Stanislav Komárek: Stručné dějiny biologie

Kniha, která zahrnuje dějiny biologie od prvopočátků do objevení struktury DNA (1953), může svou stručností a přehledností zaujmout nejen biology z profese, ale i všechny zainteresované laiky z řad vzdělanějšího čtenářstva.

Text je doprovázen množstvím dobových ilustrací, přibližujících ducha a atmosféru tehdejších výzkumů a vzdělanosti a navázání biologického myšlení na dobové myšlenkové proudy. Proč se vlastně o dějiny biologie (a jakéhokoliv jiného oboru) zajímat? Co je to paradigma? Jak viděly živý svět archaické národy a staré civilizace? Jak vznikla věda v antickém Řecku? Jak v nastoupené cestě pokračoval Řím? Jak viděl živý svět evropský středověk a renesance? Jak se projevil v barokní éře descartovský obrat? Jak začínala systematika, paleontologie, jak se profilovaly jednotlivé národní školy v biologii – francouzská, anglická, německá? Jak se objevilo evoluční myšlení? Jak začínala genetika, mikrobiologie, etologie? Jakou roli hrály v myšlení o živém světě „velké“ dějiny, zejména poslední světová válka?

Vydává Academia v řadě Spisy Stanislava Komárka.

Ukázka z knihy:

Evropský středověk představuje dlouhé a velmi specifické období, které sice vývoji biologického výzkumu nebylo příliš příznivé, ale bez něhož by vývoj novověké vědy v dnešní podobě nebyl myslitelný. Dezinterpretovat středověk jako „temné“ období bylo snad omluvitelné v osvícenské éře, nikoli však z dnešního pohledu. Atributy pociťované často jako „středověké“, například vyvrcholení čarodějnických procesů, intolerance a pronásledování samostatných myslitelů (Giordano Bruno , upálen 1600), měl mnohem spíše raný novověk. Středověká společnost s její hierarchičností, stabilitou a dominancí náboženského cítění připomínala daleko více například Tibet nedávné doby. Středověký člověk byl ve srovnání s dnešním podstatně méně individualizován, byl vždy členem nějaké korporace, vesnické občiny, klášterní frátrie, univerzity, cechu atd. Projevy přílišného individualismu nebyly až tak přísně pronásledovány (například známý filosof a myslitel Roger Bacon, 13. století), jako se spíše ani nevyskytovaly – celá řada uměleckých děl té doby je anonymní, originalita nebyla pokládána za přednost. Dobrým vyjádřením ducha této doby je středověké malířství s absencí portrétů v dnešním slova smyslu, většinou jen dvojrozměrné, obraz světa kreslený ne tak, jak jej malíř vidí, ale tak, jak jej „ví“. Středověk se obecně vzato nezajímal o detaily, vědění se snažilo o univerzalitu – věnovat život řekněme zkoumání chvostoskoků by středověký vzdělanec chápal jako počin šílený.

Pěknou ukázkou tohoto způsobu myšlení je kniha Etymologiae biskupa Isidora ze Sevilly (asi 560–636) z raného středověku, kdy se tehdejší intelektuálové pokoušeli zachránit alespoň zbytky antické vzdělanosti. Isidor v knize heslovitě popisuje celý svět, od Boha a kůrů andělských až k zeměplazům a řemeslným dovednostem, u každého hesla podává krátkou definici a lidově etymologický výklad slova. Kniha je z dnešního hlediska absurdně všeobjímající a neobsažná a současnému čtenáři by připomínala spíše stručného průvodce po Zemi pro mimozemšťana znalého latiny. Podle středověkých představ není vědy o jednotlivostech, pouze o obecninách (de singularibus non est scientia). Středověk měl mimořádnou zálibu v logice a v logických argumentacích, například v rámci univerzitních disputací. V kombinaci se skálopevnou vírou v autority a převážně náboženskými myšlenkovými obsahy vzniká zcela specifická duchovní atmosféra, ústící nakonec v propracovaný systém scholastické filosofie, nesený středověkými univerzitami. Kombinace naivní důvěřivosti s logikou a jejími aplikacemi připomíná z dnešního hlediska spíše duševní svět pozdního dětství. Systematické experimentování a jemnější pozorovací talent nebyly ve větší míře středověku vlastní. Ač tyto aspekty světa středověkého intelektuála nezajímaly, mimointelektuální zájem o zvířata a rostliny byl stejně živý jako v jiných dobách a pěstování živočichů pro zábavu a ozdobu i zakládání okrasných zahrad u feudálních sídel a klášterů bylo běžným zjevem – středověk, stejně jako předešlé doby s výjimkou pozdního helénismu, neměl pochopitelně smysl pro krásu přírodních scenérií a nekultivované krajiny vůbec.

Kláštery, zejména benediktýnské, byly nejen středisky vzdělanosti a opisování knih z antického literárního odkazu, ale i centry léčitelství a zemědělství. Benediktýni zaváděli v zaalpské Evropě nejen řadu nových plodin a léčivých rostlin, ale například i domestikovali králíky či zavedli pěstování zákrsků ovocných stromů. Řád františkánů, založený sv. Františkem z Assisi roku 1223, pěstoval v intencích svého zakladatele „bratrský“ vztah nejen ke zvířatům, ale i ke stromům či abiotickým přírodním jevům. Kdyby se tato tradice rozvinula více, dala by vznik podobnému způsobu vztahování se k živým bytostem, jaký známe z buddhistických zemí. Z klášterních škol významných pro rozvoj přírodovědeckého myšlení je to zejména škola v Chartres (12. století) a oxfordští františkáni (13. století). Středověk měl v rámci sociomorfního modelování živé přírody tendenci vidět živý svět po způsobu tehdejší společnosti jako statický a hierarchicky uspořádaný. Pěkným příkladem tohoto způsobu uvažování je kniha dominikána Tomáše z Cantimpré (1186–1263) Bonum universale de apibus (Obecné dobré o včelách), kde autor líčí vybájené mravoučné příběhy ze života včel, které prezentuje jako ideální společenství a dává za příklad svým klášterním bratřím. Středověk chápal zvířata (i rostliny) často symbolicky, jako Stvořitelem ztělesněné křesťanské ctnosti (či naopak neřesti) pro příklad a poučení lidem. Takový výklad světa zvířat podává například v mnoha edicích rozšířená kniha Physiologus, navazující na pozdně antickou předlohu z Alexandrie. V podobném duchu jsou psány i knihy abatyše Hildegardy z Bingen (1098–1179) Physica a Causae et curae. Autorka, jedna z prvních „bioložek“ vůbec, byla znalkyní přírody rodné Falce, lidového léčitelství, astrologie a alchymie.

Ve středověku vznikala celá řada přírodovědných encyklopedií navazujících na starší herbáře a bestiáře, například kniha De proprietatibus rerum (O vlastnostech věcí) Bartholomea Anglica (asi 1200–1250), dále Speculum majus (Velké zrcadlo) Vincenta z Beauvais (1190–1264) a Liber de natura rerum (Kniha o povaze věcí) výše zmíněného Tomáše z Cantimpré . Nejvýznamnějším středověkým přírodovědcem byl nepochybně dominikán Albertus Magnus (Albert von Bollstädt, 1193–1280), fi losof a teolog širokého záběru, přednášející na školách v Kolíně nad Rýnem a Paříži. Pro své mimořádné schopnosti a dovednosti (alchymicko-chemické pokusy, konstrukce pohyblivého automatu s lidskou podobou, pěstování kvetoucích rostlin ve skleníku v zimě atd.) byl svými současníky někdy nazýván též A. Magus – čaroděj. Albert Veliký, jinak učitel představitele vrcholné scholastiky Tomáše z Aquina, obsáhle komentoval Aristotela i arabské autory a na jejich základě, doplněném vlastními pozorováními, napsal celou řadu spisů – De animalibus libri XXVI (O zvířatech), De vegetabilibus libri VII (O rostlinách), De mineralibus libri V (O minerálech), De natura locorum (O povaze míst, což je de facto klimatologicko-geografická studie) atd.

Zvláštní postavou středověké biologie a osobností vymykající se středověkým parametrům vůbec byl římsko-německý císař Friedrich II. Hohenstauf (1194–1250), sídlící v Palermu na Sicílii, kde na jeho dvoře působila celá řada křesťanských a islámských učenců. Jeho dílo De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky) je jakousi encyklopedií sokolnictví s množstvím pozoruhodně přesných údajů o biologii a etologii dravých ptáků – kniha například uvádí pravidla Bergmannovo a Glogerovo, znovuobjevená až ve 40. letech 19. století.

© Stanislav Komárek, 2017

ISBN 978-80-200-2737-5

Francis Spufford: Zlatý vrch

Rok 1746. Do New Yorku, tehdy malého obchodního přístavu se sedmi tisíci obyvateli ve vzdálené Americe, přijíždí mladý Angličan Richard Smith se směnkou na závratnou částku 1000 liber ve zlatě, k vyplacení jistou firmou do 60 dnů. Nikdo netuší, jaké je jeho poslání a jak hodlá peníze použít. Ve městě se nic neutají a zpráva o závratně bohatém cizinci se rozšíří rychlostí blesku. Je bedlivě sledován místními vysokými politiky, zejména lstivým a všeho schopným nejvyšším soudcem De Lanceyem, který kolonii ovládá. Přichází Smith jako podvodník, tajný posel, či jako prodloužená ruka francouzského krále?

Román britského spisovatele Francise Spufforda barvitě popisuje tehdejší New York, bravurně vykresluje jeho ráz, atmosféru a obyvatele – směsici anglických a holandských přistěhovalců, otroků, kolonistů i indiánů s jejich tradicemi, rozdílnými povahami a také dravostí.

Kniha získala tři prestižní britské ceny - Costa Book Awards v kategorii prvotina, Ondaatje Prize, kterou uděluje The Royal Society of Literature za díla, v nichž je postižen „duch místa“, a Cenu Desmonda Elliotta, udělovanou za nejlepší románový debut napsaný v angličtině a publikovaný ve Velké Británii – podmínkou je přesvědčivý příběh.

V českém překladu Kateřiny Novotné vydává román nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Jako musí zedník přikládat cihlu k cihle, aby výsledná zeď byla rovná a kolmá, tak se i Smithovi příštího dne vybavo­valy jednotlivé střípky jeho vědomí, když ležel na rozkládací posteli v pokoji ve štítu domu paní Leeové a znovu si skládal svět dohromady.

Nejprve bílý strop. Potom si postupně uvědomoval, že tohle nejsou tmavé, vlhké dřevěné trámy šest palců nad jeho nosem, do kterých se probouzel na své pryčně v kajutě na palubě Henrietty. A poté vědomí toho, proč přijel, a celá pestrá mozaika předchozího večera. A palčivá zvědavost. Oknem ve štítu svítilo slunce. V košili vyskočil z postele, otevřel dokořán okenní křídla a přivítaly ho střechy a zvo­nice kostelů; spousta nepříliš vysokých domů s širokými okapy v holandském stylu i obvyklé anglické střešní tašky, s mnoha kostely vypínajícími se vzhůru, s věžičkami i s kupo­lemi, a zvolna se kolébající dřevořezbou stěžňů za nimi; to všechno umyté, rozjasněné a třpytivé díky vodám, které se včera v noci vylily z mračen, a jedna – dvě – tři – napočítal šest flíčků oslepujícího světla usazených ve výšce, což byly určitě větrné korouhvičky města New Yorku, zlatavě kroužící v uhá­nějících vrstvách oblohy, kde se střídala modrá, bílá, modrá. Když se vyklonil a natáhl krk z okna, ukázalo se, že Broad Way je vlastně dlážděná, průměrně široká třída, lemovaná na straně u paní Leeové nízkým stromořadím. Oběma směry jezdily koňské povozy, káry pouličních prodavačů a rychlým krokem chvátali chodci. A někde dole, téměř ukrytý mezi vět­vemi, kdosi zametal poslední listí a v jakémsi africkém nářečí zpíval tak smutně, jako by mu srdce už dávno puklo žalem a on teď ty zvonící střepy hází bez ladu a skladu do pytle.

Nicméně Smith se dokázal od letících mraků i spěchajících chodců odpoutat. Vodou ze džberu si opláchl obličej, pře­vlékl si košili a vklouzl do kalhot a kabátu; s dupotem seběhl po schodech a vyděsil vdovu Leeovou, která právě roznášela strávníkům do sálu v přízemí ovesnou kaši s ledvinkami.

„Budete si přát snídani, pane?“ zeptala se s větší mírou zdvořilosti, než jakou obvykle svým hostům projevovala, pro­tože s ranní roznáškou mléka se už i k ní doneslo, že aniž to tuší, ubytovává nesmírného zazobance tak naditého penězi, že stačí šťouchnout a sypou se z něj samy.

„Děkuji, nebudu,“ řekl Smith, aniž se zastavil. „Dám si něco cestou. Hezký den!“ Dveře v hale se za ním s prásknu­tím zavřely a byl pryč.

Zpěvák už odešel a na ulici bylo rušno. Na kterou stra­nu se dát? Doleva Broad Way podle všeho vedla na zelenou obecní louku, uzavřenou vzadu jakýmsi důmyslným ohraze­ním či oplocením, ale hlavní dopravní proud směřoval spíš vpravo, kde byla hustší zástavba a kde očividně tepalo srdce města. Tam mířily dvoukoláky naložené chlebem a konvemi s mlékem a Smith kráčel, nebo spíš svižně rázoval dlouhým krokem podle nich. Dlážděná vozovka se očividně táhla po vrcholku mírného kopce, do něhož ostrov svíraly obě řeky, a připomínala páteř jakéhosi stvoření spočívajícího z větší části pod vodou, s dlažebními kostkami coby těžkopádný­mi obratli. Na obě strany spadaly dolů po svahu postranní ulice, ale za Broad Way, na té straně, kde se nacházel dům paní Leeové – a tedy na západní, jak usuzoval – stály domy jenom v jedné řadě, s nepočetnými a nevzhlednými chatr­čemi vzadu. Odtud cesty klesaly k podezřele vyhlížejícímu pobřeží s pramicemi vytaženými mezi zažloutlé trsy trávy a brodivými ptáky, kteří si vykračovali bahnem po odlivu. Těžiště města očividně spočívalo na východě. Tam výhled přes otevřená prostranství vypovídal o rodových liniích úzce spjatých s vysokými domy v amsterdamském stylu, jejichž stupňovitá schodiště vedla k vyvýšeným vchodům. Nebo spíš – při bližším pohledu – vzájemně propojeném amster­damském a londýnském stylu, protože protáhlá průčelí prv­ního se tiskla k širokým bokům druhého. Právě z tohoto pro­pletence uliček se Smith minulou noc v dešti vynořil a sem se nepřetržitě valili z hlavního proudu na Broad Way prodejci s kárami i pouliční prodavači ovoce a zeleniny, spěchající obchodníci i učedníci na pochůzkách.

Svátečně naladěný Smith však pokračoval po Broad Way, pomalu prošel kolem kostela se čtyřhrannou zvonicí, který sem mohl být klidně přenesen (jako kořen růže ve vlhké pyt­lovině) z kteréhokoli většího města kteréhokoli anglického hrabství, a kolem bowlingového trávníku – coby slzičky dokonalé zeleně, chráněné před nohami chodců zábradlím, až nakonec ulice přešla ve cvičiště před pevností s větrnou promenádou vzadu, odkud bylo v jiskřivém vzduchu nalevo, napravo a všude kolem vidět včerejší šedivou vodní plochu, proměněnou v divoce tančící modrou s bílými čepičkami. Byl to mys, poslední výběžek, nejvzdálenější místo ostrova; silný vítr se v nárazech opíral Smithovi do hrudi. Hedvábí unijní vlajky na stožáru pevnosti se nadouvalo a třepetalo, ale pev­nost sama působila při bedlivějším pohledu pokud ne zcela opuštěná, tak přinejmenším viditelně zasažená ohněm, se začernalými zdmi a střechami místy propadlými až na holé, ožehnuté krovy. V budce vedle brány, podobný červenému žoku, poklimbával s hlavou skloněnou strážný. Nově vypa­dala pouze dřevěná konstrukce vedle pevnosti, jakési podivně vyhlížející zařízení ze světlých fošen, jehož funkci Smith zprvu nedokázal odhadnout. Šibenice bez oprátek? Tablo s hmyzem v nadživotní velikosti, kam nadšený sběratel hře­bíky přitlouká zdechlé sovy, lasičky a veškerou konkurenci, která údajně loví v pánově revíru? Fošny byly zacákané tem­nými pramínky a skvrnami; zmateného Smithe zamrazilo – a teprve když se naklonil blíž, pochopil, že vlákna, s nimiž si pohrává vítr, jsou lidské vlasy, ještě s kořínky v pergame­nově žlutém skalpu. Bylo jich určitě čtyřicet, padesát, šede­sát, přibitých hřebíky, a zblízka páchly jako zkažené maso. Prudce ucouvl.

Vlevo od něj, za domy, lákal rozkymácený les stěžňů, ale Smith přijal pozvání rušné ulice a zamířil do chřtánu města. Tady už byla zámožná obydlí se třpytícími se okenními skly a služebnými, které doběla drhly zápraží a schodiště; byly tu i účetní firmy, stánky a obchody; život kypící v nejroz­manitějších podobách; a ačkoli domy nepokrytě svědčily o majetku, odpovědí města New Yorku na moderně řešené čtvercové uspořádání West Endu byl přístavní ruch přímo v ulicích – v Londýně věc nevídaná. Povozníci přepravující krabice, bedny, lísky a sudy; rodiny přistěhovalců, které se s veškerým majetkem právě vylodily, v očích nepochybně totéž ohromení jako on; a zástup vlekoucích se černochů v okovech, jež podmalovávaly vícehlas ulice skličujícím řin­čením. Londýnští pouliční prodavači ovoce nevychvalovali jablka přímo u dveří starostova domu a zlatníci neprovo­zovali svou živnost vedle drobných překupníků s výbavou na moře. Něco se i přehlíželo a něco svou přítomností přímo zaráželo. Smith zakázal svému mozku brát v potaz to, co cítil, což byla bezděčně vypěstovaná reakce městského člověka tváří v tvář zápachu, přičemž jeho mozku chvilku trvalo, než zpracoval novou informaci o několika druzích zápachu, kterých si nemá všímat. Nejhorší z newyorského „buketu“ byl zápach skalpů. Trochu ryby, trochu výkaly; sem tam nějaké vnitřnosti a sem tam lejno; nicméně žádná patina špíny, žádná hnědavá, nos obtěžující kloakální paleta pachů, žádná stopa stoky v ovzduší. Obraz života města, hlásily mu oči. Procházka za městem, na pobřeží, potvrdil radar jeho nosních dírek. Žádný puch a ani žebráci, jak si uvědomil. Celé minuty pomalu kráčel nejživější částí města, a přesto se kolem něj neshlukli žádní malí arabští tuláci bez domova, posetí boláky, žádná uslintaná babizna, ze které táhl gin, mu necloumala rukávem a u nohou mu nesténali mrzáci v roztrhané uniformě. Klidně se procházel mezi neznámými lidmi, kteří si vesměs v loterii života očividně vytáhli aspoň trochu toho zdraví, sil a přiměřeného štěstí. Nemluvě o výšce. Na piazza Covent Garden byl Smith obvykle o hlavu vyšší než okolní dav; ale tady, v rušné mase pohupujících se hlav, nepřevyšoval průměr.

Snad díky tomu, že nebyl zatížený běžnou podrážděností z ulice, Smith, aniž si to uvědomil, odhodil i svou obvyklou ostražitost městského člověka, a jak se kochal a opájel oko­lím, vůbec si nevšiml, že mezitím si druzí začali všímat jeho a pozorovat ho. V místě, kde se rameno přístavu vklínilo mezi domy, se zastavil a obdivoval vykládku lodí. Prošel na úzké náměstí, kde od dveří ke dveřím běhali tiskařští učedníci se stohy novin, a pousmál se, když na otázku, jak se náměstí jmenuje, uslyšel, že Hanoverské, protože jeho londýnský protějšek sice neoplýval takovým množstvím tiskařské černi, zato měl více tanečních sálů osvětlených stovkami svíček. Před sebou zahlédl kavárnu, z níž se linula vůně teplého chleba a jemně mleté kávy, a bez rozmýšlení udělal to, co by doma ani kdekoli jinde neudělal, aniž by si byl naprosto jistý okolím. S úmyslem ubrat z neskladného štosu Lovellových bankovek příslušný díl a dát si snídani vytáhl na ulici celou náprsní tašku. V tu chvíli se jeden z těch, kdo jej sledovali, bleskurychle vrhl dopředu, chňapl po ní a dal se na útěk ulicí.

Smith držel v ruce celé své jmění – a vzápětí o všechno přišel. Připadal si jako hlupák. Tupě zíral na prázdnou ruku, v níž předtím byly peníze. A kromě toho i listina, která – na to ale nebyl čas. Váhal, jestli má začít křičet „Chyťte zloděje!“, a když si představil řetězec pravděpodobných důsledků, zavr­těl hlavou jako člověk obtěžovaný mouchami a místo toho začal zloděje v tichosti pronásledovat sám. Svou chvilkovou neschopností jakéhokoli pohybu už poskytl chmatákovi náskok nějakých dvaceti yardů, a třebaže jeho nohy pracovaly a šosy zeleného kabátu za ním vlály, cíl jeho pronásledování mrštně proklouzl dozadu za domy a kolem rohů do postran­ních uliček. Ulice New Yorku kolem něho už neubíhaly pro­cházkovým tempem, nýbrž sprintem; táž scenerie, táž smě­sice důvěrně známého v těsném sousedství cizorodého, jako černé a bílé čtverce šachovnice, jenom zrychlené a posléze rozostřené. Některé úseky trasy vlastně šlapal minulou noc, jen neměl čas je teď poznat, když lapal po dechu, když mu divoce bušilo srdce a po týdnech na palubě lodi cítil nežá­doucí slabost v nohou, zatímco kličkující, uhýbající, pro­plétající se a uhánějící postava vpředu se nepřibližovala, ale naopak vzdalovala. Zloděj byl štíhlý, s dlouhými rovnými černými vlasy, zdánlivě neúnavnýma nohama v šedivých kal­hotách ke kolenům, a jeho bosá špinavá chodidla kmitala; to jediné mohl Smith říct, protože odstup se zvětšoval.

Běželi teď do kopce. Před sebou uviděl volný travnatý terén, usoudil, že všechny ulice vedou rovnoběžně nahoru k nějakému otevřenému prostranství a uchýlil se k zoufalé taktice; vřítil se do další příčné ulice vpravo a znovu vlevo a vzhůru s úmyslem zkřížit na vrcholu uprchlíkovi cestu. Tahle ulice byla téměř vylidněná a Smith, když vyrazil naho­ru, souběžně – jak doufal – se svou peněženkou, co nejvíce natahoval krok. Příčné ulice zmizely a neměl už možnost přesvědčit se, jestli mu lest vyšla. Holé zdivo, nuzné dveře a pusté parcely. Bušící srdce a plíce v jednom ohni. Hor­ní konec ulice se blížil. Znovu se vrhl doleva a s prudkým oddechováním doběhl na konec původní ulice v naději, že každou chvíli znovu narazí na svou kořist. Zahnul za roh.

Nic, nikdo. Na téhle straně nebyl vůbec nikdo v dohledu. Klokotající proud městského provozu směřoval jinudy a tahle ulice teď byla úplně opuštěná. Jen stovka zavřených dveří v jasném dopoledním světle a za každými, jak mu došlo, když pochopil celý dosah svého omylu, mohl zloděj zmizet. Nemohl klepat na všechny. Otočil se dokola. Ukázalo se, že ona zelená plocha je zpustlá obecní louka. Kráva, která na něj civěla, s uklidňující nevšímavostí přežvykovala. Zloděj se mohl ukrývat za každým křovím. Anebo taky ne.

Copyright © Francis Spufford, 2016

Translation © Kateřina Novotná, 2017

First published in 2016 by Faber & Faber Limited

Published by arrangement with Kristin Olson Literary Agency s.r.o.

ISBN 978‑80‑7429‑811-0

Stanislav Biler: Nejlepší kandidát

Na stránkách literárního debutu sociologa a spoluzakladatele (původně recesistického) hnutí Žít Brno, sledujeme kariéru muže, který je poněkud obskurním uchazečem o post prezidenta. Od samého počátku mu stojí v cestě prostý fakt, že nedokáže vyslovit dvě smysluplné věty. Dětinská žvanivost však překvapivě sbírá body a stává se jeho nejsilnější zbraní. Navíc vyjde najevo, že kandidát je úspěšný a bohatý člověk. Proč by nemohl udělat úspěšnou a bohatou celou zemi? Co by se mohlo pokazit?

„Příběh, který by se v normální zemi sotva mohl uskutečnit, sledujeme z pohledu milé a krásné asistentky Johanny, která hledá své místo na světě,“ říká o knize překladatelka, nakladatelka a politička, od roku 2014 předsedkyně hnutí Žít Brno Barbora Antonová. „Zavede čtenáře do zákulisí politických kampaní a poodhalí zbraně, jimiž marketéři nahánějí voliče jako slepice na dvorku. Nejlepší kandidát stojí někde na pomezí etnografické studie a investigativní reportáže. Johanna s empatií hodnou Karoliny Světlé vykresluje každodennost lidí v zapomenutých krajích této republiky. Svou atmosférou i událostmi však kniha znepokojivě evokuje pád Říma. Nastavuje také kritické zrcadlo mladé generaci, která odmítá převzít odpovědnost a vyhýbá se poctivé práci. Ukazuje, jak tradice, moudrost předků a selský rozum mohou pomoci nalézt cestu k životní spokojenosti. Jak pomocí byť i drobných životních příhod vytěsnit pocity vlastní zbytečnosti. Budoucí kritici a méně pozorní čtenáři možná použijí v souvislosti s tímto dílem termíny jako satira nebo sžíravý humor. Než jim však dojde, že si Stanislav Biler, uznávaný mluvčí své generace, legraci nedělá, nastává neodvratný konec.“

Nejlepšího kandidáta vydává nakladatelství Druhé město (ISBN  978-80-7227-401-7).

Ukázka z knihy:

22. února

Analytici se shodli: o příštím prezidentovi rozhodnou voliči

Hory zasáhla obleva: vlekaři jsou smutní

Zemědělci varují: úroda zmrzne

Sice byl v plánu další program, ale ten se musel zrušit. Novák se opil až příliš. U snídaně v hotelu byl sotva schopen udržet se na židli. Několikrát se mě nepřítomně zeptal, jestli chci pracovat v drůbežárně. Pak si mumlal sám pro sebe, že někdo se o ty slepice bude muset postarat. S pomocí číšníka jsem ho odtáhla do výtahu a dostala zpátky do postele. Procházela jsem se po lázeňské promenádě. Střídavě svítilo oslnivé slunce, foukal vítr, padal déšť, létaly vločky sněhu a mezi nimi pobíhaly smějící se děti. V botách začínalo zase čvachtat. Plán na dnešek. Boty. Rozbředlý sníh, který se mísí s hlínou. Takhle voní jaro. Už je blízko. I když tady v horách to ještě potrvá. Máme zde strávit snad půl roku. Hlavně že nemusím sedět v kanclu a čekat, až mi zadek sroste s ergonomickou židlí. V obličeji mi přistála sněhová koule. Tající led na tváři je podle všeho mnohem příjemnější než libovolná powerpointová prezentace. Uklidňuju rozčílenou mámu, že mi to nevadí.

Zavrněl telefon… pořád mi píše bývalý kluk. Rozešla jsem se s ním zároveň s podáním výpovědi v bývalý práci. Tak dlouho mi říkal, že musím svůj život konečně změnit a začít žít, až jsem ho poslechla a poslala ho k vodě. Trochu ho to zaskočilo. Mě vlastně taky. Nebyla jsem schopná neustále naslouchat řečem o jeho dalším nápadu na geniální startup, zatímco mi vyčítal, že marním svůj potenciál v dalším korporátním kanclu. Jistě, něco na tom bylo. Na všem něco je. Něco taky bylo na tom, že jsem mohla celý den z okna pozorovat několikaproudou výpadovku, a když byl dobrý den, někdo se naboural. Skoro celej rok po mně vlastně nikdo nic nechtěl, krom vyplňování tabulek docházky a odvedené práce, což jsem kopírovala den za dnem. Někdy jsem to psala ve verších. Každopádně jeho touha mě ohromit, a asi i získat zpět, stále ještě nevychladla. Ale třeba jen vzpomíná na doby, kdy jsem lepila nájem, jídlo a útratu v hospodě…

Ahoj J. Jakpak se vede? Já padám únavou na hu-
bu, ale myslím, že tentokrát to vyjde. Máme novej startup. Sehnali jsme dobrýho investora (Davidovu mámu asi znáš), takže se můžeme soustředit jen na práci. Vymysleli jsme skvělou věc. Lidi jsou furt naštvaní, že se jim ztrácejí ponožky, tak jsme vymysleli, že jim je budeme prát a postaráme se o to, aby se jim už žádná neztratila. Super, co? Jestli chceš bejt bohatá, pořád ještě hledáme pár investorů. Papík. Pája.

Pája. Pája dopadne jako vždycky, ale já už mu slzy zklamání utírat nebudu. Zapůjčila jsem si koloběžku a spustila se z kopce do centra Jeseníku. Nový boty. Ať mám v čem vykročit do novýho života.

Ve stánku jsem zahlídla známou tvář. Novák. Pravda z hor.

JAN NOVÁK OKOUZLIL MASARYKOVO NÁMĚSTÍ V JESENÍKU

Hlava na hlavě. Přátelská a vřelá atmosféra. Naděje. Takové jsou hlavní dojmy, které za sebou zanechal prezidentský kandidát Jan Novák. Úspěšný a respektovaný podnikatel se rozhodl napravit naši zemi. Po Ústecku a Mostecku zavítal na Jesenicko. Zaplněné náměstí mu leželo u nohou. Starší generace vzpomínaly na Masaryka, který střílel do dělníků.

Obyvatelé našeho kraje si už zvykli, že je zbytek země ignoruje. Že v dalekém hlavním městě ani netuší, že jsme součástí České republiky, a ne Polska nebo Mongolska. O to větším překvapením je kampaň prezidentského kandidáta Nováka, který slíbil, že navštíví každou obec v našem kraji. V Jeseníku rozhodně dokázal, že má co říct. Mluvil velmi dlouho, ale přítomný dav by jej dokázal poslouchat ještě déle.

Novák nekompromisně pojmenoval problémy a neduhy, o kterých ostatní jen mlčí. Místo chození okolo horké kaše šel rovnou k věci a mluvil o nich přesně tak, jak jsou. Bylo vidět, že lidé na takovou upřímnost nejsou zvyklí. Po počátečním šoku však všichni pochopili, že je Novák na jejich straně. Na straně nás všech. Současně však Novák překvapil svou neuvěřitelnou skromností. Přiznal se, že svým zaměstnancům ve svém podniku myl hrnky od kávy nebo jim chodil nakoupit. Řekl, že nepřijel nikoho poučovat, ale přijel především naslouchat a učit se. Učit se, o čem je život a co to vůbec je, ten život. Tak to má být.

Například důchodkyně paní Barbora řekla: Já nic nemám a nikdy jsem neměla, a teď navíc umřu. Novák poděkoval za její moudrá slova a řekl, že by zvláště mladí měli starým lidem naslouchat, protože jsou nositeli moudrosti a pravdy. Mladí lidé mu dali za pravdu. Pan Petr, který nedávno vyšel z učení a nyní nemá práci, na to řekl: Je to pravda. Ostatní mladí lidé na znamení souhlasu kývali hlavou.

Bylo to možná poprvé, co si lidé mezi sebou takto upřímně promluvili a nahlas řekli, co je trápí. Mladí naslouchali starším a uctivě jim děkovali za jejich rady a životní moudrost. Všem naslouchal Novák a všichni na oplátku naslouchali jemu. Nakonec se všichni objali a za zpěvu národní hymny se vydali do svých domovů.

Slušný. Hádám, že editovat noviny po pixle ředidla a úderu lahví do hlavy není žádný med. Zvlášť když u toho ještě musíte chodit na tenis.

24. února

Česká republika je větší, než se myslelo

Velká grafická příloha: Kde leží Jesenicko a proč

Rozhovor s psychologem: Proč nežijí všichni v okolí Prahy?

Johanko, co to je, toto? Kam to jedem? Dala jste ráno slepicím? Musíme sehnat nové dělníky, jinak nás Poláci zruinují. Dereme se do kopců nad městem Lipová-lázně. Sedím vpředu, protože na zadním sedadle bych musela čelit Novákově náhodně poletující ruce, která jednou trefí mý koleno, pak zase ruku či rameno, takže jsem zjistila, že se mi vzadu dělá nesnesitelně špatně. Novák to chápal. Prý je každá slepice jiná.

Serpentiny s námi lomcují ze strany na stranu a Novákovy nebohé ruce marně tápou v prázdném prostoru a hledají lidské teplo. Déšť zkrápí auto, sil­nici, louky, lesy, celý kraj. Všeprostupující prázdnota a osamělost jsou návykové. Zlomila jsem si nehet. Náš obrovský řidič hledí upřeně před sebe, oči vytřeštěné. Snad vidí něco jiného než já, možná brázdí úplně jiný svět. Okolo cesty jsou haldy špinavého sněhu.

Poté, co polevilo sevření kopců, se prostor otevírá v nekonečné rovině táhnoucí se daleko do Polska. Nekonečná planina připomíná oceán pokračující daleko za matně tušeným obzorem. Rychlebské hory zůstávají za zády a tvoří hradbu po levici. Oddělují dvě země na hranici, která se mění každých sto let. Po půlhodině přijíždíme do Vidnavy. Na samé hranici s Polskem.

Johanko, co to je, toto?

Vysvětlím Novákovi, kde se nachází. Že jdeme navštívit domov pro důchodce, že se tomu už neříká domov důchodců, ale domov pro seniory. V tašce mám pro Nováka připraven projev od jeho agentury, která si zkouší představit, kdo tady asi tak žije a co by tak od svého budoucího prezidenta mohl chtít slyšet. Po nedávných světových událostech vzniklo podezření, že o vítězích voleb už se nerozhoduje v hlavních městech, ale na okrajích, ve stínu, v krajích na okrajích. Kluci nejspíš pohlédli na mapu a zabořili prst do míst, kde nikdy nebyli a neznali ani 
nikoho, kdo by si tato místa kdy zblízka prohlédl. A poslali tam svého kandidáta. Mě s ním.

Zblízka vidím, že tady nikdo žádnou revoluci neplánuje, leda tak proti sobě samému, že revoluce na každého hledí ze dna jeho osamělé prázdné lahve. Že už je každý dávno smířený se vším. Ale komu bych to říkala. Su jen holka, co vaří kafe a nosí letáky.

Vidnava působí jako surreálné zjevení. Středově-
ké osamělé město s morovým sloupem, měšťanskými domy, kamenným náměstím dimenzovaným pro tisíce lidí, náměstím, na kterém není skoro vůbec nikdo. Pozdrav z jiných časů, kdy bylo vše jednoduché a přehledné. Kdy se lidé nebáli smrti, ale boha. Kdy život nekončil, ale byl jen přípravou na nekonečnost.

Před normalizační budovou samoobsluhy postávají s půllitrem dva alkoholici. Sníh zde v nížině takřka zmizel a jeho místo zaujaly kaluže bláta. Pomalu projíždíme náměstím a dokonce i na Nováka jako by ta prázdnota deroucí se ze středověku promluvila, byť se zmůže jen na své obvyklé: Johanno, co to je, toto? A rozhlíží se za ploty domů, zda někde neuvidí sle­pice.

Vešli jsme do zšeřelý místnosti. Novák šel s napřaženou pravicí, aby nepromeškal příležitost někomu potřást rukou, ale nikdo se k němu nehrnul. Personál měl dost práce s důchodci, kteří už nebyli v úplně nejlepším stavu. Spíš tak různě pajdali, a pokud je někdo nevedl přímo za ruku, točili se v kruhu, padali na zadek nebo vráželi do zdí, ale moc je to samotný nepřekvapovalo. Nakonec Novák chytl nějakou stařenu o holích, lomcoval jí rukou, hledal očima někoho, kdo by ho s ní vyfotil, a zatímco se rozhlížel, paní spadly hole, načež své hole následovala, což Nováka nerozhodilo, pochválil jí účes. Řekl, že je prostě výborná a on má výborný lidi rád a zda měla k snídani vajíčka, ty že dodají člověku energii na celý den a obsahují mnoho bílkovin. Nakonec se všichni někam posadili. Já taky. Novák se postavil doprostřed, jak to má nejraději, nebo jak ho to naučili, nevím, vytáhl projev a začal číst, co mu analytici vymysleli.

Čau lidi, jak se máte? Když tady stojím a dívám se kolem sebe, vidím kus historie. Vidím obyčejné, poctivé, slušné lidi, výborné lidi, kteří celý život tvrdě pracovali, aby něco velkého vybudovali. Mám k vám velký respekt. Myslím, že jste něčeho dosáhli. Cestou sem jsem viděl hodně továren a velkých domů. Myslím, že jste vybudovali něco opravdu velkého, že za to ten život prostě stál. Když dnes na to vše pohlédnete a vidíte, že všechny ty továrny jsou opuštěné ruiny, co se pomalu sunou k zemi, tak já se přiznám, že bych se asi zabil, ale vy ne. Vy tady klidně sedíte jakoby nic. Určitě spousta z vás bojovala proti Hitlerovi. Nebo s Hitlerem, to je jedno. Je to nekorektní, já si toho cením. Jste velcí lidé. Většina lidí na vašem místě by už jen tak čekala na smrt, ale vy ne, vy jste velcí lidé. Vidím ve vašich tvářích otázku, copak mě ještě tak v životě čeká? A mně se tenhle váš přístup líbí. A já vám říkám, nečekejte, co vám život přinese! Já taky nečekal a přijel jsem za váma a ne vy za mnou. Chytněte první příležitost a začněte budovat své vlastní impérium. Založte startup, malou dílnu, protože i z malé dílny může být zítra metalurgický koncern. Vždyť továren, které nakonec zkrachovaly, jste za svůj život evidentně vybudovali dost, tak proč ne ještě jednu. Hlavně vám chci říct jednu věc: Nenechte se vodit za ručičku. Nenechte se krmit a nenechte si utírat zadky. Řekněte naprosto jasně: Já pomoc státu nepotřebuju, udělám svůj život zase velký. Jste tady vězni nějaké neziskovky, zajatci lidí, kteří vám chtějí říkat, jak máte žít, ale proč byste vůbec měli žít? Co je komu do toho? Pokud si chcete kadit do kalhot, tak to dělejte, jsme svobodná země! Já chci, aby i vy jste byli svobodní lidé.

Z toho záchvatu kreativity jsem byla docela překvapená, nicméně mé kolegy a kolegyně posluchače to nepřekvapilo nijak. Seděli tam, kam je posadili, a poslušně koukali náhodně zvoleným směrem. Jelikož nikdo netleskal, Novák si zatleskal sám, a kdyby předtím seděl, tak teď by se i sám postavil a tleskal si vestoje. Vypadalo to, že ho ta činnost baví, takže tleskal docela dlouho. Pak šel k nějakýmu dědovi a ptal se ho, na čem teď zrovna dělá a v jakým oboru. Děda odvětil, že by si dal rohlík, na což mu Novák řekl: Výborně, pekáren není nikdy dost. Pak jsme šli. Pryč.

Jaroslav Velinský: Spravedlivá pistole

Parta trampů najde v chatě nad městem pistoli a chata pak v noci i s kusem lesa za záhadných okolností vyhoří. V parku kdosi postřelí mladou dívku, tajemný Kalous věští po telefonu smrt a nad vším se vznáší temné stíny zločinů ještě mnohem vzdálenějších. Komu se smrt vyhne – a koho ztrestá Spravedlivá pistole?

První případ Augustina Velikého, kriminalisty na penzi, jeho bohémských přátel malíře Jozífka Smetany a sochařky Gréty Hornové a také nadporučíka VB Dvořáka, který u nich často hledá inspiraci k dalšímu pátrání, nabízí i půl století po svém vzniku svižnou četbu plnou napětí a svérázného humoru, okořeněnou dobovou atmosférou šedesátých let a města pod horami, v němž i dnešní čtenář může poznat Liberec...

Jaroslav Velinský (alias Kapitán Kid, jak zněla jeho trampská přezdívka) se už za svého života (1932-2012) stal mezi českými autory detektivek nezpochybnitelnou legendou. Vždyť kdo by neznal jeho detektiva-amatéra Otu Finka či penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a jeho svérázné přátele?

Nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) se domluvilo s autorovou rodinou na nových vydáních Velinského knih, a to zatím v podobě e-booků, přičemž nejdříve se ke čtenářům dostane druhý z výše zmíněných hrdinů, Augustin Veliký. Ten vystupuje ve čtyřech vynikajících detektivkách plných svižně odsýpajícího děje, napětí a svérázného černého humoru.

Počínaje právě vydanou Spravedlivou pistolí (listopad 2017) vyjde celá série v průběhu několika měsíců v elektronické podobě (k dostání bude u všech největších distributorů ebooků), a to v reprintech prvních vydání: Hra na smrt letos v prosinci, Mrtvý z Olivetské hory v lednu 2018 a Krvavá fontána v dubnu téhož roku. Na Vánoce 2018 pak pro fanoušky Augustina Velikého chystá Mystery Press jedno Veliké překvapení.

Nové vydání Spravedlivé pistole doprovází zasvěcený doslov autorova syna Frederika Velinského. Obálka je dílem Daniela Špačka.

Ukázka z knihy:

Nekonečně dlouhý muž se slámovými vlasy pil melancholicky vermut na zastřešené terase restaurace V sadech.

Byla to budova jako vystřižená z pohádkové knížky vydané v nakladatelství, které nemá peníze na pořádně ilustrátory. V místě, kde by člověk očekával hlásného s troubou, visel panel s nápisem „Nedělní taneční čaje v PKO – hraje Velký taneční orchestr Závodního klubu ROH Živičné vozovky, řídí Josef Bartoníček“. Před budovou s vysokou věží a zelenými střechami byla konečná tramvaje. O kus dál začínal veliký park, táhnoucí se doprava, směrem k městu až k textilce a doleva plavně přecházející v les. Není nutno vysvětlovat, že se o budovu dělil Park kultury s restaurací. Zatímco okna velkého sálu Parku kultury vedla směrem k tramvaji, okna restaurace poskytovala výhled na zastřešenou terasu a na trávníky, zastíněné korunami vysokých kaštanů.

Byla červnová neděle. Odpoledne.

Svítilo slunce, ale jako skrz záclonu na kuřákově okně.

„Počítám, že zaprší,“ řekl zpocený vrchní na adresu nekonečně dlouhého muže se slámovými vlasy. „Neškodilo by to, pane kapitáne.“

„Jo,“ kývl dlouhán. „A toho pana kapitána si laskavě zasuňte za klobúček. Připadám si jako pirát na penzi.“

„Hehehe,“ udělal vrchní a odpitvořil se vlevo.

„Kdybych byl pirát na penzi,“ zabručel pro sebe dlouhý muž, „tak bych mu tuhle přiteplalou břečku vylil do kapsy.“

Pak si zapálil partyzánku a odmlčel se. Vypadal, že si něco myslí.

Drobná blondýnka s obrovitým drdólem, půvabně pokyvujíc zadečkem, vystoupila z tramvaje, přeběhla ulici a vešla skleněnými dveřmi do restaurace.

„Sorry,“ řekla dobře vyhlížejícímu muži, který u krajního stolu četl noviny. „Ujela mi tramvaj.“

Muži to nevadilo; zaplatil a oba odešli.

Před restaurací řekl jeden starší gentleman druhému staršímu gentlemanovi: „To byla prdýlka, co?“

Každý měl nějaké starosti, dá se říci.

Například Frédy Šefr, který měl v teleti spravedlivou pistoli.

Nebo Gréta Hornová, která ne a ne kápnout na to pravé.

A kapitán Pařízek, s vermutovým dlouhánem nikterak totožný, náčelník z boží milosti, který ani neměl na co kápnout.

A na to všechno najednou začalo kapat a v kopcích za městem zahuhlal nedočkavý hrom.

A kapalo a kapalo, lilo, prostě svinskej čas.

Aspoň to tak ohodnotil vrchní z restaurace V sadech. Na ubrečené město se posléze snesl milostivý večer.

Poručík Šedivý, zneuznaný detektiv a kádrově znemožněný okrskář, vlezl do lesa u Parku kultury, prošel se mokrými pěšinkami, otočil se u textilky, zahromoval na špatně zářící zářivky, podíval se na hodinky a rozhodl se, že zajde na jedno do restaurace V sadech. Tím dostal život zase nějaký smysl. Šedivý sklepl z brigadýrky vodu, znovu si ji nasadil, posunul pistoli ze zadku na bok a vzal to zkratkou.

No – a najednou to prásklo a zadunělo, v lese to udělalo „chá–chá–á“ a bylo po pivu.

Šedivý vletěl do záhonů, polámal pár pámelníků a zastavil se. Kousek dál od něho bylo místo osvětlené hodinami se čtyřmi ciferníky, pod tím kulatý sloup s plakáty a lavička. A právě tam před třiceti vteřinami někdo vystřelil. Z čeho a kam, na to Šedivý nepřišel. Ale hrom to nebyl.

Tak si napsal, že to bylo ve čtvrt na jedenáct.

Pak to škrtl a opravil na dvaadvacet patnáct.

Stejně to bylo na pendrek.

Možná že by se něco dalo najít v trávě. Patrona, nebo tak. Kdyby lezl po čtyřech. V tom mokru.

Posunul si pistoli ze zadku na bok a šel. Na jeho obhajobu možno uvést, že se podezíravě otočil. Ale až u dveří restaurace V sadech, takže to spíš vypadalo, že se bojí, aby ho někdo neviděl.

„Dneska tu máte ňáký slivky,“ zabručel na výčepního.

„Stejný jako včera,“ odsekl onen muž.

Šedivý se podrbal za uchem. Třeba tam přece jen něco přehlédl. V tom dešti…

Tak si ty slivky dal ještě jednou.

A v lese u hodin, ukazujících už dvaadvacet čtyřicet pět, zůstaly dvě oči hledící bezvýrazně jedním směrem. To třetí, to nebylo oko.

* * *

Gréta Hornová proflákala odpoledne s rukama vraženýma do kapes měňavého utíkáčku.

Ve městě se nehorázně nudila. Nebýt výstavy odívání, která sem každoročně přilákala milión návštěvníků, v celém tomhle městysu chcíp pes. Včera byla na koncertu v PKO. Pěkně zfušovaná Dvořákova Osmá. Ve volné větě jela kolem tramvaj naložená nedbale složenými mlékařskými konvemi a popelnicemi. Aspoň podle zvuku to tak vypadalo.

Když se Gréta před týdnem hlásila na radnici, stála před skupinovým portrétem konšelů města Antverp. Konšelé zase zírali na Pannu Orleánskou, třímající v ruce pověření z Prahy. Nakonec ji poslali do Pohřební služby, odkud ji růžolící dědeček odvedl ke krematoriu.

Potom pár hřmotných vysloužilých spalovačů mrtvol postavilo lešení kolem kamenného strážce, opřeného o třímetrový meč. Nedávno mu upadla půlka hlavy a to úzce souviselo s Grétinou profesí. Do kádrových dotazníků s gustem psala, že je údržbářkou hřbitovních plastik, a s radostí ukazovala kdekomu svůj občanský průkaz. Byla stále na cestách, protože není místa, na němž by se nenašla hřbitovní plastika. Gréta jim tesala protézy ze všech možných materiálů, pohvizdujíc si přitom symfonické variace.

Konšelé jí zajistili ubytování v hotelu, kde vydržela dva dny. Nesnesla, aby jí někdo stlal postel, když měla chuť ji nechat rozestlanou. Naštěstí se ve městě setkala se spolužákem, Jozífkem Smetanou, kterému na akádě říkali Grand. Smetana zařičel, když mu ukázala občanku, a opatřil jí bleskově podnájem u paní Kořínkové na Husitském náměstí. Gréta se tam nastěhovala s kufrem majzlíků a báchamrů. Pak to šli zapít a skončili k ránu v nádražní restauraci. Smetana byl úplně namol a Gréta úplně střízlivá.

„Trénuju to při práci,“ pravila Jozífkovi. „Když dělám na hrobkách, fasuju rum.“

Protože nemohli najít svá bydliště, neunikli pozornosti sličně prouhatého auta s anténou jako na ryby. Když se posádka vozu dosyta vychechtala po zhlédnutí Grétina občanského průkazu, dopravila je milostivě ke Smetanovu ateliéru. Gréta tam ztvrdla, a tak měla hned první den bydlení v novém bytě pěkný průšvih s paní bytnou. Nevěděla, že ji čeká další.

Když přišla neděle, měl Smetana nějaký melouch a Grétě nezbylo než vyrazit do ulic.

Největší zážitek odpoledne bylo hodinové sledování brouka hrobaříka, který si vzal do hlavy, že vyleze po schodech až k bráně městského krematoria. Zdálo se, že pospíchá do zaměstnání.

Gréta se podívala na načaté ucho, kvůli kterému vlastně ke krematoriu zašla, a vrátila se do města.

Lajdala otráveně ulicemi, až začalo pršet. Ukryla se do kina a zhlédla sovětský hudební film. Náležitě pobavena se odebrala domů.

Paní Kořínková byla ještě kdes; Gréta se vykoupala, pro jistotu se otřela vlastním ručníkem a podívala se do zrcadla na své ucourané vlasy. Vypadala příšerně, což ji naplnilo spokojeností, a jako anděl světlem oděný vyrazila do předsíně, aby uspokojila vyzvánějící telefon.

„Haló,“ řekla abstraktně.

„Kalous věští smrt,“ pravil kdosi na druhém konci drátu.

„U hřbitova vrzly dveře,“ odvětila Gréta.

„Viděl jsem, jak jste ho zakopávali vedle Magdalény,“ oznámil hlas ve sluchátku.

„Snad to bude hyena,“ nedala se zmást nahatá dívka.

V telefonu cvaklo.

V zámku cvaklo hned nato.

„No fuj, slečno,“ děla paní Kořínková ve dveřích.

„Echm, echm,“ udělal ajznboňák, který otevřel dveře naproti a vyvalil oči.

Paní Kořínková zabouchla dveře a nadmula se.

Gréta se vzdálila do svého pokoje a praštila sebou na postel.

Chechtala se asi půl hodiny.

Takže na žertovný telefonní rozhovor dočista zapomněla.

* * *

Pan Šefr přišel ze sleziny starých osadníků z Tornáda a zastihl paní Šefrovou nad vystydlou večeří. Syn Otakar víc trampoval, než se učil. Pan Šefr ho mohl těžko napomínat v bytě plném vypalovaných placek, samorostů a šerifských hvězd, pamatujících Šefrovic bohatou kovbojskou minulost. Seznámili se kdesi na chatě, Pedro a Anita, a jejich láska nezůstala bez následků. Patnáctiletý následek hrál na kytaru, házel kudlou, točil prádelní šňůrou zvanou spinning a zdárně tak řešil generační problém českého trampingu. Slovo chuligán, v těch letech velmi populární, považoval za smrtelnou urážku.

Panu Šefrovi občas těsně před pohlavkem klesla ruka a paní Šefrová tu a tam ušila vlajku pro Otakarovu osadu, která měnila jména jako psanec na útěku. Nyní se jmenovala Spravedlivá pistole.

Jenže Otakar alias Frédy nebyl v půl jedenácté doma z vandru, a to nebylo normální. Z toho důvodu Pedro Šefr oblékl gumák a mlčky se vydal do deštivé noci s rozžatou smolnicí s dynamkem. Před barákem už týden nesvítila lucerna a chodník vypadal jako scéna z Mlh na blatech. Teď do toho ještě zakvíkala svítilna. Hotová Noc na Lysé hoře.

Dvacet minut cesty od domu č. 27 ve Stanicově ulici končilo město a začínal les. Celá pahorkatina za městem byla panenskou zemí, kam noha turistova nevkročila. Bahniska, balvany, klikaté potůčky, rokle, holé vršky, polomy a minimální počet vládních zvědů, to všechno tvořilo bytelnou rezervaci pro kluky v maskovaných kabátech. Středem toho Eldoráda se klikatila říčka, která se díky svému nesmyslnému směru jmenovala Klikatice; asi deset kilometrů za městem protékala kouzelnou strží. To bylo Colorado Spravedlivé pistole. Nahoře nad údolím, v lese plném podezřelých houštin a zpuchřelých kmenů, stála od všech lidí opuštěná stará chata, pod prohnilým posedem, z něhož bylo vidět údolí Klikatice jako na dlani. To byl Fort Adamson.

Z údolí vedla k chatě jediná cesta, zkroucená a v noci potměšilá, plná nástrah a léček, bludných kořenů a vlčích jam. To byl Šošonský trail.

Lupiči tam bohužel nebyli.

Můžeme se zmínit ještě o další cestě, sjízdné i pro wartburg polesného inženýra Krajiny, ale ta neplatí. Aspoň pro trampy ne. Je prostě moc široká a rovná.

Pan Šefr nedošel ani na konec ulice a potkal Frédyho, takže k přepadení na Šošonském trailu nedošlo. Sugestivní otázka pana Šefra zněla „kdes byl tak dlouho“ a Frédy na to promyšleně odvětil „normálně“.

Potom panu Šefrovi klesla ruka a baterka znovu zakníkala. Vešli do domu a pohrdajíce nebezpečím, vyjeli výtahem do třetího poschodí.

Paní Šefrová postavila ohřát vystydlou bílou polévku s pórkem, naskládala do pařáku knedlíky a Frédy se zeptal otce, jestli se říká Oskalona nebo Askalona. „Kluci se se mnou hádali,“ zdůvodnil to.

Vypukla přednáška.

Frédy zatím usedl k polévce a srkal.

„Nesrkej,“ řekla matka Anita.

„Hergot, teď se mi přetrhla nit,“ pravil otec Pedro. „Chtěl jsem říct, že teda Askalona byla osada –“

Paní Šefrová vzala Otakarův maskovaný hacafrak, že ho dá usušit, a z kapsy přitom s dutým bouchnutím něco vypadlo.

„Ty pitomče,“ děl pan Šefr Otovi a ruka mu poprvé neklesla.

Ota ani nepípl.

Ve světle kuchyňské lampy se to modravě blýskalo a všichni členové Šefrovic gangu měli dostatek odborného vzdělání, aby poznali automatickou pistoli.

Ian McGuire: Severní vody

Velrybářská loď pluje do Arktidy — nikoli však za velrybami.

Mladý Ir Patrick Sumner se během velkého indického povstání v roce 1857 zúčastnil jako vojenský felčar obléhání Dillí. Když se po propuštění z armády nechá najmout jako lodní lékař na velrybářskou loď plující do Arktidy, doufá, že během dlouhé monotónní plavby najde ztracený klid. Minulost ho však stále pronásleduje. Sumner navíc zjišťuje, že nastoupil na loď, která má nejspíš jiný cíl než lovit velryby, a že jeden z harpunářů je vychytralý sadistický vrah. Vytrhnou události na palubě Sumnera z apatie, do níž ho uvrhlo veškeré násilí a nespravedlnost, jichž byl v životě svědkem, a přimějí ho k činu? Severní vody jsou román o civilizovanosti a barbarství a také o schopnosti jednat lidsky i za extrémních podmínek...

Ian McGuire (nar. 1964) pochází z Hullu a studoval na univerzitách v Manchesteru a ve Virginii. Je spoluzakladatelem Centra pro současnou literaturu při Manchesterské univerzitě. Věnuje se literární kritice i vlastní tvorbě. Jeho román Severní vody byl zařazen do širšího výběru na Man Bookerovu cenu pro rok 2016 i do žebříčku deseti nejlepších knih roku The New York Times Book Review. Připravuje se jeho filmové zpracování.

Česky – v překladu Petry Johany Poncarové – knihu vydává brněnské nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Po třiceti letech přecházení po důstojnickém můstku se Brownlee považuje za znalce lidské povahy, ale tenhle nový chlapík, Sumner, irský doktor, který se zrovna vrátil z bouřlivého Paňdžábu, je opravdu složitý případ. Je malý a má úzký obličej, nepříjemně tázavý výraz, politováníhodně kulhá a hovoří barbarsky pokroucenou angličtinou odněkud z irských bažin. Navzdory jeho početným zjevným nedostatkům má však Brownlee dojem, že to s ním půjde. V nemotornosti a lhostejnosti toho mladíka, v jeho schopnosti a odhodlání se nezavděčit je cosi, co Brownlee shledává podivně přitažlivým, možná proto, že mu to připomíná jeho samého v mladším a bezstarostném stadiu života.

„Co se vám stalo s nohou?“ zeptá se Brownlee, a aby mladíka povzbudil, zakroutí vlastním kotníkem. Sedí spolu v kapitánské kajutě na lodi Dobrovolník, pijí brandy a posuzují nadcházející plavbu.

„Kulka ze sípáhijské muškety,“ vysvětlí mu Sumner. „Odnesla to holeň.“

„To bylo v Dillí? Po obléhání?“

Sumner přikývne.

„První den útoku poblíž Kašmírské brány.“

Brownlee vyvalí oči a uznale potichu hvízdne. „Viděl jste, jak zabili Nicholsona?“

„Ne, ale viděl jsem jeho tělo. Nahoře na hřebeni.“

„Výjimečný muž, tenhle Nicholson. Velký hrdina. Říká se, že ty hnědý huby ho uctívaly jako boha.“

Sumner pokrčí rameny.

„Měl paštunského tělesného strážce. Ohromného blba jménem Khan. Spal před jeho stanem, aby ho chránil. Šuškalo se, že ti dva byli jako hrdličky.“

Brownlee potřese hlavou a usměje se. O Johnu Nicholsonovi si v londýnských Timesech přečetl úplně všechno: jak se svými muži pochodoval v nejpalčivějším vedru, aniž se zpotil nebo požádal o vodu, jak jedinou mocnou ranou meče čistě rozsekl sípáhijského povstalce vejpůl. Brownlee věří, že bez mužů jako Nicholson — nepoddajných, tvrdých, krutých, ­je-li třeba — by už Impérium bylo dávno ztracené. A kdo by si bez Impéria kupoval olej, kdo by si kupoval kostice?

„Závist,“ prohlásí. „Pouhá zahořklost. Nicholson byl veliký hrdina, podle toho, co jsem slyšel, občas trochu surovec, ale co byste čekal?“

„Viděl jsem, jak oběsil nějakého chlapa jenom proto, že se na něj prý usmál, a to se ten chudák ani neusmíval.“

„Musí se nastavit hranice, Sumnere. Je třeba udržovat civilizované standardy. Občas nezbývá než vytloukat klín klínem. Ta přismahlá verbež koneckonců zabíjela ženy a děti, znásilňovala je, podřezávala jim krky. To vyžaduje spravedlivou pomstu.“

Sumner přikývne a na okamžik se zadívá na své černé kalhoty, které jsou na kolenou zešedlé, a na nevyleštěné kotníkové boty. Brownlee uvažuje, zda je jeho nový doktor cynik, citlivka, nebo (je-li to možné) od každého trochu?

„Takových věcí se tam děla spousta,“ odpoví Sumner a se širokým úsměvem se otočí zpátky k Brownleemu. „Spousta spravedlivé pomsty. To rozhodně ano.“

„A proč jste z Indie odešel?“ zeptá se Brownlee a trochu se na polstrované lavici zavrtí. „Proč jste opustil 61. pluk? To nebylo kvůli noze?“

„Ne, proboha, kvůli noze ne. Z té byli všichni nadšením bez sebe.“

„A proč tedy?“

„Přišel jsem nečekaně k penězům. Před půl rokem náhle zemřel můj strýc Donald a odkázal mi mléčnou farmu v hrabství Mayo — padesát akrů, krávy, mlékárnu. Farma má hodnotu přinejmenším tisíc guinejí, nejspíš ještě víc, ale rozhodně dost na to, abych si pořídil pěkný domek na venkově a řádnou hezkou ordinaci v nějakém klidném, ale bohatém městě: v Bognoru, Hastingsu, možná ve Scarborough. Víte, slaný vzduch mi dělá dobře a rád chodím na procházky.“

Brownlee vážně pochybuje o tom, jestli vdovičky ze Scarborough, Bognoru a Hastingsu budou opravdu chtít, aby jejich neduhy léčil zakrslý kovboj odněkud z Bohem zapomenutého Irska, ale tento názor si nechá pro sebe.

„Tak proč vlastně se mnou sedíte na grónské velrybářské lodi?“ zeptá se místo toho. „Slavný irský velkostatkář jako vy!“

Sumner se té sarkastické poznámce usměje, poškrábe se na nose a nechá to být.

„S dědictvím jsou právní komplikace. Zničehonic se vynořili tajemní bratranci, kteří si na ně také dělají nárok.“

Brownlee soucitně povzdychne. „Tak to chodí,“ přisvědčí.

„Řekli mi, že může trvat celý rok, než se spor vyřeší, a do té doby jsem nevěděl, co se sebou. Také nemám žádné peníze. Když jsem cestou zpátky od právníků z Dublinu projížděl Liverpoolem, narazil jsem v baru v hotelu Adelphi na vašeho pana Baxtera. Dali jsme se do řeči, a jakmile zjistil, že jsem bývalý vojenský felčar a sháním placenou práci, slovo dalo slovo.“

„Baxter je ostrý a nelítostný obchodník,“ prohlásí se spikleneckým mrknutím Brownlee. „Sám tomu parchantovi nevěřím. Mám dojem, že mu v těch seschlých žilách koluje trochu hebrejské krve.“

„Podmínky, které mi nabídl, mi vcelku vyhovovaly. Ale neočekávám, že bych na velrybářství zbohatl, kapitáne, jenom že mě zaměstná, než se dotočí soukolí spravedlnosti.“

Brownlee popotáhne.

„My už pro vás nějaké využití najdeme. Pro ochotné lidi je vždycky práce dost.“

Sumner přikývne, dopije brandy a s tichým bouchnutím postaví sklenici zpátky na stůl. Olejová lampa visící ze stropu z tmavého dřeva ještě nehoří, ale stíny v rozích kajuty se prohlubují a rozšiřují, světlo venku zatím slábne a slunce se za kovovým a cihlovým shlukem komínů a střech sune mimo dohled.

„Jsem vám k službám, kapitáne,“ prohlásí Sumner.

Brownlee chvíli přemýšlí, co to přesně znamená, ale nakonec se rozhodne, že to neznamená vůbec nic. Baxter není typ člověka, který prozrazuje svá tajemství. Jestliže si Sumnera vybral z nějakého důvodu (kromě těch zjevných, jako jsou ty, že je levný a k mání), pak nejspíš kvůli tomu, že Ir je klidný a poddajný a zřejmě má jiné starosti.

„Na velrybářské lodi nemívá doktor zpravidla moc práce, alespoň co vím. Když chlapi onemocní, buď se zase sami od sebe uzdraví, nebo to vzdají a umřou — taková je moje zkušenost. Lektvary nic moc nezmůžou.“

Sumner povytáhne obočí, ale zdá se, že se ho lhostejné znevažování jeho profese nedotklo.

„Měl bych si prohlédnout skříňku s léky,“ navrhne bez valného nadšení. „Možná budu před vyplutím muset něco doplnit nebo nahradit.“

„Skříňka je uložená ve vaší kajutě. Na Clifford Street vedle sídla svobodných zednářů je lékárna. Nakupte, co potřebujete, a řekněte jim, ať účet pošlou panu Baxterovi.“

Oba muži vstanou. Sumner natáhne ruku a Brownlee mu jí potřese. Jeden na druhého se na okamžik zadívají, jako by doufali, že se jim dostane odpovědi na nějakou tajnou otázku, kterou nepronesou nahlas, protože jsou příliš nervózní nebo ostražití.

„Myslím, že Baxterovi se to nejspíš nebude moc líbit,“ pronese Sumner nakonec.

„Ať si Baxter trhne,“ opáčí Brownlee.

O půl hodiny později sedí Sumner shrbený na lehátku a olizuje špačka tužky. Jeho kajuta velikostí připomíná mauzo­leum pro nemluvně a páchne, ještě než plavba vůbec začala — nakyslým odérem s nádechem výkalů. Sumner skepticky hledí do skříňky s léky a začíná sepisovat nákupní seznam: prášek z jeleního parohu, píše si, Glauberova sůl, roztok z octa a urgineje přímořské. Čas od času odšpuntuje některou lahvičku a přičichne k jejímu vyschlému obsahu. O polovině těch přípravků v životě neslyšel: Tragant? Guajákum? Londýnský špiritus? Není divu, že si Brownlee myslí, že ty „lektvary“ nezabírají, většina látek se podobá spíš něčemu ze Shakespeara. Byl snad předchozí lékař nějaký zatracený druid? Laudanum, píše Sumner ve žloutkovém světle lampy na velrybí tuk, opio­vé tabletky, rtuť. Napadne ho, jestli bude mezi posádkou velrybářské lodi hodně kapavky. Možná ne, protože za severním polárním kruhem nejspíš bude děvek jen poskrovnu. Soudě podle množství epsomské soli a ricinového oleje bude zřejmě velkým problémem zácpa. Všimne si, že skalpely jsou do jednoho prastaré, zrezlé a tupé. Bude si je muset nechat nabrousit, než začne někomu pouštět žilou. Nejspíš udělal dobře, že si přinesl svoje vlastní a také zánovní kostní pilku.

Po chvíli skříňku s léky zavře a zastrčí ji zpátky pod lehátko, vedle otlučeného kovového kufru, který si přitáhl až z Indie. Ze zvyku, automaticky, a aniž sklopí pohled, zachrastí zámkem a sáhne si na kapsičku u vesty, aby se ujistil, že má u sebe klíč. Jakmile se přesvědčí, vstane, vyjde ven z kajuty a po úzkých palubních schůdcích vyleze na palubu. Ve vzduchu je cítit lak, dřevěné odřezky a kouř z dýmky. Na příď se na lanech nakládají sudy s hovězím a otepi klacků, někdo zatlouká hřebíky do střechy lodní kuchyně a v lanoví několik mužů pohupuje kotlíky s dehtem. Kolem proběhne chrt a pak se náhle zastaví, aby se olízal. Sumner zůstane stát vedle křížového stěžně a rozhlíží se po nábřeží. Nikoho nepoznává. Říká si, že svět je obrovský a že on sám je pouhým smítkem, které se snadno ztratí a upadne v zapomnění. Ta představa, třebaže by za běžných okolností nejspíš nikoho nepotěšila, je mu teď příjemná. Má v plánu se rozplynout, vytratit se, a teprve poté, o něco později, se znovu zformovat. Sejde po přístavním můstku a najde lékárnu na Clifford Street, kde předloží svůj seznam. Lékárník je plešatý, má nažloutlou pleť a chybí mu několik zubů. Seznam si prohlédne a pak se na Sumnera podívá.

„To nejde,“ řekne. „Ne na velrybářskou výpravu. Je toho moc.“

„Všechno platí Baxter. Můžete mu rovnou poslat účet.“

„Viděl ten seznam?“

Lékárna je ztemnělá a nahnědlý vzduch je cítit sírou a těžkým pachem mastí. Plešoun má konečky prstů potřísněné chemickou zářivě oranžovou barvou, nehty má křivé a zrohovatělé a pod vyhrnutými rukávy košile Sumner zahlédne modré okraje starého tetování.

„Myslíte, že budu Baxtera otravovat s takovými nesmysly?“ namítne Sumner.

„Bude pěkně otrávenej, až ten zatracenej účet uvidí. Já Baxtera znám, je to pěknej škudlil.“

„Prostě mi tu objednávku připravte,“ trvá na svém Sumner.

Muž zavrtí hlavou a otře si ruce do flekaté zástěry.

„Tohle všechno vám dát nemůžu,“ ukáže na papír na pultu. „A tohle taky ne. Pokud vám to dám, nedostanu za to zaplaceno. Dám vám obvyklý dávky a bude to.“

Sumner se předkloní. Břichem se přitiskne k naleštěnému pultu.

„Zrovna jsem se vrátil z kolonií, z Dillí,“ vysvětlí lékárníkovi.

Plešoun informaci kvituje pokrčením ramen, pak si strčí ukazovák do pravého ucha a chvíli se v něm hlasitě šťourá.

„Víte, mohl bych vám na tu kulhavou nohu prodat pěknou březovou hůlku,“ řekne. „Rukojeť ze slonoviny, z velrybí kosti, co se vám víc líbí.“

Sumner neodpoví, ustoupí od pultu a začne se rozhlížet po obchodě, jako by měl najednou spoustu volného času a nevěděl, čím ho vyplnit. Postranní stěny jsou zaplněné policemi se všemožnými baňkami a lahvemi a skleněnými skříňkami naplněnými tekutinami, mastmi a prášky. Za pultem visí velké zažloutlé zrcadlo, v němž se odráží bezvlasá plocha plešounova temene. Po jedné straně zrcadla se nachází sestava čtvercových dřevěných zásuvek, všechny mají cedulku a ve středu mosaznou kouli, a po straně druhé stojí řada polic nesoucích výjev sestavený z vycpaných zvířat naaranžovaných do různých melodramatických a bojovných pozic. Sova pálená požírající polní myš, jezevec v neustálé válce s fretkou a gibon připomínající Laokoona, kterého škrtí užovka.

„To všechno jste udělal vy sám?“ zajímá se Sumner.

Muž chvíli vyčkává a pak přikývne.

„Jsem nejlepší preparátor ve městě. Zeptejte se, koho chcete.“

„A jakou největší bestii jste kdy vycpával? Tu úplně největší. Popravdě.“

„Dělal jsem mrože,“ odpoví plešoun nenuceně. „A ledního medvěda. Vozí je sem na grónskejch lodích.“

„Vy jste vycpával ledního medvěda?“ ujišťuje se Sumner.

„Jo.“

„Páni, ledního medvěda,“ zopakuje Sumner, teď s úsměvem. „Tak to bych moc rád viděl.“

„Postavil jsem ho úplně na zadní,“ vysvětlí plešoun, „a ty jeho surový drápy takhle rvaly ledovej vzduch.“ Zdvihne naoranžovělé ruce do vzduchu a nasadí výraz, jako by mu tvář ztuhla v zavrčení. „Udělal jsem ho pro Firbanka, toho bohatýho šmejda, co žije v tom velkým baráku na Charlotte Street. Myslím, že ho tam ještě má postavenýho v tý svojí velkolepý vstupní hale hned vedle stojanu na klobouky z velrybí kosti.“

„A vycpal byste někdy třeba velrybu?“ chce vědět Sumner.

Plešoun zavrtí hlavou a zákazníkovu nápadu se jen zasměje.

„Velryba se vycpat nedá,“ odpoví. „Kromě toho, že je tak velká, že je to prakticky nemožný, taky začíná moc rychle zahnívat. A navíc, co by rozumnej člověk dělal s pitomou vycpanou velrybou?“

Sumner přikývne a znovu se usměje. Plešoun se té představě pochechtává.

„Udělal jsem spoustu štik,“ pokračuje samolibě. „Hodně vyder a jednou mi někdo přines ptakopyska.“

„Co byste řekl tomu, kdybychom změnili názvy?“ nadhodí Sumner. „Na tom účtu. Napište tam absint. Napište tam chlorid rtuťný, jestli chcete.“

„Ten už na seznamu máme.“

„Tak absint, říkejme tomu absint.“

„Můžeme tomu říkat modrej vitriol,“ navrhne muž. „Některý doktoři si ho berou hodně.“

„Tak tam napište modrý vitriol a místo toho druhého absint.“

Muž přikývne a rychle v duchu počítá.

„Lahev absintu a tři unce vitriolu by to měly pokrejt.“ Otočí se a začne otvírat zásuvky a sundavat z polic baňky. Sumner se opře o pult a pozoruje ho při práci — jak váží, prosívá a mele a pak zátkuje lahve.

„Plavil jste se někdy někam?“ zeptá se ho Sumner. „Na velryby?“

Lékárník zavrtí hlavou, aniž vzhlédne od práce.

„Tahle grónská branže je nebezpečná,“ opáčí. „Já se radši držím doma, kde je teplo a sucho a mnohem nižší riziko násilnýho úmrtí.“

„Jste rozumný člověk.“

„Jsem vopatrnej, to je všechno. Už jsem viděl leccos.“

„Řekl bych, že jste šťastný člověk,“ prohlásí Sumner a znovu se rozhlíží po špinavém obchodě. „Šťastný, protože máte co ztratit.“

Muž rychle vzhlédne, aby se ujistil, jestli není terčem posměchu, ale Sumner se tváří naprosto upřímně.

„Moc toho nemám,“ namítne, „v porovnání s jinejma.“

„Ale aspoň něco.“

Lékárník přikývne, převáže balíček motouzem a postrčí ho přes pult.

„Dobrovolník je stará dobrá loď,“ řekne. „Dokáže proplout mezi krama.“

„A co Brownlee? Slyšel jsem, že je smolař.“

„Baxter mu věří.“

„To ano,“ přitaká Sumner, zdvihne balíček, vloží si ho pod paži a pak se skloní, aby podepsal účet. „A co si myslíme o panu Baxterovi?“

„Myslíme si, že je bohatej,“ přizná lékárník, „a v těchhle končinách většinou zbohatne jen ten, kdo má pod čepicí.“

Sumner se usměje a odměřeně mu pokývne na rozloučenou.

„Na to říkám amen.“

The North Water

Copyright © Ian McGuire, 2016

Translation © Petra Johana Poncarová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-169-8