Elizabeth Stroutová: Jmenuji se Lucy Bartonová

Lucy Bartonová vyrůstala v chudobě a izolaci na venkově v Illinois. Matka ji sice milovala, ale nedokázala ji ani její sourozence ochránit před hrubostí otce. Pro své rodinné prostředí se Lucy stala terčem posměšků ostatních dětí a jejím jediným přítelem byl osamělý strom v poli. Podařilo se jí však získat stipendium a naději, že studiem unikne drsnému prostředí a své minulosti. Snažila se stát spisovatelkou a zcela zpřetrhala vazby na rodinu. Po letech se ocitla na delší dobu v nemocnici a stále se nemohla zotavit. Pak ji přijela navštívit matka a Lucy s překvapením zjistila, že některá pouta se nepřetrhnou nikdy...

„Románem Jmenuji se Lucy Bartonová potvrzuje Elizabeth Stroutová své výjimečné postavení silné vypravěčky schopné ponořit se do složitého tkaniva mezilidských vztahů a rodinných vazeb jako málokdo jiný. Činí tak přitom s nebývalým soucitem, moudrostí a schopností hlubokého vhledu,“ napsala o knize Hannah Beckermannová v recenzi pro britský list The Guardian.

Elizabeth Stroutová získala Pullitzerovu cenu za román Olive Kitteridgeová (2008, česky vydala Jota 2010) podle kterého byl v produkci HBO natočen v roce 2014 čtyřdílný seriál. Je ale autorkou i dalších knih, kterých si povšimli čtenáři i kritika. Její povídky byly publikovány v mnoha časopisech včetně The New Yorker a O: The Oprah Magazine. Knihu Jmenuji se Lucy Bartonová zařadil New York Times Book Review ji zařadil mezi 100 knih roku 2016, které stojí za pozornost. V českém překladu ji vydává nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Jednou, teď už je to spousta let, jsem musela skoro devět týdnů ležet v nemocnici. Bylo to v New Yorku a přímo z postele jsem měla vyhlídku na Chrysler Building s její geometrickou září světel. Ve dne krása budovy pohasla, postupně se z ní stávala jen další velká stavba rýsující se proti modrému nebi, všechny budovy města se zdály malé, tiché, daleké. Byl květen a pak červen, a pamatuju si, jak jsem stávala u okna a dívala se na chodník dole a na mladé ženy – mého věku – v jarních šatech, které si vyšly o přestávce na oběd ven. Viděla jsem, jak při hovoru naklánějí hlavu a jak se jejich blůzky vlní ve vánku. Myslela jsem na to, že až se dostanu z nemocnice, už nikdy nepůjdu po chodníku, aniž bych děkovala za to, že jsem jedním z těch lidí; a řadu let jsem to dělala – pamatovala jsem si ten pohled z nemocničního okna a byla jsem šťastná za chodník, po kterém jsem kráčela.

Tak popořádku, je to jednoduchý příběh: šla jsem do nemocnice, aby mi odoperovali slepé střevo. Po dvou dnech jsem dostala normální jídlo, ale nedokázala jsem ho v sobě udržet. A potom se přidala horečka. Doktorům se nedařilo izolovat nějakou bakterii nebo přijít na to, co se děje. Nikdo nevěděl. Podávali mi nitrožilně tekutiny, jinou trubičkou do mě dostávali antibiotika. Všechno to bylo připevněné na kovovém stojanu na viklavých kolečkách, který jsem strkala vedle sebe, kdykoli jsem se někam pohnula, ale snadno jsem se unavila. Koncem června to cosi, co mě trápilo, ať to bylo cokoli, polevilo. Ale tou dobou už jsem byla v podivném stavu – doslova horečnatém očekávání – a byla jsem hrozně rozbolavělá. Doma jsem měla manžela a dvě malé dcerky; strašlivě se mi po mých holčičkách stýskalo a měla jsem o ně takový strach, až jsem se bála, že jen z toho je mi ještě hůř. Můj lékař ke mně přistupoval velmi citlivě a já jsem k němu cítila hlubokou vazbu. Byl to Žid s povislými tvářemi, který na svých ramenou nesl velkou bolest – jednou jsem ho zaslechla, jak vypráví sestře, že jeho prarodiče a tři tety byli zavražděni v táborech. Tady v New Yorku měl manželku a čtyři dospělé děti. Myslím, že mě ten milý muž litoval, a postaral se o to, aby mě holčičky – bylo jim pět a šest – mohly navštěvovat, pokud byly úplně zdravé. Jedna rodinná přítelkyně mi je přivedla do pokoje, ale když jsem viděla, jak špinavé mají obličejíky a vlásky, dostrkala jsem svou infuzní soupravu do sprchy, jenže tam začaly křičet: „Mami, ty jsi tak hubená!“ Opravdu se vyděsily. Seděly u mě na posteli a já jim sušila vlasy ručníkem a pak si kreslily, ale pořád na nich byla znát nejistota, takže každou chvíli přestávaly a volaly: „Mami, mami, líbí se ti to? Mami, podívej na ty šaty, co jsem nakreslila téhle princezně!“ Jinak ale mluvily málo, zvlášť ta mladší jako by nebyla schopná promluvit, a když jsem ji objala, viděla jsem, jak našpulila dolní ret a bradička se jí roztřásla; byla tak maličká a tak moc se snažila být statečná. Když odešly, nepodívala jsem se za nimi z okna, abych neviděla, jak odcházejí s mou přítelkyní, která je přivedla a která neměla vlastní děti.

Můj manžel měl samozřejmě spoustu starostí se zvládáním domácnosti a zároveň chodil do práce, takže neměl moc často možnost za mnou přijít. Při našem seznámení mi pověděl, že nesnáší nemocnice – otec mu tam zemřel, když mu bylo čtrnáct – a teď jsem si uvědomovala, že to myslel vážně. Nejdřív jsem byla v pokoji se starou umírající ženou; pořád volala o pomoc – zaráželo mě, jak jsou sestry lhostejné, protože ta žena volala, že umírá. Můj manžel to nedokázal snášet – tím chci říct, že za mnou nedokázal do toho pokoje přijít – a nechal mě přeložit na pokoj, kde jsem byla sama. Naše zdravotní pojištění tenhle luxus nepokrývalo, takže každý den odsával z našich úspor značnou částku. Byla jsem vděčná za to, že neslyším tu ubohou ženu křičet, ale byla jsem strašně osamělá, i když bych se styděla, kdyby to někdo zjistil. Kdykoli mi sestra přišla změřit teplotu, pokoušela jsem se ji nějak aspoň na pár minut zdržet, ale sestry měly moc práce, nemohly jen tak postávat a klábosit.

Asi tři týdny po tom, co jsem byla hospitalizovaná, jsem jednou pozdě odpoledne odvrátila oči od okna a zjistila, že na židli v nohách postele sedí moje matka.

„Mami?“ vyjekla jsem.

„Ahoj, Lucy,“ pozdravila mě. V hlase jí zněl plachý, ale naléhavý tón. Naklonila se a stiskla mi přes pokrývku nohu. „Ahoj, Pískle,“ usmála se. Neviděla jsem ji celé roky, a tak jsem na ni jen civěla; nedokázala jsem pochopit, proč vypadá tak jinak.

„Mami, jak ses sem dostala?“ zeptala jsem se.

„No, přiletěla jsem.“ Zakývala prsty a mně bylo jasné, že je mezi námi příliš mnoho emocí. A tak jsem jen také mávla a zůstala ležet. „Myslím, že budeš v pořádku,“ dodala stejně plachým, ale naléhavým hlasem. „Neměla jsem žádné sny.“

Jen z toho, že tu byla a oslovila mě mou dětskou přezdívkou, kterou už jsem roky neslyšela, jsem najednou pocítila teplo, připadala jsem si tak nějak tekutě, jako by všechno moje napětí, pevné a tuhé, bylo najednou pryč. Obvykle jsem se probouzela o půlnoci a pak přerušovaně podřimovala, nebo jsem až do rána bez spánku zírala z okna na světla města. Ale té noci jsem spala tvrdě a bez probouzení a ráno máma seděla na stejném místě jako předchozí den. „To je jedno,“ mávla rukou, když jsem se ptala. „Víš přece, že toho moc nenaspím.“

Sestry se nabízely, že jí přinesou lehátko, ale jen zavrtěla hlavou. Pokaždé, když jí to nějaká sestra znovu nabízela, vrtěla hlavou. Po nějaké době se sestry přestaly starat. Máma se mnou zůstala pět nocí, a zdřímla si vždycky jen na židli.

Během našeho prvního společného dne jsme si povídaly jen trhaně; myslím, že ani jedna z nás nevěděla tak docela, co dělat. Položila mi pár otázek o mých dcerách a já jsem odpovídala a obličej mi červenal. „Jsou úžasné,“ usmívala jsem se. „Jsou prostě úžasné.“

Na mého manžela se matka nezeptala ani jednou, i když – pověděl mi to do telefonu – to on jí zavolal a požádal ji, aby se mnou byla, on jí zaplatil letenku a nabídl jí, že ji vyzvedne na letišti: mou matku, která nikdy předtím letadlem neletěla. Navzdory tomu, že prohlásila, že si vezme taxíka, navzdory tomu, že se s ním odmítla setkat tváří v tvář, i tak ji manžel doprovodil a dal jí peníze, aby se za mnou dostala. Když teď seděla na židli v nohách mé postele, nemluvila ani o mém otci a já jsem se o něm také nezmiňovala. Moc jsem si přála, aby řekla: „Tvůj otec doufá, že už je ti líp,“ ale nestalo se to.

„Bylo hrozné vzít si taxíka, mami?“

Zaváhala, a já jsem skoro vnímala tu hrůzu, která ji musela zaplavit, když vystoupila z letadla. Ale jen zavrtěla hlavou: „Mám v puse jazyk a používám ho.“

Po chvilce jsem pronesla: „Jsem vážně moc ráda, že jsi tady.“

Usmála se a uhnula pohledem k oknu.

To bylo v polovině osmdesátých let, před mobilními telefony, a když zazvonil béžový telefon vedle mé postele a byl to můj manžel, máma to poznala, tím jsem si byla jistá, podle lítostivého tónu, kterým jsem pronesla: „Ahoj,“ jako bych se měla každou chvíli rozplakat. Tiše se zvedla ze židle a vyšla z pokoje. Předpokládala jsem, že se během té doby došla najíst do kavárny, nebo zavolala z automatu na chodbě otci, protože jsem ji nikdy neviděla jíst a krom toho bylo jasné, že o ni má otec strach – pokud jsem to pochopila, mezi nimi žádný problém nebyl – a potom, když jsem si promluvila s dětmi, poslala jim dvacet pusinek, pak jsem se zase položila na polštář a zavřela oči, a matka opět vklouzla zpátky do pokoje, protože když jsem oči otevřela, byla tam.

První den jsme si povídaly o mém bratrovi, nejstarším z nás tří sourozenců, který byl pořád ještě svobodný a žil doma s rodiči, ačkoli už mu bylo třicet šest, a o mé starší sestře, které bylo třicet čtyři a bydlela deset mil od rodičů s pěti dětmi a manželem. Zeptala jsem se, jestli má bratr práci. „Nemá práci,“ odpověděla matka. „Tráví noci se zvířaty, které mají být další den zabité.“ Zeptala jsem se, co že to říkala, a ona to zopakovala. „Chodí do Pedersonovic stodoly a spí vedle prasat, která mají být odvezená k řezníkovi,“ dodala. Překvapilo mě to a také jsem to řekla, ale matka jen pokrčila rameny.

A pak jsme si povídaly o ošetřovatelkách. Máma je okamžitě pojmenovala: Sušenka byla ta hubená, škrobená a afektovaná; Bolavý zub ta sklíčená postarší; Vážné dítě Indka, kterou jsme obě měly rády.

Byla jsem však unavená, a tak mi máma začala vyprávět příběhy o lidech, které kdysi znala. Mluvila způsobem, jaký jsem si nepamatovala, jako by se v ní celá léta hromadil tlak pocitů a slov a postřehů, hlas měla udýchaný a nejistý. Někdy jsem si zdřímla, a když jsem se probudila, žadonila jsem, aby mi to pověděla znovu.

Ale odmítla: „Ale ne, Pískle, potřebuješ si odpočinout.“

„Já odpočívám! Prosím, mami. Povídej mi něco. Vyprávěj mi cokoli. Pověz mi o Katie Nicelyové. Vždycky se mi líbilo její jméno.“

„No jo. Katie Nicelyová. Katie Pěkná. Bože, ta ale špatně skončila.“

Copyright © 2016 by Elizabeth Strout

Translation © Marcela Nejedlá, 2017

isbn 978-80-267-0830-8

Alena Mornštajnová: Hana

Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?

Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.

Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…

Alena Mornštajnová (1963) vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. Debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, který se dostal do užší nominace na Cenu Česká kniha 2014. Její druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Obě knihy vyšly, stejně jako nyní Hana, v nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Únor 1954

Hned druhý den ráno jsem tajně nakoukla do spíže, jestli na mě zbyl alespoň jeden žloutkový věneček, ale nenašla jsem ani drobek. Chvíli jsem uvažovala, že budu trucovat, ale pak jsem si řekla, že bych si taky mohla vytrucovat slíbený výprask od tatínka, a rozhodla jsem se rodičům velkoryse odpustit a tvářit se, jako by se vůbec nic nestalo. Z horní police jsem si vzala alespoň pár tvrdých perníčků na strouhání, kterými maminka sypala kynuté švestkové knedlíky, kaši a nudle. Schovávala je za kompoty a myslela si, že o nich nevím. Pak jsem našla pytlík s hrachem a předvídavě jsem ho zastrčila úplně dozadu.

V pátek Dagmarka nevstala z postele. Pobízela jsem ji, šťouchala do ní, tahala jí peřinu, ale všechno marné. Když se chytila za hlavu a začala pobrekávat, pochopila jsem i já, že je asi nemocná a do školy nepůjde. Seběhla jsem ze schodů do kuchyně a oznámila mamince, že Dagmarce je špatně a že mě taky začíná bolet hlava.

Maminka mi sáhla na čelo. „Najez se a mazej do školy,“ řekla a prstem ukázala na místo u kuchyňského stolu vedle tatínka. Otráveně jsem se posadila a zkusila zakašlat, ale tatínek se na mě výhružně podíval, a tak jsem toho raději nechala.

Ze školy jsem se vrátila v jednu hodinu odpoledne pořádně hladová, jelikož jsem v tom ranním zmatku zapomněla doma svačinu. Nikdo si mě nevšímal, protože Dagmarka měla vysoké horečky a nikoho z nás nepoznávala, pořád vykřikovala něco o zvoncích nade dveřmi a maminka jí s pomocí starého pana doktora Janotky dělala zábaly.

„Budou to příušnice,“ řekl pan doktor. „Připravte se, že je dostanou i ti dva.“ Ukázal na mě a na Otíka. Upřímně, když jsem viděla, jak je na tom Dagmarka mizerně, raději bych chodila do školy.

Pan doktor měl pravdu. Otík druhý den onemocněl taky, a bylo mu možná ještě hůř než Dagmarce. Pak k nám doktor chodil každý den a tvářil se dost znepokojeně, protože horečky neustupovaly, a i když ty dva pořád bolela hlava a slabostí nemohli vstát z postele, boule za ušima, typické pro příušnice, se neobjevily. Pan doktor jim zkoušel ohýbat hlavu k hrudníku, jestli nemají zánět mozkových blan, maminka už vyčerpáním a strachy plakala, tatínek se snažil pomáhat, jak se dalo, ale spíš se jen motal po kuchyni, a já jsem pořád čekala, kdy se taky rozstůňu.

Nakonec jsem neonemocněla já, ale maminka a tatínek, ale to už jsme věděli, že nejsme jediní, koho podivná nemoc postihla, protože nemocných ve městě přibývalo. Bylo jasné, že se jedná o nákazu a že je potřeba nemocné oddělit od zdravých, a protože v Meziříčí žádná nemocnice nebyla, převezli celou moji rodinu na infekční oddělení do okresního města.

„Běž k tetě Haně,“ řekla mi maminka. Tváře jí hořely, mluvila ztěžka a jazyk měla nezvykle hnědý. „Nezapomeň zamknout. A ne abys zase něco vyvedla.“ Pohladila mě po tváři a nechala se odvést do sanitky. Hlavu měla skloněnou a v očích netečný pohled, jaký jsem vídala u tety Hany. Posadila se vedle tatínka a opřela mu hlavu o rameno. Otevřel oči a zeptal se: „Natáhla

jsi hodiny?“ a zase oči zavřel. Maminka neodpověděla a sklopila víčka.

Pán v bílém plášti zabouchl dveře sanitky a já jsem zůstala stát sama na chodníku před hodinářstvím. Nebyl tam nikdo, kdo by mi zakázal jít na půdu, do sklepa nebo třeba k řece. Nikdo, kdo by mě měl rád.

Vyšla jsem do schodů, posadila se na gauč v prázdné kuchyni, která byla najednou hrozně veliká, a zaposlouchala jsem se do hlasitého tikání hodin. K tetě Haně se mi vůbec nechtělo, ale co mi zbývalo? Odhodlaně jsem se nadechla a najednou se mi zdálo, že jsem z horního patra zaslechla šoupavé zvuky. Strnula jsem, schoulila jsem se do rohu kuchyňského gauče a přitáhla si na klín polštář. Ne, to se mi opravdu jenom zdálo. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nikdy nebyla doma úplně sama. Natáhla jsem se po tašce s věcmi, kterou mi ještě pomohla nachystat maminka, a znovu jsem zaslechla ty zvuky. Jako kdyby někdo chodil po půdě. Vystřelila jsem z kuchyně, dole u dveří jsem jenom strhla kabát z věšáku, boty jsem popadla do ruky a upalovala ven. Až na náměstí jsem si vzpomněla, že jsem nezamkla.

Teta Hana bydlela v domě, ve kterém se ona i moje maminka narodily babičce Else a dědečkovi Ervinovi. Čtyři velká okna směřovala na náměstí a já jsem tetě záviděla, že se může posadit na široký parapet a sledovat lidské hemžení pod sebou. Náš dům byl sice dvouposchoďový, ale kdybych chtěla vidět dál než do úzké uličky, musela bych vylézt na půdu, odkud se dalo přehlédnout celé město, a tam jsem já samozřejmě nesměla. Zároveň mi bylo úplně jasné, že teta Hana se z oken nikdy nedívá, protože lidi nemá ráda a vůbec ji nezajímají.

Schod po schodu jsem stoupala k tetinu bytu a představovala jsem si, jak se bude tvářit, až jí řeknu, že u ní mám na pár dní zůstat. Radost mít nebude, tím jsem si byla jistá. Byla tak zvyklá na svoji samotu, že zapomínala mluvit. Z bytu vycházela jen na nutné nákupy nebo na zřídkavé návštěvy u mojí maminky. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli ví, jak se jmenuju. Nevzpomínala jsem si, že by mě kdy oslovila. Určitě ne – vždyť na mě nikdy nepromluvila.

Zazvonila jsem u dveří bytu, ale nic se neozvalo. Stiskla jsem zvonek ještě jednou, tentokrát pořádně. Uvnitř bylo pořád ticho. Přitiskla jsem ucho na dveře. To bych musela mít velikou smůlu, kdyby teta zrovna nebyla doma. Zkusila jsem

stisknout kliku. Bylo odemčeno.

„Teto?“ zavolala jsem do pootevřených dveří, ale nic se neozvalo. „Teto, to jsem já, Mira. Maminka mě za tebou poslala.“ Napadlo mě, že teta sedí u stolu, zase má v očích ten podivný výraz a vůbec nevnímá. Vešla jsem tedy do předsíně, nakoukla do kuchyně a nakonec do ložnice.

A tam jsem ji našla. Ležela v posteli oblečená tak, jak chodívala k nám, i černý šátek měla uvázaný, i když jí teď sklouzl z bílých vlasů na ramena. Ležela na zádech, podivně prohnutá, jako kdyby ji sevřela bolestivá křeč, bradu měla zakloněnou dozadu, oči otevřené a z pootevřených úst jí vycházelo podivné chrčení.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Postoupila jsem o dva kroky dopředu. „Teto?“ Ale to už jsem viděla, že teta má v obličeji

stejnou barvu jako Dagmarka. Oči měla zakalené a celá se třásla – ještě víc než já, když jsem spadla do ledové vody.

„Maminko,“ vykřikla najednou. „Maminko, věděla… věděla jsem, že se vrátíte.“ Prudce zavrtěla hlavou ze strany na stranu. „Oni tady nejsou, nejsou tady.“ Z očí jí tekly slzy. Tolik slz jsem neviděla ani u Otíka, a ten se uměl vztekat.

Nevím, co mě vyděsilo víc, jestli to byly prudké záchvěvy horečky, bolestivé křeče, výkřiky, nebo slzy. Proběhla jsem bytem, seběhla ze schodů a venku na chodníku chytila prvního člověka, který procházel kolem, a zoufale jsem se mu pověsila na rukáv. „Co mám dělat, co mám dělat? Tetě je hrozně špatně.“ Abych své prosbě dodala na vážnosti, dodala jsem: „Je omdletá.“

Pán v dlouhém kabátě mě dost nešetrně odstrčil a o kousek poodstoupil. Tou dobou už bylo jasné, že se městem šíří nákaza. V bezpečné vzdálenosti se zastavil a zeptal se: „Kde je?“

„Tady, v patře. Je tam úplně sama a já nevím, co mám dělat.“

„Pojď za mnou,“ řekl a vešel do otevřených dveří pekařství.

„A na nic nesahej.“

Uvnitř bylo teplo a ve vzduchu voněl chléb. Ten chléb, který si sem chodívala kupovat teta Hana, ukrajovala z něj tenké krajíčky a nosila je po kapsách.

Pán v dlouhém kabátě si nevšímal nespokojených pohledů zákaznic stojících v řadě, šel rovnou k pultu a zeptal se prodavačky: „Máte tady telefon?“

„Služební,“ odsekla mu žena. „Tady nejste na poště.“

„Zavolejte záchranku,“ řekl můj pomocník. „Ta malá vám řekne jméno a adresu.“

Prodavačka chtěla něco říct, ale muž na ni zařval: „Nebo se nejdřív chcete jít na tu nemocnou podívat sama?“

Lidé ve frontě ucouvli do bezpečí. Nevím, jestli se víc báli nákazy, nebo rozzlobeného muže. První, co mě napadlo, bylo, že jsem měla veliké štěstí, když jsem se chytila právě jeho rukávu. Určitě mi poradí, kam mám jít, když jsem zůstala úplně sama. Najednou jsem se cítila bezpečněji.

Dvě ženy opustily své místo v řadě, obloukem nás obešly a pospíchaly pryč. Nadiktovala jsem tetino jméno a prodavačka odešla do zadní kanceláře telefonovat. Mě poslali čekat před tetin dům.

Sanitka přijela během chvilky. Otevřely se přední dveře a ven se vybatolil tlustý doktor. Podíval se ke schodům, odevzdaně vzdychl, kolébavým krokem zamířil k domu, znovu se zastavil, zhluboka se nadechl a s tichým zaklením zmizel vevnitř. Tetu vynesli na nosítkách. Věděla jsem, že je ještě naživu, protože prostěradlo, které přes ni přehodili, se celé třáslo. Nosítka naložili do auta, tlustý doktor se s funěním vydrápal dovnitř, zabouchl za sebou dveře a sanitka několikrát naprázdno zavrčela, vyfoukla smradlavý šedivý oblak a kodrcavě se rozjela.

Dívala jsem se za bílým autem a čekala jsem, kdy se objeví pán v dlouhém plášti, abych ho znovu požádala o radu. Ale už se neukázal.

Dobrých deset minut jsem přešlapovala na chodníku a začínala mi být pořádná zima. Pochopila jsem, že mi nikdo nepomůže, že si budu muset sama najít někoho, kdo se mě ujme.

První, kdo mě napadl, byla moje zlatovlasá kamarádka Jarmilka Stejskalová. Její stejně světlovlasá maminka na mě byla vždycky moc hodná. Určitě u nich budu moct pár dnů zůstat.

Znovu jsem stála před cizími dveřmi a sahala po klice s prosbou o pomoc. Tentokrát se otevřely po prvním zazvonění, ale pootevřely se jenom na škvírku.

„Ahoj, Miro, Jarmilka dnes ven nepůjde.“

„Já nejdu za Jarmilkou. Maminku a tatínka odvezli do nemocnice a já jsem zůstala sama. Nemohla bych zůstat u vás, než se vrátí?“

Škvíra ve dveřích se ještě zmenšila. „Teď to zrovna nejde. Jsme všichni nějací nachlazení, mohla bys to chytit.“

„Kam mám jít?“ zeptala jsem se, ale dveře už byly zavřené.

Rozhlédla jsem se po ulici. Světla v oknech se začínala rozsvěcet, za záclonami a závěsy se občas mihla postava, ale široko daleko nebyl nikdo, koho bych znala. Pomalu jsem vykročila domů, ale při vzpomínce na zvuky připomínající kroky, které jsem zaslechla z půdy, jsem šla stále pomaleji a pomaleji. Minula jsem výlohu hodinářství, setmělou přibývajícím časem, zastavila jsem se před vchodovými dveřmi a čekala, jestli se něco stane. Nestalo se vůbec nic, jen světla na ulici ubývalo a kromě zimy jsem začínala pociťovat i strach z blížící se noci.

Alespoň zamknu, řekla jsem si. A pak mi nezbyde než zaklepat u sousedů a požádat je o radu. Půjdu od domu k domu, snad mi někdo pomůže.

Měla jsem plán, a to mi dodalo odvahu. Stiskla jsem kliku. Byla jsem si jistá, že nebudu muset vejít dovnitř, protože jsme klíč obvykle nechávali v zámku. Bude stačit sáhnout na druhou stranu dveří, rychle ho vytáhnout, znovu dveře zabouchnout a zamknout. Hmátla jsem na vnitřní stranu dveří, jenomže klíč v zámku nebyl. Jak je to možné? Byla jsem přesvědčená, že jsem ho tam viděla. Musí tedy viset na věšáku pár kroků za dveřmi.

Nakoukla jsem do tmavé chodby. Bála jsem se rozsvítit, abych nepřilákala pozornost vetřelce, jehož přítomnost jsem jen tušila. Ze zešeřelé ulice za mými zády přicházelo slabé světlo a můj stín byl najednou tak dlouhý, že dosahoval až k úzkému schodišti a s každým mým krokem stoupal do schodů. Věšák v přítmí nebyl skoro vidět. Kdybych nevěděla, že na něm visí tatínkův zimník, myslela bych si, že se ke stěně tiskne černá postava. Co když tam opravdu někdo je?

Zastavila jsem se a snažila se ve tmě zahlédnout klíče. Najednou ke mně dolehly zvuky kroků, byly stále blíž a blíž a k mému stínu na schodech se připojil další. Nesnažila jsem se ani rozpoznat, odkud přichází, otočila jsem se a chtěla jsem vyběhnout ze dveří. Kroky se však neblížily z patra, jak jsem si myslela. Patřily postavě, která mi teď zatarasila cestu ven. Pokusila jsem se kolem ní proklouznout, ale chytila mě za rameno. „Miro! Ty jsi mě ale polekala.“

© Alena Mornštajnová, 2017

© Host – vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-940-4

Robert Ryan: Záhada mrtvých mužů

Zajatecký tábor. Místo plné lží, intrik, nemocí, hladu a vší. Dokáže odtud doktor Watson uniknout a navíc rozluštit záhadu mrtvých mužů? Nakladatelství Plus vydává v pořadí už třetí případ doktora Watsona.

Píše se rok 1917 a doktora Johna Watsona, přítele a spolupracovníka Sherlocka Holmese, stále drží v německém zajateckém táboře, kde major pomáhá ošetřovat britské zajatce. Jelikož Spojenci blokují dodávky do Německa, v táboře se stále nedostává jídla, a když je zavražděn jeden z nově příchozích vězňů, všichni se domnívají, že to bylo právě kvůli jeho přídělům od Červeného kříže. Watson si tím už tak jistý není. Ne vždy je všechno takové, jak to na první pohled vypadá, a Watsonovi se do mysli pomalu vkrádá podezření, že vražda má kořeny jinde. Jakmile je odhalen plán útěku v majorově okolí, je Watson držen v izolaci. Dojde mu, že uhodil svým podezřením hřebíček na hlavičku. Jestliže má Watson rozkrýt ohavný zločin, který se v táboře odehrál, musí z něj utéci dříve, než bude umlčen navždy. Potřebuje jen pomoc svého přítele Holmese…

Anglický autor Robert Ryan (* 1963; známý též pod pseudonymem Tom Neale) se narodil v Liverpoolu. Po studiu přírodních věd se chtěl stát učitelem, ale místo toho nastoupil jako mechanik závodních aut. Aby závislosti na vůni závodního oleje nepropadl nadobro, odešel po dvou letech přednášet přírodní vědy do Kentu, a tehdy také začal koketovat se žurnalistikou. Jeho články o Alanu Moorovi a Franku Millerovi otiskl magazín The Face a zanedlouho už Ryan psal pro GQ, Guardian, Sunday Times nebo Telegraph. Později přijal stálé místo v Sunday Times, kde měl na starosti články o cestování. Jeho první román Underdogs vyšel roku 1999 a po něm následovala celá řada knih, v nichž Ryan nezapře svou vášeň pro historii a dobrodružství. Od roku 2013 vydal již čtyři detektivky s doktorem Watsonem v hlavní roli.

První díl série nazvaný Krajinou mrtvých mužů (Dead Man’s Land) vyšel česky v Plusu v roce 2015, druhý díl Mrtví nikam neutečou (Dead Can’t Wait) potěšil české čtenáře o rok později. 

Ukázka z knihy:

1917 / Prolog

Zajatecký tábor Harzgrund, Německo

Někdy mrtví mluvili příliš. Když si proklestili cestu, stala se z nich změť hlasů – spousta úst se překřikovala v touze, aby je vy-slechl. Což samozřejmě znamenalo, že ani jednomu nerozuměl; on, malý, bezvýznamný prostředník stále uvězněný ve smrtel­ném těle. Ten hluk mu připomínal řev vichřice nad Atlantikem, která potopila parník Naronic – vyplul z Liverpoolu a mířil do New Yorku – a zabila všech čtyřiasedmdesát pasažérů včetně jeho otce. Právě tatínek se k němu vrátil jako první, když mu bylo sotva šest, aby zpravil svého syna o tom, že má dar a může fungovat jako brána do sféry mrtvých. Ale v poslední době se brána ucpala a začal kolem ní vládnout chaos.

Předpokládal, že za to může čistě počet nově zesnulých, kteří jí každý den procházejí. Často si představoval vstup do posmrt­ného života, dlouhou řadu stříbrných duší očekávajících, až bu­dou vpuštěny. Hotové armády. Spousta z nich je stále bezradná a zmatená a nechce si připustit, že překročila práh a již nikdy ne­bude čelit strádání a utrpení války. Avšak smrt, když ji přijmete, znamená naprostou svobodu. O tom nepochyboval. Nelitoval mrtvé. Někdy jim záviděl.

Zjistil, že naprostá izolace od okolí zvyšuje šance úspěšného spojení. Takže v místnosti osvětlené jedinou svíčkou začal no­sit černou kápi, kterou mu jeden sluha ušil ze silného hedvábí. Bůh ví, kde ho ten muž sehnal, ale dotyk látky na kůži ho uklid­ňuje a pomáhá mu uvolnit se, když kolem něj drmolí hlasy, až jeden z nich zjistí, co je zač – pozemský přítel –, a uvolí se skrze něj promluvit.

Dnes večer s médiem seděli kolem stolu tři další muži, dva přesvědčení a jeden skeptik. Toho posledního přiměla k tomu, aby se rozloučil s deseti táborovými markami, možnost slyšet svého bratra, kterého zabili na Sommě. Věděl, že ať už s ním naváže spo­jení kdokoliv, bude se jednat o obyčejného člověka, zástupce masy bez tváře. S ním se nebude bavit nějaký vůdce divochů ze Severní Ameriky, Petr Veliký, Napoleon nebo Nefertiti. On jedná s Kdož­kolvěkem, s lidem prostým a tvrdě pracujícím, s vojáky a sluhy.

Napínal uši ve snaze něco rozpoznat v kakofonii vířící kolem jeho hlavy. Tu a tam útržky smíchu, ne veselého, ale s nádechem krutosti. Možná si ho dobírají. Vysmívají se mu za jeho chabé po­kusy proniknout do světa, kde pro živé není místo.

Povytáhl si kápi, otevřel jedno oko a díval se dolů na stůl, kde se stékala krev. Bylo zde dost i pro toho nejhladovějšího ducha. Sáhl po sklenici čiré tekutiny před sebou a otřásl se při představě, jak bude chutnat a pálit. Jako by pil petrolej. Ale patří k rituálu, který si vytvořili.

„Připíjím na zdraví těm na druhé straně, kteří se s námi spojí!“

Tři muži se napili. Jednomu se udělalo zle. Poté se kolem stolu rozhostilo ticho a každý se hluboce ponořil do vlastních před­stav a nadějí. Médium si znovu stáhlo kápi.

Potom ten pach.

Cukalo mu z něj v nosních dírkách. Páchl pronikavě a rozhod­ně ne příjemně. Čišely z něj jeskyně hluboko pod zemí, lávové příkrovy a horké plyny. Vždy představoval první znamení, že se dostal na druhou stranu.

„Kruci, co je to za smrad?“ zeptal se skeptik.

„Pst,“ okřikl ho další. „To jsou pekelný ohně.“

Neexistuje žádné peklo ani věčné zatracení; na tom mrtví ne­ochvějně trvali. Tudíž neměl tušení, kde se ty výpary berou. Ale skutečnost, že i jeho společníci výrazný pach vnímají, je dobré znamení.

„Portýr,“ řekl hlas a on z toho trochu poskočil.

„Budete muset mluvit hlasitěji,“ dovolil si. „Jsme tu všichni přátelé a přesvědčení.“

„Portýr!“

„Říkáte, že jste byl portýr? Myslím v tomto životě.“

„Perapear.“

„Perapear? A jak jste se jmenoval křestním jménem, pane Pe­rapeare?“

Odfrknutí. Ano, opovržlivé odfrknutí.

„Ne.“

Hned věděl, že ten muž – protože to byl jednoznačně muž – se nějak vrátil do víru duší, jako větvička, kterou vítr sebral z břehu a svál do řeky. Požádal své souputníky o trpělivost.

„Papír.“ Jednalo se o tentýž hlas, ale tentokrát zněl jasněji, jako by jeho nositel přišel blíž. Mohl by mu stát za zády a důvěrně se k němu naklánět.

„Papír?“

„Pero a papír.“

„Chcete, abych si vzal pero a papír?“

„Ano.“

Vždy je měl po ruce a cítil, jak mu je pomocníci přisunuli. Měl zkušenost s automatickým psaním, ale obvykle touto metodou nekomunikoval. Napadlo ho, že mu ten muž chce sdělit něco, co nehodlá svěřit pouhým – a často špatně slyšeným či pocho­peným – slovům.

„Jste voják? Britský voják?“

„Ano.“

„Jak se jmenujete?“

Ticho. I to se někdy stávalo. Jako by tam, kde jsou, na starých jménech už nezáleželo. Nebo je prostě zapomněli. Zkusil to jinak.

„Kdy jste přešel?“

Odpovědi nerozuměl. Zachvátil ho pocit paniky, že ho znovu ztratí. Vzal kratičký špaček tužky a opatrně ho přiložil na horní okraj první strany zápisníku. „Mám psací potřeby.“

Cítil, jak jím jako horečka projela vlna tepla, a uvědomoval si, že někdo či něco vtrhlo do jeho těla. Snažil se uvolnit a nechat návštěvníka konat dle libosti. Věděl, že mu nechce ublížit. Svět duchů je někdy rozpustilý či uštěpačný, ale nikdy doopravdy podlý.

Ruka mu samovolně cukla a kolem stolu slyšel lapání po de­chu. Uvědomil si, jak tužka začala jezdit po papíře, trhaně, jako by ji vedlo dítě. Písmo bude bezpochyby roztřesené, ale tady nejde o krasopis. Jak často člověk dostane vzkaz od mrtvého? pomyslel si. Médium se upřeně soustředilo na to, aby udrželo dech v klidu a srdce mu nebilo jak splašené, byť cítilo, jak v něm narůstá vzrušení. Během pár minut naškrábalo pět stránek a po­tom náhle přestalo. Zvuky v uších ustaly a následovalo hučení hlasitého ticha.

„Haló?“

Žádná odpověď. Brána do říše mrtvých se pro dnešní noc uzavřela.

Ještě chvíli vydržel, sundal si kápi a čekal, až oči přivyknoumihotání slabého světla svíčky, a potom se pokusil rozluštit, co duch napsal svou chvějící se rukou. Jednalo se o sled patrně ná­hodných slov bez jediné věty, která by dávala smysl, což neby­lo neobvyklé; kanály z onoho světa někdy potřebovaly čas, aby spojení běželo hladce. Jenže se ani nepodepsal. Kdo to byl, ten­hle neznámý voják? Tam jména možná důležitá nejsou, ale na téhle straně propasti na nich pořád záleží. No dobře, pomyslelo si médium, dostane ho z něj příště.

Sice to ještě nevědělo, ale to jméno mu přinese smrt.

Právě řinčení řetězů a skřípání pantů onoho lednového rána přitáhlo majora Johna Watsona k oknu ošetřovny. Kovová brá­na Offizierlageru Krefeld II se otevřela a Watson sledoval, jak jí v doprovodu prošedivělého Feldwebela Krebse prochází další přírůstek. V táboře se noví vězni tak brzy po začátku roku ob­vykle neobjevovali. S tím, jak se vojska na západní frontě stáhla, měly dodávky nových tváří – a s nimi poslední novinky o válce a domově – tendenci vyschnout až do nevyhnutelných jarních ofenziv, které vždy přinesly značný nával v zajateckých tábo­rech na obou stranách.

Nováček za sebou tahal nohy, i když měl pevné boty – mno­ho vězňů donutili nosit dřeváky –, a ramena měl svěšená. Tašku s osobními věcmi tiskl pevně k hrudi a beze slova se řídil poky­ny Feldwebela, aniž se porozhlédl či si vůbec všímal svého nového domova. Jeho tvář vypadala podivně nehybná, jakoby ochrnutá nebo potažená tělovou maskou. Člověk nemusel být doktor ani detektiv, aby poznal, že před ním kráčí zlomený muž. Krebs ho odvedl do bloku 2, který tvořilo spodní patro budovy ve tvaru U s ubikacemi důstojníků, a hnal ho jako ovčácký pes své stádeč­ko, dokud nezmizeli uvnitř.

Watson se otočil zpět na oddělení. V ranních ordinačních ho­dinách prohlédl nespočet vězňů s drobnými obtížemi, ale toho dne u něj leželi jen čtyři hospitalizovaní pacienti: jeden s oškli­vým vředem, další s podezřením na tuberkulózu, jeden s omrz­linami od snahy podhrabat se pod plotem za nejchladnější noci v roce a vojín Martins, kterého ostatní podezřívají, že simuluje. Koneckonců ošetřovna představuje v zajateckém táboře jedi­nou místnost, v níž se nepřetržitě topí a vždy má připravenou zásobu dřeva. Takže působí jako magnet na ty, kdo chtějí strá­vit chvilku v teple.

V hlavních kasárnách – přebudovaných stájích kdysi velkého statku – muži začali v novoročních mrazivých dnech pálit své kavalce. Od té doby bylo lednové počasí většinou vlídné, přes­to však muži toužili po pár hodinách na ošetřovně. Nicméně Watson dospěl k závěru, že Martinsovy příznaky jsou rozhodně skutečné, protože zmeškal nedělní fotbalový západ proti Něm­cům. Neuměl moc dobře hrát, ale dozorci, který byl tak hloupý, že se dostal k míči, dokázal obratně dupnout na kotník nebo ho nakopnout do holeně. To pro něj byl zlatý hřeb týdne.

„Nuže, Martinsi,“ zeptal se Watson, „nějaké zlepšení?“

Martins, chlapík mezi třiceti a čtyřiceti s ostře řezanými rysy, byl vojenský sluha, náležel tedy k nedůstojnickým hodnostem, které tu drží, aby se staraly o důstojníky. Sluhové měli svá vlastní kasárna a nebyli o moc víc než lokajové, jen s většími zásluhami. Jinou možnost pro nižší hodnosti představovaly nucené práce v německých továrnách, kamenolomech nebo solných dolech. Stížnosti se tudíž moc nevyskytovaly.

„Pořád se nemůžu postavit, majore. Místnost se se mnou za­točí a spadnu. Jako bych zrovna slezl z kolotoče. A vidím ty zá­blesky.“ Prsty naznačil přerušované návaly barevného světla, které ho sužovaly.

„To dělá ta migréna.“ Watson určil, že trpí Ménièrovou ne­mocí, pravděpodobně způsobenou granátem, který Martinse vyhodil z jeho zákopu do krajiny nikoho, kde ho zajali Němci. Ne že by tato diagnóza jednomu či druhému pomohla. Pro ná­hlé vysilující ataky závratě, nevolnosti a s tím spojené zrakové problémy neexistovala léčba.

„Nic mu není, majore,“ řekl kapitán Tyrell, muž s hroznem ošklivých boláků, které mu na zadku zářily tak jasně, že moh­ly sloužit jako veřejné osvětlení. „Než jste přišel na vizitu, lítal tu jako blázen.“

Watson na Martinse tázavě zdvihl obočí.

„Přichází to a odchází.“ Vojín ztišil hlas. „Pravda je taková, že se jim nelíbí ležet na oddělení s řadovým vojákem, pane. Myslí si, že by měli mít oddělení jen pro důstojníky.“

„Štěstí, že vůbec nějakou ošetřovnu máme.“

Tohle byl Watsonův třetí zajatecký tábor. Chytili ho v krajině nikoho ve Francii poté, co ho u Flers výbuch vymrštil z tanku. Od-tud ho převezli do polní nemocnice za německou frontou, po­tom do obrovského sběrného a přechodného zařízení na belgic­ké hranici, pak do převážně francouzského tábora u Kolína nad Rýnem a nakonec se připojil ke svým krajanům v Krefeldu II. Ten byl ze všech tří zdaleka nejpřívětivější a nejlépe vybavený. Velitel Halbricht dokonce nechal vězně postavit divadlo, a ač­koliv přídělů dostávali zoufale málo, zařídil, že alespoň jedno jídlo denně obsahuje něco víc než vodu z brambor a slupky tu­řínu. Stejně však bylo lepší neptat se na původ masa, které ku­chyň vydávala.

„Hrajete tenis, Martinsi?“ zeptal se Watson.

„Tenis?“ odpověděl s jistou dávkou nedůvěry. „Pocházím z Bermondsey, pane.“

„Myslím, že můžeme natáhnout síť tam, kde ten Kanaďan tré­nuje trojskoky. Vyzkoušíme koordinaci oka a míčku. Znovu vám vytrénujeme mozek.“

„Tak to hodně štěstí,“ zamumlal Tyrell.

Watson se přes prázdné postele podíval na důstojníka, ale vyřčená slova mu ze rtů odnesl poryv větru, který se spolu se suchým listím vehnal dovnitř otevřenými dveřmi. V nich stál Feldwebel Krebs spolu s nadporučíkem Barnesem z bloku 2. Na ramenou jim visel ten nový vězeň. A podle toho, jak vypadal, zrovna smrtelně krvácel.

Copyright © Robert Ryan 2015

Translation © Kateřina Bártová, 2017

Cover Design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0617-0

Ingrid Hedström: Vražedná diagnóza

Jedné listopadové neděle roku 1978 poslala matka svého třináctiletého syna přes dvůr do dřevníku pro koš dřeva, protože potřebovala rychle přiložit. Jenže Mikael se už nikdy nevrátil...

O třicet let později se diplomatka Astrid Sammilsová vrátila do venkovského domu svých předků, který zdědila po osamělém strýci Larsovi. V jeho věcech našla čepici, která podle toho, co jí utkvělo v paměti, patřila nezvěstnému chlapci. Okamžitě v ní vzklíčilo podezření, že dobrácký podivín Lars měl možná s Mikaelovým zmizením něco společného. Nebo by si to alespoň lidé i policie mohli myslet. Pustila se tedy do pátrání na vlastní pěst a kolem ní najednou začali umírat lidé. Objevila nepředstavitelné a hrozné zločiny, které se kdysi v okolí děly a jejichž součástí byl i její strýc. Zločiny, které sahají až k velice mocným lidem.

Ingrid Hedströmová se narodila roku 1949 a dlouhé roky pracovala jako zahraniční korespondentka švédského listu Dagens Nyheter, především v Bruselu, je ale zároveň kvalifikovanou psycholožkou. Napsala dosud šest detektivních románů, za které získala mnohá ocenění. Česky zatím vyšly Vraždy ve Villette (2011), Noc ve Villette (2012) a Úkryt ve Villette (2013).

Knihu Vražedná diagnóza vydává nakladatelství Motto. Přeložila Eva Nováčková.

Ukázka z knihy:

Sen byl vždycky stejný. Stála na terase a hleděla do zahrady, tmavé a tajemné mimo dosah světla z vysokých oken.  Teplo rumunských letních večerů jí hladilo paže, hedvábí červených šatů jemně šustilo a chladilo na kůži, když vyšla do tmy vonící růžemi. Trvalo jí půl vteřiny, než pochopila, na co se dívá, když je zahlédla v růžovém sadu na konci zahrady. Agnetu s úzkou sukní vytaženou k bokům a Gabriela s kalhotami od smokingu spuštěnými ke kotníkům. Ale když mozek konečně zaregistroval, co její oči viděly, nezaváhala. Vytáhla věc, kterou nosila ve večerní kabelce, zamířila a stiskla. Jednou, dvakrát, třikrát a pro jistotu ještě po čtvrté…

Pak se probudila. Daleko od diplomatických porad, daleko od falše, žalu a žárlivosti, probudila se ve své posteli v podkrovním pokoji na chalupě v Granåkers Hästbergu, s prkennou podlahou pod nohama a černozelenou stěnou jehličnatého lesa za oknem.

Zamyslela se nad tím, proč v tom snu má na sobě vždycky červené šaty, když ve skutečnosti byly černé, i když všechny ostatní detaily byly naprosto přesné, přestože by si je přála zapomenout. Nešlo to. Opakovaly se jí ve snu každou noc.

Postavila se na koberec spletený z různých hadříků a zvedla paže nad hlavu, natáhla se, až jí v těle lupalo. Přes to všechno si připadala líp vyspalá než za dlouho. Možná, že ten sen měl nějakou terapeutickou funkci, kterou nechápala. Popošla ke skříňce se zrcadlem, která kdysi patřila její matce, odhrnula za uši tmavé, po ramena dlouhé vlasy a zahleděla se na svůj obraz v oválném rámu zrcadla: vysoká silná žena s výraznými tahy a velkýma šedozelenýma očima, maličko šikmýma, pod hustým černým obočím. Nikdy krásná, tím méně půvabná, ale ve svých nejlepších chvílích a v očích někoho, kdo měl aspoň dobrou vůli, snad elegantní.

Une jolie laide, ošklivě hezká žena, řekl o ní jednou francouzský kolega, když si myslel, že ho neslyší. Astrid Sammilsová, 42 let, ještě před třemi měsíci šťastně vdaná kariérní diplomatka se slibnou budoucností, teď s manželstvím a nejspíš i kariérou v troskách.

Natáhla si staré džínsy a šedý svetřík a sešla dolů do koupelny. Po ranní toaletě se oblékla a šla si do kuchyně připravit snídani. Postavila na kávu a jako obvykle si zapnula počítač, aby se podívala na došlou elektronickou poštu, zatímco káva pomalu protékala starým kávovarem strýce Larse.

Tři maily vzbudily její zájem. První byl od Maji Danielssonové, lékařky, která jí pomáhala v Bukurešti po tom, na co vždycky myslela jako na UDÁLOST. Napjatá, přetížená Maja, jejíž manžel zemřel na rakovinu, která sedm dní v týdnu pracovala pro organizaci nabízející lékařskou péči Romům, ale přesto si našla čas, aby se mohla postarat o Astrid, poskytnout jí něco na uklidnění a vzít si ji do svého bytu, když se Astrid odmítla vrátit domů.

Teď chtěla vědět, jak se jí daří – „často na tebe myslím“ – a Astrid jí okamžitě odepsala.

Druhý mail podepsal „Stefan“, a ona hned nevěděla, o koho jde. Jeho záhadná zpáteční adresa jí neposkytla vodítko. Až za okamžik si uvědomila, že jí napsal Stefan Hallgrimsson, Islanďan, s nímž se setkala v Bukurešti a který ji vyhledal s odkazem na společné známé v Londýně. Teď jí napsal, že se na ambasádě dověděl, že je ve Švédsku, a protože tam právě míří, rád by se s ní setkal. Ona sama neměla nejmenší potřebu tuto známost prohloubit a mail nechala bez odpovědi.

Třetí mail jí zrychlil pulz. Přišel z osobního oddělení ministerstva, které žádalo o rozhovor ohledně jejích dalších pracovních úkolů, až ukončí svou současnou neschopenku. Chápala, oč jde. Chtějí ji odsunout do nějakého kumbálu, kde bude vykonávat podřadnou práci, daleko od všech možností další kariéry. Ale jestli si myslí, že se tomu podřídí, tak se přepočítali. Se suchem v ústech studenými prsty vytáhla mobil, připravená bojovat o svou budoucnost, ale hned si uvědomila, že na tak důležitý hovor je ještě příliš brzy. Odložila telefon a snažila se hluboce a dlouze nadechovat, aby uklidnila rozbouřené city. Na okamžik si pohrávala s myšlenkou, že by mohla začít znovu, najít si něco úplně jiného, co chce v životě dělat, ale to by znamenalo, že se vzdala bez boje, a to nemínila udělat. Jestli si po patnácti letech služby na ministerstvu zahraničí bude hledat jinou kariéru, nebude to proto, že k tomu byla donucena.

Kdysi měla jiné plány. Jako děvče byla Astrid zapálená pro divadlo a snila o tom, že bude herečkou, ale v dospívání tento nápad opustila. Po gymnáziu studovala v Uppsale zahraniční politiku, a končila právě v době pádu Berlínské zdi, který otřásl východní a střední Evropou. Jako dítě se naučila od maďarských sousedů mluvit maďarsky a znalost uplatnila ve své závěrečné práci o etnických konfliktech v maďarsky mluvící části Rumunska. Zážitek, jak stojí uprostřed historických změn a může ovlivňovat jejich děj, byl opojný, stejně silný jako pocit, že stojí na scéně a cítí kontakt s publikem. Po ukončení studia se vrátila na Balkán, několik let pracovala v dobrovolnických organizacích a potom nastartovala diplomatickou dráhu. Někdy si připadala hodně přidušená byrokratismem úřadu, ale víc než dobře to kompenzovalo vědomí, čeho se účastní. Sice jen malý zoubek v soukolí, ale přesto účastník změn ve východní a centrální Evropě.

Ne, pomyslela si znovu. Bez boje svou kariéru nevzdám.

Káva byla hotová. Připravila si chléb, sýr a začala si krájet rajské jablíčko. Najednou se řízla, hodně hluboce, a krev jí kapala na pracovní desku. Opláchla si krvácející prst studenou vodou a ovázala papírovým ubrouskem, hledala náplast, ale žádná nebyla ani v kuchyni, ani v koupelnové skříňce.

Někde ale přece být musí. Strýc Lars, pečlivý a opatrný muž, měl doma vždycky náplasti i léky proti bolesti. Když před čtyřmi měsíci zemřel, zdědila po něm tento venkovský dům po předcích, z něhož se stalo její útočiště a záchrana po UDÁLOSTI. Místo, kde nemusela nic předstírat, ve vsi byla od dětství známá a akceptovaná jako Astrid Sammilsová, jediné vnouče Sammilsů.

Zašla do pokojíku vedle kuchyně, který Lars používal jako svou ložnici a kde měl také televizi a křeslo s oblýskanými opěradly. Astrid sledovala zprávy na počítači a málokdy se dívala na televizi, proto do pokoje, v němž strýc trávil většinu svého času, sotva kdy vešla. Jeho duch ještě plnil pokojík, slabý pach zavřené místnosti spolu s vůní drahé vody po holení, kterou mu Astrid dávala k Vánocům. Jako by sem měl každou chvíli vejít, usadit se do křesla a sledovat zprávy. Připadalo jí málem jako svatokrádež hrabat se v jeho věcech jen kvůli kousku náplasti.

Začala v krásně malované rohové skříni, tak nepodobné ostatnímu nábytku ze sedmdesátých let. Otočila mohutným klíčem. Ve spodní polici okamžitě našla celou lékárničku, kterou si nezraněnou rukou vytáhla.

Vzadu v polici, hluboko ve tmě, leželo něco, co předtím zakrývala krabice s léky. Něco měkkého textilního, čepice nebo šála. To strýci nebylo vůbec podobné, pomyslela si zmateně, protože Lars byl vždycky velice pečlivý na to, aby věci ukládal na své místo. Vytáhla to na světlo.

V ruce držela doma pletenou čepici, červenou a modrou, s podivným losem, který čepici zdobil.

Okamžitě ji poznala.

Přesto jí trvalo půl vteřiny, než to přijala, půl vteřiny, kdy stála jako zkamenělá, stejně jako když došlo k UDÁLOSTI, okamžik, kdy mozek odmítal přijmout to, co oči vidí. Prst jí znovu začal krvácet, jako by se jí srdce rozbušilo silněji, pumpovalo krev rychleji a intenzivněji. Ubrousek byl krví celý polepený.

Hleděla na krvácející prst. Rudá krev a černé tajemství, rudé šaty a černé šaty, kde končí sen a začíná skutečnost?

To, co její milý, ohleduplný strýc ukryl do skříně ve své ložnici, byla čepice třináctiletého Mikaela Granberga, kterou si navlékl jedné neděle na podzim roku 1978, když šel pro dřevo, beze stopy zmizel a nikdy se už neobjevil.

Odnesla čepici do kuchyně, položila ji na stůl a hleděla na ni, jako by to byla škodná, která se vetřela do domu. Co bude dělat? V úzkosti a neklidu se zvedla ze židle a přecházela po kuchyni, kolem komínu, po předsíni, velkém pokoji a strýcově pokojíku. Musí zaujmout nějaké stanovisko k tomu, co našla, rozhodnout se, co udělá. Nebylo možné na to jen zapomenout a jít dál, to prostě nešlo.

Mikael Granberg chodil do stejné školy jako Astrid, v průmyslovém městečku Hammarås, dvacet kilometrů od chalupy jejích předků v Granåkers Hästbergu. Bylo jí deset let, když chlapec zmizel, a dobře si pamatovala, jaké drama to bylo. Napětí, když policisté přišli do školy, když četla o Mikaelovi v novinách, pocit temného děsu, když se svými přáteli šeptem probírala, co se mohlo stát, nebo když večer na událost myslela před spaním v posteli. Pamatovala se na tlumené hlasy dospělých a jejich neklidné postranní pohledy po dětech, i že tu zimu nesměla sama na lyžích lesem, když jela za babičkou a dědečkem. Dobře si vzpomínala na jeho fotografie v novinách v čepici, kterou mu upletla matka, se vzorem, jaký nešlo zapomenout a jaký si sama pamatovala ze školního dvora.

Rozhodně neuvažovala o tom, že by se svým nálezem šla na policii. Jestli byl Mikael zavražděn, jak si myslela většina lidí, byl už zločin promlčený. Naproti tomu by čepice mohla přinést vhodné vysvětlení a nevyhnutelné odsouzení mrtvého muže. Jako by to slyšela – starý mládenec, známý jako hodný, ale trochu podivínský, který nebydlel příliš daleko od rodiny Granbergových a často pobýval v lese. Její strýc Lars by byl nepochybně označen za vraha, aniž by se mohl obhájit, a to rozhodně nemínila dopustit.

Ale co jestli to skutečně byl on, kdo Mikaela odvedl a zavraždil? Nechtěla tomu věřit, nemohla něčemu takovému uvěřit, ale musela připustit, že i taková možnost existovala. Také si dříve nemyslela, že by ji Gabriel mohl podvést. Možná, že je faleš všude, dokonce i v takovém místě, jako je Granåkers Hästberg. Sedla si ke kuchyňskému stolu rodu Sammilsů, kde sedal Lars Matsson, a udělala si dva sloupce do svého poznámkového bloku. Jeden s argumenty případného žalobce a druhý pro obhájce.

První sloupec šlo vyplnit hodně rychle. Strýci Larsovi bylo třicet devět let, když Mikael zmizel. Byl to starý mládenec středního věku, který po celý dosavadní život bydlel u svých rodičů a pokud Astrid věděla, nikdy neměl žádnou ženu. V nepřátelských očích to byl klasický obraz muže s temnými a potlačovanými pudy, které jednoho dne explodovaly v násilí. Lars byl nesmělý a uzavřený, příliš úzkostlivý na to, aby se vzepřel tomu, co se od něho očekávalo, ale přátelský a ochotný. Děti, především malé děti, ho milovaly. Pamatovala si, jak si leštila kamínek, zatímco její strýc brousil sekery a nože, a jak milé bylo s ním jít do lesa. Zamrazilo ji v zádech, když ji napadlo, jak jinak to mohlo vypadat: Muž a malé děvče v lese, ona se ho důvěřivě drží za ruku, ve druhé ruce má však muž nabroušenou sekyru.

Jak by mohl strýc Lars získat Mikaelovu čepici, kdyby se s ním v ten poslední den nesetkal? A pokud ji někde pouze našel, proč o tom nikomu neřekl?

V odstavci pro obhajobu přitlačila na pero tak, až papír málem protrhla, a napsala jediný řádek: So what? Žádný důkaz neexistuje.

Ale pro vlastní klid musí dokázat, že její strýc byl nevinný. Věděla, že si vedl něco jako deník, malé poznámky do obyčejných kapesních kalendářů, které jistě nikdy nevyhodil. Možná by mohla najít ten z roku 1978, s poznámkou, že ten den, kdy Mikael zmizel, byl se svým otcem v lese nebo na návštěvě v Astridině rodině v Hammaråsu.

Ale kde by ty kalendáře mohl mít? Ve skříni, kde našla čepici, rozhodně nebyly, tím si byla jistá. Plná neklidu zašla do velkého pokoje a pohlédla na starý sekretář, o němž věděla, že ho Lars používal pro úřední věci, a vytahovala malé i velké zásuvky. Kalendáře nenašla, jen obálky, známky a bezpečnostní skříňku na účetní doklady, což jí připomnělo, že strýc Lars byl v posledních letech života překvapivě moderní. Skvěle mu vyhovoval internet – mohl se setkávat se světem a kojit svou zvědavost, aniž by musel opustit jistotu domova. Poprvé se zamyslela, kam se vlastně jeho počítač poděl. Měl laptop, jen asi dva roky starý, a platil si bezdrátový širokopásmový přístup, který Astrid zrušila, protože měla vlastní. Jeho

počítač ale nikde v domě nezahlédla.

To je podivné, říkala si a rozhlížela se pokojem. Vedle sekretáře stál proutěný koš na papír a z něho vyčnívala jediná bílá osamělá obálka. Lars nikdy nic nenechával ležet dlouho, aniž by to uklidil, takže to muselo být něco, co mu přišlo těsně před smrtí.

Astrid vytáhla tlustou obálku v barvě slonové kosti. Neměla žádnou zpáteční adresu. Adresa příjemce „Pan Lars Sammils“ byla napsaná ručně, pevnými tiskacími písmeny. Orazítkovaná na poště ve Falunu, jen asi dva dny před Larsovou smrtí. Na zadní stranu obálky bylo tužkou poznamenáno několik slov. Astrid okamžitě poznala Larsův rukopis. I napsaná slova jí byla dobře známá – „Bukurešť“ a „Kišiněv“, jména dvou měst, v nichž pracovala. Za slovem „Kišiněv“ si napsal otazník a pod něj dvě slova: Zeptat se Astrid.

Copyright text © 2014 Ingrid Hedström

Cover Photography © Suzanne Tucker/Shutterstock.com

ISBN 978-80-267-0826-1

Mario Benedetti: Montevidejci

Soubor povídek Montevidejci (Montevideanos) poprvé vyšel v roce 1959 a byl první literární prací autora, jež obdržela jednohlasné uznání kritiky i čtenářského publika. Na jevišti hlavního města Uruguaye rozvíjí Benedetti svá oblíbená témata (zejména rodinné a milenecké vztahy) a činí tak s jemným humorem a velkým porozuměním. Živé, emočně důvěryhodné postavy zde zakoušejí univerzální lidské pocity jako je radost, samota, bolest či nenávist. Třebaže jsou Montevidejci v jádru uruguayské, montevidejské příběhy, svou lidskostí a intimností rezonují u čtenářů na celém světě a navzdory době, jež uběhla od jejich napsání, zůstávají stále svěží.

Po románech Jaro s rozbitou tváří a Lešení se jedná již o třetí Benedettiho knihu, kterou v českém překladu vydává nakladatelství Runa. Tentokrát je překlad dílem Hany Bortlové-Vondrákové.

Ukázka z knihy:

Vojna a mír

Když jsem otevřel dveře pracovny, uviděl jsem jako vždy otevřená okna a odkrytý psací stroj, a přece jsem se zarazil: „Co se děje?“ Otec se tvářil autoritativně, ale jinak, než když neudělám zkoušku. Matkou cloumal záchvat vzteku a činil z ní malou nepotřebnou věc. Poodešel jsem ke knihovně a svezl se do zeleného křesla. Cítil jsem se nesvůj, zároveň mě však jejich nehezká přítomnost podivně přitahovala. Neodpověděli mi, a dál si navzájem odsekávali. Odpovědi, které nečekaly na otázky, prorážely vzduch a tříštily se, vybuchovaly mi před očima, těsně u uší. Cítil jsem se jako válečný dopisovatel. Matka mluvila o tom, jak nesnáší Tamtu, tu nepřítomnou osobu. Nejde o to, že otec je takový ubožák a peleší se s courou, že zapomíná na své nefunkční manželství, na to, co se sluší a patří, že zanedbává nezbytný rodinný rituál. Jde o to, jak nestydatě se s ní předvádí, vodí ji za rámě po botanické zahradě, schází se s ní v biografu, v kavárnách. Aby pak Amelia mohla matce s jízlivým soucitem radit (zrovna ona, takové kvítko), že i jistá volnost mezi manžely má své meze. Nebo aby jí bratr se zadostiučiněním připomněl (právě on, takový paroháč), co před svatbou říkal o naprosto nedůstojném chování mého otce. V tomto bodě získalo téma přesnější obrysy a já jsem více méně věděl, o čem je řeč. Mé dospívající já bylo náhle zaskočeno pocitem jistého znepokojení a chtěl jsem se zvednout. Myslím, že jsem už vstával z křesla, když mi otec bez jediného pohledu přikázal: „Zůstaň.“ Pochopitelně jsem zůstal. Ještě hlouběji jsem se zabořil do zeleného potahu. Při pohledu napravo jsem rozeznával ozdobné peří matčina klobouku. Nalevo otcovo široké čelo a pleš. Ta se střídavě svrašťovala a vyhlazovala, bledla nebo brunátněla v závislosti na kalibru vypálené odpovědi, další a další, odpovědi bez otázky. Ať není směšná. Pokud neřekl ani slovo, když flirtovala s Ricardem, nebylo to proto, že by si nechal nasazovat parohy, ale z diskrétnosti, protože manželství konec konců stojí nade vším a aby přežilo, je třeba leccos spolknout a oboustranně se tolerovat. Matka odpověděla, aby nemluvil hlouposti, ona že moc dobře ví, odkud plyne jeho tolerance. Odkud, zeptal se otec. Z nevědomosti, řekla matka; domníval se, že s Ricardem jen koketuje, ve skutečnosti s ním spí. Peří se významně zavlnilo, měl to být přesně mířený úder. Otec se však jen uchechtl a čelo se mu takřka radostně vyhladilo. V tu chvíli si matka uvědomila, že minula, že ve skutečnosti na tento okamžik čekal, jen aby získal jistotu, že to patrně celou dobu věděl, načež se jí zmocnily hysterické vzlyky a peří mi zmizelo ze zorného pole. Pomalu nastával mír. Řekl, že souhlasí s rozvodem, teď už ano. Ona že ne. Že jí to nedovoluje náboženství. Že by raději neoficiální odluku těl a rozdělení majetku, v přátelském duchu. Otec namítl, že náboženství nedovoluje i jiné věci, ale nakonec ustoupil. O Richardovi ani o Tamté se už nemluvilo. Pouze o odluce těl a dělení majetku. Zejména o majetku. Matka řekla, že chce dům v Pradu. Otec odpověděl, že chápe její volbu, ale že dům chce i on. Mně se líbí víc ten v Pocitos. Všem se líbí víc ten v Pocitos. Ale chtěli se hádat a mít záminku k urážkám. Za dvacet minut změnil dům v Pradu majitele šestkrát nebo sedmkrát. Nakonec se prosadila matčina volba. Dům v Pocitos tak automaticky připadl otci. Pak přišly na řadu oba automobily. Otec chtěl raději chryslera. Ona přirozeně také. I tady zvítězila matka. Zdálo se, že mu to nevadí; jednalo se však o taktický ústup. Znovu se pustili do boje, o statek na venkově, o akcie, o dluhopisy, o kůlnu na dříví. Pracovnu pomalu zaplavovalo šero. Z peří matčina klobouku, jež se znovu objevilo, zbyl jen obrys na pozadí okna. Otcova pleš se už neleskla. Ochraptělé, soubojem znavené hlasy do sebe dál narážely; urážky a útočné poznámky se stupňovaly, ovšem bez zápalu, spíš jako by neměla být porušena kýmsi daná pravidla. Ve vzduchu ulpívaly už jen čísla, účty, příkazy. Oba vstali, zcela vyčerpaní, skoro usměvaví. Viděl jsem je teď v celé kráse. Vtom si mě všimli – zmořené věci v křesle. Uvědomili si, že zapomněli na mou přítomnost, a otec bez valného nadšení zamumlal: „Ještě zbývá tenhle.“ Ale já jsem dál zůstával nehybný, cizí, bez zájmu, jako ostatní společně nabytý majetek.