Omar El Akkad: Americká válka

Americká občanská válka, ničivá epidemie a uprostřed toho jedna rodina.

Jde o fikci. Alespoň prozatím. V The New York Times o románu Americká válka novináře Omara El Akkada napsali: „Působivé. Stejně děsivý postapokalyptický svět, jaký vytvořil Cormac McCarthy v Cestě, a stejně zničující pohled na dopad národních událostí na americkou rodinu, jaký popsal Philip Roth ve Spiknutí proti Americe. […] Americká válka je nečekanou kombinací nesmlouvavé válečné reportáže a vypravěčských postupů, jaké dobře znají čtenáři soudobých dystopií Hunger Games a Divergence.“

Když v roce 2074 vypukne druhá americká občanská válka, je Sarat Chestnutové z Louisiany pouhých šest let. I ona však ví, že ropa je zakázaná, Louisiana napůl pod vodou a oblohu křižují drony. Když jí při atentátu zemře otec a rodinu přesunou do Camp Patience, tábora pro vysídlence, nové prostředí se na ní nesmazatelně podepíše. Ne každý je tu navíc tím, za koho se vydává. Sarat se spřátelí s tajemným starcem, pod jehož vlivem se z ní stává smrticí zbraň. Její následná rozhodnutí nebudou mít dalekosáhlé důsledky jenom pro ni a její rodinu: na mnoho generací poznamenají celou zemi i národ...

Omar El Akkad (1982) se narodil v Káhiře a vyrůstal v katarském Dauhá, odkud se s rodinou přestěhoval do Kanady. Pracuje jako novinář – mezi jeho nejvýraznější texty patří články o válce v Afghánistánu, procesech na Guantánamu nebo arabském jaru. Americká válka je jeho prvním románem.

Americkou válku v českém překladu Pavla Bulise vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Lodě, které děti slyšely, patřily vzbouřencům a převážely vojsko a zásoby na ropná pole na západní frontě. Kotvily poblíž domu Elizy Polkové, kde rebelové dočasně rozbili stan a kam se Martina Chestnutová na sousedčino pozvání vypravila za povstaleckým velitelem, se kterým chtěla probrat možnost bezpečného ubytování.

Rodinné obydlí Polkových tvořily čtyři prefabrikované karavany sestavené do čtverce. Měly šikmé kovové střechy a stěny s vinylovým povrchem.

Obyčejně vládl na sousedčině pozemku klid, vlna vzbouřenců na něm však rozpoutala chaos. Když se Martina vynořila z čirokového pole, rebelů se kolem domu pohybovaly desítky.

Naprostá většina z nich byli sotva adolescenti. Tvořili živý řetěz přepravující dřevěné bedny a jutové pytle z neosvětlených lodí ke karavanům. Všichni měli malé vysílačky, které jim prskavě rozkazovaly, ať se připraví na připlutí dalších lodí. Na břehu seděl chlapec a plavidlům blížícím se po temné hladině signalizoval prudkými záblesky reflektoru.

Roztrhané uniformy vzbouřenců navzájem neladily svým rázem ani barvou, sestávaly z toho, co se podařilo sehnat: z černých džín, vest s kapsami, maskáčových oděvů na lov kachen, cizokrajných armádních stejnokrojů propašovaných na žádost povstaleckých vůdců na lodích se zahraniční pomocí. I zbraně byly pašované, případně vytažené z půd a sklepů v příbytcích rodičů a prarodičů – často pocházely z dob, kdy jejich současní nositelé ani nebyli na světě. Vzbouřencům bez výjimky chyběl výcvik, měli mizernou výstroj a na západě je čekala jistá smrt ve střetu se zdatnější armádou. Ale na východě, v maloměstech bez budoucnosti, kde se narodili, by je zabila chudoba, nuda a úpadek, jenom pomaleji.

Martina je sledovala z okraje pole. Na zahrádce mezi karavany si rozložili provizorní velitelský stůl. Ležela na něm velká terénní mapa zachycující hranici Louisiany s Texasem. Několik starších mužů shluknutých kolem stolu do ní různě zapichovalo špendlíky a kreslilo fixou. Čas od času vzhlédli a oslovili někoho z mladších bojovníků, kteří kolem nosili krabice nebo stavěli stany. Jeden nanejvýš sedmnáctiletý chlapec vylezl na karavan obrácený k řece a chtěl na jeho střeše vztyčit prapor s chřestýšem, zástavu Spojených rebelů, ale starší a zdrženlivější důstojník mu rozkázal, ať sleze.

U vchodu do jednoho karavanu zahlédla Martina Elizu Polkovou. Vdova čekala na schodech a dvojice rebelů zatím přenášela její zavazadla na jeden z člunů opodál.

Sousedka Martinu uviděla a zavolala na ni. Martina vykročila. Cítila chladné a podezíravé pohledy chlapců, nikdo však nic neřekl.

Eliza Polková ji objala. „Zlato, zlatíčko. Seběhlo se to tak rychle.“

„Neříkala jste, že dorazí jen velitel?“

Vdova zakroutila hlavou. „Emka táhnou z texaských ropných polí na východ,“ vysvětlila. „Naši kluci jim vyrážejí naproti. Povídali, že si musejí pospíšit, aby jim zabránili obsadit ještě větší kus Louisiany.“

Martina se rozhlédla po někom, kdo by vypadal jako polní velitel. „Je tady?“ zeptala se.

„Ano, zlatíčko. Ale má práci. Mluví jenom s podřízenými.“

„Ukažte mi ho.“

„Počkej chvíli,“ nabádala ji sousedka. „Teď bys u něj ničeho nedosáhla.“

„Vezměte mě za ním.“

Eliza Polková ji neochotně zavedla za mužem sedícím u stolu v zahradě. Byl to vyzáblý dlouhán, odhadem o pět šest let mladší než Martina. Úhledně zastřižený vous se mu jako hrot šípu zužoval

k hrudní kosti. Oblečení měl černé, od vysokých bot až po vojenskou čapku. Mnoho bojovníků jako by kolem něj obíhalo po elipsách: spěchali do různých částí prozatímního tábora, plnili tam jeho rozkazy a vraceli se pro nové úkoly. Mluvil tak tiše, že mu Martina nerozuměla jediné slovo, dokud nezastavila u stolu s mapou a nestála mu tváří v tvář.

Polní velitel její příchod nijak neokomentoval. Jenom pohlédl na Elizu Polkovou.

„To je ta sousedka, o které jsem vám říkala. Manželka toho mučedníka.“

„Nikdo ho neumučil. Umřel.“ Po těch slovech polní velitel znovu umlkl. Muži kolem se na návštěvnici tvářili nepřátelsky, on však měl v očích jenom naprostý klid.

„Pokud vím, máte pro vdovy po mučednících příbytek poblíž Vicksburgu,“ řekla Martina. „Útulek pro ženy a děti.“

Velitel mlčel.

„Mám dvě holky a syna, jsou ještě úplně malí,“ pokračovala Martina. „Otec jim umřel a nemáme z čeho žít.“ Obrátila se k vdově. „Paní Polková je naše jediná sousedka. Díky její velkorysosti neumíráme hlady, jenže se stěhuje pryč. Prosím jen o to, abyste nás do Vicksburgu pustili s ní. Moje děti tam budou v bezpečí. Nic víc po vás nechci.“

„Nepřichází v úvahu,“ řekl stručně polní velitel.

„Proč ne? Za hodinu můžeme mít sbaleno. Nebo vyrazíme, jak jsme. Nalehko.“

„Provozujeme domov pro příbuzné mučedníků. Jestli vám neumřel nikdo další, myslím za naši věc, tak k nim nepatříte.“

Znovu obrátil pozornost k mapám na stole a bojovníci zase začali opisovat své oběžné dráhy.

Sousedka vzala Martinu za paži. „Pojď, zlatíčko. Zatím jim dáme pokoj. Na něco přijdeme, to ti slibuju.“

Martina její ruku odstrčila.

„Vaši chlapi mi zabili manžela,“ vmetla polnímu veliteli. „Zabili vlastního člověka a mají povinnost postarat se o jeho rodinu.“

Polní velitel obešel stůl a přistoupil k ní. Zblízka si všimla, že má krásné zelené oči. Prosté jakéhokoli pohybu, ale krásné.

„Mí muži zabíjejí Seveřany a zrádce,“ řekl. „Co z toho byl váš manžel?“

Eliza Polková zatahala polního velitele za rukáv, chtěla si s ním promluvit o samotě v karavanu. Zašli dovnitř a Martinu nechali stát mezi bojovníky, kteří z velké části odložili práci a předchozímu hovoru přihlíželi.

„Jste drsná, že s ním mluvíte takhle,“ ocenil jeden. „Viděl jsem, jak zastřelil chlapy, co si k němu dovolili daleko míň.“

„Mně je šumák, cos viděl,“ usadila ho Martina.

Netrvalo dlouho a polní velitel s Elizou Polkovou znovu vyšli ven. Muž se zelenýma očima přistoupil k Martině.

„Zítra za úsvitu pojede po východním břehu autobus do Mississippi. Končí v Camp Patience. Protože se za vás tady dáma zaručila a protože se její nejbližší obětovali pro naši věc, nechám vzkázat, ať pro vás udělají místo, pokud tam zítra s dětmi budete.“

„To mám vzít děti do uprchlického tábora?“

„Dělejte, co uznáte za vhodné.“

S tím se polní velitel znovu obrátil k mapám na stole. „Jděte,“ řekl. „Tady už se ničeho nedočkáte.“

Martina se rozhlédla po vojácích shluknutých kolem.

„Nikdo nic neřekne? To jste chlapi? To nikdo nemáte mámu, nikdo nemáte děti?“

Muži na ni dál hleděli, někteří chladně, jiní s úšklebkem. Nikdo nepromluvil.

Martina jim ukázala záda a odkráčela, kudy přišla. Na kraji čirokového pole ji dohnala Eliza Polková.

„Moc mě to mrzí, zlatíčko. Udělala jsem, co jsem mohla.“

„Seveřani nejsme, protože pocházíme z Jihu, a Jižani nejsme, protože jsme se chtěli odstěhovat na Sever,“ zakroutila Martina hlavou. „Tak to mi povězte, kdo jsme. To mi povězte.“

Sousedka jí dala papírek. Bylo na něm načmáráno, kudy a v kolik zítřejší ranní autobus projíždí. „V táboře to není taková hrůza,Martino. Mají tam dobré jídlo, je čerstvě vyložené z lodí s pomocí, a navíc zadarmo. A děti si tam mají kde hrát. Budete tam v bezpečí.“

„Budeme tam jen dobytek.“

Eliza Polková ukázala k západu. „Jde o tvoje děti, zlatíčko. Co jsem slyšela, tak se takhle blízko u nás ještě nebojovalo a každým dnem to postupuje dál na východ. Zrádci z louisianské gardy nechávají emka jen tak mašírovat přes naši půdu a je jim jedno, kdo to odskáče životem. V Patience budeš mezi svými. Tvoje děti budou v bezpečí, Martino. Co je důležitější?“

Martina sousedce pohlédla do drobných, upřeně hledících očí. „Zůstanu doma,“ řekla. „Požádám o manželovo tělo, pohřbím Benjamina v jeho vlastní půdě a zůstanu doma, pro mě za mě ať se bojuje u mě na zápraží. Nehodlám věčně čekat, až se mi uráčí pomoct nějaký holobrádek s kvérem.“

„Udělala jsem, co jsem mohla,“ povzdechla si sousedka. „Ale nemělas mu říkat, že jeho lidi zabili vlastního člověka. Na to jsou hrozně hákliví.“

American War

Copyright © 2017 by Omar El Akkad

This translation published by arrangement with Alfred A. Knopf, an imprint of The Knopf Doubleday Group, a division of Penguin Random House, LLC

Maps by David Lindroth

Translation © Pavel Bakič, 2019

Czech edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7577-785-0

Omar El Akkad

Joseph Incardona: Žár

Spisovatel, scenárista a režisér Joseph Incardona (1969) se narodil švýcarské matce a sicilskému otci. Svůj román Žár zasadil do Finska během mistrovství světa v saunování. A napsal ho francouzsky. Česky se představuje u Nakladatelství Paseka a v překladu Šárky Belisové.

Incardona o sobě říká, že je nestálý, úzkostlivý, se sklony k posedlostem a hypochondrii. Bývá srovnáván s Chuckem Palahniukem nebo Harrym Crewsem. Za knihu Derrière les panneaux, il y a des hommes (2015) dostal Velkou cenu za detektivní román, udělovanou ve Francii.

„Incardona jednoznačně snese srovnání s Palahniukem,“ říká redaktorka Barbora Klimtová. „Nebere si servítky a nestydí se otevřít jakékoli téma. Má smysl pro nadsázku i černý humor, je mu vlastní sarkasmus, nadsázka, bizarní zápletky, zdánlivě jednoduchý děj i jazyk.“

Incardona se v Žáru odráží od skutečné události. Heinola je finské město proslulé bizarními soutěžemi, mimo jiné se tam pořádal šampionát v saunování. Uvádí na scénu dva protikladné hrdiny: Subtilní šedesátiletý Igor sloužil v sovětské armádě, je ztělesněním askety. Padesátiletý Niko Tanner, finská pornohvězda, naopak zosobňuje všemožné extrémy a excesy. Tenhle blonďatý obr se na závod nepřipravuje, žije ze dne na den bujarými večírky a alkoholovými dýchánky, přesto mistrovství v saunování poslední roky vyhrává s přehledem. Igor je posedlý myšlenkou, že po třech letech, kdy se umístil jako druhý, tentokrát Nika porazí.

Incardona zdánlivě čtenáře zaplavuje co nejroztodivnější omáčkou, aby tím odradil pokrytecké puritány. Pornem to totiž jen začíná, sex se zdá být klíčem ke všemu a řešením každé situace, ať už jeho nedostatek, nebo nadbytek povýšený na umění či řemeslo. Do toho se motají ztracené dcery, uječené publikum jako v reality show a plejáda postaviček. „Zároveň Incardona počítá s poučeným, inteligentním čtenářem, který jeho pomrkávání a vějičky odhalí a zároveň si užije všechny pestrobarevné - i když černohumorné – epizody,“ říká Klimtová.

Ukázka z knihy:

Igor Azarov je drobný muž. Metr padesát devět na osmapadesát kilogramů.

Poté co prošel hotelovou halou, hlásí se na recepci a mírně se přitom vyhoupne na špičky, aby se mohl podívat do očí blonďaté valkýře sedící za pultem.

Igorovi je šedesát let, má husté šedivé vlasy, pod nosem knír. Na sobě světle modrou plátěnou bundu, tmavočervenou košili a bavlněné kalhoty béžové barvy. To všechno po cestě vozem pomačkané. Na nohou mokasíny s kaštanovými střapci. Stejně dobře by mohl být obchodní zástupce nebo úředník na penzi.

Igor si pokládá koženkový kufr k nohám. Staromódní typ hořčicové barvy s popruhy a zámky na klíč.

Valkýra zvedá hlavu, usmívá se.

Dobrý večer, pane, máte u nás rezervaci? Hotel je plně obsazený.

Igor nachýlí hlavu, jako kdyby nerozuměl.

English? zeptá se.

Yes.

Na jaké jméno, prosím?

Azarov.

Dívčina modrýma očima proběhne obrazovku.

Je mi líto, ale nemůžu to najít. A-za-rov. Jsem přihlášený do soutěže.

Aha, účastníte se šampionátu. Seznam máme stranou, malé strpení…

Tady je to, Azarov Igor, všechno v pořádku. Přijel jste autem?

Ano.

Zaparkoval jste na hotelovém parkovišti?

Ano.

V tom případě vám dám parkovací kartu na dobu pobytu. Prosím, dejte si ji na palubní desku tak, aby byla dobře vidět.

Dívka mu rovněž vydá dvě magnetické karty vložené do malé papírové obálky s nadepsaným číslem 412 a kódem k wi-fi, ačkoli Igor nevlastní ani chytrý telefon, ani notebook. Pokud bude potřebovat nějakou informaci, může použít počítač, který mají k dispozici klienti hotelu. Ale pravděpodobnost, že Igor Azarov bude surfovat na netu, je pramalá.

Nicméně měl by jednu otázku:

Niko Tanner už dorazil?

Náš šampion? Ne, pane, ještě ne.

Kdy?

Dívčiny pěstěné prsty ťukají do klávesnice.

Zítra dopoledne.

Igor poděkuje, chopí se bagáže.

Přistoupí k němu nosič zavazadel a nabídne mu, že ho doprovodí na pokoj. Igor odmítne a nastoupí do výtahu.

Když se dveře zavírají, zablokují je dvě dívky. Obarvené vlasy, krátká trička, piercingy v pupíku. Etnické tetování, minisukně a žabky. Igor udělá krok dozadu a nechá je nastoupit, oči má sotva ve výši jejich ňader. Jedna té druhé cosi pošeptá a přitom nehtem nabarveným narůžovo stiskne knoflík do třetího patra. Obě vybuchnou smíchy.

Fanynky, pomyslí si Igor. Nikovy fanynky.

Kabina se dává do pohybu.

Igor se otočí zády k zrcadlu, kouká se na nohy.

Pravidlo číslo jedna: Nezávislost.

Neposlouchat, nepoutat pozornost, na nic se nedívat, neupínat. Na web ani na nosiče, ani na ty kurvičky v minisukních.

Spoléhat jenom na sebe.

Při 110 stupních Celsia vás drží akorát kůže, vaše kůže je všechno, co máte.

Zvukové znamení o dvou tónech ohlašuje příjezd na patro. Dveře se otevřou. Dívky vystoupí, ani si ho nevšimnou a nechávají za sebou závan pačuli a potu.

Dveře se znovu zavřou a otevřou o patro výš.

Igor sleduje šipku vpravo, směřující k pokojům 400 až 412. Zvuk jeho kroků pohlcuje kovral se vzorem z nafialovělých a kaštanově hnědých čar. Ticho naruší smích vycházející z čísla 402.

Magnetická karta vložená do škvíry, pípnutí, otevření dveří a rozsvícení světla.

Igor položí kufr před skříň. Roztáhne závěsy, otevře francouzské okno a vyjde na úzký dřevěný balkon. Před sebou má temný, hustý borový les, šumění větví ohýbaných večerním vánkem. Pryskyřičná vůně připomíná štiplavý osvěžující med. Z toho žáruvzdorného dřeva se vyrábějí obklady stěn a lavice v saunách.

Igor se rukama opře o zábradlí. Dřív by si smotal cigaretu a tomu vtipu se pousmál. Doufal, že když dorazí na poslední chvíli, tak svého soupeře překvapí. Niko ho zase jednou převezl. Dává tím najevo svoji převahu.

Niko Tanner je místní hvězda. Trojnásobný mistr světa v saunování z roku 2013, 2014 a 2015.

A kdo byl ty poslední tři ročníky vicemistr světa?

To si nikdo nepamatuje. Každopádně ne hotelová recepční ani ty holky s piercingem, protože jinak by ho poznaly.

Igor se svleče, natáhne si námořnickou teplákovou soupravu s rudou hvězdou na hrudi. Modrá barva častým praním vybledla, ale silná a hrubá bavlna byla vyrobena tak, aby něco vydržela. Obuje si kecky, nejnovější americký model, s tímhle si nejde zahrávat. Zaváže tkaničky, vstane, v koupelně si z kohoutku natočí sklenku vody. Vytáhne ze štěrbiny magnetickou kartu, uloží si ji do kapsy a zatáhne zip. Světlo rázem zhasne.

Igor se pustí dolů po požárním schodišti. Hlavně nepotkat ty holky, nepotkat v hotelové hale žádné další soupeře.

Strčí do protipožárních dveří a ocitne se venku. Dojde ke své ladě, položí parkovací kartu na palubní desku a zamkne dveře.

Kousek dál se cesta mezi parkovištěm a golfovým hřištěm noří do lesa a po uběhnutí desítky kilometrů ho dovede zpátky k bodu, odkud vyrazil. Následovat bude krátká návštěva hotelového wellness a studená sprcha. Nakonec si v hotelové restauraci objedná lososa s rýží vařenou v páře, napije se vody a půjde si lehnout.

Vytěsnit dvanáct hodin cesty ze Pskova, průjezd Estonskem, čekání na trajekt, plavbu přes Finský záliv mezi Tallinnem a Helsinkami.

Uvolnit svaly, osvobodit plíce, okysličit mozek.

Igor Azarov je připraven. Pro závod má ideální váhu, jeho index tělesné hmotnosti činí 22,9, fyzickou přípravu si naprogramoval s pomocí bývalého vojenského lékaře.

Na tenhle okamžik čeká už dvanáct měsíců, od chvíle, co Nika málem sesadil z trůnu a vítězství mu uniklo asi o deset vteřin.

CHALEUR

© Editions Finitude – 2017

Published by arrangement with Lester Literary Agency

Cover Illustration © Mélody Denturck

Translation © Šárka Belisová, 2019

ISBN 978-80-7432-949-4

Joseph Incardona

Jiří Vogl & Petr Mano: Penziopolis

Jiří Vogl v dopise adresovaném Josefu Rybákovi vzpomíná na Písek svého dětství a mládí ve 20. a 30. letech 20. století. Vykresluje živé město se svéráznými obyvateli a jedinečnou atmosférou. Jeho poutavý a poetický styl, okořeněný ironií a humorem, udělal z dopisu pamětníka – už tak unikátního dokumentu – pozoruhodné literární dílo.

Petr Mano jím byl téměř padesát let po jeho vzniku okouzlen natolik, že se rozhodl Jiřímu Voglovi odepsat a vylíčit mu totéž město, jak ho poznal od 80. let až do současnosti.

Knihu s podtitulem Dva dopisy o jednom městě vydává nakladatelství 65. pole jako 12. svazek edice Tah. Ilustracemi knihu doprovodil Milan Starý.

Jiří Vogl (1912 - 1993) byl písecký rodák židovského původu, povoláním optik. V roce 1939 odjel do Stockholmu. Ve Švédsku se zabýval výzkumem, vývojem a vzděláváním v oboru optika. V roce 1980 získal cenu Polhemspriset. Se ženou Janou měl dceru Catherine.

Petr Mano se narodil v roce 1961 v Táboře. Studoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, studium předčasně ukončil. Celý život se věnuje výtvarnému umění a psaní.

Publikoval Sen o snu noci májové, Odkud přicházejí andělé (oboje Listy regionální kultury, 1993), Básničky pro Marfušu (kulturní klub města Písku, 1994) a Lamentatio města Písku (Revue Otavín, 2000). V edici Tah vydal knihy Šárlak (2014) a Kalužiny (2016)

Ukázka z knihy:

Stačilo přejít kamenný most a člověk měl pocit, že se ocitl v ještě větším zapadákovu, než jsou Krašovice nebo Oldřichov. Místo soch svatých trčely vzhůru k oblakům pouze nevzhledné holubníky, za našich časů už opuštěné – stejně jako většina kvartýrů. Jen zpod střechy nevelkého domku u bývalé slévárny vylétalo den co den hejno pošťáků, kteří pokaždé zatleskali nad baráky křídly a vzápětí všechno pokáleli, včetně slepých dvorků s rozpadajícími se králíkárnami a prázdnými kurníky. Z kdysi všudypřítomné drůbeže, zastoupené i nemalým počtem velkých bílých husí, zbyl v Portyči jediný kohout samotář, plašící každé ráno smrt – než ho někdo podřízl.

Rozlehlé zahrady rychle planěly a ovoce dávaly jako člověk ve stavu předsmrtném, když s blížícím se koncem vytlačí kromě duše i poslední stolici. Jablka červivěla, hrušky máslovky krabatěly a provrtané vosami padaly těžce do neposíklé trávy a chlorofylem sršících žahavých kopřiv, kam pro ně nikdo nemohl. Zpočátku si pro zbytky úrody chodili původní majitelé, ale poslední dva roky už přicházeli jen sporadicky. Zmuchlané houštiny přerostlého plevele, šlahounů a větví vytvořily zcela neprostupnou zeď. Nepronikl jí ani paprsek světla, aby na omšelých fasádách vykouzlil zlatou výšivku.

Dokonce i v letních dnech bylo dáno spatřit slunce jenom pravobřežním Bukounům. My jsme mohli nanejvýš u otevřených oken poslouchat, jak s těžkým duněním připomínajícím valící se sud rachotí nad našimi hlavami, aby takřka za úplné tmy zapálilo hustý les kdesi za Čertovo strouhou nebo na vrchu Hradiště.

Elektřinu v domech s blížící se demolicí odstřihli a nám často nezbylo nic jiného než v afelijním šeru svítit ještě před soumrakem svíčkami. Jako kdybychom za Čechovu ulici drželi zádušní mši, podobnou tajným obřadům marranů, násilně pokřtěných španělských Židů.

Nikdo z nás tehdy netušil, že o několik let později najdou v dílně podkováře Hromíře, jen několik metrů od míst, kde jsme víc jak pět let s bezstarostností nesmrtelných obcovali s múzami, nevybuchlou leteckou pumu z druhé světové války, zaraženou do země jako čípek do dětské prdýlky.

Pravda je, že větší část Portyče tvořily domky podobající se vyžraným zubům, nicméně pro celkový ráz města, pro jeho skrytou poezii měly stejný význam jako Kampa pro Prahu.

A když se řekne Portyč, musí se jedním dechem říci také řeka, protože bez Otavy by Písek nikdy nebyl tím, čím je. Dokázala si uchovat svou podmanivou krásu až do dnešních dnů, i když skok do jejího líného proudu z dřevěného mola u Smetáka bych vám raději rozmluvil. Místo jemného písku jsou kolem břehů metrové nánosy bahna, v němž byste možná zůstal trčet navěky (podobně jako trčí básník Adolf Heyduk z kamenného soklu poblíž veřejných záchodků, kde to smrdí stejně nelibě). To tam je původní podloží, nad nímž se v průzračné vodě pinožili hryzani s mřenkami a oštipovali chlupy na nohách mužů i tehdy ještě nedepilovaných žen. Z řeky zmizeli raci, řasou porostlé perlorodky – a kdo si dnes vzpomene, že proti proudu připlouvali ve třicátých letech minulého století nádherní velcí lososi? Jedině nejstarší chovanci domova důchodců v Drhovli. Někteří salmové prý dokázali při zdolávání překážek vyskočit čtyři metry nad hladinu a mnohdy přelétnout nad hlavami rybářů číhajících na ně ve vývařišti pod jezem. Jako nebeské vojsko archanděla Gabriela v plné zbroji! Při té představě se až tají dech! Škoda že takřka vzápětí zůstávali uvězněni v sítích, případně v obrovitých čeřenech, a byli nemilosrdně ubíjeni křemelemi nebo probodáváni prachsprostými vidlemi na hnůj a ozubenými krondlemi.

Do lososnic postavených ve šlajsnách se už dávno nechytalo, a pokud se ryby objevily, mydlili je všichni hlava nehlava. Živnostníci, pytláci, malí haranti. Každý kořistil. Nikdo nebral ohledy. A ze všech nejhůř si počínali organizovaní rybáři! Bylo to stejné jako dnes. Pod vývěskami a prapory elitářských sdružení se v každé době natřásají na větvích ti nejhladovější havrani.

Dokonce si mnohé organizace ve svých účetních knihách pochvalovaly, pokud se jim díky prodeji zabitých ryb podařilo ukončit sezónu s viditelným přírůstkem základního jmění! I kdyby se lososům před válkou nepostavilo do cesty ždichovické zdymadlo, lidská nenasytnost by je stejně nepustila dál. Vybrané hlídky by mohly sedět na Usraném kamenu celé jaro, a sotva by jediného losůska v proudu spatřily.

Ilustracemi knihu doprovodil Milan Starý / repro: 65. pole

Radka Denemarková: Hodiny z olova

Rozsáhlý román inspirovaný autorčinými pobyty v Číně.

Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, americká studentka kaligrafie a řada dalších hrdinů a jejich rodinných traumat. Krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí, ale nejsou schopni si svou situaci přiznat. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout.

K dramatickému zlomu dochází nejen v jejich soukromých příbězích, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a nastupuje éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Téměř osmisetsránkový román vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Straka modrá (Cyanopica cyana) poletuje s křikem mezi stromy v parcích Města Pekingu i v okolních lesích. Pohybuje se jenom v hejnech. Má černou hlavu a dlouhý modrý ocas, kterým kormidluje let. Během přistání ho rozevírá jako vějíř zakrnělých pavích per pastelové barvy.

Její křik je chřestivý.

V hrdle se jí lámou rezavé tyče a drhne o ně ostnatý drát. Jakmile se drát dotkne křehké kůže, straka modrá zařve, jako by kastrovali budoucího eunucha.

Svoje území si hlídá. Křik je to trýznivý. Zaplatí očima za všechno, co jí bylo a je a bude souzeno vidět. Existuje život a existuje smrt.

Existuje taky neživot.

Přitom není sentimentální. A nepatří k sobcům a elitářům, kteří si pro sebe svět přisvojí jako pohodlné místo a i lidské charaktery berou z té nejlepší stránky. To jsou ideály, které plynou z pohodlnosti, kvůli kterým nemají božstva vod a božstva pevnin a božstva nebes ani ponětí o tom, jací jsou lidé ve skutečnosti.

Ve Městě Pekingu se zahnízdila a rozmnožila vrána černá. Vrána černá je slepá; vymyli jí mozek oceánem zcela správných a zcela protichůdných odpovědí.

Válka mezi vránou černou a strakou modrou už začala. Čína je koncentrační tábor s nepropustnou hranicí. Čína je rozkvetlá zahrada. A není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného a pragmatického přitakávání.

生

Centrum Města Pekingu je ucpané, prašné. Ulicemi se lenivě rozpíná dusná půlnoc. Auta se potí, troubí o pomoc; ohlašují štvanici a Mistr Chronos pravil: „Cesta se člověku nevzdaluje. Kdyby se někdo chtěl dát cestou, která by se člověku vzdalovala, nemohla by to být cesta.“

Zapálená šňůra hoří a hodiny ukazují ten čas.

Semknou se podél dlouhých čínských zdí. Na úpatí domů posedávají v odlesku ostrých neonových světel sehnuté postavy. Ohnuté páteře u pouličních stolků se kolébají na rozviklaných plastových a bambusových stoličkách. Hůlky kmitají vzduchem. Krmí těla hltavě, jako by to nebylo poslední jídlo dne, ale poslední večeře jejich života.

Vysoko na nebi obkličují město světla strážních věží okolních mrakodrapů. Mrakodrapy se navzájem hlídají nenávistně. Postavy nabírají sousta ze sousedních misek, talířů, podnosů. Spisovatelka se dívá do opocených lesklých tváří. Oči neuhnou, ústa nepřestávají žvýkat. Žena hrábne rukou do horké zelené hromady. Strčí si do pusy vařený a posolený bambusový výhonek jako lusk. Pomalu ho sune mezi stisknutými zuby a vysává. Slaná šťáva stéká po bradě. Prázdnou slupku hodí na zem k zaprášeným prstům v černých sandálech. Spisovatelka vůbec neví, co si ti lidé myslí; tady má myšlení jasné hranice. Vědí přesně o čem nemluvit. Existují slova, která se nedostanou do vět. Existují věty, které neokusí lidský hlas. Symbolické hodnoty a formule Velkého učení a Doktríny středu nepřestaly v Číně fungovat nikdy. Ten, kdo umí číst, si je vychutná jako šťávu z vařeného sojového lusku. Ovládne je natolik, že je po celý život nepřestane využívat. Aniž by je mohl kdykoli vyčerpat.

V noci nemůže spát. Převaluje nahé zpocené tělo na zmuchlaném prostěradle. V hlavě se převalují balvany. Pokaždé volí stejnou trasu několikahodinového, dlouhého, nočního pochodu. Rychlým tempem ujde čtyřikrát čtyři kilometry.

Každý má své rituály. Nedaleko vstupu do metra, u jednoho z osiřelých stromů, bydlí pod širým nebem muž. Je to venkovan. Když ho Spisovatelka v noci míjí, Mistr Chronos jí zamává. Tělo má obtočené kolem vzpřímeného kmene. Ruka zatřepotá prokřehlými prsty. Strom je zabetonovaný ve čtverci hlíny. Muži z kapsy odrbaného saka čouhají špinavé hůlky obalené zaschlým blátem. V noci je z kapsy vytáhne a zkypří jimi zeminu. Nabere hrst vzácné hlíny, do které je strom zasazený. Promne ji mezi prsty, obřadně v dlani míchá a pojídá. Mezitím popotahuje; zvlhčuje si sliznici. Když se mu podaří chytit živého vrabce, ukousne mu hlavu a vyplivne ji.

To je jeho oblíbený kousek. Noční kolemjdoucí se smějí. Hodí muži, který plive zkrvavená pírka, k nohám hrst drobných mincí.

Spisovatelka a Přítel minou budovu, která připomíná obří hladký doutník nebo ztopořený úd. Sousední dům za rohem připomíná Město Prahu; sídlištní domky Města Prahy jsou v porovnání s robustní stavbou domečkem pro polámané panenky. Když před vstupní halou zavřeští vrány černé, přijde brzy návštěva. U vchodu stojí tři muži v šedém obleku a bílých košilích. Prohlížejí si hlavně Přítele.

Přítel se tváří, že šedé obleky nevidí.

Projdou vysokými prosklenými dveřmi. Šedé obleky za nimi rozplácnou zkoumavé nosy o upatlané sklo.

Vyjedou do osmdesátého devátého patra. V úzkých chodbičkách zamlženého labyrintu se tetelí pachy jídel; vzlínají z ulic, otevřených grilů, ohnišť. Přítel jemně zaťuká na dveře bez čísla. Klouby ohnutého ukazováčku a prostředníčku pravé ruky dobývají záhadnou tvrz. Lesní datel vyťuká do kůry stromu heslo. Na klapkách psacího stroje napíše morseovku. Dá se morseovka použít pro čínštinu, pane?

Dvě těla se proderou škvírou, jako by se právě narodila. Zabouchnou za sebou dveře. Zdi mají uši. Zdi jsou nasáklé opatrností, kterou Přítel ignoruje. Přítel opatrnost nezná; je rozhodný a věcný. Nechává se světem udivovat, ne oslabovat. Situace rozebírá uvážlivě, s překvapujícím porozuměním. Je si jistý, že jinak jednat nemůže. Že se mu nic nestane. Že osud předurčený antickými bohy se ho netýká, protože si život řídil a řídí sám, protože si věří, protože to nejhorší už zažil. Ode všeho si udržuje podivný odstup; sílí. Sebezáchovný, ochranný odstup mu umožňuje být „uvnitř“. Jeho cesta ušlechtilého člověka je až marnotratně otevřená, a přitom skrytá.

Spisovatelka nemá ochrannou kůži. Do lidí se vciťuje, nabírá jejich trápení plnými hrstmi, míchá je a polyká bez hůlek, snaží se jim ulevit. Aniž by postřehla, že si na zádech přenáší jejich břímě; cizím emočním smetím se oslabuje. Duši vypustit za ty druhé.

V rámu dveří stojí dávný a scvrklý odraz sebe sama. Spisovatelka potlačí touhu vztáhnout k tělu ruku; pohladí neduživé dítě, které statečně přežilo horečnatou nemoc. Stojí před ní Právník. Umanutě zastupuje komáry, co pištivě otravují tuto skvostnou zemi.

Kolony aut pod okny varovně zatroubí; ohlásí štvanici.

Právník vyjádřil svůj názor. Tady nikdo nevyjadřuje svůj názor. Tady platí kolektivní názor a pravidla císařského dvora; policejní stát je nepřítel právního státu a panovník se opírá o armádu, úředníky, udavače. Baví se o hospodářství, číslech, procentech, zisku, propadu, obratu, ekonomickém růstu. Záchranná síť brebentění. Konverzace hutná jako hovory o jídle a o počasí.

Vyslýchali ho devět měsíců. Teď ho překvapivě pustili. Přítel se nebojí. Přítel ho jde navštívit jako první.

Čtyři roky bude Právník pod kontrolou. Čtyři roky se nesmí dopustit sebemenšího přešlapu. Nesmí dopustit jedinou chybičku. Kolem levého zápěstí má obtočený krásný šperk. Žije ve dvojím světě a ve dvojím čase.

Spisovatelka se nakloní a přimhouří žluté, kočičí oči. Prozkoumá šperk zblízka. Je to masivní náramek z kovu. Doprostřed je vsazena diamantová krabička. Chybí jí ciferník. Nejsou to hodinky. Je to náramek elitního vězně. Bachař a udavač moderní doby. V pravidelných intervalech oko rozverně zamrká a červeným světýlkem probleskne nitka krve. Nespí, neumdlévá. Vidí všechno. Slyší všechno. Je se svým vězněm ve sprše, ve spánku, na toaletě; bude s ním žvýkat a polykat každé sousto, bude s ním masturbovat, vyměšovat, vecpe se do mysli, opanuje myšlenky a bude je číst a interpretovat. Po čtyři roky tomu nebude jinak.

„Možná se z toho brzy zblázní.“ Řekne Spisovatelka Příteli.        

„I to se může stát.“ Řekne Přítel. „A s tím oni počítají.“

V tom nepochopitelném, státotvorném pragmatismu myšlení a jednání každý odposlouchává každého. Komunistická Státní bezpečnost v druhé polovině dvacátého století v její zemi odposlouchávala jen nepřevychovatelné. Nainstalovali jim do bytů štěnice, napíchli telefony. V zamořených soukromých bytech si nepřevychovatelní pouštěli hlasitě rádio, gramofon, televizi a sprchu. Aby si, usazeni na okraji vany, mohli nerušeně popovídat.

Nakřáplé soukromí ji děsí nejvíc.

Doktrína středu představuje myšlenkový řád, který v Konfuciově škole předával jeden druhému. Právník byl vzorný posluchač. Je vyzáblý, tváře má vpadlé. Právník a Přítel se tváří jako ušlechtilí muži, kteří se pro svou ušlechtilou velikost rozhodli.

Takoví jsou jí vždycky hodně podezřelí.

Sedí na červené pohovce vzpřímeni jako dva bratři a předčasně dospělé děti. Ušlechtilost, na které denně pracují, spočívá v sebekontrole, v sebepěstování, v sebezdokonalování. Z toho plyne, že ušlechtilý člověk, má-li už velkou cestu, musí být loajální a důvěryhodný, aby si ji udržel; pýchou či povýšeností ji ztratí. Aristokrati ducha v této vteřině pohazují vzduchem banální slova; slova určená obruči na Právníkově zápěstí. Necítí se dokonce ani diskriminovaní a nic nedělají jen z teoretického přesvědčení; to by je k žádnému činu nepřimělo. Je to pro ně lidská samozřejmost. Kus osudu a kus zkušenosti jako následek jejich volby.

Dívá se na ně. Třeba tady dostane odpověď na otázku, proč se vlastně člověk snaží chovat zodpovědně.

© Radka Denemarková, 2018

Kaligrafie © René Ochiai, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-474-3

Radka Denemarková při pražském křtu románu. FOTO: Host

Roman Szpuk: Klika byla vysoko

Básník, meteorolog a vnímavý pozorovatel v rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko vykresluje toulky divokou přírodou. Zachycuje obyčejné, a přitom fascinující detaily, které zůstávají ostatními neobjevené. Bohatým a hutným jazykem přibližuje svět mezi rostlinami a zvířaty, který je většině lidí vzdálený. Zároveň setrvává v běžné realitě a otevřeně popisuje návštěvy nemocné matky a starých lidí upoutaných na lůžka. Setkává se s tuláky, samotáři a blázny, modlí se, spí venku, prochází lesem za každého počasí. V jeho přístupu ožívá tradice romantických rozervanců – od klasika Karla Hynka Máchy až po mystika Bohuslava Reynka. Text plyne svobodně jako Szpukova milovaná oblaka a je prokládán krátkými básněmi – haiku. Knihu doplňují autorovy fotografie, pořízené vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou.

Roman Szpuk se narodil roku 1960 v Teplicích, od roku 1989 žije ve Vimperku. Pracoval mimo jiné jako noční hlídač kravínů, lesní dělník, strážce CHKO Šumava. V současnosti působí na meteorologické stanici Churáňov jako pozorovatel počasí. Roku 1983 založil nonkonformní sdružení básníků, prozaiků a písničkářů Skupina XXVI. Básně publikuje od roku 1982, vydal více než desítku sbírek (mj. Silentio pro smíšený sbor, 2009; Kámen v botě, 2011), knihu básnických próz Chraplavé chorály (2013) a soubor deníkových záznamů A zavaž si tkaničky (2016). Do širšího povědomí se Roman Szpuk dostal jako jeden ze šumavských samotářů v knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině (Prostor 2017).

Novou knihu vydává nakladatelství 65. Pole jako 11. Svazek edice Tah (ISBN: 978-80-88268-08-6).

Ukázka z knihy:

MEZI STÉBLY TRÁVY BLOUDÍ SVĚTLUŠKA

Uléhám s dcerkou Erikou na boubínské rozhledně. Slunce už zapadlo, je teplo, jen slabý vánek se nás občas od západu dotkne. Nad Poledníkem září Venuše a Jupiter. Jsou docela blízko u sebe. Připomínají dvojšperk. Piercing, který si děvčata ráda umisťují k pupíku.

Máme hlavy otočené k jihovýchodu, odkud stoupá takřka dokonale kulatý měsíc. Přímo za námi poletují tři můry. Tančí kolem sebe. Jsou takřka neslyšné, přece občas zaslechnu plesknutí křídel. Neptají se po stvořiteli svých křídel. Dostaly je, a tak je užívají. Iniciační tanec jim byl dán jako dar. Rozevřely jej, poletují, těší se na milování a tak se Nejvyššímu vracejí.

Usínáme, ale uprostřed noci mě budí hukot. Někdo vysoko nad krajem štosuje od východu vzduch. Když vítr ulehne, stoupá v něm napětí. Pak to v poryvu povolí a znovu se všechno opakuje. Jako by přes nás přecházel neviditelný hustý zástup. Postupuje dopředu postrkem, ti zadní vrazí do předních, popojdou dva kroky, šoupnou podrážkou, zase stojí hustě přitisknuti jeden na druhého. Daleko na západě jsou úzká vrata. Asi je občas otevřou, vpustí někoho dovnitř, zase je zavřou.

Mám spacák s rozbitým zipem. A je dost slabý. Choulím se pod ním a zadržuju teplo. Ach, jak blahý úkryt.

Za svítání odplouvá měsíc k jihozápadu a rudne, vyrážka na jeho tváři se stává čitelnější. Jako bych se s ním loučil na cestě do vnitrozemí megakontinentu Pangea, kam už žádná fronta nedonese srážky ani bouře, je tam pusto a sucho. Důvody, proč zemřít, zanikají spolu s důvody, proč zůstávat naživu.

***

Na kamenitém úbočí už přes pot skoro nevidím na cestu. Dívám se otupěle pod nohy, kde se ve stéblech trávy zachytily jakési chuchvalce slin. To pěnodějky chrání svoje larvičky, aby přežily tohle hrozné horko a sucho. Mně se však jazyk lepí k patru. Můj dech připomíná těžkou lopatu. Uhřátý topič s ní přikládá do mé hrudi uhlí vzduchu.

Večerní vedro –

z lýtka se mi odlepil

motýl.

Na vrcholku Boubína poletují dvě babočky admirálové. V jednu chvíli s nimi tancuje i třetí. Občas usednou na kámen a ukazují barvy svých křídel. Pomalu, pomalinku je rozevírají, až je mají dokořán. Zachytávají poslední, už měděné paprsky. A pak křidélka srazí v mžiku k sobě. Připadám si jako čtenář, kterému před nosem sklapnou knihu.

„Tak, a končíme,“ říká neslyšně babočka. „Už ses nakoukal dost.“ A směje se mému překvapenému civění na rub její barevné chlouby.

Na věži sedí rehek. Kouká na mě a rozčiluje se. Dělá podřepy a pak odlétá. Slunce se potápí níž a níž. Vzduchová hmota z vnitrozemí Alžíru, kde je 45 °C i více, se pomalu obloukem před západní Evropu přesouvá do Čech. Obzor je oranžový. Čekám, kdy mi mezi zuby začne skřípat pouštní písek.

Tiše fouká vítr. V závětří smrků poletují drobné našedivělé můrky, mezi nimi se zatřepotal i osamělý bělásek, ale jen na chvilku. Můrky jsou klidné a navštěvují jednotlivé větve. Najednou se stávám jednou z nich. Mám můří oči a můří mysl, pohybuju se v můřím prostoru, kde se cítím doma. Znám řád můřího domu a mám v něm nyní ještě co na práci. Ale vše se děje v klidu. Jako když se děti chystají na kutě. Nebo když se ještě obchází kuchyně, zda je všechno nádobí umyté a uklizené.

Ve chvíli, kdy zapadá slunce, vychází vlevo vedle Chlumu měsíc. Stmívá se. Na severozápadě se vytvářejí purpurové krepuskulární paprsky. Jsou stále kratší, ale jejich barva je sytější, její krev houstne. Doplňují či ohraničují je stíny. Nejspíš je vrhají vrcholy velmi vzdálených bouří v Německu. Je už celá hodina po západu slunce a stále svítí jako znamení dne, který byl a již není.

Ráno mě místo budíku probouzí roj helikoptér. Jinak se nedá nazvat hejno dvoukřídlého hmyzu, který se tu za letních rozbřesků nad rozhlednou pravidelně slétává, jako by chtěl být účasten východu slunce. Jednotlivci se vznášejí na místě, blíží se až k mému uchu, ale neusednou. Jsou velcí a mají tvar pruhovaného projektilu. Jejich temný bzukot nahání husí kůži. Všichni mají hlavu otočenou stejným směrem: proti větru. Občas se jeden střetne s druhým, oba udělají looping, zastaví se pět či deset metrů od věže a opět se zvědavě přibližují. Takhle tu manévrují do východu slunce. Potom se rozlétnou po svých.

Sotva se slunce odpoutává od břehu hor, začíná být dusno. Sestupuju z rozhledny.

***

Míříme s Alicí a s Pošťákem na chatrč na Jedlové. Stoupáme úbočím Zátoňské hory k místu zvanému U Obrázku. Visí tu na kmeni smrku podobenka Panny Marie. Cesta po modré pokračuje Na Kubrna do sedla mezi Solovec a Bobík. My odtud odbočujeme k vrcholku Jedlové. Přecházíme potůček s něžným názvem Olšinka. V příkopu rostou orchidejky vstavač Fuchsův a vemeník. Leze po nich tesařík.

Postupujeme do příkrého průseku. Ukazuje jasným směrem a cíl už je blízko. Přes sucho a vedro se v traktorem vyjetých kolejích drží vlhko. Mouchy, komáři a jepice tu bzučí svoji mnohohlasou atonální symfonii a pot z nás lije.

Těsně pod vrcholem Jedlové procházíme bukovým mlázím, ze kterého se zvedají mračna bílých mušek. O nich zřejmě mluvil Ríša, který se šel o místě našeho noclehu přesvědčit na vlastní kůži o pár dní dříve. Naštěstí to nejsou muchničky, tyhle mušky jen otravují.

„Možná je to popel z mýho cigára,“ říká Alice.

Naštěstí nás to hejno nepronásleduje. Obcházíme vysokou travou a ostružiním vrchol a už se před námi objevuje přístřešek, pod větvemi přikrčená a ke skalce přilepená dřevěná bouda, jak stvořená pro poustevníkův život. Oddychujeme a prohlížíme si okolí. „Obklopuje to tam bahno, uvnitř se vyspí sotva dva lidi, víří tam mraky bodavých mušek,“ varoval nás Ríša ve svém improvizovaném cestopisu. S ulehčením zjišťujeme, že tu nejsou ani komáři, ani muchničky a že chata pojme pohodlně čtyři nocležníky.

Alice i Pošťák jsou ve formě a hned se vydávají do lesa na dříví. To já si sedám před chalupu s návštěvní knihou, v níž se to hemží pozdravy kamarádům a čundrákům. Je to tedy do značné míry trampský útulek. Boudu tu však postavili již na začátku padesátých let. Sloužila vojákům a na stavbě se podíleli otec a strýc Ferryho Klišíka. Vedly k ní i dráty, snad tu byla i nějaká hláska. Ta zmizela. Místo ní nad plochou střechou vyrůstá nádherný a vysoký buk, zřejmě pamětník původních mohutných jedlobučin.

Po dvou hodinách dochází na vrcholek Ferry Klišík. Doslova se noří z vysoké trávy. Vede s sebou Zinyho a jeho dcerušku Aničku, která má odřená chodidla a jde bosa, jen v ponožkách (brr, přes ty ostružiny). To už vatra hoří. Anička pro nás ugrilovala kuře. Sedíme okolo ohně a čekáme na posledního účastníka setkání Magdona. Slyšíme ho v lese pod sebou. Zdá se, že bloudí. Jednou se ozve jeho výkřik. Podruhé zahvízdání.

„Přece není tak blbej a nezabloudí na Jedlovce,“ konstatuje Ferry.

Nakonec se Magdon s Monikou vyškrábou na vrchol z východní strany. Usedají pod strom a hned z batohu vyndávají dvě láhve vína. A co víc: kýtu z berana.

„Zabil ho Ondra,“ vypravuje Ferry. „A nebyl to náš beran. Půjčil nám ho David Vostrovský. Ondru nabral na rohy. Ještě jednou mě nabere na rohy, řekl Ondra, a zabiju ho. Tak se i stalo.“

Ondra vzal na berana nůž a my si teď mohli odkrajovat maso podle chuti. Naložil ho Magdon. To on umí. Maso je měkoučké, koření skvělé, recept neznám, nemám v sobě žádné kuchařské nadšení, ale pochutnal jsem si též.

Přichází čas na poezii. Vzal jsem s sebou Villona a jal se recitovat jeho pověstnou Baladu proti pomlouvačným jazykům a jiné verše o ženách.

Magdonův cikánský pes Alfík doráží na Aničku. Objímá ji packami, dělá kopulační pohyby. Anička není s to se ho zbavit.

„Prašť ho!“ radí Magdon. „On z tebe cítí slabost. Na tebe si dovolí. Kopni ho.“

„Nechci do něj kopat,“ říká Anička. „On do mě taky nekope.“

Konečně se Alfík nechá na chvíli odehnat. Stojí u ohniště, zahrabe zadními běhy a už má Ziny plný ešus prachu. „Moje kafe!“ lamentuje.

„Je to přece černé kafe,“ chlácholíme ho.

Odcházím do lesa se záchodovým papírem.

„To jsi přírodní člověk?“ zlobí se Ferry. „Přeci je tu listí. Když jdu po lese a najdu hovno, nevadí mi to. Ale hajzlpapír mi vadí.“

Tu se znovu ozývá praskot větví. K chatě vycházejí tři náhodní poutníci. Zveme je k ohni, nabízíme i berana. Jenže už mezi námi koluje i joint a chechtáme se tak hlasitě, že se zmíněná trojice za chvíli opět balí a s omluvami mizí směrem k Bobíku, kde hodlají přespat na vrcholu. Mizí v soumračném lese ještě dlouho vyprovázeni Alfíkovým štěkotem.

Vzpomínáme na Ríšu. Nechtělo se mu sem. „Budou vám tam smrdět nohy,“ lamentoval. „A budete chrápat. Já jsem zvyklý na svoje pohodlí.“

„Jak ten člověk mohl být ve válce v Jugoslávii?“ divíme se. A Ferry vzpomíná, jak i on se vydal v době jugoslávské války do Chorvatska, aby tam natočil s kamarádem film. A tak se pomalu blížili k bojišti. Už slyšeli výbuchy granátů. Ferryho kolega po každém výbuchu zabrzdil, vyběhl z auta a hledal nějaký bunkr. Zastavila je až prostřílená cedule: Vstup na vlastní nebezpečí. Představuju si bojiště označené cedulkami: Vstup na vlastní nebezpečí. Ještě by tam mohla umístit svou reklamu nějaká pojišťovna.

„To se mi líbilo,“ říká Ferry. „Nic nezakazovali. Jen upozornili.“

Dojeli do Zadaru.

„Věž kostela byla obložená pytli proti střelbě,“ vypráví Ferry. „Dovnitř se nesmělo, ale já jsem se tam chtěl podívat. Někudy se mi podařilo dostat se dovnitř. Byl tam příjemný chládek, ani jsem se modlit nechtěl, jen si trochu odpočinout. Tu sáhnu do lavice a vytáhnu hrst ostrých nábojů. Propašoval jsem si je na památku domů.“

„To je téma na haiku,“ směju se, i když k smíchu to není:

Zadar –

v kostelní lavici jsem nahmátl

hrst ostrých.

„Přišli jsme do hospody,“ pokračuje Ferry. „Seděli tam mačové, nabušení chlapi plní sebevědomí, každý z nich měl na prstech až čtyři zlaté prsteny, které sundali z uříznutých prstů zabitých muslimů. S jedním jsem se dal do řeči. Popisoval mi, jak hodil granát na tank, jak vybuchl uvnitř a jak z něj lítala střeva. Nabídl jsem mu jointa. A hrdlořez zbledl strachy. Marihuana? To je zakázané, kroutil se. To nám kapitán zakázal. To se nesmí.“

„Jasně, tráva je nebezpečnější než nůž odřezávající prsty s prsteny.“

„Jak nemám tu ruku, nechtěli po mně nikde peníze,“ líčí Ferry. „Přišel jsem do obchodu, chtěl jsem zaplatit, ne, žádné peníze, ty jsi válečný invalida, ty jsi hrdina.“

Vychází měsíc. Kluci se diví, že je tak rudý.

„Je rudý, jako když vychází slunce,“ říkám. „Za chvíli zbělá.“

Stébly trávy bloudí světluška, jako by se vydala z měsíce tajnými cestami až k nám. Kreslí nám ve vzduchu nějaké poselství. Bliká. Umí své světélko utajit, když cítí nebezpečí.

„Na Štégrovce je světlušek spousta,“ říká Magdon. Vypravuje, jak jde s Monikou ze sena okolo kupek a prochází hejny světlušek. Magdon pomáhá Ferrymu, který suší třicet kupek sena. Je s tím spousta práce a seno je třeba sklidit do příchodu bouří, které nám hrozí už od nedělního večera. Zítra jim pomůže i Ziny. Proto ještě dneska chtějí Ziny, Magdon, Monika, Ferry i Anička sejít dolů. Ferry je utahaný a nezvykle zamlklý. Nedivím se mu. Práci na louce ve slunečním žáru bych asi nepřežil.

Z paměti se mi vynořilo čtyřverší z tajemné povídky Stanislava Vodičky Silva. Spisovatel v ní po nocích potkává osamělého tuláka a podivína, který mu na pozdrav odpovídá:

Háno, háno, ta zemská kolátora,

je jí dána síla shora,

všechno přijme, všechno vstřebá,

přijme hnůj a vydá chleba.

***

„Potkal jsem muchničku,“ hlásím. „Říkala, že se z Jedlové odstěhovaly, jelikož tu Ríšovi příliš smrděly nohy.“

Ale za chvilku dochází k úplné invazi těchto nechutných drobounkých krvežíznivců. Jako kdyby nás Ríša slyšel a poslal je na nás. Naštěstí stačí, když se obrátí vítr, a máme opět klid. Komáři jsou ovšem těžší a jen tak odvát se nenechají.

Po půlnoci většina osazenstva odchází k Volarům. Měsíc jim září na cestu, světélkuje v něm i Ferryho plnovous.

V boudě na noc zůstáváme jen tři, Alice, Pošťák a já. Alice si stele u ohniště, my s Pošťákem uvnitř na pryčně. Je takové teplo, že se spacákem jen přikrývám. Nakonec spím bez přikrývky. Vedle mě na pařezu ještě chvíli hoří svíčka. Když ji zhasínám, cítím povědomý pokoj domova. Maximální porce tulákova štěstí pro tuto noc. To stačí. Měsíc na mě svítí otevřenými dveřmi. Chvíli odháním komáry, slyším je bzučet u ucha, pak rezignuju. Ať se napijí.

Ráno se z ohniště ještě kouří. Balíme se a scházíme zpět do Zátoně. Alice nám vypravuje, jak před několika lety přebrala alkohol na tříkrálové sbírce. Musela podepsat ve dvou vyhotoveních lejstro z biskupství, že už nikdy nepůjde na charitní tříkrálovou sbírku.

Roman Szpuk uprostřed šumavské divočiny. REPRO: 65. pole

Stanislav Komárek: Cestovní eseje z let 1991-2008

Eseje o jiných zemích a kulturách tvoří svébytnou součást esejistické produkce Stanislava Komárka. Tento svazek zachycuje jejich „starší“ rovinu – od prvopočátků do období přelomu spojeného s hospodářskou krizí, jejich tématem jsou země evropské i mimoevropské, ty, které se tradičně počítají k „Západu“, i ty, které bývají chápány jako „Východ“. Které z autorových očekávání a úsudků se v mezičase naplnily a které ne? Proč vlastně v době internetu ještě cestovat? Co je to úsudek a co je to předsudek? Jak se na sebe dívají různé kultury? Neposuzujeme ty jiné zejména a prakticky jen z hlediska jejich ochoty se nám připodobnit? Co je v kterém kulturním okruhu a národě svébytného? Jak dalece podporovat národní svérázy – etnické pochoutky ano, sebeupalování vdov ne? Nemá každá kultura jinak rozvržené půvaby a děs, upřímnost a pokrytectví, sofistikovanost a primitivismus, něžnost i brutalitu, moudrost i pošetilost? Kolik toho lze o jiných zemích sdělit a kolik je třeba zažít? Nakolik je poznání přenositelné? O žumpě číst a do žumpy spadnout... Kam si projikujeme ztracený ráj a kam peklo? Nemají nakonec i v Guyaně ptáci křídla a zobák, lidé hlavu, ruce a nohy a domy okna a dveře?

Autor sám o principu, němž knihu sestavil, v úvodu říká:

„Nyní znovu vydávané cestovní eseje a esejistická zamyšlení nad různými zeměmi vyšly původně v nakladatelství Dokořán ve dvou svazcích, Zapisky z Okcidentu a Zapisky z Orientu, oba roku 2008. U textů, které vznikly bezprostředně po návratu z některé z cest, jsem často změnil název, aby bylo patrno na první pohled, o kterou zemi a kterou časovou rovinu se jedná – příliš expresivní názvy jsou totiž rychlé orientaci na závadu, podobně jako by v jídelním lístku nemělo stát řekněme „Krakonošovo tajemství“ namísto řádného označení „plíčky nakyselo“. U jednotlivých článků je vzadu uveden rok vzniku, u těch, kde je letopočet pobytu uveden už v názvu, je na konci připsán pouze tehdy, když se podstatně rozcházejí.

Eseje z devadesátých let jsou často poznamenány porevolučním nadšením, úsudky a očekáváními, která se ne vždy splnila, nicméně se mi nevidělo je jako dobová svědectví měnit – co se z mých někdejších úsudků potvrdilo a co ne, vidí ostatně nejlépe každý sám.

Cestopisům tradičního typu je v přítomné době nepochybně už odzvoněno, esejům o jiných zemích a kulturách snad ještě ne – nikdy jsem si nehrál na sinologa, indologa či arabistu, ale zanechávat dojmy z cest je volno všem občanům: byl by smutný svět, kde o pravdě smějí psát pouze diplomovaní gnozeologové a o spravedlnosti jen právníci. Globální pohledy na určitý region mají jistě v sobě podobná rizika jako jiné formy globálních náhledů: vystižení několika tahy i zanedbání výjimek či protiproudů.

Snažím se zde o opak a jsem si tohoto rizika vědom. Vím ale také, že snaha nezanedbat vůbec nic může vést jen k jedinému – po vzoru zenových mistrů mlčet. Každé poznání, i esejistické, spočívá totiž v tom, že se něco, v příznivém případě vědomě, nezohlednilo. Nikdo netušíme, co z toho, co děláme, je důležité (pokud vůbec) a co je marginální. Pořádaje tyto texty, nevím to ani já. Je jistě pravda, že obírat se jevovou mnohotvárností světa, „deseti tisíci věcmi“, jak by řekli Číňané, je „povrchní“, jejich skrytý kořen však těžko můžeme zahlédnout správně. Tráva je jiná na Letné a jiná na Grossglockneru, Tháletova věta je stejná v Praze i na Alfě Centauri (vůbec si nemyslím, že „kořen světa“ je matematický, byť mne moji exaktně založení přátelé o tom občas přesvědčují). Přesto bych pozemskou mnohotvárnost, lidskou i mimolidskou, za nic nevyměnil a cestování bylo to, co mne v životě obohatilo nejvíc. Nemusí tomu tak být u každého a ten, kdo už teď ví o sobě s naprostou jistotou opak, ať ve vlastním zájmu tuto stránku neobrací.“

Vydává Academia v řadě Spisy Stanislava Komárka.

Ukázka z knihy:

POVAHA CESTY

Nikdy v historii nebylo tak snadné a bezpracné vidět vzdálené krajiny jako právě dnes. Zajímavější je se zamyslet, co kontakt s nimi člověku vlastně přináší – nadšení cestovatelé, kteří mohou během svého života při troše přičinlivosti vidět glóbus téměř celý, to pokládají za samozřejmost, o níž se nediskutuje. „Turistika“ není pouze věcí přítomné doby, nebo svého posledního vzmachu od dob romantismu dál. Už pozdní Řím znal, v říši vybavené systémem cest a hostinců a prosté loupežníků, zcela totožné fenomény – Pausaniův průvodce po Řecku se od dnešních bedekrů liší jen trochou epické rozvláčnosti. Rovněž „mimoúčelové“ cestování představované náboženskými poutěmi (znala je všechna významnější náboženství) mělo tento aspekt „spatření jiných krajů a jiných mravů“.

I v době internetu a pokročilé audiovizuální techniky cestování nikterak neupadlo, ba přímo naopak. Jenom určitý, a to relativně malý výsek světa je bezezbytku sdělitelný slovy či obrazy, trochu podobně, jako pouze některé typy mouder a znalostí se dají šířit organizovaným vyučováním. Trochu drastický, ale velice výstižný příklad tohoto rozdílu je o žumpě číst a do žumpy spadnout a mít takříkajíc její bezprostřední zážitek.

Takto je tomu i se vším jiným na světě, řekněme kromě geometrie a literatury – jak je v Indii či jak je v manželství seznáme, až když tam jsme, byť písemnictví k oběma tématům by se dalo měřit na vozy. Význam cestování „pro zábavu“ je rovněž v tom, že v dotyčné zemi nezůstaneme, alespoň ne natrvalo, že pro nás zůstane přes všechny pokusy se jí přiblížit „cizí“. To nám od ní dává odstup s onou dobře známou cestovatelskou povrchností. Že většina turistů přítomné doby mohla z hlediska informačního přínosu i hloubky zážitků namísto na Velikonoční ostrov jet klidně do Štěchovic, je zajisté pravdou, ale význam letmého pohledu není nulový, jak se mnohdy tvrdívá. Cizinec nezamotaný do místních kontextů vidí mnohé věci na první pohled mnohem ostřeji než místní obyvatel či ten, kdo do cizí kultury po léta vplouval, alespoň po pár dní vnímá její bizarní, strhující či děsivé aspekty s intenzitou obvyklou jinak jen u dětí – ty jediné ostatně smějí beztrestně vykřiknout, že král je nahý.

Ve světě se ostatně orientujeme právě podle jeho povrchů a povrchových kritérií – zajíce na poli rozeznáme podle hnědého kožíšku a dlouhých uší, nikoli podle anatomických detailů či sekvence bází v DNA, ač by to bylo jistě „vědečtější“. To, co rozvinul švýcarský biolog a myslitel Adolf Portmann pro pochopení významu vnějšího vzhledu živých organismů, se dá velmi dobře zevšeobecnit na celé země.

První dojmy jsou pozoruhodným doplňkem a protiváhou hlubokého pochopení, které už tím, co ví a čím žije, zvolna může ztratit schopnost o takto poznávaném „jiném“ světě referovat. Pokud jsme se do něčeho příliš zanořili, „jedeme v tom“, můžeme poskytnout tisíce cenných detailů a vhledů, jen jednu věc, nadhled a odhled, ve významu řecké theoreia, ne. K tomu přistupuje i další otázka, zda je žádoucí poznat to všudypřítomné, obecně rozšířené a „typické“, či zda je třeba pídit se po onom skrytém, nekaždodenním a vzácném (dilema zoologovo, zda zkoumat vrabce na střeše či orlí pár ve vzdálených horách). O každé kultuře významně vypovídají faktory oba, přičemž první z nich, hojný a triviální, ji namnoze i charakterizuje v očích jiných kultur jako klišé (při detailním hledání vždy najdeme i myslitele od domácí tradice zcela odlišné a kopírující jinými prostředky něco velmi vzdáleného a exotického). Neodpovíme-li si na otázku po výpovědní hodnotě první imprese (z čehokoli) kladně, je lépe zůstat doma a pátrat ve vlastní duši či duši vlastního národa po ojedinělých spodních proudech, které by mohly jakýmsi způsobem na Írán (Barmu, Chile atd.) upomínat.

Je také v podstatě nemožné být najednou doma ve více kulturách než ve dvou – okleštěná angličtina a svět letišť, veřejné dopravy a hostelů do toho pochopitelně nespadají. I potom se některým zájemcům o cizí kulturu stane, že do nich postupně „prolezou“ a odcizí se té původní – je zcela nemožné, nejsme-li jazykoví géniové s obrovským kvantem času, více cestovat a pronikat do místních věcí hluboko, srovnatelně s místními lidmi. To, co v jiných zemích obdivujeme a oceňujeme, jsou ostatně nepatrné odchylky od obecně známého schématu – v Peru, zemi té naší v mnohém nejvíce vzdálené, jsem si kdysi uvědomil, jak jsou si bazální charakteristiky věcí všude podobné i v Amazonii mají stromy kořeny, kmen, větve a listy, ptáci zobáky, křídla a peří, domy střechy, dveře a okna, lidé svou navyklou anatomii a etologii, i tam se pojídá nějaká kombinace obilnin, masa, zeleniny a ovoce. Země, která by byla zcela zgruntu jiná, by asi jen děsila. Pro chemika, není-li třeba specialistou na rostlinné obsahové látky, je cestování monotónní už zcela – prvky jsou i v Patagonii úplně tytéž.

Obecně se podceňuje i význam cest jako náboženských či „paranáboženských“ poutí – poutník se z nich vrací jaksi „dotýkán“ tou kterou zemí a dodává mu to na exotičnosti a také možnost řekněme o Timoru či Afghánistánu hovořit a být brán vážně. Liší se od svých bližních řekněme jako dalajlámův kapesník od jiných kapesníků: na první pohled to není patrné, ale jeho substance se prožitými věcmi jaksi proměnila. Možná toho jiní docílili snáze a levněji, ale sám pokládám za největší přínos z cest pochopení vlastní kultury i krajiny jako něčeho nesamozřejmého a v mnohém bizarně nezvyklého. Praha není po spatření Číny pulzujícím velkoměstem, ale roztomilým historickým městečkem lokálního formátu, borové lesy na Třeboňsku působí po těch z Bornea romanticky a jako z druhohor, středoevropské dobré vychování se proti tureckému jeví jako neurvalost. Podceňovat by se neměl ani význam cest jako sociálního faktoru – na společníky na cestě vzniká silná emoční vazba a společenský aspekt pokračuje i po návratu – o spatřeném je nutno nějak poreferovat, byť dnes už většinou ne u táborových ohňů. Za dob komunismu, kdy byl Terst dále než Kamčatka, jsem si vždycky představoval rafinovanou formu mučení – moci na měsíc v roce vyjet s dostatečnými zdroji kamkoli, ale s nutností předstírat, že člověk byl řekněme u tety v Kostelci nad Černými lesy. Zajisté je také pravdou, že ti, kteří o něčem vědí málo, spěchají se svou troškou do mlýna, zatímco ti, kdo už vědí své, mlčí a skutečný mudrc žije skryt tak, že o něm nikdo neví. Povaha spisování je na rozdíl od mystiky v tom, že stále povídá, asi jako tučňákova povaha spočívá ve faktu, že se potápí. Namlčíme se všichni ještě dost.

2007

© Stanislav Komárek, 2018

ISBN 978-80-200-2843-3