Roman Szpuk: Klika byla vysoko

Básník, meteorolog a vnímavý pozorovatel v rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko vykresluje toulky divokou přírodou. Zachycuje obyčejné, a přitom fascinující detaily, které zůstávají ostatními neobjevené. Bohatým a hutným jazykem přibližuje svět mezi rostlinami a zvířaty, který je většině lidí vzdálený. Zároveň setrvává v běžné realitě a otevřeně popisuje návštěvy nemocné matky a starých lidí upoutaných na lůžka. Setkává se s tuláky, samotáři a blázny, modlí se, spí venku, prochází lesem za každého počasí. V jeho přístupu ožívá tradice romantických rozervanců – od klasika Karla Hynka Máchy až po mystika Bohuslava Reynka. Text plyne svobodně jako Szpukova milovaná oblaka a je prokládán krátkými básněmi – haiku. Knihu doplňují autorovy fotografie, pořízené vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou.

Roman Szpuk se narodil roku 1960 v Teplicích, od roku 1989 žije ve Vimperku. Pracoval mimo jiné jako noční hlídač kravínů, lesní dělník, strážce CHKO Šumava. V současnosti působí na meteorologické stanici Churáňov jako pozorovatel počasí. Roku 1983 založil nonkonformní sdružení básníků, prozaiků a písničkářů Skupina XXVI. Básně publikuje od roku 1982, vydal více než desítku sbírek (mj. Silentio pro smíšený sbor, 2009; Kámen v botě, 2011), knihu básnických próz Chraplavé chorály (2013) a soubor deníkových záznamů A zavaž si tkaničky (2016). Do širšího povědomí se Roman Szpuk dostal jako jeden ze šumavských samotářů v knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině (Prostor 2017).

Novou knihu vydává nakladatelství 65. Pole jako 11. Svazek edice Tah (ISBN: 978-80-88268-08-6).

Ukázka z knihy:

MEZI STÉBLY TRÁVY BLOUDÍ SVĚTLUŠKA

Uléhám s dcerkou Erikou na boubínské rozhledně. Slunce už zapadlo, je teplo, jen slabý vánek se nás občas od západu dotkne. Nad Poledníkem září Venuše a Jupiter. Jsou docela blízko u sebe. Připomínají dvojšperk. Piercing, který si děvčata ráda umisťují k pupíku.

Máme hlavy otočené k jihovýchodu, odkud stoupá takřka dokonale kulatý měsíc. Přímo za námi poletují tři můry. Tančí kolem sebe. Jsou takřka neslyšné, přece občas zaslechnu plesknutí křídel. Neptají se po stvořiteli svých křídel. Dostaly je, a tak je užívají. Iniciační tanec jim byl dán jako dar. Rozevřely jej, poletují, těší se na milování a tak se Nejvyššímu vracejí.

Usínáme, ale uprostřed noci mě budí hukot. Někdo vysoko nad krajem štosuje od východu vzduch. Když vítr ulehne, stoupá v něm napětí. Pak to v poryvu povolí a znovu se všechno opakuje. Jako by přes nás přecházel neviditelný hustý zástup. Postupuje dopředu postrkem, ti zadní vrazí do předních, popojdou dva kroky, šoupnou podrážkou, zase stojí hustě přitisknuti jeden na druhého. Daleko na západě jsou úzká vrata. Asi je občas otevřou, vpustí někoho dovnitř, zase je zavřou.

Mám spacák s rozbitým zipem. A je dost slabý. Choulím se pod ním a zadržuju teplo. Ach, jak blahý úkryt.

Za svítání odplouvá měsíc k jihozápadu a rudne, vyrážka na jeho tváři se stává čitelnější. Jako bych se s ním loučil na cestě do vnitrozemí megakontinentu Pangea, kam už žádná fronta nedonese srážky ani bouře, je tam pusto a sucho. Důvody, proč zemřít, zanikají spolu s důvody, proč zůstávat naživu.

***

Na kamenitém úbočí už přes pot skoro nevidím na cestu. Dívám se otupěle pod nohy, kde se ve stéblech trávy zachytily jakési chuchvalce slin. To pěnodějky chrání svoje larvičky, aby přežily tohle hrozné horko a sucho. Mně se však jazyk lepí k patru. Můj dech připomíná těžkou lopatu. Uhřátý topič s ní přikládá do mé hrudi uhlí vzduchu.

Večerní vedro –

z lýtka se mi odlepil

motýl.

Na vrcholku Boubína poletují dvě babočky admirálové. V jednu chvíli s nimi tancuje i třetí. Občas usednou na kámen a ukazují barvy svých křídel. Pomalu, pomalinku je rozevírají, až je mají dokořán. Zachytávají poslední, už měděné paprsky. A pak křidélka srazí v mžiku k sobě. Připadám si jako čtenář, kterému před nosem sklapnou knihu.

„Tak, a končíme,“ říká neslyšně babočka. „Už ses nakoukal dost.“ A směje se mému překvapenému civění na rub její barevné chlouby.

Na věži sedí rehek. Kouká na mě a rozčiluje se. Dělá podřepy a pak odlétá. Slunce se potápí níž a níž. Vzduchová hmota z vnitrozemí Alžíru, kde je 45 °C i více, se pomalu obloukem před západní Evropu přesouvá do Čech. Obzor je oranžový. Čekám, kdy mi mezi zuby začne skřípat pouštní písek.

Tiše fouká vítr. V závětří smrků poletují drobné našedivělé můrky, mezi nimi se zatřepotal i osamělý bělásek, ale jen na chvilku. Můrky jsou klidné a navštěvují jednotlivé větve. Najednou se stávám jednou z nich. Mám můří oči a můří mysl, pohybuju se v můřím prostoru, kde se cítím doma. Znám řád můřího domu a mám v něm nyní ještě co na práci. Ale vše se děje v klidu. Jako když se děti chystají na kutě. Nebo když se ještě obchází kuchyně, zda je všechno nádobí umyté a uklizené.

Ve chvíli, kdy zapadá slunce, vychází vlevo vedle Chlumu měsíc. Stmívá se. Na severozápadě se vytvářejí purpurové krepuskulární paprsky. Jsou stále kratší, ale jejich barva je sytější, její krev houstne. Doplňují či ohraničují je stíny. Nejspíš je vrhají vrcholy velmi vzdálených bouří v Německu. Je už celá hodina po západu slunce a stále svítí jako znamení dne, který byl a již není.

Ráno mě místo budíku probouzí roj helikoptér. Jinak se nedá nazvat hejno dvoukřídlého hmyzu, který se tu za letních rozbřesků nad rozhlednou pravidelně slétává, jako by chtěl být účasten východu slunce. Jednotlivci se vznášejí na místě, blíží se až k mému uchu, ale neusednou. Jsou velcí a mají tvar pruhovaného projektilu. Jejich temný bzukot nahání husí kůži. Všichni mají hlavu otočenou stejným směrem: proti větru. Občas se jeden střetne s druhým, oba udělají looping, zastaví se pět či deset metrů od věže a opět se zvědavě přibližují. Takhle tu manévrují do východu slunce. Potom se rozlétnou po svých.

Sotva se slunce odpoutává od břehu hor, začíná být dusno. Sestupuju z rozhledny.

***

Míříme s Alicí a s Pošťákem na chatrč na Jedlové. Stoupáme úbočím Zátoňské hory k místu zvanému U Obrázku. Visí tu na kmeni smrku podobenka Panny Marie. Cesta po modré pokračuje Na Kubrna do sedla mezi Solovec a Bobík. My odtud odbočujeme k vrcholku Jedlové. Přecházíme potůček s něžným názvem Olšinka. V příkopu rostou orchidejky vstavač Fuchsův a vemeník. Leze po nich tesařík.

Postupujeme do příkrého průseku. Ukazuje jasným směrem a cíl už je blízko. Přes sucho a vedro se v traktorem vyjetých kolejích drží vlhko. Mouchy, komáři a jepice tu bzučí svoji mnohohlasou atonální symfonii a pot z nás lije.

Těsně pod vrcholem Jedlové procházíme bukovým mlázím, ze kterého se zvedají mračna bílých mušek. O nich zřejmě mluvil Ríša, který se šel o místě našeho noclehu přesvědčit na vlastní kůži o pár dní dříve. Naštěstí to nejsou muchničky, tyhle mušky jen otravují.

„Možná je to popel z mýho cigára,“ říká Alice.

Naštěstí nás to hejno nepronásleduje. Obcházíme vysokou travou a ostružiním vrchol a už se před námi objevuje přístřešek, pod větvemi přikrčená a ke skalce přilepená dřevěná bouda, jak stvořená pro poustevníkův život. Oddychujeme a prohlížíme si okolí. „Obklopuje to tam bahno, uvnitř se vyspí sotva dva lidi, víří tam mraky bodavých mušek,“ varoval nás Ríša ve svém improvizovaném cestopisu. S ulehčením zjišťujeme, že tu nejsou ani komáři, ani muchničky a že chata pojme pohodlně čtyři nocležníky.

Alice i Pošťák jsou ve formě a hned se vydávají do lesa na dříví. To já si sedám před chalupu s návštěvní knihou, v níž se to hemží pozdravy kamarádům a čundrákům. Je to tedy do značné míry trampský útulek. Boudu tu však postavili již na začátku padesátých let. Sloužila vojákům a na stavbě se podíleli otec a strýc Ferryho Klišíka. Vedly k ní i dráty, snad tu byla i nějaká hláska. Ta zmizela. Místo ní nad plochou střechou vyrůstá nádherný a vysoký buk, zřejmě pamětník původních mohutných jedlobučin.

Po dvou hodinách dochází na vrcholek Ferry Klišík. Doslova se noří z vysoké trávy. Vede s sebou Zinyho a jeho dcerušku Aničku, která má odřená chodidla a jde bosa, jen v ponožkách (brr, přes ty ostružiny). To už vatra hoří. Anička pro nás ugrilovala kuře. Sedíme okolo ohně a čekáme na posledního účastníka setkání Magdona. Slyšíme ho v lese pod sebou. Zdá se, že bloudí. Jednou se ozve jeho výkřik. Podruhé zahvízdání.

„Přece není tak blbej a nezabloudí na Jedlovce,“ konstatuje Ferry.

Nakonec se Magdon s Monikou vyškrábou na vrchol z východní strany. Usedají pod strom a hned z batohu vyndávají dvě láhve vína. A co víc: kýtu z berana.

„Zabil ho Ondra,“ vypravuje Ferry. „A nebyl to náš beran. Půjčil nám ho David Vostrovský. Ondru nabral na rohy. Ještě jednou mě nabere na rohy, řekl Ondra, a zabiju ho. Tak se i stalo.“

Ondra vzal na berana nůž a my si teď mohli odkrajovat maso podle chuti. Naložil ho Magdon. To on umí. Maso je měkoučké, koření skvělé, recept neznám, nemám v sobě žádné kuchařské nadšení, ale pochutnal jsem si též.

Přichází čas na poezii. Vzal jsem s sebou Villona a jal se recitovat jeho pověstnou Baladu proti pomlouvačným jazykům a jiné verše o ženách.

Magdonův cikánský pes Alfík doráží na Aničku. Objímá ji packami, dělá kopulační pohyby. Anička není s to se ho zbavit.

„Prašť ho!“ radí Magdon. „On z tebe cítí slabost. Na tebe si dovolí. Kopni ho.“

„Nechci do něj kopat,“ říká Anička. „On do mě taky nekope.“

Konečně se Alfík nechá na chvíli odehnat. Stojí u ohniště, zahrabe zadními běhy a už má Ziny plný ešus prachu. „Moje kafe!“ lamentuje.

„Je to přece černé kafe,“ chlácholíme ho.

Odcházím do lesa se záchodovým papírem.

„To jsi přírodní člověk?“ zlobí se Ferry. „Přeci je tu listí. Když jdu po lese a najdu hovno, nevadí mi to. Ale hajzlpapír mi vadí.“

Tu se znovu ozývá praskot větví. K chatě vycházejí tři náhodní poutníci. Zveme je k ohni, nabízíme i berana. Jenže už mezi námi koluje i joint a chechtáme se tak hlasitě, že se zmíněná trojice za chvíli opět balí a s omluvami mizí směrem k Bobíku, kde hodlají přespat na vrcholu. Mizí v soumračném lese ještě dlouho vyprovázeni Alfíkovým štěkotem.

Vzpomínáme na Ríšu. Nechtělo se mu sem. „Budou vám tam smrdět nohy,“ lamentoval. „A budete chrápat. Já jsem zvyklý na svoje pohodlí.“

„Jak ten člověk mohl být ve válce v Jugoslávii?“ divíme se. A Ferry vzpomíná, jak i on se vydal v době jugoslávské války do Chorvatska, aby tam natočil s kamarádem film. A tak se pomalu blížili k bojišti. Už slyšeli výbuchy granátů. Ferryho kolega po každém výbuchu zabrzdil, vyběhl z auta a hledal nějaký bunkr. Zastavila je až prostřílená cedule: Vstup na vlastní nebezpečí. Představuju si bojiště označené cedulkami: Vstup na vlastní nebezpečí. Ještě by tam mohla umístit svou reklamu nějaká pojišťovna.

„To se mi líbilo,“ říká Ferry. „Nic nezakazovali. Jen upozornili.“

Dojeli do Zadaru.

„Věž kostela byla obložená pytli proti střelbě,“ vypráví Ferry. „Dovnitř se nesmělo, ale já jsem se tam chtěl podívat. Někudy se mi podařilo dostat se dovnitř. Byl tam příjemný chládek, ani jsem se modlit nechtěl, jen si trochu odpočinout. Tu sáhnu do lavice a vytáhnu hrst ostrých nábojů. Propašoval jsem si je na památku domů.“

„To je téma na haiku,“ směju se, i když k smíchu to není:

Zadar –

v kostelní lavici jsem nahmátl

hrst ostrých.

„Přišli jsme do hospody,“ pokračuje Ferry. „Seděli tam mačové, nabušení chlapi plní sebevědomí, každý z nich měl na prstech až čtyři zlaté prsteny, které sundali z uříznutých prstů zabitých muslimů. S jedním jsem se dal do řeči. Popisoval mi, jak hodil granát na tank, jak vybuchl uvnitř a jak z něj lítala střeva. Nabídl jsem mu jointa. A hrdlořez zbledl strachy. Marihuana? To je zakázané, kroutil se. To nám kapitán zakázal. To se nesmí.“

„Jasně, tráva je nebezpečnější než nůž odřezávající prsty s prsteny.“

„Jak nemám tu ruku, nechtěli po mně nikde peníze,“ líčí Ferry. „Přišel jsem do obchodu, chtěl jsem zaplatit, ne, žádné peníze, ty jsi válečný invalida, ty jsi hrdina.“

Vychází měsíc. Kluci se diví, že je tak rudý.

„Je rudý, jako když vychází slunce,“ říkám. „Za chvíli zbělá.“

Stébly trávy bloudí světluška, jako by se vydala z měsíce tajnými cestami až k nám. Kreslí nám ve vzduchu nějaké poselství. Bliká. Umí své světélko utajit, když cítí nebezpečí.

„Na Štégrovce je světlušek spousta,“ říká Magdon. Vypravuje, jak jde s Monikou ze sena okolo kupek a prochází hejny světlušek. Magdon pomáhá Ferrymu, který suší třicet kupek sena. Je s tím spousta práce a seno je třeba sklidit do příchodu bouří, které nám hrozí už od nedělního večera. Zítra jim pomůže i Ziny. Proto ještě dneska chtějí Ziny, Magdon, Monika, Ferry i Anička sejít dolů. Ferry je utahaný a nezvykle zamlklý. Nedivím se mu. Práci na louce ve slunečním žáru bych asi nepřežil.

Z paměti se mi vynořilo čtyřverší z tajemné povídky Stanislava Vodičky Silva. Spisovatel v ní po nocích potkává osamělého tuláka a podivína, který mu na pozdrav odpovídá:

Háno, háno, ta zemská kolátora,

je jí dána síla shora,

všechno přijme, všechno vstřebá,

přijme hnůj a vydá chleba.

***

„Potkal jsem muchničku,“ hlásím. „Říkala, že se z Jedlové odstěhovaly, jelikož tu Ríšovi příliš smrděly nohy.“

Ale za chvilku dochází k úplné invazi těchto nechutných drobounkých krvežíznivců. Jako kdyby nás Ríša slyšel a poslal je na nás. Naštěstí stačí, když se obrátí vítr, a máme opět klid. Komáři jsou ovšem těžší a jen tak odvát se nenechají.

Po půlnoci většina osazenstva odchází k Volarům. Měsíc jim září na cestu, světélkuje v něm i Ferryho plnovous.

V boudě na noc zůstáváme jen tři, Alice, Pošťák a já. Alice si stele u ohniště, my s Pošťákem uvnitř na pryčně. Je takové teplo, že se spacákem jen přikrývám. Nakonec spím bez přikrývky. Vedle mě na pařezu ještě chvíli hoří svíčka. Když ji zhasínám, cítím povědomý pokoj domova. Maximální porce tulákova štěstí pro tuto noc. To stačí. Měsíc na mě svítí otevřenými dveřmi. Chvíli odháním komáry, slyším je bzučet u ucha, pak rezignuju. Ať se napijí.

Ráno se z ohniště ještě kouří. Balíme se a scházíme zpět do Zátoně. Alice nám vypravuje, jak před několika lety přebrala alkohol na tříkrálové sbírce. Musela podepsat ve dvou vyhotoveních lejstro z biskupství, že už nikdy nepůjde na charitní tříkrálovou sbírku.

Roman Szpuk uprostřed šumavské divočiny. REPRO: 65. pole