Jürgen Sarnowsky: Objevování světa. Od Marka Pola po Humboldta

Cestování, objevování nových zemí a neznámých míst patří k lidským dějinám odpradávna. Kniha Jürgena Sarnowského přibližuje objevitelské cesty evropských cestovatelů od pozdního středověku až po počátek moderní éry. V této době, před velkými objevnými cestami moderní doby, expanze evropských zemí teprve začínala. Pozdní středověk byl obdobím velké mobility, značná část tehdejších obyvatel byla v pohybu po pozemních i vodních cestách. V tomto dynamickém období sledujeme cesty benátských a janovských kupců, poutníků, misionářů a dobrodruhů zlákaných bohatstvím a divy Asie. Po nich přicházejí na řadu portugalští, španělští, nizozemští a angličtí mořeplavci a objevitelé, a v jejich stopách konkvistadoři, misionáři a kolonizátoři. Záběr knihy je skutečně široký: plavby podél pobřeží Afriky, pronikání do Indie, objev „Indií“ na západ od evropského světa, první obeplutí světa i pátrání po tajemném jižním kontinentu, Japonsko uzavírající se západnímu světu i hledání cesty Severním ledovým oceánem. Sarnowsky nabízí nejen líčení známých i méně známých objevitelských cest, ale ve světle dobových cestovních deníků, cestopisů a kronik nabízí také pohled do neméně fascinujícího vnitřního světa tehdejších obyvatel Evropy, jejich představ, snů a fantazií.

Jürgen Sarnowsky je profesorem středověkých dějin na hamburské univerzitě. Zabývá se sociálními a hospodářskými dějinami středověku, dějinami měst, duchovními dějinami, křížovými válkami a poutnictvím, dějinami obchodu, středověkým dějepisectvím a přírodní filosofií. Je mimo jiné autorem monografie o středověké Anglii (England im Mittelalter, 2002). Zvláštní pozornost věnuje rytířským řádům středověku, především johanitům a německým rytířům, jimž věnoval dvě monografie (Die Johanniter, 2011 a Der Deutsche Orden, 2. vydání 2012). Je členem několika historických společností.

Knihu Objevování světa vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Dobrodruzi v Přední Asii, Indii a v jihovýchodní Asii

Od sklonku 14. století přibývají zprávy jednotlivých cestovatelů, kteří se na cestu do Asie nevydávali nebo nemuseli vydávat s nábo­ženským posláním. Příklad jejich často dobrodružných osudů nabí­zí Hans Schiltberger, jenž patrně pocházel z bavorské šlechtické rodiny a jako mladík padl v roce 1396 po porážce křižáckého voj­ska u Nikopole na Dunaji do osmanského zajetí. Po nepodařeném pokusu o útěk se musel zúčastnit řady tažení ve službách sultána Bajezida I., která jej zavedla mimo jiné i do Egypta. Přítomen byl též porážce, již Bajezid utrpěl od Tamerlánových vojsk u Ankary v roce 1402, a opět měl štěstí v neštěstí. Padl do mongolského zajetí a jako vojenský otrok byl nejprve za Tamerlána, poté za jeho nástup­ců nasazen v Iráku a Ázerbajdžánu, nakonec dvěma chány ve Zlaté hordě. Když se konečně roku 1427 dostal na svobodu, napsal hojně čtený „cestopis“. Části zeměpisných líčení sice převzal ze starších děl, v neposlední řadě z Mandevilla, ani neviděl na vlastní oči vše, co popisoval, uvedl v něm však mnoho vlastních postřehů. Píše napří­klad o křesťanech v centrální Asii, které na víru obrátili františkáni, a o jejich Otčenáši v „tartarské“ řeči (Hans Schiltbergers Reisebuch, str. 38), líčí ukrutnosti válek i mongolského panství v jižním Rus­ku a vykreslením Tamerlána jako bezuzdného a ukrutného panov­níka – zejména v zacházení s protivníky – potvrzuje stereotypy o Mongolech.

Přesto se zdálo, že Tamerlánův vzestup dává Západu možnost získat nového spojence proti osmanské říši. Proto se také král Jin­dřich III. Kastilský snažil získat bližší informace o dění. A tak se stalo, že bitvě u Ankary byli přítomni kastilští vyslanci. Tamerlán je vlídně přijal a sám vyslal poselstvo na Západ s bohatými dary pro Jindřicha III. Kastilský král a jeho rádcové chtěli tento vztah upevnit a zvědět více o Tamerlánových úmyslech. A proto na jaře 1403 vyslali královského komořího Ruye Gonzáleze de Clavijo,

dominikána Alfonsa Páeze de Santa María a další, kteří pak byli na cestách skoro po tři roky. Už cesta z Cádizu přes Trapezunt do Samarkandu se protáhla na více než patnáct měsíců, protože výprava se delší dobu zdržela v Konstantinopoli a protože vyslanci už nezastihli rychle postupujícího vládce v Sýrii ani v Persii. Zpá­teční cesta probíhala podobně, s nuceným šestiměsíčním pobytem v Tabrízu, hospodářském centru Persie.

Clavijova a Páezova zpráva obsahuje informace o geografii a o životě ve městech, o hospodářství procestovaných krajů i o Tamerlánovi a dějinách jeho říše. Také zde se opět potvrzují stereoty­py, například v líčení nekonečných pitek Mongolů, jež nesměl opus­tit nikdo střízlivý – obzvláště obtížné pro Clavija, který alkohol striktně odmítal –, i ve zprávě o Tamerlánových ukrutnostech, jako o nechvalně proslulých pyramidách z lebek jeho nepřátel. Zároveň lze ve zprávě najít mnoho přesných a zajímavých postřehů. Kromě přepychu Tamerlánova dvora obdivovali vyslanci impozantní stav­by, jako mešitu a palác v Tamerlánově rodném městě Keši (Šachri­zabz v dnešním Uzbekistánu) a stavby v jeho sídle v Samarkandu. Všímali si i dynastických zmatků. Tamerlánovo vážné onemocnění v listopadu 1404 je přinutilo k odjezdu a po jeho smrti je konflikty mezi početnými dědici zdržely v Tabrízu. Poměry v Přední Asii byly rozvráceny a kontakty a obchod se za probíhajících změn ztížily.

Přesto zejména italští kupci stále znovu usilovali o přímé kon­takty s Asií, jaké existovaly už ve 13. a 14. století. Kromě mnoha, o nichž se nedochovala žádná svědectví nebo jen velice málo, je třeba zmínit jednoho benátského kupce, a to Niccola de’ Conti­ho, který podle vlastních slov strávil na Předním východě a v Indii asi pětadvacet let. Vzhledem k tomu, že na cestách pro bezpeč­nost svou a své rodiny – pojal za ženu Indku – musel přestoupit na islám, žádal po návratu v roce 1439 u papeže Evžena IV. rozhře­šení. Zřejmě při této příležitosti se seznámil s humanistou Poggiem Bracciolinim, jenž jeho zprávu začlenil do svého díla o proměnli­vosti lidských osudů (De varietate fortunae) a literárně zpracoval.   

Niccolò přicestoval jako mladý muž kolem roku 1414 kvůli obcho­dům za svým otcem do Damašku. Obeznámil se s orientálními poměry a naučil se arabsky, poté se s úmyslem zapojit se přímo do lukrativního obchodu s Indií vydal s karavanou do Bagdádu a nakonec přes Eufrat a Perský záliv dorazil na Malabarské pobře­ží. I když z jeho zprávy nelze vyvodit jednoznačné závěry, zjevně jej to táhlo do ještě vzdálenějších končin. Jako první známý Evropan procestoval hinduistickou Vidžajanagárskou říši v jižní Indii, plul po Ganze a dostal se až na Jávu, možná i na Borneo. Jeho v podstatě chronologická cestopisná zpráva je doplněna geografií Indie. Zde zpravuje nejen o výrobcích různých regionů, ale i o náboženských zvycích – jako upalování vdov –, o vztazích mezi pohlavími, počí­tání času a mincovních poměrech.

Mezi evropské kupce, které přitahovala Indie, patřil také Rus Afanasij Nikitin, jenž mezi roky 1466 –1468, čtvrt století po Con­tiho návratu, vyrazil ze svého rodného města Tveru. Po Volze a přes Kaspické moře se dostal do Persie, tam pobyl asi rok, poté pokračo­val přes Hormuz do Indie – do muslimských dakšinských (dekán­ských) sultanátů a z přístavu Chaul do Gólkondy. Po třech letech v Indii se přes Maskat, Trapezunt a Krym vrátil do Ruska, ale cestou do Tveru v roce 1475 zemřel. Jeho deník nabízí mimo jiné samo­statné postřehy o hinduismu, buddhismu a islámu, přičemž Nikitin jako ruský pravoslavný věřící i během této cesty zachovával nábo­ženské svátky své církve.

Zcela jinou kombinaci motivů vidíme u prvního skutečného dobrodruha mezi pozdně středověkými dálkovými cestovateli. Byl to Bolognan Ludovico de Varthema, původně zřejmě voják. Patrně koncem roku 1502 opustil Evropu trasou, již volili převážně kupci, ale i poutníci do Jeruzaléma, a to přes Alexandrii a Káhiru do Sýrie. Potom na jeho cestě došlo k nečekanému zvratu. V Damašku se připojil k oddílu mamlúků, příslušníků vládnoucí vojenské elity, kteří provázeli muslimské poutníky do Mekky. To předpokládalo vysokou míru maskování a přinejmenším úspěšně předstíranou konverzi, i když se mamlúkové rekrutovali mimo jiné z Evropanů obrácených na islám. Tímto způsobem se po různých dobrodruž­stvích dostal do Mekky, již pak jako první Evropan zevrubně a rea­listicky popsal.

To však Varthemovi nestačilo, pojal úmysl cestovat i do Indie. Pokračoval do Adenu, kde ho považovali za křesťanského zvěda a uvěznili. Historka o vysvobození za pomoci sultánky, která se do něj zamilovala, patří bezpochyby do říše literární fikce. Totéž lze soudit i o jeho trase: Varthema tvrdí, že cestoval do Indie dva­krát po sobě, nejdřív přes Somálsko, poté po návratu do Hormuzu a Maskatu přes Persii. Není jasné, proč takovou „odbočku“ začlenil; možná chtěl zastřít nějaké události na Arabském poloostrově, jež mu nebyly příjemné. Do Persie se nikdy nedostal, to v udávaném časovém období nebylo možné. Pravděpodobněji dorazil v letech 1504 nebo 1505 na ostrov Díu, odtud pokračoval přes Gou k Mala­barskému pobřeží do Kalikutu a Kannúru. Persie mu slouží přede­vším k tomu, aby do svého líčení uvedl přítele, perského kupce, se kterým údajně směřoval do dalších a dalších cílů. Onen přítel byl muslim, to znamená, že Varthema se vydával za muslima i při této části cesty.

Z jižní Indie se pak podle svých slov plavil na Cejlon, do Tena­serimu v dnešní Barmě, Pegu, Bengálska, Malakky, na Jávu, Sumat­ru a dokonce na Bandské ostrovy a Moluky. Udávané časy jsou však nepříliš věrohodné, protože vůbec neberou v potaz vliv monzuno­vých větrů. Leccos převzal z antické literatury, například zkazku o pojídání starých lidí na Jávě nebo údajné upalování vdov v Tena­serimu. Přestože se Varthema z jižní Indie už dál nedostal, i tak je jeho cesta působivá. Varthemovo maskování ale nešlo trvale udržet. V Kannúru se proto uchýlil k Portugalcům, kteří tou dobou už byli v jižní Indii masivně přítomni, a musel opustit dva Italy, jež přijal do služeb vládce Kannúru, aby mu vyrobili děla. Varthema se zúčast­nil námořní bitvy u Kannúru, poté jako faktor vstoupil v Kóčinu do portugalských služeb, kde ho místokrál Francisco de Almeida pasoval na rytíře, a nakonec se roku 1508 vrátil přes Afriku do Evro­py. Podal zprávu portugalskému králi a benátskému senátu a v roce 1510 ji vydal italsky tiskem. Následovaly četné překlady a setkaly se se značným ohlasem.

Varthemou je dosaženo nové epochy, epochy portugalské expan­ze do Indie a jihovýchodní Asie. Rychlé a značné rozšíření jeho zprávy svědčí o živém zájmu o objevy. Jestliže už zájem o zprávy poutníků a misionářů přesahoval náboženský rozměr, v 15. století tento trend sílil. Na významu nabývaly komerční a politické aspek­ty. K doplnění nebo opravě tradovaných geografických znalostí se rovněž využívaly nové informační zdroje. S tím se pojily, především na jihozápadě Evropy, systematické snahy o hledání nových cest do Asie a o poznávání nových zemí.

Jürgen Sarnovsky

Die Erkundung der Welt.

Die grossen Entdeckungsreisen von Marco Polo bis Humboldt

Copyright © Verlag C.H.Beck oHG, München 2016

Translation © Jan Hlavička, 2017

ISBN 978-80-7429-816-5

Jonathan Franzen: Purity

Pip Tylerová má neuspokojivou, špatně placenou práci, bydlí v anarchistickém squatu, splácí obrovskou studentskou půjčku a nemá tušení, kdo vlastně je. Ví, že se ve skutečnosti jmenuje Purity, ale matka jí odmítá prozradit totožnost jejího otce i své vlastní pravé jméno, dokonce jí nechce ani říct, kdy se narodila. Andreas Wolf je charismatický provokatér původem z bývalého východního Německa, který založil v Bolívii organizaci podobnou WikiLeaks. Leila Helouová je americká novinářka libanonského původu provdaná za stárnoucího invalidního spisovatele. Pracuje pro internetový deník, jehož provozovatelem a majitelem je Tom Aberant – Leilin milenec... Vztahy mezi hlavními postavami jsou zastřené nesčetnými tajemstvími a odkrývají se jen nesmírně pomalu. Mladistvý idealismus, nevinnost a věrnost se střetávají se složitým předivem lží, manipulací, špionáží a vraždou.

Jonathan Franzen (1959) je americký spisovatel, esejista a překladatel. Za svůj román Rozhřešení (česky Ikar 2004) získal americkou Národní knižní cenu a několik dalších ocenění. Podobného uznání se dočkal i román Svoboda (česky Argo 2013), díky němuž se Franzen objevil na titulní straně časopisu Time s titulkem „Velký americký spisovatel“. Franzen rovněž pravidelně píše pro New Yorker, je autorem řady esejů a kritických statí.

„Franzen je možná nejlepší současný americký spisovatel. Zcela jistě je nejvíc veřejně exponovaný, a to nejen díky tomu, že zaujal i Oprah Winfreyovou a že kraluje žebříčkům bestsellerů — i když obojí samozřejmě hraje svou roli — ale i proto, že jako všichni velcí spisovatelé minulosti, i on nás dokáže přesvědčit, že ve svých textech odhaluje pravou tvář světa, v němž žijeme. Dobrý spisovatel se vždycky snaží očistit svou prózu od všemožných klišé. Ale jen geniální spisovatel jim dokáže vrátit jejich původní sílu a význam.“ Tolik o knize historik a publicista Sam Tanenhaus v recenzi pro magazín The New Republic.

V českém překladu vydává Purity nakladatelství Kniha Zlín, které ji zařadilo do edice Fleet.

Ukázka z knihy:

Za rozbřesku ji vzbudily hlad a žízeň. Se smysly zbystřenými nutností po­čínat si nenápadně se rychle převlékla, zabalila si batoh a odkradla se dolů do kuchyně. Měla jedinou touhu: nepotkat Stephena, nejlépe už nikdy v životě, a i když Stephen rozhodně nebyl ranní ptáče, Pip se ani nezastavila, aby něco snědla, prostě jen namátkou popadla nějaké potraviny a nacpala si je do bato­hu. Pak vypila tři sklenice vody a zapadla do koupelny. Když vyšla ven, stál ve vstupní chodbě Dreyfuss, oblečený do své teplákové soupravy na spaní.

„Koukám, že už je ti líp,“ podotkl.

„Jo, měla jsem včera nějaký břichabol.“

„Myslel jsem, že ve středu si vždycky můžeš přispat. A ty tady přitom strašíš už ve čtvrt na sedm.“

„No jo, musím si nahradit ten včerejšek.“

Ani ta nejprůhlednější lež nevyvedla Dreyfusse z míry. Jen poskytla jeho mozku další materiál ke zpracování a na okamžik ho zpomalila.

„Předpokládám správně, že se teď taky odstěhuješ?“

„Jo, nejspíš jo.“

„Proč?“

„Vždyť to zjevně víš, když jsi začal předpokládat, tak proč se mě ptáš? Evi­dentně víš úplně o všem, co se tady v domě stane.“

Nezúčastněně to zvážil. „Možná by tě mohlo zajímat, že jsem prošel Stephe­novy e-maily a vzkazy na sociálních sítích, které si psal s tou Němkou. Je to všechno naprosto nevinné, i když poněkud únavně ideologické. Nerad bych při­šel o tvou inteligentní společnost kvůli takové maličkosti.“

„No páni,“ vydechla Pip. „Já ti zrovna chtěla říct, že se mi po tobě bude tak trochu stýskat, a pak se od tebe dozvím, že nejenže posloucháš za dveřma, ale ještě nám čteš e-maily!“

„Jenom Stephenovi,“ odtušil Dreyfuss. „Dělíme se o jeden počítač a on se ni­kdy neodhlásí. Domnívám se, že vyjádřeno právnickou terminologií to předsta­vuje něco, co je ‚přímo na očích‘.“

„No, jenom abys věděl, Annagret je teď to poslední, s čím bych si dělala hlavu.“

„Je zajímavé, že hodně jejích vzkazů Stephenovi se týká tebe. Očividně ji hod­ně trápí, že se s ní nechceš přátelit. Mně tvůj postoj připadá naprosto odůvod­něný, možná dokonce velmi doporučeníhodný. Přesně tak: doporučeníhodný. Ale možná bys ráda věděla, že pokud jde o tu Němku, zajímáš ji z celého tohohle

domu právě jen ty. Kdepak Stephen. A Ramón ani Marie už vůbec ne. A když přísně logicky vyhodnotím všechna fakta, dokonce ani já ne.“

Pip si narazila na hlavu cyklistickou přilbu. „Fajn, super,“ vzdychla. „To se hodí vědět.“

„Na těch Němcích bylo něco divného.“

V anonymním Starbucksu na Piedmont Avenue si Pip dala latté a koláčky a napsala e-mail Stephenovi, chvíli se nad ním zoufale trápila nerozhodností a pak konečně našla odvahu ho odeslat. Nemohla mu poslat esemesku – ne­vlastnil telefon, protože k placení paušálu byly zapotřebí peníze. Nijak zvlášť jí nezáleželo na tom, že si ten e-mail určitě přečte Dreyfuss; bylo to jako vědomí, že o vás něco ví váš pes nebo počítač.

Mrzí mě, co jsem udělala. Napiš mi prosím, kdy tenhle týden nebudeš doma, abych si mohla vyzvednout věci.

Odesláním té zprávy jako by její ztráta náhle byla mnohem skutečnější a ona se pokusila představit si, jak to u něj v pokoji mohlo proběhnout, kdyby jí byl ne­dokázal odolat, jenže její obrazotvornost místo toho pořád dokola přivolávala to, co se stalo doopravdy, a brečet ve veřejné kavárně nebyl dobrý nápad.

O dva stoly dál seděl jakýsi muž s bílým plnovousem, takový ten typ, co oby­čejně popíjí kořeněný indický chai, a pozoroval ji. Překvapila ho tím, že jeho pohled opětovala, a on provinile sklonil oči zpět ke svému tabletu. Proč se na ni Stephen nikdy takhle nedíval? Opravdu toho po něm chtěla tak moc?

Vypadalo to, jako že otec je přesně to, co potřebuješ: ze všech krutostí, kterých se na ní Stephen ve svém pokoji dopustil, byla tahle ze všeho nejhorší. A přece bylo očividné, že s Pip není něco úplně v pořádku, a nepřítomný otec byl zcela zjevně mnohem příhodnějším terčem jejího vzteku. Podezíravě přimhouřila oči a upřeně se zahleděla na pijáka chaie. Když se na ni znovu podíval, věnovala mu strojenou grimasu a zlomyslný úsměv, na který zareagoval zdvořilým po­kývnutím a přesedl si tak, aby na ni neviděl.

Napsala esemesku své kamarádce Samantě a poprosila ji, jestli by u ní ne­mohla přespat. Ze všech jejích zbývajících přátel byla Samanta jednoznačně nejvíc sebestředná, a tudíž bylo nejméně pravděpodobné, že by jí kladla nějaké nepříjemné otázky. Samanta taky uměla vařit a měla dobře vybavenou kuchyň a Pip nezapomněla, že pořád ještě dluží matce na pátek ne-narozeninový dort.

Musela ještě nějak zabít tři hodiny, než jí začne odložená pracovní doba. To­hle by obyčejně byla poměrně málo riziková doba pro zanechání vzkazu matce, jelikož brzy po ránu byla matka vždycky až příliš ponořená do svého Snažení, než aby zvedala telefon, jenomže Pip to nedokázala. Pozorovala lidi ve frontě na pečivo a kávové nápoje – příjemné, etnicky rozmanité obyvatele Oaklandu, čer­stvě osprchované a dostatečně solventní, aby si mohli každý den kupovat snída­ni. Ach, mít tak práci, kterou by měla ráda, partnera, jemuž by věřila, dítě, jež by ji milovalo, nějaký smysl života! A pak ji napadlo, že jistý životní cíl jí přece nabídla Annagret. Annagret o ni stála. Annagret chtěla právě ji. Bylo jí stydno, když si vybavila, jak bláznivě se chytila představy, že spolu Stephen a Annagret něco mají. Nejspíš to bylo vším tím pivem.

Popadla telefon a zobrazila si všechny e-maily, které jí v uplynulých čtyřech měsících Annagret poslala. Nejstarší měl v záhlaví prosím odpusť mi. Jak se začetla do vzkazu, začala si užívat jeho prosebný tón a poklony své inteligenci a charakteru a zničehonic uposlechla výzvu v předmětu zprávy a Annagret od­pustila s takovou dychtivostí, že to nejspíš bylo samo o sobě trochu šílené. Ale možná to až taková šílenost nebyla, protože Annagret nejenže měla Pip ráda, ale navíc měla pravdu – o Stephenovi, o mužích, prostě ve všem. A nevzdala to s ní: poslala jí dvacet zpráv, tu poslední sotva před týdnem. Nikdo v Pipině životě by nebyl tak vytrvalý.

Otevřela vzkaz nadepsaný úžasná zpráva, odeslaný přede dvěma měsíci.

Nejdražší Pip, vím, že se na mě nejspíš pořád ještě zlobíš a možná moje zprávy ani nečteš, ale musím ti říct jednu moc dobrou zprávu. SCHVÁLILI ti tu stáž v Pro­jektu Sunlight! Doufám, že tuhle naprosto bezvadnou a cennou příležitost využiješ. Pořád myslím na to, co jsi říkala o těch osobních informacích, o které stojíš – tohle je možnost, jak je získat. PS ti bude platit ubytování a stravu v nejzajímavější části světa, kromě toho budeš dostávat i malé měsíční stipendium a často mohou i na­bídnout pomoc s uhrazením letenek. Další podrobnosti najdeš v přiloženém dopisu a informačním přehledu. Chci jen, abys věděla, že jsem ti naprosto upřímně dala to NEJVYŠŠÍ doporučení. A vypadá to, že Andreas i ostatní mým rozhodnutím pořád ještě důvěřují! ;) Jsem z toho nadšená za tebe a doufám, že nad tím budeš uvažovat. Jenom mě mrzí, že jestli pojedeš, nebudu tam s tebou. Ale možná právě proto, že se na mě pořád ještě zlobíš, tě ta nabídka bude zajímat o to víc? ;) Líbá Annagret

P.S. Tady je Andreasův e-mail: ahw@sonnenlicht.org. Všechny otázky můžeš adreso­vat jemu osobně.

Když Pip dočetla, zmocnilo se jí nejasné zklamání. Bylo to jako ten dotazník, ve kterém se nedalo odpovědět špatně: jestli je opravdu takhle jednoduché to stipendium získat, jakou asi tak může mít cenu? A sotva změnila na Annagret názor, už se ji Annagret snažila jako horký brambor přehodit jinému chlapovi, byť by ten chlap byl vlastně docela slavný a charismetický. To Pip podráždilo, a než si to stihla rozmyslet, špičkou prstu klepla na Wolfovu e-mailovou adresu a bleskově mu naťukala zprávu:

Milý Andreasi Wolfe, o co vám jde? Jedna osoba jménem Annagret, kterou vlastně ani pořádně neznám, mi psala, že bych ve vašem projektu mohla dostat placenou stáž. Takhle si jako hledáte sexuální partnerky, nebo co? Máte v tom vašem pro­jektu nějaký přípravek na vymývání mozků? Na rovinu, celé mi to připadá dost strašidelné. Vlastně je mi celkem ukradené, co tam v té džungli nebo kde vlastně děláte, ale podle Annagret na tom vůbec nezáleží. Což mi vrtá hlavou ještě víc. S pozdravem, Pip Tylerová, Oakland, Kalifornie, USA

Jen co klikla na tlačítko Odeslat, už jí projel záchvěv lítosti; časový odstup mezi jejími činy a výčitkami svědomí se u ní zkracoval takovým tempem, že za chvíli už snad bude jenom jedna velká výčitka a nebude vůbec schopná jednat – což by možná nebylo až tak špatné.

Jako pokání si otevřela vyhledávač a pozdě, ale přece si našla něco o Wolfovi a jeho projektu. Vzhledem k tomu, že se to na internetu jen hemží nenávist­nými projevy, na ni zapůsobilo, jak málo nepřátelsky naladěných komentářů o Wolfovi objevila – tedy pokud nebrala v úvahu rýpání skalních zastánců Ju­liana Assangeho a prohlášení vládních orgánů a obchodních společností, pro něž bylo pochopitelně v jejich vlastním zájmu označit Wolfa za zločince. Jinak se mohl v míře mezinárodního obdivu směle rovnat Aun Schan Su Ťij a Bruci Springsteenovi; když zadala do vyhledávače jeho jméno společně se slovem pu­rity, vypadlo jí čtvrt milionu výsledků.

Wolfovo motto a bojové heslo jeho projektu v jednom znělo Slunce je nejlep­ší dezinfekce. Wolf se narodil v roce 1960 ve východním Německu a v osmdesá­tých letech se proslavil jako odvážný, působivý kritik komunistického režimu. Po pádu Berlínské zdi vedl kampaň za zachování rozsáhlých archivů německé státní bezpečnosti a jejich zpřístupnění veřejnosti; v té době ho nenáviděli pro změnu jen někdejší policejní informátoři, jejichž pověst po znovusjednocení země utrpěla, poté co byla jejich minulost vytažena na světlo. V roce 2000 za­ložil Wolf Projekt Sunlight. Nejprve se zaměřoval na nejrůznější protiprávní činnost v Německu, ale brzy rozšířil záběr a začal řešit sociální nespravedl­nost a odhalovat toxická tajemství po celém světě. Na internetu byly k dispo­

zici stovky tisíc jeho fotografií, na nichž vypadal jako velmi pohledný muž, ale podle všeho nebyl ženatý ani neměl děti. V roce 2006 uprchl před trestním stíháním z Německa a v roce 2010 musel zmizet i z Evropy. Nejprve dostal azyl v Belize a nedávno také v Bolívii – tamní populistický prezident Evo Mo­rales byl jeho velkým příznivcem. Wolf přísně tajil jen jednu věc – totožnost svých hlavních sponzorů (čímž dal vzniknout pár terabytům vášnivých in­ternetových debat o své „nedůslednosti“), a jediné, co na něm poněkud zavá­nělo nepatřičností, bylo jeho urputné soupeření s Julianem Assangem. Wolf posměšně zostouzel Assangeovy metody i osobní život, zatímco Assange se spokojil s předstíráním, že Wolf neexistuje. Wolf rád stavěl do protikladu Wi­kiLeaks – které označoval za „neutrální, nefiltrovanou platformu“ – a svůj údajně „smysluplnější“ Projekt Sunlight a poukazoval na morální rozdíl mezi jeho vlastní neškodnou, otevřeně přiznanou pohnutkou chránit soukromí svých chlebodárců a zlovolnými, skrytými motivy osob a organizací, jejichž tajemství odhaloval.

Pip ohromilo, kolik z jeho odhalení se nějak týkalo utlačování žen: nejen v tak závažných věcech jako znásilnění coby válečný zločin či záměrné udržová­ní platové nerovnosti, ale i takové nicotnosti jako nechutně sexistická e-mailová korespondence jistého bankovního manažera z Tennessee. Jen málokterý roz­hovor či tisková zpráva se obešly bez zmínky o Wolfově militantním feminismu. Teď už bylo Pip trochu jasnější, jak může Annagret dávat přednost společnosti žen, a přesto Wolfa obdivovat.

Naprostá serióznost i ohromné množství informací, které na internetu o Wolfovi kolovaly, jen prohloubily Pipiny výčitky svědomí, že mu poslala tak útočný e-mail. On byl skutečný, neohrožený hrdina, který se přátelil s preziden­ty, a ona jen bezvýznamná protivná megera. Teprve když už se chystala zved­nout a jít do práce, odvážila se zkontrolovat příchozí poštu. A vida, Stephen i Wolf už odpověděli, pěkně jeden po druhém.

Omluva se přijímá, už jsem na to stejně skoro zapomněl. Není žádný důvod, proč by ses musela stěhovat. Jsi skvělá spolubydlící, a Ramón u nás bude tři večery v týdnu – včera jsme se na tom s Marií dohodli. S.

Nevýhodou e-mailu bylo, že se dal smazat jenom jednou: člověk ho nemohl zmačkat, mrsknout s ním na podlahu, chvíli po něm dupat, pak ho roztrhat na kousíčky a spálit. Může být něco krutějšího, než když s vámi člověk, který vás odmítl, jedná se soucitnou trpělivostí? Vztek v ní na okamžik přehlušil všechny výčitky a stud. Ona ale chtěla, aby si „to“ Stephen pamatoval! Chtěla, aby jí vě­noval bezvýhradnou pozornost! Bleskově po něm tedy vypálila:

Ve všem tom zapomínání jsi nejspíš taky zapomněl, na co jsem se ptala: kdy ne­budeš doma?

Navzdory tomu, že vstala o čtyři hodiny dřív než obvykle, teď měla co dělat, aby do práce dorazila včas, jenomže v ní pěnila krev a výčitky ustoupily do po­zadí, a tak si přečetla i Wolfovu zprávu.

Milá Pip Tylerová,

LOL, Tvůj e-mail mě vážně dostal, takových kdyby mi chodilo víc. Je samozřejmé, že máš otázky, byli bychom zklamaní, kdyby Tě nic nezajímalo. Ale ne, nejsem ob­chodník s bílým masem a mozky tady necháváme lidem na pokoji. Taky tu máme tolik vynikajících hackerů a právníků a teoretiků, že už nevíme, co s nimi. Na rovinu (abych použil Tvoje slova) nám ale pořád chybí vysoce inteligentní, nezávislí laici, kteří by nám pomáhali vidět svět takový, jaký je, a světu by zase pomohli vidět, jací jsme my. Annagret už znám spoustu let, věřím jí a v životě jsem nezažil, že by byla z nějakého uchazeče tak nadšená. Udělalo by nám velkou radost, kdyby ses na nás přijela podívat. Jestli Ti nepadneme do oka, můžeš si aspoň užít zdejší krásné pro­středí jako dovolenou a zase se vrátit domů. Ale myslím, že se Ti u nás bude líbit. Máme takové špinavé tajemství: hrozně si to tady užíváme.

Klidně mi pošli další várku otázek – čím vtipnější, tím lepší.

Zdraví Tě

Andreas

Po všem, co si o Wolfovi přečetla, nemohla Pip uvěřit, že od něj dostala tak dlouhou zprávu, a navíc tak rychle. Přečetla si ji ještě dvakrát, pak nasedla na kolo a rozjela se z kopce, poháněna gravitací a vzrušením z představy, že je opravdu výjimečná a že to je ten pravý důvod, proč má tak zamotaný život, a že Annagret byla první, kdo to na ní poznal, a že i kdyby se nakrásně ukázalo, že Wolf je ten nejchytřejší svůdce na světě a Annagret jeho sexuálně traumatizo­vaná kuplířka, a i kdyby sama Pip Wolfovým svodům podlehla, stejně by se tím Stephenovi pomstila, protože ať byl Wolf jakýkoli, rozhodně nebyl slaboch.

Copyright © Jonathan Franzen, 2015

Translation © Lucie Mikolajková, 2017

ISBN 978-80-7473-546-2

Kolektiv autorů: Tetín svaté Ludmily

Vzpomeňte si na jakoukoliv kroniku, o níž jste se učili v dějepise, snad ve všech najdete zmínku o Tetíně. A nejen o něm, také o svaté Ludmile a svatém Václavu, kteří se stali rovněž ústředními postavami slavných legend. A právě na rok 2021, kdy bude 1100. výročí mučednické smrti svaté Ludmily, se chystá slavnostní připomenutí. K tomuto výročí byla již s předstihem sepsána a sestavena kniha Tetín svaté Ludmily. Autorsky se na ní podíleli například Václav Cílek, Martin Majer, Radoslava Schmelzová a další.

Kolektiv autorů to vzal skutečně důkladně, ostatně jde o místo opravdu překypující historií. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány dějinám této oblasti, geologickým nálezům, hřbitovním vykopávkám, jeskyním, záznamům v historických spisech, starým cestám, ale i nálezu Tetínského pokladu – keramické nádoby obsahující devět set mincí ze 13. století. Vedle legendy o záhadné postavě svaté Orosie se tak lze v knize Tetín svaté Ludmily dočíst třeba o narovnávání koryta Berounky, o řevnivosti tetínských fotbalových klubů, kterým nakonec zrušily hřiště kvůli zbudování hřbitova, či podrobné popisy odsunu židovského obyvatelstva a odbojové činnosti za druhé světové války.

Kniha Tetín svaté Ludmily jako by vycházela vstříc současnému trendu mikrodějin či regionálních dějin, jako bychom v době snadno dostupného online zpravodajství z celého světa měli potřebu zachytit důkladně alespoň jedno místo, někde opravdu spočinout, určitý prostor tímto přeneseným způsobem alespoň v duchu obejmout.

Zároveň ale minuciózní práce autorského kolektivu ukazuje, že Tetín a jeho historie má nejen hloubku – jak potvrzují všechny ty vykopávky a geologické nálezy –, ale i šířku – což pro změnu potvrzují písemné doklady toho, že se kult svatého Václava a svaté Ludmily rozšířil i do dalších zemí.

S ilustracemi Renáty Fučíkové a s bohatým fotografickým doprovodem vydává nakladatelství Dokořán.   

Ukázka z knihy (z textu Jiřího Slámy)

Již v bájném období našich národních dějin vystupuje několik významných žen, které měly zasahovat do běhu tehdejších událostí. Dočítáme se o nich v latinsky psané Kosmově Chronica Boemorum (Kronice Čechů) sepsané na počátku 12. století. Tam, kde Kosmovi chyběly jakékoli informace o dávno minulých dobách, vypomáhal si – zcela v souladu s praxí soudobého kronikářství – fabulátorstvím ovlivněným četbou antické literatury a znalostí starověké mytologie. Kosmas tak např. přetvořil antickou báji o třech moudrých bohyních obdařených mimořádnými vlastnostmi léčit, prosazovat pohanskou modloslužbu a věštit ve tři dcery v Čechách žijícího „znamenitého muže“ jménem Krok. Byly to Kazi, Tetka a Libuše a charakterizovaly je stejné vlastnosti, jaké měly jejich antické vzory.

Nejvýznamnější úlohu z nich sehrála nejmladší Libuše, která volbou Přemysla za svého manžela položila základ panovnického rodu, který více než čtyři staletí vládl českému knížectví a později i království. Jeho spojení s věštkyní Libuší mu zajišťovalo magický původ, jaký je doložen i u jiných evropských vládnoucích dynastií. Libušina prorocká slova měla údajně stát i u počátků Prahy, nejvýznamnějšího českého panovnického sídla. Kronikář Kosmas zřejmě záměrně připsal Libuši právě takové události, kde další dějiny přemyslovské dynastie i Pražského hradu plně potvrdily správnost Libušina rozhodnutí pojmout Přemysla za manžela i její věštby o budoucí slávě Prahy. Libušin příběh přejali potom do svých historických vyprávění i další středověcí kronikáři, jako např. takřečený Dalimil či Přibík Pulkava z Radenína. Přestože Libuše není historickou postavou, moderní literární zpracování jejího příběhu např. Aloisem Jiráskem a jeho zhudebnění Bedřichem Smetanou umožnily jeho zdomácnění v širokých vrstvách české společnosti.

Podle Kosmova vyprávění panovalo v Čechách po úmrtí Libušina manžela Přemysla postupně celkem sedm pohanských knížat, po kterých se ujal vlády první bezpečně historicky doložený Přemyslovec Bořivoj. Ten přijal křest z rukou moravského biskupa Metoděje. Bořivojovou manželkou byla Ludmila, což je první bezpečně doložená žena českých dějin. Žila na přelomu 9. a 10. století, kdy došlo v Čechách a v jejich blízkém zahraničí k řadě významných událostí a mocenských změn. Bořivojův křest na Moravě znamenal totiž úzké připoutání Čech k Velkomoravské říši, které se po úmrtí tohoto Přemyslovce změnilo v přímé ovládnutí Čech moravským panovníkem Svatoplukem. Teprve Svatoplukův skon v roce 894 umožnil, aby se Přemyslovci ujali vlády nad svým knížectvím. Oporou proti moravským snahám opětovně ovládnout Čechy hledal Přemyslovec Spytihněv spolu s ostatními v Čechách tehdy vládnoucími knížaty ve spojenectví s Bavorskem, nejvýznamnějším východofranským vévodstvím.

Od sklonku 9. století začali do středoevropských dějin zasahovat kočovní Maďaři, kteří přitáhli z nadčernomořských stepí a usadili se v Karpatské kotlině. V důsledku maďarských útoků a vnitřních rozporů mezi moravskými velmoži se rozpadla někdy po roce 906 Velkomoravská říše; o rok později porážka bavorského vojska maďarskými kočovníky výrazně oslabila Říši východofranskou. Ta se na počátku 10. století postupně začala drobit do několika samostatných vévodství, ze kterých se do druhého desetiletí 10. věku začalo výrazně projevovat Sasko. Z tohoto prostředí vzešel i impuls k opětovnému sjednocení jednotlivých germánských vévodství pod vládou saských panovníků. Zakladatelem této dynastie byl Jindřich I. (919–936), který roku 929 vpadl do Čech a přinutil knížete Václava k uznání formální závislosti Čech na Sasku.

Všechny tyto události se odehrály za vlády prvních čtyř přemyslovských knížat, a to Ludmilina manžela Bořivoje, jejích synů Spytihněva a Vratislava a vnuka Václava. Ti všichni náleží do rodiny kněžny Ludmily, jejíž historie se tak kryje s počátky našich národních dějin, kdy se vytvářely zárodky budoucího českého státu doprovázené christianizací našich zemí. Kněžna Ludmila vystupuje jako první česká světice, kterou proslavila její násilná smrt a potom podíl na výchově jejího vnuka Václava, pozdějšího světce a hlavního českého patrona. Kněžna Ludmila spolu se svým vnukem Václavem tvoří světeckou dvojici, jejíž podíl na christianizaci země zajišťoval v tehdejším pohledu legitimitu přemyslovského vládnoucího rodu. Obdobné situace, kdy se v panovnických rodinách setkáváme se dvěma světci, kteří měli významný podíl na christianizaci své země, známe z legend i u jiných evropských národů. Nepochybným vzorem tu byl první římský křesťanský císař sv. Konstantin I. Veliký (306–337) a jeho matka sv. Helena, jejichž kult silně ovlivnil hagiografické písemnictví v řadě evropských zemí.

Kníže Bořivoj a kněžna Ludmila přijímají křest, ilustrace Renáty Fučíkové z knihy Tetín svaté Ludmily

Becky Chambersová: Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

Vesmír se možná zdá nekonečný, ale lodě, které jím putují, můžou být tísnivě malé.

Když se Rosemary Harperová připojí k posádce Poutníka, příliš toho neočekává. Touží jen po nenápadném, pokojném místě, které by mohla na chvíli nazývat domovem, a po úniku od problematické minulosti. A přesně takové útočiště jí Poutník nabízí. Život na palubě lodi je sice trochu chaotický, ale jinak vcelku poklidný.

Až do doby, kdy posádka dostane životní nabídku: vybudovat hyperprostorový tunel na vzdálenou planetu a zajistit si tak na několik dalších let pohodlné živobytí — pokud ovšem přežijí dlouhou cestu mezihvězdným prostorem, aniž dojde k ohrožení některého z křehkých spojenectví, jež udržují galaxii v klidu. Potíž je v tom, že Rosemary není na palubě jediná, kdo skrývá nějaké tajemství…

„Hřejivý románový debut, který obnoví vaši víru ve sci-fi (konkrétně) a lidstvo (obecně).“ Tak knihu ohodnotil recenzent žánrového webu Tor.com. A česká překladatelka románu Lucie Bregantová o románu říká: „Vezměte kopu Červeného trpaslíka, přidejte špetku Star Treku, dokořeňte Stopařovým průvodcem po galaxii et voilà, vítejte na Dlouhé cestě na malou, rozzlobenou planetu!“

Vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

DEN 129, STANDARD GS 306

STÍŽNOST

Život ve vesmíru rozhodně nebyl tichý. Planeťáci to ni­kdy nečekali. Každému, kdo vyrostl na planetě, chvíli trvalo, než si zvykl na všechno to klapání a vrčení ves­mírných lodí, na tu všudypřítomnou atmosféru, která provázela život v kusu stroje. Ale pro Ashbyho byly ty zvuky stejně přirozené jako tlukot vlastního srdce. Po­dle skučení vzduchového filtru nad postelí dokázal po­znat, kdy je čas vstávat. Když do lodního pláště vrazily kameny, věděl, které jsou dost malé na to, aby si jich ne­všímal, a ze kterých budou problémy. Podle statického praskání komunikačního systému dovedl určit, jak je osoba na druhém konci daleko. Tohle byly zvuky živo­ta ve vesmíru, podbarvovaly zranitelnost a vzdálenost. Připomínaly, jak je život křehký. Ale ty zvuky také zna­menaly bezpečí. Nepřítomnost zvuku značila, že vzduch neproudí, motory neběží, síť umělé gravitace už vás ne­drží nohama na zemi. Ticho patřilo k venkovnímu vzdu­choprázdnu. Ticho znamenalo smrt.

Byly tu i další zvuky, ty, které nevyluzovala loď, ale lidé v ní žijící. I v nekonečných chodbách obytných lodí jste mohli zaslechnout ozvěny rozhovorů, kroky na ko­vové podlaze, slabé dusání, jak technik šplhá stěnou a chystá se opravit nějaký ukrytý obvod. Ashbyho loď Poutník byla prostorná, ale ve srovnání s tou, na kte­ré vyrostl, byla přece jen maličká. Když Poutníka kou­pil a naverboval posádku, i on si musel zvykat na stís­něné prostory. Ale brzy ho začaly zvuky toho, jak lidé kolem pracují, smějí se a hádají, uklidňovat. Otevřený vesmír je prázdné místo a někdy se i ten nejostřílenější vesmířan dívá do hvězdami posetého prázdna s poko­rou a úžasem.

Ashby hluk vítal. Uklidňovalo ho vědomí, že tam ven­ku nikdy není sám, zvlášť při jeho povolání. Budování červích děr nebyla zrovna oslnivá profese. Intergalaktic­ké průjezdy byly v Galaktickém společenství tak běžné, že je všichni brali jako hotovou věc. Ashby pochyboval, že by se průměrný člověk tunely zabýval víc než třeba kalhotami nebo teplým jídlem. Ale kvůli své práci na tunely myslet musel, a to dokonce usilovně. Když sedí­te a přemýšlíte nad nimi moc dlouho a představujete si, jak se vaše loď zanořuje do vesmíru a zase se vynořuje ven jako jehla látkou… přesně kvůli tomu pak oceníte hlučnou společnost.

Ashby seděl u sebe v kanceláři a četl si nad šálkem meku zprávy, když najednou uslyšel jeden velmi speci­fický zvuk a trhl sebou. Kroky. Corbinovy kroky. Corbi­novy naštvané kroky mířící přímo ke dveřím kanceláře. Ashby si povzdechl, spolkl podráždění a přepnul do ka­pitánského módu. Výraz ve tváři neutrální, uši nastra­žené. Každý rozhovor s Corbinem vyžadoval trochu pří­pravy a spoustu odstupu.

Artis Corbin byl talentovaný specialista na řasy a ob­rovská osina v zadku. Na dálkové lodi, jako byl Poutník, se to první víc než hodilo. Dávka zkaženého paliva moh­la znamenat rozdíl mezi úspěšným přistáním a zmize­ním ve vesmíru. Polovina jedné z dolních palub Poutní­ka byla plná nádrží s řasami a u všech bylo potřeba, aby se někdo pečlivě staral o jejich výživu a salinitu. V téhle oblasti byla Corbinova neschopnost komunikovat s lid­mi vlastně výhodou. Ten chlap byl radši celý den zalezlý u řas, mumlal cosi o hodnotách a snažil se vytvořit „op­timální podmínky“. Ashbymu se podmínky zdály opti­mální dost, ale co se řas týkalo, rozhodně se nehodlal Corbinovi stavět do cesty. Od té doby, co ho přivedl na palubu, se Ashbyho náklady na palivo snížily o deset procent, a navíc jen málo odborníků na řasy by místo na tunelářské lodi vůbec přijalo. Řasy byly háklivé i na krátkých cestách, ale při dálkových přeletech potřebo­valy úzkostlivou péči a taky vytrvalost. Corbin nesnášel lidi, ale svou práci miloval a byl v ní zatraceně dobrý. Proto byl podle Ashbyho názoru nedocenitelný. Takový nedocenitelný bolehlav.

Dveře se otevřely a Corbin vstoupil dovnitř. Na obo­čí se mu jako obvykle perlil pot a prošedivělé vlasy na spáncích měl mastné. Na Poutníkovi muselo být teplo kvůli pilotům, ale i tak Corbin od prvního dne dával jasně najevo svou nelibost vůči standardní teplotě. I po letech na palubě se jeho tělo odmítalo přizpůsobit, zřej­mě z trucu.

Corbin měl červené i tváře, ale těžko říct, jestli to bylo jeho náladou, nebo tím, že musel jít do schodů. Ashby si na ten intenzivní ruměnec nikdy nezvykl. Velká část pře­živších Lidí pocházela z flotily Exodus, která odplula da­leko z dosahu prastarého Slunce. Mnoho z nich, včetně Ashbyho, se narodilo na stejných lodích, které patřívaly původním pozemským uprchlíkům. Jeho husté černé kudrny a jantarová pokožka byly výsledkem celých ge­nerací míšení na palubách těch obrovských lodí. Větši­na Lidí, ať už narozených ve vesmíru, nebo v koloniích, měla právě tento smíšený exodanský vzhled.

Corbin naopak nepochybně pocházel ze sluneční sou­stavy, i když v posledních generacích se i lidé z domov­ských planet začali Exodanům podobat. Lidské geny jsou pestrá směska, takže se vědělo, že čas od času se i mezi Exodany objeví někdo se světlou pletí. Ale Corbin byl skoro růžový. Jeho předkové byli vědci, raní průzkumní­ci, kteří u Enceladu postavili první výzkumná orbitální plavidla. Ta tam pak byla celá staletí a hlídala bakterie, které se množily v ledových mořích. Protože ze Slunce nad Saturnem nezbylo nic než matný otisk, výzkumníci s každou dekádou ztráceli víc a víc pigmentu. A výsled­kem byl Corbin, růžový muž vzešlý z jednotvárné práce v laboratořích a potemnělého nebe.

Corbin hodil svůj skrib Ashbymu na stůl. Tenký, ob­délníkový tablet proplul mlhovitou pixelovou obrazov­kou a s rachotem dopadl přímo před Ashbyho. Ten na pixely mávl a nařídil jim, aby se rozptýlily. Titulky zpráv visící ve vzduchu se ztenčily do barevných sloupečků. Pi­xely se jako droboučcí broučci stáhly do projektorů na obou stranách stolu. Ashby se podíval na skrib, pak na Corbina a pozvedl obočí.

„Tohle,“ ukázal Corbin na obrazovku kostnatým prstem, „musí být vtip.“

„Nech mě hádat,“ prohlásil Ashby. „Jenks se ti zase vrtal v poznámkách?“ Corbin se zamračil a zavrtěl hla­vou. Ashby se soustředil na skrib a snažil se nesmát vzpomínce, jak se Jenks naposledy naboural Corbino­vi do skribu a vyměnil mrzoutovy pečlivé poznámky za tři sta šedesát dva vlastních fotografií, kde byl nahý, jak ho pánbů stvořil. Zvlášť ta, kde Jenks drží transparent Galaktického společenství, stála podle Ashbyho za to. Když se to tak vezme, měla v sobě jakousi dramatickou důstojnost.

Ashby skrib zvedl a otočil ho obrazovkou k sobě.

Komu: Kapitán Ashby Santoso (Poutník, tunelovací licence GS č. 387-97456)

Předmět: Resumé Rosemary Harperové (administrativní certifikát č. 65-78-2)

Ashby ten soubor poznal. Bylo to resumé jejich nové účetní, která má přiletět následující den. Zrovna teď byla zřejmě připásaná v modulu a po celou dobu dlou­hé, klaustrofobické cesty omámená sedativy. „Proč mi to ukazuješ?“ zeptal se Ashby.

„Aha, takže tys to vážně četl,“ zavrčel Corbin.

„Samozřejmě. A tobě jsem říkal už dávno, ať si to pře­čteš taky, abys zjistil, co je zač, než přijede.“ Ashby netu­šil, o co Corbinovi jde, ale tohle byl jeho obvyklý postup. Nejdřív si stěžovat, teprve pak vysvětlovat.

Corbinova odpověď byla jasná, ještě než otevřel ústa. „Neměl jsem na to čas.“ Corbin měl ve zvyku ignorovat úkoly, které neměly původ v jeho laboratoři. „Co tě to napadá, brát na palubu takový nedochůdče?“

„Naznal jsem, že potřebuju certifikovanou účetní,“ od­větil Ashby. Proti tomu nemohl nic namítat ani Corbin.   

Ashby měl v záznamech binec, a přestože tunelovací lodě pro udržení licence účetní tak úplně nepotřebovaly, kra­vaťáci z Odboru dopravy Společenství dali jasně najevo, že Ashbyho neustále opožděné odevzdávání hlášení mu nedělá dobrou službu. Živit a platit dalšího člena posád­ky nestojí zrovna málo, ale po pečlivém zvážení a troše pošťuchování od Sissix požádal Ashby Odbor dopravy, aby mu poslal někoho s papírem. Jestli se nepřestane pokoušet dělat dvě věci naráz, jeho podnikání tím do budoucna utrpí.

Corbin si založil ruce a odfrkl si. „Mluvil jsi s ní?“

„Včera jsem si s ní volal na sibu. Vypadá v pohodě.“

„Vypadá v pohodě,“ zopakoval Corbin. „Tos mě utěšil.“

Další slova vybíral Ashby opatrněji. Mluvil koneckon­ců s Corbinem. Králem sémantiky. „Prověřil ji Odbor. Je plně kvalifikovaná.“

„Na Odboru hulí smeč.“ Prst opět zapíchl do skri­bu. „S dálkovými lety nemá zkušenost. Podle toho, co tam píšou, nikdy nežila jinde než na Marsu. Sotva odpromovala…“

Ashby začal vypočítávat na prstech. Tuhle hru mů­žou hrát dva. „Pro práci s dokumentací Společenství je školená. Na praxi byla u pozemské dopravní společnosti, kde potřebovala stejné základní dovednosti, které po ní chci já. Mluví plynně hantsky i s gestikulací, což by nám mohlo otevřít pár dveří. Má doporučující dopis od profe­sora mezidruhových vztahů. A především — z toho mála, co jsme si spolu řekli, mi přijde jako člověk, se kterým bych mohl pracovat.“

„Nikdy to nedělala. Jsme vprostřed vesmíru, chystáme se na tunelování naslepo a ty nám sem přivedeš štěně.“ „Není štěně, jenom je mladá. A každý musí mít první práci, Corbine. Tys taky musel někde začínat.“

„Víš, co byla moje první práce? Drhnul jsem tátovi laboratorní sklo. To mohla klidně dělat cvičená opice. Tak má vypadat první práce, ne…“ zadrhl se. „Můžu ti připomenout, co tu děláme? Lítáme vesmírem a děláme v něm díry — doslova a do písmene díry. To není bezpeč­ná práce. Kizzy a Jenks mě už tak tou svou lehkovážností k smrti děsí, ale aspoň mají zkušenosti. Nemůžu praco­vat, když se pořád musím bát, že nějaký nekompetentní ucho zmáčkne špatnej knoflík.“

Tohle bylo varovné znamení, argument „za takovýchto podmínek nemohu pracovat“, který naznačoval, že Corbin začne mluvit z cesty. Bylo na čase vrátit ho zpátky na zem. „Corbine, ona žádný knoflíky mačkat nebude. Nebude dělat nic složitějšího než psát hlášení a vyplňo­vat dokumentaci.“

„A komunikovat s celníkama a planetárníma hlídkama a klientama, kteří platí pozdě. Ne všichni, s kým pra­cujeme, jsou hodný lidi. Ne všem se dá věřit. Potřebu­jeme někoho, kdo si dovede stát za svým, kdo dovede zpražit namyšlenýho zástupce, co si myslí, že zná před­pisy líp než my. Někoho, kdo pozná rozdíl mezi opravdo­vým potravinářským kolkem a pašeráckou náhražkou. Někoho, kdo ví, jak to doopravdy chodí, ne vyjukanou absolventku, která si cvrkne, když ji poprvé zastaví que­linskej vymahač.“

Ashby položil hrnek. „Já potřebuju někoho, kdo mi udělá pořádek v papírech. Potřebuju, aby někdo vedl schůzky, dával pozor, že před přeletem hranic máme všechny potřebný očkování a skeny, a někoho, kdo mi roztřídí faktury. Je to komplikovaná práce, ale náročná není, rozhodně ne, tedy pokud je tak pečlivá, jak to vy­znívá z jejího doporučení.“

„To je jasnej dopis přes kopírák. Vsadím se, že ten pro­fesor poslal ten samej dopis každýmu studentskýmu troubovi, co mu mňouknul u vrátek.“

Ashby zvedl obočí. „Studovala na Alexandrijské uni­verzitě, stejně jako ty.“

Corbin se ušklíbl. „Já byl na katedře přírodních věd. To je něco jinýho.“

Ashby se zasmál. „Sissix má pravdu, Corbine. Ty seš vážně snob.“

„Sissix ať jde do háje!“

„Zaslechl jsem, jak jsi ji tam včera večer poslal. Bylo to slyšet až na chodbě.“ Corbin a Sissix se jednoho dne po­zabíjí. Nikdy spolu nevycházeli a ani jeden z nich nemá zájem hledat společnou řeč. Byla to oblast, kde musel Ashby našlapovat zvlášť zlehka. Ashby a Sissix se přáte­lili dávno před Poutníkem, ale když teď byl Ashby kapi­tánem, musel se k ní i ke Corbinovi chovat stejně jako k ostatním členům posádky. Ke zklidňování jejich bojů­vek bylo třeba citlivého přístupu. Většinu času se snažil vůbec se do nich nemíchat. „Mám se vůbec ptát?“

Corbinovi zacukala ústa. „Vzala mi posledního dent­bota.“

Ashby zamrkal. „Vždyť víš, že v nákladovým prostoru máme balíčků dentbotů celý krabice.“

„Ale ne těch mých. Kupuješ ty laciný šmejdy, po kte­rejch bolí dásně.“

„Já je používám každý den a dásně mám úplně v po­hodě.“   

„Ale já mám dásně citlivý. Jestli mi nevěříš, klidně si Šéfdoktorovi řekni o moje dentální záznamy. Musím si kupovat vlastní dentboty.“

Ashby doufal, že mu není ve tváři vidět, kam tenhle žalozpěv řadí na svém seznamu priorit. „Uznávám, že je to otrava, ale pořád jde jenom o jedno balení dentbotů.“

Corbin se začal rozčilovat. „To ale něco stojí! Udělala to, jenom aby mě naštvala, to je mi jasný. Jestli ta sobec­ká ještěrka nedokáže…“

„Hej!“ Ashby se prudce narovnal. „Takhle teda ne! Nic takovýho už od tebe nechci nikdy slyšet.“ Mezi rasistic­kými urážkami nebyla „ještěrka“ zdaleka nejhorší, ale lichotka to taky nebyla.

Corbin semkl rty, jako by se uvnitř snažil uvěznit dal­ší nepřístojnosti. „Omlouvám se.“

Ashbymu začaly docházet nervy, ale tohle byl popravdě nejlepší způsob, jak může rozhovor s Corbinem pro­bíhat. Hovořit s ním o samotě, nechat ho vymluvit, po­čkat, až to přežene, a domluvit se s ním, zatímco má výčitky svědomí. „Se Sissix to proberu, ale ty se musíš k ostatním chovat líp. A je mi jedno, jak jsi zrovna na­štvaný, ale takhle se na mojí lodi mluvit nebude.“   

„Jen mi to ujelo, no.“ Corbin byl očividně pořád do­pálený, ale i on věděl, že se nevyplácí plivat do studny, ze které pije. Věděl, že je cenný člen posádky, ale byl to Ashby, kdo mu posílal kredity na účet. „Cenný“ nezna­mená totéž jako „nenahraditelný“.

„Jedna věc je, že ti to ujede, ale jsi součástí mezidru­hového týmu a musíš to brát na vědomí. Zvlášť když se k nám přidá někdo nový. A co se toho týče — mrzí mě, že si děláš starosti, ale upřímně řečeno to není tvoje starost. Rosemary navrhl Odbor, ale odsouhlasit jsem to musel já. Jestli se to ukáže jako chyba, seženeme někoho nového. Ale do té doby ji nebudeme odsuzovat předem. Ať už si o ní myslíš cokoli, očekávám, že ji tu slušně uví­táš. Vlastně…“ Ashbymu se po tváři pomalu rozlil úsměv.

Corbin se zatvářil obezřetně. „Co?“

Ashby se pohodlně opřel a propletl si prsty. „Corbi­ne, mám pocit, že naše nová účetní přijede zítra kolem půl šesté. Já mám na pátou naplánovaný sib s Yoshim a víš, jak rád si povídá. Pochybuju, že budu hotový, až Rosemary přistane, a ona bude potřebovat někoho, kdo ji tu provede.“

„Ale ne.“ Corbinovi přelétl po tváři stín bolesti. „Ať to udělá Kizzy. Ta takový věci zbožňuje.“

„Kizzy má spoustu práce s výměnou vzduchového fil­tru u ošetřovny a pochybuju, že to bude mít zítra hoto­vé. A Jenks jí bude pomáhat, takže ten taky nemůže.“

„Tak Sissix.“

„Hmmmm, Sissix toho musí před zítřejším tunelová­ním hodně připravit. Asi na to nebude mít čas.“ Ashby se zakřenil. „Ty jí to určitě všechno krásně ukážeš.“

Corbin na svého zaměstnavatele vrhl zlověstný po­hled. „Někdy jsi vážně osina v zadku, Ashby.“

Ashby zvedl hrnek s mekem a dopil, co v něm zbylo. „Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout.“

The Long Way to a Small, Angry Planet

Copyright © Becky Chambers, 2014

First published in Great Britain in 2015

by Hodder & Stoughton, Hachette uk company

The right of Becky Chambers to be identified as the Author of the Work has been asserted by her in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988

Translation © Lucie Bregantová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-144-5

Vaclav Smil: Globální katastrofy a trendy. Příštích padesát let

Fundamentální změny probíhají nejčastěji buďto jako „fatální diskontinuita“ - náhlá katastrofická událost s potenciálem změnit svět – nebo jako vytrvalý, postupný trend. Ke globálním katastrofám patří vulkanické erupce, virové pandemie, války a rozsáhlé teroristické útoky; trendy jsou demografické, environmentální, ekonomické a politické posuny, které se časem rozvíjejí.

Vaclav Smil ve své provokativní knize přináší rozmanitý, interdisciplinární pohled na katastrofy a trendy, které může přinést příštích padesát let. Nejde o knihu předpovědí nebo scénářů. Kniha nám připomíná, abychom věnovali pozornost důsledkům zjevně nepředvídatelných událostí a definitivnímu směřování dlouhodobých trendů a počítali s nimi.

Smil se nejprve zamýšlí nad ojedinělými, ale kataklyzmatickými událostmi jak přírodního původu, tak vyvolanými člověkem, a posléze nad trendy globálního významu včetně přechodu z fosilních paliv na jiné energetické zdroje a rostoucí ekonomické a sociální nerovnosti. Zvažuje rovněž environmentální změny – svým způsobem kombinaci náhlých diskontinuit a postupných změn – a hodnotí často mylně pochopené spletitosti globálního oteplování.

Globální katastrofy a trendy se nestaví na stranu scénářů záhuby a zmaru ani na stranu technoeuforie. Smil namísto toho argumentuje, že pochopení změn nám pomůže zvrátit negativní trendy a minimalizovat riziko katastrofy.

Plzeňský rodák Vaclav Smil, který od roku 1969 žije v Kanadě, je autorem třiceti knih o energii, životním prostředí, potravě a historii technického pokroku. Do roku 2011 působil na University of Manitoba v Kanadě, kde dosáhl titulu Distinguished Professor. Je členem Královské akademie Kanady. V roce 2010 byl časopisem Foreign Policy zařazen do žebříčku Top 100 Global Thinkers (první stovka globálních myslitelů).

Kniha Globální katastrofy a trendy je teprve druhým Smilovým titulem, který se dočkal překladu do češtiny (prvním byla Fakta a mýty o energetice: jak vrátit debatu o energetice zpátky na zem, vydaná roku 2013 v Ostravě). V edici Tema ji vydává nakladatelství Kniha Zlín. To také k vydání připravuje Smilovy knihy Energie a Ropa.

Ukázka z knihy:

Nutnost žít se značnými nejistotami je neodmyslitelným průvodním jevem existence našeho druhu. Přesně to vystihl Bradbury v knize 451 stupňů Fahrenheita (1953): „Neptej se po zárukách, nevyžaduj bezpečí, takové zvíře nikdy nežilo.“ My se samozřejmě ptáme pořád. Nemáme však jak zjistit, jestli zveličujeme, nebo naopak podceňujeme to, co má při­jít, ať už je to nevysvětlitelné, náhodné sklouznutí k megavál­ce, hloubka zášti militantního islámu nebo náhodné mutace virových genů. Jestliže tato rizika hrubě podceňujeme, ne­zbývá nám mnoho, co bychom mohli udělat, abychom do­sáhli změny. Ono prostě není jak se připravit na teroristický útok ukradenými raketami s jadernými hlavicemi, který by dokázal způsobit desítky milionů okamžitých ztrát na živo­tech, nebo na vysoce virulentní pandemii, jež by si vyžádala více než 100 milionů mrtvých.

Značná jistota naopak existuje, pokud jde o trvání a in­tenzitu takových fundamentálních trendů, jako jsou rychlé stárnutí populace bohatých zemí, potřeba opuštění fosilních paliv, rostoucí ekonomický význam nejlidnatější moderni­zující se ekonomiky světa, pokračující oslabování diverzity biosféry nebo další oteplování atmosféry. Tyto trendy jsou nadále zkoumány technickými prostředky, jež si činí nárok na předvídání nebo modelování budoucích událostí. Největ­ší výhodou nových kvantitativních modelů je však heuristic­ký přínos, který jejich konstrukce přináší autorům modelů, nikoliv jejich schopnost zachytit alespoň přibližně budoucí složitou realitu. Pokud jde o standardní aplikované heuris­tické modely, nejsou ničím jiným než sérií selhání s jepičím životem; spousta hlavních ekonomů a mozkových trustů vy­

dává jednu prognózu za druhou jen proto, aby byla o pár dnů nebo týdnů později nahrazena jinou, právě tak zbytečnou.

Výzkumné scénáře jsou obvykle rozumnější, protože si nehrají na kvantifikaci nekvantifikovatelného, ale jejich ome­zená užitečnost vychází z jejich logicky limitovaného rozsa­hu. Velký projekt přinese hrstku scénářů, které mohou sice být zajímavým čtením, ale nijak nepřispějí k programovému rozhodování. Vynikajícím příkladem je mapování globální budoucnosti do roku 2020 provedené centrem NIC (2004). Předkládá excelentní závěr předvídající „dále se šířící pocit nejistoty“ vycházející jak z vjemů, tak z fyzického ohrože­ní, je však mimořádně nepravděpodobné, že se kterýkoliv z podrobně rozepsaných scénářů uskuteční. Nebudeme mít ani davoský svět (neomezenou globalizaci), ani nový kalifát řízený hlasateli práva šaría z Bagdádu nebo Kábulu.

Jestliže trendy nelze snadno kvantifikovat nebo vystihnout výzkumnými scénáři, nelze je ani smysluplně seřadit nebo ohodnotit. Půjde převážně o pouhé dohady, nikoliv o práci za­loženou na frekvenci minulých událostí. Dokonce i ojedinělé diskontinuity jsou kvantifikovatelnější než intenzita a trvání vývojových trendů. Jakákoliv smysluplná taxonomie (nebo alespoň obyčejné seřazení) je podkopávána dvěma neustá­vajícími procesy – měnící se intenzitou i těch nejustáleněj­ších trendů a změnami významu i zájmů, které plynou nejen z komplexních interakcí mezi těsně provázanými procesy, ale i z často šokujících dopadů dosud podceňovaných, nebo do­konce ignorovaných trendů.

Neočekávaná přechodná konjunktura ekonomiky USA v devadesátých letech 20. století je příkladem z první jme­nované kategorie. Nemohla změnit zásadní trend klesají­cího významu země v globální ekonomice, ale (v souběhu s právě tak neočekávaným ústupem japonské ekonomiky a socioekonomickým rozpadem postsovětských států) nakrát­ko tento pokles přerušila a dočasně i zvrátila. Příkladů z druhé kategorie je spousta, protože klíčové faktory určující významné trendy se mění bez ustání. V osmdesátých letech 20. století neměl na seznamu faktorů ohrožujících Spojené státy radikální islám nikdo. Naopak v průběhu tohoto deseti­letí byli někteří protagonisté radikálního islámu kooptováni washingtonskými stratégy prostřednictvím saúdsko-afghán­ského spojení k boji proti sovětskému impériu, a dokonce ještě po prvním útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993 jevili političtí činitelé USA pozoruhodnou neochotu vy­pořádat se s al-Káidou.

Po 11. září však hrozba terorismu asymetricky infikovala veškeré významné konání těchto politických představitelů počínaje určováním úrokových sazeb a konče nářky nad re­akcí na hurikán Katrina. A tak se vousatý obrýlený francouz­sky hovořící egyptský doktor přeškolený na globálního tero­ristu stává možná právě tak významným faktorem určujícím ústup USA ze scény jako nadměrná a deficit zvyšující spotře­ba mas hypermarketové generace nebo vzdělávací systém, jehož průměrní absolventi mají mizerné výsledky jak v do­vednostech potřebných pro samostatné řešení problémů, tak v gramotnosti a matematice. Jak můžeme systematicky porovnávat nebo kvantifikovat tyto nesourodé a neustále se měnící faktory?

Trendy se tak mohou zdát jasné, ale protože jsou ovliv­ňovány spoustou faktorů, jejichž význam se trvale mění, je výsledný mix mimo jakoukoliv uchopitelnost. Při zvažování významného propadu USA je proto užitečné mít na paměti, že historikové identifikovali spousty příčin pádu Říše římské (Rollins 1983; Tainter 1989) – a pouze naivní duch by v této typologii příčin zániku Říma stavěl germánské kmeny před znehodnocenou měnu nebo přehnanou rozpínavost impéria před okázalou spotřebu. To je zároveň důvod, proč jsou i vel­ké korporace a velké národy jen zřídkakdy schopny formovat vývojové trendy ve svůj dlouhodobý prospěch, ačkoliv si jich jsou plně vědomy.

Jakýkoliv verdikt je tudíž třeba přijímat obezřetně a s vě­domím rozsáhlých neurčitostí. Snad nejbezpečnější závěr zní, že přežití moderní civilizace by bylo vystaveno nejtěžší zkoušce jadernou válkou, ať už by k ní došlo selháním ná­rodní kontroly, záměrným zahájením šíleným vůdcem, nebo zneužitím jaderných zbraní teroristickou skupinou. Nezná­mé riziko této katastrofy je sice možná velmi nízké, ale žádný jiný lidský akt nemá ani zdaleka takový potenciál vyžádat si tak vysoký počet okamžitých obětí. Hrozba zbraní hromad­ného ničení (včetně jakéhokoliv skutečně nebezpečného rozšíření patogenů) se řadí mnohem níže. Rizika globálně významných přírodních geokatastrof si sice zaslouží trvalou vědeckou pozornost, ale relativně vzato nemusí být předmě­tem velkých obav veřejnosti. Hrozba nové virové pandemie s potenciálně masivní úmrtností diktuje potřebu vědeckého pokroku a větší veřejné připravenosti. Předpovědi ochrome­ní života na Zemi v příštích 50 letech zcela novými patogeny nebo žravými nanoboty bych přenechal autorům sci-fi.

Copyright © 2008 Massachusetts Institute of Technology

Translation © Pavel Kaas, 2017

ISBN 978-80-7473-528-8

Příběhy mořeplavců. Češi a Slováci, kteří obepluli svět

Kniha čtenáře provede vývojem tohoto pozoruhodného fenoménu země, jež má k moři víc než daleko. Obsahuje množství příběhů nejvýznačnějších českých a slovenských mořeplavců 20. a 21. století, kteří dokázali obeplout svět. Autentické příběhy Richarda Konkolského, Jozefa Varsányiho, Jiřího Albrechta, Ivana Orla, Oldřicha Karáska, Františka Sýkory, Jiřího Denka, Vlada Porvaznika a dalších až po působivé vzpomínání na legendární osobnost Rudolfa Krautschneidera.

Kdy a proč napadlo naše mořeplavce obeplout svět? Jak se dá v našich podmínkách postavit loď? Co vše během plaveb zdolali a do jakých úskalí a nebezpečí se dostali? Co jim plavba dala a naopak vzala? Kudy vede nejkratší cesta ze srdce Evropy na moře? Odpověď na tyto a množství dalších otázek naleznete v této jedinečné publikaci, která zahrnuje i přehledné dějiny mořeplavby, množství faktografických údajů o technických parametrech konkrétních lodí a informací nezbytných ke znalosti mořeplavby.

Kniha je bohatě provázena fotografiemi, dobovými materiály a ručně malovanou samostatně vloženou mapou s vyznačenými trasami. Doplňují ji ilustrace Mikkela Odehnalů.

Vydává nakladatelství Jota.

Ukázka z knihy:

Richard Konkolski

Niké na mořích a oceánech

1972–1975

Plymouth – Newport – New York – Bermuda – Portoriko – Dominikánská republika – Panama – Taboga – Kokosový ostrov – Galapágy – Francouzská Polynésie (Markézy – Tuamotu – Tahiti – Moorea) – Cookovy ostrovy – Nová Kaledonie – Austrálie (od Townsville po Darwin) – Indonésie (Timor – Bali) – Kokosové ostrovy – Rodrigues – Mauritius – Madagaskar – JAR (Durban – Port Elizabeth – Kapské Město) – Svatá Helena – Ascension – Plymouth

Loď byla zhotovena z modřínu, leteckých překližek a laminátu se skelným tkanivem. Původní polské plány Ing. Milevského na šestapůlmetrovou Zoszku jsem přepracoval tak, aby Niké splnila podmínky pro start v sólo závodě přes Atlantik – OSTAR 1972. Pro získání samořiditelností byl zvolen typ lodě yawl. Niké byla postavena svépomocí v Bohumíně a na vodu spuštěna v roce 1971. Během plavby kolem světa byla takeláž pozměněna na cuttrový typ a bezanový stěžeň byl odstraněn pro vylepšení plavby na vítr. Pro start v závodě OSTAR 1976 byla loď odlehčena odstraněním části zabudovaného

interiéru. Rovněž byl nainstalován jednoválcový dieselový motor, hlavně pro výrobu elektrického proudu. Také byla zajištěna nepotopitelnost lodě vyplněním volného prostoru lodního trupu polystyrénem.

1979–1987

Základem druhé, větší Niké byly plány Polské jachtařské loděnice ve Štětíně pro loď typu Cetus, určené pro mezinárodní prestižní závod Admiral Cup. Lodní trup sendvičové konstrukce s použitím Airexu a Kevlaru byl přizpůsoben požadavkům pro start v závodě OSTAR 1980. Interiér, oplachtění a celou řadu detailů jsem však projektoval sám. Lodní trup a interiér postavily polské loděnice, naprostá většina detailů však byla zrealizována svépomocí. Niké II byla spuštěna na vodu v roce 1979 ve Štětíně. Během závodu Parmelia Race byly svépomocí provedeny menší úpravy pro vylepšení lodě pro OSTAR 1980. Po návratu ze závodu jsem Niké II kompletně přestavěl pro účast v prvním sólo závodě kolem světa The BOC Challenge 1982. Zásadní změny se týkaly interiéru, umístění motoru, nádrží a veškerých vnitřních instalací. Byl přepracován plán paluby, kdy se provedlo zabudování dvou uzamykatelných prostorů pro uskladňování předních plachet. Vytvořili jsme uzamykatelnou nadstavbu, ve které bylo umístěno ovládání lodě a navigační potřeby. Na místo původního plytkého kokpitu pro mnohačlennou posádku přišel úzký a hluboký, pro bezpečnější plavbu v bouřlivých oblastech jižních zeměpisných šířek. Bylo pozměněno kormidlo a takeláž, včetně umístění stěžně. Změny proběhly v takovém rozsahu, že by Niké II nerozpoznala ani posádka, která na ní plula v závodě Parmelia Race. Loď pak byla během závodu přejmenována na Niké III. V roce 1985 byla Niké III přestavěna dle požadavků organizátorů závodu BOC Challenge 1986. Změnami prošla takeláž, hydraulika s autokormidly, elektroinstalace, byly zabudovány vodotěsné přepážky, změnilo se umístění antén pro dálkovou a satelitní komunikaci a byla provedena řada dalších změn. Rovněž na zádi přibylo samostatné sekundární kormidlo s autopilotním ovládáním a konstrukce pro upevnění řady zařízení, hlavně pro účely navigace a komunikace. Pro závod byla loď přejmenována na Declaration of Independence – Prohlášení nezávislosti.

Po závodě BOC Challenge 1986 byla loď ve velké míře přestavěna pro turistické potřeby a přejmenována na Niké IV. Svou jachtařskou činnost bych rozdělil na několik samostatných období, která na sebe navazovala. Každé další mělo vyšší cíle a čerpalo ze zkušenosti předcházející doby. I má pracovní činnost měla ohromný a nepostradatelný vliv na dosažení sportovních úspěchů.

Zájem o vodu se u mne zrodil již v době, kdy mé klukovské výpravy směřovaly k nedaleké řece Olši, Odře nebo Ostravici a k nespočetnému množství rybníků v okolí rodiště. S tím byla spojena stavba klukovských plavidel i lodních modelů. Literatura s námořní tematikou pak nasměrovala můj zájem

k moři. Měl jsem rád přírodu, chtěl jsem být lesníkem, ale skončil jsem u stavařiny. Vyučil jsem se zedníkem, udělal průmyslovku a během vojenské služby pak dálkově dvouletou nadstavbu nejnovější stavební technologie a techniky. Později jsem byl přijat na vysokou školu, dal jsem však přednost studiu námořní vědy v Polsku.

Stavařina mi dala ochutnat vše, co jen mohla nabídnout. Podílel jsem se na výrobě těžkých panelů pro průmyslové stavby, na údržbě průmyslových objektů. Na projektové činnosti i na investiční výstavbě od železničního svršku přes silnice po kotelnu s výrobou dvaceti tun páry hodinově a konče

třeba osmdesátimetrovým komínem. Projektováním a stavebním dozorem rodinných domků jsem si přivydělával na hrazení svých jachtařských potřeb. Znalost stavební mechaniky spolu s lodní modelářskou praxí mi dovolila vyprojektovat a postavit nejen mé lodě pro okruhový jachting, ale pomohla i při projekci Niké a Niké II, při jejich stavbě a pozdějších úpravách. Stavařská činnost mi také pomáhala hradit náklady během plaveb. V Newportu jsem zrekonstruoval střechu a kuchyň, v Austrálii jsem postavil rodinný domek a malý obchůdek a v Jižní Africe pak větší rodinný dům. Dům

z tvárnic jsem také postavil náčelníkovi na ostrovech Tuamotu, to však byla jen zábava a odměna za jejich pohostinství.

Také jsem cestou opravoval lodě jiných, montoval televizní antény na střechách australských domů nebo pracoval jako řezník tři měsíce v New Yorku. Jachtařské základy v aerodynamice, hydrodynamice, závodních pravidlech a taktice a také v údržbě plachet a lodí a ve veslování jsem získal ve svém mateřském jachetním oddíle TJ ŽD Bohumín. Ten patřil mezi přední oddíly v republice a byl nejlepším ve vedení mládeže. Starší členové nám předávali cenné zkušeností i mimo závodní sezonu, kdy minimálně jednou týdně pořádali školení na různá témata.

Má činnost v okruhovém jachtingu trvala deset let, od roku 1959. Hned v prvním roce dorosteneckého závodění jsem získal I. výkonnostní třídu a stejně tak, když jsem přešel mezi dospělé. Pravidelně jsem držel přebornické tituly v okrese i kraji ve dvou třídách po celou dobu této činnosti. Na mistrovství republiky jsem končíval mezi třetím a desátým místem. Tam byl povětšinou můj výkon ovlivněn „studentskou nemocí“ – nedostatkem financí na lepší vybavení.

Později jsem začal přebírat povinnosti svých klubových mentorů. Udělal jsem si kurz sudího III. třídy a později kurz a zkoušky na trenéra. Ten jsem pak vylepšil na druhou třídu. Začal jsem přednášet teorii jachtingu oddílovým druhům, pak i organizovat okruhový jachting jako předseda okresní a krajské

jachtařské sekce. Tato činnost mne pak uvedla do předsednictva okresního výboru tělovýchovy v Karviné, v roce 1969 do předsednictva Českého svazu jachtingu a Komise námořního jachtingu v Praze. Poznání a praxe ve funkcionářské činnosti mi později značně pomohly při zajišťování a organizování mých námořních plaveb a hlavně s překonáváním byrokracie ústředních orgánů jachetního sportu. Měl jsem z ní i osobní sebeuspokojení. Zavedl jsem na kraji lodní třídu mládeže Kadety, založil komisi námořního jachtingu v kraji, vyprojektoval loděnici pro svůj oddíl v hodnotě několika milionů, sehnal na ni peníze a zorganizoval její výstavbu. Podobně jsem pro své spoluobčany vybudoval přírodní koupaliště, tábor mládeže a řadu jiných staveb v brigádnických akcích „Z“.

Při tom všem jsem začal sjíždět naše řeky jako Ostravici, Lužnici, Vltavu a Hron s Dunajem. To mi však nestačilo a začal jsem se ohlížet po větší vodní ploše.

Období námořních plaveb na studeném a bouřlivém Baltském moři začalo v roce 1966 a v podstatě skončilo až v roce 1977, dva roky po mé první sólo plavbě kolem světa, kdy jsem na polské jachtě Polonez, se kterou Krzysztof Baranowski sám obeplul svět, vystartoval v závodě osamělých mořeplavců ze Svinoústí kolem dánského Bornholmu zpět do Polska. Vše začalo v roce 1966 jachtařským školením v Boškově nedaleko Lešna a pak výpravou k Baltu. Tehdy jsem ve svých dvaceti třech létech poprvé uviděl moře. Za další čtyři roky jsem ho ale prokřižoval všemi směry. Prostřednictvím různých školení jsem prošel všemi námořními stupni a během sedmi plaveb jsem získal dostatek námořní praxe ke složení kapitánských zkoušek. Jako kapitán jsem se se smíchanou polsko-českou posádkou zúčastnil i dvou námořních závodů a domů si přivezl trofeje za třetí a první místo. V kapse jsem měl i diplom instruktora námořního jachtingu.

Tehdy jsem měl plán postavit si malou námořní plachetnici a již jsem na její stavbu sušil dřevo. Tento záměr se však brzy proměnil v úmysl vystartovat v sólo závodě přes Atlantik – OSTAR 1972.

Plavby na první Niké začaly jejím zrozením ve sklepě paneláku, dokončením v opuštěné hale bohumínské chemičky a křtem v roce 1971 na štěrkovně Kališčok, jen padesát metrů vzdálené od břehů řeky Odry. Niké to měla k moři daleko. Tam i zpět do domovského přístavu Bohumín

se musela nechat vždy potupně přepravovat na korbě náklaďáku. Její kýl se dotkl poprvé mořské vody v roce 1971 v jachtařském přístavu Pogoň ve Štětíně, kde jsem si zřídil základnu pro své námořní výpravy. Její zkušební plavba s četnými zastávkami vedla trasou ze Štětína kolem Dánska do norského Sandefjordu a pak Severním mořem přes ostrov Helgoland a Kielský kanál zpět na Pogoň. Trasu téměř 1 400 mil jsem uplul s posádkou ve složení Mirka Konkolská, Jirka Vrožina a Láďa Měkýš, který mi nejvíce ze všech pomáhal se stavbou Niké. Niké se dobře osvědčila a během plavby jsme natočili vůbec první dokumentární filmy pro televizi v Ostravě.

O týden později jsem vyplul sám na nezbytnou nominační plavbu podobnou trasou ze Štětína úžinami Kattegatu a Skagerraku až k norským břehům, pak přes Severní moře k břehům Anglie a zpět přes Kielský kanál do Štětína. Byla to má první osamělá plavba a byla téměř 1 700 mil dlouhá. Tím jsem splnil podmínky pro účast v sólo závodě přes Atlantik a po transportu Niké do Bohumína jsem ji mohl přes zimní období připravit na start závodu. K ostatním posádkovým plavbám na první Niké patří tisíc mil dlouhá plavba na start závodu OSTAR 1972, spolu s Mirkou a Jirkou Vrožinou z polského přístavu Štětín do anglického Plymouthu. V roce 1975 jsem po uzavření své první sólo plavby kolem světa v Plymouthu vykonal podobnou plavbu jen s Mirkou, ale opačným směrem. V roce 1976 jsem pak na Niké plul na start závodu OSTAR 1976 spolu s Láďou Měkýšem a Karlem Stanovským. Tentokráte byla Niké pro různé komplikace transportována do německého přístavu Hamburk, čímž se plavba na start zkrátila na 800 mil.

V témže roce po ukončení závodu OSTAR 1976 jsem se vracel domů z USA s Karlem Stanovským. Naše trasa vedla na sever z Newportu podél pobřeží USA a Kanady až do přístavu Saint Johns na Newfoundlandu. Pak jsme přelétli Atlantik na Azory a dále přes Biskajskou zátoku do Hamburku.

Tato má poslední plavba na Niké byla 5 000 mil dlouhá. Po plavbě byla Niké transportována do investičního skladu Železáren a drátoven Bohumín a později prodána do soukromých rukou. Parta jachtařů Niké zprovoznila a organizovala nájemné plavby na Jaderském moři. Tam Niké ztroskotala, později byla převezena do České republiky, kde řadu let stála rozbitá ve stodole. Nakonec ji získal Český svaz jachtingu, zrenovoval a vystavil u klubovny Českého Yacht Klubu v Praze. Před osmi lety Niké odkoupilo Národní technické muzeum v Praze a uložilo do depozitáře. Má být vystavena veřejnosti v druhé polovině roku 2017.

Má účast v sólo závodech přes Atlantik začala v roce 1972. Závod se pořádá každé čtyři roky, vždy v roce olympiády. Pravidla i trasa jsou jednoduché. Start v anglickém přístavu Plymouth, cíl v americkém Newportu. Každý závodník musí plout sám jen pod plachtami s využitím přírodních sil a nesmí přijmout žádnou vnější pomoc. Trasa však vede Severním Atlantikem proti směru Golfského proudu a proti převládajícím směrům větru. V době závodu vzniká nebezpečí srážky s driftujícími ledovci, které se uvolňují u Labradoru a které snáší Labradorský proud přímo do trasy závodu. U břehů amerického kontinentu plavbu ztěžují velmi časté a husté mlhy. Samotný Atlantik je v této

části značně bouřlivý. Závodu jsem se zúčastnil třikrát. Poprvé jsem vystartoval v roce 1972. Sedm metrů čtyřicet dlouhá Niké byla druhým nejmenším plavidlem na startu. Největší loď měřila 40 metrů. Neměl jsem valuty a musel jsem si vézt zásoby na osm měsíců. Přetížená Niké ztratila v bouři stěžeň, dostal jsem se zpět bez cizí pomoci a po získání nového stěžně jsem opět vystartoval.

Nehodou jsem ztratil dvanáct dnů, ale do cíle jsem dorazil na poslední chvíli v omezeném čase 60 dnů na 41. místě ze šedesáti startujících lodí a na 7. místě po handicapovém přepočtu. Po závodě jsem pak pokračoval ve své první sólo plavbě kolem světa.

Start jsem opakoval na stejné Niké za čtyři roky v roce 1976. Tehdy se do závodu přihlásilo 125 lodí. Ta nejdelší měřila 72 metrů, přičemž rychlost lodě roste úměrně s její délkou. Atlantik byl neobyčejně rozdivočelý šesti po sobě jdoucími bouřemi. Šest lodí se potopilo a dva závodníci zahynuli. Niké zakončila závod na druhém místě v handicapovém hodnocení. Zpáteční plavbu domů jsem uskutečnil s Karlem Stanovským. Potřetí jsem startoval v závodě v roce 1980 na nově postavené Niké II. Tentokráte byly lodě rozděleny do třech tříd podle jejich délky. Neobvyklé počasí se slabým východním větrem po dobu deseti dnů zvýhodnilo lehké vícetrupé lodě (jako katamarány a trimarany) a moderní hydrovznášedla. Niké II překonala Atlantik za rekordních 21 dnů. Tímto časem by vyhrála všechny předcházející závody, musela se však spokojit se čtvrtým místem. Do Polska

jsem se vracel s Mirkou a Ríšou 4 500 mil dlouhou trasou přes Azory, Portugalsko a Španělsko.

První ze třech sólo plaveb kolem světa jsem uskutečnil na malé Niké v létech 1972 až 1975. V USA jsem využil pozdního dojezdu do cíle po zlomení stěžně během závodu OSTAR 1972 jako výmluvu. Sdělil jsem, že se nemohu vracet domů v období hurikánů, a obdržel jsem souhlas k šestiměsíční plavbě domů trasou pasátů kolem světa. Plavba, během které jsem navštívil přes čtyřicet zemí, se prodloužila na tři roky a byla dlouhá téměř 34 000 námořních mil.

Niké byla tehdy druhým nejmenším plavidlem na světě, jež takovou plavbu ukončilo, a já prvním Čechoslovákem, třetím Slovanem a prvním suchozemcem. Během plavby jsem vydal tři knihy a publikoval stovky novinových reportáží a desítky rozhlasových zpráv a televizních dokumentů. Sólo

plavbu jsem začal a ukončil v anglickém přístavu Plymouth a trasa závodu OSTAR 1972 byla její součástí. Do Polska, kde mne čekalo neobyčejně vřelé přivítání několikatisícového davu Poláků, jsem doplul s Mirkou. Mou druhou sólo plavbou kolem světa byla účast v prvním čtyřetapovém závodě kolem světa – The BOC Challenge 1982. Trasa vedla z Newportu přes Kapské Město, Sydney a Rio de Janeiro zpět do Newportu. Byl jsem spoluzakladatelem této události, ale vedení jachtingu v Praze mi zakázalo účast. Tak jsem odjel na start bez patřičných dokladů a pro jistotu si vzal s sebou Mirku i Ríšu. V Polsku panovalo stanné právo a příprava na závod byla velmi komplikovaná. Plavbu na start, 6 000 mil dlouhou z Polska do Newportu, s námi vykonal polský jachtař Fredek Brodzinski, který mi pomáhal v Polsku s přípravou Niké II.

Závod kolem světa trval deset měsíců. Vyhrál jsem v něm dvě etapy, udělal pět světových rekordů a obsadil třetí místo. Stal jsem se prvním Evropanem, který obeplul Zemi sám v obou směrech. Doma jsem za to byl odsouzen na jedenáct let a nemělo cenu se vracet, a tak jsme se usadili v Newportu. Naopak Němci mi udělili můj čtvrtý titul jachtaře roku, po Polsku a Československu.

Zprvu jsem měl sponzora pro start v dalším závodě, ale náhlá ekonomická krize v USA mne o něho připravila. Nakonec jsem vystartoval na zastaralé Niké II, která byla nejtěžší a nejkratší lodí z celé flotily. Byl jsem jediným závodníkem bez sponzora. Svůj čas plavby v závodě jsem zkrátil o čtyřicet dnů, vylepšil všechny své světové rekordy a získal další (v pořadí celkem dvanáctý). To vše však stačilo jen na páté místo. Stal jsem se však prvním člověkem na světě, který obeplul Zemi sám třikrát.

Můj sportovní výkon ocenil diplomem i prezident USA Ronald Reagan. Schválně jsme nežádali o cizí občanství, aby všechny mé světové rekordy šly na vrub Československa. Mezitím nás tamější změny a nové zákony připravily o rodné občanství, to jediné, co nám po odchodu zůstalo. Nastal čas začít se starat o budoucnost. Usadili jsme se v Newportu, kde jsem založil filmařské produkční studio. Na moře jsem pak vyplouval při své filmařské práci. Zúčastnil jsem se řady plaveb na různých lodích a udělal i několik filmových dokumentů o rybolovu na moři.

Ostatní námořní plavby začaly stavbou Niké II, která byla vyprojektována pro účast v mém třetím sólo závodě přes Atlantik – OSTAR 1980. Loď byla postavena a slavnostně pokřtěna v roce 1979 v polském Štětíně. Její stavba se samozřejmě neobešla bez dlouhé řady různých komplikací. Měla téměř čtrnáct metrů a byla na vrcholu tehdejší techniky a technologie. Zkušební plavba proběhla na trase podél polského pobřeží ze Štětína do Gdyně. Na Baltu jsem na Niké II udělal nezbytnou nominační plavbu pro účast v závodě OSTAR 1980. Pak následovala plavba s mládeží 1 600 mil dlouhou trasou kolem celého Baltského moře se zastávkou v olympijském Tallinnu, Helsinkách i jiných zajímavých místech.

Posádku tvořili žáci základních škol. Jejich výběr proběhl celostátní soutěží. Každý měl šanci, kluci i děvčata. Základní podmínkou bylo zlepšit si školní známky o jeden stupeň, takže i pětkaři měli možnost. Mládežnická posádka tvořila rozhlasové i psané reportáže, které průběžně vycházely v dětských časopisech. Články doplňovaly fotografie a během plavby byl natočen film pro Československou televizi Ostrava.

Po technické prohlídce ve štětínské loděnici a po menších úpravách Niké II vyplula s posádkou ze Štětína do přístavu Plymouth, kde jsme se zúčastnili závodu Parmelia Race 1979 na trase z Anglie přes Kapské Město do přístavu Perth v Západní Austrálii, která slavila 150 výročí svého založení. V závodě, jejž bychom bezpečně vyhráli, jsme vystartovali s týdenním zpožděním z důvodu pozdního vydání cestovních dokladů. Výkon československé posádky ocenil západoaustralský premiér sir Charles Court uspořádáním slavnostní večeře a udělením speciální stříbrné medaile. Návrat do francouzského přístavu Cherbourg vedl přes Kokosové ostrovy, Srí Lanku a Aden, pak Rudým mořem do Port Saidu a Suezu a dále Středozemním mořem se zastávkou na Krétě, Sicílii a Gibraltaru. Po 18 000 mílích

na moři se posádka vrátila domů z Cherbourgu vlakem a já pak plul již sám do anglického přístavu Plymouth na start závodu OSTAR 1980. Mezi ostatní plavby patří ta v roce 1994 na školní plachetnici Pogoria z Chicaga přes Velká jezera až k atlantickému pobřeží. Rovněž tak i plavba Atlantikem v roce 1997 z Newportu na 1 500 mil vzdálený ostrov Tortola, kde jsem doručil italským majitelům plachetnici. V roce 2012 jsem rybářům z Nového Bedfordu, kteří byli obeznámení jen s pobřežním rybolovem, doručil nově postavenou padesátimetrovou loď z přístavu Mobile. Plavba kolem

Floridy a východního pobřeží USA až do jejich domovského přístavu byla 5 000 mil dlouhá. Žádná z těchto plaveb však již neměla závodní nebo reprezentační formu.

Nápad obeplout svět na mne nespadl jen tak z ničeho nic, nýbrž to byl výsledek dlouhodobého zájmu o moře a námořní jachtařskou činnost. V roce 1960 jsem v antikvariátu koupil knihu francouzského mořeplavce Alaina Gerbaulta s titulem Sám přes Atlantický oceán, dokonce i s jeho podpisem. Kniha

u nás vyšla v roce 1926 a v roce 1930 bylo vydáno pokračování pod titulem Za sluncem a později další Cestou k domovu. Tyto francouzské překlady popisovaly autorovu osamělou plavbu kolem světa. Byl třetím člověkem na světě, který to dokázal. Musím přiznat, že tyto knihy mne tehdy nijak zvlášť nezaujaly. Pravděpodobně jsem se až příliš věnoval okruhovému závodnímu jachtingu, sjíždění našich řek na kajaku a lyžování. Knihy se však později staly zdrojem informací pro mou první sólo plavbu kolem světa.

O moře jsem se začal opravdu zajímat až v roce 1966. To mi přestaly stačit naše přehrady, rybníky a jezera a začal jsem se rozhlížet po nové, větší vodě. Chtěl jsem odjet na školení námořního jachtingu do polské Třeběže, tam však neměli volné místo, a tak jsem nakonec i se svým kamarádem a jeho ženou skončili v Boszkowě, nedaleko Lešna. Po zakončení jachtařského kurzu a složení zkoušek hned na dva jachtařské stupně jsme odjeli vlakem do Svinoústí, abychom všichni tři uviděli poprvé moře. Dokonce jsme si na něho vypluli na turistickém parníčku. Při dvouhodinové vyjížďce moji přátelé onemocněli mořskou nemocí a tím skončil jejich zájem o moře.

První pohled na moře na mne tehdy nijak zvlášť nezapůsobil. Musel jsem samozřejmě ochutnat slanost jeho vody, moře však bylo přesně takové, jaké jsem si ho představoval. Jen daleký mořský horizont mne zaujal a nějakou dobu jsem na něho upřeně hleděl. Cítil jsem touhu dostat se za jeho okraj a poznat, co je za ním. V té době nebylo v Československu jachtařů se zájmem o moře mnoho

a všichni jsme se navzájem znali. Naprostá většina z nich měla zájem o teplé adriatické vody, zatímco mne lákal bouřlivější Baltik. Průkopníkem námořního jachtingu byl jednoznačně Brňák Dušan Vaculka. Svou první plavbu uskutečnil na námořní knížku, která nahrazovala pas u námořníků Československé

námořní plavby. Jeho jachtu Pasát odkoupili bratři Pátí, o měsíc ode mne mladší, kteří na ní uskutečnili plavbu z Bratislavy po Dunaji do Černého moře a pak francouzskými kanály zpět až do Prahy. Fotografie jejich Pasátu se objevila v roce 1968 na titulní straně třetího čísla časopisu Potapěč (pozdější Vodní revue) a to samozřejmě nemohlo ujít mé pozorností. Šel jsem však svou cestou. V té době jsem měl Baltské moře zkřižované všemi směry na polských jachtách. Sbíral jsem znalosti zkušených polských jachtařů, kteří měli za sebou význačné plavby na Island, Špicberky, a dokonce

i kolem Jižní Ameriky. Z Polska jsem si dovezl plány na šestapůlmetrovou plachetnici typu Zoszka. V roce 1967 jsem sehnal povolení na skácení osaměle rostoucího modřínu, který měl pravidelná léta, porazil ho a nechal nařezat na dlouhá osmimetrová prkna. Ta jsem pak dva roky sušil. Chtěl jsem si postavit plachetnici pro své námořní plavby, na cestu kolem světa jsem však nepomýšlel. V roce 1968 se uskutečnil třetí ročník závodu osamělých mořeplavců přes Atlantik – OSTAR 1968. Výsledky i popis závodů se dokonce objevily v našem časopise 100+1. O závodě jsem již ale věděl z polských zdrojů a jako jachtaře závodníka mne zaujal. Požádal jsem organizátory o pravidla závodu na další ročník OSTAR 1972 a rozhodl jsem se, že se závodu zúčastním. Až vlastně při podrobném zpracování plánu účasti v závodě, který měl cíl ve Spojených státech, přišlo na řadu rozhodnutí o výběru trasy plavby domů. Až tehdy jsem se rozhodl k tomu, že budu pokračovat dále sám cestou kolem světa. O této volbě však vědělo jen několik mých blízkých přátel. Byl jsem přesvědčen, že kdybych se o této variantě jen zmínil, nikdy bych nezískal ani povolení ke startu v závodě přes Atlantik.

V cíli závodu v americkém Newportu na mne již čekal kamarád a režisér ostravské televize Jirka Vrožina. Ten mne přivítal slovy: „Doufám, že pokračuješ dále,“ a ukázal na kufr, který vzal z mé garáže a dovezl spolu se svým filmařským „nářadíčkem“ do Newportu. Kufr byl naplněn námořními mapami

pokrývajícími naplánovanou trasu sólo plavby kolem světa. Osobně věřím, že člověk musí mít štěstí k tomu, aby se mu do životní dráhy zamotala nějaká význačná příležitost. Když se to však stane, musí být vždy na tuto příležitost připraven a musí ji okamžitě „popadnout za pačesy“, aby měl možnost nečekaný okamžik využít a záměr zdárně dovést do cíle. Před vyplutím jsem neměl strach z ničeho, co by mne během plavby mohlo potkat. Byl jsem mladý a jako každý mladý a nezkušený člověk jsem se cítil nesmrtelným.

Copyright © Rudolf Holý, Richard Konkolski, Milan Švihálek, Julius Ecsi, Jozef Varsányi, Jiří Albrecht, Ivan Orel, František Sýkora, Jiří Denk, Otakar Hons, Jaroslav Bernt, Vlado Porvaznik, Zdeněk Teubner, Oldřich Karásek, Stanislav Kubíček, Petr Ondráček

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017