Desmond Morris: Nahá opice

V knize, která se rychle po svém vydání v roce 1967 stala světovým bestsellerem (česky vyšla roku 1971 v edici Máj), vypráví britský zoolog o člověku v souvislosti se zvířecí říší, ve které nachází zdroje a zárodky jeho běžných reakcí a zažitých mechanismů chování, neboť se soustřeďuje „na ony aspekty našeho života, jež mají zřejmou obdobu u jiných druhů zvířat“. Všímá si původu lidské bytosti (kterou nazývá „nahá opice“) a sleduje ji v oblasti pohlaví, výchovy, zkoumání, agrese, výživy a potřeby starat se o svůj zevnějšek i celé své tělo; pozoruje také její vztah k ostatním živočichům. Nahá opice se tak řadí po bok Darwinovy teorie vzniku druhů, nedívá se tedy na člověka jako na padlého anděla, nýbrž jako na vyšší vývojový stupeň opice, který je pozoruhodný svou odolností, energií a představivostí. Neměli bychom tedy zapomínat na svůj živočišný původ, ale naopak bychom si měli hlouběji uvědomovat svou sounáležitost a spojení s přírodou.

Desmond Morris se narodil v roce 1928, vystudoval univerzity v Birminghamu a Oxfordu a od roku 1958 pracoval v londýnské zoo, kde se osm let staral o expozici savců. V roce 1967 vydal kultovní knihu Nahá opice, které se po celém světě prodalo přes 10 milionů výtisků a která navždy změnila pohled lidí na svůj původ. Jeho knihy vyšly ve více než šestatřiceti zemích. Kromě psaní se věnoval i umění, filmu a televiznímu moderování. Před krátkým časem vyšla v nakladatelství Bourdon česky jeho kniha Životy surrealistů, v níž se odrazila i jeho zkušenost surrealistického malíře. Česky vyšly také Morrisovy knihy Lidské mládě : co (ne)víte o nemluvňatech (1995), Lidský živočich : osobní pohled na lidský druh (1997), Řeč těla (1999) či Nahá žena (2006). Nové vydání Nahé opice přináší nakladatelství Jota, využívá přitom překladu prvního českého vydání, který pořídil Ladislav Smutek.

Ukázka z knihy:

Kapitola třetí

VÝCHOVA

Břímě rodičovské péče je pro nahou opici těžší než pro kterýkoliv jiný druh. Je možné, že některé druhy vykonávají rodičovské povinnosti stejně intenzivně, ale žádný druh je nevykonává tak extenzivně. Dříve než zvážíme význam tohoto vývojového směru, musíme shromáždit základní fakta.

Jakmile je žena oplodněna a v její děloze začne růst embryo, prochází řadou změn. Její měsíční menstruační cyklus ustává. Časně zrána jí bývá špatně. Má nižší tlak krve. Někdy se dostavuje také slabá chudokrevnost. S postupem času se jí zvětšují prsa a jsou citlivější. Její chuť k jídlu roste. Povahově se uklidňuje.

Na konci těhotenství, které trvá přibližně 266 dnů, se jí děloha začne silně a rytmicky stahovat. Plodové obaly, které obklopují plod, praskají a plodová voda, ve které se dítě nachází, vytéká. Silné stahy vytlačí dítě z lůna a přinutí je projít pochvou ven. Obnovené stahy pak vypudí i placentu. Pupeční šňůra spojující nemluvně s placentou se poté přerušuje. U ostatních primátů matka pupeční šňůru prostě překousne. Této metody nepochybně užívali i naši předkové. Dnes se šňůra pečlivě podváže a odstřihne nůžkami. Pahýl, který zůstal na břiše dítěte, za několik dní po narození odpadne.

Stalo se dnes všeobecnou praxí, že rodící ženě pomáhají jiní dospělí lidé. Je to pravděpodobně prastarý postup. Ženě se vymstilo, že naši předkové zaujali vzpřímený postoj. Za tento pokrok je žena odsouzena k několika hodinám tvrdé dřiny spojené s bolestmi. Je pravděpodobné, že pomoc ostatních byla nutná i v dávných dobách, ve stadiu, kdy se lovící lidoop vyvíjel z předků bydlících v pralesích. Naštěstí u tohoto druhu rostl smysl pro spolupráci zároveň s vývojem loveckého způsobu života, takže příčina nesnází byla zároveň pomocí. Normálně šimpanzí matka nejenže překousne pupeční šňůru, ale také sežere placentu, olíže vodu, očistí nově narozené mládě a chrání je tím, že si je přidržuje těsně u těla. U našeho druhu spoléhá vyčerpaná matka na to, že pomocníci vykonají všechny potřebné práce za ni.

Když je porod odbytý, trvá pak většinou den nebo dva, než se začne vylučovat mléko; jakmile se však mléko utvoří, může jím matka krmit dítě pravidelně až do dvou let. Obvykle však přestane kojit dříve. V moderní praxi se zkracuje doba kojení na šest až devět měsíců. V tomto období žena normálně nemá menstruaci; ta se obvykle znovu objevuje až poté, co matka dítě odstaví. Jestliže je dítě odstaveno neobvykle brzo, je-li živeno z láhve, nedochází ovšem k takovému odkladu a žena může být znovu oplodněna mnohem dřív. Jestliže si naopak počíná primitivním způsobem a kojí dítě plné dva roky, může porodit dítě asi jenom jednou za tři roky. (Kojení se někdy záměrně prodlužuje jako určitý druh antikoncepce.) Vezmeme-li v úvahu, že plodná doba ženy trvá přibližně třicet let, pak by žena byla s to porodit asi deset potomků. Jestliže dítě krmí uměle nebo rychle přeruší kojení, teoreticky je schopna porodit třicet potomků.

Akt kojení je u našich žen větší problém než u jiných primátů. Dítě je tak bezmocné, že se matka musí mnohem aktivněji účastnit celého procesu; musí dítě držet a stále je sledovat. Některé matky jen s obtížemi přinutí dítě, aby sálo. Obvyklou příčinou těchto potíží bývá fakt, že bradavka nesahá dítěti dost daleko do úst. Nestačí, pokud jsou rty dítěte těsně u bradavky – je třeba ji vsunout hlouběji do úst, aby bylo možné přední část bradavky přitisknout jazykem k hornímu patru. Jenom tento podnět vyvolá u dítěte intenzivní sání, kterého se účastní čelisti, jazyk a tváře. Celý prs za bradavkou musí být pružný a poddajný, aby umožnil žádoucí sevření dětských úst. Během čtyř nebo pěti dnů po narození musí dítě bezpodmínečně dokonale sát, má-li být kojení úspěšné. Jestliže v prvním týdnu dítě ve svém úsilí opětovně ztroskotá, už nikdy nebude zcela správně sát. Bude si muset zvyknout na účinnější způsob, jenž se mu nabízí – na láhev.

Jinou nesnází při kojení bývá reakce některých novorozeňat, která u prsu „zápasí“. Takové chování působí dojmem, jako by dítě nechtělo sát, avšak ve skutečnosti znamená, že novorozenci – přes veškeré zoufalé pokusy – se nedaří sát, protože se dusí. Je-li hlavička novorozence v nevhodné poloze, prs ucpe nos, a má-li dítě plná ústa, nemá pak čím dýchat. Lapá po vzduchu, nikoliv však proto, aby se vyhnulo sání. Nezkušená matka se setkává s celou řadou takových problémů. Vybral jsem však záměrně tyto dva: jsou dalšími důkazy teorie, že ženské prsy jsou daleko více sexuálním znakem než orgánem tvořícím mléko. Příčinou obou výše zmíněných problémů je právě plný, zakulacený tvar prsu. Jenom se podívejme na tvar dudlíku na kojeneckých lahvích, a přesvědčíme se, jaký tvar se osvědčuje nejlépe. Dudlík je mnohem delší a nevybíhá z velké polokoule, která působí tolik nepříjemností dětským ústům a nosu. Tvarem se dudlík mnohem víc podobá mléčné bradavce šimpanzí samičky, jejíž hruď sice též nepatrně nabíhá, ale i při plné laktaci je plochá, srovnáme-li ji s prsy průměrné ženy. Naproti tomu bradavky šimpanze jsou mnohem protáhlejší a víc vyčnívají, takže mládě začíná snadno sát. Protože kojení je pro ženu značně náročná činnost a protože prsy jsou tak zřejmou součástí krmícího aparátu, automaticky předpokládáme, že jejich vyčnívající, zakulacený tvar úzce souvisí s touto činností. Ale jak to vypadá, tato domněnka není správná: u našeho druhu mají prsy především funkci sexuální a pak teprve mateřskou.

Opusťme otázku kojení a podívejme se na některé stránky matčina chování k dítěti. Není třeba zvlášť hovořit o obvyklém mazlení, laskání a mytí; poněkud nás však udivuje, jak matka drží při odpočinku dítě u svého těla. Pečlivé americké studie ukázaly, že 80 % matek chová svého novorozence na levé paži a že je tiskne k levé straně svého těla. Kdybychom se ptali, proč matka dává přednost levé paži, většina lidí by odpověděla, že je to důsledek převažující tendence pracovat pravou rukou. Drží-li matka dítě na levé paži, má pravou ruku volnou pro různé úkony. Podrobný rozbor však ukazuje, že tomu tak není. Je sice pravda, že existuje nepatrný rozdíl mezi ženami, které pracují převážně pravou rukou, a těmi, které dávají přednost ruce levé, avšak tento fakt samotný nám neposkytuje dostatečné vysvětlení. Ukazuje se, že 83 % matek, které pracují pravou rukou, drží dítě na levé straně, ale stejně si počíná i 78 % matek-levaček. Jinými slovy jenom 22 % levaček má levou ruku volnou pro práci. Je tedy jasné, že musí existovat ještě jiné, méně nápadné vysvětlení.

Klíč nám skýtá fakt, že srdce je na levé straně matčina těla. Je tedy snad tlukot jejího srdce oním rozhodujícím činitelem? V jakém směru? Takové úvahy vedou k myšlence, že se rostoucímu embryu během vývoje v matčině lůně vtiskl zvuk tlukoucího srdce do podvědomí. Jestliže tomu tak je, pak snad důvěrně známý zvuk, se kterým se novorozenec shledává znovu po narození, může mít na něho v podivném a úděsně novém vnějším světě utišující účinek. Jestliže tomu tak je, pak matka objevuje buď instinktivně, nebo nevědomky řadou pokusů a omylů, že její dítě je klidnější, když je drží na levé straně u srdce, než když je chová na straně pravé.

Možná že se to zdá přitažené za vlasy, avšak nové testy dokázaly, že je to vysvětlení pravdivé. V dětském oddělení jedné nemocnice přehrávali skupinám novorozeňat po dost dlouhou dobu z magnetofonového pásku tlukot srdce o frekvenci sedmdesáti dvou úderů za minutu. V každé skupině bylo devět dětí. Zjistilo se, že jedno i více dětí proplakaly 60 % z času, kdy zvuk nebyl zapnut, že však toto číslo pokleslo na pouhých 38 %, když zněl tlukot srdce. Skupiny, které naslouchaly tlukotu srdce, vykazovaly také větší váhové přírůstky, ačkoliv dávky potravin byly v obou případech stejné. Skupiny, které nenaslouchaly tlukotu srdce, zřejmě spotřebovaly podstatně více energie, kterou si vyžádal soustavný pláč.

Jiný pokus se zabýval spánkem o něco starších dětí. U některých skupin bylo v pokoji ticho, jinde jim přehrávali ukolébavky. U jiných byl tikající metronom nařízen na rychlost tlukotu srdce – 72 úderů za minutu. V dalším pokoji přehrávali jenom tlukot srdce. Zkoumalo se pak, které skupiny rychleji usnuly. Děti naslouchající tlukotu srdce usnuly za polovinu času, který potřebovaly k usnutí další dvě skupiny. Pokus dokázal, že zvuk bijícího srdce má nejen silně uklidňující účinek, ale že také reakce na něj je vysoce specifická. Napodobení metronomem nemá stejné výsledky – alespoň u malých dětí.

Zdá se tedy poměrně jisté, že vysvětlení jednání matek, které tisknou děti k levé straně, je zcela správné. Zajímavé je zjištění, že ze 466 zkoumaných obrazů Madony (starých několik století) je na 373 – tj. plných 80 % – dítě u levého prsu. Tato čísla neodpovídají pozorování žen, které nesou zavazadlo: bylo zjištěno, že 50 % žen je nosí v levé a 50 % v pravé ruce.

Co ještě bychom mohli odvodit z této reakce na zvuk tlukoucího srdce? Může například vysvětlit, proč vytrvale umisťujeme pocity lásky do srdce, a nikoliv do hlavy. Jak praví píseň: „Máš přece také srdce!“ Snad to také vysvětluje, proč matky kolébají nemluvňata, aby je uspaly. Kolébavý pohyb je přibližně stejně rychlý jako tlukot srdce a opět asi připomíná dětem rytmické pocity, které jsou jim tak důvěrně známé z doby embryonálního vývoje, kdy nad nimi tepalo velké matčino srdce.

Jakkoliv nás tento námět fascinuje, nesmíme se příliš odchýlit od původního tématu, rodičovského chování. Až doposud jsme se dívali na matčino chování k dítěti. Sledovali jsme ji v dramatických chvílích porodu, pozorovali ji, jak dítě kojí, jak je drží a jak je chlácholí. Teď se obrátíme k dítěti samému a všimneme si, jak vyrůstá. Průměrná váha dítěte při narození je asi tři a půl kilogramu, což je o něco víc než jedna dvacetina průměrné váhy jeho matky. V údobí prvních dvou let života dítě roste velmi rychle. Rovněž v dalších čtyřech letech je růst poměrně rychlý. V šesti letech se však povážlivě zpomaluje. Tato fáze zpomaleného růstu trvá u hochů do jedenácti let, u dívek do deseti. V pubertě nasazují chlapci i dívky k novému spurtu. Rychlý růst nastává u hochů od jedenácti do sedmnácti let a u dívek od deseti do patnácti let. Protože dívky dospívají o něco dříve, obyčejně přerůstají chlapce mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem, ale pak je hoši opět předhánějí a tento náskok si už zachovávají. Dívky přestávají růst kolem devatenácti let, chlapci mnohem později, okolo pětadvaceti. První zuby se obyčejně objevují kolem šestého nebo sedmého měsíce. Úplný mléčný chrup má dítě obyčejně koncem druhého roku nebo uprostřed roku třetího. Stálé zuby začínají růst v šestém roce, ale poslední stoličky – zuby moudrosti – se obvykle objevují až kolem devatenácti či později.

Novorozeňata stráví hodně času spánkem. Někdy se tvrdí, že jsou v několika prvních týdnech vzhůru jenom asi dvě hodiny denně, ale to není pravda. Nemluvňata spí ráda, ale přece jenom nespí tak mnoho. Podrobné výzkumy ukázaly, že průměrná doba spánku v prvních třech dnech života je 16,6 hodin denně. Mezi dětmi jsou ovšem velké rozdíly, největší spáči spí až 23 hodin, ti nejbdělejší však jenom 10,5 hodin.

V průběhu dětství se poměr spánku ke bdění postupně mění ve prospěch bdění, v dospělosti se původní šestnáctihodinový průměr zmenšuje na polovinu. Avšak někteří dospělí lidé se od osmihodinového průměru značně liší. Asi 2 % lidí spí pouze pět hodin a další 2 % až deset hodin denně. Dospělé ženy spí průměrně poněkud déle než dospělí muži.

Novorozenec nespí těch šestnáct hodin nepřetržitě na jeden zátah; spánek je rozkouskován na kratší úseky rozdělené po celou dobu dvaceti čtyř hodin. Avšak už od narození projevují děti slabou tendenci spát víc v noci než ve dne. Postupně – v průběhu několika týdnů – se noční období prodlužuje, až zcela převládne. Dítě si teď několikrát denně krátce zdřímne a v noci pak spí souvislým dlouhým spánkem. V šesti měsících spí průměrně asi čtrnáct hodin denně. V dalších měsících se krátká denní zdřímnutí redukují jenom na dvě – jedno dopoledne a druhé odpoledne. V druhém roce mizí ranní zdřímnutí, takže dítě spí průměrně třináct hodin denně. Od té doby až do puberty se denní dávka spánku zkracuje o další tři hodiny, děti spí každou noc jenom devět hodin. V době adolescentní už není rozdíl mezi spánkem mladých a dospělých lidí; v průměru nespí déle než osm hodin. Konečný rytmus spánku se tedy dostavuje spíše se sexuální zralostí než s konečnou zralostí fyzickou.

Není bez zajímavosti, že inteligentnější děti spí v předškolním věku většinou méně než děti hloupé. Po sedmi letech je tento poměr obrácený, inteligentnější děti spí více. V tomto stadiu jsou ty děti, které lépe reagují, ke konci dne mnohem vyčerpanější, protože se stejně dlouhou dobu učí daleko intenzivněji než děti méně nadané. Naopak u dospělých, jak se zdá, není žádná souvislost mezi inteligencí a průměrnou dobou spánku.

Zdraví muži a ženy všech věkových skupin potřebují v průměru asi 20 minut, než usnou. Probouzet by se měli sami od sebe. Potřebují-li umělé buzení, pak to svědčí o tom, že nespali dostatečně dlouho; vymstí se jim to pak v době bdění, kdy jsou méně čilí.

Novorozeně se ve chvílích bdění poměrně málo pohybuje. Na rozdíl od mláďat ostatních primátů má svalstvo málo vyvinuté. Opičí mládě se dovede přimknout ke své matce hned po narození. Dovede dokonce sevřít rukama její srst už během porodu. U našeho druhu je naopak novorozeně zcela bezmocné a dovede jen málo pohybovat rukama a nohama. Leží-li na břiše, zvedne bradu bez pomoci teprve po měsíci. Po dvou měsících nadzdvihne hruď. Ve třech měsících dovede sáhnout po visících předmětech. Ve čtyřech měsících se s matčinou pomocí posadí. V pěti měsících je schopno sedět na matčině klíně a udrží předměty v ruce. V šesti měsících se udrží vsedě na vysoké židli a s úspěchem uchopí cinkající předměty. V sedmi měsících se dovede posadit samo bez cizí pomoci. V osmi měsících se může s matčinou pomocí postavit. V devíti měsících se postaví, když se přidržuje nábytku. V deseti leze po podlaze po rukou a po kolenou. V jedenácti dovede chodit, pokud je rodiče vedou za ruku. Ve dvanácti se dovede samo vztyčit za pomoci pevné opory. V třinácti měsících se dovede vyšplhat po schodech. Ve čtrnácti se postaví samo bez opory. V patnácti měsících přichází velký okamžik, kdy konečně dovede samo chodit bez cizí pomoci. (Všechna uváděná čísla jsou průměrná, mají platnost přibližného přehledu pohybového a polohového vývoje našeho druhu.)

Přibližně tehdy, když dítě začne chodit, začíná také vyslovovat první slova – nejdříve několik jednoduchých slov, ale brzy slovník úžasnou měrou roste. Ve dvou letech ovládá průměrné dítě skoro 300 slov. Ve třech letech se tato zásoba ztrojnásobí. Ve čtyřech už zná skoro 1600 slov a v pěti letech dokáže rozšířit slovník na 2100 slov. Tato úžasná učenlivost v oboru napodobování zvuků je u našeho druhu ojedinělá a je ji třeba považovat vůbec za jednu z našich největších schopností. Přisuzuje se, jak jsme viděli v první kapitole, naléhavé potřebě přesnějšího vzájemného dorozumění při společném lovu. U jiných, blízce příbuzných primátů nenajdeme nic podobného, nic, co by se této schopnosti aspoň trochu blížilo. Šimpanzi – stejně jako my – dokonale napodobí činnost rukou, ale nedokáží napodobit hlasové projevy. Uskutečnil se vážný a pracný pokus naučit mladého šimpanze mluvit, ale úspěch byl nepatrný. Mládě bylo vychováváno v domácnosti za stejných podmínek, v jakých vyrůstá dítě. Znovu a znovu se experimentátoři pokoušeli přimět mládě k vyslovení jednoduchých slov, a to tak, že mu jednak pohybovali tlamou a jednak mu dávali odměnu ve formě potravy. Ve věku dvou a půl roku dovedl šimpanz říci mama, papa a cup (šálek). Dokonce je dovedl říci ve správné souvislosti, takže např. zašeptal cup, když se chtěl napít vody. Svízelný výcvik pokračoval. Avšak v šesti letech (kdy mládě našeho druhu už ovládalo více než 2000 slov) se jeho celkový slovník skládal všeho všudy ze sedmi slov.

Tento rozdíl je způsoben rozdílnou úrovní mozku, nikoliv hlasového ústrojí. Šimpanz má hlasový orgán, který je schopen vytvořit velké množství různorodých zvuků. Zde tedy není příčina, proč se chová jako němý tvor. Slabina tkví v jeho lebce.

Na rozdíl od šimpanzů mají někteří ptáci udivující schopnost napodobovat hlasové projevy. Papoušci, havranovití ptáci, majny a některé jiné druhy se snadno naučí opakovat celé věty, avšak bohužel ptačí mozky nemohou této schopnosti využít. Pouze napodobují celkový sled zvuků, který jim byl několikrát předříkán, a opakují jej automaticky v určitém pořádku bez jakékoliv významové souvislosti s momentální situací. Divíme se však, proč šimpanzi a opice vůbec nedokáží víc. Několik jednoduchých, společensky významných slov by jim prokázalo v jejich přirozených domovech tak platné služby, že nedovedeme pochopit, proč si je vlastně nevytvořili.

Vraťme se teď k našemu druhu. Schopnost mluvit nikterak nevylučuje používání základních instinktivních zvuků, jako je např. chrochtání, sténání a skřeky, které máme společné s primáty. Naše vrozené zvukové signály zůstávají zachovány a ponechávají si svou důležitou úlohu. Poskytují nám nejen vokální základ, na němž budujeme svůj slovní mrakodrap, ale také existují samy o sobě jako typické sdělovací prostředky našeho druhu. Na rozdíl od slov se vynořují bez jakéhokoliv cviku a znamenají totéž ve všech jazycích. Skřeky, pláč, smích, řev, sténání a rytmický křik zprostředkují totéž poselství kdekoliv na světě. Stejně jako hlasy ostatních zvířat vztahují se i tyto zvuky k základním citovým stavům a poskytují nám okamžitý obraz nálady toho, kdo je vyluzuje. Stejně jsme si uchovali i instinktivní výrazy obličeje, úsměv, úšklebek, zamračení, upřený pohled, vyděšený nebo rozzlobený obličej. Tyto projevy jsou společné všem společnostem a vytrvávají přesto, že jsme si již osvojili také hodně kulturních posunků.

Copyright © Desmond Morris, 1967

Translation © Ladislav Smutek, 1971

© NakladatelstvÍ JOTA, s. r. o., 2018

Bernard Cornwell: Blázni a smrtelníci

Uprostřed alžbětinské Anglie sní Richard Shakespeare o oslnivé herecké kariéře. Prozatím se díky využívání hezké tváře, obratného kradení a pozoruhodné výmluvnosti protlouká, jak se dá. Vztah ke staršímu bratrovi, jehož hvězda právě stoupá, není vůbec přátelský a poslední zbytky vděčnosti za to, že se Richarda ujal po útěku z rodného Stratfordu, se pomalu, ale jistě vytrácejí.

Když se ztratí nenahraditelné rukopisy her, po nichž pase konkurenční divadlo, hrdina knihy je nucen sehrát svou životní roli a ukrást texty zpátky. Při tom se dostává do ožehavých situací v nebezpečných, ale i nejvznešenějších částech a vrstvách Londýna, seznámí se s milou dívkou, podílí se na představení Snu noci svatojánské, uspořádaného u příležitosti svatby lorda komořího a před očima samotné královny Alžběty I. Autor uplatňuje veškeré své vypravěčské umění a udržuje od začátku až do konce čtenáře v napětí.

Bernard Cornwell se narodil v Londýně, vyrůstal v Essexu a nyní žije většinou ve Spojených státech amerických. Vystudoval Londýnskou univerzitu a poté sedm let pracoval v televizi BBC, většinou jako režisér programu Nationwide, načež se stal vedoucím severoirské redakce BBC aktuálního zpravodajství. Poté byl v televizi Thames šéfredaktorem programu Thames at Six. Upoutal čtenáře svými thrillery ze současnosti a proslavil se historickými romány, většinou již přeloženými do češtiny, které zachycují významné okamžiky anglických a amerických dějin.

Román Blázni a smrtelníci vydává v překladu Zdeňka Hrona nakladatelství BB/art.

Ukázka z knihy:

„Sejdeme se v našem Divadle,“ oznámil mi bratr, když jsme se všichni konečně vrátili do předpokoje. Zatleskal, aby upoutal pozornost všech přítomných, poněvadž věděl, že musí promluvit rychle, aby to stihl dřív, než se do místnosti nahrnou někteří z pánů a paní. „Týká se to všech, kdo mají roli v Komedii a v Hester. Jinak nemusí chodit nikdo.“

„Hudebníci taky?“ zeptal se někdo.

„Taky, zítra ráno v Divadle, a brzy.“

Někdo hlasitě zahekal. „V kolik?“

„V devět,“ odpověděl bratr.

Ozvalo se další hekání. „Budeme zítra hrát Jmění mrtvého?“ zeptal se jeden z jednorázově angažovaných herců.

„Máš snad nasráno v hlavě?“ obořil se na něho místo bratra Will Kemp, „copak můžeme?“

Nedůtklivost a pohrdání byly důsledkem toho, že Augustinea Phillipse, jednoho z předních herců společnosti, i Christophera Beestona, který u něho byl v učení a bydlel v jeho domě, sklátila choroba. Oba na tom byli tak špatně, že nemohli hrát. Naštěstí Augustine nevystupoval ve hře, kterou jsme právě sehráli, a já se stihl naučit Christopherovu roli, a tak jsem ho mohl zastoupit. Potřebovali bychom záskok za ty dva i v dalších hrách, ačkoli kdyby déšť, který se prudce lil venku, nepřestal, následujícího dne by se u nás v Divadle nekonalo žádné představení. Na tu nesnáz jsme však vzápětí zapomněli, protože se otevřely dveře a vešlo šest pánů se svými navoněnými dámami. Bratr jim složil hlubokou poklonu. Všiml jsem si mladého světlovlasého muže ve žlutém, modře prostříhávaném kabátci a překvapilo mě, že si vůbec nevšímal Simona Willoughbyho. Prošel rovnou kolem něho a Simon, který byl na něco takového očividně předem upozorněný, se nevzmohl na nic víc než na poklonu.

Když jsem vystupoval ze spuštěných sukní, stahoval si živůtek a navlékal si hrubou košili, obrátil jsem se zády k návštěvníkům. Vlhkým hadříkem jsem si setřel olovnatou bělobu, jíž jsem měl nalíčený obličej i s krkem a hrudí, bělobu, která byla smíšená s drcenými perlami, aby pleť ve světle svíček lépe zářila. Uchýlil jsem se do nejtemnějšího koutu místnosti a v duchu se modlil, aby si mě nikdo nevšiml, což se také stalo. Kromě toho jsem Pánaboha prosil, aby nám nabídli nějaké místo k přespání, třeba ve stáji, ale takovou nabídku nedostal nikdo kromě těch, kdo jako můj bratr bydleli v obvodu městských hradeb, a tudíž se nemohli dostat domů dřív, než za svítání otevřou brány. My ostatní jsme, déšť nedéšť, měli odejít. Když jsme odcházeli, byla už téměř půlnoc a cesta pěšky podél severního obvodu města mi trvala nejméně hodinu. Ještě pršelo, na cestě byla tma jako v pytli, ale šel jsem spolu se třemi jednorázově angažovanými herci, a tak nás bylo dost na to, abychom odradili každého lapku, který by byl takový blázen a vypravil se do tak strašné nepohody. Musel jsem vzbudit služku Agnes, která spala v kuchyni v domě, v němž jsem si pronajal podkrovní místnost, ale ona do mě byla, chudinka, zamilovaná, takže jí to vůbec nevadilo. „Měl byste zůstat tady v kuchyni,“ nabízela mi ostýchavě, „je tu teplo!“ Já jsem se však raději odplížil nahoru, ale dával jsem si bedlivý pozor, abych nevzbudil domácí, vdovu Morrisonovou, které jsem už dlouho dlužil za činži, a poté, co jsem ze sebe stáhl promočený oděv, jsem se chvíli třásl zimou pod tenkou přikrývkou, až jsem nakonec přece jen usnul.

Ráno jsem se probudil celý unavený, prostydlý a provlhlý. Navlékl jsem si kabátec a nohavice, nahrnul vlasy pod čepici, otřel si obličej napůl zmrzlým hadrem, zašel na záchod na zadním dvorku, nalil do sebe džbánek slabého piva, v kuchyni čajznul tvrdou chlebovou kůrku, slíbil, že vdově Morrisonové zaplatím dlužnou činži, a pak vyrazil do chladného rána.

Ještě že alespoň nepršelo.

Z vdovina domu jsem chodil do divadla dvojí cestou. Buď jsem mohl zahnout vlevo do postranní uličky a pak se vydat na sever po Biskupobranské ulici, jenže ta byla ráno většinou plná ovcí a krav, které hnali do městských jatek, a mimoto bych se v ní po dešti bořil po kotníky do bláta, hoven a hnoje, tak jsem se raději dal vpravo a přeskočil otevřenou stoku, která se táhla po obvodu Finnových polí. Při doskoku mi podjely obě nohy a pravá sklouzla zpět do vody, na jejíž hladině se držel zelený šlem.

„Jako obvykle vypadáš nesmírně půvabně,“ promluvil za mnou někdo jízlivým tónem. Zvedl jsem hlavu a pochopil, že se bratr rozhodl vyhnout proplétání mezi vyděšeným dobytkem na ulici a raději se vydal na sever přes Finnova pole. Šel s ním další herec naší společnosti – John Heminges.

„Dobré jitro, bratře,“ pozdravil jsem poté, co jsem se v duchu sebral. Na můj pozdrav neodpověděl a ani náznakem mi nepomohl, když jsem se drápal vzhůru po kluzkém svahu. Pravou ruku mi spálily kopřivy a zaklel jsem, což ho přimělo, že se pobaveně usmál. Zato John Heminges ke mně přistoupil a podal mi pomocnou ruku. Poděkoval jsem mu a s nelibostí pohlédl na bratra. „Taky jsi mi mohl pomoct,“ vyčetl jsem mu jeho chování.

„To určitě,“ přiznal chladně. Měl na sobě plášť z tlustého vlněného sukna a na hlavě tmavý klobouk s výstředně širokou krempou, která mu zakrývala obličej. Vůbec mu nejsem podobný. Jsem vysoký, s čistě oholenými hubenými lícemi, kdežto on má kulatý obličej s řídkou bradkou, plnými rty a velice tmavýma očima. Já je mám modré, v jeho se zračí tajnůstkářství, neustále je má skryté ve stínu a nepřestává jimi bedlivě sledovat, co se okolo něho děje. Věděl jsem, že by si mě raději nevšímal a šel dál, ale svým nečekaným objevením u odpadní stoky jsem ho donutil, aby mě vzal na vědomí, a dokonce se mnou promluvil. „Mladý Simon byl včera večer skvělý,“ utrousil s hraným nadšením vystavovaným na odiv.

„To mi taky říkal,“ ujistil jsem ho, „už mockrát.“

Bratr se neubránil chabému náznaku úsměvu, záchvěvu rysů, jímž sice prozradil, že ho to pobavilo, ale který přesto hned zmizel. „Jak tančil s tím stojacím svícnem?“ pokračoval, jako by přeslechl mou odpověď. „To bylo dobré.“ Věděl jsem, že Simona chválí jenom proto, aby mě dopálil.

„Kde je Simon?“ zeptal jsem se. Vlastně bych předpokládal, že bude u mistra, u něhož je v učení, totiž u Johna Hemingese. „Já…,“ začal Heminges, vtom se však zahanbeně zarazil.

„Špiní prostěradla v nějaké lordské posteli,“ konstatoval můj bratr, jako by taková odpověď byla něčím zcela samozřejmým, „to je přece jasné.“

„Má přátele ve Westminsteru,“ řekl John Heminges hlasem, na němž byly znát rozpaky. Je o trochu mladší než můj bratr, může mu být tak devětadvacet nebo třicet let, ale obvykle vystupoval v rolích starších postav.

Je to laskavý člověk, který dobře ví, že se s bratrem nesnášíme, a marně se to ze všech sil snaží zmírňovat.

Bratr letmo pohlédl na oblohu. „Určitě se to protrhává. Nějakou dobu to ovšem potrvá. Ale dnes odpoledne nemůžeme nic hrát, a to je škoda,“ věnoval mi zapšklý úsměv, „což znamená, že si dneska nic nevyděláš.“

„Ale zkoušíme, nebo snad ne?“ zeptal jsem se.

„Za zkoušení přece nejsi placený,“ připomněl mi, „jenom za hraní.“

„Nemohli bychom uvést Jmění mrtvého?“ vložil se do toho John Heminges, který chtěl učinit přítrž našemu hašteření.

„Když nemůže Augustine a Christopher, tak ne,“ ujistil ho bratr.

„No jistě, ale ne, ne, samozřejmě ne. Ale je to škoda! Mně se to líbí.“

„Je to sice divný kus,“ usoudil můj bratr, „ale má své přednosti. Dvě dvojice, a obě ženy zamilované do nesprávného muže! Z toho by mohl být pěkný tanec!“

„Budeme to prokládat tanci?“ zeptal se zmatený Heminges.

„Ale ne, kdepak, vůbec ne. Myslím tím, že by mohly nastat komplikace.

Dvě ženy a čtyři muži. To je přece zbytečně moc mužů! Až příliš!“ Bratr se odmlčel, aby mohl přes Finnova pole pohlédnout na větrné mlýny.

„A kromě toho v tom je ten elixír lásky! Takový nápad se dá všelijak využít, ale všechno je to špatně, úplně špatně!“

„Proč, prosím tě?“

„Protože ho připraví otec té dívky. Měla by to být ta čarodějnice! K čemu je čarodějnice, když neprovozuje žádné čáry?“

„Má přece kouzelné zrcadlo,“ připomněl jsem. Věděl jsem to, protože jsem ji sám už hrál.

„Kouzelné zrcadlo!“ vyhrkl s pohrdáním. Opět přidal do kroku a možná se pokoušel mě předstihnout. „Kouzelné zrcadlo!“ ozval se znovu. „Takový pitomý pouťový trik! Kouzlo přece spočívá v…,“ vtom se však zarazil a vzápětí si řekl, že ať chtěl říct cokoli, bylo by škoda se takhle se mnou zahazovat. „A na tom stejně nezáleží. Když nemůže Augustine a Christopher, tak to stejně hrát nemůžeme.“

„Jak je to s tím kusem, co se odehrává ve Veroně?“ zeptal se Heminges.

Kdybych se odvážil zeptat na totéž, nevěnoval by mi pozornost, ale Hemingese měl bratr rád. Přesto se mu však přede mnou do odpovědi příliš nechtělo. „Je skoro hotový,“ prohlásil neurčitě, „téměř.“ Věděl jsem, že píše hru, která se odehrává ve Veroně někde v Itálii, a že musel přerušit psaní, protože bylo třeba sepsat svatební představení pro našeho patrona, lorda Hunsdona. Však se taky kvůli nucenému přerušení dost navrčel.

„Pořád se ti to líbí?“ zeptal se Heminges, čímž bratra očividně podráždil.

„Líbilo by se mi to víc, kdybych mohl kus dokončit,“ odsekl hrubě, „jenže lord Hunsdon chce svatební hru, tak Veronu vzal čert.“ Dál jsme šli mlčky. Vpravo od nás za stokou plnou slizu a cihlovou zdí stálo Mezivalí, divadlo postavené, aby s námi soupeřilo. Ze stožáru na vysoké střeše vlál modrý prapor, což znamenalo, že se odpoledne bude konat představení.

„Další štvaní na zvířata,“ pronesl pohrdavým tónem bratr. V Mezivalí se už celé měsíce nehrály žádné divadelní kusy a dnes odpoledne tomu patrně nemělo být jinak ani v našem Divadle. Dokud se jiní herci nenaučí role, které hrají Augustine a Christopher, tak nemáme s čím vystupovat.

Mohli jsme sice uvést hru, kterou jsme dávali před královnou, ale to jsme v předcházejících měsících dělali až příliš často. A jakmile se nějaký kus hraje příliš často, obecenstvo nejspíš zasype jeviště prázdnými lahvemi od piva.

Došli jsme k dřevěnému můstku přes odpadní strouhu, který vedl k rozeklané díře v dlouhé cihlové zdi. Za ní stálo Divadlo, v němž jsme hráli, velká dřevěná věž, vysoká jako kostelní zvonice. Na nápad postavit divadlo přišel James Burbage stejně jako na můstek a prolomení zdi, aby k nám diváci nemuseli chodit po zablácené ulici K Biskupské bráně, ale vyšli ze City Mrzáckou branou a pak se vydali přes Finnova pole. Už tudy prošlo tolik lidí, že stačili vyšlapat širokou a blátivou stezku, která se táhla napříč nezastavěnou plochou. „Ten plášť patří společnosti?“ zeptal se bratr, když jsme přecházeli po mostě.

„Ano.“

„Tak zařiď, ať se vrátí do šatny,“ poručil jízlivým tónem a pak se zastavil v díře vybourané ve zdi. Nechal Johna Hemingese, aby nás předešel, a pak se mi poprvé od chvíle, co jsme se setkali u odpadní strouhy, podíval do očí. Musel se zaklonit, protože jsem byl o celou hlavu vyšší než on. „Zůstaneš u nás?“ zeptal se.

„Nemůžu si to dovolit,“ odpověděl jsem. „Dlužím za činži. A ty mi nedáváš dost práce.“

„Tak přestaň propíjet večery v krčmě U Sokola,“ zněla jeho odpověď.

Domníval jsem se, že už nic neřekne, poněvadž šel dál, ale po dvou krocích se ke mně obrátil a stroze mi oznámil: „Dostaneš víc práce. Když je Augustine nemocný a ten jeho kluk se potí, tak je musíme někým nahradit.“

„Role, co hraje Augustine, mi nedáš a na hraní mladých žen jsem moc starý.“

„Budeš hrát, co se ti řekne. Potřebujeme tě, alespoň přes zimu.“

„Vy mě tak potřebujete!“ Vmetl jsem mu to do tváře. „Tak mi teda víc plaťte.“

Mou žádost přešel bez jediného slova. „Dnes začínáme zkoušet Hester,“ řekl chladně, „budeme se zabývat jen částmi, v nichž vystupují Augustine a Christopher. Zítra sehrajeme Hester a v sobotu Komedii. Počítám s tebou, koukej se dostavit.“

Pokrčil jsem rameny. Ve hře Hester a Ahasuerus jsem hrál Vaští a v Komedii jsem byl Emilie. Znal jsem roli od á až do zet. „Williamu Slyovi platíš dvakrát tolik co mně,“ stěžoval jsem si, „a moje role jsou stejně obsáhlé jako jeho.“

„Nemohlo by to být třeba tím, že je dvakrát lepší než ty? Mimoto jsi můj bratr,“ prohlásil takovým tónem, jako by se tím vše vysvětlovalo. „Zůstaň jen přes zimu a pak se uvidí. Dělej, jak myslíš. Odejdi od společnosti a třeba chcípni hlady, jestli chceš.“ A vykročil směrem k divadlu.

Odplivl jsem si za ním. To teda je bratrská láska!

Copyright © 2017 Bernard Cornwell

All rights reserved.

Z anglického originálu Fools and Mortals (First published by HarperCollinsPublishers, London, 2017) přeložil © 2018 Zdeněk Hron

ISBN 978-80-7595-010-9

Jenny Broomová: Botanicum

Londýnská výtvarnice a autorka Jenny Broomová stvořila - ve spolupráci s Kathy Willisovou - po knižním "muzeu" fauny také "muzeum" flory.

Botanicum "vystavuje" ty nejkrásnější, nejexotičtější a nejpodivnější rostliny, které ohromí každého čtenáře. Prozkoumáte titěrné řasy, rozmanitě zabarvené houby, lišejníky i velkolepé masožravky. Navíc se dozvíte, jak se rostliny s ubíhajícím časem vyvíjely a jak moc se musely přizpůsobit, aby vůbec přežily.

Obrazová encyklopedie je určena dětem od 8 let. Vydává ji Albatros, který už před rokem vydal Animalium.

EAN 9788000048635

Ukázka z knihy:

Jiří Žáček: Café Robinson

„Stejně jako se celý svět může odrážet v kapce rosy, může se odrážet i v kavárně. A co jsem v kavárnách objevil? Sám sebe.“ Tolik Jiří Žáček na okraj své nové knihy. Tu vydává nakladatelství Šulc- Švarc. Fotografiemi doprovodil František Dostál.

Ukázky z knihy:

Internetová kavárna

Každý chytrák díky internetu

adresuje světu moudrou větu.

A co vzkážu světu já?

Že v květnu kvetu,

zvláště po tramínu nebo cabernetu.

Café Homo sapiens

Pan Brown, pan Makarov, pan Duval i pan Opitz,

my lidé všichni pocházíme z opic,

a proto ve svých skromných životech

se opičíme. Po idiotech.

Café Robinson

Ve spršce příboje jak diamant se třpytí

ostrov, kde čekám na Pátka

tak sám, že to je k nepřežití – – –

Zachraň mě, lásko, vyslyš moje vytí,

a život bude pohádka.

© Jiří Žáček, 2018

Fotografie © František Dostál, 2018

ISBN 978-80-7244-418-2

Petra Dvořáková: Dědina

Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel.

Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí.

Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány...

Autorka čtenářům své nové knihy adresovala Varování:

„Tuto knihu jsem napsala jazykem, který je mi vlastní. Slýchala jsem ho od dětství na Vysočině, kde jsem se narodila a kde už spoustu let nežiji. Ten kraj mám ale navždy pod kůží, protože tak to my lidé odtud zkrátka máme.

Ačkoliv se moje dědina nachází kdesi v mezipatrech fantazie, posloužila mi jako prostor pro uchování tohoto mého prvního jazyka. Je tak divoký, že i ta nejbenevolentnější pravidla českého pravopisu jsou na něj krátká. Nezbylo než psát tu řeč tak, jak ve mně zněla, navzdory nárokům gramatiky.

Citlivé čtenáře tedy varuji: pokud trváte na spisovné češtině a dodržování všech pravidel pravopisu, může pro Vás být četba této knihy trochu dobrodružná. V případě, že se rozhodnete toto riziko podstoupit, věřím, že právě tento můj první jazyk Vás do příběhu vtáhne tou nejpřímější cestou.“

Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a scenáristka. Do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly Já jsem hlad (2009) a Sítě — příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou (beletrie pro mládež) a Cenou učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství. Dalšími autorčinými knihami pro mladé čtenáře jsou Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017). Autorka pravidelně spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.

Dědinu vydává nakladatelství Host. Rozhovor s autorkou o její nové knize najdete na https://www.facebook.com/notes/nové-knihy/chodit-v-teplákách-je-něco-jiného-než-se-do-nich-narodit/1920392217973776/

Ukázka z knihy:

Tak prej snad letos nebude dlouhá zima a skoro si myslím, že v půlce února by se to zas mohlo hejbnout a dalo by se jít na stavby. Takhle na pracáku je to naprd. Podporu stejně nedostanu, to bych musel dělat v tahu rok, ale aspoň nemusím platit pojištění. Člověk tam akorát musí chodit podle toho, jak ho pozvali. Už večir jsme se s Marcelou domluvili, že pojedeme hned po ránu, já zaběhnu na úřad a ona si vyřídí ve městě, co potřebuje. Vysadil jsem ji na náměstí, jde k doktorovi, musí už teď chodit každej tejden, pak ať si zajde po obchodech.

Na pracáku na mě ženská čumí jak na trotla, i když moc dobře ví, o co jde. Nejsu jedinej, kdo tam vždycky v půlce listopadu přijde, kolikrát se tam drží až do března, a pak jako že si konečně našel prácu, jenže na podzim ho zase propustí. Jednu dobu jsem zkusil jít přes zimu dělat na jatka, tam berou skoro pořád, ale to nešlo. Ty zvířata tam, to jsou chudáci. A celý dny jen porážet, to nechcu, to se člověku zhnusí. I peněz jsem nosil o dost míň, než když chodím po melouchách a k tomu zabijačky. Jinak bych to všechno neuživil. Však splácím půjčku, Marcela věčně na mateřský, Pavel s Barunou, ty by pořád něco chtěli, Baruna furt vymejšlí s hadrama, Pavel zas že takovej a makovej mobil. Ještě že nám Marceliny rodiče dost strčijou. A Marcela je taky rozumná, nic moc na mimino novýho nekupuje, všechno má po Lukášovi, kočár je taky slušnej a tady po dědině stejně velkou parádu dělat nepotřebuje.

Dneska to trvalo na úřadě jen chvilku. Vylezu z pracáku, ženský jsem tam řekl na rovinu, že do března budu mít prácu, tak mě teď už nebude zvát, až se pak půjdu jen odhlásit. Zavolám Marcele, kde je, prej na náměstí v krámu s hadrama. Ale už je hotová, tak chce, abych pro ni přijel. Jsem tam za pár minut, ani neparkuju, jen jí přizastavím u chodníku, nasedne a ještě v autě mně ukazuje halenku.

„Na co si kupuješ halenky, když seš v jiným stavu?“ zeptám se jakoby nic. Ale zas mě hned napadne, že se chce třeba líbit Brabcovi.

„Abych měla co nosit po porodu. A byla zlevněná,“ odpovídá a dívá se na mě jak na idiota. Aby ses mohla předvádět před chlapama, pomyslím si v duchu, ale neřeknu to. Přijedeme dom, Marcela jde vařit, já ještě skočím k jejím rodičům, hlídali Lukáše, tak aby tam Marcela nemusela letět. Na oběd ale doma už nezůstanu, musím jít rozdělávat to maso k Homolce.

„Tak jdu říznout toho tvýho macka,“ zavolám, když se Homolka objeví ve vokně. Pak mě napadne, jestli to není blbá sranda, když vím, že jí chlap utekl s jinou, ale ona se jen zasměje, že prej by se vůbec nezlobila, kdybych mu ufikl koule, a letí otevřít.

Všechno už má nachystaný, na stole v kuchyni je hozená půlka prasete, to jí prej dovezl Dohnal přímo do baráku. Děcka dala k sousedům, aby se při práci nepletly, prase je to malý, za hodinku a půl nebudu mít co dělat. Hned se pustím do práce, nemám času nazbyt. A taky je to takový divný, jak jsme sami dva v kuchyni. Snažím se tvářit normálně, ale moc mně to nejde. Furt mám pocit, že se musím nějak předvádět.

„To budeme mít s děckama na celej rok,“ libuje si Jíťa, balí maso do mikrotenovejch sáčků a rozkládá to po lince. Automaticky u toho přede mě postaví velkýho ruma. Nic neříkám, kopnu ho do sebe. A za chvilku mi tam stojí druhej. Moc nechci pít, je sotva po poledni, ale na druhou stranu je pátek, tak ho tam kopnu taky. Prohlížím si pokradmu, jak to Jitce sekne. Furt je šlank, světlý vlasy, zvlněný, tak se mně to vždycky líbí, je vidět, že nemá podprsenku. Napadne mě, že si ji třeba nevzala kvůli mně, ale možná ji doma nikdy nenosí.

„Kosti na polívku radši větší, nebo menší?“ zeptám se.

„Jen malý, to víš, jak jsme sami…“

Dám si i toho třetího panáka. Rozsekám kosti, jsou pěkně morkový, tak dělám takový malý porcičky.

„A platí ti aspoň bejvalej?“ zeptám se, spíš aby řeč nestála nebo aby si nevšimla, že jí čumím na kozy.

„Ale jo, platí,“ vzdychne Jíťa a udělá na mě takový ty smutný voči, co ženský uměj. Snažím se zahnat, že mně je jí líto. Dávno mně došlo, že kdybych měl litovat každou babu, která bulí, nikam bych v životě nedošel.

Na Jítě je vidět, že by potřebovala chlapa. Ono je to teda vidět i na tom baráku. Ještě to ani nedostavěli, už se rozvedli a barák zůstal nedodělanej, skoro aby se už začalo s opravama. Rýny se ani nenatřely a už začaly rezivět a tečou, střecha je nepodbitá, to se ta fólie pod křidlicou stráví, za izolaci kolem baráku zatíká.

„Pomůže ti s tím tady někdo vůbec?“ kejvnu bradou, aby pochopila, že se ptám na barák. Jíťa se zarazí, chvíli je potichu, pak si kopne taky panáka a zavrtí hlavou. Vidím, že začíná bulet. Že já blbec jsem se ptal! Maso mám skoro hotový, ale je mně trapný sebrat se a odejít. „Ještě mám chvilu, nepotřebuješ něco pomoct?“

Jíťa znova zavrtí hlavou, a to už bulí úplně. Najednou se z ničeho nic ke mně přitiskne. Jak mám trochu přihnuto, nečekám to a jsem nadrženej, protože doma furt nic nebylo, postaví se mně. Hned si vzpomenu na Marcelu, že by se jí to asi nelíbilo, ale Jíťa si moc dobře všimla, že mně stojí. A ona se vyzná, to zas jo! Chytí mě přes gatě za ptáka a začne mě zprudka líbat. Snažím se ovládnout, ale vůbec to nejde. Pak si rychle svlíká tričko, takže vidím ty její malý kozky na vlastní oči, a zdá se mi to tak jiný a voňavý, až se mně v tý chvíli točí hlava. Na břichu ani nemá jizvy jako Marcela, i když má taky děcka. Znova si u toho vzpomenu na Marcelu, pak si ale řeknu no a co, že mě možná podvádí s Frantou, a když mně nechce dát, tak jí musí bejt jasný, jak to skončí. Strašně se mi to s Jitkou líbí, líbám ji a svírám, je to pořádná divočina. Pak už nemyslím vůbec, nemůžu se ovládnout, rychle si povolím tkanici u modráků, vytáhnu ho a zasunu do ní, jen tak v kuchyni na stole, mezi tím rozdělaným masem a kostma. Je vidět, jak strašně to chce, a mně se zdá, že bych na ní takhle dokázal jezdit pořád, naštěstí jsem ale ještě dost při smyslech, abych péro zavčas vytáhl a udělal se jí na stehna. Jak vidí, že jsem hotovej, začne zase bulet, padne mně do náruče a vzlyká. Stojím tam s holým zadkem a najednou mně je všechno odporný. Celá ta kuchyň, ten puch z masa, a nejodpornější mně je ubulená Jitka. Rychle se vzpamatuju, i když po těch rumech mám dost v hlavě, odstrčím ji a jdu ke dveřím. Rozloučím se jen tak na půl huby.

Venku je zima, to mně udělá dobře. Trochu se z toho vzpamatuju. I z toho chlastu, i z toho, co se stalo s Jitkou. Přemejšlím, že je to strašnej průser. Ona jak ženská pozná, že to na chlapa funguje, tak si myslí, že ho má v hrsti, a to taky má. Sice to nebylo poprvý, co jsem tohle provedl, ale předtím to bylo něco jinýho. Už jsem sice byl ženatej, ale vždycky jsem byl nametenej jak dělo a bylo to ještě dřív, když jsme měli jen malýho Pavla a chodili jsme na zábavy. Ani jsem ty holky neznal. Průser z toho nikdy nebyl. Ta druhá si mě sice pak našla na příští zábavě, ale ani pořádně nevěděla, jak se jmenuju a kde bydlím. Zkoušela vyhrožovat, ale já jsem ji utřel, že nic nebude, a poslal jsem ji do prdele. Pak už jsem na zábavy radši nechodil, dost mě to tenkrát vystrašilo, protože kdyby se to dohmátla Marcela, vykopla by mě z baráku. Řekl jsem si, že mně to nestojí za to, Marcelu jsem měl doopravdy rád, a kdybych o ni přišel, ona by jistě na ocet nezůstala. Ale já bych si to nikdy neodpustil, že jsem si nechal utýct takovouhle ženskou. Však kolem ní dělali chlapi pořád, i když už tenkrát měla děcko. Od tý doby si dávám pozor. Taky co jsme si nechali zavést v baráku internet, tak už mě to tak s ženskejma neláká. V počítači si najdu pěkný baby, co se mně líbí, kolikrát i takový divočiny, chlap s dvěma ženskejma a tak. I udělat se babě mezi kozy by se mi líbilo! Ale už taky, jak roste Baruna, tak mi některý tý holky v těch filmech připadají jako ona, teda tak malý nejsou, ale jak už má Baruna trochu prsa, tak si vždycky řeknu, že ona už bude taky v tom věku co nevidět, a úplně se mně to zhnusí. Jednu dobu jsem se díval dost často, ale už mě to taky přešlo. Ono i leccos s Marcelou se dalo. Jak ta dokázala v posteli rajtovat! Jenže co teď? Pořád že je unavená, ztahaná. Odhání mě skoro pořád! A už o sebe taky tolik nedbá, věčně je doma neučesaná, dřív to bylo pořád nějaký fénování, šlechtění, když jsme jeli na návštěvu, to jsem třeba s malým Pavlem a Barunou ještě dvacet minut čekal před barákem, než byla tip ťop. Jenže po tolika letech, co spolu jsme, to už člověka taky tolik nebaví. A dneska s tou Jitkou, jak to bylo takový nový, to teda bylo něco! Jenže já zas nejsu úplně blbej, vím, o co jí jde! A jak potom bulela, byla mně fakt odporná. Musím se na moment zastavit. Opřu se o tarásek a zkouším rozdejchat, jak se mně udělalo blbě. Přemejšlím, jestli nebudu blejt. Do hajzlu, co to bylo za rum, říkám si. Nějaká laciná sračka, co tu vozí Maruna do jednoty bůhví odkud. Za chvilku si to sedne, tak jdu dál. Uvažuju, že vůbec nevím, co teď bude, jestli se to provalí, a to bych skoro řekl, že jo, Jitka si to jen tak pro sebe nenechá. Dost taky peče s tou Věrunou Vavirkovou, kolikrát jsem je viděl spolu vysedávat před obchodem. A ta si tuplem do huby nevidí, ta jak se to dozví, tak to Marcele vyklopí ještě za tepla. Při představě, jak to mezi náma dopadne, se mně znova navalí. Navíc teď, do porodu je chvilka, děcka na krku. Už jsem skoro doma, ještě si dám před brankou cigáro, ale po tom všem mně ani nechutná.

© Petra Dvořáková, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-476-7

Jiří Machalický: Depozitář

„Je až neuvěřitelné, kolik může žít v malém městečku bizarních postaviček...“ podivuje se v úvodu jedné ze svých mikropovídek kunsthistorik a kurátor Jiří Machalický. Pochopení pro lidskou výstřednost a podivínství se promítá do souboru krátkých próz, které ve svém celku tvoří jakýsi soukromý kabinet kuriozit. Úsporně načrtnuté obrázky lidí a situací, které utkvěly v archivu autorovy paměti, výtečně doplňují ilustrace Jakuba Janovského.

První z textů vznikl v létě roku 2008 v Itálii ve vzpomínce na zemřelého kamaráda, a další během let pozvolna přibývaly. Autor se v nich vrací do až školních let či do osmdesátých let, kdy nastoupil jako správce depozitáře v pražské Národní galerii, ale s vítanou bezprostředností zachycuje i momentky, v nichž se objevují různé postavy a postavičky z centra i okraje soudobé výtvarné scény.

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Upřímnost

(Namísto předmluvy)

Mám rád spisovatele, kteří mě nepřímo vybízejí, abych taky ně-co napsal. Stačí si přečíst pár stránek a začínám mít pocit, že i já jsem spisovatel, že stačí vzít tužku do ruky nebo si sednout k počítači. Ale pak se zas jako tolikrát předtím myšlenky rozpadnou. Opět nastává v hlavě prázdno, najednou mě nenapadá nic, co by stálo za to. Ke spisovatelům, kteří mě přímo okouzlili, patří Thomas Bernhard. Jeho naprostá upřímnost vede ke klamné domněnce, že stačí jen se rozhodnout nic nezatajovat a hned je o čem psát. Na chvíli se může zdát, jako by nebylo nutné nic jiného než se ke všemu přiznat, a z člověka je autor. Ale zbývá otázka, jestli takové upřímné vyznání vůbec bude někoho zajímat. Je to jen první a bezpodmínečný předpoklad. Když člověk píše se strachem, že se snad až příliš otevře, že se přece nemůže svěřovat všem, může na psaní rovnou zapomenout.

Jenže když se někdo rozhodne, že skončí s autocenzurou, má za sebou jen první krok. Pak musí následovat další. Jistě nemá smysl se svěřovat s banalitami, k nimž dojde každý druhý. Ale možná, že když se píše opravdu otevřeně, má to svůj smysl a nakonec to svědčí i o určité odvaze. Ta je pro psaní samozřejmě jednou z dalších základních podmínek. Zároveň však může přinést roztržku s těmi nejbližšími – to když zjistí, jak je vidíte, jak to vlastně je s vašimi vztahy. Možná budou překvapeni, když po létech zjistí, jak je vnímáte a jaké city k nim ve skutečnosti chováte. Je nutné si tedy vše dobře rozmyslet, než se stanete „upřímným spisovatelem“. Není to totiž bez rizika.

Opustit „život ve lži“ je svým způsobem pozitivní krok, avšak je třeba myslet na následky. Upřímnost může přinést značné nepohodlí, můžete ztratit některé přátele, není ovšem vyloučené, že získáte jiné. Sám většinou upřímný být neumím, těžko se mi říkají nepříjemné věci, ale pak se zase svíjím, že jsem mlčel. Často prostě nemám chuť komplikovat si život, jenže tím víc si ho nakonec stejně zkomplikuju.

Co s tím? Od zítřka začínám. Každému vpálím všechno pěkně bez obalu. Jsem zvědav, co to způsobí, a taky, co tomu všichni řeknou.

Text © Jiří Machalický, 2018

Illustrations © Jakub Janovský, 2018

ISBN 978-80-259-0822-8

Kniha žalmů

Sbírka 150 písní a modliteb je nejrozsáhlejší částí Bible a současně tou nejužívanější při bohoslužbách. Česky vyšla už mnohokrát a v různých překladech, avšak před pěti lety přišlo nakladatelství Garamond se zcela ojedinělým vydáním. Nabídlo převod žalmů do češtiny souběžně s jejich hebrejským originálem a poprvé česky i s výběrem tradičních židovských komentářů. Dílo bylo záhy rozebráno, proto Garamond přichází s vydáním druhým.

„Záměr je opět zpřístupnit českému čtenáři kromě českého znění žalmů i hebrejský originál, který je velmi poetický. Úžasné na hebrejštině žalmů je, jakým úsporným způsobem dokáže popsat emoce, prožívání Boží blízkosti. Např. na jeden hebrejský řádek, který čítá čtyři slova, čeština a jiné jazyky potřebují tři řádky,“ komentuje vydání Petr Himmel, majitel nakladatelství Garamond. „Zvolili jsme krásný překlad žalmů věhlasného českého spisovatele    a diplomata Viktora Fischla. Čtenář se nad nimi bude moci zamyslet s pomocí komentářů proslulého židovského vykladače Písma Rabiho Šeloma Jicchakiho, známého jako Raši.“ pokračuje Himmel.

Překladů Rašiho komentářů se ujali hebraista a judaista Ivan Kohout a šámes komunity Bejt simcha Jan David Reitschläger. Klíčem k jejich výběru v českém vydání bylo především hledisko teologické. Přináší tedy pouze taková vysvětlení, jež se bytostně dotýkají člověka a jeho víry v Boha.

Kniha žalmů je dle babylónského Talmudu kolektivním dílem, pocházejícím od jedenácti osob. Ústřední postavou byl král David, do své práce však zahrnul i díla deseti starších, a sice prvního člověka Adama, Melchicedeka, Abrahama, Mojžíše, Hémana, Jedutuna, Asafa a tří Korachových synů.

Samotné slovo „žalm“ by se mělo překládat doslova asi jako „vychvalování“ či „oslavná chvála“, ovšem v češtině se odrazila blízkost ke slovu „žal“, a proto bývá žalm vnímán i jako synonymum truchlení.

A kdo že byl onen vykladač Rabi Šelomo Jicchaki, zvaný Raši? Žil v letech 1040–1105, v období křížových výprav, které brutálně decimovaly židovské obce. Působení vůdčího komentátora je nedílně spjato se severofrancouzským městem Troyes, kde se Raši v mládí naučil mnoha řemeslům. Vzdělání získal na rabínských akademiích v Mohuči a Wormsu, ale posléze se do Troyes vrátil a z města učinil centrum talmudické vzdělanosti. Kolem roku 1070 zde založil školu, která se stala velmi vyhledávanou.

Poslední léta Rašiho života byla poznamenána rodinnou tragédií. V masakrech, které doprovázely první křížovou výpravu, ztratil několik příbuzných a přátel. V souvislosti se svou pedagogickou činností vytvořil Raši dva stěžejní komentáře, které se staly středobodem studia Tóry, komentář k Tanachu a komentář ke Gemaře, druhé části babylónského Talmudu.

Viktor Fischl (1912–2006) se narodil do židovské rodiny v Hradci Králové. Po Mnichovu odešel do exilu, kde pracoval pro Benešovu vládu – obstarával komunikaci mezi ní a britským parlamentem. V roce 1949 odešel znovu do exilu, tentokrát do Izraele, kde dále pracoval jako diplomat na několika izraelských velvyslanectvích. Mezi jeho díla patří Hovory s Janem Masarykem, Kuropění, Hrací hodiny či Dvorní šašci. V roce 2005 získal společně s Josefem Škvoreckým Cenu Jaroslava Seiferta.

Ukázka z knihy:

ŽALM 40

1 Žalm Davidův pro předního zpěváka.

2 Pln zoufání jsem doufal v Boha.

I přiklonil se ke mně a vyslyšel mé vzývání.

3 I vytáhl mne z hloubi bahna v jámě hrůzostrašné

a na nohy mne postavil na spásné skále

a dopřál mi bezpečně kráčet.

4 A novou píseň vložil do mých úst, chvalozpěv

našemu Pánu, mnozí to uvidí a bázeň se jich zmocní

a naději svou budou v Boha skládat.

5 Šťastný ten muž, jenž v Boha složil víru

a ke zpupným se neobrací, ani ke lstivým lhářům.

6 Přemnohé věci udělal jsi, Pane, Bože můj,

a zázračné jsou skutky tvé a úmysly tvé s lidmi

plné divů, že není, kdo by dovedl je všechny

zopakovat. Chtěl-li bych o nich o všech vyprávět,

víc by jich bylo, než kdo vypoví.

7 Obětí a darů sis nepřál. Zato jsi mi uši otevřel.

Oběti zápalné jsi nežádal za odpuštění hříchu.

8 Tehdy jsem řekl: Hle, já přišel jsem.

Ve svitku knihy o mně psáno je.

9 Činit tvou vůli, Bože můj, mne plní radostí

a zákon tvůj v srdci svém nosím.

10 Před obcí velikou jsem spravedlnost kázal.

Nemlčela má ústa. Ty to, Bože, víš.

11 Nic jsem neskryl v nitru srdce ze spravedlnosti tvé.

Vyprávěl jsem o pravdě tvé i o spáse tvojí

a nic jsem před tou velkou obcí nezatajil

o milosti i o pravdě tvé.

12 O lítost svou mne, Bože, nezkracuj,

kéž milost tvá a pravda tvá po všechen čas mne chrání.

13 Neboť se na mne slétly nespočetné věci zlé,

dohonily mne nepravosti moje a drží mne,

že vzhlédnout nemohu. Je jich víc než vlasů

na mé hlavě a srdnatost má opouští mne.

14 Nechť vůle tvá je, Bože, zachránit mne.

Pospěš mi, Bože, na pomoc.

15 Styďte se a rděte se, vy, kteří hledíte mou duši zabít.

Na útěk nechť jsou zahnáni a potupeni ti,

kdo zlé mi přejí.

16 Nechť zoufalí jsou v zasloužené hanbě ti,

kteří s posměchem mi říkali: Hahá!

17 Ať se však těší a k tobě plesají všichni,

kdo hledají tě, a ti, kdo milují tvou spásu,

nechť věčně říkají: Ať roste sláva Boží!

18 A já jsem chudý a ubohý, můj Pán se však

postará o mne. Ty jsi má pomoc i můj zachránce.

Nemeškej, Pane můj.