Miguel de Cervantes: Persiles a Sigismunda

Klasika hispánské literatury Miguela de Cervantese (1547–1616) zná český čtenář již dlouho  z řady překladů Dona Quijota nebo Příkladných novel a dramat. Poslední dílo, román Persiles a Sigismunda, kterého si sám autor cenil nejvíc, však dosud přeloženo nebylo. Místo přívlastku „severský“ by podtitulu možná více slušel výraz „evropský“. Román totiž líčí dobrodružné putování dvojice milenců ze severských zemí přes celou Evropu do Říma, přičemž hrdinové prožívají neuvěřitelná, občas až surreálná dobrodružství a na své cestě se setkávají s nejrůznějšími lidmi mnoha národností.

Přeložil a předmluvu napsal Josef Forbelský. Ten v předmluvě píše, že „hodnota románu Persiles a Sigismunda spočívá v tom, že Cervantes v tomto případě potvrzoval svou geniální imaginaci nikoli líčením důvěrně mu známé kastilské reality a parodijním posunem rytířských motivů do poloh všednosti, ale novým vytvářením překvapivé fikce exotických dobrodružství, kterými mocně prostupuje hispánský, přesněji řečeno ryze cervantesovský smysl pro krásu, čest a mravní čin. … Je vhodné ještě říci, že Cervantesův román Persiles a Sigismunda zůstává živým, vzácně rozvinutým a mravně povzneseným dílem španělského písemnictví, jemuž znalci literatury Zlatého věku předpovídají — na již plně otevřeném evropském horizontu — čas nového přijetí.“

V roce 2016 vydalo nakladatelství Academia v edici Europa. 

Josefu Forbelkému udělila Obec překladatelů za převod knihy 3. října 2017 Cenu Josefa Jungmanna.

Ukázka z knihy:

Služebníci na lodi nechali mládence odpočívat a plnili to, co jim přikázal pán. Protože však na něj dotíraly rozmanité smutné myšlenky, sen se nedokázal zmocnit jeho smyslů, a vůbec to neumožňovalo ztrápené vzdychání a úzkostné bědování doléhající k jeho sluchu, jež pronikalo, jak se zdálo, mezi prkny z vedlejší místnosti.

A když mu začal velmi pozorně naslouchat, slyšel říkat: „V smutném a bídném znamení mě moji rodiče zplodili a pod nelaskavou hvězdou mě matka vrhla na světlo tohoto světa! A právem říkám vrhla, poněvadž narození jako to moje spíše se může nazývat vyvržení nežli zrození! Již svobodná, myslela jsem si, že v tomto životě budu užívat slunečního světla, ale moje představa mě oklamala, neboť vidím, že záhy mám být prodána jako otrokyně; a to je neštěstí, jemuž rovné není.“

„Ach ty, ať jsi kdokoli,“ řekl na to mládenec, „je-li tomu tak, jak se tvrdí, že sdílené bědy a strasti se obvykle nadlehčují, přistup sem a mezi skulinami těchto desek mi je vyprávěj; neboť nenajdeš-li u mě úlevu, najdeš člověka, jenž jimi trpí stejně.“

„Naslouchej tedy,“ dostalo se mu odpovědi, „a já ti co nejstručněji vylíčím nepravosti, jaké mi připravil osud. Nejprve však chci vědět, komu je vyprávím. Řekni mi, zda nejsi náhodou ten mládenec, kterého nedávno našli polomrtvého na trámech, jež slouží jako plavidla divochům, kteří žijí na zdejším ostrově, kde jsme přistáli, abychom se zotavili z bouře.“

„Jsem to já,“ odpověděl mládenec.

„Nuže, co jsi zač?“ otázala se hovořící bytost.

„Pověděl bych ti to, kdybych si nepřál, abys nejdříve ty mě poctila vyprávěním svého života, protože podle slov, která jsem od tebe před chvílí zaslechl, představuji si, že nebude tak dobrý, jak bys chtěla.“

Na to se mu dostalo odpovědi:

„Poslouchej a já ti ve zkratce vypovím své soužení. Kapitán a pán této lodi se jmenuje Arnaldo a je synem i dědicem dánského krále, do jehož moci se různými podivnými příhodami dostala urozená panna, kterou jsem považovala za tak krásnou paní, že předčí ty, jež žijí na tomto světě, i ty, jež si dokáže vykreslit představivost nejbystřejšího rozumu. Její vkus se rovná její kráse a její bědy jejímu vkusu i kráse. Jmenuje se Auristela. Má rodiče z královského rodu a z velmi zámožného stavu. Ačkoli všechny chvály na ni jsou nedostatečné, byla prodána a koupil ji Arnaldo, který ji miloval a miluje tak usilovně a upřímně, že byť byla tisíckrát otrokyní, chtěl ji učinit svou paní a připustit za svou právoplatnou manželku, a to se svolením krále, svého otce, jenž usoudil, že vzácné ctnosti a ušlechtilost Auristely zasluhují více než být královnou. Ona se však bránila a říkala, že nemůže porušit slib, že po celý svůj život zachová panenství, a ten že nemíní v žádném případě porušit, byť by na ni dorážely nabídky, anebo ji ohrožovala smrt. Ale kvůli tomu Arnaldo nepřestával živit své naděje pochybnými představami, které opíral o proměny času a vrtkavé založení žen, až se nakonec přihodilo, že když se moje paní Auristela procházela po mořském břehu, rozptylujíc se ne jako otrokyně, ale jako královna, přirazily koráby pirátů, zmocnily se jí a zavezly ji kdoví kam. Princ Arnaldo měl za to, že jde o tytéž piráty, kteří mu ji předtím prodali, protože takoví se potloukají po těchto mořích, ostrovech a březích a loupí nebo nakupují tamní krásné panny, aby je výnosně prodali na tento ostrov, kde se údajně nacházíme. Je obývaný barbary, lidmi nezkrotnými a krutými, kteří mezi sebou považují za nezlomnou a jistou věc, přesvědčeni o tom buď ďáblem, buď nějakým starým kouzelníkem, jehož mají za nesmírně učeného kmeta, že z jejich středu má povstat král, jenž dobude a získá veliký díl světa; nevědí však, kdo tím králem má být, a aby to poznali, onen kouzelník jim dal následující příkaz: ať obětují všechny muže, kteří dorazí na jejich ostrov, a z jejich srdcí, pravím, z jednoho každého ať si připraví popel a ten dají vypít nejpřednějším divochům ostrova, s výslovným pokynem, aby toho, který jej polknul, aniž se zašklebil nebo projevil nechuť, povýšili na svého krále; nemá to však být on, kdo dobude svět, ale až jeho syn. Přikázal jim také, aby měli na ostrově všechny panny, které by mohli koupit nebo uloupit, a aby tu nejkrásnější z nich potom dali divochovi, jehož statečné následnictví přislíbil nápoj z popela. Těmto koupeným nebo uloupeným pannám se od nich dostává dobrého zacházení, což je to jediné, v čem se neprojevují barbarsky, a ty, které koupí, jsou získány za velice vysokou cenu, neboť za ně platí kousky nepuncovaného zlata a převzácnými perlami, hojně se vyskytujícími u břehů těchto ostrovů; a z této příčiny se mnozí, hnáni takovým zájmem a ziskem, stali piráty a kupci. Arnaldo, který se domníval, jak jsem ti řekla, že na tomto ostrově by mohla žít ta, jež je Auristelou, polovicí jeho duše, bez které nemůže žít, nařídil, aby se ujistil v této pochybě, ať mě prodají zmíněným barbarům, protože zůstanu-li mezi nimi, posloužím za zvěda a on se dozví to, co si přeje. A tak nyní nečeká na nic jiného než na uklidnění moře, aby přistál a uzavřel obchod. Vidíš tedy, že právem naříkám, vždyť úděl, jaký na mě čeká, je život mezi barbary, vždyť si nemohu slibovat od své krásy, že se stanu královnou, zvláště jestli by nepřející osud zanesl na tuto zemi mou jedinečnou paní Auristelu. Z těchto příčin se zrodily mé vzdechy, jež jsi zaslechl, a z těchto obav nářky, které mě trýzní.“

Když domluvila, mládenci se sevřelo hrdlo obavami a přitiskl ústa na prkna, která zmáčel hojnými slzami, a po chvíli se jí otázal, zda náhodou netuší, jestli měl Arnaldo nějaký milostný vztah s Auristelou, anebo že by Auristela byla jinde zavázána a pohrdla Arnaldem, a tudíž nepřijala tak velký dar, jakým je království, neboť se mu zdá, že zákony lidského zalíbení mají větší sílu nežli zákony náboženství.

Odpověděla, že i když ji napadlo, že čas mohl poskytnout Auristele příležitost řádně milovat jakéhosi Periandra, který ji odvedl z její vlasti, ušlechtilého kavalíra, všestranně nadaného, takže si ho mohl oblíbit každý, kdo ho poznal, ona sama nikdy nezaslechla jeho jméno mezi nářky, jaké její paní o svých bědách vysílala k nebi, ani jindy.

Zeptal se jí, jestli sama zná onoho Periandra, o němž mluví.

Řekla mu, že ne, pouze od druhých se dozvěděla, že je to ten, který odvedl její paní, k níž přišla sloužit potom, co Periandro kvůli jakési zvláštní příhodě její paní opustil.

Až sem se dostali, když shora zavolali Taurisu — neboť takové bylo jméno té, která vyprávěla své strasti — a ta potom, co je zaslechla, řekla:

„Nepochybně moře zkrotlo a bouře se utišila, protože mě volají, aby provedli mé nešťastné předání. Bůh buď s tebou, ať jsi kdokoli, a nebe ať tě uchrání a nevydají tě k tomu, aby popel z tvého spáleného srdce dosvědčil troufalou a nestoudnou věštbu; neboť drzí obyvatelé tohoto ostrova rovněž hledají srdce ke spálení, podobně jako hledají panny, které střeží pro své záměry.“

Odloučili se a Taurisa vystoupila na palubu. Chlapec setrval v zamyšlení a pak požádal, aby mu dali oděv, že chce vstát. Přinesli mu šat ze zeleného damašku, střiženého na způsob toho, který měl z plátna. Vyšel nahoru.

Arnaldo ho přijal s přívětivou tváří a posadil vedle sebe. Taurisu oblékli bohatě a půvabně, na způsob vodních víl nebo lesních žínek. Zatímco to před udiveným mladíkem prováděli, Arnaldo mu vyprávěl o své lásce a svých záměrech, a dokonce jej požádal o radu, co dělat, a zeptal se ho, jestli prostředky k získání zpráv o Auristele jsou dobře vynaložené.

Mládenec, jehož nitro se na základě rozhovoru s Taurisou a Arnaldova sdělení naplnilo tisícerou představou a podezřením, bleskurychle uvážil, co by se mohlo stát, kdyby se snad Auristela ocitla mezi divochy, a odpověděl mu:

„Pane, nemám věk na to, abych ti radil, avšak mám vůli pobízející mě do tvé služby, vždyť život, který jsi mi tímto přijetím daroval, a laskavosti, které jsi mi prokázal, mě zavazují, abych jej zaměstnal v tvých službách. Mé jméno je Periandro, narodil jsem se z nejurozenějších rodičů, ale má urozenost je provázena neštěstím a bědami, jichž je tolik, že mi neskýtají místo k vyprávění. Ona Auristela, kterou hledáš, je moje sestra, a tu hledám i já, neboť kvůli různým událostem jsme se před rokem ztratili. Podle jména a krásy, kterou mi vychvaluješ, bezpečně poznávám, že je to má ztracená sestra, za jejíž objevení bych dal nejen život, jejž mám, ale i radost, jakou očekávám po jejím nalezení, což je má nejvyšší cena. A poněvadž mám tak velký zájem na jejím objevení, mezi mnoha prostředky, jaké si ve fantazii představuji, volím ten, který snad bude životu nejnebezpečnější, ale zároveň nejjistější a nejrychlejší. Ty jsi, pane Arnaldo, rozhodnut prodat tuto pannu zdejším barbarům, aby v jejich moci zjistila, zda se tam nachází Auristela, o které prodejem další panny barbarům získáš takovou zprávu, takže Taurise nezbude nic jiného než dát ti znamení, zda s ostatními, které ke svému záměru střeží barbaři a jež s takovou horlivostí nakupují, je anebo není Auristela.“

„Taková je pravda,“ řekl Arnaldo, „a vybral jsem spíš Taurisu než kteroukoliv jinou ze čtyř, které jsou k tomu účelu na lodi, protože Taurisa ji zná, neboť byla její služebnou.“

„To všechno je dobře vymyšleno,“ řekl Periandro, „avšak soudím, že žádná osoba nevykoná tu naléhavou záležitost tak dobře jako já, vždyť můj věk, má tvář a zájem, jaký vzbuzuji, spolu s mými poznatky o Auristele mě pobízejí k myšlence, abych takový úkol vložil na vlastní bedra. Přistoupíš-li, pane, bez otálení na tento nápad, věz, že ve svízelných a obtížných případech rada a dílo mají vykročit zároveň.“

Arnaldovi se Periandrovy důvody zalíbily a bez ohledu na možné nesnáze se pustil do díla a mnohým bohatým šatem, který přivážel pro případ, že najde Auristelu, přioděl Periandra, který pak vypadal na nejšvarnější a nejkrásnější ženu, jakou lidské oko dosud zahlédlo, vždyť nebyla-li to krása samotné Auristely, žádná jiná se jí nevyrovnala.

Lidé na lodi užasli, Taurisa byla ohromena a kníže zrozpačitěl, poněvadž kdyby nevzal na vědomí, že jde o Auristelina bratra, při představě jiného muže by jeho duši probodlo nelítostné kopí žárlivosti, jejíž bodec se odvažuje proniknout hroty nejvybroušenějšího diamantu: chci říci, že žárlivost rozruší každou jistotu a opatrnost, jakkoli se jimi zamilovaná srdce proti ní vyzbrojí. Potom co došlo k proměně Periandra, konečně vypluli na moře, aby je barbaři mohli zpozorovat.

Spěch, s jakým se Arnaldo chtěl o Auristele cokoli dozvědět, nedovolil, aby se nejprve zeptal Periandra, co jsou on a jeho sestra zač a kvůli jakým událostem upadli do bídy, v jaké ho zastihl; to všechno v souladu s dobrou promluvou předcházelo důvěře, jakou k němu měl. Protože však milencům je vlastní zaměstnávat myšlenky spíše hledáním prostředků k dosažení cíle jejich touhy nežli jinými podivnostmi, neměl čas otázat se na to, co by bylo k jeho prospěchu, kdyby se to dozvěděl, ale co se dozvěděl až tehdy, kdy to k jeho prospěchu nebylo.

Vzdálili se tedy poněkud od ostrova, jak bylo řečeno, a ozdobili loď praporky a korouhvemi, které bičovaly vzduch a líbaly vodu, krásné na pohled; moře bylo klidné, obloha jasná a zvuk šalmají a jiných nástrojů, bojovných i veselých, uchvacoval ducha; a divoši, kteří na to hleděli z neveliké vzdálenosti, byli o to více uchváceni a v mžiku ověnčili břeh, vyzbrojeni luky a šípy, jejichž velikost již byla zmíněna.

Loď připlula k ostrovu na necelou míli, a potom co na ní vystřelili ze všech děl, která měla, mnohá a těžká, spustili na vodu člun, do kterého nasedli Arnaldo, Taurisa, Periandro a dalších šest námořníků, a na kopí upevnili bílé plátno, znamení, že přicházejí v míru, jak je tomu zvykem téměř u všech národů země.

A o tom, co se tam přihodilo, vypráví se v následující kapitole.

Radkin Honzák: Psychosomatická prvouka

Kniha je výsledkem padesátiletého hledání pravdy o zdraví a nemoci. Psychosomatický pohled v Honzákově pojetí nepředstavuje však nějakou alternativní medicínu, požaduje „brát v úvahu stejně vážně jako faktory biologické také velmi obtížně měřitelné faktory sociální a psychologické, eventuálně téměř neuchopitelné faktory duchovní neboli spirituální“.

V jednotlivých kapitolách Psychosomatické prvouky se autor věnuje celému spektru

témat: emocím, léčbě bolesti, nejnovějším studiím o „útrobním mozku“ a o účincích placeba, spánku a jeho poruchám i psycho¬somaticky podmíněným či hraničním onemocněním, jako jsou například dráždivý tračník či psychogenní kašel. Zkoumá též stereotypy komunikace mezi lékařem a -pacientem, které jsou pro oba nezřídka minovým polem.

Psychosomatická prvouka je kompendiem dlouholetých zkušeností MUDr. Honzáka i aktuálních vědeckých poznatků a nabízí všem zájemcům z řad „laiků“ i odborné veřejnosti ohromné množství překvapivých souvislostí. Své místo by měla najít i v knihovně praktických i specializovaných lékařů, kteří se svými pacienty poctivě hledají původ jejich obtíží.

Knihu vydává nakladatelství Vyšehrad.

Radkin Honzák (1939) absolvoval Fakultu všeobecného lékařství v Praze. Po čtyřech letech v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích nastoupil jako psychiatrický konziliář v tehdejším Ústavu pro výzkum výživy lidu v Krči, posléze integrovaného do IKEM, kde stále pracuje v ambulanci a v transplantačním programu. V souvislosti s ním byl devět let členem etické komise CAHBI ve Štrasburku. Věnoval se pacientům s gastroenterologickými, kardiovaskulárními a nefrologickými problémy, což ho přivedlo k psychosomatice.  Po roce 1989 vedl deset let Oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky 1. LF UK, další dekádu působil na Psychiatrické katedře IPVZ a později v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích.

Ve Vyšehradu vyšla v několika vydáních Honzákova kniha Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, ohromný úspěch zaznamenal knižní rozhovor s Renatou Červenkovou Všichni žijem’ v blázinci s podtitulem Současnost očima psychiatra. Své celoživotní poznatky shrnuje Honzák do věty: „Člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost.“

Ukázka z knihy:  

Couvade syndrom

Český cestovatel a dobrodruh A.V. Frič popisuje v knize Indiáni Jižní Ameriky porod

u kmene Bororó: Na břehu řeky byl postaven nízký domek ze suchého rákosí a do toho domku byla přivedena rodička a ponechána o samotě… musel jsem se přemáhat, když páni čarodějové zapálili boudu z několika stran. Pak s velkým řevem se pustili ke vchodu do boudy. Nepopsatelný výkřik bolesti a leknutí přerušil jejich řev a pak vše utichlo.

Z kouře a hořící slámy vyběhla malá maminka s nově narozeným děťátkem. Úlek byl asi prostředkem, který usnadnil porod. Skočila do říčky, přebrodila a přeplavala na druhou stranu, tam se otřepala a přeplavala zpět. Od starších žen přijala bambusový „panakú“, dala do něho plováním vykoupané novorozeně, zavěsila si koš na záda, připjala jej lýkem na čelo, vzala lopatku z tvrdého dřeva a šla do lesa sbírat jedlé kořeny. Jak jí bylo? Ale tvářila se vesele a spokojeně. Zato uboze vypadal její manžel. Ležel na lůžku a zle naříkal. Všichni obyvatelé „baita“ se nahrnuli do jeho domku a smutni mu útrpně domlouvali a tišili ho. Protože se k tomu připletl můj tlumočník, dověděl jsem se, že muž je těžce nemocen.

Po delším pátrání zjistil, že nemoc se jmenuje kuvade a jejím smyslem je odlákat zlé duchy, kteří by mohli otevřenou ranou po porodu ohrozit matku.

Těhotenství a porod jsou mystéria přesahující naši každodenní zkušenost a není tedy divu, že se k nim váže mnoho pověr, magických praktik a hlavně emocionálního doprovodu. Že nás od Bororů dělí několik civilizačních etap, neznamená, že u nás něco podobného není možné. A jmenuje se to stále kuvade, přestože se to píše jinak.

Pětadvacetiletý pacient odeslán do gastroenterologické ordinace pro ranní zvracení, nechutenství, časté nucení na stolici, bodavé bolesti v nadbřišku a křečovité bolesti celého břicha, navíc během posledních šesti týdnů zhubnul z 82 na 75 kg. Zvrací prakticky po každém jídle, v žaludku neudrží nic, hubne, trpí častým močením, má píchání u srdce. Bolesti břicha jsou značně obtěžující, celodenní, bez souvislosti s příjmem potravy, v noci však spí.

Pacient byl vyšetřen doslova „skrz – naskrz“, aniž se našla příčina jeho obtíží.

Při psychiatrickém vyšetření byla probrána životní situace pacienta, kterou on sám vnímá jako dobrou, pokud by ho netrápily trávicí obtíže. Z časové osy vyplývá, že ty začaly před rokem, stejně jako partnerčino těhotenství. Nebylo plánované, ale také ne nevítané. Objevily se však problémy: v 5. měsíci byla partnerka účastnicí vcelku banální autonehody bez následků, ale s dodatečným zvýšením úzkosti jak u ní, tak u pacienta. Trávící obtíže pacienta kulminovaly na konci partnerčina těhotenství a po porodu, kdy se pro jejich úpornost dostal do odborné péče. Bez zajímavosti není ani souběžný výskyt průjmů při průjmových obtížích synka, který také svědčí pro vznik symptomu cestou zvýšené empatie. Po rozboru situace, vysvětlení mechanismu vzniku příznaků a aplikaci malé dávky antidepresiva potíže do týdne ustoupily.

Jako couvade syndrom se označují obtíže, kterými podle literatury trpí až 20 % partnerů těhotných žen a které imitují těhotenské příznaky: ranní zvracení, podivné chutě, pálení žáhy, bolesti zubů a další. Odtrženy od prapůvodního magického rituálu, jaký je možné pozorovat u „primitivních národů“, vystupují zdánlivě samostatně jako onemocnění, pro které se nenajde přiměřené patologicko-anatomické vysvětlení.

Výraz couvade pochází z francouzsko-baskického slova couver, což značí „vyklubávat se, líhnout se, sedět na vejcích“. Již 60 let př. Kr. Diodóros Sicilský zaznamenává: Pakliže žena porodí dítě na ostrově Korsika, manžel onemocní a po určitý počet dní leží na lůžku. Podobných pozorování je více. Frazer ve Zlaté ratolesti píše, že byla upálena nejedna čarodějnice proto, že přenesla porodní bolesti z rodičky na jejího manžela.

Léčení je snadné, pokud lékař nahlédne souvislost příznaků s partnerčiným těhotenstvím a tento náhled zprostředkuje i pacientovi. To se mu podaří ale jen tehdy, sejme-li řádně bio-psycho-sociální anamnézu a zmapuje tak současnou pacientovu situaci.

Guzel Jachina: Zulejka otevírá oči

Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj je zasazen do let 1930–1946. Začíná v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě. Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši – musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život...

Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala povídkami v literárních časopisech Něva a Okťabr. Její první román byl původně koncipován jako scénář psaný v rámci studia na filmové škole. Přestože je dnes dílo vysoce ceněno, autorka pro ně dlouho hledala nakladatele. Kniha se v Rusku nakonec stala literární událostí  - byla vyhlášena Knihou roku 2015, získala prestižní ceny Velká kniha a Jasná Poljana.

Román v překladu Jakuba Šedivého vydává nakladatelství Prostor. Autorka mezi 9. a 11. říjnem osobně představí své dílo českým čtenářům v Praze, Brně a Olomouci.

Ukázka z knihy:

Murtaza vcházel k matce bez zaklepání, Zulejka však musela dlouze a hlasitě dupat přede dveřmi, aby se stařena připravila na její příchod. Pokud Čarodějnice nespala, ucítila chvění prken na podlaze a přivítala snachu zlostným pohledem slepých očí. Když spala – Zulejka musela neprodleně zmizet a vrátit se později.

„Možná usnula?“ doufá Zulejka a pilně dupe u vchodu do tchynina pokoje. Strčí do dveří a protáhne hlavu škvírou.

Tři velké petrolejové lampy na mřížkovaných železných podstavcích jasně osvětlují prostornou místnost (Čarodějnice je vždy rozsvěcí, když má Murtaza večer přijít). Podlaha je seškrábaná tenkým nožem a vydrhnutá říčním pískem do medově žlutého lesku (Zulejka si na prstech sedřela všechnu kůži, když ji drhla); na oknech visí sněhobílé krajky – škrobením tuhé tak, že je možné se o ně říznout; na stěně mezi okny visí slavnostní červeno-zelený tastymal a oválné zrcadlo, tak ohromné, že když si před něj Zulejka stoupne, odráží se v něm celá od hlavy až k patě. Velké stojací hodiny se lesknou jantarovým lakem, mosazné kyvadlo odbíjí pomalu a neúprosně čas. Ve vysoké kachlové peci drobně popraskává žlutý oheň (Murtaza v ní zatápí sám, Zulejka nemá dovoleno se jí dotýkat). Pavučinově tenká kašaga pod stropem lemuje pokoj jako drahý rám.

V posvátném koutě místnosti – turu – trůní na robustní železné posteli se vzorovaným čelem z litého železa stařena, ztrácející se v hromadách načechraných polštářů. Nohy v měkkých kota mléčné barvy, ozdobených barevnou stužkou, stojí na podlaze. Kolem hlavy, sedící na povislém krku rovně a pevně jako žok, má uvázaný dlouhý bílý šátek sahající až k hustému obočí, jako mívají stařeny. Úzké oční štěrbiny, jež mají tvar trojúhelníku, podepírají kvůli ochablým víčkům šikmě přepadávajícím ze stran vysoké a široké lícní kosti.

„Člověk by dřív umřel, než roztopíš lázeň,“ pronese klidně tchyně.

Ústa má propadlá a vrásčitá jako starý husí biskup, zuby takřka žádné, mluví však srozumitelně a zřetelně.

Ty jen tak neumřeš, pomyslí si Zulejka a vejde do pokoje.

Ještě na mém pohřbu o mně budeš vyprávět ničemnosti.

„Nedělej si ale naděje, chystám se žít ještě dlouho,“ pokračuje stařena. Odloží stranou jaspisový růženec a nahmatá vedle sebe stářím zčernalou hůl. „My s Murtazou ještě všechny přežijeme, máme tuhý kořínek a dobrý rodokmen.“

Teď bude mluvit o mém shnilém kořínku, povzdychne si jako odsouzenkyně Zulejka a podá stařeně dlouhý, příšerný

ovčí kožich, kožešinovou čepici a válenky.

„Nejde o to, že jsi neduživá.“ Stařena natáhne dopředu kostnatou nohu a Zulejka z ní opatrně zouvá hebkou kota jako z prachového peří a nasazuje jí vysokou tvrdou válenku. „Ani výškou, ani krásou ses nepovedla. Jistě, možná mělas v mládí mezi nohama med, ale ukázalo se, že i tohle místo je nemocné, co? Přivedlas na svět samé holky – a ani jedna nezůstala naživu.“

Zulejka zatáhne za druhou kota příliš silně a stařena vykřikne bolestí.

„Ne tak zhurta, holčičko! Říkám ti pravdu, však ty to dobře víš. Tvůj rod vymírá, degeneruje. A tak je to správné: shnilý kořen musí shnít a zdravý žít.“

Čarodějnice se opře o hůl, zvedne se z postele a rázem je o celou hlavu vyšší než Zulejka. Zvedne širokou, kopytu podobnou bradu a upře bílé oči ke stropu: „Všemohoucí mi dnes o tom seslal sen.“

Zulejka přehodí Čarodějnici přes ramena ovčí kožich, nasadí jí kožešinovou čepici a omotá krk teplou šálou. Alláhu Všemohoucí, zase sen! Tchyni se něco zdálo málokdy, její sny však byly věštecké: zvláštní, někdy děsivé, plné

narážek a nedořečených vidění, ve kterých se budoucnost objevovala nejasně a zkresleně jako v matném křivém zrcadle. Dokonce ani samotné Čarodějnici se vždycky nepodařilo rozluštit jejich smysl. Po několika týdnech nebo měsících bylo tajemství odhaleno: k něčemu došlo – mnohdy zlému, zřídkakdy dobrému –, ale vždy k něčemu závažnému, co se zvrácenou přesností potvrzovalo výjev ze snu, který byl v té době už polozapomenutý.

Stará ježibaba se nikdy nemýlila. V tisícím devítistém patnáctém roce, hned po synově svatbě, se jí ve snu zjevil Murtaza

brodící se mezi červenými květinami. Sen rozluštit nedokázali, avšak zanedlouho v hospodářství propukl požár – sýpka i stará lázeň shořely do základů – a sen byl vysvětlen.

Za několik měsíců viděla stařena v noci žluté lebky s velkými rohy a předpověděla epidemii kulhavky a slintavky, která pak v Julbaši vyhubila všechen dobytek. Následujících deset let přicházely sny bez výjimky smutné a děsivé: dětské košilky osaměle plující po řece; kolébky rozseknuté vejpůl; kuřata topící se v krvi… Během té doby Zulejka porodila a vzápětí pochovala čtyři dcery. Hrozné byly i vidiny velkého hladomoru v jednadvacátém roce: tchyně viděla ve snu vzduch černý jako saze – lidé v něm plavali jako ve vodě a pomalu se rozpouštěli, pozvolna ztráceli ruce, nohy a hlavy.

„Budeme se tu potit ještě dlouho?“ stařena netrpělivě ťuká holí a zamíří ke dveřím jako první. „Chceš mě rozpařit, než půjdu ven, abych nastydla?!“

Zulejka kvapně stáhne knoty petrolejek a okamžitě pospíchá za ní.

Na zápraží se Čarodějnice zastaví – ven sama nechodí. Zulejka chytne tchyni za loket – ta bolestivě zaryje dlouhé uzlovité klouby do její ruky – a vede ji do lázně. Jdou pomalu, opatrně kráčejí v sypkém sněhu – vánice neutichla a pěšinka je znovu zpola zavátá.

„Takže tys sníh na dvoře zametala, co?“ šklebí se v předsíni půlkou pusy Čarodějnice a dovolí Zulejce, aby z ní sundala

zasněžený ovčí kožich. „Není to vidět.“

Zavrtí hlavou, shodí čepici na podlahu (Zulejka ji okamžitě zvedne), nahmatá dveře a vejde sama do převlékárny. Voní tu napařené březové listí, dvouzubec a čerstvé navlhlé dřevo. Čarodějnice usedne na širokou dlouhou lavičku u zdi, sedí nehybně a mlčky: dovolí snaše, aby ji svlékla. Nejdřív z ní Zulejka sundá bílý šátek s těžkými velkými korálky. Potom volnou sametovou vestu se vzorovanou sponou na břiše.

Korále – šňůru s korálky, šňůru perel, skleněnou šňůru, stářím ztmavlý masivní náhrdelník z mincí. Svrchní silný kulmek. Spodní slabý kulmek. Válenky. Šarovary – jedny, druhé. Ponožky z angory. Vlněné ponožky. Nitěné ponožky. Když jí chce z tlustých zvrásněných lalůčků sundat velké náušnice ve tvaru půlměsíce, tchyně se dá do křiku: „Ani se jich nedotýkej! Ještě bys je ztratila… Nebo řekneš, žes je ztratila…“ Prstenů z matného žlutého kovu na stařeniných křivých vrásčitých prstech se Zulejka radši opravdu ani nedotkne.

Oblečení Čarodějnice, pečlivě rozložené v přísně určeném pořádku, zaplní celou lavičku – ode zdi ke zdi. Tchyně soustředěně ohmatává všechny předměty – nespokojeně ohrnuje rty, něco opravuje, narovnává. Zulejka rychle odhodí svoje věci na koš se špinavým prádlem u vchodu a odvádí stařenu do parní lázně.

Jakmile otevřou dveře, ovane je horký vzduch, vůně rozpálených kamenů a napařeného lýka. Po tváři a zádech se začne řinout pot.

„Bylas líná normálně zatopit, lázeň je sotva teplá…“ cedí skrz zuby stařena a škrábe se na bocích. Vyleze na nejhornější leuke, lehne si na ni tváří ke stropu, zavře oči a napařuje se.

Zulejka si sedne k nachystaným lavorům a začne mnout provlhlé metličky.

„Mneš je špatně,“ dál brblá Čarodějnice. „I když to nevidím, tak vím, že to děláš špatně. Jezdíš s nimi po lavoru sem a tam, jako kdybys lžící míchala polévku, jenže je musíš hníst jako těsto… Kvůli čemu si tě jen ten Murtaza vybral, když si taková lajdačka? Jenom medem mezi nohama se člověk po celý život nenasytí…“

Zulejka si klekne a začíná metličky hníst. Hned jí je horko, po tváři a prsou jí stéká pot.

„To tak,“ rozlehne se skřehotavě shora. „Chtělas mě šlehat metličkami, které jsi nepromnula, povalečko. Nenechám se urážet. A mého Murtazu ti taky nenechám. To proto mi Alláh daroval tak dlouhý život, abych ho před tebou chránila… Kdo se kromě mě mého chlapce zastane? Ty ho nemiluješ, nevážíš si ho – jenom se přetvařuješ. Jsi chladná a bezcitná falešnice, taková jsi. Já do tebe vidím, jak já do tebe vidím…“

A o snu ani slovo. Zlá stařena ji bude trápit celý večer. Ví, že Zulejka se nemůže dočkat, až jí ho povypráví. Mučí ji.

Zulejka vezme dvě metličky, ze kterých odkapává nazelenalá voda, a vyleze k Čarodějnici na leuke. Její hlava se ocitne v husté mase spalujícího vzduchu pod stropem a začíná v ní hučet. Před očima se jí míhají pestrobarevná zrníčka prachu, létají, vznášejí se ve vlnách.

Teď je Čarodějnice dočista blizoučko: rozprostírá se ode zdi ke zdi jako široké lány. Kostrbaté stařecké kosti trčí nahoru, stoleté tělo se mezi nimi rozložilo jako podivné kopce, kůže visí jako ztuhlý sesuv. A po celém tomhle kostrbatém, jednou roklemi zbrázděném, podruhé bujně vzedmutém údolí tečou a vinou se lesklé proudy potu…

Čarodějnici je třeba šlehat metličkami oběma rukama, musí se začít od břicha. Zulejka je zprvu metličkou opatrně přejíždí, připravuje kůži a potom začíná oběma metličkami střídavě šlehat. Na stařenině těle se rázem objevují červené skvrny, černé březové listy odlétávají do všech stran.

„Ani šlehat metlou neumíš. Kolik let tě to učím…“ Čarodějnice zvýší hlas, aby překřičela zvuk pleskajících větviček.

„Silněji! Dělej, no tak dělej, ty zmoklá slepice! Rozehřej moje staré kosti!… Dělej to pořádně, povalečko! Rozpruď svoji řídkou krev, možná že trochu zhoustne! Jak se v noci miluješ se svým mužem, když jsi tak slabá, co? Murtaza od tebe odejde, najde si jinou, která bude šlehat i milovat zdatněji!… I já dokážu šlehnout s větší silou. Šlehej mě líp, nebo tě praštím! Popadnu tě za vlasy a ukážu ti, jak se to dělá! Nejsem Murtaza, nezůstanu ti nic dlužna! Kde je tvoje síla, slepice? Vždyť jsi ještě neumřela! Nebo umřela!?“ ječí stařena z plna hrdla a obrací ke stropu hněvem znetvořenou tvář.

Zulejka se rozpřáhne, co jí síly stačí, a oběma metličkami seká jako sekerou do těla zachvívajícího se v mihotavé páře. Větvičky sviští, když roztínají vzduch – stařena sebou mocně škube, na břiše a prsou jí vyskakují široké rudé pruhy, ve kterých se objevují tmavé krůpěje krve.

„No konečně,“ sípavě vydechne Čarodějnice a položí hlavu zase na lavici.

Zulejce se zatmí před očima, slézá po stupínkách leuke dolů, na kluzkou chladnou podlahu. Nemůže popadnout dech, ruce se jí třesou.

„Šlehni mě ještě párkrát – a pusť se do mých zad,“ nařizuje klidně a prakticky Čarodějnice.

Chválabohu, že se Čarodějnice ráda myje dole. Posadí se do velkého, až po okraj naplněného dřevěného lavoru, opatrně do něho noří dlouhé a ploché měchy ňader visící až k pupku a začíná Zulejce milostivě nabízet nejdřív jednu a pak druhou ruku a nohu. Zulejka je tře napařeným lipovým lýkem a smývá dlouhé žmolky špíny na podlahu.

Na řadu přichází hlava. Dva tenké prošedivělé copy vinoucí se k bokům je třeba rozpustit, namydlit a opláchnout, a přitom se nedotknout velkých náušnic ve tvaru půlměsíce a nepolít vodou nevidomé oči.

Po spláchnutí několika vědry studené vody je Čarodějnice umytá. Zulejka ji odvádí do převlékárny, suší ji ručníky a snaží se uhodnout, jestli se jí stařena svěří se svým záhadným snem. Zulejka nepochybuje, že ho dnes už vyprávěla synovi.

Najednou ji Čarodějnice bolestivě píchne do boku svým křivým prstem. Zulejka bolestí vykřikne a ucukne. Stařena ji píchá dál. Potřetí, počtvrté… Co to s ní je? Nepotila se v lázni příliš dlouho? Zulejka uskočí ke stěně.

Po chvilce se tchyně uklidní. Navyklým gestem autoritativně natáhne ruku a netrpělivě otočí dlaň vzhůru – Zulejka jí vloží do ruky předem nachystaný džbán s pitnou vodou. Stařena dychtivě pije, kapky stékají hlubokými vráskami od koutků úst k bradě. Potom se napřáhne a vší silou mrští nádobou o zeď. Ozve se hlasitá rána, jak se vypálená hlína rozletí na kousky, a na trámech se objeví tmavá mokrá skvrna.

Zulejka pohybuje rty v krátké tiché modlitbě. Co to dnes do Čarodějnice vjelo, Alláhu Všemohoucí?! Jak se rozzlobila!

Snad se na stará kolena nezbláznila? Zulejka chvilku vyčkává.

Potom se opatrně přiblíží a začne tchyni oblékat.

„Mlčí-í-í-š,“ pronese hlasem plným odsouzení stařena a nechá si obléct čistou spodní košili a šarovary. „Pořád mlčíš, němoto… Kdyby si ke mně někdo tohle dovolil – zabila bych ho.“

Zulejka se zastaví.

„Jenže ty toho nejsi schopna. Ani uhodit, ani zabít, ani zamilovat se. Tvoje zlost spí hluboko a už se neprobudí. A jaký je život bez zlosti? Ne, ty nikdy nebudeš doopravdy žít. Zkrátka a dobře jsi slepice…“

„… I tvůj život je slepičí,“ pokračuje Čarodějnice a s blaženým povzdechnutím se opře o stěnu. „Já ovšem žila naplno. Jsem už slepá, hluchá – a pořád ještě žiju a líbí se mi to. Ale ty nežiješ. Proto mi tě není líto.“

Zulejka stojí a poslouchá, k hrudi tiskne stařeniny válenky.

„Zanedlouho umřeš, zdálo se mi to. My s Murtazou zůstaneme v domě, ale pro tebe přiletí tři ohniví ferešte a odnesou tě rovnou do pekla. Viděla jsem to úplně živě: jak tě popadnou za ruce, jak s tebou mrsknou na vůz a jak tě odvážejí pryč. Stojím na zápraží a dívám se. A ty ani v tom snu nic neříkáš – jenom bučíš jako Kjubelek, vyvaluješ svoje zelené oči, zíráš na mě jako smyslů zbavená. Ferešte se chechtají, drží tě pevně. Ozve se prásknutí karabáče – země se rozevírá a z trhliny stoupá kouř s jiskrami. Při dalším prásknutí jste všichni do té trhliny spadli a v tom kouři zmizeli…“

Zulejčiny nohy malátní, z rukou pouští válenky, tiskne se ke zdi, pomalu se po ní sesouvá na tenký palas, který sotva chrání před chladem podlahy.

„Možná se to nestane brzy,“ zívá Čarodějnice široce a spokojeně. „Sama víš: nějaké sny se vyplní záhy a nějaké – za několik měsíců, kdy už je začínám zapomínat…“

Zulejka obléká stařenu, ale ruce ji neposlouchají. Čarodějnice si toho všimne a zle se usměje. Pak si sedne na lavici, opře se rázně o hůl a pronese: „Dneska s tebou z lázně nepůjdu. Možná že po tom, cos slyšela, přijdeš o rozum. Kdo ví, co by tě  mohlo napadnout. Já ale musím žít ještě dlouho. Takže zavolej Murtazu, ať mě odvede domů a uloží do postele.“

Zulejka si pevně přitáhne ovčí kožich na rozpařené nahé tělo a vleče se do domu, aby přivedla muže. Murtaza vbíhá do převlékárny bez čepice, ani si nestačí setřást z válenek nalepený sníh.

„Co se stalo, eni?“ přibíhá k matce a bere její ruce do svých.

„Nemůžu…“ najednou zesláblým hlasem ševelí Čarodějnice a nechává klesnout hlavu na synovu hruď. „Nemůžu dál…“

„Co?! Cože?!“ Murtaza klesá na kolena a začíná jí ohmatávat hlavu, šíji a ramena.

Stařena třesoucí se rukou jakžtakž rozváže tkanice kulmeku na prsou a zatáhne za výstřih. V odhaleném místě, na světlém trojúhelníku pokožky se černá rudá skvrna s velkými tmavými krůpějemi sražené krve. Modřina se táhne přes odhalené místo dolů, k břichu.

„Za co?“ Čarodějnice zkřiví ústa do strohé podkovy, z jejích očí se skutálejí dvě velké lesklé slzy, ztrácející se někde v lehce se chvějících vráskách na tváři; tiskne se k synovi a neslyšně se třese. „Vždyť jsem jí nic neudělala…“

Murtaza vyskakuje na nohy.

„Ty?!“ zlostně zasípe, zatímco očima provrtává Zulejku a rukou šátrá po zdi kolem sebe.

Nahmatá rukama otýpky usušených bylin, svazky žínek – strhává je a odhazuje. Nakonec se v jeho dlani objeví těžká rukojeť metly – pevně ji popadne a rozpřáhne se.

„Nebila jsem ji!“ přidušeně špitá Zulejka a uskakuje k oknu. „Nikdy jsem se jí ani prstem nedotkla! Sama mě o to požádala…“

„Murtazo, synku, nebij ji, slituj se nad ní,“ ozve se z kouta chvějící se hlas Čarodějnice. „Ona se mnou neměla slitování, ale ty se nad ní sli…“

Murtaza odhodí metlu. Rukojeť udeří bolestivě Zulejku do ramene, kožich padá na podlahu. Válenky shazuje sama a rychle mizí v lázni. Dveře se za ní s rámusem zavírají, závora zarachotí – muž ji zvenku zavře.

Zulejka, přitisknutá rozpálenou tváří k malému orosenému okénku, skrz vířící clonu sněhu sleduje, jak se muž a tchyně vznášejí k domu jako dva vysoké stíny. Jak se u Čarodějnice rozsvěcejí a zhasínají okna. Jak Murtaza těžce kráčí nazpátek do lázně.

Zulejka vezme velký naběrák a ponoří ho do lavoru s vodou, který stojí na peci a ze kterého stoupají nadýchaná oblaka páry. Znovu zarachotí závora: ve dveřích stojí Murtaza jenom ve spodním prádle, v ruce ještě pořád drží tu metlu. Popojde dopředu a zavře za sebou dveře.

Opař ho vařící vodou! Hned teď, na nic nečekej! Zulejka rychle dýchá, v natažených rukou před sebou drží naběrák, ustupuje dozadu, zády narazí do zdi a pod lopatkami ucítí drsnou oblinu trámů.

Murtaza udělá ještě jeden krok a držadlem vyrazí Zulejce naběrák z rukou. Přistoupí k ní, jedním trhnutím ji odhodí na spodní leuke – Zulejka do ní bolestivě narazí koleny a zůstane na ní ležet.

„Lež klidně, ženo,“ přikáže jí.

A začne ji bít.

Metlou po zádech – není to bolestivé. Je to skoro jako šlehání metličkou. Zulejka leží klidně, jak jí muž přikázal, jenom sebou při každé ráně trhne a zaryje nehty do leuke – proto ji nebije dlouho. Rychle vychladne. Dostala přece jen dobrého muže.

Potom ho ona šlehá metličkou a umývá. Když Murtaza odejde do převlékárny, aby se ochladil, přepere jeho spodní prádlo. Nemá už sílu, aby se sama pořádně vydrhla – únava se probudila, víčka jí těžknou, v hlavě má temno. Ledabyle přejíždí lipovým lýkem po bocích a oplachuje si vlasy. Zbývá jen umýt podlahu v lázni – a spát, spát…

Při mytí podlahy byla od dětství navyklá klečet. „Jenom lenoši pracují ohnutí v pase nebo na bobku,“ učila ji matka.

Zulejka se za lenocha nepovažuje – a tak teď na podlaze leští kluzká tmavá prkna, klouže po nich jako ještěrka: břicho a prsa má přitisknutá až k zemi, ztěžklou hlavu nízko skloněnou a zadek vysoko vystrčený. Kolébá se.

Brzy je celá místnost umytá a Zulejka se přemístí do převlékárny: rozvěsí vlhké palasy na kište natažené pod stropem, aby proschly, sklízí střepy rozbitého džbánu, pouští se do drhnutí podlahy.

Murtaza pořád leží na lavici – nahý, zabalený do bílého prostěradla, odpočívá. Mužův pohled pokaždé přiměje Zulejku pracovat lépe, horlivěji, rychleji. Jen ať vidí, že není špatná žena, i když nevyrostla. I teď se snaží, posbírala zbytky sil a roztažená na podlaze zuřivě jezdí hadrem už po čistých prknech – sem tam, sem tam; mokré vyklouzlé prameny vlasů se pohupují do taktu, nahá prsa kloužou po zemi.

„Zulejko,“ pronese Murtaza hlubokým hlasem a upře pohled na nahou ženu.

Klečící Zulejka s hadrem v ruce se napřímí v pase, ospalé oči však nezvládne otevřít. Muž ji zezadu obejme, hodí ji břichem dolů na lavici, celým tělem na ni nalehne, dýchá těžce, chroptí, začíná ji vtlačovat do pevných prken. Chce svou ženu

pomilovat. Jeho tělo však nechce – odvyklo si poslouchat jeho touhy… Nakonec se Murtaza zvedne a začne se oblékat. „Už ani moje tělo tě nechce,“ ucedí, ani se neotočí a odchází z lázně.

Zulejka se pozvolna zvedá z lavice, v ruce pořád drží hadr.

Domývá podlahu. Rozvěšuje mokré spodní prádlo a ručníky.

Obleče se a vleče se domů. Nemá sílu, aby se kvůli tomu, co se mezi ní a Murtazou stalo, rmoutila. Bude přemýšlet o strašlivém proroctví Čarodějnice – ale až zítra, zítra… až se vyspí…

V domě je už zhasnuto. Murtaza ještě nespí – z jeho části místnosti je slyšet, jak hlasitě funí, obrací se, prkna sjake pod ním vržou.

Zulejka se po hmatu dovleče do svého kouta, rukou přejede po teplé, drsné straně pece a oblečená klesne na truhlu.

„Zulejkó-ó-ó,“ hlasitě volá Murtaza; jeho hlas je spokojený, laskavý.

Chce vstát, ale nemůže. Má tělo jako z rosolu, roztéká se po truhle.

„Zulejko!“

Sleze na podlahu, klečí před truhlou, nedaří se jí ale z ní zvednout hlavu.

„Zulejko, zmoklá slepice, pospěš si!“

Pomalu se zvedá a vrávoravě jde k muži, který ji volá. Vyleze na sjake.

Murtaza z ní dychtivýma rukama stahuje šarovary (podrážděně reptá – to je ale lenoch, ještě se ani nesvlékla!), pokládá ji na záda, vykasává kulmek. Jeho přerývaný dech se přibližuje. Zulejka cítí, jak jí tvář zakrývají dlouhé mužovy vousy, vonící dosud lázní a mrazem, a jak čerstvé rány na zádech pod jeho tíhou tupě bolí. Murtazovo tělo jeho touhu nakonec vyslyšelo a on ji spěchá vyplnit – lačně, mocně, dlouze, vítězoslavně…

Během plnění manželských povinností se Zulejka obvykle v duchu přirovnává k máselnici, ve které hospodyňka silnýma rukama stlouká máslo tlustým a tvrdým tloukem. Dnes se však tahle obvyklá myšlenka skrz těžkou deku únavy neprodere na povrch. Přes závoj spánku sotva vnímá přidušené mužovy vzdechy. Nepřestávající nárazy jeho těla uspávají jako pravidelně se pohupující povoz…

Murtaza slézá ze ženy, dlaní si otírá mokrý zátylek, dech se mu zvolna zklidňuje; dýchá unaveně a spokojeně.

„Jdi k sobě, ženo,“ šťouchne do jejího nehybného těla. Nemá rád, když vedle něho spí na sjake.

Zulejka se odšourá se zavřenýma očima na svou truhlu, neví však o tom – už tvrdě spí.

Ceridwen Doveyová: Jen zvířata

Jen zvířata nám dokážou vysvětlit, co vlastně znamená být člověkem. Kočka na západní frontě první světové války, šimpanz ve válečném Německu, sloní dvojčata v Mosambiku, medvěd v Sarajevu…

Duše zvířat, která se během uplynulého století stala oběťmi lidských konfliktů, vypráví dojemné, tragické a nádherně podivné příběhy o svém životě a smrti. Zvířecí hrdinové a vypravěči současně nepřímo vzdávají poctu spisovatelům, kteří během téhož období o zvířatech psali. Během studené války se setkáme s ruskou želvou, která byla mazlíčkem Tolstého dcery (z této části je i naše ukázka), americký delfín v Iráku píše dopis Sylvii Plathové, příběh ústřice v Pearl Harboru je variací na Kerouacův kultovní román Na cestě. Originální kniha elegantně splétá historii, mytologii, folklór i astrologii. Ukazuje, že dokud budou existovat zvířata, lidé o nich budou přemýšlet, psát a snít.

Ceridwen Doveyová (1980) vyrůstala v Jižní Africe a Austrálii, dnes žije v Sydney. Na Harvardu a Newyorské univerzitě vystudovala obor sociální antropologie, její románový debut Blood Kin (2007) byl přeložen do čtrnácti jazyků, zařazen do užší nominace na Cenu Dylana Thomase a v USA do výběru „5 Under 35“. Kniha Jen zvířata (2014) byla vyznamenána cenou Readings New Australian Writing Award za rok 2014 a zařazena mezi finalisty cen NSW Premier´s Literary Award a Australian Book Industry Award.

Českým čtenářům australská autorka se poprvé představuje díky nakladatelství Paseka. Kniha Jen zvířata je dalším odkazem zesnulého redaktora Milana Macháčka, který připravoval prózy autorů jako Salman Rushdie, Alice Munroová, Helle Helle, Vladimir Nabokov, Amos Oz nebo Ljudmila Ulická. V redaktorském návrhu titulu Jen zvířata mimo jiné napsal: „Stručná charakteristika snad může vzbudit dojem ušlechtilého, ale tezovitého literárního experimentu, pravdou je však pravý opak: mimořádně talentovaná autorka dokáže podat v zásadě tragické příběhy svých zvířecích hrdinů věcně, bez sentimentality a nezřídka i se svérázným humorem. Téměř bezděčně přitom jejich prostřednictvím sděluje mnoho nejen o zvířecí, ale i lidské duši.“

Pro Paseku knihu přeložila Dominika Křesťanová. „Ráda překládám povídky, protože člověk dohlédne konce, ale líbí se mi i jako ucelený útvar s trochu jinými nároky na uzavřenost a pointu než romány. A tahle knížka byla zajímavá právě tím, že se každá povídka inspiruje jiným autorem a napodobuje jeho styl,“ říká překladatelka. „Asi nejvíc mě zaujala hned první. Australského básníka a spisovatele Henryho Lawsona jsem dřív neznala a Doveyová dobře vystihuje atmosféru jeho povídek, cítila jsem z ní melancholii noci v prašné buši, kam mě dokázala přenést, i když jsem tam nikdy nebyla. Navíc bylo zajímavé dohledat si historické pozadí událostí, které jsou v knize jen naznačeny, tady šlo konkrétně o masakr Aboriginců.“

Právě kvůli proměnám stylu byl překlad výzvou, například v beatnické povídce musela Křesťanová pečlivě zvolit lexikum, kafkovská povídka má podobu dopisů mezi opicemi, které jsou kvůli pokusům na různé úrovni polidštění. „Spíš jsem dohledávala okolnosti a reálie, než že bych přímo četla knihy autorů, na které se v povídkách odkazuje,“ říká Křesťanová. „Výjimkou byla Kafkova povídka Zpráva pro jistou Akademii, jejíhož hrdinu Doveyová přebírá a domýšlí jeho příběh do tragického konce. Chvíli jsem také listovala v překladech Jacka Kerouaca, abych chytila ten správný styl a rytmus pro vyprávění mlže přichyceného na bitevní lodi, ale jinak jsem se spíš snažila kopírovat autorčin způsob vyjadřování.“

Ukázka z knihy:

Když Virginia Woolfová otevřela krabici, která jí přišla z Ruska, a uvnitř našla mě, okamžitě vycítila, že trpím, a jala se podnikat příslušné kroky. Den co den mě koupala v teplé slané vodě, která ulevovala mému zanícenému krunýři, a několik týdnů mě krmila jen vodou a čerstvými listy. Chápala, že můj krunýř je živá a nadmíru citlivá součást mého těla, ne něco jako lidské nehty, a děsilo ji, že někdo mohl být tak hloupý, aby do něj přes hrboly a štítky vyryl slova. V krabici, v níž jsem přicestovala, našla jedinou stopu odkazující na můj původ, a to ruský výtisk povídky Lva Tolstého Cholstoměr: Historie koně.

Když jí ji jeden z jejích přátel-emigrantů přeložil, ukázalo se, že vůbec nejde o Tolstého povídku líčenou z perspektivy koně Cholstoměra, ale vězeňský deník Alexandry, kterou po ruské revoluci několikrát zatkli a uvěznili, a ona požádala svého manžela, aby její deník propašoval ze země, přičemž jsem jako zástěrka měla posloužit já. Pod mým zaníceným krunýřem byl zastrčený srolovaný vzkaz, v němž Alexandra Virginii anglicky psala, že je velkou obdivovatelkou jejích knih, a prosila, aby se jak o mě, tak o její deník postarala, dokud se Alexandře nepodaří z Ruska uprchnout.

Alexandřin manžel – který netušil, že mě to bude bolet – se rozhodl dát mi do živé tkáně krunýře vyrýt slova ruského velikána Tolstého a doufal, že mi tím v Londýně zajistí dostatečnou pozornost, abych přežila jak já, tak Alexandřin deník, a v tom se nemýlil.

Virginia mě ve svém saloně v Bloomsbury vystavila na čestné místo a zanedlouho se všichni, kdo znali ji nebo jejího manžela Leonarda, chodili seznámit se mnou, Tolstého želvou, jež má v krunýři v překladu vyrytá slova, jež onen velikán údajně pronesl na smrtelném loži: Mám rád mnohé věci, mám rád všechny lidi.

Když mě tehdy v krabici našla, zachovala se Virginia stejně jako pokaždé, když narazila na nový úkaz – v tomto případě na živou želvu –, totiž obrátila se k literatuře. Vytahala z knihovny všechny knihy o želvách, na které narazila, a vybrané pikantérie pak večer po jídle předčítala Leonardovi. V příkladně vstřícném rozpoložení přečkal celou řadu jejích monologů o zázracích želvího rozmnožování: o tom, že želví samička má svůj reproduktivní proces plně pod kontrolou a může se rozhodnout, jestli svoje vejce oplodní (sperma v jejím těle přežívá až dva roky a celou tu dobu má možnost ho využít); i po oplodnění se ovšem může rozmyslet, a buď vejce vstřebat, nebo odložit jeho nakladení na vhodnější dobu. Virginia se rovněž dobře bavila netečností želvích samiček k samečkově úsilí při milování. Jedna z knih obsahovala i popis jakéhosi přírodovědce, který pozoroval, jak si samička líně pochutnávala na pampelišce, aniž si vůbec všimla, že se jí sameček zmocnil, dokud se se syčením a vřeštěním (protože ano, oni u toho vřeští), nepropracoval k vyvrcholení.     

Málokdo to ví, ale Leonard v soukromí nazýval Virginii láskyplnou přezdívkou, kterou převzal od jejích sourozenců: Koza. Své sestře Virginia říkala Delfín a její nejbližší přátelé potají pokládali za čest, když od ní dostali zvířecí přezdívku, protože to byl projev nejvyššího uznání. Jako dítě měla Virginia svůj vlastní malý zvěřinec, kde chovala myš, kosmana a veverku. První text, který kdy uveřejnila, byl nekrolog milovaného psa, a když jsem do jejího života vešla já, pracovala právě s přestávkami na biografii psa Flushe, kokršpaněla, jehož majitelkou byla básnířka Elizabeth Barrettová z devatenáctého století. Flush byl Elizabetiným společníkem v letech, kdy byla invalidní, a doprovázel ji do Itálie, kam uprchla s Robertem Browningem.

Virginia s oblibou zkoušela úryvky z knihy o Flushovi na mně, protože jsme se záhy sblížily. Vycítila, že mi vadí, když lidé při psaní ze zvířecí perspektivy automaticky zaujímají ironický, povýšený postoj. Byla to nestoudná kniha, to jistě, ba přímo provokativní – Virginia měla tou dobou potřebu zahrávat si s konvencemi tradičního životopisu –, ale to neznamenalo, že by nemohla být zároveň dojemná. Virginia měla jisté problémy s otcem, podobně jako Alexandra. I ten její byl nejlepší z nejlepších (inspirující a mimořádný), neboť připravil k vydání Encyklopedii biografií národních velikánů a on i její krásná, umělecky založená matka byli bez ustání obklopeni spisovateli a výtvarníky. Teď ovšem měli kolem sebe ty nejzajímavější současné malíře a básníky oni, Virginia a Leonard, a Virginia planula tvůrčí zvídavostí.

Největší dojem z knihy Flush: Životopis na mě udělaly pasáže, kdy se Virginia pokusila na úrovni smyslů pochopit, jaké to asi je, když pes vnímá svět čichem. Dost možná se v tom odrážela i moje vlastní hierarchie smyslů, kde čich hrál nejhlavnější roli. Popsala nejvýznačnější místa Florencie tak, jak to žádný spisovatel nikdy neudělal a neudělá, protože se zaměřila na představu, jak asi voní psu Flushovi:

Usnul zde v horké záplavě slunce; jak v tom slunci čpěl kámen! Vyhledal si stín v podloubí – jak jinak páchl kámen v kyselém stínu! Hltal celé hrozny zralého vína, především pro jejich purpurovou vůni; přežvýkal a vyplivl každý tuhý odřezek skopového či zbytek makarónů, které italská hospodyně vyhodila z balkónu – skopové a makaróny patřily k silným purpurovým vůním. Následoval nyvou sladkost kadidla do nepřehledných fialových hloubek katedrál; čenichal po stopě a snažil se slízat zlato z hrobky v kapli s barevnými okny.

Když kniha za několik let po mém příjezdu do Londýna vyšla, vzala mě Virginia na malou šňůru veřejných i soukromých čtení a diskusí. Začínala obvykle zmínkou o dvou ruských autorech, které obdivovala, což bylo duo Gogol – Tolstoj, ale pak zádumčivou atmosféru, která se v místnosti rozhostila po zaznění oněch dvou ctihodných jmen, odlehčila dotazem, co asi měli tihle dva muži společného, pokud pomineme, že oba byli Rusové a žili v přibližně stejné době. Oba dva, pokračovala pak, se opovážili vcítit se do zvířecí mysli, oba dva neviděli v jisté fázi jinou možnost než vyjádřit to, co chtějí říct, prostřednictvím zvířecího hrdiny. Pak pověděla posluchačům historku o mně, ruské želvě, kterou jí poslala Tolstého dcera, jíž se nedávno podařilo uprchnout z Ruska a spolu s manželem se chtějí usadit v Americe, a o tom, jak často přemítá, jaké historky o Tolstém bych jí asi mohla vyprávět (neměla tušení, že zemřel dřív, než si mě rodina osvojila). Obecenstvo se zasmálo a v navozené atmosféře mohla přečíst svou ukázku z knihy o psovi, aniž by působila nanejvýš směšně; tímhle chytrým tahem si pro sebe vyhradila v dějinách kousek místa a podstoupeným rizikem se postavila po bok těm největším. Podívala se pak na mě – ráda si představuji, že mi tím pohledem vzdala čest – a přečetla můj nejoblíbenější odstavec z celé knihy, okamžik, který vystihuje jak básnířku Elizabeth, tak jejího psa Flushe jako dva rovnocenné jedince neschopné toho druhého plně pochopit; v tomto ohledu se tudíž ani jeden z nich neliší od životopisců pokoušejících se proniknout pod kůži předmětu svého zkoumání.

A jak jeden na druhého hleděli, oba měli pocit: zde jsem já, a zároveň: ale jak docela jiný! Ona měla obličej bledého nemocného člověka, strádajícího nedostatkem vzduchu, světa, volnosti. On měl zemitý, teplý obličej mláděte, prozrazující instinkt, zdraví, energii. Odtrženi jeden od druhého, a přece sobě podobní? Bylo možné, že každý z nich doplňoval to, co dřímalo v tom druhém? Ona mohla být – tím vším; a on… ale ne. Ležela mezi nimi největší propast, jaká může dělit jedno stvoření od druhého. Ona měla dar řeči. On byl němý. Ona byla ženou; on psem. Tak blízce spojeni, tak nesmírně vzdáleni zírali jeden na druhého.

Během těch šťastných let s Virginií jsem byla vděčná za přízeň osudu, který mě přivedl na práh právě jí a nikomu jinému, protože se psala třicátá léta a Londýn šílel po domácích želvičkách. Virginia sledovala celou tu frašku kolem obchodu se želvami v novinách: každoročně nás ze severní Afriky dováželi miliony, s údy a krunýři zlámanými od toho, jak nás hlava nehlava cpali do beden, a v koších na pláži u Barkingu se našlo tisíc uhynulých želv žlutohnědých. Jen málo z těch, které přežily cestu, přečkalo svoji první britskou zimu. Před školami se prodávalo želví mládě a zlatá rybka za šest pencí, a pokud obě umřely – což se dalo očekávat –, mohli jste si za týden koupit novou dvojici. Nebyla hospoda, ve které by se na biliárovém stole nepořádaly závody želv, přičemž na konci dráhy čekala odměna v podobě loužičky piva. Opačným extrémem pak byl nález živé želvy, kterou jakýsi bohatý cestující zapomněl v letadle na trase z Paříže do Londýna. Byla zabalená v růžové bavlně a krunýř měla bezohledně posázený smaragdy a rubíny.

V Bloomsbury mě ovšem v letech před vypuknutím další války brali nejen jako zvířecího mazlíčka, ale jako hodnotný literárně- umělecký předmět. Veškeré předměty ze slonoviny – hřebeny, pouzdra na navštívenky i vzácné šňupací tabatěrky – byly v mé přítomnosti zakázané, na to Virginia přísně dohlížela. Oslavné básně se naopak vítaly. Nejeden z hostů mě pozdravil slovy, která o mém druhu napsal D. H. Lawrence:

Dál a dál kráčí, maličká,

poupátko vesmíru,

průčelí života.

Celou tu dobu, kdy jsem u ní žila, jsem Virginii pozorovala při psaní, stejně jako psíček Flush pozoroval, jak Elizabeth Barrettová Browningová neúnavně křižuje dlouhou hůlkou v prstech po stránce, a toužil začernit stránku svými tlapkami.

Můj líbezný literární život s Virginií a její partičkou z Bloomsbury ukončil blitz. A to myslím doslova. V jednu chvíli jsem se vyhřívala na slunci v saloně Woolfových a v příští jsem byla zavalená sutí z jejich domu, na který spadla bomba, zatímco oni sami byli pryč. První den jsem strávila naprosto klidná v příšeří trosek a ukrytá ve svém krunýři. Přemýšlela jsem o cedulce, kterou Woolfovi připevnili na sloupek u branky: nabízeli na ní útočiště všem zvířatům a jejich majitelům, kteří při náletech přišli o domov, a hned vedle viselo upozornění, že v domě žije želva, a pokud by na dům spadla bomba, bude ze všeho nejspíš k nalezení v obývacím pokoji, a záchranáři mají tudíž hledat tam. Virginia se velice zajímala o výcvik záchranářských psů a já chvíli myslela i na ně, představovala jsem si, jak se kdesi nade mnou s psí urputností prohrabávají dolů, protože vědí, že pod hromadou sutin čeká na vysvobození živý tvor, totiž já. Věděla jsem, že Virginia je bude zoufale pobízet, aby mě vyprostili, že se bude na místo, kde stával její dům, vracet tak dlouho, dokud mě nenajdou, a že tu bude trávit každičkou chvíli mezi odvoláním poplachu a kvílením další sirény.

Síla, s níž bomba dům rozmetala, mi do trosek vehnala živého papouška v kleci ze sousedního domu. Pořád dokola opakoval: „Dneska večer to roztočím! Dneska večer to roztočím! Dneska večer to roztočím!“, dokud neumřel. Začínala jsem slábnout. Vzpomněla jsem si, že ráno předtím Virginia vyprávěla Leonardovi, jak nacisté vypalují želvám do krunýřů svastiku. Tolstého slova na zádech mě trochu bolela, ale nepoznala jsem, jestli jsou to dozvuky starých ran, nebo nový úraz.

O čem dalším jsem přemýšlela, zatímco jsem uvězněná pod troskami londýnského domu Woolfových čekala, až mě vysvobodí cvičený záchranářský voříšek jménem Beauty? Myslela jsem na to, jak mě Virginia krmila okvětními plátky v souladu se svojí náladou a emocionálními asociacemi, které ta která květina během staletí nabrala: narcis byl sobectví, pampeliška všeobjímající sdílení, pelyněk představoval hořkost, orlíček smutek, hledík touhu, leknín lhostejnost a růže, jak jinak, růže znamenala lásku. Představovala jsem si ji, jak sedí s otevřeným výtiskem nové knihy francouzského spisovatele Batailla na klíně a čte jeho protisentimentalistickou esej „Řeč květin“: „Květiny totiž nestárnou poctivě jako listy, které ani mrtvé neztrácejí nic ze své krásy; květiny uvadají jako staré zmalované matróny, směšně umírají na stoncích, které je prve vynášely do oblak… pach lásky je pach smrti.“

Pach lásky je pach smrti, přesně to jsem si opakovala, když jsem byla pohřbená v rozvalinách. V duchu jsem se tehdy s Virginií rozloučila, oplakala jsem její ztrátu a oplakala jsem její smutek nad ztrátou mě. Když se o pět měsíců později utopila v řece Ouse, už jsem netruchlila. Nechala po sobě vzkaz Leonardovi, vzkaz, který jsem ji viděla psát před tím, než začala na zahradě jejich venkovského domu v Rodmellu sbírat kameny, které si pak dala do kapes kabátu.

ONLY THE ANIMALS

Copyright © 2014 by Ceridwen Dovey

Illustrations copyright © 2014 by Teresa Dovey

Cover illustration © Liana Finck, 2015

All rights reserved.

Translation © Dominika Křesťanová, 2017

ISBN 978-80-7432-854-1