Bernhard Schlink: Letní lži. Příběhy

Bernhard Schlink, autor bestselleru Předčítač, se v novém souboru povídek zamýšlí nad tématem lži; ta hraje často hlavní úlohu ve vztazích mileneckých, manželských, mezi rodiči a dětmi i ve vztahu k sobě samému. Sedm povídek o lidech různého věku čtenáře zavádí do období léta, kdy eskalují větší či menší nepravosti a podvody, které se kupí a mnohdy přerůstají v katastrofy. Autor v propracovaných dialozích a retrospektivních pohledech otevírá dveře do soukromí několika protagonistů; líčí vztah dvou vzdělanců, dramatika a vysokoškolské učitelky, zatížený žárlivostí a vlastnickým vztahem ke druhému, život rodiny, kterou muž úmyslně odstřihne od civilizace a veškerého kontaktu s okolím, popisuje putování staré ženy za její první láskou nebo reakci příbuzných na rozhodnutí starého nemocného člověka dobrovolně odejít ze života. Schlink ve stylisticky čistém a psychologicky propracovaném vyprávění nechává vyplout na povrch celoživotní skrývané problémy hlavních hrdinů a dokáže brilantně zachytit jejich nejniternější emoce, které je sžírají stejně jako jejich pečlivě utajované lži.

Stručné příběhy jako by se hodily právě ke čtení při čekání na letištích, vysedávání v letadlech a pobývání v letoviscích. A to nejen pro svůj rozměr – právě tam se totiž také děje těchto próz nejčastěji odehrávají. Bernhard Schlink velmi plasticky zobrazuje současný život nás, světoobčanů, kteří se ovšem často cítíme spíše jako bezdomovci. Tedy život, v němž se sice můžeme díky moderním technologiím kdykoliv kdekoliv s kýmkoliv spojit, ale často je taková komunikace pouze potvrzením naší osamělosti. Osamělosti, jež je důsledkem toho, že jsme neustále hnáni za úspěchem, k větším výkonům, výdělkům a k budování kariér – zatímco osobní život se hroutí, i když si pořád bůhvíproč namlouváme, že je vlastně všechno v pořádku, nic se neděje.

O těchto nenápadných zlomech a puklinkách, které se jednoho dne promění v životní jizvy a průrvy, právě vypráví Bernhard Schlink ve svých Letních lžích. A taky o tom, že toho druhého nikdy dokonale neznáme. Nevíme, co dělá, když ho nevidíme, když s ním nejsme. Ale často se to – ve světě chudém na city a tak bohatém na slova a vůbec informace – dozvíme zpětně právě díky všem těm technologickým vymoženostem. Protože to chceme vědět. A jakmile to víme, víme taky, že je pozdě chtít raději nevědět. A že „promluvit si“ nic nevyřeší.

Bernhard Schlink se narodil roku 1944 u Bielefeldu v Severním Porýní-Vestfálsku. Vystudoval práva, žije a pracuje jako právník v Berlíně a v New Yorku. V osmdesátých letech vstoupil do literatury cyklem detektivních románů, z nichž česky vyšla Spravedlnost podle Selba (2009). Představil v nich stárnoucího soukromého detektiva Selba, který se potýká s nacionálněsocialistickou minulostí své země i svou vlastní. Příběh se u nás dočkal i skvělé rozhlasové adaptace s Jiřím Štěpničkou v hlavní roli. Ke kriminálnímu žánru se Schlink vrátil ještě v roce 2001 románem Selbs Mord. Světového úspěchu dosáhl až po padesátce románem Předčítač (1995, česky poprvé 1998), zfilmovaným v oscarovém snímku z roku 2009. Milostná témata zpracoval Bernhard Schlink v souboru povídek Útěky z lásky (česky 2001). Ve své další knize Návrat (česky 2007) spojil napínavý, takřka detektivní příběh s motivem objevování a vyrovnávání se s nacistickou minulostí. V románu Víkend (česky 2011) se zabýval dalším palčivým tématem německé historie 20. století – teroristy z RAF, respektive střetem svobody individua a svobody společnosti.

Všechna česká vydání Schlinkových knih vyšla v nakladatelství Prostor. Letní lži z německého originálu Sommerlügen. Geschichten, vydaného nakladatelstvím Diogenes v Curychu roku 2010, přeložila Zlata Kufnerová.

Ukázka z knihy:

V pět hodin začínal koncert. Když v půl páté zaparkovali před zámkem, v jehož sále se koncert konal, bylo parkoviště skoro prázdné. Navrhl, aby se před začátkem koncertu prošli v zámecké zahradě. Otec však naléhal, aby si v dosud prázdném sále sedli do první řady a čekali.

„Je to poprvé, co se na Rujaně koná Bachův festival.“

„Lidi si musí na všechno nejdřív zvyknout. A taky musí především přivyknout Bachově hudbě. Víš, že Bacha v devatenáctém století objevil a uvedl Mendelssohn?“

Otec vyprávěl o Bachovi a Mendelssohnovi, o vzniku suity jako seskupení tanců v 16. století, o vzniku názvu partita vedle názvu suita v 17. století, o Bachových suitách a partitách jako dílech laděných s mimořádnou lehkostí, o raných pojetích mnoha suit v Klavírní knížce Anny Magdaleny Bachové, o vzniku Francouzských suit a Anglických suit a partit v letech 1720 až 1730, o třech Francouzských suitách v moll a třech v dur a o jejich různých větách. Vyprávěl živě, radoval se ze svých vědomostí i ze synovy pozornosti.

Zdůraznil, že se na tu hudbu těší.

Mladý pianista, o němž dosud otec ani syn nikdy neslyšeli, hrál s chladnou dokonalostí. Jako by tóny byly čísly a jako by suity byly účty. Stejně chladně se po koncertu uklonil nepočetnému publiku.

„Vložil by do hry před větším publikem víc citu?“

„Ne, myslí si, že tak je třeba Bacha hrát. To, jak Bacha rádi posloucháme my, pokládá za sentimentální. Ale není to velkolepé? Bachovi nemůže ublížit žádná interpretace, ani tahle. Ani když se použije jako vyzvánění na mobilu. Sedím v tramvaji, někomu zazvoní mobil, a je to pořád Bach a je pořád hezký.“ Otec hovořil s vřelostí. Cestou zpátky do hotelu srovnával Richterovu a Schiffovu, Fellnerovu, Gouldovu a Jarrettovu interpretaci Francouzských suit a na syna udělaly dojem nejen otcovy znalosti, ale žasl také nad jeho výřečností, nad proudem řeči plynoucím bez přestávky, aniž se ujišťoval, že výklad někoho zajímá, kypícím dál a dál, aniž by čekal na otázky nebo komentáře. Měl pocit, jako by naslouchal samomluvě.

Během večeře to pokračovalo. Otec přešel z interpretace Francouzských suit na mše, oratoria a pašije.

Když se syn po delší přestávce vrátil z toalety, proud řeči vyschl. Zmizela však také otcova živost, radost a srdečnost. Syn objednal další lahev červeného vína, připraven na otcovu kritickou poznámku o luxusu a nestřídmosti. Otec si však rád nechal nalít.

„Z čeho pramení tvá obliba Bacha?“

„To je ale otázka!“

Syn to však nevzdal. „Že má někdo rád Mozarta, jiný Beethovena a třetí Brahmse, má své důvody. Mě zajímá, proč ty máš rád Bacha.“

Otec seděl opět vzpřímený, nohu přes nohu, paže na opěrkách židle, hlavu skloněnou s náznakem úsměvu. Hleděl do prázdna. Syn si prohlížel otcovu tvář, vysoké čelo pod stále ještě bohatou šedivou kšticí, hluboké rýhy nad nosem i mezi nosem a koutky úst, výrazné lícní kosti, povadlé tváře, úzké rty, unavená ústa a silnou bradu. Sympatická tvář, usoudil syn, ale neviděl za ni, nevěděl, jaké starosti vyhloubily ty vrásky na čele, čím se unavila ústa, proč pohled nic nevyjadřuje.

„Bach mě…“ Potřásl hlavou a pokračoval. „Tvá babička byla náladová jiskrná žena a tvůj děd svědomitý úředník, který ovšem…“

Opět se odmlčel. Syn jako chlapec navštívil babičku kdysi několikrát s otcem v domově důchodců; seděla na vozíku, nemluvila a z rozhovoru otce s lékařem utkvěl chlapci v paměti pojem stařecká deprese. Dědu nezažil. Proč otec nemůže mluvit o svých rodičích?

„Bach smiřuje vzájemně si odporující. Světlo a tmu, sílu a slabost, minulost…“ Pokrčil rameny. „Možná jen proto, že jsem se s Bachem učil hrát na klavír. Dva roky jsem nesměl hrát nic jiného než etudy, a tak byla ta Klavírní knížka darem z nebes.“

„Tys hrál na klavír? Proč už nehraješ? Kdy jsi přestal?“

„V důchodu jsem se znovu chtěl učit, ale nevyšlo to.“ Vstal. „Projdeme se zítra po snídani po pláži?

Doufám, že mi máma s sebou dala vhodné kalhoty.“

Krátce objal syna kolem ramen. „Dobrou noc, můj chlapče.“

Originally published under the title Sommerlügen. Geschichten

Copyright © 2010 by Diogenes Verlag AG Zürich

All rights reserved

Czech edition © Prostor, 2017

Translation © Zlata Kufnerová, 2017

ISBN 978-80-7260-361-9

Zia Haider Rahman: Ve světle toho, co víme

Čtyřicetiletý investiční bankéř, jehož kariéra i manželství jsou v troskách, má jednoho zářijového rána roku 2008 nečekanou návštěvu. Na prahu jeho domu v západním Londýně se objeví snědý muž zanedbaného vzhledu s batohem na zádech, v němž vypravěč poznává svého přítele, někdejší zázračné dítě matematiky, který před lety záhadně zmizel. Přítel má na srdci znepokojivé vyznání. Rahman nás bere na ohromující cestu přes Kábul, Londýn, New York, Islámábád, Oxford, Princeton a bangladéšský Silet, na které se zabývá tématy, jako je láska, sounáležitost, vykořeněnost, finančnictví, věda, náboženství a válka.

„Souhrn překvapivých zjištění, paradoxů a hádanek…“ Tak román charakterizovala americká spisovatelka Joyce Carol Oatesová. A recenzent londýnského týdeníku The Economist přidává: „Ohromující prvotina představuje intelektuální hostinu… Avšak v jejím jádru stojí jednoduchá otázka: Jak souvisí vědění s moudrostí, štěstím a pravdou?“

Zia Haider Rahman (nar. 1971) pochází z Bangladéše, v dětství s rodiči emigroval do Velké Británie. Studoval na univerzitách v Oxfordu, Cambridgi a Mnichově a na Yaleově univerzitě ve Spojených státech. Pracoval jako investiční bankéř a právník v oblasti mezinárodních lidských práv. Za svou první knihu Ve světle toho, co víme (2014) získal v roce 2015 nejstarší britskou literární cenu James Tait Black Memorial Prize.

Česky, v překladu Gisely Kubrichtové, vydává Host.

Ukázka z knihy:

Když můj zpustlý přítel stál na prahu našeho domu, vyslovil Gödelovo jméno zřetelně a správně a já jsem si okamžitě vzpomněl na to jasné nedělní odpoledne v New Yorku, kdy jsem mu naznačil, že jsem ho už v matematice dohnal. Měl jsem za to, že Zafar už matematiku tak skvěle neovládá, protože poté, co složil bakalářské zkoušky na prvotřídní Oxfordské univerzitě, k překvapení všech studium matematiky úplně opustil a začal studovat práva na Harvardu. Já jsem oproti tomu po završení třetího ročníku a jednom roce volna pokračoval ve studiu ekonomie a aplikované matematiky.

Toho rána před lety, kdy jsme kráčeli alejí stromů v Greenwich Village, odpověděl na můj názor větou, jež mi tehdy připadala záhadná: Matematika je plná krásy. Cítil jsem nutkání se ho zeptat, co považuje z matematiky za nejkrásnější, a možná tohle právě chtěl — abych se ho takhle zeptal —, to nedokážu říct. Gödelův teorém neúplnosti, odpověděl bez zaváhání. Ačkoliv jsem si výrok teorému pamatoval celkem dobře, vůbec jsem nechápal, proč ho považuje za tak mimořádně krásný. V každém daném systému existují tvrzení, která jsou pravdivá, ale jejich pravdivost nelze dokázat. Tak praví teorém. Jak prosté. Ve svých důsledcích je to samozřejmě šokující věta a o něco později, čili v týdnech, které následovaly po Zafarově náhlém objevení se na našem prahu, mnoho let od onoho červencového dne v New Yorku, mi jednoduše vysvětlil, proč je pro něj Gödelův teorém neúplnosti tak důležitý a proč — smím-li vyslovit svůj vlastní názor — je svět v době dogmat tak pošetilý, že

ho ignoruje.

Jak jsem s ním tak kráčel tou newyorskou ulicí, pomyslel jsem si, že ta krása, kterou on vnímá, možná spočívá spíš v důkazu teorému než ve výroku samotném. Jenže důkaz Gödelovy znepokojivé poučky jsem si nedokázal vybavit — nejsem si jistý, jestli jsem ho vůbec někdy znal — a soudil jsem, že když Zafar před pár lety matematiku opustil, určitě už ho také zapomněl. Ovšemže jsem se mýlil, protože sotva jsem ho pobídl, začal předkládat argumenty, dychtivě jako děcko doplňoval zdánlivě nesouvisející kousky skládanky do všech jejích rohů. Stačilo ně kolik takových kousků, a už mi v duchu před očima vyvstal útržkovitý obraz důkazu. Zachytil jsem tehdy cosi z krásy, bohužel z krásy teprve vznikající, o níž nedokážu říct, jestli jsem ji doopravdy viděl, nebo jsem jen propadl kamarádově euforii. Jeho vzrušený výklad byl vzápětí přerušen, protože jsme narazili na kolegu a takříkajíc jsme ztratili nit.

V ulicích New Yorku, kam jsem téměř každý měsíc přijížděl na služební cestu, a později v ulicích Londýna jsme podobných procházek podnikali bezpočet. Mnohé se mi zapsaly do paměti, pokud však z ní některé vystupují výrazněji než ostatní, jsou to určitě ještě dvě další.

První se odehrála nedaleko Wall Street, a přestože zřejmě neměla pro Zafarův příběh větší význam, rád na ni navzdory nynějším okolnostem vzpomínám. Větší část procházky mne můj přítel vyučoval — pomáhal mi naučit se zpaměti báseň e. e. cummingse ”kam jsem nikdy necestoval“. Hovořil o jejím rytmu a kadencích a rozebíral postupně její obrazy. V paměti měl bezednou studnici poezie a tahle báseň byla jeho odpovědí na mou prosbu o něco, čím bych mohl okouzlit ženu, která se měla stát mou paní.

Druhá vycházka měla úplně jiný charakter. Byla znepokojivá, neboť odhalila jednu Zafarovu stránku, o níž jsem do té chvíle neměl ani tušení, a to už jsem ho znal skoro deset let. Bylo to v roce 1996, moje žena a já jsme se zrovna usadili v našem novém domově v Jižním Kensingtonu. Zafar se vrátil z New Yorku a bydlel v Londýně. Na konci pracovního dne jsme se s povolenými kravatami sešli na skleničku v jedné hospůdce v Notting Hillu. V tu dobu jsme se už moc často nevídali. Vypil jsem pár piv a Zafar si jako vždy objednal sklenku šampaňského. Jeho volba by mohla působit poněkud snobsky, nebýt toho, že moc nevydržel a obecně ho alkohol příliš nelákal. Navíc, jak mi jednou vysvětlil, měl šampaňské docela rád, jelikož mu bublinkami připomínalo limonádu, ale na rozdíl od ní mu nekazilo žaludek. Na univerzitě — jak se dalo čekat — se jeho záliba stávala terčem posměšků, ale časem snad tenhle zvyk začali všichni brát jako roztomilý vrtoch.

O hodinu později jsme vyrazili ke křižovatce na Portobello Road, kde jsme se měli rozejít. Já jsem chtěl jet domů taxíkem, on se chystal jít za Emily. Později jsem se dozvěděl, že tou dobou už byly potíže s Emily v plném proudu. Žasnu teď nad tím, že mi tenkrát při hovoru v hospodě nic neprozradil.

Šli jsme zvolna ulicí, když vtom zaduněl nějaký hlas: Hej, ty! Zafar a já jsme se ohlédli a spatřili dva chlapy s pečlivě vyholenými hlavami. Oba byli v džínách a vypadali, že často zdvihají činky. Opírali se o zábradlí a hleděli na nás. První muž, zřejmě ten, který promluvil, byl o dost větší než ten druhý. Navzdory ročnímu období byl jenom v bílém tričku. Druhý měl na sobě rozepnutou koženou bundu, která jen nepatrně zakrývala jeho nadváhu. Vysoký chlap v bílém tričku, očividně alfa samec téhle dvojice, se za měřil na mého přítele. Ve tváři se mu objevil posměšný výraz.

Mluvíš anglicky? zeptal se Zafara.

Zafar se na něj zahleděl, otočil hlavu k menšímu muži, pak ji znovu obrátil k alfa samci a odpověděl se strojeně dokonalým přízvukem toho nejnadutějšího Angličana: Bohužel. Ani slovo. Hezký den.

Zafar mne zlehka vzal za loket, oba jsme se otočili a šli dál. Po několika krocích jsem se ho polohlasem zeptal: Co to sakra mělo znamenat? Zafar mi řekl, že z místa, kde jsem stál, jsem ne mohl vidět to, co viděl on.

A to bylo co? zajímal jsem se.

Rameno toho chlapa v tričku, odpověděl.

Co? Že měl rukávy vyhrnuté až k rameni?

A na něm vytetovaný hákový kříž a pod ním C18, dodal.

Co znamená hákový kříž, jsem věděl, ale neměl jsem ani potuchy, co je to C18.

C18, vysvětloval Zafar, je zkratka pro Combat 18. Combat znamená boj, jednička odpovídá prvnímu písmenu abecedy a osmička osmému.

No a? divil jsem se.

A. H. jsou iniciály Adolfa Hitlera a Combat 18 je nechvalně známá militantní neonacistická skupina.

Aha, hlesl jsem.

Po třech blocích Zafar ostře zahnul do postranní uličky, která nás odvedla z Portobello Road. Řekl, že to chce vzít oklikou. To mi připadalo divné, protože už tehdy měl trochu zpoždění na večeři s Emily.

V polovině cesty prázdnou uličkou jsem na dlažebních kostkách zaslechl kroky. Když jsem se otočil, spatřil jsem ty dva skinheady, jak jdou za námi. Zafar mi nařídil, abych mlčel, a zastavil se. Došli až k nám.

Jseš vtipnej, co? spustil na Zafara chlap v bílém tričku. Takovej náš chytrolín, co? Ty jeden přičmoudlej Pakouši.

Vy jste rasista? opáčil Zafar.

Nějakej drzej, ne?

Zafar neodpověděl, ale podíval se na mě a řekl: Vidíš, co má ten džentlmen na rameni? Podíval jsem se mu na rameno a totéž udělal on, ten alfa samec. Podíval se na svoje vlastní rameno.

A pak se najednou válel na zemi. Dusil se, kašlal, chytal se za hrdlo, děsivě sípal a lapal po dechu.

Chlap v kožené bundě stál jako zařezaný. Zafar mu řekl, ať poslouchá.

Dal jsem tvému kamarádovi ránu do ohryzku, vysvětlil Zafar.

Můžeš si to se mnou rozdat, nebo můžeš zavolat pomoc a kamaráda zachránit.

Chlap se ani nehnul.

Máš telefon? zeptal se Zafar.

Chlap kývl.

Zafar mě vzal za loket a vraceli jsme se uličkou zpět. Za zády nám znělo příšerné chrčení muže na zemi a zmatené drmolení jeho kumpána do mobilu. Byl jsem v šoku.

Na Portobello Road jsem se Zafara zeptal, jestli si myslí, že půjdou na policii.

U soudu by to bylo slovo dvou mírných Jihoasiatů proti slovu násilnických skinheadů, z nichž jeden má vytetovaný hákový kříž a zkratku Combatu 18. Co by tak asi řekli? Že jsme vyvolali rvačku?

Potom jsme se rozešli. Teprve později, když se mi znovu vybavily výjevy z onoho večera, se dostavily určité otázky. Snažil se Zafar těm dvěma vyhnout, nebo ve skutečnosti tu rvačku vyvolal?

Zahnul do tiché uličky, aby skinheadům zmizel z očí, nebo aby se s nimi utkal?

Toho večera v šestadevadesátém se mi Zafar zjevil v pro mě dosud neznámém světle. Nevěděl jsem však, co s tím. Ta událost se zdála skoro absurdní, ale skutečně se stala. Kdyby mi ji někdo vyprávěl, nevěřil bych mu.1 Při psaní těchto řádků jsem si uvědomil, že jsem Zafarův návrat onoho zářijového rána roku 2008 uvítal nejen proto, že rozdmýchal uhlíky našeho dřívějšího přátelství, které nikdy nepřestaly žhnout, ale také proto, že mě přivedl na jiné myšlenky. Prolomit zevnitř návyky mysli není snadné. V době Zafarova příchodu jsem zrovna často přemítával nad životem. Do jisté míry to přivodil zmatek na finančních trzích a hrozba předvolání před kongresový či parlamentní výbor. Jakožto menšinový společník firmy jsem z toho všeho byl bezradný. Takové pocity jsou v mé branži určitě cizí mnoha mužům a ženám, kterým narostlo obrovské sebevědomí, když jako matadoři zdolávali býčí nebo medvědí trh. Já jsem však v roce 2008 nesnil o ještě větším bohatství, ale spíš o tom, že znovu nabudu pocitu kontroly nad svým osobním životem.

Moje zahloubanost do značné míry rostla spolu s rozšiřující se propastí mezi mnou a mou manželkou — ženou, jež ve mně už nevzbuzovala žádnou vášeň a kterou mi přišlo čím dál těžší respektovat. Když jsem se s ní seznámil, zrovna přišla do finanční sféry z předměstí keňského města Kisumu u Viktoriina

jezera, kde rok pracovala jako učitelka. Mluvila tenkrát bez přestání o těch dětech. Očividně si je zamilovala. Vyprávěla mi o osmiletém Onekovi. Kdykoliv položila třídě otázku, Oneka vystřelil ruku do vzduchu, a když ho kývnutím vyzvala k odpovědi, řekl: Nevím. Pamatovala si děti jménem, posílala jim pohledy a stále říkala, jak moc se tam chce vrátit a pobýt delší dobu. Peníze vydělané ve financích si chtěla naspořit, aby měla větší svobodu a mohla brzy odjet. A jak se rozvíjela naše láska, byla si jistá, že až ten den nadejde, přesvědčí k odjezdu i mě. Ale o patnáct let později už její idealismus zeslábl a ona se s vervou věnovala finančnictví, k němuž nadšeně konvertovala. Když jsme naposledy v hovoru narazili na téma jejího pobytu v Africe a jejích tehdejších snů, zastyděla se. Kdyby se styděla proto, že se k dětem nevrátila, něžně bych ji utěšoval: Cožpak se neříká, že když smrtelníci plánují, bohové se smějí? Pochopil jsem však, že se cítí trapně proto, že vůbec kdy takové ideály měla — pohrdala svou vlastní naivitou.

Chladná, bezcitná statistika nám říká, že polovina manželství dnes končí rozvodem. Mnozí naši známí se právě rozcházeli nebo už se rozvedli. My jsme však dlouho doufali, že jsme chráněni před těmi ohavnými vichry, které rozervaly tolik párů okolo nás. Dokonce jsme se utěšovali vymýšlením skutečných příběhů o těchto zkrachovalých manželstvích — že byla dopředu odsouzena k záhubě. Že tahle rozvedená dvojice neměla dostatečně podobné zájmy a tamtu zas rozvrátila řevnivost, kterou jsme my dva odhalili hned na počátku.

1/ Příští rok jsem se v tisku dočetl o zatčení a odsouzení mnoha členů skupiny Combat 18. Dva z jejích vůdců uprchli do Spojených států, kde překvapivě získali politický azyl.

IN THE LIGHT OF WHAT WE KNOW

Copyright © 2014, Zia Haider Rahman

All rights reserved

Translation © Gisela Kubrichtová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-877-3  

Adam Brookes: Noční dravec

Z pracovního tábora uteče po dvacetiletém věznění muž přezdívaný Burák a prchá přes pouště severozápadní Číny. Před svým zatčením pracoval pro britskou tajnou službu, ale po návratu do Pekingu zjišťuje, že se mezitím vše změnilo a v nebezpečných uličkách velkoměsta mu hrozí smrt. Snaží se spojit se svými bývalými chlebodárci prostřednictvím novináře Philipa Mangana a nabízí tajné informace výměnou za vlastní život. Jeho tajemství je však cennější, než si kdokoli z nich dokázal představit, a Mangan se stále hlouběji zaplétá do pavučiny lží a intrik. Napínavý špionážní thriller z pera bývalého zahraničního korespondenta BBC v Číně vykresluje tuto kontroverzní zemi v nepřikrášlené podobě a pozvedá roušku nad špionážními praktikami tajných služeb…

Adam Brookes se narodil v Kanadě, ale vyrůstal v anglickém hrabství Oxfordshire. V 80. letech vystudoval čínštinu na Škole orientálních a afrických studií v Londýně a stal se novinářem. Většinu své profesní dráhy strávil jako zahraniční korespondent BBC. Kromě dvou pobytů v Číně působil v Indonésii a ve Spojených Státech. Pracoval také jako zpravodaj v Afghánistánu, Iráku, Severní Koreji, Mongolsku  a řadě dalších zemí v Asii a na Blízkém východě.  

Noční dravec je autorovou prvotinou a zároveň prvním dílem plánované špionážní trilogie.

V českém překladu román vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Charteris kývl Manganovi na rozloučenou, zamával v jem­ném dešti na taxík a vzápětí si to rozmyslel. Přešel na dru­hou stranu ulice Ťien-waj a rychlým krokem zamířil na sever, zpátky na velvyslanectví. U brány zdvořile pokynul vrátnému a ten ho pustil bzučákem dovnitř. Mobil odložil do přihrád­ky. Teď uprostřed večera byla budova tichá. Výtahem naho­ru a na konec chodby ve třetím patře, kde se nacházely těžké stříbrné ocelové dveře. Po protažení karty a vyťukání kódu se s cvaknutím a povzdechem otevřely.

Charteris vešel do prostoru bez oken, který byl výlučnou doménou britské výzvědné služby SIS.

Šedé zdi a modrý koberec nyní vystřídaly zajímavější prvky: prosklená zasedačka, mírně vyvýšená nad podlahou

a s vlastními těžkými dveřmi; počítačové monitory rozmís­těné na velkých kovových bednách; panel s podsvícenými tlačítky, otočený k uživateli; telefony zapojené do panelu; server blikající v koutě, jehož hučení narušovalo ubíjející ti­cho v místnosti; řada černých trezorů.

Charteris se usadil za psacím stolem a zapnul svůj monitor.

Datum. Číslo jednací.

FM CX PEKING

KOMU: LONDÝN

KOMU: TCI/29611

KOMU: P/64815

SPIS Č. C/FE

SPIS Č. R/84459

SPIS Č. SB/38972

T A J N É

RUTINA

/HLÁŠENÍ

1. PEK 2 se setkal Philipem MANGANEM, britským žurnalistou s místem pobytu Peking. Schůzka byla předem domluvená a rutinní. mangan je PEK 2 dobře znám; pracuje sice na volné noze, ale je držitelem platné akreditace a pravidelně přispívá do významného londýnského listu i malé televizní zpravodaj­ské agentury.

2. MANGAN informoval PEK 2 o údajné kontaktáži ze strany PEK 72. MANGAN měl podezření, že šlo o pokus o „provokaci“.

3. MANGAN popsal kontaktéra jako muže středního věku, silnější postavy, s pekingským přízvukem, ale fyzickým vzhledem přistěhovalce, což PEK 2 pochopil jako zanedbanou, ošuntělou a špatně oblečenou osobu. Kontaktér oslovil MANGANA za branou komplexu, kde mangan bydlí, neuvedl své jméno, ale představil se jako „starý přítel listu“. Kontaktér MANGANOVI oznámil: „Budu pro vás mít nějaké informace.“

4. Kontaktér pravděpodobně použil poznávací heslo: „NOČNÍ DRAVEC JE NA LOVU“.

5. Vzhledem k atypické povaze kontaktáže, historii pekingské redakce listu a jejímu předchozímu spojení s FU doporučuje PEK 2 další opatření.

6. Prosím o prověření klíčových slov: NOČNÍ, DRAVEC/DRAVCI, LOV/LOVIT.

/KONEC

Charteris telegram uložil a stiskl sérii tlačítek na panelu. Na serveru se rozblikalo několik červených diod a zašifrova­ný telegram byl odeslán.

Telegram dorazil do Londýna pozdě odpoledne UTC ne­boli britského času. Po dešifrování ho předali do oddělení tajné zpravodajské služby označovaného jako Péčko podle zkratky P/C, což znamenalo Produkce/Čína. Zde si telegram přečetla zaměstnankyně zpravodajské služby, která seděla vzpřímeně na židli v šedé kóji před dvěma monitory natoče­nými tak, aby náhodný pohled kolemjdoucího kolegy nemohl zachytit, co je na nich zobrazeno. Počítačovou věž měla peč­livě upravenou, aby nedocházelo k úniku informací elektro­magnetickým vyzařováním.

Pattersonová označila telegram k distribuci a vyřízení následující den. Pak si ho přečetla ještě jednou a opřela se na židli.

Tohle je zvláštní, pomyslela si. Nic v tom hlášení neodpo­vídalo protokolům žádné současné nebo nedávné operace, anebo aspoň žádné, o níž by věděla. A co to toho chytrého a cynického Charterise napadlo, vybavovat se s nějakým no­vinářem?

Vstala, protáhla se do plné – nemalé – výšky a procvičila si ramena.

Zítra. Zítra prověří stopy.

Odhlásila se, uklidila si stůl, zasunula spisy do černého trezoru, a aby učinila zadost jednomu z absurdnějších slu­žebních předpisů, znovu zkontrolovala, že jí na stole nezů­stal jediný kus papíru.

Vyšla z budovy do studeného mrholení. Pošmourný lon­dýnský soumrak se kvapně měnil ve tmu. Pěšky rychle pře­šla přes Vauxhall Bridge, s kapkami deště jako korálky na vlněném kabátě a černou řekou pod sebou.

Metro bylo nacpané a úmorně pomalé. Celou cestu stála a dvakrát přestoupila do jiného vagonu, jen pro jistotu, jak měla ve zvyku. Byla sama.

Malý řadový domek ve čtvrti Archway byl tichý a ona vyšlapala potmě po schodech ke svému bytu a odemkla si. Uvnitř byla zima. Zesílila topení, chvíli stála a dívala se z ku­chyňského okna. Před ní se rozprostíral Londýn, koupající se v oranžové sodíkové záři. Odložila kabelku, rozsvítila a prošla do ložnice. Byt se pomalu prohříval, praskal a vrzal. Stoupla si před zrcadlo, svlékla si černý kostým s krátkým sa­kem a střízlivými kalhotami a pečlivě jej pověsila. Přetáhla si přes hlavu top se zavazováním za krkem, uhladila si vlasy, odhrnula je z čela a pevně stáhla do drdolu, tak jak je nosívala v armádě pod baretem. Prohlížela si své tělo ve spodním prá­dle, pátrala po nedostatcích, povolených svalech, známkách ochablosti na širokých ramenou, po špeku, plíživě se rozléza­jícím pod napnutou tmavou pokožkou. Léty v armádě získa­la svaly a sílu, které teď bylo obtížné si udržet. Vyčerpávající tempo života zpravodajského důstojníka tajné služby tomu nijak nepomáhalo, jeho nevypočitatelnost, dlouhé hodiny v záři monitoru, návaly stresu z neočekávaných směrů. Udě­lala hluboký předklon a snažila se dlaněmi dotknout podlahy, s vyvěšeným trupem dlouze vydechla, pak přešla do vzporu ležmo a udělala několik ledabylých kliků. Měla pocit, že jí něco uniká, něco, co by měla zachytit a pečlivě uschovat.

Osprchovala se, oblékla si modrý froté župan, strčila do mikrovlnky mražený slaný koláč a nalila si sklenici čer­veného vína až po okraj. Jedla vestoje v kuchyni, vidlička

ťukala do plastového tácku. V duchu si přehrávala uplynulý den. Prověřila postup kolegů z tokijské stanice ve věci pří­padného naverbování čínského diplomata, rozeslala stručné hlášení o osudu čínského generála přistiženého při předává­ní dokumentů tchajwanské zpravodajské službě: zastřelen; a přečetla si ten podivný telegram z pekingské stanice, který jí nepřestával vrtat hlavou.

Copyright © Adam Brookes, 2014

First published in Great Britain in 2014 by Sphere, an imprint of Little, Brown Book Group

Translation © Irena Steinerová, 2017

ISBN 978-80-7473-527-1

Vlastimil Vondruška: Vzpoura goliardů

Píše se rok 1261. Přemysl II. Otakar podpoří v boji o trůn římského krále proti Alfonsi Kastilskému jeho konkurenta Richarda Cornwallského a za to má slíben majestát, propůjčující mu rakouské a štýrské léno. Jenže v diplomacii není nic takové, jak by se mohlo na první pohled zdát. Oldřich z Chlumu odjíždí s několika významnými velmoži do německých Cách s tajným posláním. Záhy po příjezdu je zavražděn císařův komoří a osobní přítel Richarda Cornwallského. Z vraždy jsou obviněni čeští šlechtici a uvězněni. Navíc dojde ve městě k nepokojům, v jejichž čele stojí žáci tamní katedrální školy, potulní vakanti zvaní goliardi. Vše zůstává na panoši Otovi.

Dvacátý druhý příběh středověkého detektiva Oldřicha z Chlumu vychází tradičně v nakladatelství MoBa.

Ukázka z knihy:

Městečko se jmenovalo Troisdorf a nevynikalo vůbec ničím. Nemělo hradby, nebylo nijak výstavné a tamní zájezdní hostinec za mnoho nestál. Zastavili se tu na noc a panoš Ota i velitel Diviš předpokládali, že ráno budou pokračovat dál k Rýnu a do Kolína. Jenže navzdory tomu, že zde nebylo nic, co by bylo hodno pozornosti jejich malé družiny, ráno Oldřich z Chlumu rozhodl, že se tu nějakou dobu zdrží.

„Nelíbí se mi to. To nemůže být jen tak,“ rozkládal Diviš, když se ráno u koryta s vodou potkal se svým přítelem Otou. Byl do poloviny těla svlečený a myl se. Ota téhle jeho činnosti říkával, že se cachtá jako medvěd, když vyleze z brlohu. To přirovnání nebylo příliš daleko od reality. Diviš byl robustní, šlachovitý a hruď měl hustě porostlou tmavými chlupy. Na jeho tváři zela jizva a ta mu dodávala mrzutý a nebezpečný vzhled.

Když na tohle téma panoš Ota žertoval, bránil se Diviš, že možná jako medvěd vypadá, ale on je medvěd dobromyslný, který sice bručí, ale neublíží. A nikdy si neopomněl šťouchnout do svého přítele, že pro vojáka je pořád lepší vypadat jako medvěd než jako dvorský floutek. Tímhle označením častoval Otu spíše z tradice, protože jeho přítel byl vším, jen ne tím, co mu Diviš předhazoval.

Pravda, byl hezký, pečlivě upravený, vlasy nakadeřené podle německé módy, uměl se dvorně vyjadřovat, ale tím končila podobnost s neužitečnými mládenci, kteří se pohybovali ve stínu velmožů krále Přemysla, toho jména druhého, v německých zemích zvaného Otakar. Ota byl odpovědný, čestný a obratný, dokázal už vyhrát několik rytířských klání a turnajů.

Přízvisko floutek používal Diviš z jiného důvodu, Ota měl slabost pro hezké dívky a ony pro něj. Ostatně to také kdysi Otu přivedlo do služeb královského prokurátora Oldřicha z Chlumu. Seděl ve vězení, protože svedl dceru vlivného zemského úředníka a jeho pán ho zachránil. Ota se poučil. Ne tak, že by byl vůči půvabům žen zdrženlivější, ale choval se opatrněji. A rozhodně žádné nesliboval manželství.

Před lety ho Oldřich z Chlumu přijal do svých služeb jako panoše, a i když už Ota dávno věku panošů odrostl a byl rytíř, tohle označení stále používal a všichni si na něj zvykli. Jako panoše ho oslovoval i český král, jako by to byl úřední titul.

„Taky se mi náš pán nějak nelíbí,“ přiznal starostlivě Ota, svlékl halenu a i on se začal mýt. Bylo příjemné ráno na začátku léta a za nízkým dřevěným plotem, který chránil dvůr hostince, se zelenaly ovocné stromy štěpnice. „Kdy s námi naposledy žertoval?“

„Ani se neusměje. A přitom jsem byl včera večer u stolu tak zábavný,“ vykládal Diviš a odstoupil o dva kroky, protože Ota kolem sebe stříkal vodu. Podezřele víc než obvykle, a jako s uděláním na tu stranu, kde stál jeho robustní přítel.

„Tys byl včera zábavný?“ podivil se panoš Ota. „Tak to jsem tam asi zrovna nebyl.“

„Nech těch hloupostí,“ vážně ho napomenul Diviš.

„Promiň,“ řekl Ota. Pochopil, že tahle situace je jedna z těch výjimečných, kdy se jejich obvyklé dobromyslné pošťuchování nehodí. Rukou si přejel po mokré hrudi a postavil se vedle přítele, oba tvářemi obrácení ke slunci, aby rychle uschli. Poctivě se přiznal: „Máš pravdu, Diviši, něco se děje. Náš pán má starosti.“

„Ty má pořád. Jenže je nejlepší vyšetřovatel v Českém království, takže si vždycky uměl poradit. Takhle zasmušilého ho však snad ještě nepamatuji, milý Oto.“

„A přitom je doma na Bezdězu všechno v pořádku. To, že ho náš král poslal na jednání sem do německých zemí, znamená, že má jeho plnou důvěru. Nevím taky o ničem, co by se během cesty stalo, aby ho to muselo trápit.“

„Přesto se něco děje. Proč trčíme tady? Co když náš pán onemocněl? Mohl ho uhranout ten mnich.“

„Jaký mnich, Diviši?“

„Včera, když jsme sem přijeli a tys hřebelcoval koně. Mihl se tu nějaký žebravý mnich. Minorita, hubený, špinavý, bosý. Chvíli spolu rozprávěli a pak ten mnich zmizel.“

„Proč jsi mi o něm neřekl?“

„Náš pán včera mluvil taky s podomkem, šenkýřem, místním rychtářem a s nějakým odjíždějícím kupcem. O tom jsem ti taky neřekl. Jo a taky drbal za ušima chundelatého psa,“ ušklíbl se Diviš. „Proč bych ti měl tohle všechno hlásit?“

„Protože to ostatní patří k životu každého zájezdního hostince. Ale ten mnich ne. Přišel, našemu pánovi něco řekl a hned zase odešel. Není to divné? Když už sem dorazil, pak by snad chvíli zůstal, ne? Obešel by hosty, aby vyžebral almužnu. Podle tebe přišel, aby našeho pána uhranul, a hned pak šel dál po svých?“

„Oto, ty mě štveš,“ zabručel Diviš. Jeho přítel míval většinou pravdu, a na mnoho podezřelých okolností přišel dříve než on. Jako právě teď. Diviš v duchu uznával, že Ota je bystřejší, ale to mu nebránilo v tom, aby se nesnažil za každé situace dokazovat, že je jejich pánovi při vyšetřování stejně platným pomocníkem. Někdy dokonce svou horlivostí vyšetřování zkomplikoval nebo něco popletl, protože často jednal zbrkle.

Teprve teď si uvědomil, že to včerejší setkání bylo opravdu nějaké divné. A i když byl pověrčivý jako každý voják, došlo mu, že to muselo být jinak. Jak by mohl jejich pána uhranout, když tomu minoritovi visel kolem krku velký dřevěný kříž na režném provaze? Kdo nosí kříž, ten nemůže být ve spojení se silami ďábla, to dá přece rozum.

„Diviši, ono to vůbec není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát,“ pokračoval panoš Ota. „S minoritou mluvil Oldřich z Chlumu včera, ale zachmuřený je od chvíle, co jsme minuli Přimdu. Tam přece hovořil s purkrabím Ratmírem. Vzpomínáš, hned pak u večeře prohlásil, že má takový divný pocit. A ten když on má, vždycky dojde k nějakému zločinu.“

„Nepřeháněj, Oto. Na Přimdě nikoho nezabili, nic se nestalo ani po cestě přes německé země. Já si myslím, že mu spíše pověděl něco, co našeho pána zklamalo. Co kdybychom se ho nenápadně zeptali?“

„Tak to zkus, pokud si myslíš, že dokážeme být nenápadní a on nepozná, o co nám jde. Hele, zrovna přichází.“

Blížil se urostlý sympatický třicátník. Byl to zjevně muž, na kterého se většina žen podívá se zalíbením, ale byl jiný než panoš Ota. Nebyl to typ elegantního dvořana, ale rytíř se vším všudy. Nosil krátce střižený vous a ve tváři měl ostře řezané rysy, které mu dávaly přísný výraz. Oči však měl laskavé a dobrotivé a hovořil vždy kultivovaným příjemným hlasem. Byl vzdělaný, navštěvoval totiž církevní školu, uměl číst a psát, vyznal se ve filozofii i logice a jeho evangeliem byla víra, že posláním rytíře je hájit za každou cenu spravedlnost. Byl oblíbencem českého krále Přemysla, a i když nepocházel z vlivného šlechtického rodu, stal se správcem severních Čech a obdržel titul královského prokurátora. Nedávno se oženil, manželka Ludmila z Vartemberka pocházela z jednoho z nejvlivnějších rodů v kraji. Sňatkem významně upevnil své postavení mezi šlechtou v okolí Bezdězu, přesto se ženil z lásky a za okolností hodných rytíře, neboť o ni musel svést souboj na život a na smrt.

„Hledám vás,“ řekl pomocníkům.

„Tady Diviš se vás chce na něco zeptat,“ nadhodil s nevinným výrazem panoš Ota.

Jeho přítel si těžce povzdechl a pak rezignovaně pokrčil rameny na znamení, že se s takovým člověkem, jako je panoš Ota, nedá rozumně nic dohodnout. Pak se ale v jeho očích mihl pobavený záblesk a rozšafně oznámil: „Tedy, původně se vás chtěl zeptat Ota. Samozřejmě nenápadně. Protože je však plachý a neví, jak do toho, požádal mě.“

„Diviš je totiž v podobných záležitostech mimořádně obratný a umí se vyptávat, ani nepostřehnete, že z vás tahá rozumy,“ potvrdil panoš Ota, který nešel pro odpověď nikdy daleko. Vyhrát v souboji slov bylo snad ještě těžší než zvítězit nad ním s mečem v ruce na turnaji. Protože však Ota stál vedle svého hřmotného přítele, ten ho nenápadně kopl špičkou škorně do lýtka.

„Tak se nenápadně zeptejte,“ vyzval je Oldřich z Chlumu, ale neznělo to lehce a pobaveně, jak jindy se svými pomocníky hovoříval. Bylo zřejmé, že ho opravdu cosi trápí.

„Pane, co se děje?“ vyhrkl velitel Diviš. „Takhle ustaraného vás už dlouho nepamatujeme. Jindy se nevyptáváme, protože nám to nepřísluší. Vy nám navíc vždycky povíte všechno, co je důležité. Ale teď máme tak trochu obavy... Co vám chtěl včera ten minorita?“

„Ten?“ opáčil lehce Oldřich z Chlumu. „Chtěl almužnu. Co jiného?“

Panoš Ota se s Divišem na sebe krátce podívali, protože jim jejich pán rozhodně neříkal pravdu. A to bylo něco naprosto neobvyklého.

Oldřich z Chlumu si jejich pohledu samozřejmě všiml, a rychle se omluvil: „Vám dvěma také nic neunikne. Tak dobře. Přinesl mi jistou zprávu z domova. Oto, musíš se vrátit na Bezděz. Běž se připravit, odjedeš hned. Pak ti povím, o co jde. Ano, mám starosti, ale ty se týkají severních Čech. Já se bohužel vrátit nemohu, protože musím pro našeho panovníka zařídit jistou věc v Cáchách.“

„Já myslel, že jedeme za arcibiskupem do Kolína.“

„Tam taky. Ale kromě toho vezu list a ten musím osobně odevzdat Williamovi z Leedsu. To je komoří římského krále Richarda Cornwallského. Máme se setkat v Cáchách.“

„Odpusťte, pane, proč se v tom případě zdržujeme tady?“

„Den odpočinku přišel jistě velmi vhod nám všem. Oto, běž se připravit. A my, Diviši, budeme zítra pokračovat do Kolína.“

Na cestu zpátky do Čech se panoš Ota příliš připravovat nemusel. Do koženého vaku pečlivě složil náhradní plátěnou halenu, slavnostní kabátec, který byl jeho pýchou, a pár drobností. To bylo vše, co si na cestu do německých zemí vzal. Pak se posadil na kraj lůžka a čekal, neboť mu došlo, že s ním chce Oldřich z Chlumu hovořit důvěrně mezi čtyřma očima. A v tom případě nemělo cenu pobíhat před šenkem po dvoře. Koně si osedlá až pak.

Vrzly dveře a Oldřich z Chlumu vešel. Hlavu musel hodně sklonit, aby prošel, protože nadpraží vchodů byla ještě nižší než jinde. V ruce nesl plátěnou kabelu. Pečlivě za sebou zavřel a posadil se vedle něj. Hovořil polohlasně.

„Milý Oto, odjedeš, ale ne domů. Musíš se vydat do Cách, abys tam byl dříve než my. Tajně, nikdo o tom nesmí vědět.“

„Ani Diviš ne?“

„Ne. Já mu samozřejmě důvěřuji, ale znáš ho. Občas se chce blýsknout a pak všechno poplete. Je pravda, že někdy to vyšetřování pomůže, jenže tady nejde o vyšetřování, ale o nesmírně ožehavou politickou záležitost. Zájem našeho krále je věcí prvořadého významu. Pokud by se cokoli zhatilo, a bylo to naší vinou, budou padat hlavy. To neříkám jako slovní obrat. To je prostě realita.“

Ota přikývl a v duchu pocítil pýchu, protože bylo zřejmé, že jediný, komu jeho pán doopravdy důvěřuje a na jehož schopnosti se může spolehnout, je on.

„Ty mlčet umíš,“ pokračoval Oldřich z Chlumu a poprvé se nepatrně usmál. „Alespoň to tvrdí všechny holky, které jsi svedl, a ty rozhodně vědí, co říkají. Mám dojem, že i mě dokážeš občas oklamat, pokud jde o tuhle věc.“

„Tak to není,“ bránil se panoš Ota, a protože pochopil, že jeho pánovi se alespoň na chvíli vrátila dobrá nálada, odvážil se lehkého tónu: „Vy mne přece vedete k ctnosti, jaká zdobí křesťanského rytíře. Pokud tedy nějakou holku svedu, pak obvykle jen proto, abych pomohl v pátrání. Nechci však odpovědnost za své hříchy přenášet na vás, a proto o způsobech svého vyšetřování mlčím, i když se občas musím obětovat pro dobrou věc a proti své vůli zhřeším. Je mi to líto.“

„Opravdu, chudák k politování!“

„Tak to prostě je. Vy přece při pátrání rozdělujete úkoly. Vyslýcháte urozené, Diviš pátrá mezi spodinou a lotry a já mám na starosti sklepnice a jiné ženské svědky, počestné i nepočestné.“

„S těmi nepočestnými ti to jde rozhodně lépe,“ povzdechl si Oldřich z Chlumu. On nikdy chování svého pomocníka tak úplně neschvaloval, ale byl by pokrytec, pokud by odpovědnost sváděl jen na něj, protože Otovy metody byly při odhalování zločinců užitečné. Navíc musel uznat, že jeho pomocník nikdy žádné dívce neublížil, neboť si vybíral jen takové, které se chtěly nezávazně pobavit. Svět takový byl a existovaly důležitější věci než hlídat počestnost panoše Oty a dívek, které mu nadbíhaly.

„Ale to jsme zamluvili to důležité,“ připomněl, nicméně lehký úsměv mu z tváře nezmizel. „Vysvětlím ti celé zákulisí, milý Oto, abys pochopil, jak ožehavá záležitost to je. O situaci samozřejmě z doslechu víš, ale je nezbytné, abys to celé chápal naprosto přesně. Kdo ví, co tě doopravdy čeká.“

„Mohu hádat? Jde o to, že římská říše má už zase dva krále a oba se prohlašují za jediného a legitimního. A my musíme do toho hadího hnízda strčit ruku.“

„Správně. Když před pěti lety zahynul Vilém Holandský, mám pocit, že o uprázdněný trůn měl zájem i náš král Přemysl. Jenže je příliš mocný, a němečtí velmožové ho proto nepodpořili. V rozmezí tří měsíců si pak zvolili dva nové krále.“

„Nic ve zlém, ani jeden si tu korunu nezaslouží. Jsou cizinci a zájmy mají úplně jinde.“

„Přesně tak. A je tedy jasné, že na tomhle stavu může náš Přemysl jen vydělat. To dal jasně najevo už při jejich volbě. Nejprve byl v lednu roku dvanáctistého padesátého šestého zvolen Richard Cornwallský, jeden z nejbohatších velmožů křesťanského světa. Však také uplatil, koho mohl, aby ten titul získal. Kromě našeho krále. Přemysl je chytrý, nechal si volné ruce. Volit se mělo ve Frankfurtu, hovořím o tom, který leží na řece Mohanu. Jenže těsně před volbou město obsadily ozbrojené houfce Alfonse Kastilského, který se o ten trůn ucházel rovněž. A tak se volba konala před městskými hradbami a Richard Cornwallský dostal hlasy arcibiskupů kolínského a mohučského a navíc rýnského falckraběte Ludvíka. Dodatečně ho uznal i náš král. Jeho vyslance vedl Bavor ze Strakonic, Zdeslav ze Šternberka a pražský purkrabí Jaroš ze Slivna. Richard získal většinu, tedy čtyři hlasy. Jenže o čtyři měsíce později byl ve stejném městě zvolen Alfons Kastilský hlasy trevírského arcibiskupa, markraběte braniborského, vévody saského a našeho krále. Českou delegaci vedli stejní velmožové jako v případě první volby. I Alfons dostal čtyři hlasy.“

„O tom jsem slyšel. Zdeslavova neteř Margareta svého strýce na jednání doprovázela,“ přiznal panoš Ota. „Vyprávěla, že se tehdy všichni skvěle bavili. Zvláště když se ta volba slavila. U stolu se prý nepoznalo, kdo je arcibiskup nebo vévoda a kdo sklepník. Trevírský arcibiskup ji velice necudně obtěžoval.“

„Oto!“

„Promiňte, můj pane. Já jen chtěl říci, že se v té situaci celkem dobře orientuji.“

„Jenže není podstatné, kdo sváděl neteř pána ze Šternberka, ale kdo za oběma římskými králi stojí. Papežovi je bližší Richard Cornwallský, jenže Alfons Kastilský bojuje spolu s francouzským králem Ludvíkem ve Středomoří proti nevěřícím. Proto si ho papež Alexandr nemůže znepřátelit, a tak mlčí. Tím pádem není ani jeden římský král oficiálně uznaný církví. Alfons se o říši nestará vůbec a Richard se zatím podíval do Porýní jen jednou, a to jen proto, že tam má své obchodní zájmy. Německá šlechta se bouří, že se nikdo nestará o zemské záležitosti.“

„Zvolili si panovníka, aby jim nepřekážel, na obou volbách všichni vydělali, tak ať teď nenaříkají. Ale co my s tím?“

„V říši se musí udělat pořádek. Bezpráví a zmatky škodí všem křesťanům. Nu, a pokud to někdo může zařídit, pak je to náš Přemysl. Tohle chápou snad úplně všichni. Teď ti povím tajemství. I kdyby tě mučili, nesmíš ho prozradit. Richard Cornwallský a náš Přemysl se dohodli, že český král veřejně odmítne Alfonse Kastilského a začne hájit jeho zájmy. Za to mu Richard Cornwallský potvrdí z moci římského krále veškerá léna, tedy nejen dědičné země České koruny, ale i zisky v rakouském vévodství a Štýrsku, tedy to, co před dvěma lety dobyl po vítězství u Kressenbrunnu nad uherským králem Bélou.“

„Pane jo!“ hvízdl uznale panoš Ota. Uměl si spočítat, jak velké diplomatické vítězství by to pro českého krále bylo.

„Zpráva o tom ujednání však nějak unikla a dostala se do rukou francouzského krále. Tomu přítomnost Angličana v Porýní samozřejmě vadí a Ludvík udělá vše, aby Richardovy pozice oslabil a dohodu zhatil. Naším posláním je tomu zabránit. Tohle je úkol, který mi tlumočil purkrabí Ratmír na Přimdě. Náš král se obává, že má na svém dvoře zrádce. Musí to být někdo vysoce postavený, a nejspíše právě on vyzradil tajnou dohodu francouzskému králi Ludvíkovi. Proto jsem se svůj úkol důvěrně dozvěděl až na Přimdě. Jenže včera jsem zjistil ještě něco.“

„Od toho minority?“

„Ano, právě od něj. Není minorita, ale jméno ti zatím nepovím. Je to jeden ze stoupenců našeho krále v Porýní. Varoval mne, že se po Cáchách pohybují dva špehové francouzského krále. Proto tam odjedeš a musíš je odhalit dříve, než něco provedou. Zhruba za tři nebo čtyři dny tam dorazí zástupci našeho panovníka. Poselstvo vede Zdeslav ze Šternberka, Oldřich z Hradce a nový pražský biskup Jan z Dražic. S nimi nejspíše přijedu i já, pokud na mne v Kolíně počkají. Proto nepospíchám. Současně má dorazit římský král Richard Cornwallský, aby ujednání veřejně stvrdil.“

„Takže moc času nemám.“

„Ne, nemáš. A ještě něco. Tady jsem ti přinesl oděv. Abys byl nenápadný, budeš se vydávat za goliarda. Tihle toulaví studenti jsou v poslední době v každém větším městě a budeš tedy nenápadný. Dělají jen neplechy, to ti rozhodně půjde.“

„Jenže oni prý také svádějí počestné dívky,“ řekl se starostlivě staženým obočím panoš Ota. „Snad po mně nechcete, abych se stejně hanebně choval i já?“

„Biskup Jan z Dražic ti později dá odpustek. A já pohlavek, pokud si budeš ze mě dělat legraci. A ještě něco. Štolba ti k sedlu uvázal vak a v něm najdeš loutnu. Co bys to byl za goliarda, kdyby ses neživil zpěvem?“

„Budu-li se živit zpěvem, umřu hlady.“

„Nezpíváš špatně, to já mohu odpovědně posoudit. Ale abys neřekl, tady máš měšec se stříbrňáky. Pokud by se v Cáchách něco stalo a musel bys mi poslat zprávu, nebo bys potřeboval další peníze, zajdi do lékárny u brány Marschiertor. Jmenuje se U Zlatého jednorožce a vlastní ji mistr Alfons ze Salamanky. Ten jediný o tobě ví. Musíš se mu prokázat heslem. Řekneš, že chceš špetku šalvěje na bolest zubů pro panoše Otu. Meč nech tady, vezmeš si jen dýku, teď na chvíli nejsi rytíř! Bůh ať chrání tvé kroky!“

Zdenko Maršálek: „Česká“, nebo „československá“ armáda?

Publikace vůbec poprvé detailně mapuje národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí během druhé světové války a tím přináší na problematiku exilového vojska zcela nový pohled. Kromě Čechů a Slováků v něm totiž bojovala celá řada dalších československých občanů, jejichž významný podíl byl během dlouhých desetiletí z propagandistických důvodů marginalizován. Autor pracuje numerickými metodami, známými jako „historie v číslech“, zdánlivě chladný přístup ovšem kromě samotné faktografie odkrývá mnohé další otázky a širší souvislosti. Kniha reviduje některé mýty o zahraničním odboji a současně nabízí zamyšlení nad problematikou národnostní sebeidentifikace v multinacionálním prostoru českých zemí.

Zdenko Maršálek (1966) pracuje v Centru pro dějiny menšin Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., a pro Vojenský historický archiv Praha. Zabývá se především historií vojenství Československa a zemí střední Evropy v letech 1918–1945.

Knihu v edici 1938-1953 vydává nakladatelství Academia.

Ukázky z knihy:

Vojsko v exilu

Exilová armáda rozhodně nepředstavovala homogenní celek. Teze o jednotném duchu zahraničních jednotek a bratrství ve zbrani sice určitě nebyly pouhým propagandistickým mýtem, přesto je třeba říci, že se jednalo o vojsko velice rozmanité, složené z mnoha různých rekrutačních zdrojů a bezpočtu jednotlivců. Bezpochyby všechny spojovala společná služba v uniformě československého vojáka, společný boj proti nacistům a u naprosté většiny i myšlenka na obnovu samostatné republiky. Velkou část vojáků, zvláště těch, kteří uprchli z území okupované vlasti, charakterizoval aktivní přístup k životu a snaha formulovat a následně i obhajovat a prosazovat své názory – vždyť již samotné rozhodnutí k odchodu do exilu a ke vstupu do zahraničních jednotek bylo výrazně aktivním činem. Převážně dobrovolnický charakter armády navíc vojákům dával jistou legitimaci spolutvůrců zahraničního odboje a právo, aby byli vyslyšeni. Přirozeně poté docházelo k diskusím a střetům. Je důležité si uvědomit, jak na tehdejší Čechoslováky zapůsobily dějinné události, zvláště Mnichov, období druhé republiky a následná okupace. Mnozí z nich také kritizovali poměry prvorepublikové. Vojáci tedy bojovali za obnovení samostatného státu, ale současně bychom mezi nimi asi těžko našli někoho, kdo odcházel do odboje s představou prosté restituce republiky v její dřívější formě. Právě naopak, prakticky všichni, a to včetně profesionálních vojáků, měli méně či spíše více r evoluční názory na budoucí změny a nutnost nových přístupů. Škála představ byla velmi široká a mířila na obě strany pomyslného politického spektra, základní pojítko, tedy shoda co do nutnosti hlubokých reforem, však rozhodně existovalo. Problematika měla svůj rozměr politický, ale tím současně i národnostní, sociální a ideologický. Většina těchto otázek nebyla odkládána na poválečnou dobu a na rozhodnutí „národa doma“, jak hlásaly oficiální teze, ale naopak již v průběhu válečných let docházelo k profilaci jednotlivých proudů a k jejich vzájemným střetům, někdy dosti tvrdým.

Zcela viditelně se to projevilo při formování různých politických center a jejich průběžném zápase o dominanci nad celým zahraničním odbojem, své vlastní názory a antagonismy projevovaly ale i jednotliví prostí vojáci a menší skupiny.

Národnostní otázka byla tedy jenom jedním z mnoha problémů, s nimiž se zahraniční odboj a jeho armáda potýkaly, a nelze ji proto vidět odtrženě od celkové problematiky, jíž byla sice samozřejmou, ale jen dílčí součástí – což nijak neoslabuje její palčivost.

Národnostní otázka optikou „chladných čísel“

Danou materii, u pamětníků i zpracovatelů až příliš často zatíženou emočními vlivy a osobními hodnotovými preferencemi, jsem se pokusil uchopit ze zcela opačného konce – optikou „chladných“ numerických přístupů, blízkých metodám „historie v číslech“, známé jako kliometrie a používané spíše v oborech hospodářských a sociálních dějin. Průběžné sledování proměn a vývoje personální skladby exilového vojska přineslo nejen zajímavá konkrétní data, ale v důsledku poskytlo i nový pohled na vojsko jako takové a jeho organizační vývoj. Práce je tak do jisté míry průvodcem historií zahraničních jednotek viděných odlišnou perspektivou. Základními poznatky jsou nicméně konkrétní čísla národnostního složení, jejich proměny a následná analýza. I tato zjištění jsou pochopitelně jen jedním aspektem celé složité problematiky zahraničního vojenského odboje, přesto právě numerické zpracování umožnilo revidovat celou řadu mýtů a propagandistických polopravd, zatvrzele se držících nejen v povědomí širší veřejnosti, ale i v odborné historiografi i.

Přínos menšin a propagandisticky „nepohodlných“ skupin byl pro exilové vojsko nečekaně vysoký. V bojích u Kyjeva v roce 1943 tvořili plné dvě třetiny příslušníků 1. čs. samostatné brigády Rusíni a Ukrajinci, propuštění ze sovětských gulagů. Na Blízkém východě se tamní jednotka skládala více než z poloviny z vojáků židovského původu. Na konci roku 1943 počet vojáků, jejichž mateřštinou byla němčina, u jednotek v Británii přesáhl deset procent. V okamžiku, kdy tamní Československá samostatná obrněná brigáda na konci srpna 1944 odjížděla na francouzské bojiště, se plná třetina jejích příslušníků přímo hlásila k židovské konfesi. Během posledních osmi měsíců války celkové počty této brigády výrazně narostly, nové přírůstky ale ve své většině pocházely ze specifického pramene: v květnu 1945 byl každý třetí voják pozemních jednotek na Západě bývalým příslušníkem wehrmachtu. To je jen několik příkladů, jak dynamicky a překotně se exilové vojsko vyvíjelo a jak různorodé bylo jeho složení.

Během výzkumu jsem se pokoušel hledat odpověď na otázku, zda a do jaké míry je možné aplikovat byť jen nejzákladnější statistické metody v historickém výzkumu a jaké může tento přístup poskytnout konkrétní výsledky. Práce vychází především z dobových materiálů, které jsou komparovány s unikátní databází příslušníků československého zahraničního odboje, která díky elektronickému zpracování umožňuje prakticky libovolně kombinovat množství různých údajů, včetně souvislosti národnostních kategorií s některými kategoriemi sociologickými (věk, regionalita původu, povolání, konfese, zdravotní stav apod.). Během výzkumu se ovšem otevřela celá řada mnohem širších otázek, a práce tak kromě zpracování konkrétního tématu poskytuje i novou optiku vnímání vzájemného soužití několika národů a národností v jednom státě a problémů, s nimiž se potýkali příslušníci menšin v meziválečném Československu a v zahraničním odboji za druhé světové války.

© Zdenko Maršálek, 2017

ISBN 978-80-200-2608-8

Fredrik Backman: Co by můj syn měl vědět o světě

Vrávoravý pokus otce vysvětlit dvouletému synovi, jak funguje svět. „Tato kniha je především o snaze být dobrým rodičem. Protože chci, abys věděl, že jsem se vážně snažil úplně nejvíc, jak jsem uměl.“

Švédský spisovatel s vtipem stírá všechny úzkosti a nedostatky rodičů jednadvacátého století v knize plné upřímných obav a nepodmíněných vyznání lásky.

Fredrik Backman (1981) pochází ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky do švédských novin a na svůj blog. Proslavil se hned svým prvním románem Muž jménem Ove z roku 2012 (česky Host 2014), který vyšel zároveň s knihou Co by můj syn měl vědět o světě. Backmanovy knihy vycházejí ve třiačtyřiceti zemích a prodalo se jich přes sedm a půl milionu. Anglický překlad románu Muž jménem Ove se drží na předních příčkách žebříčku bestsellerů deníku The New York Times už přes rok, stejně jako německé vydání v žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel. Stejnojmenný film měl českou premiéru v listopadu 2016 a získal nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčný film.

I český překlad nové knihy vydalo nakladatelství Host, kde už před tím vyšly i jiné dvě Backmanovy knihy - Babička pozdravuje a omlouvá se (2015) a Tady byla Britt-Marie (2016). Na listopad pak chystá české vydání románu Medvědín, který vypráví o tom, co se může stát, když si na svá bedra naložíme tíhu snů ostatních lidí.

Ukázka z knihy:

CO BYS MĚL VĚDĚT O ZÁCHODOVÝCH SVĚTLECH NA FOTOBUŇKU

No. Takže já jsem tvůj tatínek. Mám dojem, že už to začínáš chápat. Až doteď ses jen tak vezl a nechával všechnu práci na nás, ale podle mých informací je ti už rok a půl, a tudíž jsi už dost starý na to, aby ses začal leccos učit. Různé fígle a tak. K tomu se stavím velmi pozitivně, to ti klidně říkám rovnou.

Protože chci, abys pochopil, že to rodičovství není zase taková sranda, jak to vypadá. Musíš toho spoustu řešit. Tašky s věcmi. Autosedačky. Ukolébavky. Rezervní rukavice. Hovínka. Hovínka především. Šílenou spoustu hovínek musíš řešit. Aspoň v prvním roce, to se ti fakt komplet celý život točí kolem hovínek.

Smyslové vnímání hovínka. Absence hovínka. Objevení hovínka. Aromatické vlastnosti hovínka. Čekání na hovínko. Zcela vážně, neumíš si představit, jak velkou část života začneš trávit čekáním na hovínko, jakmile si pořídíš dítě.

„Zkusíme to? Fajn! Tak co, povedlo se? Co? Cože říkáš? Nepovedlo? Do prdele. Neboj, neboj. Klídek, nepanikař. Kolik je hodin? Počkáme na to? Nebo riskneme, že tam stihneme dojet, než to přijde? Riskneme to! Fajn? Nebo ne fajn? Co když to přijde cestou? Máš pravdu. Dobře. Buď zticha, ať můžu přemýšlet! Tak jo, ale co když budeme čekat, a ono nic, co pak uděláme? Přece jenom to riskneme a pojedeme? Jenže pak to přijde cestou a budeme si říkat: ‚Krucinááál! Měli jsme jet rovnou, to bysme to stihli ještě před hovínkem!!!‘“

Chápeš? A takhle je to pořád, jakmile se jednou rozmnožíš. Celý všední den se odvíjí od logistiky hovínek. Začneš se o tom zcela bez zábran bavit s cizími lidmi. O konzistenci, barvě, časech dodání. O hovínku na prstech. O hovínku na textiliích. O hovínku, které zaleze do spár mezi dlaždičkami v koupelně. Začneš diskutovat o metafyzickém prožití hovínka. Rozebereš ho na akademické úrovni. Když švýcarští vědci oznámili v médiích, že našli dosud neobjevenou částici, která se umí pohybovat rychleji než světlo, a celý svět se ptal, co tuhle částici tvoří, všichni rodiče malých dětí se na sebe podívali a unisono si řekli: „Hovínko. To je úplně jasný, že hovínko.“

Ale nejhorší není ani tak hovínko jako takové. Naprosto nejhorší je, když nevíš. Když spatříš v obličeji dítěte drobné záškuby a jenom si říkáš: „Že by…? To vypadalo, jako by… ale možná se jenom zašklebila? Třeba si jenom… prdla? Ó, Bože na nebesích, jsme v letadle Ryan Airu, prosím, řekni, že to byl jenom prd!“ A pak musíš čekat těch pět vteřin. A je to nejdelších pět vteřin ve vesmíru, to ti garantuju. Mezi každými dvěma uběhne deset tisíc věčností a jedno bonvivánské francouzské drama. A potom, konečně, jako ve scéně z Matrixu, kdy se zpomalí čas, se dostaví smrad. A ten je jako rána mokrým pytlem betonu do obličeje. A následná cesta na záchod připomíná pochod vzpurných otroků do Kolosea, kde se mají utkat se lvem. Přísahám ti, že až odtamtud vyjdeš, budeš zakoušet stejný pocit jako válečníci porazivší barbary a navrátivší se do Říma, ale cestou tam budeš mít jen jediné jméno: gladiátor.

Až povyrosteš, budu ti vyprávět o úplně prvním hovínku. Prahovínku. O tom, které všechna miminka vyrobí během prvního dne po porodu. Je úplně černočerné. Jako by se vykadilo samo zlo. Nekecám.

Toto přebalení bylo mým Vietnamem.

No jasně, asi si říkáš, proč to vytahuju zrovna teď. Ale já jen chci, abys pochopil, jak spolu všechno souvisí. Hovínko je součástí světa, víš? A v dnešní době, kdy je tak důležité životní prostředí a udržitelný rozvoj, je třeba si uvědomovat, jakou roli hrají hovínka v širším kontextu. Jaký význam mají hovínka pro moderní technologie.

Protože abys věděl, svět nevypadal vždycky takhle. Byla doba, kdy nebylo všechno elektronické a na počítačích. Dokážeš si představit, že když jsem byl malý, mohlo se stát, že ses třeba koukal na film a nemohl sis vzpomenout, jak se jmenuje nějaký herec, a nedalo se to nijak zjistit! Jedině počkat do zítřka, zajít do knihovny a vyhledat si to. Já vím. Šílený. Nebo jsi chtěl třeba zavolat kamarádovi a na něco se ho zeptat, ale tůdle: po deseti zazvoněních jsi to musel položit s tím, že „hm, není doma“. Není d-o-m-a, chápeš to?

To byla jiná doba. Ale pak přišly všechny ty technologie. Internet a mobily a dotykové obrazovky a další srandičky, a to dostalo naši generaci pod hrozný tlak, jakmile jsme se stali rodiči, rozumíš? Všechny předchozí generace rodičů se mohly vymlouvat, že „nevěděly“. To tak rodiče dělávají. Tys pila víno, když jsi kojila? „Nevěděla jsem.“ Nechali jste nás snídat skořicové rolky? Sedět na zadním sedadle bez pásu? Brala jsi v těhotenství LSD? „Ale prosím tě, my jsme přece nic n-e-v-ě-d-ě-l-i. To bylo v sedmdesátých letech, však víš. Tehdy to vlastně ani nebylo nebezpečný!“

Ale moje generace ví, jasný? My víme VŠECHNO! Takže až v tvé výchově něco kiksne, budu za to moct já. Před právníky v životě neobstojím s tím, že jsem jednal v dobré víře. Mohl jsem si to přece vygooglit. Měl jsem si to vygooglit. Panebože, proč jsem si to nevygooglil?

Sakra.

Prostě jen nechceme udělat chybu. To je všechno. Z celé naší generace vyrostli specialisté na jednu nebo dvě věci. Máme e-shopy a daňové úlevy a konzultanty a osobní kouče a Apple Support. Nic nezkoušíme sami, zavoláme někomu, kdo se v tom vyzná. Příroda nás na vás nepřipravila.

A tak googlíme. Pročítáme diskuse. Voláme do zdravotní poradny, protože jste se málem praštili do hlavy o hranu stolu, a ptáme se, jestli to na vás mohlo zanechat „duševní následky“, protože nechceme riskovat, že až za šestnáct let dostanete pětku z matematiky, napadne nás: „Že by tenkrát dostal posttraumatický šok? Že by to bylo tím?“ Chápeš? Nechceme mít na svědomí, že místo abyste se učili, hráli jste si po nocích s debilníma paprskometama a létajícíma autíčkama!

Protože vás máme rádi.

Nic víc v tom není. Chceme, abyste byli lepší než my. Protože jestli naše děti nebudou lepší než my, jaký má vůbec všechno smysl? Chceme, abyste byli hodnější, chytřejší, pokornější, štědřejší a míň sobečtí než my. Chceme vám vytvořit ty nejlepší podmínky, na jaké se zmůžeme. A tak studujeme metody uspávání, chodíme na semináře, kupujeme ergonomické vaničky a tlačíme prodavače autosedaček ke zdi a řveme na ně: „Tu nejbezpečnější! Dejte mi tu NEJBEZPEČNĚJŠÍ, jasný?“ (Ale ne že bych tohle dělal já, nesmíš zase mámě všechno věřit.)

Sledujeme vaše dětství přes kamery tak, že vila z Big Brothera je proti tomu ztělesněné soukromí, chodíme na miminkovské plavání, kupujeme prodyšné funkční oblečky v genderově neutrálních barvách a prostě se strašně, strašně bojíme, že uděláme chybu. Protože velmi dlouho jsme platili za největší egoisty v dějinách lidstva, dokud jsme se nestali rodiči a neuvědomili si, jak jsme vlastně bezvýznamní.

Zjištění, že od tohoto okamžiku budeš dýchat výhradně plícemi někoho jiného, tě zasáhne tvrději, pokud na to nejsi připravený.

Chceme vás jenom chránit. Ušetřit vás všech zklamání, selhání a nešťastných lásek. Přitom nemáme páru, co vlastně způsobujeme, mít dítě je v mnoha ohledech podobné jako řídit bagr v obchodě s porcelánem. S nohou v sádře. S lyžařskou kuklou nasazenou obráceně. Opilí.

Ale zkoušíme to. Krucinál. Protože chceme být co nejlepší rodiče. To je všechno.

A tak googlíme. Všechno si googlíme.

A pečujeme o životní prostředí. Protože tuhle planetu jsme nezdědili po předcích, ale vypůjčili jsme si ji od svých dětí, a podobný kecy. My těm kecům věříme! Jsme ochotni se za ty kecy bít! Máme ty kecy na plakátech s indiánem! A tak kupujeme lepší auta. Třídíme odpad. Instalujeme na všechna světla malinké fotobuňky, aby se automaticky zhasla, když v místnosti nikdo není. A občas zajdeme příliš daleko. Děláme to s těmi nejlepšími úmysly, ale občas toho chceme moc. Někdy je moje generace prostě přehnaně ambiciózní, zkus to pochopit. A tak nějakého koumáka občas napadne nainstalovat světla s fotobuňkou na záchody v nákupním centru. Světla, která se zhasnou po třiceti vteřinách.

A tak tu stojíme. Ty a já. A hovínko. Potmě.

Nejsi ještě tak velký, abys viděl na olympiádě lidi zápasit v takovém tom řeckořímském stylu, ale zhruba tak nějak to vypadá, když sedíš na záchodě, najednou ti zhasne světlo a ty se ho snažíš rozsvítit. Takže si představ, jaké novátorské pojetí Labutího jezera musím vyseknout, abych rozsvítil, když mám v jedné ruce plínku těžkou jako činku a v druhé půl balení vlhčených ubrousků a balancuju na jedné noze, protože druhým kolenem podpírám přebalovací pult, abys z něj nespadl.

A právě teď, v této situaci, cítím, že moje generace to s tou ekologicky šetrnou technologií drobátko přepískla. Podle mě. Chápeš?

Myslím, že chápeš.

Jenom chci, abys věděl, že tě mám rád. Až budeš dospělý, pochopíš, že jsem ve tvé výchově udělal spoustu chyb. Vím to. Jsem s tím smířený. Ale chci, abys věděl, že jsem se snažil úplně, úplně nejvíc, jak jsem uměl. Nechal jsem na hřišti všechno. Vypustil jsem tam duši.

Googlil jsem, div jsem se z toho neposral.

Ale ta tma byla tehdy příšerná. A všude hovínko. Občas se člověk musí řídit instinktem. Naprosto upřímně, můžeš být rád, že jsme odtamtud vylezli živí.

SAKER MIN SON BEHÖVER VETA OM VÄRLDEN

Copyright © Fredrik Backman, 2012

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Helena Matochová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-122-3