Jiří Mazurek: Polární záře

Začal to Erich von Däniken svými teoriemi o návštěvnících z vesmíru, na něž následně navázali romanopisci. U nás Ludvík Souček (Cesta slepých ptáků), v zahraničí pak Michael Crichton (Koule), A. G. Riddle (Atlantský mor) či nejnověji Liou Cch‘-sin v Problému tří těles.

Jiří Mazurek, autor řady sci-fi a fantasy románů, se k nim aktuálně přidal sci-fi thrillerem Polární záře, který vychází v nové ebookové edici nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz). Téma objevu záhadného neidentifikovatelného artefaktu, evidentně mimozemské kosmické lodi, přitom zpracovává ze zcela svébytného úhlu pohledu.

Děj knihy zasadil na Novou zemi, souostroví ležící v Severním ledovém oceánu, a rovněž na ruskou jadernou ponorku. V několika dramaticky se odvíjejících dějových liniích pak splétá osudy kapitána Gomelského, českého cestovatele Petra Brunera, agentky KGB Světlany Zarecké a také vědců zkoumajících mimozemský objekt.

Jiří Mazurek se narodil v roce 1974 v Českém Těšíně, vystudoval fyziku na MFF UK Praha, nyní učí matematiku a statistiku na Slezské univerzitě. Sci-fi a fantasy povídky publikuje v žánrových magazínech Ikarie, XB-1 a Pevnost. V roce 2007 debutoval young adult sci-fi románem Želes, po kterém následovala dvojice fantasy románů Legenda o Rennardovi (2009), Legenda o Garonně (2009) a sbírka povídek Město čarodějů (2011). V angličtině mu vyšly novely The City of Wizards a The War of Spells. Po několikaleté odmlce se připomíná sci-fi thrillerem Polární záře (2017).

Ukázka z knihy

Major Gennadij Volkov vystartoval 13. července v 9:33 ráno ze základny v Murmaňsku na stroji Su-47 přezdívaném berkut, tedy orel skalní. Tento nadzvukový stíhací letoun generace 4,5 se poprvé představil světu v roce 1997 a hned vzbudil pozornost negativní geometrií křídel, která mu zaručovala vynikající obratnost při podzvukových rychlostech, supermoderní výzbrojí a prvky stealth technologií.

Zinovjev si však vybral zrovna tento letoun z jiného důvodu. Ačkoli byl Su-47 v mnoha ohledech unikátní, vyrobeny byly pouze dva kusy tohoto stroje. Nikdy proto nebyl zařazen do výzbroje ruské armády, a oficiálně šlo o letoun určený pro výcvik pilotů. Zinovjev uvažoval v tom smyslu, že pokud o stroj přijde, bude lepší přijít o výcvikový letoun než o letoun bojový.

Volkov nabral severovýchodní kurs, výšku 8600 metrů a mírně nadzvukovou rychlost Mach 1,2. Obloha, v této výšce už více černá než modrá, byla bez mráčku. Hluboko pod sebou viděl zelenou plochu poloostrova Kola zbrázděnou tisíci modrými oky ledovcových jezírek a stužkami řek, a stádo sobů putujících k severu. Pak pevnina skončila několika ostrůvky a dole se rozprostřelo třpytivě modré Barentsovo moře.

Volkov měl na stíhacích letounech nalétáno přes šest tisíc hodin. Při sedmnácti bojových misích v Sýrii a u Kurilských ostrovů svedl pět vzdušných soubojů a připsal si tři sestřely, za které si vysloužil povýšení na majora. Ve čtyřiatřiceti letech patřil k nejzkušenějším stíhačům ruského letectva. Přesto ho už od startu provázel nepříjemný pocit, kterého se nezbavil ani nahoře.

Dneska to bude jiné než obvykle…

Hodiny ukazovaly čas 9:42:17. Do okamžiku přiblížení s objektem zbývalo necelých pět minut. Volkov zřetelně cítil vlastní pot, který mu stékal pod kyslíkovou maskou kolem uší a na zátylku. Ani se nestačil rozloučit se svou malou dcerkou.

Dneska má Táňa narozeniny, a já jí slíbil, že půjdeme do ZOO.

Stiskl pevně joystick nahrazující tradiční knipl a provedl několik vodorovných vrutů. Stroj poslechl, jako by byl prodloužením jeho vlastní paže. Přetížení 3 G ho vmáčklo do pilotního křesla. Pak zpomalil, zvedl prudce předek letadla a udělal kulbit, legendární manévr, při němž stroj provede ve vzduchu kotrmelec. Podařilo se mu to bez nejmenších problémů. Svět za sklem kabiny se během zlomku vteřiny protočil o 360°.

A nesmyslné myšlenky byly rázem pryč.

Volkov vyrovnal horizont a zvýšil rychlost zpátky na Mach 1,2. Nebe bylo stále čisté, viditelnost výborná. Přelétl očima LCD displeje. Všechno fungovalo bezvadně. Dvě minuty a třicet sekund do setkání.

„Tady alfa tři dva osm,“ ohlásil se kontrolní věži. „Dvě minuty a dvacet sekund do setkání.“

Na okamžik se jeho hlas odmlčel. Daleko vpředu na jedenácté hodině se něco stříbrně zalesklo.

„Navázán vizuální kontakt s cílem,“ oznámil klidným hlasem Volkov. „Na jedenácté hodině, výška asi deset tisíc metrů. Vystoupám do devíti pěti set.“

„Rozumím, tři dva osm,“ ozvala se věž sytým mužským basem. Volkov okamžitě poznal Jarcova. Kdysi létali spolu, ještě na Mig-29. Přítelův hlas byl jasný a téměř nezkreslený praskáním statické elektřiny. Jako by seděl v sedadle hned za ním. Ale Volkov byl v kokpitu letadla sám. Velitel základny nechtěl riskovat ztrátu dvou mužů.

„Potvrzujeme přítomnost cíle v uvedené oblasti,“ pokračoval Jarcov. „Cíl se vznáší na místě.“

Ve vysílačce zapraskalo a pak se ozval jiný hlas, starší a autoritativnější, hlas Zinovjeva: „Tady alfa jedna. Alfo tři dva osm, zapni kamery a proveď průlet kolem objektu.“

„Rozumím, alfo jedna,“ oznámil Volkov a jemně zatáhl za joystick k sobě. Šedá špička letounu se zvedla vzhůru. Na výškoměru rolovala čísla směrem nahoru: 8700, 8750, 8800…

Volkov vystoupal do devíti a půl tisíce metrů. Do setkání zbývala minuta a deset sekund. Objekt se přiblížil natolik, že rozeznával jeho tvar: jednolitý bílo-šedý válec bez jakýchkoli výstupků nebo nerovností, pomalu rotující kolem své osy. Jeho délku odhadl na deset až dvacet metrů, šířku na polovinu.

Je velký jako moje letadlo, napadlo ho bezděčně. Zapnul kamery na křídlech. Pokud udrží stávající kurs, proletí ve vzdálenosti sedmi set metrů od válce.

Je to moc, nebo málo?

Volkov snížil rychlost na Mach 1,1. „Tady alfa tři dva osm,“ ohlásil. „Do maximálního přiblížení zbývá dvacet vteřin.“

Ve vysílačce to zachrčelo a pak se ozvalo: „Rozumím, tři dva osm. Hodně štěstí.“

To budu potřebovat, pomyslel si Volkov.

Světlana nastartovala terénní UAZ, kterému však nikdo neřekl jinak než gaz podle legendárního ruského džípu sedmdesátých a osmdesátých let, a vyrazila k místu, kde včera viděla stát osamělý oranžový stan.

Kdo to jen může být? Nějaký zbloudilý Skandinávec? Americký špion? Eskymák? Ruský lovec, který tu bez úředního povolení pytlačí kvůli drahým kožešinám?

Ať uvažovala sebevíc, na řešení hádanky nepřišla. Ale rozkaz zněl jasně. Ať je to kdokoli, nemá tu co pohledávat. Zvlášť teď…

Gaz si hravě razil cestu nerovnou severskou divočinou, drtil pod koly křehkou flóru klíčící jen dva měsíce v roce z věčně zamrzlé půdy.

 Vyrazila brzy ráno, noční mlha už se rozpustila, takže navigace jí nečinila sebemenší potíže.

Ale když za hodinu a půl dorazila na místo, kde měl stát oranžový stan, našla už jen slehlou trávu.

„Sakra!“ zaklela.

Prohledala okolí a všimla si dvou rovnoběžných stop jako po běžeckých lyžích. Směřovaly k severu. Vrátila se ke gazu a vytáhla z palubní desky dalekohled. Ve vzdálenosti asi jeden a půl kilometru zahlédla načervenalý puntík.

Naštěstí není daleko…

Dalekohled odložila a chvíli se přehrabovala v přihrádce ve dveřích řidiče, než nahmatala předmět s rukojetí a krátkou hlavní. Strčila si ho za opasek na zádech. Pak si ve zpětném zrcátku upravila vlasy a klíčky od džípu si vsunula do náprsní kapsičky.

„Dojdu si pro tebe pěšky,“ pomyslela si nahlas.

Bruner se před stanem napřímil a neznámá žena o krok couvla.

„Kdo jsi?“ zeptal se česky a hned nato rusky: „A odkud se tu bereš?“

Mladá světlovlasá žena v zelené péřové bundě a tmavých oteplených kalhotách překvapeně zamrkala dlouhými řasami. „Miňa zavút Světlana. Jmenuji se Světlana. Ja z bázy Ignatěvskij. Kdo jsi ty?“

 „Já jsem Petr,“ řekl Bruner a napětí polevilo. Ačkoli ho dívka v první chvíli vylekala, teď se už usmíval.

Světlana se také usmála. „Pjotr Balšoj,“ špitla a Bruner se téměř rozesmál. Se svými sto devadesáti třemi centimetry ji převyšoval téměř o hlavu.

Bruner přikývl. „Jsem fotograf. Přijel jsem z Prahy, to je v České republice, abych tady něco nafotil a napsal reportáž o zdejší přírodě. Je tu opravdu nádherně. Byla jsi někdy v Praze?“

Světlana zavrtěla hlavou a její nádherné vlasy se rozletěly do stran. „V Praze ne, jen v lázních v Karlových Varech.“

Zasmál se. „No jasně. Ale co tady vůbec děláš, sama v takové pustině?“

„Nejsem sama a tohle není žádná pustina,“ namítla. „Pracuji na meteorologické a rybářské stanici asi pětatřicet kilometrů odtud.“

„Třicet pět kilometrů!?“ užasl Bruner. „To jsi šla takovou dálku pěšky? A proč?“

„Já jsem sem nešla,“ opravila ho Světlana. „Já jsem přijela gazem. Sbírám po ostrově vzorky pro Lomonosovovu univerzitu, katedru geologie. Dělám tam disertaci.“

Bruner se usmál. „Aha. Ale stejně je to neuvěřitelná náhoda, potkat někoho na ostrově, kde žije jen pár lidí a který má rozlohu větší než Česká republika!“

„To tedy ano,“ přikývla Světlana. Také se usmívala a neposedný vítr jí vháněl vlasy do tváře. „Chceš se k nám podívat? Zvu tě na něco ostřejšího, Petře Veliký.“

Bruner se rozesmál. „Takové pozvání nemohu odmítnout. Ale co všechny mé věci?“ Ohlédl se k plně naloženým saním a stanu. „Ty se do gazu nevejdou.“

„Schovej je do stanu,“ řekla dívka a odhrnula si vlasy z očí. „Tady se nic neztratí. Vezmi si jen to nejcennější. Kameru, doklady, telefon…“

„Jasně,“ Bruner se na chvíli ztratil ve stanu, a když pak vylezl, zeširoka se usmíval. V pravačce držel láhev průzračné tekutiny.

„To abychom měli co pít,“ vysvětlil.

Světlana se rozesmála. „A to si myslíš, že my Rusové jsme na suchu?“

Oba vykročili k dívčinu džípu, Bruner se ještě jednou ohlédl. Oranžový stan se mírně prohýbal ve větru, všude kolem vládl klid a mír.

„Co v tom máš? Vodku?“ zeptala se.

„Něco lepšího. Slivovici.“

Dívka se nechápavě zamračila.

„Ta se pálí ze švestek,“ přiblížil jí Bruner a tentokrát se dívka zatvářila opravdu překvapeně.

„A to se dá pít?“

„Samozřejmě. Sama uvidíš.“

Světlana pohodila hlavou. „To jsem zvědavá,“ řekla, ale moc přesvědčivě to neznělo.

Překonali dvě terénní vlny a za tou druhou stál na okraji kaluže zamrzlé vody terénní vůz ruské výroby UAZ pro čtyři osoby.

No tohle…

Bruner nepatrně zvolnil. Jeho mozek se konečně přepnul z překvapeného do racionálního módu.

Kde by se tady v pustině vzalo auto? A proč zrovna tady? Narazit tu na vůz je prakticky stejně nepravděpodobné jako zahlédnout antonova…

Vsunul pravačku do kapsy bundy a nahmatal satelitní telefon. Pak levačkou zkontroloval druhou kapsu.

Proč jsem tak napjatý? Co to se mnou je?

Jeho prsty narazily na kožené pouzdro vystřelovacího nože. Ten dotek ho uklidnil. Ne, že by se chystal zbraň použít.

Je to jen pro všechny případy…

První průlet kolem válce se zdařil bez problémů. Objekt visel na místě a jen se mihl kolem Volkova v bočním okénku.

„Máme obraz, tři dva osm,“ potvrdila věž. „Vrať se na úroveň objektu a proveď maximální bezpečné přiblížení.“

„A to je jaké?“ zeptal se Volkov. Byl to samozřejmě vtip.

„Proveď maximální, ale bezpečné přiblížení k objektu,“ zopakovala věž bez špetky humoru.

„Rozumím,“ odpověděl Volkov a naklonil stroj na bok do zatáčky. Nikdy se o UFO nezajímal, i když věděl, že jiní piloti občas hovořili o setkáních s neidentifikovatelnými létajícími objekty. Slyšel i o případech, kdy došlo k boji, v Polsku nebo nad Izraelem.

Daleko běžnější byla záhadná radarová echa, o kterých se na základně živě diskutovalo, a která mizela stejně rychle, jako se objevovala. Ale tohle těleso tu zůstávalo, jako by na něj čekalo.

Co je ještě bezpečné? zeptal se sám sebe, když vykroužil celých sto osmdesát stupňů a nalétal na druhé přiblížení. Zůstala za ním elegantní bílá smyčka kondenzovaných par, jediný oblak v dohledu.

„Třicet dva sekund do setkání,“ oznámil.

V Su-47 jsou informace pilotovi předávány pomocí čtyř LCD displejů. Na jednom se podle potřeb pilota zobrazují informace z radiolokátoru, IR zaměřovače, televizní kamery a laserového dálkoměru pro řízení a kontrolu palby. Na druhém se zobrazují letové hodnoty, navigační informace a data přistávacího systému ILS. Na dalších dvou obrazovkách je stav výzbroje, pasivní radar, systém navádění, pozemní a vzdušné cíle. Informace lze zobrazit na kterémkoliv displeji podle výběru pilota. K dispozici je i HUD, neboli průzorový displej, pilotovi se při něm promítají důležité informace na sklo přímo před oči.

Volkov přelétl pohledem všechny čtyři displeje. Zaváhal, jestli nemá vložit neznámý letící objekt jako případný cíl.

Možná později.

Stáhl levačku zpátky a plynovou pákou zpomalil na podzvukovou rychlost, pak zapnul HUD a namířil špičku letadla přímo do středu válce.

Vlastně ne tak úplně do středu. Naplánoval si průlet tak, aby válec minul v bezpečné vzdálenosti.

Čtyři metry stačí…

Volkov měl pocit, jako by se na něj řítil obří kontejner, na zlomek sekundy mu zůstal viset přímo nad hlavou a vzápětí se propadl do nicoty za stíhačkou.

„Tady alfa tři dva osm. Úkol splněn,“ oznámil do vysílačky. Dlaň měl celou zvlhlou. Otřel si ji do kombinézy. Vysílačka zapraskala, ale neozval se žádný hlas.

„Tady tři dva osm. Úkol splněn,“ zopakoval. „Ozvěte se.“

Odpovědí mu bylo ticho.

Volkov si poklepal na přilbu. Nic. Očima zkontroloval přístroje. Avionika fungovala bezchybně. V duchu pokrčil rameny. K návratu na základnu ani k přistání spojení nepotřebuje. Dokonce by si mohl i schrupnout. Palubní počítač by zvládl návrat sám.

Za deset minut jsem doma, pomyslel si.

To ještě netušil, jak hrozivě se mýlí.

Václav Kahuda: Bytost

Autor na okraj své novely říká: „S věkem a s jizvami, které utržila má psychika při psaní „černé knihy“ Vítr, tma, přítomnost, jsem se rozhodl napsat pohádku… V mé DNA je vedle jiných velkých autorů i Jules Verne, Stanisław Lem a Ray Bradbury, moderní prozaici a nadto — prognostici a věštci.

Soudím, že naše generace je už dost stará na to, aby se nenechala strhnout jakoukoli ideologií. Krom toho jako jediné východisko k přežití vidím cestu kooperace a sdílení myšlenkového a hmotného bohatství, jehož civilizace dosáhla za cenu obrovských obětí. A tak jsem tenhle román psal vlastně sobě pro radost. Bytost je ale také varováním — je to ve skutečnosti pohádka pro děti, které si zahrávají.“

Děj fantaskní prózy je zasazen do blízké budoucnosti (konec 21. století). Lidská civilizace tehdy prošla (před více jak čtyřiceti lety), časy hlubokých systémových krizí, společenského chaosu, pandemií a lokálních válek. Lidé, ti kteří přežili, museli přehodnotit většinu dosavadních zvyků, samozřejmých daností a dosavadních způsobů existence. Na troskách starého světa vzniká nová planetární společnost. Mladé na prahu dospělosti se nacházející generace, nepostižené tíživou zkušeností válek a rozvratu, se snaží navázat na to dobré z minulosti (vědy, umění, řemesla) a za pomoci nových technologií se snaží založit nový svět. V čase v kterém se odehrává příběh je již lidstvo konsolidováno a plně se zaměřuje na výzkum a kolonizaci planet naší sluneční soustavy.

K duševnímu a hmotnému bohatství civilizace mají přístup všichni lidé. Základní myšlenkou je potřeba kooperace, odpovědnosti a soucitu.

Hrdina příběhu, starý muž, je jedním z mála posledních své generace. Nese v sobě zkušenost z doby krize. Počet lidí na planetě klesl působením válek a pandemií přibližně na desetinu původního stavu. Snaží se pomáhat ze všech sil mladým generacím, ale ví, že už nikdy nezíská jejich nevinnou opravdovost, čerstvou životní energii a víru v jejich ideály. Z tohoto rozporu mezi jedincem a společenským vývojem čerpá hlavní zápletka novely.

Bytost vydává nakladatelství Druhé město (ISBN  978-80-7227-400-0).

Ukázka z knihy:

S živočišnou radostí jsem se proháněl lesem jako starý vlk vzpomínající na svůj první lov, na tance při měsíčku. Taková je už moje stařecká dětinskost, raduju se a utíkám nocí za pomoci svalových implantátů, za dynamických, vpravdě nelidských skoků mého exoskeletu… Když jsem přiběhl k řece na dně rozsáhlého údolí, nerozmýšlel se můj podpůrný systém ani vteřinu a za pomoci blanitých křídel mne jak velkého chrobáka přenesl přes prudkou jarní vodu.

S hlasitým bzukotem jsem přistál u stanice vakuové dráhy. Matně světélkující průsvitné trubice se jak modravé bledé žíly ztrácely v dálce mezi zalesněnými kopci… Už dávno bylo nebe nad Prahou temné a plné hvězd. Za mých mladých let rozlévalo hlavní město republiky na desítky kilometrů daleko oranžové mléko sodíkových výbojek. Vypadalo to jak v pekle, nebo jako by nekončící jaderný výbuch trvale obnažil žhavé zemské nitro.

Tak ostatně vypadala při pohledu z oběžné dráhy celá naše planeta. Ta nádhera světel se však lidstvu přejedla. Po krvavých časech byla poničená a vylidněná města ponechána svému osudu a celé úseky inženýrských sítí byly trvale odpojeny a zrušeny. V oblastech, v osadách se v noci svítí novými biologickými technologiemi, a když se dnes blížíte k místu, kde žijí lidé, uvidíte tu a tam světélko. Chodníky a cesty se samy rozsvěcí pod nočním chodcem, stromy podél cest jsou ozářeny ultrafialovými paprsky a celá ta přeludná, dnes tak obyčejná nádhera zhasíná, když člověk projde a zmizí někde za rohem…

Města, vylidněná města ponechána sama sobě, jsou v noci temnými bludišti, ruinami obytných bloků a zříceninami výškových staveb — kde straší vzpomínky. Náměstí a ulice zmizely v porostech náletových dřevin, háje a lužní lesy, rákosiny na březích údolních veletoků — které si po tisíciletí našly svá pradávná, v písečných ostrovech věčně meandrující řečiště.

Ano, naše civilizace spáchala harakiri a my zbylí jsme svázali do uzlíčku technologie třetího tisíciletí a rozprchli se do jeskyní a pralesů, podél řek a velkých jezer, na březích moří a oceánů teď zkoušíme zažehnout jiskru nového věku. Restart. Znova. Po tisíciletích další pokus.

Sedl jsem si na lavičku pod keřem, uvnitř něhož světélkovala lampa jak osamělá světluška. Okamžitě zvýšila svůj jas, když její systém detekoval mou přítomnost, a celé prostranství okolo mne vystoupilo ze tmy… Na sítnici se mi zobrazil hologram krásné syntetické ženy a melodickým hlasem se zeptal na cíl mé cesty. Řekl jsem jí údaje a usmál se na ni. Ona tu emoci opětovala a mě to zahřálo u srdce… Žádný člověk v noci na opuštěné dopravní stanici, v místech, kde, jak se říkalo, lišky dávají dobrou noc — žádný člověk nebyl tak procítěného gesta schopen. Jedině síť, empatická sociální planetární síť, která kvantifikovala chování, potřeby a afektivní reakce miliard lidí, kteří si prokláli hrdla v dobách kolapsu, požrali se navzájem… jedině tato virtuální opatrovnická síť, systém strojového milosrdenství, který tu po nich (ach ano, měl bych říkat po nás, ale oni jsou mrtví a my, co jsme přežili, prostě nejsme jako oni… žijeme, jsme), který tu po nich zůstal jako nechtěné dědictví — jedině on je takového porozumění schopen… Klíčící zárodek nové lidské generace, mladí lidé mají opět čistou, upřímnou tvář a mladé, nezkažené emoce… My staří draci je chráníme a milujeme, ovšemže především je chráníme před námi samými. Ať ta bolest, ta zoufalá špína sebenenávisti odejde spolu s námi… Zametáme, za pomoci chápajících, vciťujících se automatů — uklízíme po sobě…

Seděl jsem na lavičce pod temně zeleným starým tisem, kterým prorostla mladá lampa, ponořený v myšlenkách. Vtom tiché zacinkání v uchu přinutilo mou mysl, aby vyplavala jak bublina na povrch a zapojila se do běhu světa. Levitační kapsle stála na nástupišti a čekala na mne. Vstal jsem a vstoupil do prosklené budovy vlakové stanice, ovanul mne teplý vzduch a ozonová vůně elektrických obvodů. Kapsle se vznášela na magnetických polštářích a lehce se zhoupla, když jsem se do ní usadil. Pokývnutím hlavy a polohlasem jsem dal povel k odjezdu. Němá mohutná síla elektromagnetických polí nás vtáhla do vakuové komory a vzápětí, po vyrovnání podtlaku, byla kapsle s táhlým syčením vdechnuta do tunelu a bez dalšího se mlčky řítila vpřed. Ztlumil jsem světlo v kabině a celým tělem naslouchal gravitačním změnám v důsledku postupného zrychlení.

Za pár minut jsem byl u cíle. Stál jsem před budovou Plaveckého stadionu Podolí. Tenhle nadčasový architektonický skvost byl citlivě restaurován po období temna a opět navrácen svému účelu… Prosklená hala krytého bazénu, valivý oblouk protáhlého tvaru svítil do dálky tyrkysovou opalizující září. Na protější straně, v kopcích za řekou, pár světélek ukazovalo přítomnost lidských obydlí, jinak byla všude okolo tma.

Luskl jsem prsty a spokojeně vstoupil do rozzářené dvorany. Po pravé straně za mých mladých let bývaly pokladny — ale teď, kdy už desítky let funguje lidská civilizace bez peněz (ty si odnesla stará doba s sebou do hromadných hrobů), je toto místo zabydleno obřím akváriem, hejna pestrých rybek se prohání v zářivě zelených závojích vodních rostlin a po zlatavém písku šmejdí sem a tam korýšci a ráčci, pod kamenem se skrývá sumeček a z vykotlaného pařezu právě vyplula dlouhá silueta nějakého úhoře… Bublinky šumí a vrhají světelné efekty na kamennou podlahu.

V mléčném bufetu stojí za pultem dvě krásné mladé androidky (žádný člověk nemůže být tak dokonalý — podle toho se spolehlivě poznají). Krátce s nimi pohovořím a odnáším si ke stolku velkou sklenici malinového koktejlu. Upíjím pomalu, srkám tu slast a hledím do tmy za skleněnou stěnou.

V šatně svlékám exoskelet a kráčím do liduprázdných sprch… Občas zde potkávám opáleného, soláriem vypečeného, v kosmetickém salonu opraveného starce se zlatým řetízkem na žilnatém, vychrtlém hrdle… Má oči jen pro krásného eféba, androida v podobě mladíka s dívčí tváří a dlouhými vlasy. Stařec sedí na vyhřívané keramické lavici, hned vedle skleněných dveří do parní lázně, občas vejde dovnitř, pak vylézá z oblaků červený jako rak a nechává si v předklonu dlouze stříkat mohutný proud vody na svou kloaku… Je to ptakořitník — ale v naší době je pohlaví tak lehounkou a nevinnou věcí, tak bylo poničeno vývojem lidstva v předešlých dobách, že jsme všichni ke všemu tolerantní a o zbytek (násilné parafilie) se postarají ochranní androidi, kteří nemají vlastní Já (self), ale zato jsou obdařeni krystalicky spravedlivým, neochvějným etickým superegem. V zásadě jde o soucit všech se všemi, aby nikdo netrpěl, a neotrávil tak společné prostředí života… To víme. To se ukázalo po všech minulých válkách jako to nejdůležitější. Aby na světě nevznikala bolest. Pokud možno — samozřejmě…

Takže krásný Apollon se nekonečně dlouho sprchuje a poté si čechrá v proudu teplého fénu své dlouhé vlnité vlasy a lysec (stařec) na něj hledí vlhkýma čubčíma očima, na tlustém (uměle vypěstovaném a již poněkolikáté implantovaném) pyji mu nabíhá a opět hasne zkroucená žíla. Děd, může mu být tak sedmdesát, ale je to těžké dnes poznat, má pořád chuť a apetit. Zajímavé. Asi to bude tím, že jsem starší — tedy vlastně po „sexuální smrti“. Je to zkrátka ještě „cucák“. A jako pravý „babyloňan“ (tak si říkala jedna generace žijící uprostřed korporátních válek, těsně po ropném kolapsu) má na temeni lysé hlavy vytetováno „Horovo oko“. Tehdy to znamenalo deklarování příslušnosti k legiím profesionálních vojáků, říkali si tehdy, pokud si dobře vzpomínám, „Hněvivá ruka Páně“. Tenhle „rukapáň“ se dnes nevychčije, pokud mu ho nedrží mladý efendi s baculatou prdelkou. Těchhle starých narcistních vrahounů už na Zemi moc nechodí. Pár jich přežilo a nyní jsou plně zaměstnáni (a tím paralyzováni) svými slepými pudovými potřebami, a krásní androidi je tak svými vnadami nenápadně drží v „gumové cele“. Dokonce jim byla (pro dětinskou radost) v jistých oblastech ponechána v oběhu papírová měna starých dolarů — je to jen taková hra, ty papírky mimo rezervaci nemají žádnou hodnotu. Ale gladiátoři jsou tím pádem neškodní a šťastní… Tito vesměs penzionovaní lajtnanti mají charakter továrního výrobku — do jednoho militantní buzny, typ Se mnou přežiješ a jinak chcípni, bejby.

Navzájem se tehdy vykleštili s jinými bandami žoldnéřů někde tam v oblasti Perského zálivu. Většina z nich se potom vypařila, spolu s asi šesti sty padesáti miliony dalších lidských bytostí, které náhodou žily v té oblasti. Bez ohledu na denominaci, na okultní, oděvní a sexuální nebo finanční „orientaci“ — vzal je do sebe bílý žár atomového ohně… Dodnes jsou v tamních pouštích kilometrové plotny vulkanického skla, jsou to ztuhlá jezera roztaveného písku…

Horovo oko se ostře podívalo, Šiva pohnul malíčkem na své čtvrté ruce a Wotan spolu s Perunem natrhli maličko tkaninu atomárních vazeb a na chvíli ukázal se světu bezejmenný bůh. Na chviličku — a statisíce let lidského vývoje byly v piči.

Becky Chambersová: Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

Vesmír se možná zdá nekonečný, ale lodě, které jím putují, můžou být tísnivě malé.

Když se Rosemary Harperová připojí k posádce Poutníka, příliš toho neočekává. Touží jen po nenápadném, pokojném místě, které by mohla na chvíli nazývat domovem, a po úniku od problematické minulosti. A přesně takové útočiště jí Poutník nabízí. Život na palubě lodi je sice trochu chaotický, ale jinak vcelku poklidný.

Až do doby, kdy posádka dostane životní nabídku: vybudovat hyperprostorový tunel na vzdálenou planetu a zajistit si tak na několik dalších let pohodlné živobytí — pokud ovšem přežijí dlouhou cestu mezihvězdným prostorem, aniž dojde k ohrožení některého z křehkých spojenectví, jež udržují galaxii v klidu. Potíž je v tom, že Rosemary není na palubě jediná, kdo skrývá nějaké tajemství…

„Hřejivý románový debut, který obnoví vaši víru ve sci-fi (konkrétně) a lidstvo (obecně).“ Tak knihu ohodnotil recenzent žánrového webu Tor.com. A česká překladatelka románu Lucie Bregantová o románu říká: „Vezměte kopu Červeného trpaslíka, přidejte špetku Star Treku, dokořeňte Stopařovým průvodcem po galaxii et voilà, vítejte na Dlouhé cestě na malou, rozzlobenou planetu!“

Vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

DEN 129, STANDARD GS 306

STÍŽNOST

Život ve vesmíru rozhodně nebyl tichý. Planeťáci to ni­kdy nečekali. Každému, kdo vyrostl na planetě, chvíli trvalo, než si zvykl na všechno to klapání a vrčení ves­mírných lodí, na tu všudypřítomnou atmosféru, která provázela život v kusu stroje. Ale pro Ashbyho byly ty zvuky stejně přirozené jako tlukot vlastního srdce. Po­dle skučení vzduchového filtru nad postelí dokázal po­znat, kdy je čas vstávat. Když do lodního pláště vrazily kameny, věděl, které jsou dost malé na to, aby si jich ne­všímal, a ze kterých budou problémy. Podle statického praskání komunikačního systému dovedl určit, jak je osoba na druhém konci daleko. Tohle byly zvuky živo­ta ve vesmíru, podbarvovaly zranitelnost a vzdálenost. Připomínaly, jak je život křehký. Ale ty zvuky také zna­menaly bezpečí. Nepřítomnost zvuku značila, že vzduch neproudí, motory neběží, síť umělé gravitace už vás ne­drží nohama na zemi. Ticho patřilo k venkovnímu vzdu­choprázdnu. Ticho znamenalo smrt.

Byly tu i další zvuky, ty, které nevyluzovala loď, ale lidé v ní žijící. I v nekonečných chodbách obytných lodí jste mohli zaslechnout ozvěny rozhovorů, kroky na ko­vové podlaze, slabé dusání, jak technik šplhá stěnou a chystá se opravit nějaký ukrytý obvod. Ashbyho loď Poutník byla prostorná, ale ve srovnání s tou, na kte­ré vyrostl, byla přece jen maličká. Když Poutníka kou­pil a naverboval posádku, i on si musel zvykat na stís­něné prostory. Ale brzy ho začaly zvuky toho, jak lidé kolem pracují, smějí se a hádají, uklidňovat. Otevřený vesmír je prázdné místo a někdy se i ten nejostřílenější vesmířan dívá do hvězdami posetého prázdna s poko­rou a úžasem.

Ashby hluk vítal. Uklidňovalo ho vědomí, že tam ven­ku nikdy není sám, zvlášť při jeho povolání. Budování červích děr nebyla zrovna oslnivá profese. Intergalaktic­ké průjezdy byly v Galaktickém společenství tak běžné, že je všichni brali jako hotovou věc. Ashby pochyboval, že by se průměrný člověk tunely zabýval víc než třeba kalhotami nebo teplým jídlem. Ale kvůli své práci na tunely myslet musel, a to dokonce usilovně. Když sedí­te a přemýšlíte nad nimi moc dlouho a představujete si, jak se vaše loď zanořuje do vesmíru a zase se vynořuje ven jako jehla látkou… přesně kvůli tomu pak oceníte hlučnou společnost.

Ashby seděl u sebe v kanceláři a četl si nad šálkem meku zprávy, když najednou uslyšel jeden velmi speci­fický zvuk a trhl sebou. Kroky. Corbinovy kroky. Corbi­novy naštvané kroky mířící přímo ke dveřím kanceláře. Ashby si povzdechl, spolkl podráždění a přepnul do ka­pitánského módu. Výraz ve tváři neutrální, uši nastra­žené. Každý rozhovor s Corbinem vyžadoval trochu pří­pravy a spoustu odstupu.

Artis Corbin byl talentovaný specialista na řasy a ob­rovská osina v zadku. Na dálkové lodi, jako byl Poutník, se to první víc než hodilo. Dávka zkaženého paliva moh­la znamenat rozdíl mezi úspěšným přistáním a zmize­ním ve vesmíru. Polovina jedné z dolních palub Poutní­ka byla plná nádrží s řasami a u všech bylo potřeba, aby se někdo pečlivě staral o jejich výživu a salinitu. V téhle oblasti byla Corbinova neschopnost komunikovat s lid­mi vlastně výhodou. Ten chlap byl radši celý den zalezlý u řas, mumlal cosi o hodnotách a snažil se vytvořit „op­timální podmínky“. Ashbymu se podmínky zdály opti­mální dost, ale co se řas týkalo, rozhodně se nehodlal Corbinovi stavět do cesty. Od té doby, co ho přivedl na palubu, se Ashbyho náklady na palivo snížily o deset procent, a navíc jen málo odborníků na řasy by místo na tunelářské lodi vůbec přijalo. Řasy byly háklivé i na krátkých cestách, ale při dálkových přeletech potřebo­valy úzkostlivou péči a taky vytrvalost. Corbin nesnášel lidi, ale svou práci miloval a byl v ní zatraceně dobrý. Proto byl podle Ashbyho názoru nedocenitelný. Takový nedocenitelný bolehlav.

Dveře se otevřely a Corbin vstoupil dovnitř. Na obo­čí se mu jako obvykle perlil pot a prošedivělé vlasy na spáncích měl mastné. Na Poutníkovi muselo být teplo kvůli pilotům, ale i tak Corbin od prvního dne dával jasně najevo svou nelibost vůči standardní teplotě. I po letech na palubě se jeho tělo odmítalo přizpůsobit, zřej­mě z trucu.

Corbin měl červené i tváře, ale těžko říct, jestli to bylo jeho náladou, nebo tím, že musel jít do schodů. Ashby si na ten intenzivní ruměnec nikdy nezvykl. Velká část pře­živších Lidí pocházela z flotily Exodus, která odplula da­leko z dosahu prastarého Slunce. Mnoho z nich, včetně Ashbyho, se narodilo na stejných lodích, které patřívaly původním pozemským uprchlíkům. Jeho husté černé kudrny a jantarová pokožka byly výsledkem celých ge­nerací míšení na palubách těch obrovských lodí. Větši­na Lidí, ať už narozených ve vesmíru, nebo v koloniích, měla právě tento smíšený exodanský vzhled.

Corbin naopak nepochybně pocházel ze sluneční sou­stavy, i když v posledních generacích se i lidé z domov­ských planet začali Exodanům podobat. Lidské geny jsou pestrá směska, takže se vědělo, že čas od času se i mezi Exodany objeví někdo se světlou pletí. Ale Corbin byl skoro růžový. Jeho předkové byli vědci, raní průzkumní­ci, kteří u Enceladu postavili první výzkumná orbitální plavidla. Ta tam pak byla celá staletí a hlídala bakterie, které se množily v ledových mořích. Protože ze Slunce nad Saturnem nezbylo nic než matný otisk, výzkumníci s každou dekádou ztráceli víc a víc pigmentu. A výsled­kem byl Corbin, růžový muž vzešlý z jednotvárné práce v laboratořích a potemnělého nebe.

Corbin hodil svůj skrib Ashbymu na stůl. Tenký, ob­délníkový tablet proplul mlhovitou pixelovou obrazov­kou a s rachotem dopadl přímo před Ashbyho. Ten na pixely mávl a nařídil jim, aby se rozptýlily. Titulky zpráv visící ve vzduchu se ztenčily do barevných sloupečků. Pi­xely se jako droboučcí broučci stáhly do projektorů na obou stranách stolu. Ashby se podíval na skrib, pak na Corbina a pozvedl obočí.

„Tohle,“ ukázal Corbin na obrazovku kostnatým prstem, „musí být vtip.“

„Nech mě hádat,“ prohlásil Ashby. „Jenks se ti zase vrtal v poznámkách?“ Corbin se zamračil a zavrtěl hla­vou. Ashby se soustředil na skrib a snažil se nesmát vzpomínce, jak se Jenks naposledy naboural Corbino­vi do skribu a vyměnil mrzoutovy pečlivé poznámky za tři sta šedesát dva vlastních fotografií, kde byl nahý, jak ho pánbů stvořil. Zvlášť ta, kde Jenks drží transparent Galaktického společenství, stála podle Ashbyho za to. Když se to tak vezme, měla v sobě jakousi dramatickou důstojnost.

Ashby skrib zvedl a otočil ho obrazovkou k sobě.

Komu: Kapitán Ashby Santoso (Poutník, tunelovací licence GS č. 387-97456)

Předmět: Resumé Rosemary Harperové (administrativní certifikát č. 65-78-2)

Ashby ten soubor poznal. Bylo to resumé jejich nové účetní, která má přiletět následující den. Zrovna teď byla zřejmě připásaná v modulu a po celou dobu dlou­hé, klaustrofobické cesty omámená sedativy. „Proč mi to ukazuješ?“ zeptal se Ashby.

„Aha, takže tys to vážně četl,“ zavrčel Corbin.

„Samozřejmě. A tobě jsem říkal už dávno, ať si to pře­čteš taky, abys zjistil, co je zač, než přijede.“ Ashby netu­šil, o co Corbinovi jde, ale tohle byl jeho obvyklý postup. Nejdřív si stěžovat, teprve pak vysvětlovat.

Corbinova odpověď byla jasná, ještě než otevřel ústa. „Neměl jsem na to čas.“ Corbin měl ve zvyku ignorovat úkoly, které neměly původ v jeho laboratoři. „Co tě to napadá, brát na palubu takový nedochůdče?“

„Naznal jsem, že potřebuju certifikovanou účetní,“ od­větil Ashby. Proti tomu nemohl nic namítat ani Corbin.   

Ashby měl v záznamech binec, a přestože tunelovací lodě pro udržení licence účetní tak úplně nepotřebovaly, kra­vaťáci z Odboru dopravy Společenství dali jasně najevo, že Ashbyho neustále opožděné odevzdávání hlášení mu nedělá dobrou službu. Živit a platit dalšího člena posád­ky nestojí zrovna málo, ale po pečlivém zvážení a troše pošťuchování od Sissix požádal Ashby Odbor dopravy, aby mu poslal někoho s papírem. Jestli se nepřestane pokoušet dělat dvě věci naráz, jeho podnikání tím do budoucna utrpí.

Corbin si založil ruce a odfrkl si. „Mluvil jsi s ní?“

„Včera jsem si s ní volal na sibu. Vypadá v pohodě.“

„Vypadá v pohodě,“ zopakoval Corbin. „Tos mě utěšil.“

Další slova vybíral Ashby opatrněji. Mluvil koneckon­ců s Corbinem. Králem sémantiky. „Prověřil ji Odbor. Je plně kvalifikovaná.“

„Na Odboru hulí smeč.“ Prst opět zapíchl do skri­bu. „S dálkovými lety nemá zkušenost. Podle toho, co tam píšou, nikdy nežila jinde než na Marsu. Sotva odpromovala…“

Ashby začal vypočítávat na prstech. Tuhle hru mů­žou hrát dva. „Pro práci s dokumentací Společenství je školená. Na praxi byla u pozemské dopravní společnosti, kde potřebovala stejné základní dovednosti, které po ní chci já. Mluví plynně hantsky i s gestikulací, což by nám mohlo otevřít pár dveří. Má doporučující dopis od profe­sora mezidruhových vztahů. A především — z toho mála, co jsme si spolu řekli, mi přijde jako člověk, se kterým bych mohl pracovat.“

„Nikdy to nedělala. Jsme vprostřed vesmíru, chystáme se na tunelování naslepo a ty nám sem přivedeš štěně.“ „Není štěně, jenom je mladá. A každý musí mít první práci, Corbine. Tys taky musel někde začínat.“

„Víš, co byla moje první práce? Drhnul jsem tátovi laboratorní sklo. To mohla klidně dělat cvičená opice. Tak má vypadat první práce, ne…“ zadrhl se. „Můžu ti připomenout, co tu děláme? Lítáme vesmírem a děláme v něm díry — doslova a do písmene díry. To není bezpeč­ná práce. Kizzy a Jenks mě už tak tou svou lehkovážností k smrti děsí, ale aspoň mají zkušenosti. Nemůžu praco­vat, když se pořád musím bát, že nějaký nekompetentní ucho zmáčkne špatnej knoflík.“

Tohle bylo varovné znamení, argument „za takovýchto podmínek nemohu pracovat“, který naznačoval, že Corbin začne mluvit z cesty. Bylo na čase vrátit ho zpátky na zem. „Corbine, ona žádný knoflíky mačkat nebude. Nebude dělat nic složitějšího než psát hlášení a vyplňo­vat dokumentaci.“

„A komunikovat s celníkama a planetárníma hlídkama a klientama, kteří platí pozdě. Ne všichni, s kým pra­cujeme, jsou hodný lidi. Ne všem se dá věřit. Potřebu­jeme někoho, kdo si dovede stát za svým, kdo dovede zpražit namyšlenýho zástupce, co si myslí, že zná před­pisy líp než my. Někoho, kdo pozná rozdíl mezi opravdo­vým potravinářským kolkem a pašeráckou náhražkou. Někoho, kdo ví, jak to doopravdy chodí, ne vyjukanou absolventku, která si cvrkne, když ji poprvé zastaví que­linskej vymahač.“

Ashby položil hrnek. „Já potřebuju někoho, kdo mi udělá pořádek v papírech. Potřebuju, aby někdo vedl schůzky, dával pozor, že před přeletem hranic máme všechny potřebný očkování a skeny, a někoho, kdo mi roztřídí faktury. Je to komplikovaná práce, ale náročná není, rozhodně ne, tedy pokud je tak pečlivá, jak to vy­znívá z jejího doporučení.“

„To je jasnej dopis přes kopírák. Vsadím se, že ten pro­fesor poslal ten samej dopis každýmu studentskýmu troubovi, co mu mňouknul u vrátek.“

Ashby zvedl obočí. „Studovala na Alexandrijské uni­verzitě, stejně jako ty.“

Corbin se ušklíbl. „Já byl na katedře přírodních věd. To je něco jinýho.“

Ashby se zasmál. „Sissix má pravdu, Corbine. Ty seš vážně snob.“

„Sissix ať jde do háje!“

„Zaslechl jsem, jak jsi ji tam včera večer poslal. Bylo to slyšet až na chodbě.“ Corbin a Sissix se jednoho dne po­zabíjí. Nikdy spolu nevycházeli a ani jeden z nich nemá zájem hledat společnou řeč. Byla to oblast, kde musel Ashby našlapovat zvlášť zlehka. Ashby a Sissix se přáte­lili dávno před Poutníkem, ale když teď byl Ashby kapi­tánem, musel se k ní i ke Corbinovi chovat stejně jako k ostatním členům posádky. Ke zklidňování jejich bojů­vek bylo třeba citlivého přístupu. Většinu času se snažil vůbec se do nich nemíchat. „Mám se vůbec ptát?“

Corbinovi zacukala ústa. „Vzala mi posledního dent­bota.“

Ashby zamrkal. „Vždyť víš, že v nákladovým prostoru máme balíčků dentbotů celý krabice.“

„Ale ne těch mých. Kupuješ ty laciný šmejdy, po kte­rejch bolí dásně.“

„Já je používám každý den a dásně mám úplně v po­hodě.“   

„Ale já mám dásně citlivý. Jestli mi nevěříš, klidně si Šéfdoktorovi řekni o moje dentální záznamy. Musím si kupovat vlastní dentboty.“

Ashby doufal, že mu není ve tváři vidět, kam tenhle žalozpěv řadí na svém seznamu priorit. „Uznávám, že je to otrava, ale pořád jde jenom o jedno balení dentbotů.“

Corbin se začal rozčilovat. „To ale něco stojí! Udělala to, jenom aby mě naštvala, to je mi jasný. Jestli ta sobec­ká ještěrka nedokáže…“

„Hej!“ Ashby se prudce narovnal. „Takhle teda ne! Nic takovýho už od tebe nechci nikdy slyšet.“ Mezi rasistic­kými urážkami nebyla „ještěrka“ zdaleka nejhorší, ale lichotka to taky nebyla.

Corbin semkl rty, jako by se uvnitř snažil uvěznit dal­ší nepřístojnosti. „Omlouvám se.“

Ashbymu začaly docházet nervy, ale tohle byl popravdě nejlepší způsob, jak může rozhovor s Corbinem pro­bíhat. Hovořit s ním o samotě, nechat ho vymluvit, po­čkat, až to přežene, a domluvit se s ním, zatímco má výčitky svědomí. „Se Sissix to proberu, ale ty se musíš k ostatním chovat líp. A je mi jedno, jak jsi zrovna na­štvaný, ale takhle se na mojí lodi mluvit nebude.“   

„Jen mi to ujelo, no.“ Corbin byl očividně pořád do­pálený, ale i on věděl, že se nevyplácí plivat do studny, ze které pije. Věděl, že je cenný člen posádky, ale byl to Ashby, kdo mu posílal kredity na účet. „Cenný“ nezna­mená totéž jako „nenahraditelný“.

„Jedna věc je, že ti to ujede, ale jsi součástí mezidru­hového týmu a musíš to brát na vědomí. Zvlášť když se k nám přidá někdo nový. A co se toho týče — mrzí mě, že si děláš starosti, ale upřímně řečeno to není tvoje starost. Rosemary navrhl Odbor, ale odsouhlasit jsem to musel já. Jestli se to ukáže jako chyba, seženeme někoho nového. Ale do té doby ji nebudeme odsuzovat předem. Ať už si o ní myslíš cokoli, očekávám, že ji tu slušně uví­táš. Vlastně…“ Ashbymu se po tváři pomalu rozlil úsměv.

Corbin se zatvářil obezřetně. „Co?“

Ashby se pohodlně opřel a propletl si prsty. „Corbi­ne, mám pocit, že naše nová účetní přijede zítra kolem půl šesté. Já mám na pátou naplánovaný sib s Yoshim a víš, jak rád si povídá. Pochybuju, že budu hotový, až Rosemary přistane, a ona bude potřebovat někoho, kdo ji tu provede.“

„Ale ne.“ Corbinovi přelétl po tváři stín bolesti. „Ať to udělá Kizzy. Ta takový věci zbožňuje.“

„Kizzy má spoustu práce s výměnou vzduchového fil­tru u ošetřovny a pochybuju, že to bude mít zítra hoto­vé. A Jenks jí bude pomáhat, takže ten taky nemůže.“

„Tak Sissix.“

„Hmmmm, Sissix toho musí před zítřejším tunelová­ním hodně připravit. Asi na to nebude mít čas.“ Ashby se zakřenil. „Ty jí to určitě všechno krásně ukážeš.“

Corbin na svého zaměstnavatele vrhl zlověstný po­hled. „Někdy jsi vážně osina v zadku, Ashby.“

Ashby zvedl hrnek s mekem a dopil, co v něm zbylo. „Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout.“

The Long Way to a Small, Angry Planet

Copyright © Becky Chambers, 2014

First published in Great Britain in 2015

by Hodder & Stoughton, Hachette uk company

The right of Becky Chambers to be identified as the Author of the Work has been asserted by her in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988

Translation © Lucie Bregantová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-144-5