Americká občanská válka, ničivá epidemie a uprostřed toho
jedna rodina.
Jde o fikci. Alespoň prozatím. V The New York Times o
románu Americká válka novináře Omara El Akkada napsali: „Působivé. Stejně
děsivý postapokalyptický svět, jaký vytvořil Cormac McCarthy v Cestě, a stejně
zničující pohled na dopad národních událostí na americkou rodinu, jaký popsal
Philip Roth ve Spiknutí proti Americe. […] Americká válka je nečekanou
kombinací nesmlouvavé válečné reportáže a vypravěčských postupů, jaké dobře
znají čtenáři soudobých dystopií Hunger Games a Divergence.“
Když v roce 2074 vypukne druhá americká občanská válka,
je Sarat Chestnutové z Louisiany pouhých šest let. I ona však ví, že ropa je
zakázaná, Louisiana napůl pod vodou a oblohu křižují drony. Když jí při
atentátu zemře otec a rodinu přesunou do Camp Patience, tábora pro vysídlence,
nové prostředí se na ní nesmazatelně podepíše. Ne každý je tu navíc tím, za
koho se vydává. Sarat se spřátelí s tajemným starcem, pod jehož vlivem se z ní
stává smrticí zbraň. Její následná rozhodnutí nebudou mít dalekosáhlé důsledky
jenom pro ni a její rodinu: na mnoho generací poznamenají celou zemi i národ...
Omar El Akkad (1982) se narodil v Káhiře a vyrůstal v
katarském Dauhá, odkud se s rodinou přestěhoval do Kanady. Pracuje jako novinář
– mezi jeho nejvýraznější texty patří články o válce v Afghánistánu, procesech
na Guantánamu nebo arabském jaru. Americká válka je jeho prvním románem.
Americkou válku v českém překladu Pavla Bulise vydává nakladatelství Host.
Ukázka z knihy:
Lodě, které děti slyšely, patřily vzbouřencům a převážely
vojsko a zásoby na ropná pole na západní frontě. Kotvily poblíž domu Elizy
Polkové, kde rebelové dočasně rozbili stan a kam se Martina Chestnutová na
sousedčino pozvání vypravila za povstaleckým velitelem, se kterým chtěla
probrat možnost bezpečného ubytování.
Rodinné obydlí Polkových tvořily čtyři prefabrikované
karavany sestavené do čtverce. Měly šikmé kovové střechy a stěny s vinylovým
povrchem.
Obyčejně vládl na sousedčině pozemku klid, vlna
vzbouřenců na něm však rozpoutala chaos. Když se Martina vynořila z čirokového
pole, rebelů se kolem domu pohybovaly desítky.
Naprostá většina z nich byli sotva adolescenti. Tvořili
živý řetěz přepravující dřevěné bedny a jutové pytle z neosvětlených lodí ke karavanům.
Všichni měli malé vysílačky, které jim prskavě rozkazovaly, ať se připraví na
připlutí dalších lodí. Na břehu seděl chlapec a plavidlům blížícím se po temné
hladině signalizoval prudkými záblesky reflektoru.
Roztrhané uniformy vzbouřenců navzájem neladily svým
rázem ani barvou, sestávaly z toho, co se podařilo sehnat: z černých džín, vest
s kapsami, maskáčových oděvů na lov kachen, cizokrajných armádních stejnokrojů
propašovaných na žádost povstaleckých vůdců na lodích se zahraniční pomocí. I
zbraně byly pašované, případně vytažené z půd a sklepů v příbytcích rodičů a
prarodičů – často pocházely z dob, kdy jejich současní nositelé ani nebyli na
světě. Vzbouřencům bez výjimky chyběl výcvik, měli mizernou výstroj a na západě
je čekala jistá smrt ve střetu se zdatnější armádou. Ale na východě, v
maloměstech bez budoucnosti, kde se narodili, by je zabila chudoba, nuda a
úpadek, jenom pomaleji.
Martina je sledovala z okraje pole. Na zahrádce mezi
karavany si rozložili provizorní velitelský stůl. Ležela na něm velká terénní
mapa zachycující hranici Louisiany s Texasem. Několik starších mužů shluknutých
kolem stolu do ní různě zapichovalo špendlíky a kreslilo fixou. Čas od času
vzhlédli a oslovili někoho z mladších bojovníků, kteří kolem nosili krabice
nebo stavěli stany. Jeden nanejvýš sedmnáctiletý chlapec vylezl na karavan obrácený
k řece a chtěl na jeho střeše vztyčit prapor s chřestýšem, zástavu Spojených
rebelů, ale starší a zdrženlivější důstojník mu rozkázal, ať sleze.
U vchodu do jednoho karavanu zahlédla Martina Elizu
Polkovou. Vdova čekala na schodech a dvojice rebelů zatím přenášela její
zavazadla na jeden z člunů opodál.
Sousedka Martinu uviděla a zavolala na ni. Martina
vykročila. Cítila chladné a podezíravé pohledy chlapců, nikdo však nic neřekl.
Eliza Polková ji objala. „Zlato, zlatíčko. Seběhlo se to
tak rychle.“
„Neříkala jste, že dorazí jen velitel?“
Vdova zakroutila hlavou. „Emka táhnou z texaských ropných
polí na východ,“ vysvětlila. „Naši kluci jim vyrážejí naproti. Povídali, že si
musejí pospíšit, aby jim zabránili obsadit ještě větší kus Louisiany.“
Martina se rozhlédla po někom, kdo by vypadal jako polní velitel.
„Je tady?“ zeptala se.
„Ano, zlatíčko. Ale má práci. Mluví jenom s podřízenými.“
„Ukažte mi ho.“
„Počkej chvíli,“ nabádala ji sousedka. „Teď bys u něj
ničeho nedosáhla.“
„Vezměte mě za ním.“
Eliza Polková ji neochotně zavedla za mužem sedícím u
stolu v zahradě. Byl to vyzáblý dlouhán, odhadem o pět šest let mladší než
Martina. Úhledně zastřižený vous se mu jako hrot šípu zužoval
k hrudní kosti. Oblečení měl černé, od vysokých bot až po
vojenskou čapku. Mnoho bojovníků jako by kolem něj obíhalo po elipsách:
spěchali do různých částí prozatímního tábora, plnili tam jeho rozkazy a
vraceli se pro nové úkoly. Mluvil tak tiše, že mu Martina nerozuměla jediné
slovo, dokud nezastavila u stolu s mapou a nestála mu tváří v tvář.
Polní velitel její příchod nijak neokomentoval. Jenom
pohlédl na Elizu Polkovou.
„To je ta sousedka, o které jsem vám říkala. Manželka
toho mučedníka.“
„Nikdo ho neumučil. Umřel.“ Po těch slovech polní velitel
znovu umlkl. Muži kolem se na návštěvnici tvářili nepřátelsky, on však měl v
očích jenom naprostý klid.
„Pokud vím, máte pro vdovy po mučednících příbytek poblíž
Vicksburgu,“ řekla Martina. „Útulek pro ženy a děti.“
Velitel mlčel.
„Mám dvě holky a syna, jsou ještě úplně malí,“
pokračovala Martina. „Otec jim umřel a nemáme z čeho žít.“ Obrátila se k vdově.
„Paní Polková je naše jediná sousedka. Díky její velkorysosti neumíráme hlady,
jenže se stěhuje pryč. Prosím jen o to, abyste nás do Vicksburgu pustili
s ní. Moje děti tam budou v bezpečí. Nic víc po vás nechci.“
„Nepřichází v úvahu,“ řekl stručně polní
velitel.
„Proč ne? Za hodinu můžeme mít sbaleno.
Nebo vyrazíme, jak jsme. Nalehko.“
„Provozujeme domov pro příbuzné
mučedníků. Jestli vám neumřel nikdo další, myslím za naši věc, tak k nim
nepatříte.“
Znovu obrátil pozornost k mapám na stole
a bojovníci zase začali opisovat své oběžné dráhy.
Sousedka vzala Martinu za paži. „Pojď,
zlatíčko. Zatím jim dáme pokoj. Na něco přijdeme, to ti slibuju.“
Martina její ruku odstrčila.
„Vaši chlapi mi zabili manžela,“ vmetla
polnímu veliteli. „Zabili vlastního člověka a mají povinnost postarat se o jeho
rodinu.“
Polní velitel obešel stůl a přistoupil k
ní. Zblízka si všimla, že má krásné zelené oči. Prosté jakéhokoli pohybu, ale
krásné.
„Mí muži zabíjejí Seveřany a zrádce,“
řekl. „Co z toho byl váš manžel?“
Eliza Polková zatahala polního velitele
za rukáv, chtěla si s ním promluvit o samotě v karavanu. Zašli dovnitř a
Martinu nechali stát mezi bojovníky, kteří z velké části odložili práci a
předchozímu hovoru přihlíželi.
„Jste drsná, že s ním mluvíte takhle,“
ocenil jeden. „Viděl jsem, jak zastřelil chlapy, co si k němu dovolili daleko
míň.“
„Mně je šumák, cos viděl,“ usadila ho
Martina.
Netrvalo dlouho a polní velitel s Elizou
Polkovou znovu vyšli ven. Muž se zelenýma očima přistoupil k Martině.
„Zítra za úsvitu pojede po východním
břehu autobus do Mississippi. Končí v Camp Patience. Protože se za vás tady
dáma zaručila a protože se její nejbližší obětovali pro naši věc, nechám vzkázat,
ať pro vás udělají místo, pokud tam zítra s dětmi budete.“
„To mám vzít děti do uprchlického
tábora?“
„Dělejte, co uznáte za vhodné.“
S tím se polní velitel znovu obrátil k
mapám na stole. „Jděte,“ řekl. „Tady už se ničeho nedočkáte.“
Martina se rozhlédla po vojácích
shluknutých kolem.
„Nikdo nic neřekne? To jste chlapi? To
nikdo nemáte mámu, nikdo nemáte děti?“
Muži na ni dál hleděli, někteří chladně,
jiní s úšklebkem. Nikdo nepromluvil.
Martina jim ukázala záda a odkráčela,
kudy přišla. Na kraji čirokového pole ji dohnala Eliza Polková.
„Moc mě to mrzí, zlatíčko. Udělala jsem,
co jsem mohla.“
„Seveřani nejsme, protože pocházíme z
Jihu, a Jižani nejsme, protože jsme se chtěli odstěhovat na Sever,“ zakroutila
Martina hlavou. „Tak to mi povězte, kdo jsme. To mi povězte.“
Sousedka jí dala papírek. Bylo na něm
načmáráno, kudy a v kolik zítřejší ranní autobus projíždí. „V táboře to
není taková hrůza,Martino. Mají tam dobré jídlo, je čerstvě vyložené z lodí s
pomocí, a navíc zadarmo. A děti si tam mají kde hrát. Budete tam v bezpečí.“
„Budeme tam jen dobytek.“
Eliza Polková ukázala k západu. „Jde o
tvoje děti, zlatíčko. Co jsem slyšela, tak se takhle blízko u nás ještě
nebojovalo a každým dnem to postupuje dál na východ. Zrádci z louisianské gardy
nechávají emka jen tak mašírovat přes naši půdu a je jim jedno, kdo to odskáče
životem. V Patience budeš mezi svými. Tvoje děti budou v bezpečí, Martino. Co
je důležitější?“
Martina sousedce pohlédla do drobných, upřeně
hledících očí. „Zůstanu doma,“ řekla. „Požádám o manželovo tělo, pohřbím Benjamina
v jeho vlastní půdě a zůstanu doma, pro mě za mě ať se bojuje u mě na zápraží.
Nehodlám věčně čekat, až se mi uráčí pomoct nějaký holobrádek s kvérem.“
„Udělala jsem, co jsem mohla,“ povzdechla
si sousedka. „Ale nemělas mu říkat, že jeho lidi zabili vlastního člověka. Na
to jsou hrozně hákliví.“
American
War
Copyright
© 2017 by Omar El Akkad
This
translation published by arrangement with Alfred A. Knopf, an imprint of The
Knopf Doubleday Group, a division of Penguin Random House, LLC
Maps
by David Lindroth
Translation
© Pavel Bakič, 2019
Czech
edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2019
ISBN
978-80-7577-785-0
 |
| Omar El Akkad |
Žádné komentáře:
Okomentovat