Michael Wilson: Jak číst současné umění

Umění 21. století zblízka

Tvorba dnešních umělců je provokativní, složitá a nezřídka vyvolává rozpačité reakce. Jak číst současné umění může čtenářům posloužit jako vodítko, pokud chtějí porozumět a vychutnat si ohromné množství rozmanitých děl vystavených v muzeích a galeriích po celém světě. Soubor v abecedním řazení podle příjmení autorů představuje více než dvě stovky děl – fotografií, instalací, soch, maleb, videí a performancí – vytvořených žijícími umělci v průběhu posledních dvou desetiletí. Wilson se zde zabývá tvorbou široké škály současných umělců. Jedná se nejen o umělce, kteří „v současné době patří k nejoslavovanějším, ale také o ty, jimž se dostává uznání jiných umělců a mají významný vliv, aniž se sami stali celebritami.“

„Doufám, že kniha bude užitečná jak pro čtenáře pohybující se ve světě umění, tak pro ty, kteří do něj pouze nahlížejí. Bránil jsem se přílišnému zjednodušení a složitým postupům, ale zároveň jsem se snažil vyhnout nesrozumitelné teorii i suché terminologii. Ale jestli se čtenář setká s termíny, které nezná, doufám, že jej neodradí, ale podnítí jeho zvědavost,“ říká autor. A dodává: „Jako kritik pocházející z Londýna a žijící v New Yorku tíhnu ve své praxi přirozeně k těmto městům a jejich sousedům, a nikterak nezastírám silnou náklonnost k dílům, která jsem zažil na vlastní oči. Navzdory tomu všemu však především doufám, že Jak číst současné umění poslouží jako pobídka k dalšímu bádání a objevům.“

Michael Wilson (1970) je nezávislý kritik, kurátor, editor a autor řady článků a esejí věnovaných současnému a modernímu umění a vizuální kultuře. Pravidelně přispívá do časopisů, jako je Artforum, Art in America, Time Out New York, Contemporary, Modern Painters, Art Monthly a mnoha dalších. Narodil se v Londýně, kde také absolvoval magisterské studium na Royal College of Art. Organizuje výstavy ve Velké Británii i USA, včetně proslulé How to Read a Book v Locust Projects v Miami (2010).

V edici Artberry vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázky z knihy:

Jules de Balincourt

Narozený 1972 v Paříži, žije a pracuje v New Yorku. De Balincourtovo dílo bylo vystaveno v Galerie Thaddaeus Ropac a Palais de Tokyo, obojí v Paříži, a objevilo se na významných výstavách jako „New York a okolí“ / Greater New York v newyorském MoMA PS1 a „Dnešní USA“ / USA Today v londýnské Royal Academy. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách londýnské Saatchi Gallery, newyorského Brooklyn Museum a losangeleského Museum of Contemporary Art.

Spekulant / Speculator, 2010

Olej a akryl na desce, 243,8 × 165,1 cm.

Spekulant, 2010, obraz namalovaný na dřevěné desce, působí impozantně, a to nejen díky své velikosti. Z místa kdesi nad plochou obrazu se snáší závěs pestrých pentlí a spouští se kolem diváka vlevo i vpravo, přičemž u dolního okraje je výraznými tiskacími písmeny uvedený název díla. Po povrchu se jako konfety míhají drobné barevné čtyřúhelníky a dodávají mu tetelivý, kaleidoskopický vzhled. Záhy se však z víru barev a tvarů vynoří obrysy dvou mandlových očí, nohou v černých holínkách a rukou, z nichž jedna drží hůl, a zdánlivě abstraktní kompozice se promění ve figurální studii. Postava je podle všeho hlavním motivem: sázkař, výběrčí nebo hazardní hráč hrající vysokou hru – případně všichni tři dohromady – skrytí v houštině souvislostí.

Propojení figurativního pojetí s abstrakcí ve Spekulantovi je pro umělcův přístup charakteristické, stejně jako jeho lidový, lehce outsiderský styl a plastické, rukodělné rysy (umělec si libuje v hrubém maskování, nástřiku barvy a šablonách).

Téměř psychedelický pocit, jenž dílo vyvolává, pramení patrně z autorových zkušeností z cest po Indii a Peru, ale je také odrazem vnitřní cesty, odevzdání se ryzí obrazotvornosti. Svou roli zde však hraje také prvek kritiky skutečného světa. Nejasná postava subjektu má velice nejednoznačnou úlohu, významnou, avšak nedefinovatelnou. Je to loutkář tahající za nitky zamaskované v podobě slavnostních stuh. Podezíravost vůči lidem u moci a vlajkonošům korporátní Ameriky zvlášť je dlouhá léta součástí de Balincourtovy tvorby a působí zde s umocněnou silou.

Nejasná postava subjektu zaujímá velice nejednoznačné postavení, významné, avšak nedefinovatelné.

Pokud tedy Spekulant – alespoň zdánlivě – evokuje sebezpytný newageismus současných umělců Západního pobřeží, jako je Chris Johanson, Margaret Kilgallenová a další členové hnutí zvaného Mission School, politický rozměr mu propůjčuje drsnější ráz. Mezi projekty, kterými si de Balincourt udělal jméno, byly „Americké studie světa“, řada namalovaných map zobrazujících Spojené státy nově uspořádané podle pozměněných hranic. V jednom příspěvku jsou území opět přiřknuta původním obyvatelům, v jiném posun geografického poměru země k sousedům poukazuje na všeobecně známou nesnášenlivost. Jiné obrazy krouží volně propojenými tématy od davů lidí nedefinovatelného složení – mají to být protestující, studenti, či snad turisté? – až po nezařaditelné krajiny (někdy nepříjemně narušené značením) a hrůzu nahánějící kancelářské interiéry.

Autor dosáhl úspěchu jako svébytný umělec, navíc prokázal schopnosti vlivného organizátora umělecké scény. Roku 2006 založil Starr Street Project Space (později jen Starr Space), nezávislý prostor ve slibně se rozvíjející brooklynské čtvrti Bushwick. Starr Space fungoval tři roky a byl v té době centrem tvůrčích aktivit, hostil performance a další události Terence Koha, Rity Ackermannové, skupiny Lucky Dragons a různých umělců z okolí. Toto zaujetí sdílenými činnostmi (patrně dědictví z období prožitého v jedné z kalifornských komun), odpovídá de Balincourtově potřebě odhalovat vztahy mezi lidmi a místy, na nichž působí – navzdory tomu (nebo právě proto), že tyto vztahy nikdy nemají uspokojivé řešení.

V knize je také reprodukován de Balincourtův obraz Bez názvu (Billboard) / Untitled (Billboard), 2006. Olej na desce, 121,9 × 142,2 cm.

Neo Rauch

Narozený 1960 v Lipsku, žije a pracuje tamtéž. Samostatně vystavoval v galeriích Musée d‘art contemporain de Montreal a Kunstmuseum Wolfsburg. Roku 2002 získal cenu Vincent Award a vystavoval v Bonnefantenmuseum v Maastrichtu. Museum der Bildenden Künste Leipzig a Pinakothek der Moderne v Mnichově mu v roce 2010 společně uspořádaly retrospektivu. Jeho díla jsou zastoupena například ve sbírkách Gemeentemuseum v Haagu a Museum der Bildenden Künste v Lipsku.

Kroužení / Das Kreisen, 2011

Olej na plátně. Diptych, 300 × 500 cm (dohromady).

Rauchův epický diptych Kroužení, 2011, (název, který lze doslovně přeložit jako točení nebo obklopování, je také názvem abstrakce Kurta Schwitterse z roku 1919), vypadá, že zobrazuje umělcův ateliér, i když prostor je podivně roztříštěný a obsazený zvláštními obyvateli. V kulisách tvořených plátny na stojanech a stěnách se sešlo zvláštní shromáždění. Mladá žena v tyrkysových minišatech neohrabaně pózuje na dřevěné lavici, zatímco zamračený vousatý muž v sukni kolem ní krouží v piruetách. Muž v těžkém hnědém plášti drží velký věnec před toulavým psem, zatímco jiný se vydává k pololidskému, poloandělskému krajanovi,který leží tváří k zemi. Vložený samostatný obrázek, který by mohl představovat konkrétní malbu umístěnou v místnosti nebo kolážovou skládanku, podrobně zobrazuje neurčitou domácí scénu.

Kroužení je pro autora typický popis času a místa, v němž jsou vzdálená historická období donucena k nepříjemnému soužití. Například podle šatů lze zařadit postavy do historických období od poloviny 19. století do poloviny století 20. a tyto neslučitelné styly se kombinují a střetávají ve společném imaginárním prostoru. Tím, a úmyslným promísením nesourodých měřítek a perspektivy, realismu a fantazie, se dílo inspiruje u surrealistů, jako jsou Giorgio de Chirico a René Magritte. Umělec také výslovně odkazuje na socialistický realismus s jeho ztuhlou, strojenou kresbou a výraznou, potemnělou barevností. Ale Rauchovu estetiku zřejmě utvářel především jeho život ve východním bloku a výuka na lipské Hochschule für Grafik und Buchkunst.

Lipsko, tradičně spojované s obchodem, se před „Die Wende“, přechodem ke kapitalistické ekonomice, k němuž došlo na konci 80. let, stalo centrem lidového odporu vůči komunismu. Při zobrazování aspektů městského života, které byly starým režimem potlačovány, a jejich záhadné a nejasné rekontextualizaci Rauch odmítá zaujmout dogmatickou pozici, ale namísto toho spojuje dvě existující mytologie v něco, co je výhradně jeho. Coby přední představitel nové skupiny umělců, která se věnuje figurativní malbě, známé jako Nová lipská škola – dalšími členy jsou Tilo Baumgärtel, Matthias Weischer a Christoph Ruckhäberle – se Rauch pohybuje po tenké hranici mezi konzervativním revivalismem a tím, co by mohlo být označeno jako vědomě excentrický nový pohled na historickou malbu.

Malba je pro mě pokračováním snění jinými prostředky

V souladu s uvolněným přístupem k chronologii Kroužení také velice volně zachází s vyprávěním a symbolikou. Obrazy se zdají být zatíženy významy, ale to, co představují, je nakonec jakási země nikoho, nenapravitelně nespojitá a anachronická. I jejich atmosféra je neurčitá, temná a mírně zlověstná, ale zároveň evokuje staré dětské knihy nebo změť dílků mnoha skládaček. Ač zručně nakreslené, postavy jsou podivně neživotné a odloučené od prostředí, které obývají, což brání jasnému čtení jejich záměrů a významů. Jak umělec s přijetím této frustrované logiky shrnuje: „Malba je pro mě pokračováním snění jinými prostředky.“

 V knize je také reprodukován Rauchův obraz Leporelo / Leporello z roku 2005.

Copyright © 2013, Michael Wilson

All rights reserved

Translation © 2017, Lucie Simerová a Milan Guštar

ISBN 978-80-7473-620-9

Radim Kopáč, Josef Schwarz: Praha erotická

Publikace představuje slovem a obrazem sto vybraných míst hlavního města v souvislosti s erotickým, obecněji sexuálním životem Pražanů zejména ve 20. století. Prochází jednotlivé městské čtvrti s důrazem na architektonické prvky a sochy ve veřejném prostoru, na lokality, kde žili nebo provozovali svoji živnost vydavatelé a autoři erotické literatury, ale i malíři, fotografové, filmaři, herci a zpěváci, případně různí popularizátoři, osvětáři a sběratelé, u nichž se objevovaly erotické motivy, a na instituce nejrůznějším způsobem spojené s tematikou lidské sexuality.

Ostatně o tom, co se vše může skrývat pod pojmem „erotika“ píší autoři v úvodu: „Erotika v názvu pokrývá tentokrát podstatně větší území než běžná slovníková definice. Zastřešuje širokou škálu odstínů a poloh, od galantního náznaku po explicitní pornografičnost. Samozřejmě s tím vědomím, že žádný objekt není galantní ani pornografický sám o sobě – takovým se stává teprve v individuálním pohledu toho, kdo se dívá, toho, kdo čte.

Čtenář, respektive divák má v průvodci na výběr z maximálně širokého a různorodého materiálu. Osoby, místa, události. Sto jednotek. Známé i neznámé. Spjaté s literaturou, malířstvím, fotografií, filmem, hudbou, architekturou, ale i s obecnějšími kulturními nebo společenskými fenomény. Časovým rámcem je devatenácté a dvacáté století. Výběr podle gusta. Jiný by vybral jinak.“

Publikace přináší vedle úvodu a průvodních textů k jednotlivým zastavením četné ukázky z krásné i odborné literatury a bohatý ilustrační materiál.

Vydává nakladatelství Academia v edici Průvodce.

Ukázka z knihy:

Vystoupení Anity Berberové

Václavské náměstí 5, Praha 1 

V roce 1913 byl v suterénu hotelu Passage (od roku 1924 Ambassador) na Václavském náměstí 5 otevřen zábavní podnik Alhambra. Hotel byl postaven v letech 1912–1913 (přední budova) a 1918–1919 (zadní budova) podle architektonického návrhu Richarda Klenky a Františka Weyra. Za první republiky patřila Alhambra mezi nejluxusnější podniky svého druhu. Pravděpodobně kolem poloviny dvacátých let tu vystoupila se svým pořadem německá hvězda Anita Berberová (1899–1928).

Za svůj krátký život vystřídala Berberová role filmové herečky, tanečnice i spisovatelky. Byla jasným sexuálním symbolem, dokonalou reprezentantkou uvolněných, dekadentních nálad Výmarské republiky: postavou z hororových filmů německého expresionismu, ženou-vampem i androgynem, pastí na příslušníky mužského i ženského pohlaví. Útlá, extrémně pružná, se zuby upíra a jedovatýma očima. Narodila se v Lipsku do rodiny hudebníka a herečky. V šestnácti se přestěhovala do Berlína. Od devatenácti byla u filmu; zahrála si mimo jiné ve slavném snímku Fritze Langa Doktor Mabuse, dobrodruh (1922). Ve dvaceti tančila prvně na pódiu nahá. Rty si malovala do tvaru černého srdce. V šestadvaceti ji s rudým přelivem portrétoval Otto Dix.

Skandální nebyly jenom její pódiové performance, do kterých zařazovala explicitně erotické prvky (jak konstatuje policejní zpráva z roku 1926: „Intimní partie jsou stuhou zakryty tak nedokonale, že mezi stehny vylézají napravo i nalevo jasně viditelné vyholené stydké pysky. Zadek je obnažen“),⁸⁵ ale i sebedestruktivní život vedený mimo pódium. Berberová holdovala alkoholu, zneužívala kontinuálně kokain i opiáty. Když zemřela, rozloučit se s ní přišli na hřbitov v Neuköllnu „prominentní režiséři, děvky z Friedrichstraße, prostituti a transvestité z Eldoráda i počestní muži v cylindrech“.⁸⁶

František Halas jí věnoval ve svém raném období báseň „Cirkus“:

„ANITA BERBER v kruhu rodiny

nahá tanečnice

berberským lvům taneční hodiny

Daniel – kouzelnice

Z Sing Singů trestanci uprchlí

ukrutné oči tygrů zelené

Ježíše Krista v beránku roztrhli

meeé – meeé – meeé.“⁸⁷

„Nahá tanečnice“ byla u českého publika v oblibě i po své předčasné smrti, jak svědčí dvojice titulů, vydaných v Praze v roce 1930: překlad biografi ckého románu Lea Lanii Anita Berberová tančí se smrtí (německý originál Der Tanz ins Dunkel je z roku 1929) a původní studie Joea Jenčíka Anita Berberová.

85 Aleš Bříza: Pád Německého císařství a některé aspekty sociálně-kulturního vývoje Výmarské republiky na stránkách vybrané memoárové literatury (Příspěvek ke studiu německých dějin první poloviny 20. století), rigorózní práce, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav světových dějin, Seminář nejnovějších dějin, Praha 2006, s. 129.

86 Tamtéž, s. 129–130.

87 František Halas: Krásné neštěstí, Československý spisovatel, Praha 1968, s. 362.

Anita Berberová výjimečně v šatech, 1918

(foto Waldemar Titzenthaler)

© Radim Kopáč, Josef Schwarz, 2017

ISBN 978-80-200-2709-2

John Hart: Železný dům

Než se stal Železný dům sirotčincem, sloužil jako ústav pro choromyslné zločince a vyšinuté vojáky. Velký a pevný, daleko od všeho důležitého. Spousta utrpení. Spousta bolesti. Nyní tu žijí děti, obklopené necitelností a lhostejností dospělých, vydané napospas tyranii tlupy starších kluků. Neduživý Julian, outsider s ptačím hrudníkem, přežívá jen díky odolnějšímu bratrovi Michaelovi, který ho bezvýhradně brání. Když je jeden z násilníků brutálně zavražděn, Michaelovi nezbývá než uprchnout ze sirotčince a odnést si obvinění s sebou… Po třiadvaceti letech se bratři znovu setkávají – z Juliana je spisovatel dětských knih, trpící duševní chorobou, a z Michaela zabiják, který má v plánu skončit s kriminální minulostí. Stejně jako kdysi musí silnější bojovat za záchranu slabšího. A vydat se na místo, před nímž celý život utíkal – do Železného domu.

John Hart (1965) vyrůstal a žije v Severní Karolíně, kam umístil své dosavadní romány. Za první dva z nich dostal jako jediný autor v historii dvakrát za sebou ocenění Edgar Allan Poe Award, udělované největším sdružením profesionálních autorů detektivek ve Spojených státech. Rovněž získal ceny Barry Award, SIBA Book Award a Ian Fleming Steel Dagger. Jeho knihy vyšly ve třiceti jazycích a znají je čtenáři ve více než sedmdesáti zemích. 

Českým čtenářům se John Hart poprvé představil knihou Tíha nenávisti, za kterou získal překladatel Jindřich Manďák Výroční cenu Vyšehradu za rok 2016. Také Železný dům vydává Vyšehrad, opět v překladu Jindřicha Manďáka.

Ukázka z knihy:

 

Elena seděla se sklopenýma očima a Michael vyprávěl o dvou chlapcích pohozených v lese jako odpadky, o studené vodě a lovcích, kteří je odnesli, o dlouhých letech v sirotčinci a narůstajících potížích svého bratra. Vyprávěl o přeplněných pokojích a nemocech, o konfliktech a nudě a o lhostejnosti vůči podvýživě. Vysvětloval, jak se silné děti naučily krást a slabé utíkat; jak starší kluci mohli mladším ubližovat. „Neumíš si to představit.“

Elena jeho vyprávění pozorně poslouchala. Poslouchala, jestli neuslyší lži a polopravdy a výroky, které by je odhalily. Dělala to proto, že byla bystrá a ostražitá a že čekala dítě, jež pro ni znamenalo víc než její vlastní život. Ale jeho řeč zněla poctivě: záblesky hněvu a smutku, požáru, který v jeho srdci už dlouho zuřil. „Hennessey zemřel na podlaze na toaletách. Sebral jsem ten nůž a utekl jsem.“

„Abys chránil svého bratra?“

„Protože jsem byl starší.“

„Ty jsi utekl a vzal tak vinu na sebe?“ Michael mlčel, ale z tváře mu vyčetla, že mluví pravdu. „Co se stalo pak?“

Michael pokrčil rameny. „Juliana adoptovali.“

„A tebe ne.“

Zavrtěl hlavou.

„Nevím, co na to říct.“

„Je to tak, jak to je.“

„A když ses pak dostal do New Yorku?“

Michael se ošil. „To město není dobré místo pro osamělého chlapce.“

„Co tím myslíš?“

Michael přejel do levého pruhu a předjel pomalu jedoucí auto. „Devět dní po tom, co jsem vystoupil z autobusu, jsem zabil člověka.“

„Proč?“

„Protože jsem byl malý a on byl silný. Protože svět je krutý. Protože byl opilý a praštěný a chtěl mě zapálit jen tak pro potěšení.“

„Ach, Bože.“

„Našel mě, jak spím poblíž doků, a dřív než jsem mohl vstát, mě polil benzinem. Jednou nohou mi šlápl na prsa a pokoušel se škrtnout zápalkou. Vzpomínám si na jeho boty, černé zavázané bílou šňůrkou; kalhoty zkornatělé špínou, až mi pod prsty křupaly. První zápalka nechytila, myslím, že byla zvlhlá. Nebo strhl hlavičku. Nevím. Snad zasáhl Bůh. Držel v rukou druhou zápalku, když jsem mu vrazil do nohy nůž. Ze strany hned nad koleno. Narazil na kost a já jsem jím kroutil, dokud chlap neupadl. Pak jsem mu ho vrazil do břicha a utekl jsem.“

Elena beze slov zavrtěla hlavou.

Desetiletý…

Michael si odkašlal. „To bylo na ulici běžné,“ řekl. „Šílenství. Násilí bez příčiny. To se nedá předvídat. Ostatní už není těžké uhádnout. Lidé se tě pokoušejí vlastnit. Pokoušejí se tě ovládat, zaměstnat tě, využít, znásilnit tě. Cokoli. Jestliže se dítě na ulici nemůže obrátit na úřady, moc mu toho nezbývá. Myslím, že já jsem měl štěstí.“

„Jaké?“

„Byl jsem silný, rychlý, uměl jsem se rvát. To mi dal Železný dům. Díky tomu jsem byl ostražitý a nemilosrdný. Ale dokud jsem neskončil na ulici, nevěděl jsem, že jsem i chytrý. Že to lidé na mně poznají a že toho budu moct využít.“

„Nechápu.“

„Samo dítě na ulici je zranitelné. Dvě, které jsou spolu, jsou na tom líp, ale pořád ještě nejsou mimo nebezpečí. Ovšem tucet nebo dvacet, to už je armáda. Deset měsíců poté, co jsem vystoupil z autobusu, pro mě pracovalo šest kluků. O dalších šest měsíců později jsem jich měl dalších deset. Někteří byli mladší než já, některým bylo až sedmnáct či osmnáct. Spávali jsme pohromadě, společně jsme jedli. A příležitostně jsme si přivydělávali. Rozbij a popadni. Vloupačky. Turisté byli odjakživa snadným cílem. Nakonec si lidé začali naši existenci uvědomovat.“

„Policie?“

Michael zavrtěl hlavou. „Většinou gangy. Podřadní gangsteři. Nebohatli jsme, ale měli jsme cenné věci. Elektroniku, šperky, peníze. Našli se lidé, kteří si představovali, že bude snadné přijít a převzít, co jsem vybudoval. Kluky, mysleli si, nebude těžké zastrašit, nebude těžké je převzít do gangu. Byl to nevyužitý trh, příležitost s nízkým rizikem. Zvrhlo se to v násilí.“

Dotkl se bílé jizvy na krku a Elena řekla: „Nebyly to skleněné dveře.“

„Další lež. Omlouvám se.“

Znala jizvy, které měl po těle: dvě na břiše, tři na žebrech a tu dlouhou

na krku. Byly bledé, lehce naběhlé a ona věděla, jaké jsou na omak, jak jsou chladné pod jejími rty.

„Žili jsme pod jedním mostem ve španělském Harlemu, bylo nás tehdy snad sedm. Už jsme se tam zdržovali několik týdnů. Občas jsme měnili místo, chápeš? Týden na jednom místě, měsíc na druhém. Myslím, že jsme tam zůstali o den déle, než jsme měli, poněvadž se jednou odpoledne ukázali hoši z jednoho místního gangu. Jejich jediným cílem bylo vymlátit z nás duši. Byli jenom čtyři, jenže všichni ostatní před nimi utekli.“

„Ostatní kluci?“

„Ano.“

„Co se stalo?“

„Já jsem zůstal.“

„A?“

Michael pokrčil rameny. „Pobodali mě, já jsem pobodal je, ale byla to jen otázka času. Nakonec mě srazili na zem. Jeden z nich mi dupl na zápěstí, až mi ho zlámal. Přimáčkli mě k zemi. Moc nechybělo a přišel bych o život.“

„Co se stalo?“

„Někdo přišel.“

Něco v jeho hlasu přivedlo Elenu k úvaze, že zde je klíčový bod všeho. Bezmála kilometr průmyslové zóny klouzal kolem nich jako na namazaných ližinách: kovové stěny na tmavém asfaltu, drátěné oplocení a sodíkové lampy na vysokých stožárech. Elena řekla: „Michaeli?“

„Už jsem o něm slyšel, ale nikdy jsem ho neviděl. Byl pro mě tehdy jenom jménem, někdo, o kom bylo třeba vědět, člověk, jemuž bylo třeba se vyhnout. Říkalo se, že je bezohledný. Zločinec. Zabiják.“

„Mafie?“

„Ne. Nebyl Ital. Nikdo doopravdy neznal jeho původ, i když někteří tvrdili, že je Polák; jiní, že je Rumun. Ve skutečnosti to byl Američan, který se narodil v Queens srbské prostitutce. Sirotek, jak jsem se později dověděl. Byl u toho, když rvačka začala, v dlouhém autě na druhé straně ulice. Měl stažené okénko. Díval se.“

„Zatímco ty ses rval?“

„Srazili mě a přiložili mi nůž sem.“ Dotkl se čáry na krku. „Byl osmnáct centimetrů dlouhý a uprostřed byl ozubený. Byl jsem si naprosto jistý, že mě zabijí. Krvácel jsem. Hecovali se. Viděl jsem jim to ve tvářích. Chystali se to provést. Pak tam najednou stál on.“

Michael zamrkal a znovu to prožíval. Křivé nohy v tmavomodrém obleku. Tmavé vlasy protkané šedinami.

„Vypadal zmateně,“ řekl Michael. „To mě napadlo jako první. Ten chlap je bezradný a tak hloupý, že se tomu usmívá. Pak jsem si všiml, jak na muže, kteří mě tloukli, padl strach. Ustoupili s rukama nahoře. Jeden z nich upustil nůž…“

Víš, kdo jsem?

Michael dosud slyšel ocelový tón v hlase starého muže, ale nedalo se to nijak objasnit. Nikdo jiný nemohl bezezbytku pochopit, co ten hlas toho dne znamenal, co znamená i teď.

Měli byste vypadnout.

„Nezůstali tam, aby se domluvili.“ Michael si odkašlal. „Prostě utekli.“

„Michaeli, potíš se.“

Michael si setřel dlaní pot z čela. Stále viděl tvář starého pána: úzkou čelist a oči tak temné a bezvýrazné jako kámen. Byli s ním dva muži. Stáli, zatímco si starý pán dřepl k Michaelovi. Bylo mu přes čtyřicet, byl štíhlý, s městsky bledou pokožkou a úzkýma, zmrzačenýma rukama. Zuby měl u kořenů křivé a bílé.

Ostatní utekli. Proč jsi neutekl i ty?

Já nevím. Prostě jsem nemohl.

Kolik je ti?

Dvanáct.

Jmenuješ se Michael?

Ano.

Už jsem o tobě slyšel.

Ale Michael ztrácel vědomí. Modrý oblek zašustil, jak starý pán vstal. Co myslíš, Jimmy?

Myslím, že je to pěkně tvrdý hajzlík.

Na betonu zavrzaly boty. Světlo sláblo a Michael krvácel. Slova na něj padala jako říční mlha.

Kéž by můj syn byl takový chlapec, jako je tenhle…

Michael se silně potil, v autě bylo najednou horko. Cítil pod rukou tenoučkou a horkou tvář starého pána. Cítil křehká žebra a propadající se hrudník, poslední pokus starce nasát vzduch. „Naučil mě všechno, co umím,“ řekl Michael. „Udělal ze mě to, co jsem.“

„Jsi bledý. Prokrista, Michaeli. Jsi bílý jako papír.“

„Dal mi domov.“ Michaelův hlas slábl a auto sjíždělo do levé strany. „Dal mi domov a já jsem ho zabil.“

Copyright © 2011 by John Hart

Published by arrangement with St. Martin’s Press.

All rights reserved.

Translation © Jindřich Manďák, 2017

ISBN 978-80-7429-599-7

Lucie Poslušná: Keška v galerii

Nestandardní učebnice angličtiny pro děti od 9 let. Na deseti obrazech z Národní galerie v Praze si děti zlepší nejen své znalosti z angličtiny, ale také z výtvarného umění. Knihu prostupuje hra geocaching – hledání ukryté schránky, kterou po rozluštění všech jazykových a výtvarných úkolů děti najdou přímo v Národní galerii v Praze.

Keška - Kačka je devítiletá holčička, která se ráda baví geocachingem – hledáním keší (angl. cache), proto se jí také říká Keška. K jejím rodičům výtvarníkům přijedou z Anglie na návštěvu známí se synem Johnem, o nějž se má Keška postarat. Maminka jí pomůže tím, že v galerii schová kešku. John a jeho kamarádka musí splnit deset úkolů, aby se dostali k vyluštění hádanky – místu, kde je ukrytá keška (Schwarzenberský palác).

Učebnice představuje deset obrazů (od známých malířů - Roelandt Savery, Karel Škréta, Henri Rousseau, Nicolaes Gillis, Soběslav Hippolyt Pinkas, Pieter II. Brueghel, Monogramista IW, Mikoláš Aleš, Jan Jiří Balzer, Lev Lerch), které jsou použity jako obrázkové slovníky (pro tematické okruhy - zvířata, rodina, části těla, potraviny, koníčky, počasí ad.). Jejich dotvářením si děti procvičí slovíčka, gramatiku, čtení, psaní a poslech. Ilustrace Andrey Tachezy rozvíjejí kreativní úkoly a vynalézavá grafická úprava Tomáše Coufala dodává učebnici atraktivní podobu, která přitáhne pozornost dětských čtenářů k plnění hravých a vtipných úloh. 

Publikace může sloužit jako doplňkový materiál při výuce angličtiny doma i ve škole. Je určena především pro žáky 1. stupně základních škol, kteří se už s angličtinou setkali a chtějí si rozšířit své znalosti (9 let a výše). Také zaujme děti, které rády kreslí, malují nebo jinak výtvarně tvoří. Výklad formou krátkých videí a poslechová cvičení jsou k dispozici na webu Národní galerie v Praze. Nové poznatky, jak z angličtiny, tak z výtvarného umění, se dozví určitě i starší děti a dospělí.

Vydává Národní galerie v Praze (120 stran, 43 reprodukcí).

Ukázky z knihy:

Jmenuju se Kačka, ale všichni kamarádi mi říkají Keška. Většinu času totiž trávím geocachingem. To je takový lov na ukryté schránky na různých zajímavých místech, pokud nevíš, co to je. Ta schránka se jmenuje cache, čti keš, neboli česky keška.

Vždycky si na internetu najdu souřadnice nějaké takové schránky a pak se vydám na výlet a podle džípíesky hledám. Bydlím v Praze, je tu kešek spousta, ale jezdím za nimi i ven do přírody. Bohužel mí rodiče moc na turistiku nejsou. Jsou to malíři a často trávíme víkendy v galeriích a na vernisážích.

Teď k nám ještě ke všemu přijedou jejich známí z Londýna. Prý s sebou vezmou svého syna a já ho budu mít na krku. A že prý jsme stejně staří a budeme si rozumět. To tedy nevím, s mou angličtinou. Nejdřív jsem myslela, že to bude nuda, ale pak mi máma řekla, že v Národní galerii v Praze schovala kešku. Navíc mysterku, ty mám nejradši. Že nevíš, co je mysterka? To je keška, u které musíš nejdřív vyluštit nějakou šifru nebo

hádanku, než zjistíš, kde ji opravdu hledat. U té v galerii musím s Johnem, to je ten Angličan, nejdřív oběhnout deset obrazů a splnit nějaké úkoly. Když ty úkoly uděláme správně, dozvíme se, kde je keška schovaná. Copak o to, o obrazech jsem už díky rodičům leccos pochytila. A zbytek si přečtu na popiskách vedle nich. Má to jeden háček. Kvůli tomu klukovi jsou úkoly anglicky a jak říkám, jsem na tom s angličtinou dost bledě. Pomůžeš mi s tím, prosím?

Karen Joy Fowlerová: Černé sklo

Anti-hrdinky, ženy z okraje společnosti, odvržené milenky, umírající dcery, zajatkyně mimozemšťanů, zombie… Figury, které by leckde jinde platily za pouhé vedlejší postavy, se v Černém skle dostávají do popředí a stávají se hybatelkami děje. Sbírka patnácti povídek plná provokativních, nekonvenčních námětů zpracovaných s nápaditou imaginací, kde se historické reálie mísí s čistě fantaskními motivy, mytickými odkazy a smyšlenkami, to vše s notnou dávkou černého humoru a absurdity, ale zejména s pochopením pro všechny strádající a trýzněné.

Kniha, kde leccos zůstává záměrně nevyřčeno či nedořečeno, v sobě kombinuje vypravěčskou suverenitu a hravost se všudypřítomnou atmosférou nejistoty, nejednoznačnosti a odcizení. Ať už jde o titulní povídku, v níž je z říše mrtvých vyvolána radikální bojovnice za střízlivost z přelomu 19. a 20. století, nebo o kratičkou snovou črtu, vždy jsme konfrontováni s něčím úlevně povědomým, ale přitom bolestně nezachytitelným.

Povídkovou knihu americké autorky, věnující se převážně fantaskním žánrům, vydává v českém překladu Petry Jelínkové nakladatelství Plus. Ve stejném nakladatelství vyšly už dvě autorčiny knihy – Čtenářský klub Jane Austenové a Všichni jsme z toho úplně na větvi.

Ukázka z povídky Lieserl:

První dopis Einsteinovi přišel odpolední poštou. Cestoval v pytlích a bednách až z Maďarska, dokud nakonec neproklouzl mosaznou štěrbinou v Einsteinových dveřích. Milý Alberte, stálo v něm. Malá Lieserl už je tady. Mileva ti vzkazuje, že tvá novoro­zená dcera má drobné prstíčky a hlavu lysou jako vajíčko. Také ti mám připomenout, že tě miluje a že napíše sama, až se bude cítit lépe. Podpis patřil Milevinu otci. Dopis byl odeslán na konci ledna, ale dorazil začátkem února, takže i kdyby tohle všechno byla pravda, když byl napsán, bylo docela dobře možné, že teď už to pravda být nemusí. Einstein si dopis pročetl několikrát za sebou. Bál se. Proč Mileva nemohla napsat sama? Musel to být velice obtížný porod. Opravdu to dítě bylo dočista plešaté? Přál si vidět podobenku. Jaká očička to nemluvně má? Podobá se Mi­levě? Milevinu hlavu obklopovala aura hustých tmavých vlasů. Einstein žil ve švýcarském Bernu a Mileva se vrátila ke svým ro­dičům do Titelu v Uhrách, aby tam porodila. Ačkoliv to Mileva nedala najevo, ranilo ji, že ji Einstein poslal do Uher samotnou. Byl rok 1902. Einsteinovi bylo dvaadvacet. Nic z toho není tak jednoduché, jak se zdá, ale člověk musí někde začít, i když s se­bou takovýhle výkop nevyhnutelně nese i nějakou tu lež.

Ve vzduchu před Einsteinovým oknem tiše vířily velké hvěz­dicovité sněhové vločky jako falešný sníh ve skleněném těžítku.    

S příchodem večera nebe potemnělo a Einstein seděl na posteli nad svými papíry. Svět – velká koule se sněhovými vločkami – se otřásl v základech a Einstein se uprostřed jeho kroužení ani nehnul jako keramická figurka v těžítku, jako pomalovaná postavička nad bet­lémskými jeslemi. Lieserl. Už teď ji mám tolik rád, přišlo Einsteino­vi nebezpečně na mysl. Ještě ji ani neznám, a už ji mám tolik rád.

Druhý dopis dorazil následujícího rána. Liebes Schatzerl, psala Mileva. Tvoje dcera je nádherná. Ale svět se jí vůbec nezamlouvá. Jak vztekle dokáže křičet! Tatínek už brzo přijede, povídám jí. Tatí­nek změní všechno, co se ti nelíbí, klidně celý svět, budeš-li chtít. Tatínek má Lieserl moc rád. Jsem ale stále velmi unavená. Musíš si za námi pospíšit. Lieserliny vlásky tmavnou a myslím, že jí roste zoubek. Einstein na dopis vyjeveně zíral.

Jednoho dne poví Einsteinovi jeden jeho kamarád, že by ni­kdy neměl odvahu oženit se s ženou, která není zcela v pořádku. Poznamená to krátce poté, co se s Milevou seznámí. Mileva tro­chu pajdá, ale tohle kulhání nejspíš není tím, na co onen přítel naráží. Einstein mu odpoví, že Mileva má krásný hlas.

Když Einstein dostal tento dopis, ještě s Milevou nebyl ženatý, i když si to opravdu velice přál. Byla jeho Lieber Dockerl, milá panenka. Doposud nepřišel na to, jak by se o ni mohl postarat. Teprve nedávno podal inzerát, v němž nabízel služby soukromé­ho doučovatele. Odepsal Milevě. Teď můžeš provádět pozorování, sděloval. Přál bych si, abych Lieserl dokázal přivést na svět sám, jistě je to nesmírně zajímavé. Plakat už určitě umí, ale smát se teprve naučí. V tom tkví velmi hluboká pravda.

Na spodní stranu dopisního papíru načrtl svůj bernský kamr­lík. Připomínal kresby, kterými později doprovázel své gedanken, čili myšlenkové experimenty, jak by zpodobnil fyziku v různých situacích. V tomto náčrtku označil jednotlivé prvky v pokoji pís­meny. Velkým B popsal postel, malým b obraz. Snažil se přijít na to, jak by ve svém pokoji ubytoval Milevu a Lieserl. Vyzval Milevu, aby mu s tím pomohla.

V červnu Einstein sežene zaměstnání ve švýcarské státní sprá­vě. Rok po Lieserlině narození, příští leden, si vezme Milevu za ženu. Až se ho po letech budou přátelé ptát, proč se s ní oženil, bude odpovídat různě. Z povinnosti, prohlásí občas. Jindy bude tvrdit, že si důvod vůbec nepamatuje.

Třetí dopis přišel další den. Mein liebes böse Schatzerl! psalo se v něm. Lieserl moc chybí tatínek. Je hrozně chytrá, Alberte. Je to až neuvěřitelné. Dnes si vytáhla z police knížku. Otevřela ji a sou­středěně si dumlala palec. Copak umí Lieserl číst? ptala jsem se jí v žertu. Ale ona ukázala na písmeno E a vedle něj udělala na strán­ce takový sladce ulepený otisk. E, řekla. Budeš na ni tak pyšný. Už běhá a směje se. Vůbec jsem si neuvědomila, jak rychle děti rostou. Kdy za námi přijedeš? Mileva.

Jeho pokoj byl příliš malý. Na knihy padal prach a ve světle tančil jakoby Brownovým pohybem. Einstein se šel ven projít. Svítilo slunce, nejen nad ním, ale i oslnivým odrazem o bělost­nou přikrývku nově napadaných závějí. Rampouchy na stře­chách se scvrkávaly tak rychle, že to bylo vidět pouhým okem, až se ulamovaly a padaly z okapů jako nože do hebkého sněhu. Mileva je knihomol jako ty, říkávala mu matka. Ty potřebuješ hospodyni. Potřebuješ ženu.

Einstein se s Milevou poznal v Curychu na Švýcarské federální polytechnice. Přijetí na školu bylo podmíněné náročnými zkouš­kami. Dokonce i Einstein při prvním pokusu propadl v oddílu všeobecných znalostí. Zničí ti život, tvrdila Einsteinovi matka. Žádná slušná rodina by ji nepřijala. Hlavně s ní nespi. Kdyby měla děcko, dostal by ses do pěkné kaše.

Není zcela jasné, co přesně Einsteinova matka proti Milevě namítala. Byla nespokojená, že má Mileva akademické ambice, a potom byla ještě nespokojenější, když Mileva dvakrát pohořela u závěrečných zkoušek a nezískala diplom.

Uplynulo pět dnů, než Einstein od Milevy dostal další zprávy.Mein Liebster. Pokud zrovna neleze na stůl v kuchyni, tak se klouže po zábradlí, stěžovala si Mileva. Nemůžu ji ani na minutu spustit z očí. Chtěla jsem Ti udělat její podobenku, jak jsi mě žádal, ale nikdy nevydrží nehnutě dost dlouho. Než za námi přijedeš, musíš se spokojit s mým popisem. Vlasy má tmavé a husté a vlnité. Má oči laně. Už vyrostla ze všeho oblečení, které jsem pro ni měla, a nosí běžné šaty a zástěru. Táta, táta, táta, opakuje. To je její nejmilejší slovo. Ano, povídám jí, táta přijede. Učím ji, jak posílat vzdušné po­libky. Učím ji tleskat. Tatínek přijede, volá, posílá pusinky a tleská. Tatínek má svou Lieserl moc rád!

Einstein měl svou Lieserl, kterou ještě ani nepoznal, opravdu rád. Měl rád i Milevu. Měl rád vědu. Měl rád hudbu. Řešil vě­decké záhady a při tom hrál na housle. Myslel na Lieserl, když řešil vědecké záhady. Láska je víra. Věda je víra. Einstein viděl, že jeho víra prochází zkouškou.

Věda se podobá umění, prohlásí Einstein později, ale není tomu tak. Umění je propojené s inspirací a praktickými zkuše­nostmi, ale pro vědce je praxe brzdou. Má jen pár let, v nichž se svou neposkvrněností životem vynalezne celý nový svět, ve kterém musí žít po zbytek svých dnů. Einstein nebude napořád tak mladý muž. Nemá všechen čas na světě.

BLACK GLASS © 1998 by Karen Joy Fowler

Translation © Petra Jelínková, 2017

Cover Design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0743-6

Miroslav Verner: Abúsír - V srdci pyramidových polí

V Egyptě je dnes okolo šedesáti vesnic, které se jmenují Abúsír, ale jen jedna z nich se může chlubit tím, že je archeologickou lokalitou prvořadého významu: ten Abúsír, u nějž leží pohřebiště, kterému vévodí pyramidy králů 5. dynastie. Třebaže leží v samém srdci proslulých pyramidových polí memfidské nekropole, zůstával Abúsír vždy na okraji archeologického zájmu a ve stínu svých slavnějších sousedů Sakkáry a Gízy. 

Archeologická expedice Českého (dříve Československého) egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zde působí od počátku 60. let minulého století. Poprvé sem přišla, aby zkoumala jedinou hrobku – Ptahšepsesovu mastabu. Od té doby se česká archeologická koncese podstatně rozšířila a dnes zaujímá plochu okolo dvou čtverečních kilometrů. Byly zde odkryty dříve neznámé pyramidy, chrámy, papyrové archivy, hrobky, šachtové komplexy a dokonce celé velké hřbitovy z různých období egyptských dějin a tyto objevy výrazně změnily pohled na dějiny starého Egypta zejména ve 3. a 1. tisíciletí př. Kr. 

Protože od vydání první české knihy o Abúsíru, která vyšla pod názvem Zapomenutí faraoni, ztracené pyramidy. Abúsír, uplynuly více než dvě desítky let, během nichž došlo k mnoha novým pozoruhodným objevům, snaží se předkládaná publikace přiblížit českým čtenářům současné výsledky výzkumu této významné lokality.

Vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z kapitoly Tajemství nedokončené pyramidy

Nejnižší stupeň jádra pyramidy částečně ponořený v písku a téměř splývající s okolním terénem byl dlouhou dobu jedním z archeologických tajemství abúsírského pohřebiště. Stavbu ležící jen několik desítek metrů jihozápadně od Neferirkareovy pyramidy připisovali někteří archeologové málo známému králi 5. dynastie Raneferefovi, zatímco jiní ji považovali za dílo ještě efemérnějšího vládce té doby Šepseskarea. Byli i tací, kdo se zdráhali majitele identifikovat vůbec. Všichni se však shodovali, že jde o nedokončenou stavbu pyramidy, opuštěnou krátce po zahájení, která nikdy nesloužila svému účelu: pohřbu krále. Vysloužila si jméno Nedokončená pyramida v Abúsíru a kromě

příležitostných návštěvníků tohoto zapadlého koutu memfidské nekropole se o ni nikdo nezajímal.

Dalším významným faktorem byla samotná poloha Nedokončené pyramidy na pohřebišti: bylo zjevné, že byla postavena jako třetí v řadě, po Sahureově a Neferirkareově, na základní ose pohřebiště mířící k Heliopoli.

Ale i bez toho se už před zahájením vlastního výzkumu dalo předpokládat, že patřila Neferirkareovu přímému nástupci, kterým za normálních okolností musel být jeho nejstarší syn. Všechny střípky nepřímým dokladů vedly k jedinému závěru, totiž že navzdory svému vzhledu a negativním výsledkům Borchardtových sondážních prací musela Nedokončená pyramida kdysi být skutečným královským hrobem, pravděpodobně Raneferefovým.

Když česká archeologická expedice Karlovy univerzity získala v roce 1976 koncesi, která umožňovala provádět vykopávky na rozlehlé ploše mezi Neferirkareovým pyramidovým komplexem a severní Sakkárou, dostala se Nedokončená pyramida do popředí jejího zájmu. Byly k tomu dobré důvody. Právě v té době publikovala Paule Posenerová-Kriégerová (1925–1996) v řadě Francouzského  orientálního ústavu v Káhiře komentované vydání papyrů Neferirkareova zádušního chrámu. Na jednom malém zlomku byla útržkovitá narážka na Raneferefův zádušní chrám a na zajištění dodávky pro Neferirkareův zádušní kult. Tato narážka nepřímo potvrzovala existenci Raneferefovy hrobky a zádušního chrámu kdesi v Abúsíru, velmi pravděpodobně nedaleko Neferirkareova komplexu.

Dokladem jiného druhu, ale také se vztahujícím k Raneferefovi, byl již zmíněný Ghazúliho blok se

scénou, na níž je zachycena Neferirkareova manželka Chentkaus II. a jejich syn Ranefer, „Re je krásný/dokonalý“.

Je více než pravděpodobné, že tento Ranefer je totožný s pozdějším králem Raneferefem, Neferirkareovým nástupcem. Čtení králova jména není zcela jednoznačné. Po nástupu na trůn si princ buď podržel své dosavadní jméno Ranefer, nebo mírně pozměnil jeho psaní, takže ho bylo možné číst také jako Raneferef, „Re je jeho krásou/dokonalostí“, což by lépe vyjadřovalo jeho status faraona (jak se např. domnívala Posenerová-Kriégerová).²⁴

²⁴ Čtení Raneferefova jména je velmi nejisté. Během výzkumu jeho pyramidového komplexu se podařilo shromáždit velké množství písemných dokumentů včetně dokladů různého psaní jeho trůnního jména. Celkem jde o čtyři varianty: Ponecháme-li stranou značku slunce označující boha Rea, zbytek jména tvoří trojkonzonantní značka nfr. Ta se může psát čtyřmi různými způsoby: buď samostatně, nebo s tzv. komplementárními znaky, a to buď jedním z nich – f či r, nebo oběma – fr. Varianta s pouze komplementárním znakem f jako jediná umožňuje dvojí výklad, buď Ranefer „Re je krásný/dokonalý“, nebo Raneferef „Re je jeho krásou/dokonalostí“.

Shodou okolností je právě psaní s komplementárním znakem f nejčastější. Posenerová-Kriégerová se přikláněla ke čtení Raneferef, a to je také v této knize používáno. Pro úplnost je třeba dodat, že v literatuře se toto jméno mnohdy objevuje i v podobě Neferefre, a v takovém případě je možná interpretace „Jeho krásou/dokonalostí je Re“ nebo „On je krásný/dokonalý Re“. To je však v rozporu s variantami psaní jména bez značky f.

Po pravdě je třeba říci, že problematika egyptských vlastních jmen je navzdory už dosaženým výsledkům stále předmětem diskusí a v jejich čtení dosud panuje značný chaos.

A na základě této pracovní hypotézy byl na konci sedmdesátých let 20. století zahájen výzkum s cílem tajemství Nedokončené pyramidy definitivně odhalit.

Prvním krokem na cestě k pochopení významu této stavby byl geofyzikální průzkum. Vzhledem k povaze terénu a složení nánosů byla z pestré škály geofyzikálních metod vybrána magnetometrie. Největší pozornost byla věnována písečné planině před východní stěnou, nijak se nelišící od okolní pouště. Výsledky byly rychlé, nepochybné a překvapivé. Ve zkoumaném prostoru se pod pískem jasně rýsovala stavba ze sušených cihel o základním obrysu ve tvaru písmene T, jenž je charakteristický pro zádušní chrámy 5. a 6. dynastie. Následné vykopávky, prováděné cíleně podle geofyzikálních měření, definitivně potvrdily existenci zádušního chrámu.

Brzy se ukázalo, že stavební komplex Nedokončené pyramidy byl skutečně hrobem faraona Raneferefa. Borchardt byl na počátku 20. století od tohoto objevu jen několik centimetrů. Nechtěl při svých vykopávkách Nedokončenou pyramidu úplně pominout, a tak se jako zkušený archeolog a odborník na pyramidy rozhodl vést sondu v otevřeném příkopu, který od severu směřoval ke středu památky. V případě funkční hrobky by se zde dala očekávat sestupná chodba vedoucí do pohřební

komory. Borchardt vykopal v písku a suti, které příkop vyplňovaly, několik metrů hlubokou sondu, ale

na chodbu nebo její zbytky nenarazil. Utvrdil se tak v přesvědčení, že má co do činění s hrubou, nedokončenou stavbou sestávající pouze z nejspodnějšího stupně jádra a že práce na pohřebním příbytku krále – předsíni a pohřební komoře – nebyly vůbec zahájeny.

Možná to byla chyba, možná pouhá náhoda, že Borchardt ve své sondě nepokračoval ještě alespoň hodinu. Snad jen o jediný metr níž by ho čekal objev, který by tak zkušeného archeologa přiměl, aby Nedokončenou pyramidu i její okolí důkladně prozkoumal. Dosáhl by totiž dna příkopu, kde se částečně ještě in situ nacházely obrovské bloky z červené žuly, z nichž byl konstruován portkulis, blokující přístupovou chodbu do pohřební komory. Z toho by mu bylo okamžitě jasné, že substruktura byla kdysi zcela dokončena, i když superstruktura nikoliv. Určitě by mu neunikl ani další objev, kurzivní nápis zaznamenaný černou barvou na bloku jádra, který obsahoval Raneferefovo jméno v kartuši, čímž určoval stavitele a majitele hrobky. Borchardtův unáhlený závěr nepochybně odsoudil Nedokončenou pyramidu k archeologickému zapomnění. A českému týmu poskytl příležitost jeho chybu o více než sedmdesát let později napravit.

Vykopávky v Raneferefově pyramidovém komplexu, který se jmenoval „Božská je moc (doslova duchovní síla) Raneferefova“, probíhaly s přestávkami po celá osmdesátá a devadesátá léta 20. století. Některé nečekané a v mnoha ohledech unikátní archeologické objevy přinesly zcela nový pohled na pyramidový komplex, technické aspekty jeho budování, status královské hrobky té doby, organizaci královského kultu a další.

Právě proto, že byla stavba nedokončená, naskytla se příležitost nahlédnout do jejího zákulisí a objasnit mnohé dříve nevysvětlené otázky týkající se stavby pyramid. Na druhé straně však opuštěné a pískem zaváté pozůstatky pyramidy přitahovaly celé generace zkušených starověkých, středověkých i moderních vykradačů hrobek.

© Miroslav Verner, 2017

ISBN 978-80-200-2700-9

Alison Weirová: Anna Boleynová - Králova posedlost

Ve druhém ze série zamýšlených románů o šesti tudorovských královnách představuje historička Alison Weirová Annu Boleynovou.

Anna se po letech strávených v královských palácích Francie a Burgundska vrací do Anglie, strhává na sebe pozornost anglického dvora a rozehrává hry dvorské lásky. Když ale král zavelí, veškeré hry končí. Anna má ducha i odvahu hodné koruny – a korunu chce také získat. Za každou cenu.

Alison Weirová líčí jednu z nejsenzačnějších epizod anglických dějin. Rozkrývá životní osudy odvážné a odhodlané ženy jdoucí neochvějně vstříc tragickému konci. Buďme připraveni na to, že všechno mohlo být jinak, než si myslíme.

Alison Weirová je autorkou řady historických studií, zejména hlavních aktérech a aktérkách tudorovské éry – Anně Boleynové se mj. věnovala v knihách Šest žen Jindřicha VIII. a Pád Anny Boleynové. Ale i ve svých románech se pečlivě drží historických pramenů. V doslovu ke knize říká: „Mohla bych napsat další knihu jenom o tom, jak jsem tento román rekonstruovala z historických pramenů.“ Zároveň ale dodává: „Na rozdíl od doby, kdy jsem ještě nepsala historické romány, mi vyprávění příběhu z Annina pohledu umožnilo vidět události z nového úhlu. Mám pocit, že lépe chápu, co z ní udělalo osobu, jakou byla, proč chovala takové nepřátelství vůči kardinálu Wolseymu a Thomasi Cromwellovi, co se pokazilo v jejím manželství s Jindřichem a proč se ke Kateřině Aragonské a princezně Marii chovala tak bezcitně. Tento přístup mi umožnil vykreslit ji v o něco sympatičtějším světle, než kdybych se jako historička musela držet jen dostupných pramenů a věrohodných dohadů.“

Knihu vydává nakladatelství BB/art v překladu Evy Křístkové. První kniha ze série Šest tudorovských královen - Kateřina Aragonská: Pravá královna – vyšla ve stejném nakladatelství a stejném překladu před rokem.

Ukázka z knihy:

Anna přibyla do Paříže jednoho studeného dne na počátku ledna – o několik týdnů později, než bylo plánováno. To zpoždění bylo frustrující. Na Hever dorazila po svízelné cestě, jen aby ke svému zklamání zjistila, že Mary už dávno odjela ke dvoru. Zdržení však bylo nutné, protože Anna, jíž se zaoblovala postava, začínala vyrůstat ze svého dvorského oblečení a matka rozhodla, že některé je třeba upravit a jiné nově ušít. Povolala tedy krejčího a paní Orchardovou, aby se pustili do práce a ona měla jistotu, že její dcera bude jako dvorní dáma francouzské královny jaksepatří ustrojena.

Přípravy Anniny nové garderoby se protáhly na měsíc a pak se zase zkazilo počasí a plavbu přes průliv znemožňovaly bouře, takže musela zůstat na Heveru i přes Vánoce. Stýskalo se jí po Nizozemí a měla vztek, že sestra si už užívá u francouzského dvora. Mary vypravili z domova právě včas, aby se mohla zúčastnit svatby královny Marie, která proběhla v zastoupení v Greenwichi, následného svatebního obřadu s králem Ludvíkem, jenž se konal v Abbeville, i slavnostního vjezdu královských novomanželů do Paříže.

Velmi jí chyběl George. Jeho ani otce doma nezastihla, protože sir Thomas mladíčka už před Vánoci odvedl ke dvoru v naději, že ho král přijme jako páže. Její starší bratři se sice z Penshurstu a z Oxfordu vrátili na svátky domů, ale každý z nich žil v jiném světě, vzdáleném od toho jejího, a jejich přítomnost jí tak nebyla žádnou útěchou.

Velmi se jí proto ulevilo, když na svatého Štěpána roztáhla závěsy a viděla, že se vítr utišil. Teď už zbývalo jen zabalit si všechny věci a připravit se na cestu.

Za doprovod jí určili bratra Henryho, jemuž říkali Hal, a dva podkoní z Heveru, kteří dostali na starost vůz s jejími zavazadly.

Nyní tedy byla konečně v Paříži, nádherném městě plném příležitostí. Jak tak s Henrym ujížděli po levém břehu Seiny za průvodcem, jehož si najali, aby je zavedl na místo určení, uviděli před sebou ostrov Île de la Cité s jeho královským palácem plným věžiček a nebetyčnou Sainte-Chapelle i mohutné věže Chrámu Matky boží, jejichž kamenné zdi byly vymalovány jasnými barvami. Veliké zvony katedrály chmurně vyzváněly a ozvěnou jim zněly zvony mnoha dalších kostelů ve městě.

„Zřejmě zemřel někdo důležitý,“ poznamenal Hal a jeho snědá tvář se složila do úšklebku.

Paříž se rozrostla daleko za původní kamenné hradby, ale když vjeli do starého města, Anna cítila, jak tady vše útočí na její smysly, neboť ulice byly přecpané, hlučné a páchnoucí. Nakrčila nos a snažila se dýchat ústy. Klestili si cestu mezi zástupy lidí, kteří byli – jak se zdálo – všichni velmi rozrušení. Když zajeli za jeden roh, spatřili procesí kněží v černých hábitech.

„Něco se určitě děje,“ poznamenal Hal.

Před nimi se vypínaly do výše věže královského paláce Louvru, ale ten nebyl jejich cílem. Když se blížili k Paříži, poradili jim, ať pokračují směrem na jih k Hôtel des Tournelles. Tam prý najdou dvůr. Anna už se nemohla dočkat, až tam budou. Když však dorazili na místo, byl majestátní palác opuštěný a měl zavřené okenice.

Hal zamířil k vrátnému, který postával v bráně.

„Sídlí tady dvůr?“ zeptal se.

„Vy jste to neslyšel?“ opáčil muž. „Král zemřel. Dvůr se odstěhoval.“

Ta novina Annu šokovala. Hal na ni zaraženě pohlédl.

„Kde je královna?“ zeptal se vrátného.

„Odebrala se do ústraní v Hôtel de Cluny na druhém břehu řeky.“ Muž ukázal přes vodu a odvrátil se.

„To je mi líto, sestřičko,“ otočil se Hal k Anně s účastí.

Anně se sevřel žaludek. „Modlím se, ať mě nepošlou zpátky domů. I ovdovělá královna potřebuje dvorní dámy. Zajímalo by mě, co se králi stalo.“

„To nám Mary určitě poví,“ řekl jí bratr. A tak se Anna zcela netradičně těšila na setkání se sestrou.

Hôtel de Cluny byl malý středověký palác s módní klasickou architektonickou výzdobou. Zavedli je do hovorny, jako kdyby přijeli někam do kláštera, a vskutku tady vládlo ovzduší pokorné zbožnosti a ticha. Vším tu prostupoval hluboký klid. Ruch a shon v ulicích jako by náležely do jiného světa.

Ve dveřích se objevila mladá žena. Anně trvalo jen okamžik, než v ní poznala Mary, která za těch devatenáct měsíců, co se neviděly, rozkvetla do krásy. Měla dokonale oválnou tvář a okrouhlý čepec pěkně ladil s její jemnou pletí i tmavými vlasy.

Mary k nim vztáhla ruce. „Díkybohu, že jste tady,“ zvolala, zatímco ji Hal objímal. Pak se otočila k Anně a políbila ji po francouzském způsobu na obě líce. „Ty jsi ale vyrostla, sestřičko! Už je z tebe dáma. Ach, ani nevíte, jak se mi ulevilo, že vás oba vidím. Ale ty, Hale, tu nemůžeš zůstat dlouho. Tohle je teď ženský dům. K Její Výsosti se nyní nesmí přiblížit žádný muž.“ Ušklíbla se. „Musí setrvat čtyřicet dnů v ústraní, dokud nebude jasné, zda není enceinte a nečeká královo dítě. To by pěkně rozvířilo místní vody, na to můžete vzít jed.“

„Pověz nám, co se stalo,“ vyzval ji Hal.

„Král zemřel na Nový rok. Říká se, že ho prý Její Výsost uštvala, když ho nutila konat zázraky v manželském loži, ale to není pravda. Byl nemocný a ona se o něho obětavě starala. Po pravdě řečeno odmítal dát na rady svých lékařů a jedl jídla, která jeho dně nesvědčila. Nakonec u něj vyvolala záchvat zvracení, který ho zabil. Když to oznámili královně Marii, omdlela. Měli jsme všichni co dělat, abychom ji vzkřísili a poskytli jí útěchu. Byla velmi rozrušená.“

„A je enceinte?“ chtěl vědět Hal, který očividně zdědil otcův zájem o dynastické záležitosti.

„Ještě je příliš brzy na to, abychom to s jistotou věděli, ale myslím, že ne.“

„Pak se tedy stane králem Ludvíkův bratranec, dauphin František.“

„Chová se, jako by už tím králem byl,“ ušklíbla se Mary.

„Chápu, proč by oznámení o královnině těhotenství způsobilo potíže,“ poznamenala Anna.

Mary se posadila na lavici. „Je to ještě složitější. Dauphinovi se velmi nelíbilo, už když si král Ludvík naši princeznu bral, protože viděl, jak se mu šance na korunu rozplývá před očima. Nechal je dokonce špehovat v manželském loži, aby zjistil, zda Ludvík ještě dokáže zplodit děti. Pak ale – chápejte, je to člověk, který přemýšlí poklopcem – začal nepokrytě projevovat zájem o královnu Marii, aniž se staral, co tomu řekne král Ludvík. Ona sama ho nijak nepovzbuzovala, protože mu nevěří a nemá ho ráda. Měli jste ale slyšet ty klepy, které se tu rozbujely. Proslýchalo se také, že to Františkovi nakukala jeho matka, madam Louisa. Je stejně ctižádostivá jako on a už se vidí, jak jako králova matka vládne Francii.“

„Zdá se, že dauphin je hotový ďábel!“

„To je, a jestli se dozví, že jsi tu byl, Hale, udělá z toho skandál. Musíš jít. Nesmíme královnu kompromitovat.“

Hal vstal. „Pak tedy půjdu, drahé sestry. Na začátek druhého trimestru už musím být doma v Anglii, i když jsem doufal, že tu předtím s vámi oběma ještě nějaký čas pobudu.“

Rozloučili se, a když Hal vyrazil hledat svého koně, vzala Mary Annu za královnou.

„Varuji tě, vládne tam velmi ponurá nálada,“ řekla. „Já bych teď ale ze služeb té ubohé, nešťastné paní neodešla. Díkybohu, že jí dovolili ponechat si její anglické sloužící – či lépe řečeno ty z nás, které po jejím příjezdu do Francie neposlali zpátky domů.“

Anna poklesla na duchu. Jak by si přála být zpátky u regentčina dvora! Stačilo, když odtamtud musela odejít, ale ocitnout se v domě smutku bylo stokrát horší.

„Moje šaty!“ vyhrkla zničehonic s pohledem upřeným na svoje sukně. Měla na sobě temně rudé damaškové roucho, které si vzala v očekávání, že bude představena královně. „Teď nejsou vhodné.“

„Můžeš se převléct později,“ řekla Mary. „Doufám, že máš nějaké černé.“

Zavedla Annu do předpokoje, otevřela další dveře a rozhrnula těžké závěsy. V místnosti za nimi vládla tma, třebaže venku byl bílý den. Jediným osvětlením tu byl mihotavý svit svící. Když Anniny oči uvykly hlubokému šeru, uviděla, že okna kryjí těžké závěsy, jež nepropouštějí žádné světlo, a že i stěny a velké smuteční lože, jež celému prostoru vévodí, jsou ověšeny černou látkou. Bylo to tu jako v hrobce.

Na loži spočívala přízračně bledá postava oděná do objemného šatu s bílou rouškou a čepcem podobným těm, jaké nosí jeptišky. Okolo ní sedělo několik černě oblečených dvorních dam a jedna starší, velmi vybraně oděná šlechtična, což musela být dame d’honneur, která jim všem velela. Teď se dívala, jak se Anna hluboce uklání.

Královna Marie se zvedla na lokti a chvíli si svou novou dvorní dámu prohlížela. Měla krásné jemné rysy, zelené oči, lehce našpulené rty a čistou pleť jako její bratr, král Jindřich. Zpod čepce jí vyklouzl pramínek ryšavých vlasů. Vypadala mladší než na svých osmnáct let. Teď zvedla útlou dětskou ručku a natáhla ji k políbení.

„Vy jste určitě slečna Anna Boleynová,“ pronesla anglicky. „Vidím tu rodinnou podobu.“ Usmála se. „Vítejte. Lituji, že vás přijímám za tak smutných okolností.“

„Já zase lituji tragické ztráty, která Vaše Veličenstvo postihla,“ řekla Anna.

Královna se ušklíbla. „Děkuji. Ztratit laskavého manžela je samo o sobě dost zlé, i kdybych nádavkem k tomu nemusela být na čtyřicet dní zavřená do tohoto žaláře! Jak se vám líbí můj deuil blanc? Francouzské královny tradičně nosí bílý smutek. K čertu s ním, vypadám v něm jako jeptiška! A taky si tak připadám.“ Dame d’honneur na ni nepřestávala laskavě hledět. Očividně nerozuměla ani slovo anglicky.

„Nemohla by si Vaše Výsost obléknout v soukromí něco jiného?“ otázala se Anna.

Marie se posupně zasmála. „Vaše smělost mi imponuje, slečno Anno! Ale neodvažuji se toho. Ne když má madam Louisa ve zvyku vpadnout sem bez ohlášení v kteroukoli denní i noční hodinu. Navíc by to bylo nezdvořilé vůči mému zesnulému choti.“ Chviličku vypadala, že se snad rozpláče. „Král Ludvík byl ke mně velmi laskavý. Chybí mi.“ Tvář se jí opět rozjasnila. „Jistě jste ráda, že budete opět se svou sestrou.“

Anna přikývla. Byla to pravda, ačkoli věděla, že nebude trvat dlouho a mezi ní a Mary znovu zavládne žárlivost a zloba. Vždycky to tak bylo. Cítila, jak se na ni sestra dívá.

„Máme štěstí, že můžeme Vaší Výsosti sloužit společně,“ řekla.

„Ale smůlu, že zrovna na takovém místě,“ povzdechla si královna Marie.

„Ach, jak se ten čas vleče! Kéž bych už měla ty týdny za sebou.“

Anna po tom teď už toužila také. Přesto neměla na vybranou. Musela zaujmout své místo po boku ostatních dvorních dam a sloužit své nové paní.

Brzy zjistila, že některé z dívek jsou v jejím věku a velmi vtipné, což činilo život o poznání snesitelnějším. Podléhaly dame d’honneur, která se jmenovala madam d’Aumont. Anna se brzy dozvěděla, že tato žena má skvělé konexe. Svého času sloužila svaté královně Janě z Valois, zapuzené první manželce krále Ludvíka, a provdala se za jednoho z jeho nejdůvěryhodnějších pánů.

Bylo těžké nesrovnávat mladou královnu Marii s regentkou Markétou. Zdálo se, že je to laskavá dívka s trochu potměšilým smyslem pro humor a přirozeně veselou povahou, ale neměla nic z regentčiných intelektuálních zájmů.

Král František – protože se tak už sám tituloval – navštěvoval královnu každý den. Byl přesně takový, jakého si jej Anna představovala – vysoký, tmavovlasý a černooký, rozverný a chlípný. Kdykoli se na ni podíval – a vůbec na kteroukoli z dam –, bylo to, jako by ji svlékal očima. Pohled měl necudný,

nos ďábelský a rty smyslné. Jeho zájmu neunikla žádná žena, ať dáma, nebo služebná, a Anna musela stát a tvářit se potěšeně, kdykoli ji vzal za bradu a řekl jí, že je okouzlující, přičemž hned vzápětí sklouzl očima k oblinám jejích ňader. Přesto si musela přiznat, že je na něm cosi přitažlivého, co by mohlo přivést do neštěstí leckterou důvěřivou dámu. Ne však ji!

Královniny dámy doslova hýřily klípky o králi Františkovi a Marie, jak si Anna všimla, je nijak neokřikovala. Naopak se do jejich hovorů škodolibě zapojovala s vědomím, že jí madam d’Aumont nerozumí.

„Prý je hodně na ženy,“ zasmála se světlooká lady Elizabeth Greyová, sestra markýzy z Dorsetu. Hezká Florence Hastingsová se celá začervenala.

„Pokládá děvkaření za stejně zábavné jako lov,“ vložila se do hovoru královna Marie.

„Lidé o něm říkají, že má svou vlastní petite bande kurtizán a pije z mnoha pramenů,“ ušklíbla se Mary Boleynová.

„Proslýchá se,“ ozvala se tiše Mary Fiennesová se zlomyslným úsměškem, „že má ve svých palácích špehovací dírky a tajné dveře, aby mohl pozorovat ženy, jak se převlékají nebo jak se milují.“

Tato poznámka vyvolala bouři veselí. Annu by zajímalo, zda královna ví, že František ji a Ludvíka špehoval.

Mary si na dané téma ještě přisadila. „Někde jsem četla, že se Alexandr Veliký zajímal o ženy, jen když zrovna neměl k vyřizování žádné státní záležitosti – ale král František řeší státní záležitosti, až když nejsou v dohledu žádné ženy!“ Ozvaly se další salvy smíchu.

„Bůh nechť se smiluje nad jeho novomanželkou,“ zachvěla se královna Marie. „Víte, že se loni oženil s dcerou krále Ludvíka Klaudií? Ta s ním ale jistě nemůže držet krok, chudinka zmrzačená.“

Všem bylo jasné, že hlavním předmětem Františkova zájmu je momentálně mladá královna Marie. Jeho neutuchající starost o její zdraví však byla pouze průhlednou záminkou, jak se jí vyptávat na něco, na co by se jí při troše slušnosti ptát neměl. Jeho matka byla stejně neomalená – přepadala mladou vdovu ležící ve ztemnělé komnatě a kladla jí dotěrné otázky. Člověk jim to samozřejmě nemohl mít za zlé, protože věc tak zásadní, jakou by bylo královnino těhotenství, mohla zvrátit všechny Františkovy naděje, že si udrží korunu, po níž tak prahl.

„Moc ráda bych viděla, jak by se tvářil, kdybych mu řekla, že jsem samodruhá,“ řekla královna Marie po jednom takovém dalším výslechu. Čtverácký rys její povahy vyplouval stále zřetelněji na povrch a jednoho dne neodolala pokušení a svěřila se Františkovi, že má nepřekonatelnou chuť na třešně. „Bohužel teď zrovna není jejich sezona,“ postěžovala si, „takže se bez nich budu muset obejít. Ještě nikdy v životě jsem ale po něčem tak netoužila.“ Anně, která měla právě službu, dalo hodně práce, aby zachovala vážnou tvář, zvlášť když uviděla to zděšení v králově obličeji. Zároveň jí však neuniklo, jak se mu hned v příštím okamžiku zle zablýsklo v očích.

„Královna zašla příliš daleko,“ svěřila se později sestře. „Zdá se, že král by jí opravdu dokázal být nebezpečný, kdyby ho vyprovokovala.“

„Myslím, že Marie si neuvědomuje, jak riskantní by mohlo být zkřížit mu plány,“ souhlasila Mary. „Dodnes se tu vypráví o jedné francouzské královně, která si vodila milence, a když ji odhalili, zavřeli ji do vězení a tam ji zardousili.“

Anna se zachvěla. „Nikdy svou paní nesmíme nechat ani na okamžik samotnou. A musíme varovat ostatní.“ Všechny dámy včetně madam d’Aumont se shodly na tom, že od nynějška budou u královny vždy přinejmenším čtyři z nich.

František nepřestával docházet do černé komnaty a vůbec mu nevadilo, že jeho návštěvy jsou královně čím dál nepříjemnější.

„Už toho mám dost,“ rozzuřila se jednou poté, co jeho otázky nabyly příliš osobního rázu.

„Co bude Vaše Výsost dělat?“ otázala se dame d’honneur. Chování jejího královského pána ji očividně uvádělo do rozpaků, ale bála se, aby ho neurazila.

„Skoncujme s těmi jeho nesmysly,“ prohlásila Marie.

Následujícího dne poslala za králem sloužícího s prosbou, aby ji navštívil.

Přišel okamžitě a Anna byla u toho, když se setkali.

„Sire,“ pronesla královna, „mých čtyřicet dnů v ústraní se chýlí ke konci a já vám s potěšením oznamuji, že jste jediným a nezpochybnitelným králem Francie.“

Ve Františkových cynických očích zasvitlo. Chytil Marii za ruku a vroucně ji políbil. „To je ta nejtoužebněji očekávaná zpráva, jakou jsem kdy vyslechl, a je o to vítanější, že mi sděluje nejen to, že se stanu králem, ale i skutečnost, že dáma, kterou obdivuji víc než všechny ostatní, je volná. Marie…,“ vždycky ji oslovoval francouzskou podobou jejího jména, „… tohle není život pro vás. Jste krásná a jako stvořená pro milování. K čemu spát v této smutné posteli, když vás mohu dát unést do té své?“

Annu Františkova smělost šokovala. U regentčina dvora by se nic takového netrpělo.

Královnu ta slova pobouřila. „Sire, v radosti nad svým štěstím jste zřejmě dočista zapomněl, že jsem rodem princezna a ještě stále truchlím po svém manželovi.“

„Dovolte, abych vás utěšil,“ naléhal. „Dovolte, abych vám pomohl zapomenout na vaši smutnou ztrátu.“

„To je od vás milé, ale mou povinností je truchlit v klidu a pokoji.“

Nedbal toho. „Pozdvihl bych vás nade všechny ostatní dámy, jak si díky své kráse a urozenosti zasloužíte,“ prohlásil a položil si ruku na srdce.

„A co vaše okouzlující manželka, která je teď francouzskou královnou místo mě?“

„Ma chère, takové věci se dají zařídit. Francouzská koruna by se lépe vyjímala na vaší zlaté hlavě, jak mohli všichni vidět. Klaudie měla být raději jeptiškou.“

„Ona vás miluje, sire. Sama mi to řekla. A čeká s vámi dítě.“ Mariino upřímné zděšení začínalo být zřejmé i podle ostřejšího tónu jejího hlasu a nervózní gestikulace.

„Papežové už byli v minulosti vstřícní,“ opáčil František. Zdálo se, že její odpor ho nijak nevyvádí z míry. „Povězte, že mohu doufat.“

„Běda, sire, nemohu souhlasit s ničím, co by poškodilo mou pověst nebo ublížilo té nebohé, bezúhonné paní. A teď bych uvítala, kdybyste odešel a nechal mě odpočívat…“

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Copyright © 2017 Alison Weir

Z anglického originálu Six Tudor Queens. Anne Boleyn. A Kings Obsession (First published by Headline Review, Great Britain, 2017) přeložila © 2017 Eva Křístková

ISBN 978-80-7507-715-8