelandu v Ohiu. Po studiu historie publikoval v časopisech. Krátce žil a pracoval v Africe a na Novém Zélandu. Je autorem dvou knih povídek, Sběratel mušlí a Zeď vzpomínek, které jsou pro své stylistické mistrovství a jedinečné umění zkratky mnohými kritiky považovány za vrchol jeho tvorby. Světovou proslulost však získal díky svým románům O dívce Grace a Jsou světla, která nevidíme. Druhý jmenovaný román, na němž pracoval deset let, se stal v mnoha zemích bestsellerem a na žebříčku The New York Times se udržel více než rok. V roce 2015 za něj autor získal prestižní Pulitzerovu cenu.

Kniha vychází v nakladatelství MOBA. Do češtiny ji z originálu Four Seasons in Rome přeložila Blanka Šustrová.

Ukázky z knihy:

Rentgenuji věty; seškrábnu odstavec a přetvaruji ho tak důkladně, jak jen mohu, znovu ho vyzkouším a civím do stránek, jestli už je to jasnější, jestli je řešení lepší. Často není. Ale psát příběh znamená posouvat ve tmě desky na nosníku centimetr tam a centimetr zpátky, desku za deskou, kousek za kouskem. V nejlepším můžete doufat, že se každý den ocitnete kousíček dál přes propast.

Nakonec se to kouzlo prolomí. Někdo na druhé straně zdi pustí sprchu nebo si uvědomím, že mi mrznou ruce, že mám křeče v žaludku, a znovu mě zaplaví ateliér. Gravitace, zápach čísi brokolice z mikrovlnky v kuchyni na konci chodby, kdesi za zdmi zahrady zapiští brzdy vlaku – prostě materiální nároky a životní omezení.

Mohutný kmen borovice pinie se tyčí před oknem a žije své dva životy – ve vyšším světě jehlic a větví a nižším světě kořenů a hlíny. Opustím ateliér, setřesu sen a jdu zpátky za Shaunou, dvojčaty a Římem – tím hlasitějším, neutuchajícím snem.

(…)

A pak, zrovna když už je to potřeba, se stane třeba tohle: nesu Owena dolů po schodech, když vtom potkáme muže, kterého jsem nikdy neviděl, jak jde nahoru.

„Ciao,“ pozdravím.

„Ciao,“ pozdraví muž.

„Ciao,“ pozdraví Owen. Řekne to úplně poprvé. Málem upadnu. Muž se usměje.

„Ciao!“ odpoví. Zamává hůlkou a ukloní se.

Vzpomenu si na větu z románu Gilead od Marylinne Robinsonové: „Existují tisíce a tisíce důvodů, proč žít tento život, a každý z nich je dostatečný.“

(…)

Nevyměnil bych jednadvacáté století za žádné jiné. Máme toaletní papír a pasterizaci a anestetika a mexická avokáda po celou zimu. A pořád je tu spousta záhad: co vyvolává předčasný porod? Z čeho přesně se skládá vesmír? Biologické procesy v hlubinách oceánů, podstata gravitace, proč spíme, mechanismy migrace; na odpovědi stále čekají tisíce otázek. Ale když konečně dostanu plastové kroužky z obalu, Henry a Owen je asi půl minuty ocucávají, pak odlezou pryč a nechají na kachličkách rozházené mokré kroužky s obrázky nevkusně oděného nosorožce a krokodýla. A já si nemůžu pomoct a myslím na Plinia a na to, jak moderní civilizaci neustále hodnotíme jako vyspělou. Protože jestli Plinius věřil tomu, že měsíc způsobuje zvětšování a zmenšování škeblí, že menstruace tupí meče a že pelyněk nošený pod šerpou kolem pasu působí jako prevence proti oteklému rozkroku, tak co? Nepopsal snad také zemi jako kulatou a neporozuměl tomu, že se kolem své osy otočí každých dvacet čtyři hodin? Neřekl snad také že „Jediná jistota je, že nic není jisté“? Nečtu Plinia proto, abych viděl, jak daleko to lidstvo dotáhlo, ale spíš abych poznal, kolik jsme toho ztratili. Vědění je relativní. Tajemství se dá kultivovat.

Henry a Owen vidí denně více obrazů, než Plinius viděl za život, a já mám strach, že jejich generace se bude muset snažit mnohem víc než kterákoliv předchozí, aby si zůstala vědoma zázraků světa.

Shauna říká, že je dobře, že jsem neměl příležitost vidět sníh padající okulem Pantheonu. Říká, že občas jsou věci, které nevidíme, mnohem krásnější než všechno ostatní.

(…)

Rozezpívají se reproduktory. Rozezpívají se rádia. Možná že právě tohle je jeho poslední zázrak: nějakým způsobem proměnil miliony diváků v miliony účastníků.

V dálce všemu předsedá velkolepý dóm, který proplouvá proudem stříbrného vzduchu. Tohle je největší pohřeb v dějinách světa, největší shromáždění hodnostářů a největší jednorázová pouť v dějinách křesťanství. Právě teď je náročná, až osobní. Davem se prodírá žena, hlavu skloněnou, v obou pěstích luční kvítí. Vedle mě si teenager s ostnatým drátem vytetovaným kolem zápěstí utírá oči lemem košile. Jeptiška sedící na kufru mi věnuje úsměv. Táhlý zpěv začíná a končí a muži a ženy kolem mě začínají reagovat na mši, tiše mumlají v různých jazycích. Kolem kupole vane nebe, pospíchá další duben, zářivé mraky plují tak, jako nad událostmi tohoto města pluly vždycky, a čtyři miliony hlasů je letí nahoru pozdravit.

(…)

A nedělá snad spisovatel to samé? Nesplétá dohromady útržky snů? Chytá ty nejbarvitější detaily a spojuje je do pořadí, které umožní čtenáři vidět, cítit a slyšet svět, který je sám v sobě úplný; staví jevištní scénu a pečlivě schovává všechny podpěry a dráty a díry po hřebících, pak se na to s odstupem podívá a doufá, že ať se na to přijde podívat kdokoli, uvěří.

Když píšu další pracovní verzi své povídky, snažím se mít tyto lekce na paměti. Deníkový záznam je pouze pro spisovatele; pomáhá mu pročistit, vnímat a zpracovat svět kolem. Ale příběh – dokončený kus – je pro čtenáře; to čtenáři má příběh pomoct pročistit, vnímat a zpracovat svět, ten konkrétní svět povídky, výmysl, sen. Spisovatel vytváří sen. A každá pracovní verze by měla představovat verzi snu, která je vylíčena přesněji a je konzistentnější, trvalejší než ta předchozí.

Každé ráno se snažím připomenout si, abych se tomu bezvýhradně oddal, abych nad vším dumal, abych na trhlinky ve snu otestoval každou větu.

(…)

Učím se, že láska k dětem je láska bez konce, cit, který se násobí sám sebou. Nedá se kvalifikovat a skoro určitě ani ne vyčerpat. Nezáleží na tom, kolik dětí jste měli, nezáleží na tom, co ty děti udělaly, copak by z vás ta láska mohla někdy vypršet?

Jestli existuje Bůh, tak je jeho láska k nám stejná jako ta, kterou my cítíme ke svým dětem. A připadá mi, jako by to cosi v Pantheonu vyjadřovalo, tam, kde se křižuje stavba a nebe, v tom neustálém výrazu renovované budovy, která je zároveň zříceninou, v tom, jak se na vrcholu kupole drží kruh světla, i když je všechno ostatní ve tmě.

Na rozvířeném pozadí oblak vysoko nad městem přes okulus přeletí drobný, bílý racek. Zamrkám; v horku a prachu, které se kolem mě proplétají, vidím hlavy věřících, kteří tu s námi už dva tisíce let nejsou, a jejich tváře obrácené k nebi. Synové, dcery, matky, otcové.

(…)

Myslím si, že Plinius nemá pravdu. Každé místo je svým způsobem krásné. V Detroitu ve státě Michigan mě jednou na dálnici zastihl blizard, na stěrače se mi kupil led a přede mnou se pomalu šourala zadní světla. V jedné chvíli vítr najednou utichl a sníh jako by se na vteřinu zastavil ve vzduchu – desítky tisíc samostatných krystalků, pole diamantů pozastavené nad předním sklem. A pak je vítr foukl nahoru – viděl jsem blizard v obráceném zpomaleném záběru. V keňském Nairobi jsem nad neskutečně přelidněným trhem, páchnoucím všude kolem hlínou, těly a stokou, pozoroval ženu, jak nad stánkem rozmotává transparent. Vítr jí ho vytrhl z rukou a on se pak rozmotal a třepotal se na slunci, transparent z lehoučkého barveného hedvábí, a pak odletěl přes střechy pryč.

Svět není soutěž krásy. Krása je tak nevyčíslitelná jako láska. Geografie se nedá hodnotit.

Miloslava Šachová: Proti proudu řeky

Purkrabí tajemného Karlova hrádku marně vyhlíží císaře Karla IV. Čas neúprosně běží a hrad zasáhne série podivných úmrtí. Obětí stále přibývá a tragédie se nevyhne ani rodině purkrabího. Má vše na svědomí záhadný muž v černém, kterého se obyvatelé hradu i podhradí bojí a o němž nikdo netuší, odkud se vzal? A proč chce vidět všechny mrtvé a umírající výměnou za uzdravení nemocných? Je snad on samotná smrt? Historický román, kde se prolíná skutečnost s fikcí.

Miloslava Šachová se narodila v Praze a v Praze také celý život žije a pracuje. Po absolvování gymnázia vystudovala klinickou farmacii na UK v Bratislavě a živí se jako lékárnice. Vedle svého povolání se dlouhodobě věnuje psaní komiksových scénářů pro dospělé i děti, které publikovala v časopisech a vydala knižně pod několika pseudonymy. Většina námětů je spojena s historií a historický je i její první román Proti proudu řeky. Ten vychází v nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Pan Petr z Nasavrk, purkrabí na Karlově hrádku, vycházel z hradní kaple.

Mírně shrbený, věčně podmračený muž s řídnoucí kozí bradkou měl viditelně to nejlepší už dávno za sebou. Barevnými sklíčky vysokých oken za jeho zády procházelo světlo, ale bylo už pozdní odpoledne a zimní slunce nemělo tu sílu, a tak ho bylo málo, aby mohlo oživit tichý a zšeřelý prostor. Byl stejně ponurý a temný jako myšlenky pana Petra. Vroucí modlitby mu neulevily a ani trochu mu nepomohly.

Zachmuřený prošel spěšně chodbou, která ke kapli na severovýchodní straně přiléhala, a po schodech vystoupal do horního patra východního traktu hradu. Bylo pěkně chladno, venku i tady. Mohl pokračovat dál do svých komnat na západní straně, kde by se ohřál, ale namísto toho zůstal stát u okna v nejvýchodnější části spojovací chodby. Rozsahem nevelký hrad měl tvar nepravidelného šestiúhelníku, nepravidelného natolik, že byl víc trojúhelníkem. Tady, na jeho východním vrcholu, byl nejkrásnější výhled na řeku.

Petr si několikrát dýchl teplý vzduch na zkřehlé ruce a přitom nepřestával pozorovat zamrzlou hladinu. Co vlastně ještě čeká? Že dorazí královský posel a donese mu zprávu, že ho konečně, po dvanácti letech služby na téhle ztracené vartě někdo vystřídá? Že někdo přijede a řekne mu, že panovník dostává a čte jeho listy a že na něj a na tenhle hrad docela nezapomněl? Že stále je někdo, koho tenhle hrádek ještě aspoň trochu zajímá?

Petr se s povzdechem odvrátil od okna, kterým vanul dovnitř ledový vítr, promnul si zimou ztuhlé prsty a vydal se zpět do přízemní chodby a pak dál přes nádvoří do hradního psince.

„To jsi ty, pane Petře?“ Lovčí Kudrna byl zaměstnán porcováním masa pro hradní ohaře a správcův příchod zaregistroval až po chvíli.

Jen zvedl hlavu, aby si odhrnul hřbetem ruky pramen vlasů z čela, a dál si Petra nevšímal. Byl na jeho častou přítomnost zvyklý, psi byli odjakživa purkrabího největší radostí.

„Počkám, až budeš hotov,“ řekl Petr a zálibně pozoroval, jak hbité Kudrnovy ruce zpracovávají zaječí kožku. „Dva psy si vezmu, chci si vyjet. Sám. Na chvíli.“

Nikoho dalšího nepotřeboval. Nač brát s sebou někoho z posádky? Tvořilo ji všehovšudy deset mužů a on jistě nikoho z nich postrádat nebude. Vždyť si chce jen trochu provětrat hlavu. Za necelou půlhodinu už na koni projížděl se dvěma ohaři přes úzký padací most a pokračoval pod úpatí kopce k potemnělé řece a pak dál směrem k potoku.

Hrad stál na vysokém ostrohu nad Vltavou, chráněn hlubokým příkopem, snadno dostupným jen ze severní strany, na východní straně jištěn řekou a na jihozápadě hlubokou roklí Ztraceného potoka. Ten byl přirozenou hranicí mezi hradem, majetkem panovníka Karla IV., a državami rodu Rožmberků, hlubockým dominiem. Petr musel projet kolem místa, kde našli jeho ženu Annu. Radši se tím směrem ani nedívat! Napadl sice nový sníh, ale nebylo ho dost a starý ještě neroztál, a tak jistě všechno zůstalo…

„Můj bože…, no jistě! Pořád stejné…!“

Petr se pokřižoval a pobídl koně k rychlejší jízdě. Vždyť ani neví, co se stalo s jejím tělem! Je mráz, takový, že vykopat hrob tam, kde její život skončil, možné není. A kde jinde pohřbít sebevraha? Nechtěl ani zjišťovat, co vlastně s ní hrobník z městečka udělal. Úplně stačilo, že bez přestání myslel na to, co udělala ona sama. Stalo se něco? Musela být opravdu zoufalá. Nevídal ji už dlouhé dny v kapli, a to bylo zlé. Nechodila prý ani na modlitby, a to byl hřích. Bála se něčeho?

A on – má se snad bát?

Petr projel až ke strži zamrzlého potoka. Psi běželi volně vpředu a první z nich už klouzal na silném ledu.

„Ke mně!“ musel je Petr odvolat. Chtěl jet původně dál, ale potom si to rozmyslel. „Radši se vrátíme, za chvíli bude tma,“ mluvil k psům i sám k sobě správce.

O čem jsem to…? Ach ano, Anna.

Vlastně ji ani neznal. Kdyby bylo na něm, už by se byl znovu neoženil, ale zůstat sám, to si dovolit nemohl. Ještě by se dostal do řečí.

Co by si lidé pomysleli, purkrabí, a samotný muž! A ona? Pro něj to bylo už jen krásné tělo, dávno nevěděl, co si s ním počít, snad se jen dívat. Popravdě, a ta myšlenka tam byla, i když by ji nikdy neřekl nahlas.

Ani mu nebude chybět. Kdo mu opravdu chyběl, byla jeho první žena, Eliška. Netušil, jak velká to pro něj bude ztráta. Hrozný byl její konec a hrozné bylo i to, co přišlo po něm.

„Stůj!“ zatáhl Petr koni za uzdu a zadíval se směrem ke strži potoka.

Zdálo se mu, že tam zahlédl černý plášť.

© Albatros, 2018

© Miloslava Šachová, 2018

Cover design, illustration © Miroslav Hadinec, 2018

ISBN 978-80-267-1308-1

Lein Richard: Plnění povinností, nebo velezrada?

„Chování českých vojáků v řadách rakousko-uherské armády za první světové války patří k nejdiskutovanějším tématům moderních dějin tzv. středovýchodní Evropy. Názor, že čeští důstojníci, poddůstojníci a vojáci c. a k. armády měli obecně nechuť jít do války za habsburskou monarchii a zbíhali při první příležitosti, která se jim naskytla, byl po roce 1918 široce rozšířený nejenom v Rakousku a v Německé říši, ale také v nově vzniklém Československu. Někdejší centrální mocnosti tak ocejchovaly vojáky české národnosti, jejichž údajné vlastizrádné chování mělo být jednou z příčin porážky v listopadu 1918, resp. rozpadu habsburské monarchie. V nově vzniklém Československu byli naproti tomu někdejší účastníci války české a slovenské národnosti oslavováni jako hrdinové, zejména potom ti z nich, kteří v průběhu války vstoupili do služeb armád dohodových mocností. Význam těchto osob, označovaných jako legionáři, byl v Československu v meziválečném období a zčásti i po něm velmi vysoký, neboť byli považováni za ty, kdo se rozhodujícím způsobem zasadili o vznik nového státu,“ píše v úvodu své knihy rakouský historik.

Kniha je pokusem odstranit účelové mýty o první světové válce přetrvávající celé století. Co bylo jejich jádrem? Na rakouské straně snaha obviňovat české vojáky z nespolehlivosti a věrolomnosti, aby se zamezilo politickým koncesím českému národu, na straně české snaha dokázat Dohodovým mocnostem, že Češi stojí v drtivé většině proti Rakousku, a proto si zaslouží být podpořeni v otázce vzniku samostatného českého státu. Myslet si však, že český národ se dělil buď na Švejky, nebo legionáře, vůbec neodpovídá realitě. Autor sám píše: „V obou případech zůstalo faktem, že do c. a k. armády bylo povoláno hodně přes milion Čechů a většinou zcela nepovšimnuti v ní konali svou služební povinnost až do konce války.“

Lein se ve své studii důkladně zabývá nejznámějšími „případy zrady“ českých vojáků v první světové válce, konkrétně údajným přeběhnutím pražského pěšího pluku č. 28 v bitvě u Stebnícké Huty dne 3. dubna 1915 a implikovanou „zradou“ pěších pluků č. 35 (Plzeň) a 75 (Jindřichův Hradec) v bitvě u Zborova 1. a 2. července 1917. Dochází k závěru, že porážka rakousko-uherských jednotek v těchto bojích měla primárně jiné příčiny, které zpravidla nesouvisely s národností bojujících vojáků.

V edici Historie vydává Leinovu knihu nakladatelství Academia. Z autorem aktualizovaného textu přeložil Milan Váňa

Ukázka z knihy:

Dne 5. prosince 1917 poslanci Hans Schürff, Josef Goll, Hans Hartl, Hans Knirsch, Philipp von Langenhan a Karl Hermann Wolf, příslušející k Německému národnímu svazu vídeňské Říšské rady,¹ předali c. k. ministrovi zeměbrany Karlu svobodnému pánu Czappovi von Birkenstetten² interpelaci týkající se „chování se Čechů ve světové válce“.³ Dokument, který byl ministrovi předán na 49. zasedání poslanecké sněmovny, nebyl žádnou interpelací ve vlastním slova smyslu, nýbrž čtyřsetstránkovým obžalovacím spisem, v němž se českému obyvatelstvu Rakousko-Uherska kolektivně připisovalo smýšlení nepřátelské vůči státu jak před začátkem světové války, tak až dosud během ní. Jako podnět k interpelaci její autoři jmenovali vícero projevů českých poslanců Říšské rady, kteří se pokoušeli velezrádnou činnost svých krajanů popírat, či dokonce omlouvat.⁴ Proč poslanci interpelovali ministra zeměbrany, to vzhledem k obsahu interpelace, kterou později jeden z poslanců vlastním nákladem publikoval, nelze dovodit. Tak se převážná část výtek vůči Čechům v c. a k. monarchii týkala otázek vnitřní a hospodářské politiky, pročež měla být interpelace směrována spíše na c. k. ministra vnitra, Friedricha hraběte Toggenburga.⁵ Přednášená obvinění byla přitom většinou dokládána jen dokumenty, které sice vzbuzovaly zdání původu z oficiálních míst, avšak jejichž skutečný původ lze dohledat jen těžce. V mnoha případech nadto nemohly být přineseny ani takové minimální důkazy, takže mnohá tvrzení zůstala naprosto nedoložená. Autoři interpelace v zásadě opsali velký oblouk, který sahá od činnosti českých politiků, přes chování Čechů v cizině, až k otázce, kolik obilí dodávaly české země během války.⁶

Zhruba 45 stran interpelace se však věnovalo vojenským otázkám,⁷ přičemž právě v tomto oddílu se českému obyvatelstvu vytýkaly věci, které daleko přesahovaly jinak obvyklou míru polemiky v Říšské radě. Konkrétně šlo o obviňování branně způsobilého českého obyvatelstva z neloajálního chování v prvních měsících války, o postoj „českých“ pluků na frontách, jakož i o nasazení československého zahraničního vojska.

Autoři interpelace se přitom snažili předkládat důkazy obecné nespolehlivosti českých vojáků, resp. v mnoha případech dokumentovaného velezrádného chování. Největší pozornost věnovali autoři údajným masovým dezercím u c. a k. pěších pluků č. 28 a 36, které byly dle interpelace složeny výlučně z Čechů a v dubnu, resp. v květnu 1915 se na ruské frontě vzdaly protivníkovi bez boje.⁸ Právě tak tvrdě byly odsouzeny i pěší pluky č. 35 a 75, tvořené většinou Čechy, jimž se přičítalo, že v červenci 1917 v bitvě u Zborova při útoku protivníka na postavení c. a k. jednotek kladli jen nepatrný odpor.⁹ V tomto případě bylo přitěžující ještě to, že útočníci patřili k československé brigádě, zvláštní formaci ruské armády, která z převážné části sestávala z rakousko-uherských válečných zajatců české národnosti.¹⁰ To podle dalšího textu interpelace jasně vyjevuje zradu českých vojáků sloužících u pěších pluků č. 35 a 75.¹¹ Podobné postupy se podsouvaly i jiným vojenským oddílům pocházejícím z Čech, přičemž však autoři jen v nemnohých případech byli s to udat přesné údaje k bližším okolnostem bojů.¹²

Aby autoři doložili svá obvinění, která vznášeli proti vojskovým tělesům, předkládali nejrůznější důkazy. Zatímco k chování pěších pluků č. 35 a 75 v bitvě u Zborova se citovala pouze odpověď ministra zeměbrany na parlamentní interpelaci ohledně události a jinak šlo jen o vágní tvrzení, v ostatních případech si poslanci dali zřetelně více námahy. Právě v souvislosti s pěšími pluky č. 28 a 36 se snažili co možná obsáhle zdokumentovat údajnou zradu obou pluků a vedle jinak často uváděných „oficiálních“ zdrojů prezentovali i jiné důkazy. Tak autoři například citovali i jeden za války vydaný propagandistický spis pozdějšího ministra zahraničí a prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše,¹³ jenž se v něm pokoušel glorifikovat vícero údajných odbojových akcí českých vojáků c. a k. armády. Tak třeba k případu pěšího pluku č. 28 tvrdil, že tento pluk svého času přeběhl k ruským jednotkám za zvuků plukovní hudby.¹⁴ Se zřetelem na výrok jednoho českého poslance k tomu autoři studie poznamenali: „Nevěří-li pan poslanec Stránský Jeho Excellenci svobodnému pánu Georgimu,¹⁵ pak snad bude aspoň panu Dru. Benešovi věřiti.“¹⁶ Je asi zbytečné zmiňovat, že německému poslanci by jinak sotva přišlo na mysl citovat spisy českého exilového politika. I výběr ostatních dokladů byl spíše jednostranný, ale k případu pěšího pluku č. 28 předložili několik dokumentů,¹⁷ o nichž už tehdy bylo známo, že byly falešné.¹⁸

Interpelace končila provokativní otázkou, zda jsou doložené skutečnosti ministrovi známy a co vláda zamýšlí udělat, aby „od nynějška učinila přítrž, popřípadě předešla v budoucnosti podobným neslýchaným událostem a poměrům, jež by v žádném spořádaném státě na světě nebyly možny.“¹⁹

Tak jako tak stály výtky německých poslanců na vratkých nohou a v detailu, jak už se to v minulosti stalo,²⁰ je zřejmě bylo možné jednoduše vyvrátit. Zvláště obvinění vůči důstojníkům a vojákům české národnosti, která byla buď silně přehnaná, nebo vůbec postrádala jakýkoli podklad, mohlo rakousko-uherské Ministerstvo války (k. u. k. Kriegsministerium, KM) nebo Armádní vrchní velitelství (k. u. k. Armeeoberkommando, AOK) příslušným stanoviskem vyvrátit. Jelikož však c. k. vláda byla zjevně názoru, že interpelace musí být zodpovězena co možná jako celek,²¹ až do rozpadu c. a k. monarchie v listopadu 1918 se proti studii německých poslanců Říšské rady nepředložilo žádné odpovídající stanovisko.

Poznámky v textu:

1 HÖBELT, Lothar. Parteien und Fraktionen im cisleithanischen Reichsrat. In: RUMPLER, Helmut – URBANITSCH, Peter (eds.). Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Band 7/1: Verfassung und Parlamentarismus. Wien: VOAW, 2000, s. 895–1006, zde s. 975–996. Německý národní svaz, který interpelaci později publikoval, byl založen teprve v lednu 1918. K tomu viz tamtéž, s. 1003–1004, (dále citováno jako Die Habsburgermonarchie 1848–1918).

2 K. k. Hof- und Staatsdruckerei (vyd.). Stenographische Protokolle des Hauses der Abgeordneten des Reichsrates XXII. Session: 30. Mai 1917 – 12. November 1918. Wien, 1920. Rejstřík, s. 5–59, (dále citováno jako Stenographische Protokolle, XXII. Session).

3 Dotaz německých poslanců o chování se českého národa za války. Díl I. Praha, 1918, s. I, (dále citováno jako Dotaz německých poslanců).

4 Tamtéž, s. 1–3.

5 K. k. Hof- und Staatsdruckerei (vyd.). Hof- und Staats-Handbuch der österreichisch- ungarischen Monarchie: Nach amtlichen Quellen zusammengestellte Ausgabe 1918. Wien, 1918, s. 410.

6 Dotaz německých poslanců. Díl I., s. 33–41, 146–170; Díl II., s. 1–167.

7 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 167–192.

8 Tamtéž, s. 169–171, 175–182.

9 Tamtéž, s. 200–201.

10 Tamtéž, s. 172, 182–185, 192.

11 Tamtéž, s. 201.

12 Tamtéž, s. 199–200.

13 BENEŠ, Edvard. Bohemia’s Case for Independence. London: George Allen, 1917, s. 56–58.

14 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 176.

15 Friedrich svobodný pán Georgi byl předchůdcem Karla Czappa v úřadu ministra zeměbrany. K tomu viz Stenographische Protokolle, XXII. Session, s. 5–59. Úřad předával v souvislosti s vytvořením Seidlerovy vlády v červnu 1917. Poznámka v interpelaci se zjevně vztahuje na Georgiho řeč před imunitním výborem poslanecké sněmovny, v níž podrobně rozebíral chování českého obyvatelstva habsburské monarchie během války. K tomu srov. Österreichisches Staatsarchiv Wien [ÖStA], Kriegsarchiv [KA], fond k. k. Ministerium für Landesverteidigung, Parlamentarische Gruppe [MfLV, PaG], k. 364. Ausführungen des Landesverteidigungsministers im Imunitätsausschuss des öst. Abgeordnetenhauses am 22. Juni 1917, Präs. 15 514 ex 1917, 9. Juli 1917.

16 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 176.

17 Tamtéž, s. 178–179.

18 Srov. kapitolu 3.

19 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 265.

20 Srov. kapitolu 5.

21 Srov. ÖStA, KA, f. MfLV, PaG, k. 364. Verhalten tschechischer Regimenter,

Präs. 12 033 ex 1918, 22. April 1918. Beilage k. u. k. Armeeoberkommando

[AOK]. Op. Nr. 105 094.

© Richard Lein, 2018

© First published in German under the title „Pflichterfüllung oder Hochverrat“ by LIT-Verlag, 2011

Translation © Milan Váňa, 2018

Cover photo © Profimedia 2018

ISBN 978-80-200-2853-2

Terje B. Englund: Špion, který přišel pozdě

Norského bohemistu a žurnalistu Terjeho B. Englunda zajímá střední a východní Evropa, zejména Česká republika, kde posledních pětadvacet let žije. Svědčí o tom jeho novinové články a knihy, aktuálně titul Špion, který přišel pozdě, zachycující dosud neznámou část ve vztazích mezi Československem a Norskem od únorového převratu 1948 až do pádu komunismu v roce 1989. Autor v něm odhaluje autentický špionážní příběh s mnoha známými postavami v menších či větších rolích – mj. se knihou mihnou Milada Horáková, Karel Kryl, spisovatel Egon Hostovský i generál František Moravec, jenž kdysi z Londýna poslal Kubiše s Gabčíkem do Prahy vykonat atentát na Heydrichovi. Vedle toho sledujeme popisy mazaných a ještě mazanějších špionážních postupů, při nichž většinou jedna strana zapomněla, že druhá strana může být stejně chytrá, ne-li o tah dopředu…

Málokdo by čekal, že právě vztah komunistického Československa s Norskem bude tak špionážně aktivní. A málokdo by též čekal, že takřka třicet let po listopadové revoluci vyjde kniha, jež bude nabitá tolika pozoruhodnými fakty. Terje B. Englund je tak „špionem“, který rozhodně pozdě nepřišel.

Terje B. Englund (1963) je norský novinář a spisovatel zaměřující se na problematiku střední a východní Evropy. Od roku 1993 žije v Praze, kde spolupracoval s Norským rozhlasem a dalšími skandinávskými médii. Je autorem knihy The Czechs in a Nutshell (Češi v kostce), kulturně-historického průvodce pro cizince, který vyšel v Praze roku 2004. Editoval deníkové záznamy medika Václava Polívky In the Morning We Played Quartet (Ráno jsme hráli kvartet; Bloomington 2014), které zachycují nástup totalitního režimu v Československu v letech 1945–1948. Je činný též jako překladatel (mj. Václava Havla, Pavla Kohouta, Viktora Fischla) a v současnosti působí na velvyslanectví Norska v Praze jako poradce pro komunikaci a obchodní záležitosti.

Z norského originálu Spionen som kom for sent. Tsjekkoslovakisk etteretning i Norge, vydaného nakladatelstvím Aschehoug v Oslo roku 2010, přeložila Zuzana Hlavičková

Ojedinělé faktografické dílo s podtitulem Československá rozvědka v Norsku vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

V roce 1946 přijely do Norska na ozdravný pobyt asi tři stovky československých dětí, z nichž mnohé měly traumatické zážitky z války. Za pozváním stál Svaz politických vězňů, jehož členy byli Norové, kteří sami zažili hrůzy války na vlastní kůži. Jeden z členů svazu, bývalý vězeň ze Sachsenhausenu Othar Martin Wiik, byl hluboce dojat osudem malého Otíka. V roce 1942, když bylo českému chlapci pouhých pět let, nacisté popravili jeho otce i matku v rámci odplaty za atentát na Reinharda Heydricha, Hitlerova říšského protektora v Čechách a na Moravě. Osiřelý chlapec nyní žil v rodině svého strýce, který byl personálním ředitelem velkého exportního podniku v Praze. Ačkoli Otík žádnou nouzí netrpěl, bylo zřejmé, že jeho strýc věnuje dvěma vlastním dětem mnohem víc pozornosti a lásky než nevlastnímu synovi.

Wiik, čtyřiatřicetiletý obchodník z Oslo, se osobně účastnil odboje. Po zatčení gestapem na Nový rok 1943 strávil šest měsíců v koncentračním táboře Grini a pak byl deportován do zajateckého tábora v Německu. Nyní se Wiikovi zdálo, že má s Otíkem společný osud, a chtěl mu dopřát nový život v Norsku. Plány na adopci českého chlapce ho

v několika příštích letech opakovaně přivedly do Prahy. Otíkův strýc, přesvědčený komunista, brzy k Norovi pocítil sympatie. Nejenže byl vtipný a zábavný, ale po dobré večeři a mnoha sklenkách vína Wiik své české hostitele potěšil překvapivě progresivními názory.

Navzdory tomu, že nepochybně patřil k norské buržoazii – sám údajně vlastnil menší podnik v Ringerike a jeho otec býval multimilionářem, než ho bankrot švédského zápalkového krále Ivara Kreugera stáhl ke dnu –, mu rozhovory s komunistickými vězni v Sachsenhausenu otevřely oči:

„Německý nacismus a anglo-americký imperialismus jsou dvě strany téže mince a k trvalému míru v Evropě může vést jen politika Sovětského svazu,“ sdělil norský továrník svým českým přátelům v časných ranních hodinách. To, že byl členem Dělnické strany, norské sociální demokracie, byla podle něj jen taktika. Vnitřním přesvědčením byl komunista a za války s komunisty úzce spolupracoval v odboji.

O jeho opakovaných cestách do Prahy a neskrývaných sympatiích k východnímu bloku se brzy dozvěděli pracovníci ministerstva vnitra. Když si informátor, který byl nasazen do okruhu přátel Otíkova strýce, získal Wiikovu důvěru, začala rozvědka muže z Oslo pečlivě prověřovat jako možného agenta.

„Buď je to velmi chytrý norský špion, nebo jsou jeho sympatie k lidově demokratickému Československu tak upřímné, že ho budeme moci využít [jako agenta]. Aktuálním úkolem je zmapovat vliv USA na norském ministerstvu zahraničních věcí,“ uvedl v roce 1950 důstojník, který řídil operaci, v hlášení pro své nadřízené. Pro československou rozvědku spočíval Wiikův potenciál zejména v rozsáhlé síti strategických kontaktů, které údajně měl v Oslo.

Jeho sestra prý pracovala na ministerstvu obrany a manžel sestřenice byl vyšším úředníkem ministerstva obchodu. Z věznění v Sachsenhausenu se osobně znal s ministrem zahraničních věcí Halvardem Langem a jeho mladšího bratra Augusta považoval Wiik dokonce za blízkého přítele. Několik starých kamarádů z norské odbojové organizace Milorg působilo na důležitých pozicích v norských ozbrojených silách a mimo to udržoval společenský kontakt s řadou vlivných lidí včetně čtyř ministrů v Gerhardsenově vládě.

„Wiik je inteligentní a má široký přehled […]. Je energický, velmi důkladný a systematický, přímého jednání. Má dobré společenské vystupování, je zábavný, umí poutavě vyprávět, je vtipný,“ zaznamenal zpravodajský důstojník, který potenciálního agenta prověřoval pro centrálu. Je pravda, že vyšlo najevo i několik jeho méně kladných charakterových rysů – má rád alkohol a často se chlubí a přehání –, ale celkový dojem zůstává stále pozitivní: „Dělá dojem upřímného, poctivého a čestného člověka.“

Po důkladném zvážení se vedení skandinávského oddělení rozhodlo této příležitosti využít. Norovi byla nabídnuta spolupráce. Jednoho lednového večera roku 1951 během jedné z mnoha návštěv v Praze tehdy šestatřicetiletý Othar Martin Wiik podepsal závazek o spolupráci, jímž se stal zpravodajským agentem komunistického Československa s krycím jménem KARLSON. V dalším týdnu na ministerstvu vnitra absolvoval školení v oblasti špionáže a konspirační činnosti a poté dostal vyplaceno 1000 korun a pokyn, aby vyčkal, až s ním v Oslo navážou kontakt. Kdyby měl naléhavou potřebu komunikovat s centrálou, má poslat pohlednici na fiktivní adresu v Praze a podepsat ji Karl Landmark.