Jü Chua: Bratři

Román je satirickým obrazem současné Číny, konkrétně čtyřiceti let od Kulturní revoluce, přes Teng Siao-pchingův ekonomický zázrak až po první roky 21. století. Bratři Plešoun Li a Sung Kang se společně protloukají těžkým dětstvím během Velké kulturní proletářské revoluce, kdy za dramatických okolností přicházejí o otce i matku. V dospělosti jejich životy zásadně ovlivní hospodářské reformy, prudké ekonomické a sociální změny v zemi a nástup tvrdého kapitalismu. Jü Chua čerpá ze života bezprostředně kolem sebe a popisuje jej s humorem a nadsázkou, jednoduchými jazykovými prostředky, typickými pro obyčejné lidi provinčního městečka Liou, kde se román od začátku až do konce odehrává.

Jü Chua (余华 nar. 1960) začal psát na počátku osmdesátých let v reakci na čerstvě prožitou Kulturní revoluci (1966–1976). Kritika jej okamžitě zařadila do nové vlny avantgardních autorů, podobně jako halucinačního realistu Mo Jena, surrealistku Cchan Süe, vypravěče temných zákoutí lidské duše Su Tchunga nebo intelektuála Ke Feje. Stejně jako oni se i Jü Chua ve svých raných povídkách (česky v A2 9/2012 nebo v revue Souvislosti 1/2013) vypořádává s dramatickými událostmi posledního desetiletí experimentálními technikami, např. volným prolínáním časů, míst, postav, a zájmem o témata za hranicí běžné reality.

V devadesátých letech nastala v jeho psaní změna. V románech Žít! (活着, 1993, česky 2014) a Dva liangy rýžového vína (许三观卖血记, 1995, česky 2007) se Jü Chua nadále věnuje tématu obyčejného lidského života na pozadí dramatických událostí druhé poloviny dvacátého století, přistupuje k nim však novým, přímočarým způsobem. Jeho hrdinové jsou realisticky vykreslené postavy, které mají mezi sebou psychologicky propracované vztahy. Příběhy se odehrávají na venkově, víceméně v kruhu rodinném, autor klade důraz na obdivuhodnou schopnost jedince přežít všechno navzdory tlaku vnějšího světa.

Následovalo dlouhé období, kdy se Jü Chua literárně odmlčel. Cestoval, přednášel, psal eseje, několik měsíců žil a přednášel v USA. Pak přišlo nové období, nová témata, nový styl psaní. Vyšel dosud zdaleka nejrozsáhlejší, dvoudílný román Bratři (兄弟, 2005, 2006). Jak sám Jü Chua říká: „Mění se moje země, proto se neustále mění i moje psaní.“ To můžeme vztáhnout jak celkově na jeho literární dílo, tak i na téměř šestisetstránkové Bratry.

Román do češtiny přeložila Petra Martincová, která knihu také doprovodila doslovem. V něm mj. píše: „Těžko říct, co si vlastně o Bratrech myslet. Samozřejmě, čtenář si je může především bez zbytečného hloubání užít. Ale kdo se zajímá o Čínu a rád se o ni prostřednictvím četby beletrie dozvídá, hloubání se nevyhne. Takže jak vlastně Bratry chápat? Vychází z reality tak jako jeho předchozí romány? Nebo nám Jü Chua předkládá absurdní román, jak jsou o tom přesvědčeni mnozí literární kritikové? A nepřehání to už trochu? Kam na ty za vlasy přitažené historky chodí? A jsou vůbec za vlasy přitažené?

Kam Bratry vůbec žánrově zařadit? Román je na první pohled především bláznivou karnevalovou všehochutí, míchanicí, v níž se závratnou rychlostí střídají pasáže komické s tragickými, realistické s absurdními, vulgární dialogy s hemmingwayovsky prostými a sentimentálně romantickými hovory mezi milenci, naturalisticky líčené násilí s dojemně láskyplnými výlevy bratrské lásky nebo synovské oddanosti. Děj přitom letí kolem nás jak splašený kůň.“

Vydává nakladatelství Verzone v edici Xin.

Ukázka z knihy:

Kapitola 48

Plešounův byznys s tříděným odpadem rostl nebývalou rychlostí. Až soudruhům z okresního úřadu došla trpělivost. Vždyť Plešounovo harampádí se vršilo všude kolem hlavního vchodu. Došlo jim, že milý Plešoun si tu rozbil tábor už před nějakými čtyřmi lety a skoro stejně dlouho už tu vrší tyhle své krámy. Původně to byla jedna hromada přímo u hlavního vchodu, teď tu ale byly hromady celkem čtyři, na každé straně dvě. Dokonce zaměstnával deset brigádníků, kteří měli stejnou pracovní dobu jako zaměstnanci okresního úřadu. Původně sem přijížděly náklaďáky jen proto, aby šrot a další roztříděný sběr odvážely, ale teď už sem některé různý odpad i přivážely. Zkrátka, Plešoun začal podnikat ve velkém. Lidé udiveně kroutili hlavou a vyptávali se, jestli náhodou nechce založit Všečínskou asociaci žebráků a dělat jí šéfa. Ale Plešoun vážně odpovídal, že on je tady přes byznys a funkce ho nezajímají. I tak se město Liou stalo centrem obchodu se sběrnými surovinami pro celou východní Čínu.

„A tohle je teprv začátek! To je teprve první krok Dlouhýho pochodu,“ říkal Plešoun. „Druhej krok bude ovládnout celou Čínu a nakonec celej, celičkej svět. A budete se divit, ale ten den nastane dřív, než se nadějete! Jen si to představte – město Liou centrem celosvětovýho trhu s tříděným odpadem! Panejo, o tom mluvil předseda Mao: Krajina zde je tak krásná.“             

Vedoucí představitelé okresu pocházeli vesměs ze skromných, chudých poměrů a nějaké špíny či smradu z odpadků se jen tak nezalekli. Ale z čeho měli vážně strach, to byli nadřízení, kteří mohli kdykoli přijet na kontrolu. Ti, kdyby viděli tyhle čtyři velké hromady odpadků, ti by jim to určitě vytkli. „Tohle že má být důstojná okresní a stranická instituce?“ rozčilovali by se. „Kdepak, tohle je normální skládka!“ křičeli by. Úředníci okresního úřadu se ničeho nebáli víc než toho, že by nebyli potvrzeni ve funkci nebo povýšeni. Pokud by se jejich nadřízení rozčílili, byla by jejich kariéra zpečetěna.

Takže byla svolána krizová schůze zabývající se Plešounovou skládkou. Situaci je nutno vyřešit dřív než se Liou stane světovým centrem obchodu s tříděným odpadem.

Nejvyšší lídři se shodli, že likvidace skládky před hlavním vchodem do budovy úřadu má prioritní důležitost, protože skládka je skvrnou na obrazu města. Na přetřes přišla dvě řešení. Jedno z nich byla násilná likvidace skládky armádou a policií. Ovšem tento způsob byl zamítnut, protože Plešoun Li začal být v okrese všeobecně uznávanou personou – jakmile začal vydělávat, začal splácet dluhy svým věřitelům, a tím získal přízeň lidu. Dalo se vlastně říct, že měl větší prestiž než sám přednosta okresního úřadu. Funkcionáři věděli, že by nebylo rozumné dráždit lid. Co kdyby zásah proti široce oblíbenému Plešounovi byl záminkou lidu k povstání? Ne, to nebudeme riskovat, shodli se. Druhé řešení spočívalo v tom vyhovět Plešounově žádosti a jmenovat ho znovu vedoucím Blaha pro všechny. Tak by se nejen zbavili té ohavné skládky přímo před úřadem, ale navíc by získali schopného soudruha.

Ředitel odboru pro veřejné záležitosti tedy dostal příkaz, aby s Plešounem promluvil. Takže před čtyřmi lety ho on osobně zbavil funkce, a teď za ním má jít s prosíkem, aby se do stejné funkce zase vrátil? Tchao Čchingovi z toho šla hlava kolem. Navíc dobře věděl, co je Plešoun zač – nabídneš mu prst, a on ti utrhne celou ruku. Rozhodl se, že musí být na toho pacholka od začátku tvrdý, ukázat mu, kdo je tady nadřízený.

Když dorazil na úpatí hor odpadků, Plešoun Li měl zrovna plné ruce práce a komandoval své zaměstnance. Tchao Čching si nakonec významně odkašlal, jinak by si ho Plešoun snad vůbec nevšiml. Teď se ale otočil, a když viděl svého bývalého šéfa, přátelsky vykřikl:

„Jé, soudruhu Tchao, vy jste mě přišel navštívit.“

Tchao Čching nasadil důležitý úřední obličej.

„No, já jdu jenom kolem,“ mávl rukou, „a tak jsem se zastavil.“

„I to se počítá,“ řekl Plešoun potěšeně a křikl na své brigádníky. „Tohle je můj bejvalej šéf, kluci, přišel nás navštívit, no tak, pozdravte ho, honem!“

Brigádníci začali zmateně a ledabyle tleskat. Tchao Čching se zamračil a jen mlčky přikývl.

„To jim ani nic neřeknete? Třeba ,Jste pracovití, soudruziʽ?“ šeptl nespokojeně Plešoun Li.

„Ne!“

„No, tak nic, no,“ odpověděl Plešoun a otočil se na brigádníky: „Vraťte se k práci. Já teď půjdu do kanceláře.“

Plešoun Li zdvořile nasměroval Tchao Čchinga do rákosového obydlí. Usadil ho na jedinou židli a sám se posadil na okraj postele. Tchao Čching seděl uprostřed spousty starých krámů a rozhlížel se kolem. Bylo tu všecko, co člověk potřebuje k životu. Přesně jak se říká, že vrabec je maličký, ale má všech pět důležitých orgánů. Pak si všiml, že Plešoun Li má dokonce i elektrický větrák.

„Máš i elektrickej větrák, jo?“

„Už dva roky,“ přikývl Plešoun hrdě, „ale příští léto už ho asi nebudu potřebovat, protože si tu chci nechat nainstalovat klimatizaci.“ 

Ten šmejd mě provokuje, normálně si ze mě dělá prču, pomyslel si Tchao Čching, ale nehnul brvou.

„Klimatizace se ti sem nehodí,“ namítl.

„Co by se nehodila?“

„Je tu děsnej průvan. Utratíš strašně moc peněz za elektriku.“

„To je jedno, já prachy mám,“ řekl bohorovně Plešoun. „Tohle bude přes léto luxusní apartmá.“

Tchao Čching si v duchu pomyslel, že je Plešoun magor. Zvedl se a vyšel ven. Plešoun rychle za ním.

„Copak, soudruhu řediteli Tchao, neposedíte ještě?“ zjišťoval horlivě.

„Ne,“ zavrtěl Tchao Čching hlavou, „ještě mám nějakou schůzku.“

Plešoun spěšně houkl na brigádníky: „Soudruh ředitel Tchao odchází, rozlučte se.“

Znovu se ozvalo jakési lenivé zatleskání a Tchao Čching spěšně kývl na rozloučenou.

„Já se taky loučím, šéfe,“ řekl Plešoun Li.  

Tchao Čching přikývl a dal se na odchod, ale po pár krocích se zastavil, jako by si najednou ještě na něco vzpomněl.

„Pojď sem,“ přivolal Plešouna.

Tchao Čching ho poklepal po rameni: „Měl bys napsat sebekritiku,“ řekl tiše.

„Co to? Jakou sebekritiku?“ divil se Plešoun Li. „Proč bych já měl propánajána psát sebekritiku?“

„No přece kvůli tý záležitosti před čtyřma rokama,“ na to Tchao Čching. „Sepíšeš sebekritiku, uznáš, žes pochybil, a budeš se moct vrátit do funkce vedoucího Blaha pro všechny.“

Plešoun se začal smát.

„Jo takhle. Ale já už o to dávno nemám zájem,“ řekl pobaveně.

Tchao Čching Plešouna znovu v duchu proklel.

„Pořádně si to promysli, je to tvoje velká šance,“ řekl vážným tónem.

„Tak velká šance, jo?“ Plešoun zvedl čtyři prsty a ukázal na čtyři hory odpadu. „Tohlencto jsou moje velký šance,“ rozmáchl se velkoryse. 

„Jak myslíš. Radím ti, aby sis to pořádně promyslel,“ trval na svém Tchao Čching.

„Není o čem přemejšlet,“ odmítl Plešoun Li rázně. „Copak mám opustit tenhle výnosnej byznys kvůli jedný dobročinný fabričce? To je, jako bych odhodil meloun kvůli sezamovýmu semínku. To bych musel bejt fakt úplně blbej.“

Přednosta okresu se velmi hněval, že se Tchao Čchingovi nepodařilo získat Plešouna zpátky do funkce vedoucího Blaha pro všechny. Tchao Čching dostal dodatečně vyhubováno i za to, že vůbec Plešouna před čtyřmi roky propustil.

„Soudruhu, tím jsi vypustil tygra z klece a přivolal tak na náš okres katastrofu!“ 

Tchao Čching poníženě snášel výtky, ale sotva se vrátil do své kanceláře, vylil si zlost na dvou podřízených. Ti netušili, čím se provinili, a byli z toho paf. Když se Tchao Čching vyzuřil, rozhodl se, že Plešounovi ani jeho haraburdí už nebude věnovat pozornost.

Ovšem za měsíc? Nejen, že tu Plešoun pořád byl, ale ještě své království rozšířil – před budovou úřadu začala vyrůstat pátá hora. Přednosta okresu pochopil, že Tchao Čching tenhle problém nevyřeší, a tak za Plešounem poslal jednoho z vlastních lidí, kterému skutečně důvěřoval.

Tchao Čchingovi se Plešoun cítil zavázán za pomoc kdysi v dětství a pak ještě jednou na prahu dospělosti, a proto s ním jednal slušně. Ale tenhle ouřada? Ten byl Plešounovi ukradený. Když se objevil v jeho království, nikdo si ho nevšímal. Plešoun se zaměstnával tříděním odpadů. Úředník se mu snažil milým úsměvem a sladkými řečičkami vlichotit, ale Plešoun se dál hrabal v odpadcích, na úředníka vystrkoval zadek a jen sem tam něco úsečně utrousil. Nakonec si úředník uvědomil, že čas plyne a on nic nevyřídil, a tak se vytasil s posledním trumfem:

„Máš se dostavit k přednostovi.“ 

„Na to já teď nemám čas,“ zavrtěl Plešoun hlavou.

Úředník poklepal Plešouna po rameni a tiše mu řekl, že jeho nadřízení už jeho případ prostudovali a rozhodli se, že může znovu nastoupit do funkce vedoucího Blaha pro všechny.

„Pospěš si, je to jedinečná příležitost.“

Plešounovi to bylo jedno.

„Copak nevidíte, že se jedinečnejma příležitostma prohrabuju právě teď?“ řekl a ani se neotočil.

Úředník zbledl a vzdal to. Když přednosta slyšel, jak mise jeho podřízeného dopadla, byl z toho náramně vytočený. Vztekle mrsknul lejstry, která měl právě v ruce, na zem.

„Co si o sobě ten prevít myslí? Jaký ten může mít hromady jedinečnejch příležitostí? Ty mám jedině já!“

Když ho přešel vztek, rozhodl se, že vzhledem k tomu, že za pár dní má přijet na inspekci náměstek guvernéra provincie, zajde si s Plešounem promluvit osobně. Než delegace přijede, musí být těch pět hor odpadu pryč! Přestože v duchu nadával jak špaček, při setkání s Plešounem byl samý úsměv.

„Tak co, Plešoune, pořád ještě tu třídíš svý jedinečný příležitosti?“

Když Plešoun viděl, že ho přišel navštívit sám okresní přednosta, odložil práci a narovnal se. Přeci jen tohle byl přednosta, to chtělo trochu pokory.

„O čem to mluvíte? Jaký tisíce příležitostí? Ty snad máš jenom ty, ne, soudruhu přednosto?“

Tomu bylo jasné, že by tu mezi horami tříděného odpadu neměl postávat příliš dlouho, že by to nedělalo dobrý dojem. Co by si o něm pomyslel lid? A tak promluvil přímo k věci – řekl, že obdrželi petici, že si lid žádá návrat Plešouna Li do dílny Blaho pro všechny. A oni na okresním úřadě s tím souhlasí. Jediná podmínka je, že musí do dvou dnů zlikvidovat tuhle skládku. Když to Plešoun slyšel, mlčky sklopil hlavu a pokračoval v přehrabování krámů. Soudruh taky mlčel a čekal, jestli mu Plešoun odpoví. V duchu ale zuřil: Co si to ten Plešoun dovoluje k nadřízenému? Plešoun se chvíli zabýval odpadem, pak našel láhev se zbytkem minerálky, odšrouboval víčko a vodu do sebe hodil. Utřel si pusu a otočil se na tajemníka:

„Kdybych se vrátil do Blaha, jakej bych měl plat?“

Přednosta na to, že to neví, že o platech kádrů rozhoduje vláda v Pekingu. Plešoun se tedy zeptal, jaký plat má on sám. „Několik stovek měsíčně,“ odpověděl přednosta neurčitě. Plešoun se zasmál: „Tak to maj víc i tihle moji brigádníci.“

„Nechtěl bys pro mě pracovat, soudruhu?“ pokračoval Plešoun velkomyslně.„Dal bych ti tisícovku na měsíc. A kdyby ses snažil, tak samozřejmě ještě odměny.“

Když se přednosta vrátil do úřadu, vybuchl vzteky. Zavolal si úředníka, co s Plešounem už jednou jednal, a kauzu mu znovu předal. Ať to stojí cokoli, do dvou dnů musí být ta skládka pryč. Muž se sklesle vrátil k hlavnímu vchodu.

„Hele, čoveče, řekni, za jakejch podmínek seš ochotnej to tady zabalit?“

Plešoun v chatrné košili a rozdrbaných kalhotách věděl, že jeho příležitost dozrála. Rozhodil rukama a rezolutně prohlásil, že do Blaha se za žádnou cenu nevrátí. „Ten plat je tam prostě děsně nízkej,“ řekl. „A navíc, jak se říká, dvakrát do stejný řeky nevstoupíš.“

Úředník si nevěděl rady. Ale Plešoun najednou změnil tón. Skromně poznamenal, že jeho třídění odpadu není jen byznys, ale že je to i služba lidu, že to je určitý způsob budování socialismu, a že by tedy ocenil taky podporu ze strany vlády. A že už chtěl ty své hory odpadků dávno někam přestěhovat, protože ani on sám přeci nechce lidu a kádrům dělat ostudu. Jenže nemá kam. Proto ještě pořád otravuje tady před vchodem okresního úřadu. 

Ouřada chápavě přikývl. Plešoun dál kul železo. Řekl, že stavební odbor okresního úřadu má přece nějaké prázdné obchody ve městě, ne? A taky ten sklad na kraji města, co si Plešoun pronajal před pár lety, když chtěl podnikat v textilním průmyslu, je prázdný. Před ním je prostranství tak akorát pro jeho hromady tříděného odpadu. A ty prázdné obchody se mu budou hodit jako sběrny – lidi tam budou moct odevzdat nepotřebné věci. Aspoň budou ty prázdné prostory využity. A zároveň zmizí hory tříděného odpadu od hlavního vstupu úřadu.

„Já myslím, že z toho by profitovaly obě strany, ne?“

Úředník přikývl, že zjistí, co by se s tím dalo dělat. A za hodinu byl zpátky i s vedoucím stavebního odboru, a že prý ano, ano, okres s tím souhlasí. Za symbolický nájem mu budou pronajaty k užívání tři obchody a na tři roky zdarma poskytnut k užívání onen sklad na kraji města. Pod podmínkou, že do dvou dnů vyklidí prostor před budovou.

„Dva dny?“ zavrtěl Plešoun hlavou. „To je zbytečně dlouho. Jak nás učí předseda Mao: Musíme se chopit každé minuty mezi východem a západem slunce. Mně, pánové, mně stačí jeden den.“

Jak řekl, tak udělal. Zaměstnal sto čtyřicet rolníků, k tomu svých deset brigádníků a on sám. Sto padesát mužů se pustilo do práce. Pracovali čtyřiadvacet hodin. Jako zázrakem zmizelo pět hromad odpadu a prostranství kolem hlavního vchodu úřední budovy bylo zase prázdné, do čista zametené. A nejen to! Dokonce tu vysázeli do dvou řad dvacet květináčů s debřičkami japonskými. Když se úředníci druhý den ráno scházeli do práce, nestačili se divit, někteří se dokonce lekli, že si snad spletli budovu. Přednosta a jeho nohsledi se nemohli vynadívat, jak to tu prokouklo!

Foto: Forlaget Klim

Jan Vladislav: Eseje

Z esejistického díla Jana Vladislava dosud vyšlo tiskem jen překvapivě málo: Malé morality, Portréty a autoportréty a Pařížský zápisník I. (1981/1989). Jan Vladislav psal své eseje od padesátých let a v sedmdesátých letech je shrnul do čtyř samizdatových svazků Tajného čtenáře. Od roku 1981, v pařížském exilu, psal své eseje dále, Pařížský zápisník I. z nich přinesl podstatný výbor. Autor ovšem pokračoval v psaní i dále, jak o tom svědčí Zápisník 90–99, jenž je vedle čtvrtého dílu Tajného čtenáře a pěti esejistických Čítanek z let 1981–1989 součástí přítomného svazku. Tématem Vladislavových esejů jsou čeští i světoví autoři, často ti, které osobně poznal. Ve svých textech se zabývá evropskou literaturou mnoha staletí, ale i kulturou Orientu a autory americkými. Předmětem jeho zájmu jsou často i výtvarné umění, hudba, filosofie, neopomíná ani otázky společenské a politické.

Svazek Eseje shrnuje na 1132 stranách všechny dosud tiskem nevydané soubory esejů, které si Jan Vladislav sám uspořádal. Vydává nakladatelství Torst.

Ukázka z knihy:

Demokracie a pravopis

K snídani si občas mažu krajíc smetanovým sýrem KIRI. Podle toho zvláštního jména to sice vypadá na nějaký cizí výrobek, ale ne, je to ryze francouzský sýr a i to slovo je jadrně francouzské, třebaže je zatím v žádném slovníku nenajdete. Co znamená, to vám vysvětlí spíš údaje na obalu, kde stojí, že KIRI je produkt firmy vyrábějící známé trojúhelníčkové sýry v kulatých krabicích s obrázkem, na kterém je namalovaná červená kráva, která se směje, francouzsky La vache qui rit. Tak se taky ty sýry jmenují; vysloveno (jedním dechem a s přízvukem na konci) to zní LAVAŠKIRI. Z poloviny tohoto sousloví udělali sýraři bez rozpaků název nového výrobku a zároveň tak uskutečnili v praxi s úctyhodnou odvahou a důsledností pravopisnou tohoto osobitého ražení, věční zjednodušovatelé zbytečně složitého světa se totiž najdou všude na světě a diskuse o reformě pravopisu, které pročítám v Literárních novinách, nejsou jen výsadou Čechů, jak by se mohli domýšlet. Propukají co chvíli i v samé Francii a není to tak dávno, co se o nich psalo i ve světovém Le Mondu. Zapsal jsem si tenkrát k tomu pár poznámek, ale jsou to nejspíš jen bludy laika, a proto je na požádání odborníků kdykoli okamžitě odvolám. Tak tedy:

Ty nejfalešnější argumenty se často vyvracejí nejnesnadněji; zvláště když se dovolávají pojmů, které se těší obecnému uznání, ale nemají s věcí vlastně nic společného. K oblíbeným argumentům tohoto druhu patří mezi kritiky francouzského pravopisu to, že prý není dostatečně demokratický. Pravopis ustrnul před značnou dobou a ne vždy v příliš demokratickém duchu, píše jeden z těchto kritiků, François Folz. Velkou vadou francouzského pravopisu, který jistě není nejjednodušší, ale patrně ani nejsložitější, je prý také to, že těm, kdo jej ovládají, přináší značná, a zřejmě nespravedlivá privilegia, protože pravopis byl celé toto století důležitým prvkem selekce, uvádí týž milovník rovnosti. A ptá se dramaticky: Je to skutečně dobré kritérium? Není strašlivě drahé?

Největší vadou tohoto – a patrně každého trochu závazného pravopisu – je podle takových kritiků neúměrná ztráta času, který musí žáci vynaložit, aby se naučili správně psát, ač by se místo toho mohli věnovat něčemu užitečnějšímu. A výčet těch užitečnějších předmětů okamžitě ukáže, oč skutečně jde. Nebylo by lepší vést mladé lidi k lepšímu pochopení těch či oněch fyzikálních, biologických, politických jevů? Seznamovat je víc a líp s dějinami? ptá se François Folz a řada podobných kritiků s ním. Nebylo by vhodnější je učit jazykům, té nejúčinnější škole antirasismu a antikulturnosti?

Jsme u jádra věci. V těch periodicky se vracejících kritikách pravopisu jako přepychu nebo výsady dostupné pouze elitě nejde jen o snahu věčných racionalistů racionalizovat cosi, co v podstatě nikdy racionální nebylo a nebude. Jde také a možná především o to zatlačit do pozadí cosi, co je i se svou gramatikou a pravopisem jedním z hlavních a všudypřítomných pramenů kolektivní paměti a co přitom v podstatě uniká ideologické či politické kontrole a manipulaci, a uvolnit tak místo něčemu jinému, snáze kontrolovatelnému, snáze manipulovatelnému, a proto ideologicky užitečnějšímu. Víme to z vlastní zkušenosti a zčásti to zakusili sami Francouzi: i v tak exaktní vědě jako fyzika bylo možno například vykládat po léta žákům, že teorie relativity, atomistika nebo kybernetika jsou buržoazní pavědy. I biologii mohl na desetiletí – i v samé Francii – zaneřádit lysenkismus; a o tom, co se dělo a často dosud děje v historiografii, ani nemluvím.

Leccos se dělo i v jazykovědě; stačí vzpomenout na největšího lingvistu všech dob J. V. Stalina. Ale jazyk sám, u nás konkrétně čeština, jeho gramatika, jeho pravopis přes různé pokusy – a různé nedůsledné úpravy – přežil naštěstí i stalinismus padesátých let bez větší úhony. Jsou přece jen věci, které se nedají nadekretovat.

Nejlepší odpovědí na tyto pokusy zrevolucionizovat, to znamená radikálně zjednodušit pravopis, je ve Francii překvapivý zájem o každoroční pravopisnou soutěž, kterou pořádá televizní novinář Bernard Pivot. Z pouhého nápadu se za pár let stala opravdu celonárodní instituce. Počet účastníků roste rok od roku a dosahuje statisíců. Překvapivé je také složení soutěžících: vedle žáků a studentů sedají při obtížných soutěžních diktátech starší lidé a důchodci, vedle profesionálů, učitelů či profesorů lidé ze zcela neliterárních oborů, případně prostí soukromníci, vedle rozených Francouzů cizinci. Pro všechny je ten komplikovaný, nedemokratický a elitářský francouzský pravopis poutavým potěšením.

A ještě něco: podle těchto oprávců by se času, ušetřeného na výuce tak zbytečné věci jako pravopis, dalo využít také k výuce cizích jazyků. Dejme tomu, i když silně pochybuju, že by povrchní znalost vlastního jazyka usnadnila osvojení cizí řeči. Jenže jakmile lidé začnou s učením jiného jazyka, ocitnou se znovu před týmž problémem, totiž před neracionálním pravopisem ať už angličtiny, ruštiny nebo češtiny, a budou zase zbytečně utrácet čas, který by mohli věnovat něčemu užitečnějšímu, například studiu čínštiny. U té ovšem narazí na něco ještě elitářštějšího a zbytečnějšího, na čínské písmo. Pokud se nemýlím, je staré přes dva tisíce let, a tak by bylo načase nahradit je něčím pokrokovějším.

Jediná cesta z tohoto bludiště je zavést jeden jediný jazyk, pokud možno takový, který by se nemusil psát. Dřevěné jazyky, orwellovské novlangy totalitních režimů udělaly v tomto směru významný krok. V těchto jazycích, navzájem tak podobných, stačí znát pár klíčových slov a člověk ví všechno: co říká ústava, co řekl, říká nebo bude říkat první tajemník, co psal, píše nebo napíše oficiální tisk a hlavně co si má každý řádný občan myslet. Memorování takových slov nahradí veškerou výchovu a výuku, včetně pravopisu, dějin, morálky a politického uvědomění nového člověka, který bude jíst, číst, spát, psát, milovat a myslet (a proč ne rovnou mislet?) v jazyku KIRI. Spokojeny budou i počítače; oč víc zbytečných znaků odpadne, o to budou rychlejší. I to byl jeden z argumentů té francouzské diskuse. A proto ještě jednou: KIRI!

1994

© Jan Vladislav – dědicové, 2018

© Torst, 2018

ISBN 978-80-7215-569-9

Jan Vladislav

Penelope Lively: Život v zahradě

Mezi záhony lze kromě plevele a cestiček najít také inspiraci, štěstí a občas i spisovatele.

Penelope Livelyová je nejen oceňovanou spisovatelkou, ale také náruživou zahradnicí. V knize Život v zahradě se obě její vášně propojují: vzpomíná na život strávený v zahradách, ať už během svého dětství v Káhiře, na babiččině zahrádce v Somersetu, nebo ve svých vlastních zahradách v Oxfordshiru a Londýně. A zároveň si vybavuje všechny záhony, na které narazila při svých toulkách po světové literatuře.

Život v zahradě je okouzlující kniha, z níž téměř cítíte vůni starého papíru a mokré hlíny. Na stránkách se střídají příběhy spisovatelů a umělců, kteří si stejně jako Penelope Livelyová nedokázali představit život bez záhonů, květin a bujných keřů, s autorčinými vlastními vzpomínkami, úvahami a postřehy o literatuře, zahradničení a dalších životních radostech. Českého čtenáře může zaujmout, že mezi autorčiny nejoblíbenější knihy s touto tematikou patří Zahradníkův rok Karla Čapka.

Penelope Livelyová (nar. 1933) je autorkou mnoha románů pro dospělé i děti. Získala řadu ocenění, mimo jiné obdržela Carnegieho medaili za dětskou literaturu a dvakrát byla nominována na Bookerovu cenu: v roce 1977 za román The Road to Lichfield (Cesta do Lichfieldu) a v roce 1984 za román According to Mark (Podle Marka). Cenu nakonec dostala v roce 1987 za román Měsíční tygr, který se probojoval i mezi finalisty prestižního ocenění Golden Man Booker za nejlepší román osmdesátých let. I ve svých šestaosmdesáti letech stále vydává nové knihy — jejím nejnovějším počinem je narativní non-fiction Život v zahradě (2017). Tu nyní v překladu Petry Johany Poncarové vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

William Robinson, původem Ir, přišel do Anglie coby mladík a našel si práci v Londýně v botanických zahradách v Regent’s Parku. Za několik let již o zahradách psal a v roce 1871 si založil vlastní časopis, Zahradu, který společně s jeho hlavními dvěma publikacemi, The Wild Garden (Divoká zahrada, 1870) a již zmíněnou knihou Anglická květinová zahrada, sloužil jako prostředek k šíření jeho břitkých názorů a průlomových myšlenek: Robinson prosazoval zcela novou podobu zahradničení. Anglická květinová zahrada je ostrá polemika plná úderných prohlášení a přesvědčivě obhajuje Robinsonovu zahradnickou teorii. Krom toho v ní najdeme spoustu rázných praktických rad a encyklopedických informací. Když máte v ruce Robinsona, nic dalšího už nepotřebujete. Předně se snažil vzdorovat viktoriánské mánii ohledně kobercových záhonů a sezonní výsadby. Přezdíval těmto metodám „cukrářské zahradničení“ a vysmíval se typické zahradě své doby, kde „se používaly pouze šarlatové pelargonie, žluté střevíčníky, modré lobelky nebo fialové sporýše […] a toto neustálé opakování šarlatové, žluté a modré znechucovalo dokonce i ty, kdo mají v zahradnických ohledech jen omezený vkus, a ti, kdo byli obdařeni vytříbeným vnímáním, se ve snaze najít úlevu začali shánět po záhonu s petrželí.“ Je to sžíravý komentář a povšimněte si povzneseného odkazu k těm, kdo mají v zahradnických ohledech jen omezený vkus. Citliví čtenáři Robinsona nyní propadají panice a obávají se, že i oni patří mezi zatracence. Narychlo tedy začnou vytrhávat záhonové rostliny a pustí se do zakládání divoké zahrady, již Robinson prosazuje — nebo spíše dají zahradníkům pokyn, aby se pustili do práce, protože je poměrně zjevné, že Robinson cílí na zámožnější zahradníky a předpokládá nejen značnou rozlohu půdy, ale také podpůrnou infrastrukturu. Jeho rady jsou na hony vzdálené rovnostářskému tónu dnešních autorů píšících o zahradách a televizních moderátorů.

Divoká zahrada je samozřejmě něco zcela jiného. Robinsonovy travnaté pěšinky s pásy jarních cibulovin, pruhy lučin, na nichž rostou vzorové stromy a zplanělá výsadba, jeho velké hranice tvořené okrajovými záhony s bylinami a křovinami, to vše je dosti náročné na údržbu. Divoké zahrady však působily opačným dojmem a představovaly protiklad puntičkářské přesnosti viktoriánského zahradničení, kde bylo vše strojené a formalizované. Robinsonovi šlo o přirozený vzhled: „Ta nejlepší zahrada by měla povstat z daného místa a jeho podmínek, šťastná jako petrklíč na chladném břehu.“ Jeho příklady vychvalují kouzlo neformálních chalupářských zahrad (zazobaný čtenář-zahradník se měl poučit od těch, kdo nejsou tak dobře zajištěni, ale mají přirozený styl) a do všech podrobností popisují, jak se má docílit Robinsonova efektu. Robinson v podstatě zavedl smíšený nebo trvalkový okrajový záhon, který od té doby patří k základním prvkům velkých i malých zahrad, onu směs křovin a hustě vysázených trvalých nebo víceletých bylin, dlouhý vlnící se pás barev a textur bez rovných linií a vzorů, které nesnášel.

Robinson měl rovněž v oblibě skalky, což je o poznání méně šťastný zahradní prvek, jak zjistili všichni, kdo se o nějakou skalku pokoušeli starat. V dnešní době není skalka často k vidění, až na botanické zahrady, kde mají dovednosti a pracovní sílu potřebné k tomu, aby se s nimi dokázali vypořádat, ale v sedmdesátých letech, kdy jsem se pokoušela skalku vytvořit já sama, se ještě těšily přízni. V praxi to probíhá tak, že poté co si vytvoříte kopeček z velkých kamenů a hlíny a osázíte ho vzácnými skalničkami, zjistíte, že vám tam proklouzly všechny myslitelné druhy plevele a triumfálně zakořenily pod kameny, odkud je nemůžete vytrhnout. Skalničky chřadnou a ze skalky se stane pleveliště.

Robinson toužil po různorodosti, po konci viktoriánské sezonní výsadby, a projevoval pochopení pro střídání ročních období v podobě jarních cibulovin, lesních rostlin a keřů kvetoucích v zimě. Jeho divoká zahrada předpokládala prolnutí zahrady s širší krajinou, s loukou a lesem. Moje babička se o to pokusila a pořídila si trávník, který sbíhal k obezděnému příkopu nad pastvinou lemovanou mlázím a s travnatými pěšinkami a zplanělými narciskami. Byla to robinsonovská zahrada, sice pouze v malém měřítku, ale sám Robinson by to jistě schvaloval. Obezděný příkop, anglicky „ha-ha“, byl prvek oblíbený v osmnáctém století. Díky tomuto zapuštěnému příkopu pod opěrnou zdí se docílí toho, že trávník jakoby splývá s krajinou za ním (tentýž nápad v dnešní době využívá tzv. „nekonečný bazén“). Onen zvláštní anglický termín údajně naznačuje překvapení návštěvníka, který podvod odhalil — „Ha! Ha!“.

Vzhledem ke svému odporu ke „stavitelům“ a všemu strojenému by se Robinson nejspíše zděsil dnešních televizních pořadů, které změní předměstskou zahradu ve staveniště a stráví více času budováním pavilonů a umělých jeskyněk a dlážděním cestiček než výběrem rostlin, a s hrůzou by pozoroval přehlídkové zahrady v Chelsea, kde jsou stavební materiály důležitější než to, co roste. Vliv Robinsonovy divoké zahrady však přetrvává v oblibě divoké louky, kterou je po čertech obtížné založit a udržovat — a v pokusech zahradních návrhářů vměstnat poslední vzdech divoké zahrady do uzoučkého předměstského pozemku.

Life in the Garden

© Penelope Lively, 2017

Illustrations © Katie Scott

Translation © Petra Johana Poncarová, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

isbn 978-80-7577-788-1

Tony Judt: Zapomenuté 20. století

Nakladatelství Prostor českého čtenáře postupně seznamuje s celým dílem britského britského historika a esejisty Tonyho Judta (1948–2010).  Po knihách Intelektuál ve 20. století (rozhovor s Timothy Snyderem), Poválečná Evropa, Penzion vzpomínek a Falešné ideje, cizí krev vydává v českém překladu svazek, jenž dosavadní Judtovy tituly nejen doplňuje, ale jejich poznání rovněž prohlubuje.

„Eseje v této knize byly napsány v průběhu dvanácti roků, mezi lety 1994 a 2006,“ píše autor v úvodu knihy, která shromáždila jeho texty rozeseté po rozličných časopisech. A dodává: „Pokrývají docela rozsáhlé tematické pole – od francouzských marxistů k americké zahraniční politice, od ekonomiky globalizace ke vzpomínkám na zlo – a zeměpisně sahají od Belgie k Izraeli. Dvě otázky v nich však jsou dominantní. První je role myšlenek a odpovědnost intelektuálů: nejranější zde přetištěná esej se zabývá Albertem Camusem, nejnovější se věnuje Leszku Kołakowskému. Druhou ústřední otázkou je postavení nedávné historie ve věku zapomínání: jinak řečeno potíže spojené s tím, když se dnes snažíme porozumět právě uplynulému bouřlivému století a poučit se z něj.“

Autor čtenáře ohromí šíří záběru, ale i tím, že jeho eseje jsou nesmírně osvěžujícím čtením. Nejenže nabízejí setkání s výjimečně vzdělaným člověkem, ale navíc Tony Judt v těchto textech nepoužívá žádné „předvařené“ závěry, všechno prověřuje vlastním kritickým pohledem. Nebojí se riskovat a každé jeho slovo má svou váhu.

Zahlédneme to již v úvodu knihy, kde na adresu 20. století podotýká, že je „na nejlepší cestě k tomu, aby se z něj stal paměťový palác sloužící k uchování mravních ponaučení: pedagogicky upotřebitelný kabinet historických hrůz se zastávkami nesoucími názvy jako ,Mnichov‘ nebo ,Pearl Harbor‘, ,Osvětim‘ nebo ,Gulag‘, ,Arménie‘, ,Bosna‘ nebo ,Rwanda‘ – a zastávkou ,11. září‘ jako jakousi dodatečnou codou, krvavým postskriptem pro ty, kdo by lekce 20. století chtěli zapomenout nebo se jim nikdy pořádně nenaučili”.

To však Tony Judt vidí jako problematické poselství: „…že tamto všechno je nyní za námi, že význam minulosti je zřejmý a že nyní můžeme – nezatíženi starými omyly – pokročit do odlišné a lepší éry. Jakkoliv chvályhodné však mohou být jejich motivace, takové oficiální připomínky nezlepšují naše porozumění minulosti ani naše povědomí o ní. Slouží jako náhražka, jako substitut. Namísto toho, abychom děti učili o nedávných dějinách, provádíme je muzei a památníky.“

Z anglického originálu Reappraisals. Reflections on the forgotten twentieth century, vydaného nakladatelstvím William Heinemann v Londýně v roce 2008, přeložil Jan Petříček.

Ukázka z eseje Zahradní trpaslík: Tony Blair a britské „dědictví“:

Ve Velké Británii se nachází sto dvacet parních železničních tratí a muzeí parní železnice; jenom v Anglii jich je jedenadevadesát. Většina parních vlaků nikam nejezdí, a i pokud ano, daří se jim s okouzlující bezstarostností splétat realitu s fantazií (v létě můžete na trati Keighley–Haworth s lokomotivou Tomáš vyjet na návštěvu muzea sester Brontëových ve West Riding of Yorkshire). Každý rok je navštíví statisíce osob. Reprezentují snovou tvář britských železnic, jiný svět: ztracený, ale autentický.

Skutečný, existující britský železniční systém zatím (jak nedávno škodolibě upozornil deník Le Monde) není nic jiného než každodenní noční můra. Británie, a Anglie zvlášť, je malá, přelidněná země. Vlaky mají zásadní význam a jsou široce využívané. Zřídka však železnice byly zdrojem zisků – to leda pro úplně první investory, a někdy ani pro ně; s příchodem komerční a soukromé silniční dopravy se většina starých železničních společností zadlužila. Roku 1948 byly tyto společnosti zestátněny a staly se z nich British Railways (později British Rail). Víceméně totéž se dělo po celé Evropě.

Zatímco však státní železnice kontinentální Evropy jsou od té doby předmětem starostlivé pozornosti vlád a rozsáhlých dlouhodobých investic, v Británii levice i pravice k zestátnění přistupovaly tak, jako by tím byla celá záležitost vyřízená. Už dlouho před Thatcherovou britské vlády a státní úředníci vlaky vnímali jako otravnou rozpočtovou položku, kterou se při každé příležitosti snažili redukovat. Rušily se trasy, minimalizovaly investice a jízdné se zdražovalo na nejvyšší úroveň, jakou trh snesl. V důsledku toho se Britské dráhy v roce 1996, posledním roce své existence, mohly pochlubit nejnižšími veřejnými dotacemi ze všech evropských železnic. Toho roku Francouzi do železnic plánovali investovat 21 liber na jednoho obyvatele; Italové 33; Britové jenom 9.

Přesto se tehdejší konzervativní vláda rozhodla, že železnice zprivatizuje. K tomu ji zčásti podnítila vidina rychlého zisku z prodeje veřejného majetku do soukromého vlastnictví; hlavním motivem však bylo to, že veřejnost musela vidět, jak premiér John Major něco privatizuje – Margaret Thatcherová už předtím rozprodala prakticky všechno ostatní a privatizace byla jediným programem Konzervativní strany. Celý integrovaný systém byl rozprodán po kouscích: vlakové trasy provozovatelům železniční dopravy; vozové parky dalším společnostem; a koleje a nádraží nové firmě jménem Railtrack.

Výsledkem byla předvídatelná řada nešťastných příhod. Teoreticky mělo dojít k tomu, že si jednotliví dopravci budou konkurovat na zavedených trasách, díky čemuž poroste efektivita a budou klesat ceny.

Jenže vlaky nejsou autobusy.³⁵³ Vlaková trasa je stejně jako jízdní řád přirozený monopol. Vláda soukromým dopravcům v praxi udělila kontrolu nad trhem, kde zákazníci nemají na výběr. Logika trhu byla zatím neméně pomýleně aplikována i na údržbu. Railtrack byl zbaven všech povinností týkajících se oprav a údržby (a tisíce zkušených techniků přišly o práci³⁵⁴). Ty byly delegovány na externí soukromé firmy, které zase opravami a inspekcemi pověřovaly nekvalifikované pracovní síly.

Každý měl zájem na škrtání výdajů a odkládání prací, z nichž nekoukal výdělek nebo které byly náročné na pracovní sílu. Railtrack vynakládal peníze na zvelebování nádraží – tedy na viditelné změny – a zanedbával výměnu kolejí. Společnost byla smluvně zavázána vynahrazovat dopravcům ztráty, pokud práce na trati zpozdila jejich vlaky, takže inspektory nabádala, ať nedělají potíže a nepodnikají „nenutné“ opravy. Provozovatelé vlaků zase přepisovali jízdní řády tak, aby nemuseli platit penále za jejich nedodržení. Za několik let bylo zjevné, že soukromý trh vůbec nesnížil neefektivitu železnic, nýbrž je učinil horšími než kdy předtím.

A také nebezpečnějšími. V říjnu 2000 opotřebovaná kolejnice způsobila vykolejení rychlíku poblíž stanice Hartfield severně od Londýna. Čtyři pasažéři zemřeli. Následné vyšetřování odhalilo trestuhodnou nedbalost a chyby v řízení a vedlo k přiznání společnosti Railtrack, že většina státní železniční sítě má nebezpečně blízko ke kolapsu.³⁵⁵ V souladu s tím akcie Railtracku poklesly ze skoro 18 liber na 3,50. Neexistoval tedy soukromý kapitál k nápravě škod, natož k investicím do zlepšení. Následkem toho vláda opět musela slíbit, že do železnic nalije masivní investice, přestože se této zodpovědnosti teoreticky vzato jenom o pět let dříve zbavila.³⁵⁶ Mezitím mnoho vlaků stále jezdí sníženou rychlostí, aby se předešlo dalším nehodám. Britská železniční doprava prochází nekonečným očistcem – a světlo na konci tunelu je v nedohlednu.

Když byli v opozici, labouristé na zpackanou privatizaci železnic útočili. Právem Majorův zákon o železnicích z roku 1993 považovali za nesmysl, který nemohl fungovat, a za určitou formu tunelování: vláda veřejnou službu rozporcovala na zpeněžitelné kousky a rozprodala je s rychlým ziskem, aniž by brala v úvahu, jaké lidské i ekonomické škody její experiment přinese. Od té doby, co Blair nastoupil do úřadu, má však k této věci pozoruhodně málo co říci. Pod vlivem ministerstva financí (a jisté části oněch úředníků, kteří privatizaci železnice měli na starost) se dokonce úspěšně zasazoval o to, aby se podobný systém použil i při rozprodeji londýnského metra.

Britské privatizované železnice jsou krutý žert. Cestující za jízdenky platí nejvíce v Evropě, ačkoliv britské vlaky patří k těm nejhorším (a jak se ukazuje, nejnebezpečnějším) v západním světě – a nyní jako daňoví poplatníci železnice subvencují skoro stejně vysokými částkami jako v době, kdy je vlastnil stát. To vše by se Britům snášelo snáz, kdyby nevěděli, jak se věci vyvíjejí v kontinentální Evropě. Z Paříže do Marseille se dnes vlakem svezete velmi pohodlně jen za něco přes tři hodiny. V Británii stejně dlouhá cesta (z Londýna řekněme do Pitlorchy ve Skotsku) potrvá alespoň dvakrát déle a bude stát dvakrát více. Od té doby, co byly roku 1981 uvedeny do provozu, vykolejily úžasné francouzské vlaky TGV pouze čtyřikrát; v Británii jenom v roce 1999 zemřelo na železnici třicet tři osob.

Železnice jsou veřejná služba. Proto do nich Francouzi tolik investují (stejně jako Němci, Italové a Španělé). Obří dotace, které systému vlakové dopravy vyplácejí, chápou jako investici do ekonomiky celého státu, místních ekonomik, životního prostředí, zdraví, turismu a sociální mobility. V očích některých anglických pozorovatelů a také několika francouzských kritiků tyto dotace znamenají neodpustitelně velké ztráty – ztráty obtížně kvantifikovatelné, protože jsou zahrabány ve státních účtech, přesto představující výraznou zátěž státního rozpočtu. Většina Francouzů však tento pohled nesdílí: dráhy pro ně nejsou byznys, ale služba, kterou stát občanům poskytuje na náklady všech. Konkrétní vlaky, tratě nebo zařízení nemusí být výdělečné, ale ztrátu kompenzují a vyvažují nepřímé zisky. Přistupujeme-li k železnicím jako k firmě, již dokážou nejlépe řídit podnikatelé, jejichž akcionáři očekávají návratnost svých investic, pak se míjíme se samotnou jejich podstatou.

Poznámky v textu:

353/ Ne že by u autobusů „trh“ fungoval. V Londýně a jiných velkých městech privatizované autobusy kopírují své trasy na hlavních silnicích, kde soutěží o snadné zisky. Nikdo však nestojí o nevýdělečné venkovské linky, z nichž byly mnohé zrušeny. Zde vidíme předzvěst pravděpodobné budoucnosti britských poštovních služeb, dalšího státního sektoru, do kterého mají být vpuštěny síly konkurence, efektivity a zisku.

354/ Jeden ze způsobů, jimiž privatizované železniční sítě plánovaly vydělat, bylo snížení nákladů na pracovní sílu. V roce 1992 na železnici pracovalo 159 000 mužů a žen; o pět let později už jenom 92 000. Jak se dalo očekávat, propouštění se neúměrně často týkalo techniků a údržbářů.

355/ Pronikavý text o hartfieldské katastrofě a jejím významu napsal Ian Jack: The Crash that Stopped Britain. V této vynikající knize Jack ukazuje, jak labouristická i konzervativní vláda a příslušné soukromé společnosti selhaly v plnění svých povinností; z těchto selhání však nemuseli vyvodit odpovědnost prakticky žádní vysocí funkcionáři. Někteří následně získali lepší a lépe placená místa.

356/ V červnu 2000 Blairův ministr dopravy s velkou pompou vyhlásil desetiletý program nových investic do dopravy o hodnotě 60 miliard liber. Šlo o typický blairovský slib: malým písmem bylo vysvětleno, že 34 miliard se očekává od soukromých investorů a 10 miliard představuje uspíšení investic, k nimž se vláda zavázala už dřív. Zbývá tak jen 16 miliard pro dobu deseti let – což není výrazné zlepšení oproti nízké úrovni veřejných investic, která celou krizi vlastně způsobila.

REAPPRAISALS

Copyright © Tony Judt, 2008

All rights reserved

Czech edition © PROSTOR, 2019

Translation © Jan Petříček, 2019

ISBN 978-80-7260-405-0

Tony Judt

Marius Winzeler (ed.): Schwarzenberský a Salmovský palác

Navzdory svému významu nebyly dosud nikdy Schwarzenberský a Salmovský palác na Hradčanském náměstí v Praze předmětem samostatné monografie. V tomto směru je nová publikace Národní galerie průkopnická, protože se podařilo získat autorky a autory z různých oborů k tomu, aby se propojila témata z archeologie, archivnictví, dějin architektury a umění i muzeologie, doprovázená přímo pro tento účel pořízenými fotografiemi.

Monumentální Schwarzenberský palác zaujímá v panoramatu Prahy výraznou polohu. Spolu se sousedním Salmovským palácem vytváří urbanistický celek vynikající kvality jako markantní dominanta příjezdové rampy k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence, zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce zase připomíná architekturu Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce dokumentují staletí českých a evropských dějin: Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Salmové. Od roku 2002 slouží Národní galerii v Praze pro výstavní účely. Jejími novými dlouhodobými koncepcemi sbírek, expozic a příslušných budov byla od roku 2014 nově definována funkce i obsah paláců na Hradčanech.

Rozhodující osobností pro vznik a podobu dnešního Schwarzenberského paláce byl Jan IV. Popel z Lobkowicz, jeden z nejvýznamnějších českých šlechticů poloviny 16. století. Konkrétní datum výstavby není známo, ale vročení 1567 na jednom originálním sgrafitu je důkazem dokončení stavebních prací. Jak silné bylo jeho architektonické působení kolem roku 1570, dokládá okamžité převzetí jeho stavebních forem několika nejvýznamnějšími soudobými stavbami v Čechách. Palác v průběhu 16. a 17. století několikrát změnil majitele. Roku 1719 přešel dědictvím na rod Schwarzenbergů, kteří roku 1811 koupili sousední Salmovský palác, jež dal krátce předtím postavit pražský arcibiskup Wilhelm Florentin ze Salm-Salmu jako obytný dům pro sloužící a hosty. Jen vzácně využívaný Schwarzenberský palác byl v sedmdesátých letech 19. století restaurován podle plánů architekta Josefa Schulze, který se postaral o rozsáhlou renovaci sgrafitové výzdoby.

Oba paláce pak zůstaly v rodinném držení Schwarzenbergů až do konfiskace německými okupanty v roce 1940, respektive do roku 1947, kdy se majitelem stal československý stát. Zatímco Schwarzenberský palác sloužil do roku 2001 jako Vojenské historické muzeum, v Salmovském paláci byly umístěny byty a až do roku 1983 velvyslanectví Švýcarské konfederace.

Kniha vychází v české a německé verzi (272 stran, 241 obrazových příloh).

Ukázka ze stati Mariuse Winzelera Lobkovický palác – renesanční rezidence

Sošně monumentální, zdobený drobnými ornamentálními sgrafity, bohatě členěný štíty, štítky a balustrami, lodžiemi a velkými okny, od Hradčanského náměstí připomínající spíše venkovský zámek než městskou rezidenci – dnešní Schwarzenberský palác patří k nejneobvyklejším a nejnádhernějším pražským budovám. Tento zdaleka viditelný stavební komplex, tyčící se na hraně terénního zlomu od Malé Strany po Hradčanské náměstí, od něhož je chráněný zdmi a branami, zaujímá urbanisticky význačnou polohu jako markantní dominanta příjezdové rampy k Pražskému hradu, které je podřízena trojkřídlá stavba Salmovského paláce. Oba objekty s protějším Arcibiskupským palácem vytvářejí prostranství před čestným nádvořím Hradu.

Jedinečná stavba reprezentuje lesk českých dějin: Lobkovicové – Rožmberkové – Švamberkové – Eggenberkové – Schwarzenbergové a Salmové. V historii vlastníků před zestátněním se odráží celá plejáda význačných osobností politického a kulturního života střední Evropy. Renesanční architektura Schwarzenberského paláce probouzí severoitalské reminiscence, zatímco přísnost menšího vedlejšího paláce připomíná Řím, Paříž nebo Vídeň.

Fotografie z knihy: Lada Krupková Křesadlová & Jiří Krupka, 2018

Mark Slouka: Daleko v srdci

Bylo to něco přes rok, co jeho otec zemřel a matčinu paměť pohřbila Alzheimerova choroba, když spisovatel Mark Slouka ztratil schopnost psát, smát se či věnovat se svým zálibám. A kdy ho začaly pronásledovat živé sny, příběhy, vzpomínky a jména lidí, na které už roky nepomyslel. Uvědomil si, že jedinou cestou, jak z toho ven, je převyprávět příběh svých rodičů, který dosud halil do fikce a sděloval uhýbavě: „Pakliže jsem měl znovu nabýt svobody, nešlo toho dosáhnout nějakou kouzelnou myšlenkou; bylo zapotřebí trochu krve. Bylo nutné si cestu zpátky do života propsat.“ A tak vznikly Sloukovy memoáry, obdařené nadhledem a ironickým humorem. V českém překladu Josefa Moníka je vydalo nakladatelství Prostor.

Ve své vzpomínkové próze skládá Mark Slouka, syn českých rodičů, kteří po únoru 1948 odešli do Spojených států, spletitou a často pochmurnou mozaiku svého života. Rozhodl se odhalit své nitro, použít psaní jako určitou formu terapie a strhnout závoj z dětských vzpomínek na rodiče. Centrálním bodem memoárů je především jeho matka, která pro mladého chlapce znamenala během dospívání celý svět a po dlouhou dobu byla nejdůležitější osobou jeho života. Jak stárnul, jeho vztah k ní se proměňoval a právě tuto ambivalenci, toto přelévání mezi láskou a nenávistí, autor pozoruhodným způsobem vykresluje a vyrovnává se tak s traumaty, jež ho provázela až do dospělosti. Slouka ve své próze citlivě, avšak nanejvýš pravdivě zaznamenal křehkost vztahu mezi matkou a jejím synem, nesnáze dospívání a často složitý život emigrantů v cizí zemi.

S nadhledem a zručností zkušeného chirurga Mark Slouka otevírá staré, hnisající rány, aby je konečně vyčistil: „Vždycky jsem rád rozmotával věci. Jako kluk jsem se s nekonečnou trpělivostí babral s beznadějně zauzlovanou rybářskou šňůrou na navijáku, místo abych ji prostě přeřízl a vyměnil, protože se mi to líbilo. Tohle je něco jiného. Tohle hnízdo hadů je století staré a veliké jako barák – smotané klubko životů a příběhů, jejichž konce se zaběhly pod podlahu a dostaly se mi pod kůži. Když zatáhnu za nit, všechno se utáhne a já cítím štípnutí, jako když předčasně vytáhnete stehy.“

Mark Slouka (1958) je absolventem Kolumbijské univerzity, vyučoval literaturu a tvůrčí psaní na Harvardu, Kolumbijské univerzitě a v Chicagu. Jeho povídky a eseje se pravidelně objevují ve výběrech nejlepší americké literární tvorby. V českém překladu vyšel již jeho povídkový soubor Ztracené jezero (1998, česky 2002) a román Viditelný svět (2007, česky 2008).

Ukázka z knihy:

V polovině sedmdesátých let, když mi bylo šestnáct sedmnáct osmnáct, jsem jezdil do Československa, země, ve které vyrůstali mí rodiče, utekli z ní a nakonec se do ní měli vrátit. Během těchto návštěv jsem občas zajel tramvají za prastrýčkem Pepou a pratetou Soňou.

Zbývalo ještě patnáct let do chvíle, než se kousek po kousku rozpadl Sovětský svaz, jeden a půl dekády do sametové revoluce, která vrátila Československu suverénní právo každého národa kálet si do vlastního hnízda po svém. Ale v té době byl Václav Havel jen disidentský dramatik, cizinci se museli hlásit úřadům do čtyřiceti osmi hodin po překročení hranic a obchody byly víceméně prázdné – kromě těch, které byly vyhrazeny vybraným jedincům. Museli jste si dávat pozor na to, co říkáte, kde to říkáte a komu to říkáte – když ne kvůli vám samotným, tak kvůli těm, kteří s vámi mluvili a pokaždé museli vyplnit zvláštní formulář o styku s cizincem ze Západu a vysvětlit, jaký k tomu měli důvod.

Nějakým zvráceným způsobem, snad proto, že jsem byl mladý nebo že mě modrý pas v zadní kapse ušetřil většiny ponížení a hrozeb, mám na tu dobu nádherné vzpomínky. Byla nepopiratelně vzrušující, plná intrik, bohatá na podtexty, náznaky, podvojnou mluvu. Cítil jsem se jako tajný agent. Jako kluk z New Yorku, k tomu hovořící česky, jsem byl kuriozita, což bylo skoro jako být celebrita – byla to nová zkušenost. Ne že by mi to vadilo.

Mně se v předrevolučním Československu líbilo. Měl jsem rád tu jinakost, vůni maltové omítky a uhlí, domovní dvorky se záhony salátu a kedluben, králičí kotce nastavěné pod okapem. Měl jsem rád elektrickou vůni tramvají, opuštěné moravské lesy, do kterých jsem se vytrácel s knihou, houpací sítí a rohlíky se sýrem. Rád jsem přicházel věcem na kloub, stavěl se do fronty na chodníku, když jsem nějakou viděl, protože se dalo předpokládat, že lidé čekají na něco žádaného – třeba na pomeranče z Chorvatska nebo baterie z Polska nebo na nový překlad Procesu. Zamiloval jsem se – do dívky, ale i do země – a tak třikrát čtyřikrát za léto jsem zajel na odpoledne za prastrýčkem a pratetou, která mě při té příležitosti krmila jako vánoční prase.

Jsou pochopitelně po smrti – už tenkrát byli staří. A přestože dům patří déle než půlku lidského bytí někomu jinému, vidím ho stejně tak živě, jako by to bylo v roce 1975. Jdu přes dvorek na záchod. Netrvá mi to ani dvě minuty, vracím se zadními dveřmi, procházím tmavou světnicí do malé kuchyně a tady jsou – teta zády ke mně míchá sukovitýma artritickýma rukama něco na plotně, strýček s šedivým hranolem hlavy sedí u stolu. Jsou do sebe tak navzájem vrostlí, že pomyšlení na ně je obrazem jednoho člověka.

To bývaly dobré časy. Mám, nevím proč, pocit, že pokaždé pršelo, když jsem je navštívil – vybavuji si studené kapky za krkem a mokrou vůni listí cestou na suchý záchod –, a když jsme seděli v kuchyni a povídali si, změnila se okna obrostlá zvenčí a zamlžená párou v roztékající se japonské tisky – stvoly a listy, zelená barva krvácející do šedé. Zdálo se, jako by naše role byly navěky určené. Pokaždé už byli po jídle. Teta, pro kterou byla má slova „Přísahám, že už nemůžu“ jako ostruhy pro závodního koně, stála u sporáku a vařila, jen občas podotkla něco k tomu, o čem byla řeč. Cpal jsem se a poslouchal. Strejda seděl naproti mně, široká ramena skleslá nad kuchyňským stolem, a vyprávěl.

Chci věřit, že každý z nás má někoho, kdo se ho ujme – vždycky, za každých okolností. V mém životě to krom jednoho dvou dalších lidí byl strejda Pepa s tetou Soňou.

Rád bych jednou byl někomu tím, čím oni byli pro mě.

Jejich příběh je dobrý a jako každý dobrý příběh má jisté trhliny. Kdoví, kolik jsem toho slyšel od nich a kolik od jiných. Nemyslím, že by na tom nějak zvlášť sešlo. Pokud snad nějaká jména a data nesedí, i tak zůstává celá historie pravdivá, ukotvená v tom, co jsem slyšel a čeho jsem se dotýkal.

Začalo to strejdovými medailemi z první světové války, které uchovával v plechové krabici uložené v zásuvce v kredenci. Byl to úctyhodný svazek vyznamenání a bylo jich tam spousta. Stvrzovaly, pokud si vzpomínám, strejdovu statečnost, jeho obětavost, ochotu zaplatit bez váhání nejvyšší cenu ve prospěch každého, kdo o to požádal. Tak tahle, říkal a vytřepával jednu z těch medailí tlustými prsty ze zamotaného klubka, patří mezi nejvyšší velitelské pochvaly,

které ruská armáda udělovala svým vojákům. Odložil ji stranou jako starou lžíci a sáhl po další. Tahle je, zakuckal se, za chrabrost pod palbou. Když došlo na vyznamenání popsaná azbukou, přišla teta a překládala nám.

Když jsem se ho zeptal, jestli je ochoten mi vyprávět o svých válečných zážitcích, řekl, že mu to nedělá žádné potíže, obává se jenom, abych si je jako mladý a vnímavý Američan nebral příliš k srdci. Nebyl žádný hrdina, ujišťoval mě skromně, ale člověk jako každý jiný.

Řekl jsem, že to chápu, vzal si další kousek tetina ořechového dortu a on začal.

Detaily si moc nepamatuju – třeba jak byl strejda v šestnácti odveden do rakousko-uherského vojska, kam přesně ho poslali na ruskou frontu, pod kterým generálem bojoval. (Obraz komplikuje i skutečnost, že Češi nebyli dvakrát nadšení tím, že musejí bojovat za Němce proti svým slovanským bratrům.) Stačí, že mu bylo šestnáct, byl silný a milý mládenec, který měl rád holky a gymnastiku – hlavně bradla –, a že jde do války.

Šlo to až směšně rychle. Nafasoval boty, jídelní soupravu a pušku – jednorannou, s pákovým závěrem – a po několikadenním výcviku a dlouhé cestě vlakem už stál se svými druhy na kraji obrovského nezoraného pole přerušovaného malými skupinkami stromů. Tam jim přikázali zaútočit – nepřítel je přímo před vámi, bylo jim řečeno, houfuje se za stromy – a oni vyrazili do boje.

Všechno šlo jako po drátkách, vyprávěl strýc, až do okamžiku, kdy muži začali padat a on se probral. Kolem něho umírali lidé. Byl hrozný rámus. Toho se nehodlal účastnit, říkal strejda, a tak, s puškou pořád v ruce, sebou praštil do houští a předstíral, že je mrtvý. Neměl ponětí, jak dlouho tam ležel – dlouho. V jednu chvíli musel kýchnout, vzpomínal, ale zdusil to v sobě. Pak ho zas začala svědit levá noha hned pod kolenem, tak zlomyslně, že by si nejradši nehty roztrhl kůži, aby se k tomu svědění dostal. Nakonec se mu podařilo – ležel částečně na boku s tváří do země – se po mučivých minutách posunout drobnými křečovitými pohyby a přemístit se tak, aby mohl zasunout jedno koleno za druhé a podrbat se. Když všechno utichlo, opatrně se rozhlédl a zjistil, že pole je prázdné, krom padlých, a vydal se na jih. Do Brna to bylo nějakých 1200 kilometrů. Měl už vojákování dost.

A byl by to býval také ušel, jak říkal, nebýt té zatracené pušky. Byla krásná, a když tak na druhý den ráno šlapal opuštěnou venkovskou silnicí, zastyděl se, že z ní vůbec nevystřelil. Ani jednou. Nebyl si ani moc jistý, jestli vůbec umí střílet – předpokládalo se zřejmě, že to každý umět musí, a kdo to snad neuměl, styděl se to přiznat. Ale on na to přišel, zamířil na značku vzdálenou nějakých třicet čtyřicet metrů a vypálil.

Zbraň vystřelila s uspokojivým zahřměním, což by se bylo obešlo bez následků, nebýt jednotky ruských vojáků odpočívajících v terénním ohybu sto metrů od něho, kteří zvuk zaregistrovali, zvedli se, jako by vyrostli ze země, a mého šestnáctiletého prastrýčka promptně zatkli za zločin blbosti. První, poslední a jediný výstřel, který vypálil ve velké válce, byl na dopravní značku. Netrefil.

A tak byl válečný hrdina zajat. Ale jestli jsem měl snad nějakou představu o ruských zajateckých táborech, musel jsem na ni zapomenout – tohle byl úplně jiný případ. Venkovské vězení o dvou místnostech, dobrá postel, přikrývky, slušná strava. Velící důstojník, málomluvný, nepříliš sečtělý, který si ale zároveň uvědomoval tu absurditu, že má držet šestnáctiletého zajatce – říkejme mu velitel Žižkov –, nalezl v chlapci zalíbení: ocenil držení těla, silná záda… Kdyby měl syna, vůbec by se nezlobil, kdyby byl jako on.

Uplynulo několik měsíců. Strejda už zvládal trochu ruštinu, od češtiny se tolik neliší, a tak si už mohli ti dva spolu povídat. O válce, o Říjnové revoluci, o jídle. Jestlipak byl doma v Brně dobrý student? Moc ne, řekl strejda. Opravdu rád měl jenom gymnastiku.

Opravdu? řekl Žižkov. Jaké nářadí konkrétně?

Strejda na to neměl slova, ale předvedl disciplíny dostatečně srozumitelnou pantomimou: bradla, kotoul.

Ze všeho nejraději – vysvětlil to tak, že si sáhl na srdce a položil hlavu na ruce jako zamilovaná dívka – měl kruhy, a jak tam stál ve své cele, nasadil namáhavý výraz a roztáhl paže rovně od těla jako Ježíš Kristus. Žižkov byl unesen. Železný kříž? To dokážeš? Ježíš se třikrát bodl prstem do prsou. Jako že je nebe nade mnou.

Nazítří odpoledne přišel Žižkov k němu do cely. Že prý má jít s ním. Tahle válka se může ještě nějaký čas protáhnout a jeho patnáctiletá dcera se teď hrozně zajímá o gymnastiku. Takže pro prastrýčka vyjednal (s kým, to neřekl), že bude třikrát týdně po vyučování uvolněn, aby jí dával hodiny gymnastiky do doby, než se její zájem přesune k jiným věcem – rozuměl?

A tak můj nyní sedmnáctiletý prastrýček Pepa docházel sněhem po celou další zimu a jaro do školy na konci vesnice a dával tady hodiny gymnastiky velitelově dceři, která, jak se ukázalo, měla talent na kotrmelce. Pak zase šlapal zpátky a zavřel se ve své cele. Dva měsíce potom, co bylo uzavřeno příměří, se vzali. Měsíc nato políbila moje prateta Soňa své rodiče na rozloučenou – to už možná její otec hodin gymnastiky trochu litoval – a odjela s ním vlakem do Varšavy, odtud do Vídně a z Vídně do Brna, které v té době mohlo být stejně tak dobře jedním ze sedmašedesáti Jupiterových měsíců. Plánovala si, že se za nimi ještě podívá, mluvila o tom celé roky, ale pokud vím, nikdy tak neučinila.

Nemám ponětí o tom, jak přišel prastrýček Pepa k medailím Rudé armády. Možná to byl jakýsi svatební dar: Tumáš, třeba se jednou budou hodit. Nedává to žádný smysl, leda že se to stalo.

A roky přecházely v desetiletí a plnily se nánosy běžného života – cestami na trh a návštěvami strejdových příbuzných, nedělními rány v posteli nebo na zahradě, večery v kuchyni, plány do budoucnosti – poznamenanými čas od času většími událostmi, šťastnými i těmi méně šťastnými. Narodil se jim syn. Na opačné straně města, půl hodiny tramvají, měla prastrýčkova sestra (moje babička Luba) s manželem Františkem dceru. V červnu pořádali pikniky na travnatých

stráních Brněnské přehrady, což je kilometry dlouhá vodní nádrž, léto trávili v moravských lesích nebo v Tatrách na Slovensku. V roce 1932 se prateta Kateřina, která byla vždycky svéhlavá, posadila naproti bytu ženatého muže, se kterým měla poměr, a vypila láhev louhu, aby ho vytrestala. Spálila si krk a velkou část jícnu. Zachránila ji školená zdravotní sestra, která cestou z práce vyskočila z tramvaje, když viděla, jak sebou nějaká žena na chodníku zmítá a snaží se vlastníma rukama zardousit. Tím nevědomky spasila milenku svého muže, o níž si myslela, že existuje jen v jejích představách. Kateřina, která milovala kočky, stejně jako nesnášela mého dědečka z matčiny strany – jenž ji doživotně vykázal z domu –, žila pak ještě dalších třicet let, aby strašila děti svým hrdelním chrapotem.

A tak to šlo dál. Manželství Pepy se Soňou bylo šťastné – lepší než dobré –, byť také poznamenané běžnými náladami a nedorozuměními. Velkou neřešitelnou věcí byla zjevně Sonina touha po domově, která ji přepadala jako nápor chřipky – často způsobená jen nějakou vůní –, chvíli se jí držela, potom odezněla.

V takových okamžicích nezbylo jejímu muži nic jiného než ji utěšovat a ona také o nic jiného nestála. Oba považovali tyto ataky nostalgie za něco, s čím je nutné se smířit, jako občasné bušení srdce nebo bolení hlavy. Soňa si poplakala; někdy sama v domě, jindy venku na zahradě, šeptala si pro sebe rusky, jazykem, který ještě po padesáti letech změkčoval její češtinu – a zase přestala.

Kdo může opravdu říct, jaký měli život – kolik štěstí měli, jaké potřeby jeden druhému uspokojovali, nebo zase ne, jaké kompromisy museli dělat, aby se vyrovnali se sny, které snad měli. Když teď na ně myslím, vidím je jako figurky v dětském dioramatu, město Brno sestavené z lepenkových domečků, laviček a miniaturních tramvají, tenhle obraz – na rozdíl od exponátů v chicagském muzeu umění, kde jsem strávil hodiny prohlížením pokojíčků velkých jako pěst a pokoušel se přečíst názvy knih vedle ženy, která štrikovala za oknem s mozaikou z jako nehet malých sklíček v olověných rámečcích – je dokonalý včetně skvrny stříbrného prachu z rozmačkané můry v záclonách, a co víc – zasazený v čase. Je tu přítomna celá historie, a když nastane ta správná chvíle, mašinka se začne hrčivě otáčet, kolečka do sebe zapadnou a ztuhlá postava na židli se napije z hrnečku.

Je rok 1925, únorová obleva, sníh jako práškový cukr slézá ze zdí a plotů. Babička Luba leží v posteli a snaží se ukolébat den starou dcerušku, které dali jméno Olga a která vypadá jako něco uvařeného. Pro babičku, které řekli, že nemůže mít děti a žádné další už mít nebude, je to zázrak. Budeš všechno, co já nejsem, šeptá. A začne jí broukat, jako na povel, melodii, kterou už dávno zapomněla. Na dveře klepe můj dědeček, vstoupí dovnitř. Je hezky oblečen, v bílé košili s vestou, čistě oholený, vlasy jako štětka na čištění lahví, dosud černé, můj jednatřicetiletý dědeček stojí u postele, jednu ruku v kapse, dívá se na dceru. Myslím, že spí, říká moje babička a on přikývne, téměř nepostřehnutelně, jako by souhlasil s něčím jiným, pak natáhne levou ruku a dotkne se prostředními třemi prsty hlavy dítěte, jako kdyby zkoušel teplotu.

Místnosti se rozsvěcují jedna po druhé, postavy se pohnou, zvednou se a jdou. Pepův táta, patriarcha s knírem jako řídítka, se vzteká nad zatvrzelostí nějaké své třešně, leze ve svých čtyřiadevadesáti na žebřík, usazuje se na urážlivé větvi a v naprostém klidu se odřízne. Žena se válí na chodníku a drží se za krk. Má matka, sedmiletá holčička s jemným úsměvem a něžným srdcem, vidí uříznutý zadek psa přejetého vlakem na Slovensku. Mezitím tadyhle, aniž si toho někdo všimne, si pořídí domovník s manželkou v Zahradníkově ulici číslo 46 syna a můj otec začíná jednadvacetiletý tanec, který ho přivede do matčina života, a do mého.

Mark Slouka