Éric Fouassier: Skleněná past

V roce 1503 jsou nalezeni tři mrtví alchymisté s podivnými písmeny vyrytými na čele. Anna Bretaňská je přesvědčená, že ve stínu královské koruny někdo zosnoval spiknutí, a vyšetřováním pověří mladou lékárnici Héloïse Sanglarovou spolu s panovačným a drsným baronem de Comballec. Aby zhatili plány zplozené chorou myslí, musí rozluštit záhady a tajné kódy tajemného pergamenu.

Vitráž se smrtící mocí, okultní vědy, tajemná zmizení… na Héloïse míří hrozby, ale ona je rozhodnutá nad královými protivníky zvítězit. Ale pro ženy je to těžká doba, a aby přežila, bude potřebovat pomoc všech svých spojenců, a možná dokonce i své lásky z mládí, rytíře Bayarda. Ledaže by rostoucí sympatie, jež pociťuje ke Comballecovi, její plány změnily…

Francouzský autor Éric Fouassier (*1963) je členem Národní lékárnické komory, Řádu lékárníků, má doktorát z práv a farmacie. Zabývá se dějinami farmacie, které vyučuje na univerzitě už více než dvacet let. Je autorem několika novel a románů. Českým čtenářům se poprvé představuje příběhem z renesanční Francie, jenž osciluje mezi historickým románem a ezoterickým thrillerem.

Vydává Jota.

Ukázka z knihy:

Prolog

Podzemní místnost zářila rudě. Šarlatové chvění barvilo stěny krvavými odlesky a vypadalo, jako by je stvořily pekelné ohně. Kožený měch v ohništi v neustálém pohybu tlumeně hučel jako oddechování nějakého zvířete skrytého v přítmí.

Místo s nízkou klenbou a zdivem, které překrývalo skálu, vypadalo spíše jako nějaká nora než jako pracovna poctivého řemeslníka. Pár kousků nábytku přetékajícího různorodými věcmi také přispívalo k pocitu jakéhosi neklidu. Baňky, křivule, skleněné trubice, měděné nádobí a bronzové hmoždíře. Byla to tajemná sbírka, která se dělila o místo s hromadou kouzelnických knih se stránkami pokrytými kabalistickými znaky a podivnými obrázky. Ale nejpůsobivější v tomto zvláštním prostředí byl krb uprostřed, s velkým ohništěm, kde se v praskající záři proplétaly dlouhé odlesky a zlověstné stíny.

Kdesi v domě se rozezněl zvon. Mladík, který hlídal plameny, vstal a zamířil k jediným dveřím v místnosti. Byl to vytáhlý chlapec s rezavými vlasy a nedbalou chůzí, jehož obličej s hrubými rysy napovídal, že mládí strávil spíše na venkově než horlivým studiem vědeckých děl. Otevřel dveře, zaposlouchal se a otočil se zpět do místnosti.

„To jsou oni, mistře. Tiphaine jim právě otevřela.“

Muž, na něhož s úctou promluvil, jako by se probudil z bdělého snu. Protáhl si tělo zchromlé revmatismem a jakoby nerad vstal z křesla, v němž s obavami čekal na tuto chvíli. Byl oblečen do pláště lemovaného jehněčí kožešinou a pyšnil se dlouhou čarodějnickou bradkou. Byl alchymista. Ale to, co se mělo tento večer odehrát v jeho tajné laboratoři, souviselo jen málo s hledáním kamene filozofů a mystérií Velkého díla alchymistů. Kdyby nenadělal tolik dluhů, určitě by nikdy nesouhlasil, že se zúčastní tak temné záležitosti.

Zatímco alchymista přemítal o svém rozrušení, zaslechl na schodech vedoucích k jeho brlohu kroky několika osob. Naznačil svému učedníkovi, aby otevřel dveře dokořán. Do dílny vešli jeden po druhém tři muži. Byli oblečení slušně, ale prostě. Vypadali jako skromní řemeslníci, kteří přišli do města žádat o práci. Dva mladší zůstali u dveří, zatímco třetí muž přistoupil k majiteli laboratoře. Muž byl holohlavý, pohublá tvář, strohý zevnějšek a velitelský vzhled dávaly tušit, že taková je i jeho povaha.

„Dobrý večer, mistře Barello,“ řekl chladným hlasem. „Dostali jsme váš vzkaz. Jste si jistý, že jste dosáhl cíle, který jsme si určili?“

„Rozhodně bych pro vás neposílal, kdyby tomu tak nebylo. Ale budete to moci posoudit sám.“

Alchymista pokynul učedníkovi. Zrzek okamžitě přemístil zástěnu, která skrývala nejtmavší část sklepa. Za paravánem stál stůl s pětiramenným svícnem, velké oválné zrcadlo a měděný rám, v němž bylo vsazeno barevné sklo.

Mistr Barello přikročil ke stolu a ukázal na skleněnou tabulku.

„To je ta věc. Pojďte blíž, prosím! Můžete si ho beze spěchu prohlédnout a uvidíte, že se nijak neliší od obyčejného skla, snad jen že je neuvěřitelně průzračné.“

Při řeči si alchymista pečlivě navlékl rukavice z jemné kůzlečí kůže. Návštěvníci se shromáždili kolem stolu, dva mladší zůstali trochu vzadu. Muž s propadlými tvářemi a panovačnými rysy se sklonil, aby si kousek skla prohlédl zblízka. Nepopsatelně rudá hmota se třpytila v záři pěti hořících svící a vypadala, že je dokonale průzračná, bez sebemenšího kazu.

„To je pozoruhodné dílo,“ uznal návštěvník a po pečlivém prozkoumání se narovnal. „Ještě nikdy nebylo barevné sklo tak zářivé. Co si o tom myslíte, Jeane?“

Jeden z jeho společníků se sklonil, aby si šarlatové sklo také zblízka prohlédl. Byl to asi patnáctiletý mladík. Světlé polodlouhé vlasy a jemné rysy mu dodávaly andělský výraz. Po chvíli pokýval hlavou.

„Poprvé vidím tak hlubokou a jasnou červenou. Výsledný efekt bude působivý!“

„To si také myslím,“ řekl starší muž a znovu se přísně podíval na starého alchymistu. „Ale, mistře Barello, jak si můžeme být jistí, že jste dokázal v této dokonalé průzračnosti skrýt veškerou temnotu svého umění?“

„Tušil jsem, že si budete přát posoudit na místě sílu té věci. Tak jsem si naplánoval malý důkaz. Guillaume? Jdi pro něj!“

Rezavý učedník přikývl a zmizel na schodech. Byl pryč jen chvilku, během níž se lidé v místnosti ani nepohnuli, ani nepromluvili. Když se vrátil, držel v náručí štěně s nažloutlou srstí a vzhledem hravého křížence.

Zrzek nečekal na instrukce a jako by se ta scéna již po několikáté opakovala, položil zvíře před barevné sklo a pevně přivázal obojek ke dvěma protilehlým nohám stolu. Zvířátko si určitě myslelo, že je to hra, vrtělo ocasem, krátce ňafalo a poskakovalo na místě.

Mistr Barello se k němu přiblížil a něžně ho pohladil po zádech, aby ho uklidnil. Štěně několikrát zatahalo za provaz, který mu překážel, a nakonec si rezignovaně a důvěřivě lehlo na dřevěnou desku a tlamu položilo mezi tlapky.

„Teď se pozorně dívejte!“ upozornil je alchymista a otočil oválné zrcadlo. „A pozorujte moc Díla, které nemá ani začátek, ani konec…“

V přítmí sklepa vypadala vyleštěná strana zrcadla, jako by náhle pohltila plamen svící, aby ho lépe zkoncentrovala a odrazila na kousek skla upevněného v měděném rámu. Intenzivní a téměř nesnesitelně rudé světlo vystřelilo rovný paprsek na ležící štěně. Nejprve se zdálo, že zvíře tomu nevěnuje pozornost. Náhle vztyčilo uši. Postavilo se na nohy a naříkavě zakvičelo. Chvíli nato se mu objevila u čumáku pěna, protočilo vyděšené oči a svalilo se na bok. Tělo se otřáslo dlouhými záchvěvy a jazyk mu visel mezi tesáky. Pak ještě několik vteřin vypadalo, že balancuje mezi životem a smrtí, až nakonec zachroptělo a ve smrtelné křeči ohrnulo pysky. Oči strnuly, tělo se napjalo a štěně přestalo dýchat.

„Úžasné!“ zvolal nejstarší z návštěvníků. „Mistře Barello, slyšel jsem chválu na vaše alchymistické kvality, ale musím uznat, že skutečnost ještě všechno předčila. To, co se vám podařilo, je opravdový zázrak!“

Stařec s bílým vousem sklopil skromně oči a pokusil se trochu protestovat.

„To není žádný zázrak, to mi věřte! Je to jen výsledek mistrovského učení o těle a principech, které vycházejí z opravdového umění. Přeměna jistých kovů a jejich přimíchání v přesných poměrech do skla dodají světlu smrtící sílu.“

„A zdrcující!“ dodal holohlavý muž. „Ten pes neměl ani čas se bránit!“

Mistr Barello s úsměvem přikývl.

„Jestli mé skromné schopnosti naplnily vaše očekávání, pak jsem velmi spokojen.“

Návštěvník vytáhl z pláště pěkně naditý váček, chvíli jej potěžkal, až jeho obsah zacinkal, a hodil ho na stůl.

„Na mou věru!“ zvolal. „Vyplnil jste řádně svoji část smlouvy, a já nechci odkládat vaši spravedlivou odměnu.“

Když však alchymista natáhl ruku, aby se chopil koženého váčku, návštěvník zvedl ruku. Strohý výraz obličeje opět nahradil chvilkové pobavení z právě provedeného pokusu.

„Nicméně, mistře Barello,“ dodal tónem, jímž prosvítala výhrůžka jako slunce mlhavým jarním ránem, „dovoluji si vám připomenout, že suma, kterou jste dnes dostal, zahrnuje i cenu vašeho mlčení. Nic z toho, co se dnes večer tady stalo, nesmí proniknout ven. Vy a váš učedník mi ručíte hlavou. Jsme v tomto bodě zajedno?“

Majitel sklepa poslušně přikývl. Teď, když obávaná zkouška bez problémů proběhla, se nemohl dočkat, až návštěvníci z jeho dílny odejdou. A byl-li si něčím jistý, pak tím, že až se za třemi muži zavřou dveře, bude se velice rychle snažit zapomenout, že s nimi měl kdy co do činění.

„Guillaume,“ obrátil se na svého učedníka, „můžeš vyprovodit návštěvu. Pak se ujisti, že jsou dveře dobře zamčené, a jdi za Tiphaine do kumbálu. Dnes večer tě už nebudu potřebovat.“

Muž s vyzáblým obličejem pustil váček a začal opatrně balit barevné sklo do plátna. Pak ho podal svému mladšímu světlovlasému společníkovi, jenž ho nacpal do mošny, kterou si tiskl k boku. Tři návštěvníci kývli starému alchymistovi na pozdrav a pak následovali Guillauma.

Když alchymista poslouchal na schodišti vzdalující se kroky, s úlevou vydechl. Celý sinalý, s pěstmi sevřenými v rukavicích z jemné kůzlečí kůže, si říkal, že prožil období, kdy se dopustil tolika špatných věcí. Pokud bude mít v budoucnosti další finanční problémy, musí přemýšlet o jiných prostředcích, řekněme… méně riskantních.

Byl tak ponořený do svých úvah, že když za zády uslyšel hluk, trhl sebou.

Byl to zvuk několika zesilujících se tlesknutí.

Mistr Barello se otočil, a i když předem věděl, kdo se skrývá v přítmí jeho dílny, neubránil se zachvění, když viděl zvláštní postavu nového návštěvníka.

Ten stál v klenuté místnosti vzadu u závěsu, jehož barva splývala se skálou a za nímž byl úzký průchod vedoucí dozadu za dům. I když byl oblečený do velkého volného pláště, dalo se tušit, že je to statný muž se širokými rameny, zvyklý na všechny formy boje. Tento dojem ještě posiloval dlouhý meč, jenž mu okázale visel u boku. Ale tento divoký vzhled nebylo to, co člověka hned zarazilo. Pohledy lidí, kteří se s ním setkali, neodolatelně přitahovala sněhobílá barva vlasů a obočí, sinalá pokožka a slzící kruté červené oči. Zjevně to byl měsíční syn. Protože tak se tehdy běžně nazývaly nepočetné osoby, které trpěly úplnou ztrátou pigmentu.

„Jste tady už dlouho?“ zeptal se alchymista a snažil se potlačit nepopsatelnou nevolnost, jež se ho zmocnila pokaždé, když se ocitl v blízkosti albína.

„Řekněme, že nějakou dobu,“ ušklíbl se albín a odhalil dvě řady zkažených křivých zubů. „Každopádně dost na to, abych se mohl potěšit představením, jímž jste poctil naše přátele.“

„Takže jste mohl zjistit, že všechno fungovalo tak, jak jsme předpokládali. Ten, kdo vás posílá, by měl být spokojený.“

Tajemný vyslanec tasil krátkou dýku a přiblížil se ke stolu, kde ležela mrtvola psa. Špičkou zbraně několikrát píchl zvíře do boku, jako by se chtěl ujistit o jeho smrti.

„To bude, o tom nepochybujte,“ připustil nakonec. „Peníze, které vám včera předali, jste přece neukradl.“

Muž v plášti ukázal na váček, který stále ležel na stole vedle štěněte, a pokračoval:

„Když k tomu přidáte obsah tohoto, jste skoro bohatý. Nicméně, moc bych vám neradil, abyste ten váček nechával na viditelném místě. Tady by to mohlo přilákat něčí žádostivost.“

Mistr Barello se zachvěl. Nevěděl, proč má ten dojem, ale pořád se mu zdálo, že albínova slova skrývají nějaký druhý smysl. Nějakou skrytou hrozbu. Bylo to zvlášť nepříjemné.

Popošel až ke stolu a uchopil kožený váček.

„Máte pravdu. Uklidím ho do skrýše ve svém domě, kterou znám jen já.“

Zrovna se odvrátil, když mu albín skočil na záda a chytil mu ruce. Zatímco se překvapený alchymista pokoušel uvolnit z jeho sevření, útočník mu zarazil dýku do ledvin. Stařec přidušeně vykřikl a pomalu se zhroutil na kolena.

Jeho zlomený hlas jako by vycházel ze záhrobí.

„Já… Já nechápu…“

„A to je dobře,“ zažertoval albín. „Víc jsme od vás nečekali. Tak dohrajete dokonale svou roli až do konce.“

Muž se sklonil nad svou obětí. Popadl dýku, zarazil ji až po střenku a zakroutil s ní v ráně zprava doleva. Mistr Barello zachroptěl a jeho tělo rychle ochablo. Albín se zle usmál. Ani nepustil dýku, špičkou boty odsunul alchymistovo tělo, které se skutálelo po podlaze z udupané hlíny.

Vrah se narovnal, chvíli zůstal nehybně a potichu stát a poslouchal, jestli neuslyší z domu nějaké zvuky. Když se ujistil, že je všude ticho a že jej nemůže nic vyrušit, popadl hadr, který se válel mezi baňkami a křivulemi v laboratoři. Pak se vrátil k mrtvole, poklekl, stáhl rukavice z rukou své oběti a pečlivě si dával pozor, aby se ničeho přímo nedotkl. Pak rukavice i hadr hodil do ohně uprostřed místnosti.

Vzal kožený váček, který mistr Barello při pádu upustil, rozhlédl se kolem sebe a procedil mezi zkaženými zuby:

„Na mou věru! Ten obraz je vážně povedený. Chybí jen podpis umělce.“

Vytáhl znovu dýku a otočil mrtvého alchymistu na záda. Použil ji jako pero a opatrně nařízl kůži na čele. Při každém zářezu vytryskla šarlatová stružka a stékala do široce otevřených alchymistových očí.

Vypadalo to, jako by mrtvola ronila hořké krvavé slzy lítosti nad chybami, jichž se v životě dopustila...

I

Galén v sukních

Héloïse Sanglarová se v klidu a teple místnosti, která sloužila jako přípravna, chystala vyřídit objednávku pro klášter paulánů. Šest svíček po dvaceti librách mělo svítit po celou dobu adventu.

Mladá žena nejprve pečlivě vybrala bavlněná vlákna, která splete dohromady, protože si na rozdíl od jiných lékárníků připravovala knoty sama. Ty ostatně tvořily důležitou část světla. Na jejich kvalitě bude záviset jasnost plamenu a nepřítomnost kouře. Protože Héloïse zkoušela nové postupy, začala napouštět bavlnu solemi, jako je například borax, které zpomalovaly hoření, a vosk tak mohl úplně vyhořet. Tato vynalézavost zajistila jejím svíčkám dobrou pověst nejenom v samotném Amboise, ale i v okolí vzdáleném více než deset mil.

Když byly knoty konečně hotové, zamířila k pultu, kde se nad plamenem pomalu ohříval měděný hrnec. Z roztaveného vosku stoupalo nasládlé aroma a prosycovalo místnost jemnou nevtíravou vůní, téměř nepopsatelnou, a přesto rozpoznatelnou mezi všemi. Héloïse připomínala dětství, celou tu minulou dobu vedle uctívaného otce, kdy ji zasvěcoval do tajů lékárenského řemesla, i když to vypadalo, že jako žena se bude muset navždy vzdát možnosti vykonávat lékárnickou praxi.

Mladá žena namočila poprvé knoty do tekutého vosku, pak je pověsila na kruh spojený s dřevěným otočným stojánkem. Díky němu se mohl kruh otáčet a postupně střídat nad hrncem knoty k výrobě svíček. Pomocí měděné naběračky nechala stékat vosk po knotu, který se jím postupně obaloval. Tato práce vyžadovala především trpělivost a přesnost. Zbytek určovala kvalita použitého materiálu. V tom byla věrná praxi svého otce. Nakupovala surovinu u proslulého janovského obchodníka, který ji osobně dovážel z města Béjaïa na africkém pobřeží.

Zrovna dokončila přípravu šesti svící, když za ní přišel učedník, že ji potřebuje v obchodě. Navzdory nevlídnému počasí na začátku října překonali početní zákazníci zimu a vlhko a tísnili se v lékárně. Héloïse si všimla zejména dvou živě rozprávějících mužů na druhé straně pultu. Jeden z nich byl společník, který jí pomáhal vést obchod, Aurèle Coulon, schopný a pracovitý hoch. Druhý, zachumlaný v těžkém kabátu podšitém kožešinou, měl pohrdavé rysy významného člověka a výraz strojené nadutosti. Byl to osobní lékař z místodržitelského panství v Amboise. Praktický lékař byl neuvěřitelně samolibý a měl tak pramalou důvěru ve výrobce léků, že několikrát do měsíce chodíval do lékáren ve městě, aby okomentoval svoje předpisy a osobně se ujistil, že léky budou připraveny správně. Héloïse nepotřebovala bujnou představivost, aby odhadla, že ji ten neschopný doktor nemá v příliš velké úctě.

Ve chvíli, kdy se mladá žena objevila ve dveřích přípravny, naklonil se doktor k Aurèlovu uchu:

„Vaše šéfová se uráčila ukázat. To je ale neštěstí vidět, jak počestný obchod, kdysi tak uznávaný, upadá v rukách nezkušené začátečnice v sukních!“

„Madam Sanglarová vychází z učení svého otce!“ zaprotestoval mladý lékárník. „Její znalost lektvarů a výroby léků mě každý den znovu a znovu udivují. A vůbec nepochybuji, že díky tomu bude patřit ke špičkám našeho cechu!“

Doktor opovržlivě pokrčil rameny a v jeho hlase zazněl ironický tón.

„To vás tak zaslepila záře jejích znalostí, nebo její ohnivé oči? Aby člověk mého věku a mého postavení ztratil soudnost, potřebuje víc než jen hezkou tvářičku.“

„Co tím chcete říct?“

„Podle pravidel stanovených lékařskou fakultou, jediné ženy, které mohou vlastnit lékárnu, jsou vdovy po bezdětných mistrech, způsobilé je vystřídat v jejich práci. Navíc nemohou ony samy provozovat činnost, ale musí zaměstnávat náležitě kvalifikovaný personál! Tvrdím, že vůbec není žádoucí porušovat předpisy vytvořené zdravým rozumem.“

„Mohu potvrdit, že sama královna zasáhla, aby si mohla madam Sanglarová zachovat vlastnictví a užívání lékárny svého otce.“

„Povídačky! Proč by se asi tak naše paní snížila k takovému jednání o mrzkém obchodě?“

Aurèle Coulon raději nereagoval na poslední pohrdavá slova o ctihodném povolání, jemuž se jednou hodlal věnovat.

„Ještě jsem tehdy nebyl v Amboise, ale někteří zákazníci mi vyprávěli, že Étienne Sanglar, Héloïsin otec, byl obětí justičního omylu. Jeho dcera a on byli zapleteni do tajemných událostí, které následovaly po nešťastné smrti našeho předchozího pána, Karla osmého. Někteří tvrdí, že Héloïse pomohla svým důvtipem slavnému rytíři Bayardovi, aby odhalil pravdu, a díky tomu pak může využívat královských výhod.“

Lékař se v duchu vrátil o pět let zpět. Vzpomínal si, že ohledně násilné a nečekané smrti Karla VIII. panovaly nějaké nejasnosti. Okolí panovníka nejprve mluvilo o nějaké nezhoubné nemoci, než připustilo jeho smrt. Během pár dní se ve městě rozšířila bláznivá pověst, že se král stal obětí uhranutí. Héloïse a její otec byli podezřelí, zatkli je a Étienne Sanglar zemřel ve vězení. Pak vzrušení opadlo. Karel VIII. oficiálně zemřel na úder do hlavy. Podlehl banální nehodě.

„Lidé mluví jen tak nazdařbůh, o čem nic neví!“ zabrblal doktor. „Já si moc dobře vzpomínám, že vaše mistrová byla vážně podezřelá z čarodějnictví.“

„To jsou pouhé pomluvy. Byla prohlášena za nevinnou!“ protestoval mladý Aurèle.

Lékař si kolem tlustého břicha utáhl cípy pláště, jako by se chtěl zahalit do své důstojnosti, a než se otočil na podpatku, vypustil z úst ještě poslední urážku.

„To je možné, ale mám-li soudit podle nadšení, s jakým ji obhajujete, přísahal bych, že vás ta kráska očarovala!“

Společník-lékárník zrudl rozpaky až za ušima. Jeho zmatek neunikl Héloïse, která mu proklouzla za zády, když doktor vycházel z lékárny.

„Co ti to ten prokletý hadí jazyk přišel vyprávět za nesmysly? Vypadáš úplně vyjeveně.“

„Nemám rád takové úlisné způsoby. Prostě nám neustále dává lekce, jak máme zacházet s jeho předpisy, ale v každém jeho sebemenším proslovu se vždycky skrývá nějaká podlost! Zdá se mi, že opovrhuje naším řemeslem, a ještě víc se mu nelíbí, když musí svěřovat své pacienty znalostem nějaké ženy.“

Aurèle mluvil s takovým zápalem, že ho nemohla ospravedlnit pouhá oddanost k jeho paní. Ve dvaadvaceti letech byl stále svobodný a nikdo jej nevídal s žádnou přítelkyní. Člověk nemusel být bystrým znalcem lidské duše, aby nepoznal, že mladík chová něžné city ke krásné Héloïse. Ale ta si vždycky dokázala držet odstup, chovala se sice laskavě, ale jejich vztahy udržovala jen v přísně profesionálních mezích.

„Řada těch pánů z fakulty je si vědoma, že bez pomoci našich lektvarů by jejich údajné vědomosti nebyly při léčbě nemocných k ničemu,“ prohlásila Héloïse. „Někteří se s tím spokojí, jiní nás raději zahrnou svou nadutostí. Jejich hezké rozpravy v latině jsou ubohým pozlátkem, které dokáže jen špatně zamaskovat jejich neschopnost.“

Po zbytek dopoledne zapomněli Héloïse a Aurèle na své rozladění a věnovali se s pomocí učedníka službě početné klientele. Héloïse nic netěšilo tak jako kontakt s trpícími lidmi, které vždy nejen trpělivě vyslechla, ale také jim poskytla cenné rady. Měla tak dojem, že tím každý den vzdává čest svému zesnulému otci.

Více než dvacet let figuroval Étienne Sanglar na vývěsním štítu Korunované zmije a byl nejslavnějším lékárníkem ve městě Amboise. Překonal dobové předsudky a považoval za věc cti předat své jediné dceři všechna tajemství své praxe. Héloïse se ukázala jako pilná a velmi nadaná žačka. Líbilo se jí všechno z lékárenského řemesla. Ráda běhala po polích a trhala léčivé byliny, zavírala se v přípravně, aby vylepšila recepty složitých léků, nebo se věnovala náročným úkonům při destilaci. Byla schopná se na dlouhé hodiny ponořit do studia starých pojednání. Na rozdíl od spousty dívek jejího věku v okolí neměla na nočním stolku lyrické básně od Marie de France, Román o růži nebo Balady od Charlese d’Orléans, ale sbírku receptů Antidotarium od Arnolda z Villanovy, knihu Opera od Pseudo-Mésuého a Corpus Hippocraticum.

Nicméně nebylo to jen díky rozsáhlým vědomostem a oddanosti mladé ženy, že lékárna nezela prázdnotou. Pohledy mužů, kteří přišli do obchodu, se často stáčely k její postavě a oni pak vypadali jako očarovaní jejíma velkýma zelenýma očima. Protože v Héloïse se snoubila inteligence, veselá povaha a oslnivá krása. Ve svých čtyřiadvaceti letech měla všechny půvaby, jimž muži obvykle podlehnou: štíhlé tělo, drobnou postavu, kyprý hrudník, dlouhé kaštanové vlasy, v nichž jako by zářily sluneční paprsky. Na její výrazné tváři s pravidelnými rysy nebylo nic strojeného či nepřirozeného a dokonale odrážela odolnou povahu přivyklou na bezprostřední nadšení i zdravý zápal. Mladá žena nebyla schopná sebemenší afektovanosti nebo koketérie a všude kolem sebe šířila neodolatelný šarm, díky němuž lidé zapomínali dokonce i kulhat, i když trpěli vadami, které by žádný chirurg nemohl vyléčit.

Blížila se doba hlavního jídla, když se ulicí de l’Herberie, kde stála lékárna U Korunované zmije, rozlehl hlasitý hluk. Colin, mladý učedník, upustil kbelík, s nímž se chystal vytřít podlahu, a vyšel na práh.

„To vypadá jako vojáci na koních!“ prohodil přes rameno. „Mají nosítka!“

Skutečně, cinkání podkov narážejících na dlažbu ulice se brzy ozvalo blízko krámu. Hned nato projeli ulicí kolem několika kluků s nudlemi u nosu a potulných zvířat, která utekla ze špatně zavřeného dvora. Za všeobecného rámusu všichni uhýbali před blížícími se vojáky, kteří v ulici plné obchodníků a jejich stánků působili jako velká voda.

Zneklidněná Héloïse odešla od pultu, kde Aurèle obsluhoval poslední zákaznici, a přiblížila se ke dveřím. Jakmile k nim dorazila, půl tuctu jezdců zastavilo přímo před lékárnou. Na sobě měli tuniky a volné kabátce s vyraženými francouzskými liliemi a seděli na koních s dlouhou šíjí, vybavených okázalými sedly. Za nimi nesli dva silní koně nosítka s vytaženými záclonami, která zabírala téměř celou šířku ulice.

První z jezdců v dlouhém plášti a plstěné kukle seskočil hbitě na zem a bez váhání zamířil přímo ke dveřím lékárny. Bezohledně odstrčil malého učedníka Colina, jenž zůstal stát s otevřenou pusou, a stanul před Héloïse. V zablácených botách a s očima zarudlýma prachem promluvil na mladou ženu tónem, který nepřipouštěl žádný protest:

„Madam Héloïse Sanglarová? Ve službách královské koruny! Mám rozkaz vás neprodleně dovézt do Blois. Následujte mě!“

Copyright © Editions Jean-Claude Lattes, 2017

Translation © Jitka Řihánková, 2017

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017

Denis Thériault: Podivuhodný život osamělého pošťáka

Kdo jiný by měl ctít listovní tajemství než pošťáci? Jenže mladý pošťák Bilodo je natolik ostýchavý, že si povídá sotva se svou zlatou rybkou. Aby se dostal k lidem blíž, potají otevírá jejich dopisy. Vše se pro něj změní, když si přečte první dopis psaný v haiku. Milostné korespondenci mezi guadalupskou dívkou Ségolene a výstředním intelektuálem Gastonem propadne natolik, že když po čase Gastona srazí auto, pokusí se jej nahradit... Poetický román o lásce a záhadách lidské identity.

„Je to Amélie z Montmarteru s nečekaným zvratem Cyrana z Bergeracu. Okouzlující příběh o lásce, osamělosti a moderním světě, kde všichni, i ti neostřílenější čtenáři, propadnou vzrušení a smutku z této poetické epistolární romance,“ napsal o knize britský list The Independent.

Denis Thériault (1959) je kanadský herec, režisér a scenárista. Vystudoval psychologii. První román vydal v roce 2001. Podivuhodný život osamělého pošťáka vydává v českém překladu Anny Čadilové nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

 Bilodo nebyl pošťák jako ostatní. Mezi tisíci nezáživnými listy někdy při roznášení narazil na osobní dopis, v době e-mailů věc stále výjimečnější a tím více fascinující. Najednou zakoušel pocit zlatokopa při nálezu cenného zrnka na dně síta. Takový dopis nedoručil, ne hned. Odnesl si ho domů a tam ho nad párou otevřel. A tím se tedy po večerech zabýval, sám v ústraní domova.

Pošťák Bilodo porušoval listovní tajemství.

Sám ke své lítosti žádné osobní dopisy nedostával, neměl totiž nikoho dostatečně blízkého na to, aby si s ním psal. Po určitou dobu psal sám sobě, ale výsledek zklamal jeho očekávání. Postupně přestával dopisy posílat, a kupodivu mu to nechybělo, nestýskalo se mu po sobě samém. Dopisy neznámých lidí představovaly něco naprosto jiného, vzrušujícího. Skutečné dopisy napsané skutečnými lidmi, kteří před plazím chladem klávesnice a rychlostí internetu dávají přednost smyslovému požitku z psaní rukou a lahodně malátnému čekání, lidmi, kteří se k tomuto kroku uvážlivě rozhodli a s největší pravděpodobností tak učinili z principu, z potřeby nepodlehnout všudypřítomnému závodu s časem, odolat nutnosti věčně podávat výkony.

Nacházel komické dopisy, v nichž Doris T. z města Maria v kraji Gaspésie zásobila svou sestru Gwendoline místními drby, nebo dopisy srdceryvné z věznice Port--Royal od Richarda L. pro jeho synka Huga. Čítal mystické litanie sestry Régine z kongregace Svatého Růžence v Rimouski určené staré přítelkyni Germaine a krátké erotické povídky, jež psala Laeticia D., mladá zdravotní sestra dočasně nucená přebývat v Yukonu, aby potěšila svého osamělého snoubence, a také ta podivná psaní, v nichž jakýsi tajemný O. radil jistému N., jak naprosto bezpečně vyvolat různé nadpřirozené bytosti. Listy blízkých příbuzných a vzdálených dopisovatelů, ochutnávačů piva vyměňujících si hodnocení, světoběžníků krátících svým matkám dlouhé čekání, vysloužilých strojvedoucích, kteří vypočítávali bolesti způsobené pokročilým věkem; a také až příliš uklidňující psaní od vojáků v Afghánistánu adresovaná jejich stísněným manželkám, úzkostná slova strýců připomínajících neteřím tajemství, která nesměly za nic na světě vyzradit, zpráv od cirkusových akrobatů z Las Vegas, v nichž svým bývalým láskám oznamovali rozchod, a dokonce nenávistné dopisy překypující nadávkami, jež přetékaly až na obálku. Ale objevovaly se především dopisy milostné. Neboť i mimo slavný den svatého Valentýna byla láska nejčastějším společným jmenovatelem, tématem spojujícím většinu odesilatelů. Láska se skloňovala ve všech pádech a vyjadřovala ve všech tóninách, podávala se ve všech příchutích v podobě listů rozohněných nebo dvorných, tu nestydatých, tu cudných, klidných nebo rozrušených, někdy prudkých, často lyrických a obzvlášť dojemných, jestliže v nich byly city vyjádřeny s prostotou, nebo ještě víc když se skrývaly mezi řádky, za bezvýznamnými slovy a v zákrutech zdobných kliček.

Když Bilodo několikrát pročetl dopis dne a řádně si jej vychutnal, udělal si kopii pro svůj archiv, uložil ji do desek odpovídající barvy a poté do ohnivzdorné skříně s pořadači. Původní dopis dovedně zalepil do původní obálky a následující den jej vložil do schránky adresáta, jako by se nic nestalo. Této nezákonné činnosti se věnoval už dva roky. Šlo o zločin a on si toho byl vědom, pocit viny se však v porovnání se zvědavostí, jíž zcela propadl, stal jen nejasným přízrakem. Koneckonců tím nikdo netrpěl a on sám, pokud bude opatrný, příliš neriskoval.

Kdo by se znepokojoval kvůli jednodennímu zpoždění v doručení dopisu? A kdo vůbec mohl tušit, že k nějakému zpoždění došlo?

Bilodo takto zadržoval a sledoval asi třicet korespondencí, tvořících dohromady něco jako šestákový román s mnoha dějovými liniemi. Nebo spíše polovinu tohoto románu, protože k jeho druhé části, tedy k odpovědím, bohužel neměl přístup. Bavil se tím, že si je představoval a pečlivě je sepisoval, nikdy je ale neodeslal a pak se jen divil, jak přirozeně následující dopis navazuje na jeho vlastní utajenou odpověď.

Tak to tedy bylo. Bilodo žil skrze jiné lidi. Před nezáživnou existencí dával přednost svým skrytým příběhům, obdařeným živějšími barvami a bohatšími emocemi, a žádné z těch dopisů, jež tvořily jeho malý zakázaný a okouzlující svět, ho nerozrušovaly a nepřiváděly v úžas tolik jako ty od Ségolène.

© Le facteur émotif, 2005 – XYZ

© 2017, Albatros Media, a.s., for the present edition,

through Allied Authors Agency, Belgium

Translation © Anna Čadilová, 2017

Cover Design © Tereza Králová, 2017

ISBN 978-80-259-0744-3

Vilém Křížek: Smrt má vůni inkoustu

Historická detektivka má na českém knižním trhu status evergreenu. Počínaje Šimáčkovým Zločinem na Zlenicích hradě L. P. 1318, přes knihy Vlastimila Vondrušky až k plejádě nových tvůrců, mezi něž se nově zařadil i Vilém Křížek, autor románu Smrt má vůni inkoustu…

Na rozdíl od svých předchůdců ale Křížek zasadil děj své detektivky nikoli do období vrcholného středověku, nýbrž do kulis rakousko-uherského mocnářství a navíc vycházel ze skutečných případů, jak je zaznamenal autorův dědeček, Adam Křížek. Ten byl totiž přítelem a společníkem Eliáše Sattlera, jednoho z prvních soukromých vyšetřovatelů v českých zemích. Sattler se při řešení případů spoléhal na vskutku nezvyklý dar, a to nesmírně citlivý čich. Mohl zachytit stopy nervozity, zaschlou krev či skrytý jed? O rozsahu jeho schopností se dnes můžeme už jen dohadovat…

Křížek v románu Smrt má vůni inkoustu, v němž musí Sattler vyřešit zločin ve vyšších kruzích, bravurně skládá fakta s fikcí, přičemž nezapomíná psát historickou detektivku ve stylu těch nejlepších příběhů se Sherlockem Holmesem a Herculem Poirotem…

Nakladatelská anotace říká:

„Praha počátku dvacátého století se může zdát poklidná a idylická, ale pod povrchem vřou ostré spory: mezi Čechy a Němci, bohatými a chudými, podporovateli a odpůrci zbrojení… Tehdy začnou významnému průmyslníkovi Albertu Richterovi chodit výhružné anonymní dopisy a v sázce se ocitne hned několik životů.

Netradiční soukromý vyšetřovatel Eliáš Sattler má čich na zločin – a to doslova. Citlivý nos mu umožňuje zachytit i stopy, které jiným uniknou: závan osudného parfému, pot podezřelého na předmětu doličném, stopu sotva zaschlého inkoustu…

Sattler se ujímá případu anonymních dopisů, ale zaplétá se do něj hlouběji, než by se mu líbilo. Skandál, smrt, zakázaná láska, série obvinění – podaří se mu spirálu zločinu zastavit?“

Vydává Mystery Press. Obálka je dílem Jana Klimeše.

Nakladatel slibuje, že se Eliáš Sattler, první soukromý detektiv v českých zemích, objeví i v dalších románech.

Ukázka z knihy:

„Stůjte. Dál nechoďte.“

Adela Marie Richterová se zaraženě zastavila v půli kroku. Začínala pomalu litovat, že přišla za mužem, který ji sice přijal a nechal služebnou, aby ji k němu uvedla, ale teď k ní stál nezdvořile zády a namísto pozdravu jí nařídil zůstat na místě.

Od chvíle, kdy se objevila u branky, šlo všechno špatně. Po zazvonění čekala venku v zimě několik minut, než jí služebná otevřela. Téměř se zdálo, že malá baculatá žena oblečená v tmavých šatech s bílým límečkem a hedvábnou zástěrou je němá – pozvala ji dovnitř jen gestem, kývla na ni, kudy má jít… Takové chování by se nikde jinde nestrpělo. Teprve než ji zanechala v salonku pro hosty, prohlásila ta podivná žena: „Chvilku tu počkejte. Jestli chcete, uvařím čaj, ale osobně bych to nedoporučila, pán tu teď má jen takový hrozně nechutný.“

Načež ani nepočkala na odpověď a zmizela ve vedlejším pokoji.

Paní Richterová si nepotrpěla na přílišné zdvořilosti, ale tohle jí bezmála vyrazilo dech. Jak si ta žena dovoluje s ní tak mluvit? Neslyšela snad o dobrém vychování?

Salonek byl zařízený stroze a působil trochu zašle, nicméně čistě. Alespoň o něco se tu dotyčná snad starala. V Adele vzrůstala netrpělivost.

Hodiny, staré mahagonové kukačky, hlasitě odtikávaly. Deset minut. Patnáct.

Už nebyla jen netrpělivá, ale velice rozhořčená.

Právě začínala být rozhodnutá, že odejde a pustí celý ten nesmyslný nápad z hlavy, když se služebná objevila znovu a řekla: „Pán je vedle, můžete dál.“

Opět se vytratila jako pára nad hrncem.

Adela váhavě vstoupila a spatřila vysokého, zpříma stojícího muže otočeného ke knihovně na opačné straně pokoje zařízeného jako pracovna.

Značně znejistěla – nevěděla, zda má promluvit jako první, představit se, přejít k němu… Na podobné situace ji rodiče a vychovatelky nepřipravovali. Pořád k ní stál zády a nic neříkal, ačkoli ji musel slyšet vejít.

„Dobrý den, pane Sattlere,“ pravila nakonec a popošla k němu. „Jsem –“

„Stůjte. Dál nechoďte.“

To už si opravdu přála, aby byla bývala místo čekání v salonku skutečně odešla.

„– jsem Adela Richterová,“ dokončila pevně. „Pokud vám to vaše služebná neráčila sdělit. Nezdála se mi příliš… schopná.“

„Máte na sobě parfém. Nabyl jsem dojmu, že všichni mí návštěvníci předem vědí, že nemají mít žádný parfém. Patrně jsem se zmýlil.“

„S touto skutečností jsem nebyla obeznámena.“ Musela se ovládat, aby neodsekla a vyslovila to klidně, až omluvně. Cítila, jak se začíná potit. To nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré, neměla sem vůbec chodit, všichni jí to říkali…

„Pak o mně nic nevíte a nemáte tu tedy co dělat.“

To byla zatím největší rána ze všech.

A dosud se k ní ani neotočil čelem.

Adela Richterová byla žena, která dovedla strpět nepříjemná překvapení a ponížení jen do určitého okamžiku. Hranice byla právě teď překročena a ona zapomněla na veškeré vlastní dobré vychování: „Při vší úctě, pane Sattlere, přišla jsem za vámi jako potenciální klient, dobře platící klient, a zatím se setkávám jen s nevychovaností a drzostí! Vaší služebné bych to možná ještě odpustila, ale vám?! Provází vás pověst gentlemana. Hovoříte s dámou, a opět, možnou klientkou. Přesto se k ní chováte nepředstavitelně neurvale, a dokonce jí řeknete, že zde nemá co dělat. Už jsem viděla a slyšela dost. Mileráda všem sdělím, jakého uvítání se mi dostalo. Ale dovedu si představit, že je vám to jedno. Možná vám však nebude jedno, až zjistíte, o jaký případ jste přišel. A pak si budete přát, abyste se byl býval zachoval jinak.“

Chystala se otočit na podpatku a odejít, když promluvil. Byla to nečekaná zvědavost v jeho hlase, která ji přiměla zůstat.

„Je z vás cítit rozčilení. Ale ještě něco. Něco, co tu bylo už předtím. Nejistota. Ne, to také není ono. Něco… strach. Skoro jste ho překryla parfémem.“ Zněl téměř dětsky nadšeně.

Obrátil se k ní. Usmíval se.

Čekala, že se omluví. To se ale přepočítala.

„Konečně něco zajímavého. Posaďte se tu a Jana vám udělá čaj, je výtečný. Ach – a ještě jsem se nepředstavil, že? Inu, vy víte, kdo jsem, ale opakování známých informací není nikdy na škodu, lidé mají ostudnou paměť. Eliáš Sattler, současným povoláním soukromý vyšetřovatel. A mimochodem, kdo o mně rozhlašuje, že jsem velký gentleman? Vážně by mne zajímalo, jak se tato informace mohla dostat až k vám.“

Tehdy se Adela Richterová seznámila s jedním z nejvýstřednějších mužů nejen Prahy, ale možná celých v Říšské radě zastoupených království a zemí, jakož i zemí svaté Štěpánské koruny uherské.

Služebná měla pravdu, čaj byl odporný. Adela ho ale ze zdvořilosti usrkávala.

Sattler seděl naproti ní v křesle za obrovským pracovním stolem z ebenového dřeva a mlčel. Nezdálo se ani, že by si ji prohlížel a snažil se odhadnout, z jakých důvodů za ním přišla.

Seděl tam a díval se z okna.

Adela si pomalu zvykala na to, že šílené vystupování tu bude spíše pravidlem než výjimkou, proto se tentokrát přizpůsobila a také jen mlčky seděla. Ona ale věnovala čas pozorování Eliáše Sattlera a výbavy pokoje.

Zařízení na ni dělalo stejný dojem jako jeho majitel: neurčitý věk, nepředvídatelné kombinace vlastností, celková podivnost. Celou jednu stěnu zabírala knihovna, v níž byly svazky zřejmě pečlivě seřazeny, ale nebylo v ní dost prostoru na všechny. Další sloupečky knih stály napůl skryté za starožitným divanem a vedle Sattlerova stolu, na němž se nacházel telefonní aparát. Zbývající stěny byly vymalovány světle béžově – nudně, neurážlivě. Nevisely tu žádné obrazy, jen fotografický portrét a vedle něj zarámovaná titulní strana deníku Prager Tagblatt. Adela z místa, kde seděla, nepřečetla, co se tam píše, titulky vysázené švabachem byly zdálky zcela nečitelné. Zato fotografii zcela jistě zachycovala Sattlerovu tvář, napůl z profilu, o něco mladší než nyní a se stejným poněkud arogantním výrazem. Adela si byla skoro jistá, že portrét pochází z prestižního Langhansova ateliéru. Sama ten salon navštívila s manželem několik dní po svatbě pro pořízení reprezentativních společných snímků.

V místnosti se nenacházely žádné rostliny, koberce ani závěsy a záclony. Obzvláště jejich absence připadala Adele Richterové velmi nezvyklá. Mělo to snad něco společného s jeho citlivým nosem, nebo byly důvodem ještě jiné zvláštnosti, které by chybějící záclony vysvětlovaly?

Sám Sattler byl muž s hladce oholenou tváří a nazrzlými vlasy pečlivě rozdělenými po straně pěšinkou, kterému mohlo být klidně dvacet nebo třeba čtyřicet, s očima, které vypadaly chvílemi staré a chvílemi velmi dětské – to když ho něco zaujalo. Jemné ruce a upravené nehty prozrazovaly, že nevykonává žádnou manuální práci. Slonovinově zbarvená košile, černá brokátová vesta a bílá vázanka ukazovaly na dobrý vkus, ten dojem však poněkud kazily výstřední manžetové knoflíčky a poškrábané, zašlé kapesní hodinky na zčernalém řetízku. Adela se přistihla, jak uvažuje, co je tento podivný muž zač. Bianca jí o něm mnoho neřekla – jen to, že pokud jí někdo může pomoci, je to právě Eliáš Sattler.

Jeho pohled se náhle odtrhl od obnaženého okna a spočinul na Adele. A Sattler se usmál. Měl zvláštní, mladický úsměv.

„Řekněte mi, paní Richterová, proč jste přišla právě za mnou? Nebo ne,“ zarazil ji, než mohla promluvit, „zkusím vám část z toho říci sám. Jste cítit parfémem – růže, santalové dřevo, kakost, frézie, nudná sladká kombinace – a potem, ve kterém je znát strach. Pečlivě jste se myla, ještě na vás ulpívá vůně bylinného mýdla, ale tělo vás zradilo. Něčeho se bojíte tak, že jste do této chvíle přetrpěla mou společnost s pouze jedním menším výbuchem zlosti. To znamená, že velmi stojíte o mé služby. Někdo vám o mně řekl, ale kdo? Slyšela jste, že jsem gentleman. Nezdálo se mi, že jste to mínila ironicky, i když člověk nikdy neví. Pak jste se tedy buď musela stát obětí tiché pošty, nebo jste se setkala s Biancou Schmidtovou. Vaše odhodlání přisuzuji tomu, že šlo o druhou možnost – a tato dáma také používá stejný parfém. Musím vás ale upozornit, že paní Schmidtová se sem provdala z Neapole – ovšemže jí připadám jako gentleman, je to Italka.“

Sattler se opět usmál tím svým chlapeckým úsměvem a zvedl ke rtům šálek s tekutinou barvy temnější než eben stolu. „Nejlepší čínský pu-erh z Yunnanu, téměř třicet let starý,“ podotkl. „Angličané ho kdysi odkoupili celé balíky za trochu opia, ale pak nevěděli co s ním. Nemají žádný cit pro čaj – pijí ho jen s mlékem.“

„Nevadí vám jeho zápach?“ odvážila se Adela.

Jeho úsměv se rozšířil. „Všímáte si. To je dobře. Možná pak začnete brát ohledy na mé dispozice. A nikoli, vůně pu-erhu je mi velmi příjemná.“

„Tak… proč tu nemáte žádné rostliny? Připadá mi, s odpuštěním, že ten čaj je cítit po hlíně a zatuchlině. A také tu nemáte nic, co by snadno zachycovalo prach.“

Teď už jí Eliáš Sattler věnoval plnou pozornost. „Povězte mi, prosím, jaká záležitost vás za mnou přivedla?“

Adela sáhla do malé kabelky pro svazeček dopisů. Opatrně je vyndala a podala Sattlerovi.

„Tyto listy jsem náhodou našla ve věcech mého manžela. Když se na ně podíváte, jistě pochopíte můj důvod k obavám.“

Sattler je velmi opatrně po straně uchopil, přelétl pohledem několik prvních dopisů z celkových šesti a pak k ní znovu vzhlédl. „To vskutku ano. Ale budu potřebovat trochu více informací, než že jste je náhodně objevila v manželových věcech. Nejprve mi povězte, kdo je váš manžel, a potom, jak přesně jste se k těmto dopisům dostala.“

Adela přikývla. Nechtělo se jí zabíhat do detailů svého života před cizincem, ale povaha dopisů ji přiměla jít sem a stejně tak ji přesvědčila, že bude lépe poskytnout tomu muži co nejvíce informací, jež bude potřebovat.

A její život koneckonců tak zajímavý nebyl. Dcera úspěšného obchodníka textilem, Adelaida Marie Hynková se díky otcovu jmění dostala do vyšších i trochu jiných kruhů, než by běžně dovolovalo postavení dívky z české rodiny bez zvláštního vzdělání nebo vlivu na kulturní dění. Před necelým rokem se na plese obchodního spolku seznámila s Albertem Carlem Erichem Richterem, synem známého továrníka ve strojírenství, tichým, jemným, nesmělým mužem. Oblíbila si ho, ale tehdy by ji ani nenapadlo, že několik měsíců nato se bude chystat jejich svatba. Obě rodiny je však navzájem považovaly za přiměřeně vhodnou partii – respektive, Richterovi považovali za přiměřenou ji a Hynkovi za úžasný posun vzhůru Alberta. Před bezmála čtyřmi měsíci byl uzavřen jejich sňatek.

„Albert pracuje v rodinném podniku a připravuje se ho po otci převzít,“ dodala Adela. „Žije především prací, ostatně strojírenství značně vzkvétá. Málokdy chodí do společnosti… snad jedině na různé koncerty či do divadla, pokud není příliš zaměstnán.“

Sattler jen nepatrně přikývl.

„Před týdnem jsem se chystala napsat dopis matce. Došly mi ale obálky,“ pokračovala Adela.

Jen klid, hezky přehledně a popořadě, připomněla si v duchu. Takže dál…

Služebná právě připravovala oběd a jí se nechtělo čekat na později, aby ji pro nové obálky poslala, a tak vešla do manželovy domácí pracovny, že si jednu vezme odtamtud. Když je hledala, narazila právě na tento svazek dopisů.

Jejich objev ji upřímně vyděsil, nevěděla však, co s nimi má dělat. Manželovi přece nemohla prozradit, jak je našla. Mohl by ji podezřívat z nečistých úmyslů a navíc by jí možná stejně neřekl pravdu, když se jí a zřejmě ani nikomu jinému o nich dosud ani slovem nezmínil.

Až pak si vzpomněla, že se jedna dáma, s níž před časem hovořila na salonu, zmínila o službách vyšetřovatele jménem Sattler. To ji přivedlo právě sem.

Eliáš Sattler pokyvoval. Ani jednou ji nepřerušil. Vypadal zamyšleně, chvílemi dokonce nepřítomně, až se bála, zda ji vůbec poslouchá.

Ale kdo jiný by jí dokázal s těmi dopisy pomoci?

Michal Šanda: Údolí / Ondřej Böhm: Údolí

Díky bezbřehé svobodomyslnosti zdejšího hostinského, kterou by nezasvěcení mohli považovat za lhostejnost a bordelářství, si hosté přizpůsobili hospodu k obrazu svému a zaplnili ji bizarní směsicí nejroztodivnějších předmětů od aristonu po vycpaného kosa. Postupem času se ze štamgastů stali přátelé, ovšem žádná idyla netrvá věčně. Do údolí nevybíravým způsobem vtrhne majitel cirkusu a začne skupovat pozemky. Důvod jeho počínání je pro všechny záhadou, protože v tomhle zapomenutém koutu na okraji města není kromě jeskyně, kam o víkendech směřují rodiny výletníků, nic pozoruhodného. Hostinský už toho za pípou zažil tolik, že ho výhrůžky nemohou rozházet. Odmítne hospodu prodat a příběh se začne zamotávat...

Nakladatelství dybbuk vydává v těchto dnech dvě knihy – stejný příběh (viz anotace), identická obálka, ovšem zatímco jednou na přebalu čteme jméno Michala Šandy, podruhé je to Ondřej Böhm (liší se i ISBN – jednou 978-80-7438-181-2, podruhé 978-80-7438-184-3). Záhadu (zřejmě) objasní sama kniha.

Ukázka z knihy:

Ondřej zamknul hospodu a vzal Hroma na noční procházku k jeskyni, aby se po celodenním sezení v mercedesu protáhl a vyběhal. Neodbytnými šťouchanci čenichem do stehna ho Hrom pokaždé donutil, aby našel klacek a následně se o něj nekonečné minuty přetahovali, dokud nebyli celí splavení. Jeden takový příhodný ležel na okraji cesty. Ondřej se pro něj sehnul a ve křoví uviděl potlučeného Dalibora. Měl pochroumanou ruku a zakrvácený obličej. Svoji dávku pověstného opileckého štěstí si vybral vrchovatě a tentokrát při něm nestálo. Jak se ocitl ve křoví, nevěděl. Poslední, co si pamatoval, byla hádka s Brutusem, ale toho přemohlo ouzo. Musel si vzít taxíka a z hospody odjel dobrou hodinu před Daliborem.

Po návratu z nemocnice si Dalibor ustlal na lavici pod oknem. Ondřej mu půjčil svoji deku, moc toho ale nenaspal. Jakmile usnul, vydal se Hrom na loupeživou výpravu do kuchyně. Cosi tam ve tmě šramotilo a potom bylo slyšet šustění a praskání, jak Hromovy tesáky rvaly pytel s klobásami. Příští večer se dobrovolně odebral do auta, kde to bylo pohodlnější a kde ho nikdo nerušil. A tak přes den sedával v mercedesu s pohledem upřeným do dálav Hrom, a v noci ho vystřídal Dalibor.

Vlna žárlivosti, která ho zaplavovala, se svou ničivostí podobala tsunami. Nepředcházelo jí ovšem žádné zemětřesení. Přihnala se bez důvodu. Nebylo to zdaleka poprvé, stávalo se to několikrát do roka a Dalibor v takových chvílích nebral Erice telefon a vůbec předstíral, jako by neexistovala. Zároveň to byla záminka, aby se mohl zhrzeně potloukat po non-stopech. Obyčejně mu to vydrželo dva tři dny, ale teď se zdálo, že na Brutuse žárlí doopravdy.

„Co jste celej den dělali?“ zeptala se Erika, když přinesla žrádlo pro Hroma. Všichni zúčastnění ovšem věděli, že ve skutečnosti navařila guláš pro Dalibora.

„Byli jsme v Makru. Nevěřila bys, jaká je čokl potvora. Naučil se otevírat lednici a dneska ráno už zase byly klobásy sežraný. Až ho načapám, dostane ode mne pecku čenichovku!“

„Bolelo ho to?“

„Já mu ji nedal,“ odpověděl Ondřej. „Čokla nemůžeš teďka trestat za něco, co se stalo bůhví kdy v noci.“

„Myslím Dalibora.“

„Zeptej se ho sama.“

Dalibor protáhl obličej a dál si soustředěně balil cigaretu. S rukou v sádře to byl problém. Buď protrhl papírek, nebo se mu ho nepodařilo dostatečně utáhnout a měl potom rty plné tabáku.

„Neblázni, budeš mít v práci malér,“ kňourala Erika a čím víc kňourala, tím byl Dalibor blaženější a jenom čekal, až dojde k dovršení jeho triumfu.

„Nebude.“

„Jak nebude, co kdyby mu přišla kontrola?“

„Ať klidně přijde,“ řekl Ondřej a natočil Daliborovi pivo. „On domů nemůže! Neschopenku má napsanou sem a kvůli kontrole tady musí zůstat.“

*

Pátečníci jsou hosté poněkud jiného ražení. Na konci pracovního týdne se do hospody chodí vykropit a zresetovat si makovici, jak by řekl Jaromír.

Vasil buduje na Barrandově vilu pro amerického filmového producenta, který je natolik bohatý, že mu na nějakém domě v Evropě příliš nesejde a dal Vasilovi volnou ruku. Nespěchá na termíny, až to bude, tak to bude. Sám bez pomoci kohokoliv dalšího provedl Vasil hrubou stavbu, nahodil omítky, rozvedl elektriku, plyn a vodu. Namontoval kotel. Jakmile někdo mluví lámanou češtinou a má na rukou mozoly, je ukroš, nicméně Vasil se narodil v Moskvě. Dvacet let byl generálním inspektorem sovětských drah, než ho z čista jasna přestalo bavit dávat bumážky na lejstra a rozhodl se svůj život z gruntu překopat.

Gianty přijíždí na kole i v zimě za sněhu a mrazů. Na sobě má modrobílý cyklistický dres Giant. Přilbu Giant. Boty s logem Giant. Na předloktí si nechal vytetovat modré G. Co se kol týká, je to takhle: jsou kola a je Giant. Kola jsou všechny ty vehikly na cyklostezkách, ať už za pár korun z bazaru nebo nekřesťansky drahé silničky. Giant je ale něco extra. Giant není kolo, je to bytost. Říct Giantymu, že přijel na kole, se rovná urážce. Přijel na Giantu. V pátek se vrací domů šum gum z Poděbrad, kde dělá údržbáře ve wellness centru. Sochař se ho zeptal, co znamená šumgum.

„Bajky jsou do přírody, hoblovat asfalt je pruda. Někdy si poslechni, jak ti na silnici gumy s terénním vzorkem šuměj.“

Kudrnáč pravděpodobně obráží svoje oblíbené hospody po dnech, a že chodí zrovna v pátek, je souhra náhod. Nebo spíš nehod. Nikdo si totiž nedovede představit, že by ho v jakékoliv hospodě vydrželi poslouchat dva večery po sobě. Sype ze sebe fór za fórem, jako kulomet. „Brutusi, jestlipak víš, co je hovězí láska?“

Brutus se podíval na Ondřeje: „Mám ho zabít?“

Ondřej rezignovaně zakroutil hlavou.

„No tak povídej.“

„Čekal jsem na ni jako vůl, nadrženej jako bejk, a ona kráva nepřišla!“

Na barové sesli usazený Dalajlama vyhrkl: „Brute! Donekonečna vám to budu opakovat. Brutus se skloňuje Brute. V dějepisu jste se učili, že zamordoval Caesara a jeho poslední slova před smrtí - i ty, Brute?“

Dalajlama se mu říká kvůli jeho neuvěřitelné podobě s tím tibetským. Kulaté brýle, vysoké čelo a výrazné obočí. Dokonce i úsměv mají stejný. Před časem někdo vystřihl fotografii z novin a nastalo porovnávání. Dalajlama se do role svatého otce vžil natolik, že už si nedovede normálně povídat, a to je zároveň důvod, proč o něm vlastně nikdo neví nic bližšího. Mluví zásadně ke všem přítomným najednou a nahlas, aby ho nemohli přeslechnout. Jazykozpytné kázání na téma Brutus zakončil obligátní mantrou: „Svět je zlej.“

„My tady ale máme Brutuse,“ řekl Ondřej.

A basta.

Poslední slovo má vždycky hostinský.

*

Ondřej nesnesl, aby hospodou proletěl andělíček. Časem přišel na spolehlivou metodu, jak zažehnout novou debatu, ačkoliv už všechna témata byla probraná. Dotyčný se okamžitě rozčílil, že on se vůbec dobře nemá, a vychrlil ze sebe vodopád trablů a křivd, které ho v posledních dnech potkaly.

„Ty se máš nejlíp,“ řekl Ondřej, z nemluvného Frantíka ovšem vypadlo pouze kratinké: „Mrcha.“

„Kdo je mrcha?“

„Renča.“

Ondřej se opřel o zeď, za záda si dal modrý háčkovaný polštářek, aby ho nezáblo na cemr a začal si Frantíka dobírat: „A proč?“

„Mrcha mrch.“

„Že ti nedá?“

„Jo.“

„A řek jsi jí to?“

„Pojedu do Rudný.“

„Pokud je mi známo, v Rudný nic k vidění není.“

„K benzínce.“

„Mnohem blíž to máš na shellku do Modřan.“

„Za holkama.“

„Kristova noho! Za jakejma holkama?“

„Myslí ty vyfetla, co na parkovišti za benzínkou hulej kamioňákům ocasy,“ dovtípil se Sochař.

„Brrrrrr!“ otřásl se Ondřej. „Ani zadarmo bych do něčeho takovýho nešel.“

„Kořalka, flundry a zahálka!“ zahulákal Brutus.

„To už fakt radši opíchej Renču.“

„Nechci,“ odsekl Frantík.

„V hospodě U Váhy bejvala podobná chudinka, jako jsou ty z Rudný. Vystřídali se na ní za frťana všichni. Neměla ani metr pade, kapesní šukátko jí říkali.“

Ondřej vyprsknul: „Brutusi, ty jsi vůl!“

„Brute,“ opravil ho Dalajlama.

Pokud pivo pěnilo, odstřikoval Ondřej pěnu do půllitru, který měl postavený u dřezu na odkapávači. Nařčení ze šetrnosti nebo nepoctivosti by nebylo na místě, protože tohle pivo se nesnažil podstrčit hostům, ale vypil ho sám. krokosvorka Teď ho podal Dalajlamovi. „Tohle máš ode mě zadarmo, to ti nepočítám.“

Dalaljama obřadně sepnul ruce a uklonil se na znamení díků.

„Nejhorší je, že jich takhle za den vylemtám deset, a jsem přitom střízlivej, akorát mi roste pupek. Renča má pravdu, něco s tím budu muset začít dělat.“

Z oblaku kouře se vynořil Don Diego: „Ten váš kapák – “

„To není žádnej kapák,“ zaprotestoval Ondřej, „tomu pivu nic není.“

„Rád věřím. Připomněl mi takovou marginálii z mládí. V Bubenči bývala hospoda řečená V Zátiší. Zdejší výčepní pan Svatý byl charismatická osoba. Chodil v bílém plášti, na hlavě zmijovku. Nevařil a k jídlu měl na vybranou ze dvou variant, buď mamut, nebo velryba. Pod velrybou se skrýval zavináč. Mamut byla připálená sekaná s hořčicí. Netuším, jak toho dosáhl, ale na čepu směl mít současně desítku, jedenáctku a dokonce i dvanáctku. V časech, o kterých hovořím, stávala desítka korunu dvacet a v hospodách se nemilosrdně zavíralo s úderem desáté, jenom Svatý si zařídil výjimku do půlnoci. Když se k němu stáhli po zavíračce z okolních hospod, dostali za cenu dvanáctky slivky nashromážděné za celý den, což Svatý neopomněl štiplavě okomentovat: Kdybys přišel rovnou sem, mohl jsi teď chlastat pořádné pivo.“

„Natoč mi jedno pro Jaromíra,“ řekl Dalajlama. „Poslal mi esemesku, že už vystupuje z autobusu.“

*

Jak Dalajlama předpověděl, za moment přišel Jaromír. Ještě si ani nesedl ke stolu a už se na něj vrhnul Sochař: „Čestmíre, podívej se na Onlajny, jak hraje Belgie. Koukal jsem na první půli a vedla 1:0.“

„Odkdy kumštýře zajímá fotbal?“

Než Sochař stačil Ondřejovi odpovědět, Brutus ho předběhl: „Na Euro se koukám i já.“

Dalibor nechal propadnout tabák zpátky do sáčku a roztržený papírek zahodil do popelníku. „Čus, Ratmíre.“

„Tak Ratmíre mi tady snad ještě nikdo nikdy neřek,“ zasmál se Jaromír. Už si pravděpodobně ani on sám nevzpomene, jak vznikla jeho podivná přezdívka, která spočívá v tom, že ho oslovují jmény, která je zrovna napadnou a končí na mír. O stehno si otřel od půllitru zamokřený palec, otiskem prstu odemknul displej samsungu a oznámil: „Ve třiaosmdesátý minutě je to 3:0.“

„A kdo dával góly? Snad ne to nemehlo Batshuayi, proti Irsku netrefil ze dvou kroků bránu.“

„Alderweireld, Batshuayi a Hazard.“

„Já to tušil!“

Před hospodou zastavilo auto.

„Renča,“ konstatoval Sochař, když se zaposlouchal do zvuku motoru. „Má to po generálce, ale písty jí klepou pořád.“

„Nazdar chlapci, jak vám stojej brabci!“ vypálila Renča na pozdrav.

„Dáš si velkýho a tvrdýho?“ kontroval Ondřej.

„Blbečku!“

„Myslím panáka.“

„Měli byste si tady vyvětrat, máte tu smrad jako ve vopičárně.“

Přestože už Don Diego svůj dnešní doutník dokouřil a byl na odchodu, mimořádně si objednal ještě jeden fernet. Ondřej před něj položil stříbrný tácek se štamprletem a rychlým krokem pokračoval do rohu ke kamnům, kam se po Renčině příchodu uklidil Frantík.

„Pojď sem! Neschovávej se, a řekni jí to.“

„Co mi má říct?“

„Ale vlastně nic,“ uculil se Ondřej. „Radši se neptej.“

„Už jsi to nakousnul – “

„Máš tady milence.“

„Jako Frantíka?“

„Tady je střelců, co by si dali říct,“ zaševelil Dalajlama.

„Jenom aby nestříleli slepejma!“

„Měla bys udělat milosrdnej skutek, jinak do tý Rudný fakt pojede a dostaneme tady všichni filcky nebo něco ještě mnohem horšího.“

„Do Rudný?“

„Na benzínku za štětkama.“

„Cože!“ vykřikla Renča.

Ondřej teatrálně pokrčil rameny: „Já to vidím na ten milosrdnej skutek.“

Brutus zachytil Daliborův pohled. „Co se na mě mračíš jako bubák?“ řekl a nabídl mu svoji krabičku camelek. „Šouláš tady celej večer ty svoje pankrácký jehly, pojď si dát pořádný cigáro!“

„Vlez mi na hrb,“ odpálkoval ho Dalibor