Jiří Vogl v dopise adresovaném Josefu Rybákovi vzpomíná na
Písek svého dětství a mládí ve 20. a 30. letech 20. století. Vykresluje živé
město se svéráznými obyvateli a jedinečnou atmosférou. Jeho poutavý a poetický
styl, okořeněný ironií a humorem, udělal z dopisu pamětníka – už tak unikátního
dokumentu – pozoruhodné literární dílo.
Petr Mano jím byl téměř padesát let po jeho vzniku okouzlen
natolik, že se rozhodl Jiřímu Voglovi odepsat a vylíčit mu totéž město, jak ho
poznal od 80. let až do současnosti.
Knihu s podtitulem Dva dopisy o jednom městě vydává
nakladatelství 65. pole jako 12. svazek edice Tah. Ilustracemi knihu doprovodil
Milan Starý.
Jiří Vogl (1912 - 1993) byl písecký rodák židovského původu,
povoláním optik. V roce 1939 odjel do Stockholmu. Ve Švédsku se zabýval
výzkumem, vývojem a vzděláváním v oboru optika. V roce 1980 získal cenu
Polhemspriset. Se ženou Janou měl dceru Catherine.
Petr Mano se narodil v roce 1961 v Táboře. Studoval
pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, studium předčasně ukončil. Celý
život se věnuje výtvarnému umění a psaní.
Publikoval Sen o snu noci májové, Odkud přicházejí andělé
(oboje Listy regionální kultury, 1993), Básničky pro Marfušu (kulturní klub
města Písku, 1994) a Lamentatio města Písku (Revue Otavín, 2000). V edici Tah
vydal knihy Šárlak (2014) a Kalužiny (2016)
Ukázka z knihy:
Stačilo přejít kamenný most a člověk měl pocit, že se ocitl
v ještě větším zapadákovu, než jsou Krašovice nebo Oldřichov. Místo soch
svatých trčely vzhůru k oblakům pouze nevzhledné holubníky, za našich časů už
opuštěné – stejně jako většina kvartýrů. Jen zpod střechy nevelkého domku u
bývalé slévárny vylétalo den co den hejno pošťáků, kteří pokaždé zatleskali nad
baráky křídly a vzápětí všechno pokáleli, včetně slepých dvorků s rozpadajícími
se králíkárnami a prázdnými kurníky. Z kdysi všudypřítomné drůbeže, zastoupené
i nemalým počtem velkých bílých husí, zbyl v Portyči jediný kohout samotář,
plašící každé ráno smrt – než ho někdo podřízl.
Rozlehlé zahrady rychle planěly a ovoce dávaly jako člověk
ve stavu předsmrtném, když s blížícím se koncem vytlačí kromě duše i poslední
stolici. Jablka červivěla, hrušky máslovky krabatěly a provrtané vosami padaly
těžce do neposíklé trávy a chlorofylem sršících žahavých kopřiv, kam pro ně
nikdo nemohl. Zpočátku si pro zbytky úrody chodili původní majitelé, ale
poslední dva roky už přicházeli jen sporadicky. Zmuchlané houštiny přerostlého
plevele, šlahounů a větví vytvořily zcela neprostupnou zeď. Nepronikl jí ani
paprsek světla, aby na omšelých fasádách vykouzlil zlatou výšivku.
Dokonce i v letních dnech bylo dáno spatřit slunce jenom
pravobřežním Bukounům. My jsme mohli nanejvýš u otevřených oken poslouchat, jak
s těžkým duněním připomínajícím valící se sud rachotí nad našimi hlavami, aby
takřka za úplné tmy zapálilo hustý les kdesi za Čertovo strouhou nebo na vrchu
Hradiště.
Elektřinu v domech s blížící se demolicí odstřihli a nám
často nezbylo nic jiného než v afelijním šeru svítit ještě před soumrakem
svíčkami. Jako kdybychom za Čechovu ulici drželi zádušní mši, podobnou tajným
obřadům marranů, násilně pokřtěných španělských Židů.
Nikdo z nás tehdy netušil, že o několik let později najdou v
dílně podkováře Hromíře, jen několik metrů od míst, kde jsme víc jak pět let s
bezstarostností nesmrtelných obcovali s múzami, nevybuchlou leteckou pumu z
druhé světové války, zaraženou do země jako čípek do dětské prdýlky.
Pravda je, že větší část Portyče tvořily domky podobající se
vyžraným zubům, nicméně pro celkový ráz města, pro jeho skrytou poezii měly
stejný význam jako Kampa pro Prahu.
A když se řekne Portyč, musí se jedním dechem říci také
řeka, protože bez Otavy by Písek nikdy nebyl tím, čím je. Dokázala si uchovat
svou podmanivou krásu až do dnešních dnů, i když skok do jejího líného proudu z
dřevěného mola u Smetáka bych vám raději rozmluvil. Místo jemného písku jsou
kolem břehů metrové nánosy bahna, v němž byste možná zůstal trčet navěky
(podobně jako trčí básník Adolf Heyduk z kamenného soklu poblíž veřejných
záchodků, kde to smrdí stejně nelibě). To tam je původní podloží, nad nímž se v
průzračné vodě pinožili hryzani s mřenkami a oštipovali chlupy na nohách mužů i
tehdy ještě nedepilovaných žen. Z řeky zmizeli raci, řasou porostlé perlorodky
– a kdo si dnes vzpomene, že proti proudu připlouvali ve třicátých letech
minulého století nádherní velcí lososi? Jedině nejstarší chovanci domova
důchodců v Drhovli. Někteří salmové prý dokázali při zdolávání překážek
vyskočit čtyři metry nad hladinu a mnohdy přelétnout nad hlavami rybářů
číhajících na ně ve vývařišti pod jezem. Jako nebeské vojsko archanděla
Gabriela v plné zbroji! Při té představě se až tají dech! Škoda že takřka
vzápětí zůstávali uvězněni v sítích, případně v obrovitých čeřenech, a byli
nemilosrdně ubíjeni křemelemi nebo probodáváni prachsprostými vidlemi na hnůj a
ozubenými krondlemi.
Do lososnic postavených ve šlajsnách se už dávno nechytalo,
a pokud se ryby objevily, mydlili je všichni hlava nehlava. Živnostníci,
pytláci, malí haranti. Každý kořistil. Nikdo nebral ohledy. A ze všech nejhůř
si počínali organizovaní rybáři! Bylo to stejné jako dnes. Pod vývěskami a
prapory elitářských sdružení se v každé době natřásají na větvích ti
nejhladovější havrani.
Dokonce si mnohé organizace ve svých účetních knihách
pochvalovaly, pokud se jim díky prodeji zabitých ryb podařilo ukončit sezónu s
viditelným přírůstkem základního jmění! I kdyby se lososům před válkou
nepostavilo do cesty ždichovické zdymadlo, lidská nenasytnost by je stejně
nepustila dál. Vybrané hlídky by mohly sedět na Usraném kamenu celé jaro, a
sotva by jediného losůska v proudu spatřily.
 |
| Ilustracemi knihu doprovodil Milan Starý / repro: 65. pole |
Žádné komentáře:
Okomentovat