Václav Macek a Jelena Paštékova: Dejiny slovenskej kinematografie 1896 – 1969

Dvojice filmových historiků se po dvaceti letech vrátila k mapování vývoje kinematografie a filmové kultury na Slovensku v rozšířeném a přepracovaném druhém vydání.

Publikace podrobně mapuje historii všech odvětví, rodů a žánrů slovenské kinematografie, přibližuje vznik nejvýznamnějších děl, rozvoj slovenského kinematografického průmyslu, distribuce, filmové kritiky a filmového myšlení, vyzdvihuje nejvýraznější osobnosti slovenské kinematografie – a využívá k tomu nových postupů a zdrojů informací. Autoři sledují rozmach filmu v různých kontextech, politickém, ideologickém, ekonomickém, kulturním a zároveň v dialogu s českou, polskou, maďarskou a rakouskou produkcí. Hodnotové nastavení revidované publikace zůstává stejné, ale nabízí o mnoho širší kontext a komplexnější pohled.

„Nešpekulovali sme nad tým, že niekedy vznikne nové, rozšírené, opravené vydanie,“ říká o nápadu aktualizovat publikaci Václav Macek v rozhovoru pro březnové číslo měsíčníku Film.sk. „Mali sme pocit, že úlohu, ktorú sme si pri prvom vydaní zadali, sme aj splnili. V tom čase to bolo pre nás uzavreté. Ale potom, keď začali vychádzať monografie, rôzne štúdie z dejín slovenského filmu, sa zrazu nakopil materiál, v ktorom sa detailnejšie posudzovalo to, o čom sme my písali v 90. rokoch. Okrem toho, kniha sa vypredala. A tieto dva fakty boli spúšťačom toho, že by bolo dobré sa k tomu textu vrátiť a napísať ho nanovo, bez chýb, ktoré sme v ňom predtým urobili, a s novými poznatkami, ktoré priniesla mladšia generácia historikov.“ K nové komplexnější podobě Dejín přispěly nejen výzkumy nové generace filmových historiků a teoretiků, které obsáhly poměrně široké spektrum témat, ale i studium dalších archivních zdrojů a nové poznatky. „V druhom vydaní je náš pohľad vrstevnatejší. Náš rez predstavuje diferencovanejšie kultúrne a inštitucionálne kontexty,“ doplňuje Jelena Paštéková.

Druhé vydání charakterizuje také nová grafická a obrazová koncepce, jejímž autorem je grafik Marek Kianička. „Okrem vecných nálezov je pre nás možno ešte dôležitejší nový vizuál. Kniha ožila grafickými a výtvarnými postrehmi a asociáciami, ktoré posúvajú obsah textu. Našou ambíciou bolo neopakovať pod obrázkami informácie z hlavného textu, ale niečo k nim pridať a obohatiť ho. Zároveň si myslím, že táto kniha je bližšie k tvorcom. V predchádzajúcom vydaní bol pre nás najdôležitejší procesuálny tok, zachytenie histórie podľa princípu, že z každého roka sme vybrali jeden film, ktorý sa nám zdal najdôležitejší, a potom sme z každej dekády vybrali najdôležitejšieho tvorcu. Teraz sme to rozšírili o malé momentky, o portréty ľudí okolo filmu, ktorí predtým zostali neviditeľní,“ říká Jelena Paštéková v rozhovoru pro měsíčník Film.sk.

Projekt vznikl na půdě Slovenského filmového ústavu. Intenzivně se na něm začalo pracovat už před šesti lety. Kromě dvou klíčových autorů Václava Macka a Jeleny Paštékové se na něm podíleli další odborníci. Například historička a překladatelka Angelika Šramková, filmová historička Petra Hanáková a zejména dva supervizoři - Rudolf Urc za oblast dějin slovenského animovaného filmu a Štefan Komorný, specialista na problematiku filmové techniky a audiovizuálních technologií. Při přípravě publikace byly využity hlavně archivní fondy SFÚ, zejména fond Koliby a nové osobní fondy osobností slovenského filmu, autoři zároveň čerpali informace i ze soukromých archivů. Cenným zdrojem se staly i databáze Slovenského filmového ústavu SK CINEMA.

„Od prvého vydania Dejín slovenskej kinematografie uplynulo dvadsať rokov. Za toto obdobie sa mnohé zmenilo, slovenská kinematografia po roku 1989 na krátky čas upadla do klinickej smrti, potom sa ju podarilo oživiť a po následnej dlhej rekonvalescencii sa dostala do dobrej kondície,“ říká u příležitosti vydání knihy Peter Dubecký, generální ředitel SFÚ. „Nové filmové dielo nie je iba osamoteným pokračovaním tých predchádzajúcich, ale vždy vrhá svetlo či tieň na svojich predchodcov. Časový odstup a nová situácia podnietili aj Václava Maceka a Jelenu Paštékovú k tomu, aby spresnili a doplnili mnohé interpretácie, prehodnotili niektoré stanoviská, explicitne poukázali na vplyvy a súvislosti, ktoré sa odkryli až vznikom nových diel, a nakoniec aj doplnili mozaiku kontextov o nové fakty. Rozšírení, spresnení a zmien bolo toľko, že sa autori rozhodli publikovať druhé vydanie Dejín slovenskej kinematografie v dvoch zväzkoch.“

Prvý svazek reflektuje dějiny slovenské kinematografie chronologicky od jejích počátků v roce 1896 až po konec československé nové vlny v roce 1969. Součástí knihy je bohatý fotografický materiál, který evokuje atmosféru doby. Na obálce je použit ikonický záběr od fotografky Zuzany Mináčové z filmu Štefana Uhra Slnko v sieti (1962), považovaného za začátek nové vlny v kontextu slovenského a českého filmu 60. let minulého století. 

Dejiny slovenskej kinematografie 1896 – 1969 vydal Slovenský filmový ústav ve spolupráci s OZ Fotofo / Stredoeurópsky dom fotografie a s VŠMU v Bratislavě. 

Ukázka z knihy:

Jánošík

Za Rakúsko-Uhorska sa na našom území nenakrútil okrem krátkej anekdoty bratov Schreiberovcov z rokov 1908–1910 ani jeden hraný film. Kiná premietali len inonárodnú produkciu, ich zvyšujúci sa počet svedčil o raste záujmu publika. Vznik Československa a uznanie slovenčiny ako úradného jazyka rovnocenného češtine uľahčili podmienky vzniku pôvodných domácich filmov a ich prípadnú distribúciu do kín. Iniciatíva k nakrúteniu prvého hraného celovečerného slovenského nemého filmu sa zrodila u našich emigrantov v USA.

Andrej Šustek, majiteľ továrne na premietacie prístroje v Chicagu, prišiel s myšlienkou nakrúcania historických filmov na Slovensku a po vojne založil filmovú spoločnosť Selig Company. V novembri 1920 sa Šustekova spoločnosť včlenila do novozaloženej filmovej spoločnosti Tatra Film Corporation, ktorej zakladateľmi sú tiež americkí Slováci. Nová spoločnosť postupne získala od drobných akcionárov na výrobu filmov 30 000 dolárov. Cieľom Tatra Film Corporation bolo nakrúcať drámy, veselohry, cestopisy a „historické deje“. V máji 1921 pricestovali do Československa nakrúcať Jánošíka zástupcovia spoločnosti – Daniel a Jaroslav Siakeľovci. Prvý mal byť režisérom, druhý kameramanom. Ján Závodný mal na starosti produkciu a František Horlivý, český divadelný režisér amatérskeho súboru z Chicaga, zabezpečoval herecké obsadenie filmu, kostýmy a dopĺňal štáb v Československu.

Film sa nakrúcal čiastočne podľa scenára novinára Jozefa Žáka-Marušiaka, ktorý vychádzal z románu amerického Slováka Gustáva Maršalla Petrovského Jánošík, kapitán horských chlapcov, jeho búrlivý život a hrozná smrť. Siakeľovci priviezli do Československa len tretinu scenára, tesne pred začiatkom nakrúcania Žák-Marušiak poslal druhú časť, ale poslednú už štáb nedostal. Peter Mihálik porovnal predlohu s definitívnym tvarom Jánošíka a zistil, že film obsahuje len veľmi málo motívov románu a že autori sa pri nakrúcaní vedome či nevedome inšpirovali populárnou predlohou Jiřího Mahena Jánošík, ktorá vyšla už roku 1909. V Siakeľovom filme rezonujú niektoré Mahenove motívy – smrť matky a otca, vstup Jánošíka do zbojníckej družiny, odmietnutie milosti na šibenici.

Film sa nakrúcal v reálnych exteriéroch v Blatnici pri Martine a v kaštieli v Štiavničke. V záhrade u Haľamovcov v Blatnici postavili jednoduchšie stavby slovenských ľudových interiérov „podľa návrhu akademického maliara Ondreja Kováčika tak, aby do nich mohli svietiť slnkom“. Na jeseň 1921 postavili a dokrútili niekoľko interiérov v ateliéroch spoločnosti A-B v Prahe na Vinohradoch.

Spracovanie jánošíkovskej legendy sa odvíjalo v duchu populárnych amerických romantických a dobrodružných príbehov, v ktorých hrdina „bez bázne a hany“ zvíťazí nad zlom. Do hlavnej úlohy obsadili divácky obľúbeného Theodora Pištěka. Roku 1921 hral v desiatich filmoch a zastupoval dobovú predstavu takzvaného hrdinského typu. Jeho herectvo, podobne ako u ostatných predstaviteľov filmu, sa sústreďuje len do gest a akcie, s mimikou nepracuje. Takýto prístup, spolu s prehrávaním jednotlivých akcií, zodpovedal štýlu českých filmov zo začiatku dvadsiatych rokov. V celku diela prirodzenejšie vyzneli neherci než profesionáli. Siakeľovci ponúkli postavu Anky martinskej ochotníčke Márii Fábryovej, ktorá sa tak stala druhou slovenskou filmovou herečkou.

Základnou líniou filmu je príbeh Jánošíka ako hrdinu boja proti feudálnemu a národnému bezpráviu. Jánošík sa mstí za smrť otca a zároveň ochraňuje poddaných pred feudálnou svojvôľou. Páni sú maďarskej národnosti, poddaní Slováci. Hoci bol film situovaný do minulosti, jeho autori komentovali aj nedávnu históriu, reagovali na skúsenosti, ktorými sami museli prechádzať na sklonku rakúsko-uhorskej monarchie. Pochopiteľné protimaďarské zameranie snímky zodpovedalo očakávaniam, aké nová republika vyvolala u našich vysťahovalcov aj u nás doma.

V Jánošíkovi sa kombinuje epický postup s dramatickými epizódami. Film rámcuje bačovo rozprávanie mestským turistom o Jánošíkovej legende. V samotnom Jánošíkovom príbehu autori využili retrospektívy z jeho mladosti – Anka sa rozpamätáva na Jánošíkov odchod do seminára, Jánošík na Anku –, ide o spomínanie v spomínaní. Použitie paralelných dejov spolu s dramatickým využitím detailov tváre alebo predmetov a odstupom kamery od situácií odkazuje na americkú skúsenosť bratov Siakeľovcov. O vplyve westernu zas svedčia niektoré humorné epizódy – Jánošík prestreli drôt, na ktorom visí pandúr Pišta. Film „vo svojom celku pôsobil omnoho dramatickejšie než príliš opisne chápané české filmy opierajúce sa o hodnotné literárne látky ako Ukrižovaná, Černí myslivci“.

Film sa nakrúcal dvoma kamerami. Oldřich Beneš používal kameru značky Pathé, Daniel Siakeľ kameru značky Šustek. Benešov negatív zostal v Československu a distribuovala ho spoločnosť Biografia, Siakeľov odviezli do USA. „Pri porovnaní zhodných záberov v oboch verziách sa dá zistiť, že sa líšia nielen uhlami, ale aj spôsobom aranžovania záberov, čo znamená, že pre každú kameru sa príslušný záber nanovo aranžoval.“ Vznikli dve verzie, ktorých rozdielnosť ešte zvýraznil odlišný zostrih filmu pre americkú premiéru. Americká verzia Daniela Siakeľa dosiahla profesionálnu fotografickú úroveň svojej doby.

Premiéra filmu sa uskutočnila najprv v Žiline 21. novembra 1921 v kine Gran Bio Universum, o štyri dni neskôr 25. novembra v Prahe zároveň v troch kinách – Minuta, Passage, Central. Americká premiéra bola 1. decembra 1921 v Atlantic Theatre v Chicagu. Príjmy z distribúcie nepokryli náklady na výrobu filmu a Tatra Film Company už nenakrútila nijaký z ďalších plánovaných titulov – Sedliacka nevesta či Márnotratný syn podľa Hollého. V roku 1975 Ivan Rumanovský zrekonštruoval a hudbou Jozefa Malovca ozvučili Jánošíka, jediný zachovaný slovenský hraný celovečerný film z nemého obdobia.

Daniel Siakeľ sa okrem Jánošíka „nezmazateľne zapísal vedľa iného tvorcu svetového mena Wladyslawa Stareviča, do raného obdobia svetovej animácie“, zostrojil kostry a celé makety brontosaurov a nakrútil trikové zábery k filmu Stratený svet (The Lost World, 1925) – „sci-fi, v ktorej sa cestovatelia stretnú v neznámej krajine s pravekými veľjaštermi“.

Z početnej emigrantskej komunity uspel vo svetovej (americkej) kinematografii aj Peter Lorre (1904–1964; vlastným menom Ladislav Lowenstein), rodák z Ružomberka, ktorý v roku 1921 odišiel do Viedne, „potom Zürichu a Berlína. Debutoval v roku 1928 v úlohe psychopatického vraha detí v prvom zvukom filme Fritza Langa Vrah medzi nami (1931). O dva roky neskôr odišiel do Hollywoodu, kde hral vo vyše šesťdesiatich filmoch. Niektoré aj sám režíroval a bol autorom scenára. Stal sa známy najmä postavou japonského detektíva Mr. Mota.“

Antonio Moresco: Světýlko

„Tenhle příběh vytryskl z velice hluboké vrstvy mého života, je jako taková malá černá skříňka,“ píše o své sugestivní novele italský prozaik Antonio Moresco.

„Kde to jsem? Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje?“ táže se zprvu vypravěč. Zpočátku je jeho jediným přáním zmizet, odejít „kamkoli mimo tento svět“, jeho zvědavost však upoutá záhadné, pravidelně se rozsvěcující světýlko, zářící z hlubin rostlinné říše… Kdo ho rozsvěcí? Kde? A proč?

Antonio Moresco (1947, Mantova) po dlouhých letech nepochopení a odmítání ze strany nakladatelů, která zachytil v knize Dopisy bez adresáta (1998, Lettere a nessuno) debutoval až v roce 1993 sbírkou tří povídek Ilegalita (Clandestinità). Jádrem jeho formálně brilantního prozaického díla, jehož originální, sugestivní a hluboká výpověď se živí jak autorovými zkušenostmi a zážitky, tak i jeho čtenářskými vášněmi, je monumentální trilogie Nestvořený svět (L’increato), tvořená romány Počátky (1998, Gli esordi), Zpěvy chaosu (2001; 2003, Canti del caos) a Nestvoření (2015, Gli increati). Je autorem dvou divadelních textů: Světice (2001, La santa), Hovno a světlo (2007, Merda e luce). Pro dceru napsal Mariiny pohádky (2007, Le favole della Maria), za které získal Andersenovu cenu.

V roce 2003 stál u zrodu kolektivního kulturního blogu Nazione Indiana (Národ indiánů), o dva roky později založil literární časopis Primo amore (První láska) a v roce 2014 se stal iniciátorem vzniku sdružení Repubblica Nomade (Nomádská republika), které organizuje kolektivní pěší cesty napříč Evropou.

Morescovo Světýlko vydává v českém překladu Alice Flemrové nakladatelství Dybbuk.

Ukázka z knihy:

„Co je to asi za světýlko? Kdo ho asi rozsvěcí?“ ptám se v duchu, když kráčím po kamenných cestách téhle malé osady, kde nezůstala živá duše. „Že by to bylo světlo pronikající z nějakého osamělého domku v lesích? Že by to bylo světlo pouliční lampy, která stojí tam nahoře v nějaké jiné malé neobydlené osadě, jako je tahle, ale zjevně je dosud připojená k elektrické síti, jež se rozsvěcí pokaždé ve stejnou hodinu jen díky pouhému impulzu?“

Je slyšet jen zvuk mých kroků, jak se odrážejí v uličkách, zahlédnu kamenné stupínky nějakých polorozpadlých schůdků, rozbité dveře od chléva, rozvaliny s propadlými břidlicovými střechami, porostlými popínavými rostlinami, ze kterých trčí vršky fíkovníků nebo vavřínů rostoucích v sutinách, dva kamenné žlaby po okraj plné vody, vrata se zářivým a oprýskaným lakem.

„Kde to jsem?“ říkám si. „Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje? Třebaže o něm v celém vesmíru nikdo kromě mě neví, neví, že v téhle chvíli je tu dokonale osamocený muž, jehož tělo se pohybuje mezi těmito prázdnými kamennými schránkami, na nichž ani na okamžik, ve dne ani v noci, neustávají rostlinná muka popínavé vegetace.“

Zahnu na svažující se stezku, která vede k malému hřbitovu. Když vyjde měsíc, je jasně vidět, osvětlený jako ve dne tou jeho přízračnou září, okraj pěšiny zaplevelený vegetací, strž, odkud stoupá hluk vody, jež si hloubí lůžko ve zvučných průrvách hor nacucaných deštěm a v roklích, veliké obrysy stromů tyčících se proti nebi. Jen v noci, ve světle měsíce, lze pochopit, co jsou vlastně stromy zač, ty sloupy ze dřeva a pěny, které se natahují k prázdnotě oblohy.

Když měsíc nesvítí, musí se jít poslepu ve tmě pod ohromující nebeskou klenbou provrtanou myriádami neobydlených hvězd a jinými světelnými vlasci.

Když jsem jednou v noci kráčel po téhle pěšině, hned za zatáčkou, kde je tma ještě hustší, jsem v listí zaslechl lehký šelest. Ohlédl jsem se tím směrem. Byli tam dva jezevci. Upřeně se na mě dívali těma svýma bíle lemovanýma očima, které ve tmě vypadaly skoro jako odrazky. Užasle jsem se zastavil. Jeden z jezevců rychle přeběhl přes cestu, a dokončil tak to, co pravděpodobně začal, než jsem se tam objevil. Ten druhý se nehýbal a dál na mě upíral zrak, vyděšený lidskou přítomností na svém území.

I já jsem zůstal stát; chtěl jsem mu dopřát čas, aby taky přeběhl a dohonil druhého jezevce, který už byl na protější straně. Ale on se nehýbal. Dál se na mě díval svýma bíle lemovanýma očima, dál stál na kraji cesty, nekrytý, tak vyděšený, že se ani nedokázal schovat mezi listím.

„No tak!“ pobídl jsem ho potichu. „Přejdi taky! Na druhé straně na tebe někdo čeká. Já se ani nehnu, neboj se, neublížím ti.“

Ale jezevec se nehýbal. Dál jsem ve tmě viděl ty dva bílé kruhy. Ustoupil jsem o pár kroků, abych zvětšil vzdálenost mezi námi a uklidnil ho. Jenže vypadal, jako by byl přibitý. Couvl jsem ještě dál. Nestačilo to. Vrátil jsem se až za první zatáčku, aby mě už neviděl a odhodlal se přejít přes cestu. Chvílemi jsem vykukoval, abych zjistil, jestli se k tomu už konečně rozhoupal. Ale pořád tam byly ty dva velké bílé kruhy a uprostřed těch kruhů dvě lesklé oči, jež upřeně hleděly mým směrem a tušily ve tmě mou přítomnost.

Té noci jsem se musel vrátit až do osady, aby se jezevec, až uslyší zvuk mých vzdalujících se kroků, konečně odhodlal dohonit druhého jezevce, který na něj čekal schovaný v listoví.

Dnes v noci je všechno černé, měsíc nevyšel. Kráčím po té svažující se cestě až k poslední zatáčce, za níž se znenadání objeví lampičky jakéhosi hřbitova. Sestoupím ještě o kus níž, dívám se zdálky na tu malou galaxii světel ve tmě. Dojdu až k zavřené bráně. Hledím zblízka na lampičky svítící ve výklencích kolumbária, mají nedefinovatelnou oranžovočervenou barvu a prudce se mihotají v temnotě téhle bezměsíčné noci. „Odněkud asi přichází impulz, který rozsvěcuje i tyhle lampičky…,“ říkám si. „Ale jak to, že je tak blízko téhle neobydlené osady hřbitov? Co je tu asi pohřbeno za lidi, pod zemí a v kolumbáriu? Odkud asi pocházejí? Muži, ženy, dokonce i děti, jak soudím podle mohyl, které jsou kratší než ostatní, a podle malých fotografií sotva osvětlených těmi lampičkami…“

Vracím se domů temnou pěšinou pod změtí hvězd. Vedle kamenných žlabů zahlédnu zavalitý a tmavý obrys ropuchy, která asi prolezla starou kovovou mříží, zpod níž se ozývá zurčení vody, a těžkopádně skáče pryč, jakmile zaslechne mé kroky.

Přijdu domů. Zavřu vrátka, i když tu nikdo není. V kuchyni vypiju dvě sklenice vody. Vystoupám po krátkém dřevěném schodišti. Vejdu do svého pokojíku. Převléknu se do pyžama. Vlezu si do malé postele, která trochu zavrže, když se natáhnu. V té naprosté absenci zvuků mi zvoní v uších. Chvíli tak zůstanu, s očima vytřeštěnýma do tmy. Nedokázal bych odhadnout, jak dlouho. Možná už jsem v polospánku, když se mi najednou zdá, že zezdola slyším skřípání: suché tiché zvuky, nečekané – to se možná ve tmě smršťuje a roztahuje dřevo nábytku a zásuvek.

Vstanu. Slezu po schůdkách, chvíli obcházím dolní patro, rozsvítím, abych zkontroloval, že je všechno v pořádku a že dovnitř nikdo nevlezl, třebaže vím, že tu nikdo není. Jdu se podívat i na záchod. Spláchnu, protože vinou uvolněného plováku trochu kapala voda, což zní v tichu a noční tmě mnohem hlasitěji.

Vrátím se do postele. Znovu usínám. Jenže se ozvou další drobné zvuky, tentokrát přicházejí shora, z prázdného prostoru mezi stropem a střechou. Mezi taškami nebo komínem tam totiž lezou i dost velká zvířata, nejen ptáci, ale i ta čtyřnohá, která se pak tam nahoře ve tmě procházejí nad mou hlavou.

Rozsvítím a znovu vylezu z postele. Vezmu si baterku. O stěnu opřu žebřík. Vylezu po něm. Nadzvednu poklop, rozkašlu se z prachu sypoucího se dolů. Prohlížím si zespodu to temné místo plné nehybných věcí, kusů prken, celofánu skoro zkamenělého pod vrstvou vápna.

Svítím baterkou sem a tam. Ale není nic vidět, nejsou tu žádné oči, které by na mě slepě mžouraly ze tmy.

Vrátím se zase do postele. Zhasnu lampičku na nočním stolku. Ale hned vzápětí znovu vstanu, protože si nemůžu vzpomenout, jestli jsem zavřel dřevěnou okenici. Udělám pár kroků, bos po prkenné podlaze. Na okamžik vyhlédnu ven na černé hory porostlé lesy. Naposledy se podívám na to světýlko zářící na druhé straně rokle, ve tmě.

„Copak je to asi za světýlko?“ ptám se znovu sám sebe.

Zavřu okýnko. Vrátím se do postele. Krátce nato usnu.

Copyright © 2015 Mondadori Libri S.p.A., Milano

Translation © Alice Flemrová, 2016

Czech edition © dybbuk, 2016

ISBN 978-80-7438-158-4

Conn Iggulden: Válka růží 1 / Bouře

Příběh o hrdinech i zbabělcích, intrikách i cti a především o střetu dvou mocných rodů, který navždy poznamenal osud Anglie.

Autor (ročník 1971) o sobě tvrdí, že je odmalička fascinovaný příběhy. Než se stal spisovatelem na plný úvazek, přednášel sedm let historii na Londýnské univerzitě. Napsal již několik historických románů, z nichž některé se představily i českým čtenářům, např. trilogie o Čingischánovi či tetralogie věnovaná životu Julia Caesara.

Ve své nejnovější historické sérii čerpá Conn Iggulden z anglických dějin: vrací se k tzv. Válce růží. V prvním díle nazvaném Bouře se skrze vrstevnaté a věrohodné vyprávění dozvíme o tom, co proslulému konfliktu mezi rody Lancasterů a Yorků předcházelo; důkladně se seznámíme hlavně s tragickým osudem Viléma de la Pole, který se stal obětí politických intrik, anebo s postavou Markéty z Anjou. Francouzky, jež se musela stát anglickou královnou.

Iggulden se opírá o důkladnou znalost historie, zároveň umí vystavět dramatický příběh, v němž dávné děje a postavy doslova ožívají před očima. Svým působivým stylem bez příkras čtenáře přenese přímo doprostřed válečné vřavy na bojištích nebo k tajným jednáním ve zdech středověkých hradů.

Knihu vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Ten měsíc bylo v Anglii chladno. Umrzlé cesty ve tmě bělavě zářily a ze stromů visela splývavá pavučina námrazy. Stráže držící hlídku na cimbuří se choulily a třásly. V nejvyšších patrech se mezi kame­ny s hvízdáním a kvílením proháněl vítr a oheň v krbu hřál právě tak málo, jako by byl jen namalovaný.

„Já si, Viléme, pamatuju, jaký býval Jindřich V. ještě jako princ! Jaký to býval lev! Kdyby mu osud dopřál ještě aspoň deset let, ležel by mu u nohou i zbytek Francie. Jindřich z Monmouthu byl můj král, ten a žádný jiný. Bůh je mi svědkem, že bych ochotně následoval i jeho syna, jenže ten hošík není jako jeho otec. Místo anglického lva tu máme běloučkého beránka, který nás zve k mod­litbě. Pro Krista! To bych brečel!“

„Derry, prosím! Máš moc zvučný hlas. A já nebudu poslouchat takové rouhání. Nesnesu to ani u svých lidí a od tebe očekávám lepší chování.“

Mladší z obou mužů přestal přecházet po místnosti a vzhlédl. Tvářil se nesmlouvavě. Učinil dva rychlé kroky a zastavil se těsně u svého druha. Ruce měl připažené, ale lehce pokrčené v loktech. Byl sice o hlavu menší než lord Suffolk, ale dobře stavěný a zdat­ný. Jeho síla a hněv v něm bez ustání těsně pod povrchem bublaly.

„Přísahám, Viléme, že jsem nikdy neměl takovou chuť tě přetáh­nout! Slyšet tě může leda některý z mých mužů. Myslíš si snad, že jsem na tebe nastražil léčku? Vážně si to myslíš? Ať tě klidně slyší. Každý z nich ví, co bych jim udělal, kdyby vyzradili jediné slovo.“ Mohutnou pěstí zlehka dloubl Suffolka do ramene, a když se lord zamračil, rozesmál se.  

„Rouhání, říkáš? Celý život jsi prožil jako válečník, ale mluvíš jako baculatý farář. Pořád tě dokážu dostat na lopatky, Viléme. V tom je rozdíl mezi mnou a tebou. Umíš se docela obstojně bít, když ti někdo zavelí. Ale já bojuju, protože mě to baví. A proto ta záležitost zůstává na mně, Viléme. Já budu ten, kdo najde vhodné místo, kam vrazit nůž, a taky ho tam vrazí. Nepotřebujeme zbožné a šlechetné velmože, Viléme, rozhodně ne k tomuhle. Potřebujeme muže, jako jsem já: chlapa, co rozpozná slabé místo a nebojí se na ně udeřit.“

Lord Suffolk se tvářil nasupeně a zhluboka se nadechl. Když se vrchní králův vyzvědač dostal do ráže, dovedl ve svých žlučovitých výlevech mistrně směšovat urážky s poklonami, ale Suffolk si řekl, že jakmile se člověk začne cítit ukřivděně, nikam se nedostane. Navíc tušil, že Derihew Brewer ví až moc dobře, jak dlouho může pokoušet jeho trpělivost.

„Možná že opravdu nepotřebujeme šlechetné velmože, Derry, zato ale potřebujeme vojevůdce, který by stačil na Francouze. Na­psal jsi mi list, vzpomínáš? Opustil jsem své povinnosti v Orléansu a přeplavil jsem se přes moře jen proto, abych si tě vyslechl. Proto bych byl rád, kdyby ses mi svěřil se svými plány, jinak se vydám zpět na pobřeží.“

„To by se ti líbilo, viď? Abych našel odpovědi na otázky a pak je svěřil svému vznešenému příteli, který za mě sklidí všechnu slávu! Aby pak všichni říkali: ,Tenhle Vilém Pole, hrabě ze Suffolku, to je ale hlava!‘ A na Derryho Brewera si nikdo nevzpomene.“

„Vilém de la Pole, milý Derry, jak je ti dobře známo.“

Derry zaťal zuby a vztekle zavrčel: „Tak? Myslíš, že je právě teď vhodná doba na libozvučná fran­couzská příjmení? Pokládal jsem tě za chytřejšího, Viléme, to mi věř. Věci se mají tak, že to provedu, děj se co děj; záleží mi totiž na tom beránkovi, co nám vládne. A taky se nechci dívat, jak moji zemi rvou na kusy všelijací šílenci a drzí parchanti. Mám plán, třebaže se ti nebude líbit. Chtěl jsem jenom vědět, jestli si uvědo­muješ, co všechno je v sázce.“

„Uvědomuji,“ přisvědčil Suffolk a jeho šedé oči hleděly chladně a tvrdě.

Derry se na něj nevesele zašklebil a odhalil přitom nejbělejší chrup, jaký kdy Suffolk u dospělého muže viděl.

„Ne, neuvědomuješ,“ zasyčel. „Celá země čeká, jestli se ukáže, že je mladý Jindřich aspoň z poloviny takový muž, jako býval jeho otec, který si podmanil půlku Francie a zahnal jejího vzácného dauphina na útěk jako malé děvčátko, a jestli dokončí jeho velko­lepé dílo. Všichni čekají, Viléme. Králi je dvaadvacet a v tom věku byl už jeho otec voják, jak má být. Vzpomínáš? Starý Jindřich V. by Francouzům vyrval plíce z hrudi a nasadil si je jako rukavice, kdyby si potřeboval zahřát ruce. Ale tenhle beránek? Ten kluk? Kdepak! Jehně nemůže nikoho vést a nemůže ani bojovat. Ani vousy si ne­může nechat narůst, Viléme! Až Francouzi pochopí, že proti nim nikdy nevytáhne, bude po nás, copak to nechápeš? Až se přestanou třást hrůzou před králem Jindrou, lvem ze zatracené Anglie, který by se mohl vrátit, bude se vším konec. Možná už za rok nebo dva se tu budou francouzští vojáci rojit jako vosy, a když budou mít volno, vyrazí si na den do Londýna, aby si užili trochu toho znásilňování a vraždění. A my budeme smekat a uklánět se, sotva zaslechneme francouzštinu. Tohle bys přál svým dcerám, Viléme? A svým synům? Přesně tohle je totiž v sázce, Angličane Viléme Pole!“

„V tom případě mi pověz, jak můžeme dosáhnout příměří,“ pro­mluvil Suffolk pomalu a ztěžka.

Bylo mu čtyřicet šest let a byl to mohutný muž s hřívou ocelově stříbřitých vlasů splývajících ze široké lebky skoro až na rame-na. V posledních letech dost přibral a vedle Derryho si připadal starý. V pravém rameni ho skoro denně píchalo a jednu nohu mu kdysi poranili tak, že se mu sval už nikdy úplně nezahojil. V zimě kulhal, a když teď stál v chladné místnosti, cítil, jak mu do nohy vystřeluje bolest. Zvolna mu docházela trpělivost.

„Přesně takhle mi to řekl ten hošík,“ odpověděl Derry Brewer. „‚Přines mi příměří, Derry!‘ povídá. ,Přines mi mír!‘ Mír ve chvíli, kdy bychom jediným dalším rokem pořádného boje mohli získat všechno. Zvedal se mi žaludek – a jeho otec, chudák stará, se musel obracet v hrobě. Strávil jsem v archivech víc času, než by kdokoli mohl žádat od člověka zrozeného z ženy. Ale nakonec jsem to na­šel, Viléme Pole. Našel jsem něco, co Francouzi nezpochybní. Když jim to předložíme, budou se vztekat a mračit, ale vzdorovat nám nedokážou. Chlapec se dočká svého příměří.“

„A podělíš se se mnou o svůj objev?“ zeptal se Suffolk, který se už jen stěží ovládal. Tenhle Derry mu šel na nervy, jenže pobízet ho nemělo smysl a hrabě si stejně myslel, že vrchního špeha baví, když Suffolk čeká na každé jeho slovo. Rozhodl se, že mu neudělá radost a nedá najevo, jak je netrpělivý. Přešel na druhou stranu místnosti, nalil si vodu ze džbánu a rychlými doušky ji vypil.

„Náš Jindřich chce ženu,“ odvětil Derry. „A dřív zamrzne peklo, než by se dočkal královské princezny jako jeho otec. Kdepak, fran­couzský král si svoje dcery šetří pro Francouze a já mu nehodlám poskytnout šanci, aby nás mohl odmítnout. Jenže je tu ještě jeden rod, Viléme: Anjouovci. Vévoda vznáší formální nároky na Neapol­sko, Sicílii i Jeruzalém. Starý René se považuje za krále a už deset let ruinuje svou rodinu prosazováním práv. Jen na výkupném za­platil víc peněz, než ty nebo já někdy uvidíme, Viléme. Navíc má dvě dcery a jedné je třináct a ještě není zasnoubená.“

Suffolk zavrtěl hlavou a dolil si pohár. Dávno se vzdal vína a piva, ale teď po takovém nápoji opravdu zatoužil.

„Vévodu Reného z Anjou znám,“ řekl. „Nenávidí Angličany. Jeho matka byla velkou přítelkyní té dívky, té Jany z Arku, a tu jsme, jak si jistě vzpomínáš, upálili.“  

„A po právu,“ odsekl Derry. „Byl jsi u toho, sám jsi ji viděl. Ta malá čubka byla ve spolku když ne přímo s ďáblem, tak určitě s někým jemu podobným. Ty to pořád nechápeš, Viléme. Francouz­ský král naslouchá. Ten pyšný páv vděčí Renému z Anjou za trůn i za všechno ostatní. Neposkytla mu snad útočiště, když vzal král nohy na ramena a prchal? Neposlala snad Janičku z Arku k Orléan-su, aby přiměla Francouze k útoku? Anjouovci zachránili Francii pro Francouze, a když ne Francii, přinejmenším tu řiť Francie, která jim ještě zbyla. Anjou je klíč ke všemu, Viléme. Pro Krista, francouzský král si vzal za manželku Reného sestru! Tahle rodina může na svého králíčka zatlačit – a navíc má neprovdanou dceru! Říkám ti, že nám otevře cestu. Prověřil jsem je všechny, Viléme, každého francouzského ,velmože‘, co má aspoň tři vepře a dva sluhy. Markéta z Anjou je skutečná princezna a její otec ožebračil sám sebe, jen aby to dokázal.“

Suffolk si povzdechl. Připozdilo se a on byl unavený.

„Derry, i kdybys měl pravdu, nic z toho nebude. Setkal jsem se s vévodou, a nejednou. Vzpomínám si, jak si hořce stěžoval, že se angličtí bojovníci posmívají jeho rytířskému Řádu půlměsíce. Vím, že se ho to velmi dotklo.“

„Potíž je v tom, že francouzsky se půlměsíc řekne croissant.“

„Rohlíkový řád není o nic podivnější než Podvazkový řád, ne­myslíš? Ať je to, jak chce, Derry, René nám dceru nedá, a už vůbec ne výměnou za příměří. Možná by ji vyměnil za velký majetek, pokud je na tom tak zle, jak říkáš, ale za mír? Takový blázen není. Už deset let jsme nepodnikli válečné tažení a uhájit državy, které nám ve Francii zbyly, je rok od roku těžší. Mají u nás vyslance a ten je určitě informuje o všem, co tu vidí.“

„Informuje je o všem, co mu dovolím, aby viděl – s tím bych si nedělal starosti. Mám toho navoněného panáčka v hrsti. A taky jsem ti neřekl, co můžeme Renému nabídnout: něco, z čeho se ten staroch zpotí a půjde jako prosebník tahat krále za rukáv, jen aby přistoupil na naše podmínky. Bez příjmů ze svých dědičných zemí je chudý jako kostelní myš. A proč to všechno? Protože jeho země držíme my. Patří mu pár polorozpadlých hradů obklopených nejúrodnější půdou Francie, a těch si místo něj užívají dobří Ang­ličani a vojáci. Celé hrabství Maine a vévodství Anjou, Viléme. To už ho přiměje rychle zasednout k jednacímu stolu. A nám to při­nese příměří aspoň na deset let. Co na deset – na dvacet, a tu za­tracenou princeznu k tomu! René z Anjou má na jejich krále vliv a žabožrouti se přetrhnou, aby nám vyhověli!“

Zklamaný Suffolk si protřel oči. V ústech cítil chuť vína, kterého se už přes rok nedotkl.

„To je šílenství. Chceš, abych jim vydal čtvrtinu našich území ve Francii?“

„Myslíš, Viléme, že jsem z toho nadšený?“ vybafl Derry podráž­děně. „Dlouhé měsíce jsem se v potu tváře snažil najít lepší řešení. Král mi řekl: ,Zajisti mi příměří, Derry,‘ tak tady ho má. Je to jediný způsob, jak jej dosáhnout. Kdyby existoval jiný, dávno bych na něj přišel, to mi můžeš věřit. Kdyby náš panovník uměl použít otcův meč, kdyby ho pro Krista aspoň uzvedl, nemuseli jsme tu teď spolu mluvit. Byli bychom zase jednou tam, polnice by troubily a Fran­couzi by prchali. Protože to nedokáže – a on to nedokáže, vždyť ho znáš –, je tohle jediná cesta k míru. A celé to zakamuflujeme tím, že mu zároveň najdeme manželku.“

„Králi už jsi o tom pověděl?“ zeptal se Suffolk, třebaže odpověď předem znal.

„Kdybych mu to pověděl, souhlasil by, nemyslíš?“ opáčil Derry trpce. „,Ty to víš nejlépe, Derry!‘ ,Když myslíš, Derry…‘ Sám víš, jak mluví. Dokážu ho přesvědčit, aby souhlasil se vším. Potíž je v tom, že to dokáže kdokoli. Je to slaboch, Viléme. Můžeme udě­lat jediné: opatřit mu manželku, získat čas a doufat, že jeho syn

bude dost silný.“ Když si všiml, jak pochybovačně se Suffolk tváří, odfrkl si: „S Eduardem to bylo právě tak, ne? Po Kladivu na tu skotskou verbež přišel slabý syn – ale vnuk? Chtěl bych někdy zažít takového krále! Vlastně jsem ho zažil, zažil jsem Jindřicha, lva od Azincourtu, ksakru! Možná že je to víc, než může člověk v jednom krátkém životě chtít. Ovšem než se dočkáme vhodného panovníka, potřebujeme příměří. Víc od toho holobrádka čekat nemůžeme.“

„Už jsi viděl portrét té princezny?“ zeptal se Suffolk s pohledem upřeným do dálky.

Derry se pohrdavě zasmál.

„Markéty? Potrpíš si na mladá děvčata, že? Jsi ženatý muž, Vi­léme Pole! Co záleží na tom, jak vypadá? Je jí skoro čtrnáct a je to panna, na ničem jiném nesejde. Může být samá piha a bradavice a náš Jindřich stejně prohlásí: ,Když myslíš, že bych měl, Derry…‘ Taková je pravda.“

Derry stanul Suffolkovi po boku. Neušlo mu, že starší muž se zdá shrbenější, než když sem před chvílí vešli.

„Ve Francii tě znají, Viléme. Znali i tvého otce a bratra a vědí, že tvoje rodina umí plnit sliby. Vyslechnou tě, když s tím za nimi přijdeš. Pořád nám zůstane sever země a celé pobřeží. Pořád bu­deme držet Calais s Normandií, Pikardii i Bretaň, celé území až po Paříž. Kdyby bylo možné udržet tohle všechno a k tomu i Maine a Anjou, zvedl bych naše prapory a vydal se s tebou na pochod. Jen-že to nedokážeme.“

„Než se vrátím do Francie, potřebuji tohle všechno slyšet přímo od krále,“ hlesl Suffolk. Pohled měl prázdný.

Derry podrážděně uhnul pohledem.

„Jistě, Viléme, chápu. Ale víš sám… Vlastně ne, dobrá. Najdeš ho v kapli. Možná ho dokážeš vytrhnout z modliteb, těžko říct. Bude se mnou souhlasit, Viléme. Pokaždé se mnou souhlasí, ksakru!“ 

Dvojice se vydala přes pruh zmrzlé trávy, která jim křupala pod no­hama, a tmou došli k windsorské kapli zasvěcené Panně Marii, Eduar­dovi Vyznavači a svatému Jiří. Derry, jemuž se ve svitu hvězd srážel dech před obličejem, kývl na stráže venku u vchodu a oba vešli do kaple osvětlené svícemi a téměř stejně studené jako tato zimní noc.

WARS OF THE ROSES: STORMBIRD

Copyright © Conn Iggulden, 2013

Translation © Ivan Ryčovský, 2017

Cover design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0620-0

Jessie Burtonová: Múza

Příběh plný záhad a zvratů tvoří dvě dějové linie: první z Anglie šedesátých let dvacátého století, druhá ze Španělska konce třicátých let. Do Londýna přijíždí Odelle, mladá absolventka univerzity na Trinidadu. Píše básně, ale musí prodávat boty. Má pocit, že štěstí jí konečně začíná přát, když získá místo písařky v galerii a seznámí se s mužem, jemuž matka odkázala pozoruhodný obraz – pravděpodobně mistrovské dílo španělského malíře Isaaca Roblese. Kolem obrazu houstne spleť záhad a klamů, takže Odelle brzy neví, komu může věřit a co je pravda. Klíč k ní se ztrácí někde v bouřlivých časech těsně před občanskou válkou ve Španělsku, kde v chudé vesnici spolu s rodiči tráví léto nadaná Olive, dcera vídeňského obchodníka s obrazy, a odkud pochází Isaac Robles, který se chce slávou vyrovnat Picassovi.

Jessie Burtonová se narodila v roce 1982 a žije v Londýně. Vystudovala Univerzitu v Oxfordu a The Royal Central School of Speech and Drama. Devět let se věnovala profesionálně herectví. Hned její první román Miniaturista (The Miniaturist, česky 2014) se stal světovým bestsellerem. Byl přeložen do šestatřiceti jazyků a prodalo se ho přes šest milionů výtisků. I román Múza (vyšel 2016) se hned po vyjití umístil na první příčce žebříčku bestsellerů. Práva byla doposud prodána do 27 zemí.

Český překlad Jitky Fialové vydává nakladatelství Argo. Kniha je součástí kolekce Velkého knižního čtvrtku, který připadá na 16. března.

Ukázka z knihy:

Na dveřích kanceláře se leskla mosazná destička s jejím jménem. Prošlo mi hlavou, kolikpak asi žen v Londýně v tomto roce léta Páně 1967 má vlastní kancelář. Vykonávají podřadné práce, jsou zdravotními sestrami ve státních nemocnicích, našly si zaměstnání v továrnách, v obchodech nebo dělají písařky stejně jako já; situace se nezměnila už desítky let. Mezi takovým postavením a dveřmi s vyrytou jmenovkou je však diametrální, téměř nepřekonatelný rozdíl. Možná že Marjorie Quicková pochází z rodiny Skeltonových a zastává zde čestné místo.

S výrazem zasmušilého zadostiučinění otevřela dveře. V paprscích slunce, které přicházely z okna vzadu, se jmenovka zablýskla. Quicková mě pozvala dál. Kancelář byla bílá a vzdušná, s vysokými okny obrácenými k náměstí. Na stěnách nevisel jediný obraz, což mi v takové instituci připadalo překvapivé. Tři zdi zakrývaly police na knihy, mezi kterými jsem pokradmu vypozorovala hlavně romány z devatenáctého století a ze začátku dvacátého; kupodivu se tam dostala hned vedle sebe jména jako Hopkins a Pound a několik děl o dějinách Říma. Všechny v pevné vazbě, takže nebylo vidět, jestli mají zohýbaný hřbet.

Quicková hbitě sáhla na velký psací stůl pro krabičku cigaret. Sledovala jsem, jak jednu vytahuje, ale pak chvíli váhala, než ji opatrně vložila mezi rty. Časem jsem si zvykla, že má ve zvyku něco udělat rychle a potom zase zpomalit; jako by se držela zpátky. Někdy se chovala způsobem hodným svého jména – jako paní Rychlá –, ale co je pro ni přirozenější, jestli být bez elánu, anebo spěchat, bylo vždycky těžké říct.

„Dáte si?“ zeptala se.

„Ne, děkuji.“

„Tak budu kouřit sama.“

Zapalovač byl takový ten těžký, stříbrný, který se dá znovu naplnit; spíš ho necháte ležet na stole, než abyste si ho dali do kapsy. Na podobnou věcičku byste mohli narazit v domě někde na venkově, je to jakýsi kříženec mezi ručním granátem a předmětem určeným k prodeji v aukční síni Christie´s.

Skelton má spoustu peněz, pomyslela jsem si, a na Quickové je to vidět. Nevyřčeným, ale zjevným svědectvím toho byl střih její růžové hedvábné blůzy, parádní kalhoty a kuřácké potřeby. Ona sama. Znovu jsem si lámala hlavu, jakou přesně roli tady asi hraje.

„Gin?“ nabídla.

Zaváhala jsem. Nikdy jsem toho moc nevypila a lihovinám jsem rozhodně nepřišla na chuť. Jejich vůně mi příliš připomínala muže v klubech v Portu of Spain – rum kolující v krvi časem vyvolává odporné bolestné výkřiky nebo euforii, které se pak rozléhají od prašných cest do města. Ale Quicková odšroubovala víčko z lahve ginu ze stolku v rohu a nalila dvě sklenice. Kleštěmi hrábla do nádoby s kostkami ledu, dvě upustila do mé sklenice, navrch stříkla trochu toniku, přidala plátek citronu a podala mi ji.

Klesla na židli, jako by si nesedla dvacet dní, dala si pár pořádných doušků, vzala do ruky telefonní sluchátko a vytočila číslo. Škrtla zapalovačem a objevil se vydatný oranžový plamen. Konec cigarety zasyčel a z tabáku stoupaly obláčky modrého kouře.

„Dobrý den, Harrisi? Ano, cokoli dnes máte. Ale dvakrát. A lahev Sancerre. Dvě sklenice. Jak dlouho? Výborně.“ Poslouchala jsem její hlas; úsečný a zastřený. Nezněl tak úplně anglicky, přestože dostatečně svědčil o absolvování drahé školy.

Položila sluchátko a cigaretu odklepla do masivního mramorového popelníku. „Restaurace hned vedle,“ řekla. „Nevydržím tam sedět.“

Posadila jsem se proti ní, se sklenicí v ruce, a vzpomněla jsem si na sendvič, který mi Cynth připravila. Ponechaný v teple v zásuvce mého psacího stolu brzo okorá.

„Takže,“ řekla. „Nové zaměstnání.“

„Ano, paní.“

Quicková postavila sklenici na stůl. „Především, slečno Bastienová. Nikdy mi neříkejte paní, ani slečno. Jsem radši, když se o mně mluví jako o Quickové.“ Usmála se, ale vypadala při tom posmutněle. „To je francouzské jméno?“

„Ano, snad ano.“

„Mluvíte francouzsky?“

„Ne.“

„Teď jste mě opravdu zmátla. Myslela jsem, že na Trinidadu se mluví francouzsky.“

Zaváhala jsem. „Jen hrstka našich předků směla vstoupit do domu a mluvit s Francouzi,“ řekla jsem.

Oči se jí rozšířily – pobavilo ji to, nebo pohoršilo? Nedalo se to poznat. Zatrnulo mi, jestli jsem to s tou lekcí z dějin nepřehnala a nemluvila příliš provokativně; co když se pak ve zkušební době neosvědčím? „No ovšem,“ řekla. „To je zajímavé.“ Znovu si pořádně přihnula. „Teď tady tolik práce není,“ pokračovala, „jen díky panu Reedovi a jeho nekonečné korespondenci jistě máte co dělat. Bojím se, abyste se tu nezačala nudit.“

„Ach, určitě ne.“ Vzpomněla jsem si na Dolcis, kde na mě a Cynth nakládali víc, než je zdrávo, a jak se nám manželé zákaznic dívali na zadek, zatímco si jejich manželky zkoušely boty na vysokém podpatku. „Jsem tady moc ráda.“

„V Dolcisu se toho pravděpodobně stane víc za jeden den než ve Skeltonu za týden. Líbilo se vám tam?“ zeptala se. „Dotýkat se všech těch ženských nohou?“

Otázka byla tak trochu šokující a šla nepříjemně na tělo, což mě při mé nevinnosti ranilo. Ale nehodlala jsem se nechat zastrašit.

„Upřímně řečeno,“ odpověděla jsem, „při třiceti párech denně to bylo úděsné.“

Zvrátila hlavu dozadu a rozesmála se. „Jako v sýrárně!“

Tak nakažlivě, že jsem se zachichotala taky. Směšný nápad; ale aspoň ze mě spadlo napětí. „Některým lidem to nevadí,“ řekla jsem a myslela na Cynth, jak ji shazuji kvůli téhle cizí hře, jejíž pravidla neznám. „Chce to jistou zručnost.“

„Taky bych řekla. Ale tolik cizích prstů.“ Zachvěla se hrůzou.

„V Skeltonu máme spoustu krásných portrétů, ale ve skutečnosti nejsme nic než vyčouhlé a neohrabané paže – a střeva, ve kterých to bublá. A teplá játra.“ Zostra se na mě podívala a znovu si lokla. „Měla jsem o hodně víc času než vy, abych k tomu závěru došla, slečno Bastienová. Prsty na nohou, ohbí paží. Užívejte si, dokud vypadají co k čemu.“

„Budu se snažit,“ řekla jsem, znovu vyvedená z míry. Byla nervózní; jako by kvůli mně něco předstírala, a já netušila proč.

Zaklepání na dveře. Quicková řekla dál a přijel náš oběd, před sebou ho na vozíku tlačil velmi malý starší vrátný bez jedné paže. Košíček s houskami, dva platýsi, čerstvý salát, lahev vína v chladicím boxu a ještě něco schovaného pod nerezovýn poklopem. Vrátný na mě vrhl letmý pohled, vyděšený jako králík. Jeho uslzené oči se vrátily ke Quickové.

„To bude všechno, Harrisi. Děkuji vám,“ řekla.

„Neviděli jsme vás celý týden, slečno,“ odpověděl.

„Hm – každoroční dovolená.“

„Na nějakém hezkém místě?“

„Ne.“ Quicková na chvilku upadla do rozpaků. „Jen doma.“

Vrátný obrátil pozornost ke mně. „Je trochu jiná než ta poslední,“ řekl s hlavou na stranu. „Ví pan Reede, že tady máte černou hubu?“

„To bude všechno, Harrisi,“ pravila Quicková ostře. Rozladěně se na ni podíval, vozík nechal na místě a couval ze dveří, ale ze mě nespouštěl oči.

„Harris,“ řekla Quicková, když odešel, jako by jeho jméno bylo dostatečným vysvětlením. „O ruku přišel v bitvě o Passchendaele. Odmítá jít do penze a nikdo nemá to srdce ho k tomu donutit.“ Vrátného slova dál visela ve vzduchu. Quicková vstala a podala mi z vozíku talíř.

„Položte si ho na desku stolu.“ Svůj talíř si odnesla na druhou stranu. Měla útlá záda a lopatky jí zpod blůzy zlehka vystupovaly jako pár ploutví. Lahev vína už byla otevřená. Quicková nám každé nalila sklenku.

„Je velmi dobré. Ne jako to, co podáváme při veřejných akcích.“

Víno ve sklenicích horlivě, téměř neslušně nahlas zabublalo, jako by mi za bílého dne nalévala elixír. „Na zdraví,“ řekla Quicková stručně a zvedla sklenku. „Doufám, že máte ráda platýsa.“

„Ano,“ odpověděla jsem. Nikdy jsem ho ještě nejedla.

„Tak co tomu vaši rodiče řekli, když se dověděli, že tady pracujete?“

„Moji rodiče?“

„Byli na vás hrdí?“

Zahýbala jsem prsty v těsném prostoru bot. „Můj otec je mrtvý.“

„Ach.“

„Matka stále žije v Portu of Spain. Jsem jedináček. A dopis ode mě možná ještě ani nedostala.“

Myslela jsem na ni – na její víru v Anglii, v zemi, kterou nikdy neuvidí; a vzpomněla jsem si i na otce, který vstoupil do Britského královského letectva a jehož letadlo padalo nad Německem k zemi jako ohnivá koule. Bylo mi patnáct, když předseda vlády Tobaga prohlásil, že budoucnost dětí těchto ostrovů se skrývá v jejich školních brašnách. Moje matka zoufale toužila, aby se můj život nepodobal tomu jejímu a mého táty, a proto mě popoháněla, abych se měla lépe, ale co pak, když naši – už nezávislou – zemi prodali zahraničním společnostem, které zisky odtamtud odváděly a investovaly do svých domovských zemí? Co jsme my mladí měli dělat, když jsme se dostali až na dno školní brašny, a tam jsme nenašli nic – jen šev, který nevydržel tíhu našich knih? Museli jsme odejít.

„Jste v pořádku, slečno Bastienová?“ zeptala se Quicková.

„Přijela jsem sem s přítelkyní, s Cynth,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla dál rozebírat Port of Spain, ani mluvit o pamětní desce s tátovým jménem, o prázdném hrobě na hřbitově Lapeyrouse, ani o jeptiškách, které mě učily během mého smutného dospívání. „Cynthia je zasnoubená,“ dodala jsem. „Bude se vdávat.“

„Ach.“ Quicková nabrala nožem kousíček platýsa a já měla zvláštní pocit, že jsem toho prozradila příliš, přestože jsem neřekla vůbec nic. „Kdy?“

„Za dva týdny. Budu družička.“

„A potom co?“

„Co potom?“

„Hm, zůstanete sama, ne? Ona bude bydlet s manželem.“

Quicková vždycky trvala na tom, že faktům o sobě se zásadně vyhne obloukem, zatímco ve vašem případě půjde přímo k jádru věci. O Skeltonu mi neprozradila nic a soustředila se na jediné: dovědět se o mně co nejvíc, a tak brzy neomylně vyhmátla mé nejčernější obavy.

Cynthin blízký odchod z našeho malého bytu opravdu mezi mnou a mou nejlepší přítelkyní visel jako tichá otázka, zlá předtucha. Obě jsme věděly, že mě opustí a bude žít se Samuelem, ale já jsem si nedovedla představit, že bych měla bydlet s někým jiným, proto jsem o tom nemluvila, stejně jako ona. Já se chlubila novou prací, zatímco ona si dělala těžkou hlavu kvůli pozvánkám na svatbu a chystala mi sendviče, které jsem pak nejedla. Plat ze Skeltonu bude stačit na druhý pokoj, který ona uvolní; to tehdy byla moje jediná útěcha.

„Jsem ráda sama,“ řekla jsem a ztěžka jsem polkla. „Bude pěkné mít kolem sebe trochu prostoru.“ Quicková sáhla po další cigaretě, ale pak si to zřejmě rozmyslela. Kdybyste byla sama, pomyslela jsem si, už byste vykouřila o tři víc. Chvíli se mi dívala do obličeje a pak zvedla nerezový poklop. Objevil se citronový pusinkový dort. „Jezte, slečno Bastienová,“ řekla. „Všechno, co tu vidíte.“

Pustila jsem se do svého kousku, ale Quicková se už ničeho nedotkla. Měla jsem pocit, že tohle všechno je jí odjakživa vlastní: kouření, objednávání po telefonu i poznámky ne tak docela k věci. Představovala jsem si, jak se jako dvacetiletá potuluje po Londýně s báječně bezstarostnou partičkou, svůdná kočka i v době náletů. Složila jsem si ji z Mitfordové a Waugha a pěkně zaobalila do Muriel Sparkové, kterou jsem před nedávnem objevila.

Snad to byla namyšlenost pramenící z mého vzdělání, sotva odlišného od toho v anglických soukromých středních školách, s jejich latinou a řečtinou a chlapci hrajícími kriket –, ale prahla jsem po výstředních, sebejistých lidech, kteří můj život povznesou; domnívala jsem se, že si je zasloužím, takové lidi, s nimiž se setkáváte jen v románech. Quicková pro to sotva co musela udělat a já po tom tolik toužila, tak usilovně jsem se snažila. Protože mi moc chyběl můj minulý život, začala jsem si vymýšlet sen o současnosti.

„Vaše žádost mě velmi zaujala,“ řekla. „Píšete velmi dobře. Velmi dobře. Na univerzitě jste zřejmě patřila k nejchytřejším studentům. Chápu to tak, že podle vašeho názoru jste na sekretářku příliš dobrá.“

Projel mnou strach. Znamená to, že mě propouští, že jsem ve zkušební době neuspěla? „Jsem velice vděčná, že tady můžu pracovat,“ řekla jsem. „Je to báječné místo.“

Ušklíbla se nad lichotkami a já si položila otázku, co vlastně chce. Sáhla jsem pro housku a položila jsem si ji do dlaně. Váhou a velikostí odpovídala malému vačnatci, a tak mě instinkt nabádal, abych ho pohladila. Když jsem na sobě ucítila její pohled, místo toho jsem do křupavého pečiva vrazila palec.

„A co ráda píšete?“

Vzpomněla jsem si na papír v psacím stroji v kanceláři. „Básně, většinou. Jednoho dne bych ráda napsala román. Zatím čekám na dobrý příběh.“

Usmála se. „Nečekejte příliš dlouho.“

Docela se mi ulevilo, že mi radí právě tohle, protože když jsem lidem řekla, že chci psát, obvykle mi vykládali, že právě jejich život je dokonalý námět na román.

„Myslím to vážně,“ řekla Quicková. „Nesmíte marnit čas. Nikdy nevíte, co se na vás kdy sesype.“

„Nebudu,“ řekla jsem, protože mě potěšilo, že na mě naléhá.

Opřela se zády o židli. „Připomínáte mi někoho, koho jsem kdysi znala.“

„Ano?“ Nesmírně mi to polichotilo a čekala jsem, že Quicková bude pokračovat, ale zachmuřila se a zlomila cigaretu, kterou předtím nechala ležet na okraji popelníku.

„Co soudíte o Londýnu?“ zeptala se. „Přijela jste v šedesátém druhém. Líbí se vám tady?“ Jako bych ochrnula. Nahnula se kupředu. „Slečno Bastienová. Teď neskládáte žádnou zkoušku. Doopravdy mě to zajímá. Ať povíte cokoli, neprozradím to živé duši. Čestné slovo. Zůstane to čistě mezi námi, slibuju.“

Ještě nikdy jsem to neřekla nahlas. Možná ze mě mluvil gin, třeba za to mohl její upřímný obličej a fakt, že se nesmála mému snu o dráze spisovatelky. Snad za tím byla sebedůvěra mládí nebo vrátný Harris, ale všechno se to ze mě vysypalo. „Nikdy jsem neviděla tolik sazí,“ vyhrkla jsem.

Zasmála se. „Je tu všude špína.“

„Na Trinidadu nám vykládali, že Londýn je kouzelný.“

„Mně taky.“

„Nejste odsud?“

Pokrčila rameny. „Jsem tady už tak dlouho, že si něco jiného sotva pamatuji.“

„Namluví vám, že Londýn, to je řád a pořádek, blahobyt, všude samý poctivec a spousta životních příležitostí. A vzdálenosti se zkracují.“

„Jak to s tou vzdáleností myslíte, slečno Bastienová?“

„Královna vládne Londýnu a vládne i vašemu ostrovu, takže k Londýnu vlastně patříte i vy.“

„Aha.“

Nepřipadalo mi, že to Quicková doopravdy chápe, proto jsem to rozvedla. „Očekáváte, že vám tady budou rozumět, protože taky četli Dickense, sestry Brontëovy a Shakespeara. Ale ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by dokázal vyjmenovat tři z jeho her. Ve škole nám promítali filmy o životě v Anglii – na nabílené stěně se tam míhaly buřinky a autobusy, zatímco u nás byly venku slyšet jen rosničky. Proč nám takové věci ukazovali?“

Zvedala jsem hlas. „Myslela jsem, že úctu si zaslouží každý –“ Zarazila jsem se ze strachu, že jsem prozradila příliš.

„Pokračujte,“ řekla.

„Myslela jsem, že v Londýně se budeme mít dobře a budeme tu vítány. Že je to renesanční místo. Cesta ke slávě a úspěchu. Životní příležitost. Myslela jsem, že odjet do Londýna bude totéž jako vyjít z našeho domu na ulici, jen že ta ulice bude o něco chladnější a beti, která má v hlavě mozek, tam může bydlet hned vedle královny Alžběty.“

Quicková se usmála. „Hodně jste o tom uvažovala.“

„Někdy se na nic jiného myslet nedá. Je tu zima, mokro, nouze, musíte platit nájem. Ale – opravdu se snažím žít.“

Pud sebezáchovy mě varoval, abych už nedodala ani slovo; stejně jsem nemohla uvěřit, že jsem toho navykládala tolik. Z housky zbyla jen kupa drobečků na mém klíně. Naproti tomu Quicková vypadala absolutně v pohodě. Opírala se zády o křeslo a oči jí zářily. „Odelle, nepanikařte,“ uklidňovala mě. „Všechno dobře dopadne.“

David I. Kertzer: Papež a Mussolini

Americký historik vypráví znepokojující příběh tajného spojenectví mezi papežem Piem XI. a Benitem Mussolinim. Kniha byla v roce 2015 oceněna Pulitzerovou cenou.

Papež i Mussolini se dostali k moci v roce 1922. V mnoha ohledech nemohli být rozdílnější. První byl učený, řádný a zbožný, většinu dospělého života trávil pročítáním starých rukopisů. Toužil po středověkých časech, kdy o církevních pravdách nikdo nepochyboval. Druhý byl násilnický surovec a ze své podstaty antiklerikální štváč. I přesto měli Pius XI. a italský „duce“ mnoho společného: Ani jeden nevěřil v demokracii, oba z duše nenáviděli komunismus a byli výbušné povahy. Oba byli tím druhým rozčarovaní, přesto se děsili, co by nastalo, kdyby jejich spojenectví zaniklo. Potřebovali totiž jeden druhého k tomu, aby si udrželi moc a dosáhli svých politických cílů.

Kertzer ve své nové knize přináší překvapivé důkazy o tom, že Pius XI. hrál klíčovou roli v upevnění Mussoliniho moci a pozice diktátora. Výměnou za podporu Vatikánu navrátil Mussolini církvi mnoho privilegií, o které přišla. A tak církev nejenže neprotestovala proti tomu, že se s Židy zachází jako s občany druhé kategorie, naopak ducemu poskytla nejpádnější možné argumenty, proč proti nim přijmout takto přísná opatření.

Kniha je doplněna množstvím zajímavých portrétů dalších osobností pohybujících se jak při Svatém stolci, tak kolem duceho a nechybí ani detaily z Mussoliniho soukromého života či podrobnosti týkající se vztahu s německým Vůdcem a dalšími fašistickými pohlaváry.

Rozhodnutí autora napsat tuto knihu se zrodilo v roce 2002, poté co Jan Pavel II. schválil otevření archivů týkajících se pontifikátu Pia XI. Roku 2003 byly badatelům zpřístupněny materiály o stycích Vatikánu s Německem a o tři roky později následovalo všeobecné zveřejnění vatikánských archivů. Během sedmileté archivní rešerše nashromáždil Kertzer digitální kopie pětadvaceti tisíc stran dokumentů, jež se v archivech nacházejí. Rovněž pročetl tisíce stran publikované italské, francouzské, britské, americké a německé diplomatické korespondence, včetně deníků a memoárů. Čerpal rovněž z archivu Mussoliniho špionů ve Vatikánu.

David I. Kertzer je univerzitní profesor společenských věd a profesor antropologie a italských studií na Brownově univerzitě. Od roku 2005 je členem Americké akademie umění a věd. Napsal jedenáct knih, které se setkaly s příznivým přijetím u čtenářů i odborné veřejnosti.

Ukázka z knihy:

Druhá kapitola

POCHOD NA ŘÍM

Predappio, městečko v regionu Romagna, kde se Benito Mussolini narodil, je od lombardského rodiště Achilla Rattiho vzdáleno nanejvýš dvě stě mil, přesto se dětství obou mužů nemohlo lišit víc. Nestála za tím ani tak větší zámožnost Rattiových, jako spíš rozdíl mezi rodinou náboženských konzervativců a rodinou pohrouženou do rebelantských vášní, které byly pro Romagnu charakteristické. Hrdiny Rattiových byli světci a papežové; Mussoliniovi si naproti tomu vážili buřičů

a revolucionářů.

Když se Mussolini roku 1883 narodil, šestadvacetiletý Achille Ratti už byl knězem. Romagna v těch dobách bývala italské epicentrum anarchistických a socialistických hnutí a Benitův otec Alessandro, kovář s řádně proříznutou pusou, o svém revolucionářském přesvědčení vyprávěl každému, kdo byl ochoten ho poslouchat. Syna pojmenoval po Benitu Juarezovi, ožebračeném indiánovi, který se stal prezidentem Mexika, metlou evropských koloniálních mocností a nepřítelem církve. Benitovu mladšímu bratrovi dal Alessandro jméno Arnaldo, a sice po knězi Arnaldovi z Brescii, vůdci povstání, které v roce 1146 vyústilo v papežovo vyhnání z Říma a pozdější popravu. Rosa, matka obou chlapců, obdařena božskou trpělivostí, manželovo revolucionářské zanícení nesdílela. Pravidelně chodila do kostela a učila na základní škole. Každý večer, když její děti usnuly, jim nad čely udělala křížek.

Rodina bydlela v dvoupokojovém bytě ve třetím patře. Benito a Arnaldo spali v kuchyni na železné posteli, kterou jim otec ukul, na velkém pytli vycpaném kukuřičnými plevami. Rodiče se s jejich sestrou Edvige dělili o zbývající místnost. Před vstupem do bytu se muselo projit matčinou učebnou, která zabírala zbytek podlaží. Manželství Alessandra a Rosy bylo bouřlivé. Nejenomže měl Alessandro

milenky, ale v noci se z hospody často vracel opilý a vyhledával s manželkou hádky. Rose se nicméně kdovíjak podařilo jeden spor vyhrát a vymínit si, že Benito půjde ve věku deseti let studovat do nedaleké internátní školy vedené salesiánskými mnichy. Dlouho tam ovšem nevydržel. Během potyčky se spolužákem totiž vytáhl z kapsy nůž a bodl hocha do ruky. Salesiáni mladého Mussoliniho vyloučili. Benito se neurvalých způsobů nevzdal, ale jelikož byl chytrý, nějak se mu povedlo ukončit střední školu. V roce 1901 nastoupil jako suplující učitel na jedno ze svých prvních zaměstnání, ale když vyšla na světlo jeho aférka s vdanou ženou, rychle o místo přišel. Jelikož si nedokázal najít nové, zamířil hledat práci do Švýcarska. Zde, přitahován nadšenými řečmi o revoluci, se ocitl ve světě místních socialistů a anarchistů. Švýcarská policie zakrátko sepsala o Mussolinim hlášení, a odkázala nám tak jeho popis z dob mládí: Byl sto šedesát sedm centimetrů vysoký, podsaditý, s hnědými vlasy a plnovousem, obdařený protahlým bledým obličejem, tmavýma očima, orlím nosem a velkými ústy.

Roku 1904 v Lausanne svolil, že se účastní debaty s protestantským pastorem na téma Boží existence. Poté, co se pokusil udělat na publikum dojem citováním všeho od Galilea po Robespierra, vyskočil na

stůl, vytáhl kapesní hodinky a zaburácel, že pokud Bůh existuje, do pěti minut jej srazí mrtvého k zemi. Rok nato vyšel Mussoliniho první spis, nazvaný Bůh není. Útoků na církev se ani potom nezřekl a kněze dál prohlašoval za „černé mikroby, kteří pro lidstvo představují stejnou katastrofu jako mikrobi tuberkulózy“.

Polemiku a politiku Mussolini zbožňoval, a tak se zanedlouho rozhodl, že se bude naplno věnovat obojímu. V roce 1910 už byl zpátky ve Forli, kousek od domova své rodiny v Romagni, a pracoval jako

šéfredaktor forliského socialistického týdeníku a tajemník socialistické strany, která měla ve městě odnož. Tentýž rok to zkusil s psaním beletrie a vydal erotický román Kardinálova milenka. V prvních letech jeho politické kariéry ho nebylo možné přehlédnout: zčásti levicový divoch, zčásti don Juan stavějící na odiv svůj knír, který si pěstoval příštích deset let. Zdálo se, že vždy ví, jak být středem

pozornosti. Tenhle hrubec a víc než jen mírný provokatér překračující meze slušnosti byl někdo, koho měl člověk raději na své straně než proti sobě. Už tehdy byl patrný jeden z jeho nejsnadněji zapamatovatelných rysů: Neochvějný upřený pohled, zároveň zastrašující i uchvacující, jimž dovedl přibít posluchače na místo. Jako by mu oči vylézaly z důlků. Takto ten zážitek vylíčil v roce 1910 jeden odborový předák: „Když si mě změřil, povytáhl obočí takovým tím způsobem, který odhalí všechno bělmo. Jako by chtěl obsáhnout nějaký prchavý výjev. Jeho oči i tvář měly zahloubaný výraz apoštola.“

V roce 1912, když Mussolinimu pořád bylo pod třicet, přišel k jedné z nejvlivnějších pozic v socialistické straně: Stal se šéfredaktorem celostátních stranických novin Avanti! se sídlem v Miláně. Z Forli, té skromné provinční výspy, se přestěhoval do živoucího finančního a kulturního centra Itálie.

Jako šéfredaktor Avanti! se zaměřil na boj s reformní frakcí socialistické strany. Neoblomně tvrdil, že pouze revoluční činy, nikoli parlamentní politika, mohou nastolit nové pořádky. Roku 1913, když policie na jih od Říma zabila během protestů sedm zemědělských dělníků, se Mussolini dovolával pomsty. „Smrt těm, kdo masakrují lid! Ať žije revoluce!“ pronášel na manifestaci v Miláně. Do novin napsal: „Náš pokřik je pokřikem bojovým. Ti, kdo vraždí, nechť vědí, že na oplátku mohou být i oni zavražděni.“

Když v srpnu 1914 vypukla v Evropě válka, socialisté ji odsoudili jako dílo imperialistických a kapitalistických válečných štváčů, kteří se prý třesou nedočkavostí, až budou moci poslat proletariát na smrt. Dělníci všech zemí se měli spojit, a ne se ve jménu Boha nebo vlasti navzájem pobíjet. Jaké tedy bylo překvapení socialistů, když soudruh Mussolini dva měsíce po vypuknutí války napsal článek, v němž rozumnost italské neutrality zpochybňoval. Pacifismus mu nebyl vlastní a dráždila ho představa, že Itálie bude stát stranou a mlčky přihlížet, jak spolu zbytek Evropy bojuje. Není jasné, zda si myslel, že své kolegy dovede zviklat, aby následovali jeho příkladu. Pokud ano, brzy zjistil,

že se ošklivě spletl: neuplynul totiž ani měsíc a oni ho nejenom vyhnali z Avanti!, ale rovnou vyloučili ze strany.

Bývalý vůdce socialistů se v několika příštích letech změnil v jejich nejzapřísáhlejšího nepřítele, což Mussoliniho někdejší soudruzi považovali za nevysvětlitelnou zradu. Revolucionářské pohrdání parlamentní demokracii a fascinace možnostmi násilných činů jej neopustily, ale zbytek marxistické ideologie hodil z větší části do koše. Uvědomil si, že chaos obestírající konec první světové války vytvořil v Itálii vakuum, a on měl v úmyslu je vyplnit. Odjakživa byl oddaný především sobě samému a víře ve svou schopnost vystoupat až na vrchol. Teď před sebou viděl novou cestu, jak své sny potenciálně uskutečnit. O pár let dříve, v roce 1910, zplodil s milenkou Rachele Guidiovou dceru Eddu. On i Rachele, jež pocházela z jeho rodného města a kterou si Mussolini časem vzal, společně bydleli ve Forli v dvoupokojovém bytě doslova zamořeném blechami. Benitův milostný život byl však natolik bohatý, že se i po několika dekádách šířily klepy o tom, kdo vlastně Eddu porodil. K rozšířeným drbům, že její matkou byla ve skutečnosti ruská židovská socialistka a budoucí tajemnice

Třetí internacionály Angelica Balabanoffová, která se v Itálii usadila a zařadila se mezi Mussoliniho významnější milenky a politické mentory, se Edda nakonec musela mírně podrážděně vyjádřit: „Jak matku znám,“ napsala ve svých pamětech, „v nejmenším nepochybuji, že kdybych byla dcerou Balabanoffové, bývala by si mě nenechala ani na pět minut.“

Rachele, narozená do rodiny chudých rolníků, se s Benitem seznámila, když jí bylo sedm let a on za matku zaskakoval na základní škole v Predappiu. Jako žačka za moc nestála, a tak když jí v jejích osmi letech zemřel otec, příbuzní ji poslali, aby se ve Forli živila jako služebná. Ačkoli ve vyšším věku vypadala dost usedle, v mládí to byla atraktivní, drobná a štíhlá blondýna s modrýma očima. Rachele se domnívala, že Edda je Benitovo první dítě. Několik měsíců před Eddiným narozením však jistá číšnice z kavárny porodila chlapce a dala mu jméno Benito. Malý Benito sice v útlém dětství umřel,

po něm ale přišli noví nemanželští potomci, včetně nejméně jednoho dalšího Benita. Člověk se až diví, jak Mussolini stíhal několik milostných románků zároveň, a navrch se zvládal věnovat novinářské

a politická dráze. Jeho ženy od sebe nemohly být odlišnější. V roce 1913 zplodil potomka s jinou ruskou Židovkou, kterou poznal o několik let dříve, dítě ale nikdy neuznal za své. Téhož roku ho v Miláně navzdory vší pravděpodobnosti okouzlila dvaatřicetiletá Leda Rafanelliová, vcelku známá anarchistická spisovatelka, která se vyznačovala tím, že o pár roků dříve po několika měsících strávených v Egyptě konvertovala k islámu. Benito se z redakce vytrácel do jejího bytu provoněného

kadidlem, kde hosté sedávali na podlaze. Aférka těch dvou trvala do podzimu 1914. O mnoho desetiletí později Rafanelliová už jako stará žena zveřejnila čtyřicet dopisů, které ji Mussolini během těch divokých měsíců napsal.

V listopadu 1915 se narodil druhý Benito, tentokrát Mussoliniho nové milence: Idě Dalserové, která svého milého bez přehánění uctívala. Mussolini, snad aby umlčel její čím dál neodbytnější tvrzení, že

jeho pravou ženou je ona, se rychle oženil s Rachele. Uspěchaný civilní obřad se odehrál měsíc po Benitově narození, a to i přesto, že ženich zrovna ležel na tyfovém oddělení. Když jí neodpovídal na dopisy, obstarala si Dalserová soudní příkaz a zabavila Mussolinimu nábytek. Plná zuřivé zášti nakupila ve svém hotelovém pokoji jeho skromnou sbírku stolů a židli a hromadu podpálila. Ještě předtím, v lednu 1914, Mussolini krátce po svém propuštění z funkce šéfredaktora Avanti! oznámil, že založí vlastní noviny: Il Popolo d‘Italia (Italský lid). Pomohli mu je spustit italští průmyslníci, jimž

italský vstup do války sliboval zisk. Následující tři desetiletí měl Mussolini Il Popolo d’Italia pod palcem.

Zhruba ve stejné době, kdy noviny založil, zorganizoval i Fasci d’azione rivoluzionaria: Revolucionářské buňky neboli, jak jim říkal, „volné sdružení podvratných živlů“, které byly nakloněny zapojení Itálie do války a volaly po svržení monarchie. První setkání se konalo v lednu 1915, čtyři měsíce předtím, než Itálie po boku Británie a Francie vstoupila do válečného konfliktu. Mussolini byl zanedlouho odveden a poslán na frontu v horách severovýchodní Itálie. Dvacátého třetího února 1917 však jeho vojenská služba náhle skončila, když minomet, který se pokoušel odpálit, vybuchl v trubici, zabil pět vojáků a samotného Mussoliniho probodl šrapnel. Navzdory operaci – nebo možná kvůli ní – se u něj objevila infekce a prudká horečka. Přesto přežil a vrátil se do Milána, kde na něj čekala jeho vůbec nejdůležitější milenka a politická důvěrnice.

Margherita Sarfattiová se narodila roku 1880 do benátské rodiny bohatých Židů. Vzdělávala se doma pod dozorem soukromých učitelů a ve čtrnácti letech už uměla francouzsky, německy a anglicky. Četla filozofii, uměla zpaměti Shelleyho verše, studovala kritiku umění a vypěstovala si lásku k literatuře. Byla přitažlivá, se zelenýma očima a načervenale hnědými vlasy. V osmnácti se provdala za židovského právníka, který byl o čtrnáct let starší než ona. Novomanželé se zakrátko přestěhovali do Milána, kde se Margherita přiklonila k socialistické straně a psala do jejích novin články o kultuře.

S Mussolinim se seznámila koncem roku 1912, když přijel do města. Okamžitě na ni udělaly dojem jeho oči: velké a lesklé, při řeči v horečnatém pohybu. Když jej pak na jedné socialistické manifestaci uviděla, jak je ve svém živlu, žasla nad jeho schopností uchvátit dav trefnou výmluvností. Říkala si, že je jako nějaký dávný legendární hrdina ve zrezle promáčknuté zbroji, který na královských turnajích úspěšně vyhazuje ze sedla jednoho nablýskaného rytíře za druhým. Připomínal ji i Girolama Savonarolu, dominikána z 15. století. S temperamentním mnichem ho pojil „zvláštní fanatický lesk v očích a pánovité zakřivení nosu“.

Jejich románek začal v roce 1913. Jakmile se Mussolini v roce 1917 vrátil z války, stala se z nich nerozlučná dvojice. Když Benitova sestra Edvige přijela v listopadu 1918 do Milána na oslavu Dne příměří, s překvapením zjistila, že si její bratr oholil knír. Na sobě měl kvalitní oblek s neposkvrněným vysokým límcem, a dokonce si do klopy zastrčil květinu. Pomyslela si, že vypadá nezvykle upraveně. Usoudila, že se zamiloval. Mussoliniho milostný život se odehrával na pozadí brutálních vřav

poválečné Itálie. Průmysloví dělníci se v mnoha severních městech zmocňovali továren. Všichni měli v čerstvé paměti nedávnou ruskou revoluci a odevšad se ozývalo volání po konci „buržoazní“ demokracie nebo po zřízení dělnického státu. Na italském venkově udeřily svazy levicových rolníků. Majitele půdy, kteří měli ve zvyku diktovat si podmínky, se najednou ocitali v úzkých. Stovky tisíc veteránů nemohly najít práci. Vláda vyčerpala finanční prostředky a paralyzovalo ji politické

hašteření a osobní konflikty. Socialisté vytvářeli něco, co se podezřele podobalo státu ve státě, a na rozsáhlých severních územích od úpatí Alp na severozápadě až k Jaderskému moři na východě uzurpovali místní samosprávy a budovali dělnická sdružení. Ve válečných veteránech, kteří se vraceli z fronty, našel Mussolini své přirozené voličstvo: Hrál na jejich nacionalismus, pocit, že jim Itálie

cosi dluží, a neochotu vzdát se vojenské sounáležitosti, z níž se ještě nedávno těšili. Útoky na kapitulanty, neschopné generály, zkorumpované politiky nebo na ty, kdo z války profitovali, byly vskutku opojnou směsi. Třiadvacátého března 1919 svolal Mussolini úplně první zasedání

fašistického hnutí.

Církev byla spolu se zbytkem vládnoucí třídy jedním z prvních cílů, na něž se fašisti zaměřili. Mussolini požadoval, aby byl majetek náboženských společenství zkonfiskován a peněžitá pomoc, kterou stát

církvi poskytoval, zrušena. V roce 1919 v listopadovém čísle Popolo d’Italia vyzval papeže k odchodu z Říma a o měsíc později se vyznal z nenávisti ke všem formám křesťanství.

První příležitost kandidovat v parlamentních volbách dostali fašisti hned ten měsíc, ale uhnali si při nich pořádnou ostudu. V Miláně získali méně než dvě procenta hlasů a neuspěli ani s jedním kandidátem. Celostátně se jim podařilo protlačit do parlamentu jediného poslance.

Copyright © David I. Kertzer, 2014

Maps copyright © Laura Hartman Maestro, 2014

Translation © Radka Knotková, 2016

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7565-102-0