Helena Březinová: Slavíci, mořské víly a bolavé zuby

„Žádný sochař mě nezná, neviděl mě číst, neví, že děti nemám za zády, na klíně ani na koleni; že mé pohádky jsou stejně tak pro starší publikum jako pro děti. Že naivní jsou mé pohádky jen zčásti, že jejich solí je humor,“ poznamenal si měsíc před svou smrtí dánský spisovatel Hans Christian Andersen (1805-1875). Právě skrytým rovinám jeho pohádek, určených spíše dospělým nežli dětem, se věnuje nová kniha Heleny Březinové Slavíci, mořské víly a bolavé zuby, kterou vydává brněnský Host.

První česká monografie o Andersenových pohádkách se zaměřuje právě na jejich dospělou rovinu, vznikla totiž z potřeby přiblížit českému čtenáři rafinovanost těchto známých pohádek a přemístit je alespoň v myslích čtenářů z polic dětské knihovničky mezi četbu pro dospělé. Tam by směle snesly srovnání s dílem Andersenova krajana a dalšího slavného představitele zlatého věku dánské literatury Sørena Kierkegaarda.

„Hans Christian Andersen začal psát pohádky ve svých třiceti letech a neustal až do své smrti. Celkem napsal 212 pohádkových příběhů, a i když máme sklony vnímat je jako literaturu pro děti, jsou takřka vždy šibalský dvojaké,“ komentuje autorka Helena Březinová. Ta se na více než 300 stránkách své nové knihy věnuje nejen analýze klasických Andersenových pohádek, jako je Malá mořská víla, Pastýřka a kominíček či Slavík, ale všímá si také teoretických a formálních východisek Andersenovy literatury, kterou zařazuje do historického a vědeckého kontextu.

V trpce zábavné kapitole o českých překladech Andersenových pohádek se čtenář navíc seznámí s vydařenými i s vysloveně obskurními českými verzemi slavných příběhů. Autorka totiž konstatuje: „Drtivá většina Andersenových pohádek v češtině nemá s původními texty mnoho společného, neboť Andersenova rafinovanost se beze zbytku ztratila v tiché překladatelské poště, to když se překládalo přes třetí jazyk, případně padla za oběť nejrůznějším převypravěčům.“ Za jedině spolehlivý považuje Helena Březinová překlady Františka Fröhlicha. Součástí knihy je i nový český překlad pohádek Teta Bolízubka, Bludičky jsou ve městě, pravila bába z bažin a Zelení drobečkové.

Helena Březinová (nar. 1974) přednáší skandinávskou literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a překládá beletrii z dánštiny. Svoji knihu představí na křtu a besedě v Praze a v Brně, a to díky spolupráci Skandinávského domu, nakladatelství Host a Dánského velvyslanectví v České republice. S besedou spojený pražský křest knihy Slavíci, mořské víly a bolavé zuby se koná 30. ledna od 19:00 v Literární kavárně Božská lahvice (Italská 13), brněnský pak 5. února od 19:00 v Kavárně Trojka (Dominikánská 9).

Ukázka z knihy:

Hans Christian Andersen začal psát pohádky ve svých třiceti letech a neustal až do své smrti. První sešitek byl vydán roku 1835 a za autorova života jich vyšlo sto padesát šest, posléze k nim editoři z různých jiných Andersenových rukopisů přidali dalších osmnáct a mezi pohádky bývá řazeno i třiatřicet navečer vyprávěných příběhů z Andersenovy Obrázkové knížky bez obrázků (Billedbog uden Billeder) vydané roku 1840. Celkem tedy Andersen napsal dvě stě

dvanáct pohádkových příběhů.¹

V zahraničí, a naše země v tomto ohledu rozhodně nejsou výjimkou, jsou Andersenovy pohádky a příběhy vnímány takřka výlučně jako literatura pro děti, stačí se podívat na grafickou úpravu současných vydání. Celostránkové líbivé ilustrace navíc nezřídka doprovází sousloví: „Nejkrásnější pohádky Hanse Christiana Andersena“. Na obálce knih pro děti bude přívlastek krásný sotva užit jinak než ve smyslu libý, líbezný, Andersenovy pohádky nicméně většinou příliš libé nejsou, zato jsou takřka vždy šibalsky dvojaké.

Pohádky vypráví šprýmař dokonale prostě a průzračně, jazykem, jemuž každé dítě důvěrně rozumí, nicméně ani ty nejslavnější z nich nemluví jazykem jedním, nýbrž dvěma. Jazyk Andersenových pohádek je stejně dvojsečný jako meč o dvou břitech, jímž čarodějnice tento orgán vyřízne malé mořské víle, která tolik touží po nesmrtelné duši. Čteme-li Andersenovy pohádky ve spolehlivém překladu a pozorně, neunikne nám, jak na nás pohádkář mohutně pomrkává, abychom sdělované pravdy nebrali za bernou minci. Andersen si vypůjčuje klasický pohádkový žánr, naplňuje jej však radikálně novým obsahem, obsahem určeným zejména dospělým. Do „pohádek vyprávěných dětem“, jak zněl zpočátku jejich podtitul, je vepsána řada více či méně skrytých významů, a vlastně ani není záhodno, aby dítě pohádku beze zbytku pochopilo. I proto Andersen už roku 1844 od formulky „vyprávěné dětem“ nadobro upouští.

Adresování pohádek dospělému čtenáři samozřejmě není žádné Andersenovo novum. Ani ústně tradované lidové pohádky nebyly určeny výhradně dětem, v romantismu se navíc souběžně

s renesancí lidové kultury objevuje i žánr pohádky umělé, jak ji známe od německých romantiků, třeba od Andersenova velkého spisovatelského vzoru E. T. A. Hoffmanna. V romantismu se žánr

pohádky těšil nesmírné oblibě jako jeden z ryzích „hlasů národa“ a právě tato normou nezatížená forma inspirovala romantické autory k tvorbě vlastních pohádek velmi často s filozofickým přesahem

a určených výhradně dospělému čtenáři.

Andersen je novátorský a vlastně i podvratný proto, že na rozdíl od takového E. T. A. Hoff manna jsou jeho pohádkové sešitky zpočátku skutečně určeny rovněž dětem. Málokterý rodič by sáhl po Kocourovi v botách Ludwiga Tiecka a jal se tuto mnohovrstevnou komedii předčítat malému dítěti. Do hlasitého čtení Hoffmannova Louskáčka a myšího krále by se možná někdo pustit mohl, ale navzdory

Hoffmannově přímé výzvě v úvodu, aby děti pozorně poslouchaly, a přes dětské kulisy tohoto vánočního příběhu je to co do jazyka a stylu četba mnohonásobně komplikovanější než Andersenovy

pohádky. Ani pohádková povídka „Podivuhodný příběh Petera Schlemihla“ z pera dalšího Andersenova vzoru Adelberta von Chamisso není určena dětem, zato Andersenův „Stín“, který je touto povídkou inspirován, možná leckdo dětem četl, poněvadž se nechal svést lehkostí, jíž je vyprávěn. Teprve v závěru předčitatel udiveně zjistí, že se tu dětsky jednoduchým jazykem, prostým jakýchkoli složitých slov a rozvitých větných konstrukcí, vypráví o triumfálním vítězství špíny a zla nad ušlechtilostí a dobrem. V tom je Andersen záludný. Vypůjčuje si jednoduchost lidové pohádky, revolučně zjednodušuje literární styl, sděluje nám však obsah bytostně nejednoznačný. To přitom platí stejnou měrou o pozdějších textech jako o pohádkách, které bývají tradičně vnímány jako nezáludně dětské a Andersen sám je ještě opatřoval zmíněným podtitulem „vyprávěné

dětem“.

Vezměme si proslulé „Křesadlo“ (Fyrtoiet) z prvního sešitu pohádek z roku 1835 a srovnejme je s pohádkou „Modrý kahanec“ („Das blaue Licht“) vydanou roku 1815 v druhém svazku pohádek

bratří Grimmů. V obou textech se setkáváme s vysloužilým vojákem, který u bratří Grimmů přikvačí do města s kouzelnou lampou a černého mužíčka žádá, ať mu v noci do jeho příbytku přinese královskou dceru, jelikož chce, aby mu sloužila. Vojákovou motivací je zjevně odplata za sociální ponížení a pomsta je to dosti nevybíravá, voják princezně například hodí do obličeje své boty a poručí jí, ať mu je vyčistí. V Andersenově verzi je vojákova motivace líbeznější, hrubá síla a mstivost je nahrazena pohnutkami milostnými: voják se doslechne o princeznině kráse, proto si žádá její společnost. Na první pohled je tedy Andersen méně krutý. Jak ovšem uvidíme, je ono zjemnění dosti sporné. Ve verzi, kterou najdeme u bratří Grimmů, nechá voják čarodějnici postavit před soud, protože se jej předtím pokoušela zabít. Zato u Andersena se nebohá čarodějnice ničeho zlého nedopustí, naopak vojákovi dovolí, aby se napakoval zlaťáky, ale pak mu neprozřetelně nechce prozradit, k čemu ono křesadlo vlastně slouží, a tak jí voják jednoduše usekne hlavu:

„Na co to křesadlo potřebuješ?“ zeptal se voják.

„Po tom ti nic není,“ řekla čarodějnice, „peníze jsi snad dostal. Dej sem to křesadlo!“

„Řečičky,“ povídá voják, „okamžitě mi povíš, na co ho potřebuješ, jinak vytasím šavli a useknu ti hlavu!“

„Ne!“ řekla čarodějnice.

A tak jí voják usekl hlavu. Čarodějnice se válela v prachu.²

Voják je tu představen jako neproblematický hrdina bez bázně a hany, který míří do města za štěstím hlava nehlava, a vyprávěcí instance jej za to v žádném případě netrestá. I nadále je voják čtenářovým

hrdinou, vždyť rozdává zlaťáky chudým a je to veselý chlapík. Když mu peníze dojdou, musí se odstěhovat do komůrky až na půdu, kam za ním nikdo nechodí, nikoli ovšem proto, že už není movitý, kdepak, takhle mrzký svět není, nýbrž proto, že do jeho komůrky vede příliš mnoho schodů, jak nám v důvěrně dětském tónu sděluje vyprávěcí instance. Právě v takovýchto poznámkách na nás dospělé Andersen ironicky pomrkává.

V křišťálově čisté podobě před námi nicméně Andersenova pohádková metoda vyvstane až v závěru. V „Modrém kahanci“ černý mužíček ve vojákových službách řádí obuškem tak divě, až mu král v obavě o holý život dá korunu i svou dceru za ženu:

A mužíček hned jako blesk hup sem, hup tam, a o koho svým obuškem

zavadil, každý se hned poroučel na zem a už se neodvážil ani hnout.

Král dostal strach, dal se do prošení, a aby si zachoval holý život, dal

nakonec vojákovi svou dceru za ženu a ještě celé království.³

Závěr Andersenova „Křesadla“ je mnohem nemilosrdnější, tady jsou vojákovými pomocníky tři okatí psi a ti vykonají nefalšovanou královskou popravu. Zdálo by se tedy, že tvrzení o Andersenově důrazu na dětského adresáta pohádky neobstojí. To by ovšem Andersen onu královskou popravu nesměl úhledně zaobalit. Abychom pochopili, co je ve hře, uvedeme si pasáž v plném znění:

„A teď mi pomozte, ať mě nepověsí,“ rozkázal voják a psi se vrhli na soudce a na celou radu, jednoho chytili za nohu, jednoho za nos a vyhazovali je kolik sáhů do vzduchu, takže všichni padali na zem a rozbíjeli se na cimprcampr. „Já nechci!“ volal král, ale ten největší pes popadl jeho i královnu a hodil je za všemi ostatními. Vojáci se vyděsili a lidé křičeli: „Vojáčku, buď naším králem a vezmi si krásnou princeznu!“

A pak vojáka posadili do královského kočáru a všichni tři psi tancovali před ním a provolávali slávu a kluci pískali na prsty a vojáci zvedali k poctě zbraň. Princezna vyšla z měděného hradu a stala se z ní

královna, a to se jí moc líbilo. Svatba trvala celý týden a psi seděli u tabule a dělali velké oči.⁴

Vykulený je po přečtení závěru „Křesadla“ jistě i leckterý čtenář, což Andersen zjevně předpokládal, když svůj text právě vytřeštěnýma očima uzavírá. A někdo se možná stačil i chytit za nos, jak to naznačuje psí úchop, jímž zvíře čapne radního. Čili Andersen si zjevně důmyslně pohrává s jazykem, což velmi dobře vystihl kongeniální překlad Františka Fröhlicha, který dánský výraz tage ved

nasen značící někoho za nos vodit kompenzoval českým idiomem o chytání za nos, jinými slovy: nobilita by se měla chytit za nos.

Dobová kritika samozřejmě onu dvojznačnost pochopila, recenzenti si však zároveň všimli Andersenova dramatického zjednodušení jazyka, které dokládá, že posluchači mají být děti. Právě proto jeden z nich označil Andersenovy pohádky nejen za „škodlivé“, „nevýchovné“ a „nedelikátní“, nýbrž dokonce za „neospravedlnitelné“ a talentovanému autorovi doporučil, aby další „pohádky pro děti“ už raději nepsal.⁵ Čili Andersenova ironie tehdejším dospělým čtenářům

neunikla.

Soren Baggesen ilustruje právě na této pasáži dvojakost Andersenových pohádek, které se na první pohled obracejí na dítě, zároveň však důrazně promlouvají k dospělému, a tuto vyprávěcí

strategii nazval „dvojí artikulací“.6 Krev při popravě neteče, král a jeho dvůr se tu pouze rozbíjejí „na cimprcampr“. V dánském originále stojí výraz ga i stykker, který lze použít pouze o neživotných věcech; rozbít se může talíř, hračka nebo porcelánová figurka, tedy předměty dítěti důvěrně známé, a scéna je tak zasazena do dětského světa, zbavena brutality a krveprolití. Slovesa rozbít je zde tudíž užito metaforicky, nicméně nesmíme přehlédnout, že Andersenova metafora je dalekosáhle podvratná. Král i jeho soudci se rozbijí jako loutky nebo porcelánové figurky a Andersen tímto prostým literárním tahem svede zabít hned několik much najednou. Roztříštěním krále a jeho dvora nás totiž zároveň upozorňuje na figurkovitost mocných – dvořané v čele s králem a královnou jsou pouhé marionety.

Podobně rafinované dvojsmysly bychom v „Modrém kahanci“ hledali marně. Andersen si vypůjčuje zdánlivě naivní pohádkovou skořápku, přitom však na dospělého čtenáře významně posunkuje, aby si náhodou nemyslel, že se tu vypráví neškodné pohádky.

Poznámky v textu:

1 Tento počet pohádek uvádí portál centra Hanse Christiana Andersena při Syddansk Universitet. Dostupné na www: <http://andersen.sdu.dk/rundtom/faq/index. html?emne=antaleventyr> [cit. 19. 1. 2018].

2 Pohádky Hanse Christiana Andersena. Překlad František Fröhlich. Praha: Readerʼs Digest Výběr 2006, s. 197.

3 Pohádky bratří Grimmů. Překlad Marie Kornelová. Praha: Albatros 1969, s. 248.

4 Pohádky Hanse Christiana Andersena, cit. dílo, s. 201.

5 Recenzi anonymního autora z časopisu Dannora. For Critik og Anticritik vydanou roku 1836 lze najít na stránce Centra Hanse Christiana Andersena spravovaného Syddansk Universitet, www: <http://andersen.sdu.dk/forskning/anmeldelser/ anmeldelse.html?aid=9671> [cit. 18. 3. 2017]. Veškeré překlady cizojazyčné literatury jsou mé vlastní, pokud výslovně neuvádím jiného překladatele.

6 Termín dobbeltartikulationen představil Baggesen poprvé roku 1993 a záhy se v andersenovském bádání ujal, viz Baggesen, Søren: „Dobbeltartikulationen i H. C. Andersens eventyr“. In Andersen og Verden. Idlæg fra den første internationale H. C. Andersen-konference, 25.–31. august 1991. Red. Johan de Mylius, Aage

Jørgensen, Viggo Hjørnager Pedersen. Odense: Odense Universitetsforlag 1993, s. 15–29.

© Helena Březinová, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-612-9

Andy Warhol, Hans Christian Andersen, 1987