Vaclav Smil: Globální katastrofy a trendy. Příštích padesát let

Fundamentální změny probíhají nejčastěji buďto jako „fatální diskontinuita“ - náhlá katastrofická událost s potenciálem změnit svět – nebo jako vytrvalý, postupný trend. Ke globálním katastrofám patří vulkanické erupce, virové pandemie, války a rozsáhlé teroristické útoky; trendy jsou demografické, environmentální, ekonomické a politické posuny, které se časem rozvíjejí.

Vaclav Smil ve své provokativní knize přináší rozmanitý, interdisciplinární pohled na katastrofy a trendy, které může přinést příštích padesát let. Nejde o knihu předpovědí nebo scénářů. Kniha nám připomíná, abychom věnovali pozornost důsledkům zjevně nepředvídatelných událostí a definitivnímu směřování dlouhodobých trendů a počítali s nimi.

Smil se nejprve zamýšlí nad ojedinělými, ale kataklyzmatickými událostmi jak přírodního původu, tak vyvolanými člověkem, a posléze nad trendy globálního významu včetně přechodu z fosilních paliv na jiné energetické zdroje a rostoucí ekonomické a sociální nerovnosti. Zvažuje rovněž environmentální změny – svým způsobem kombinaci náhlých diskontinuit a postupných změn – a hodnotí často mylně pochopené spletitosti globálního oteplování.

Globální katastrofy a trendy se nestaví na stranu scénářů záhuby a zmaru ani na stranu technoeuforie. Smil namísto toho argumentuje, že pochopení změn nám pomůže zvrátit negativní trendy a minimalizovat riziko katastrofy.

Plzeňský rodák Vaclav Smil, který od roku 1969 žije v Kanadě, je autorem třiceti knih o energii, životním prostředí, potravě a historii technického pokroku. Do roku 2011 působil na University of Manitoba v Kanadě, kde dosáhl titulu Distinguished Professor. Je členem Královské akademie Kanady. V roce 2010 byl časopisem Foreign Policy zařazen do žebříčku Top 100 Global Thinkers (první stovka globálních myslitelů).

Kniha Globální katastrofy a trendy je teprve druhým Smilovým titulem, který se dočkal překladu do češtiny (prvním byla Fakta a mýty o energetice: jak vrátit debatu o energetice zpátky na zem, vydaná roku 2013 v Ostravě). V edici Tema ji vydává nakladatelství Kniha Zlín. To také k vydání připravuje Smilovy knihy Energie a Ropa.

Ukázka z knihy:

Nutnost žít se značnými nejistotami je neodmyslitelným průvodním jevem existence našeho druhu. Přesně to vystihl Bradbury v knize 451 stupňů Fahrenheita (1953): „Neptej se po zárukách, nevyžaduj bezpečí, takové zvíře nikdy nežilo.“ My se samozřejmě ptáme pořád. Nemáme však jak zjistit, jestli zveličujeme, nebo naopak podceňujeme to, co má při­jít, ať už je to nevysvětlitelné, náhodné sklouznutí k megavál­ce, hloubka zášti militantního islámu nebo náhodné mutace virových genů. Jestliže tato rizika hrubě podceňujeme, ne­zbývá nám mnoho, co bychom mohli udělat, abychom do­sáhli změny. Ono prostě není jak se připravit na teroristický útok ukradenými raketami s jadernými hlavicemi, který by dokázal způsobit desítky milionů okamžitých ztrát na živo­tech, nebo na vysoce virulentní pandemii, jež by si vyžádala více než 100 milionů mrtvých.

Značná jistota naopak existuje, pokud jde o trvání a in­tenzitu takových fundamentálních trendů, jako jsou rychlé stárnutí populace bohatých zemí, potřeba opuštění fosilních paliv, rostoucí ekonomický význam nejlidnatější moderni­zující se ekonomiky světa, pokračující oslabování diverzity biosféry nebo další oteplování atmosféry. Tyto trendy jsou nadále zkoumány technickými prostředky, jež si činí nárok na předvídání nebo modelování budoucích událostí. Největ­ší výhodou nových kvantitativních modelů je však heuristic­ký přínos, který jejich konstrukce přináší autorům modelů, nikoliv jejich schopnost zachytit alespoň přibližně budoucí složitou realitu. Pokud jde o standardní aplikované heuris­tické modely, nejsou ničím jiným než sérií selhání s jepičím životem; spousta hlavních ekonomů a mozkových trustů vy­

dává jednu prognózu za druhou jen proto, aby byla o pár dnů nebo týdnů později nahrazena jinou, právě tak zbytečnou.

Výzkumné scénáře jsou obvykle rozumnější, protože si nehrají na kvantifikaci nekvantifikovatelného, ale jejich ome­zená užitečnost vychází z jejich logicky limitovaného rozsa­hu. Velký projekt přinese hrstku scénářů, které mohou sice být zajímavým čtením, ale nijak nepřispějí k programovému rozhodování. Vynikajícím příkladem je mapování globální budoucnosti do roku 2020 provedené centrem NIC (2004). Předkládá excelentní závěr předvídající „dále se šířící pocit nejistoty“ vycházející jak z vjemů, tak z fyzického ohrože­ní, je však mimořádně nepravděpodobné, že se kterýkoliv z podrobně rozepsaných scénářů uskuteční. Nebudeme mít ani davoský svět (neomezenou globalizaci), ani nový kalifát řízený hlasateli práva šaría z Bagdádu nebo Kábulu.

Jestliže trendy nelze snadno kvantifikovat nebo vystihnout výzkumnými scénáři, nelze je ani smysluplně seřadit nebo ohodnotit. Půjde převážně o pouhé dohady, nikoliv o práci za­loženou na frekvenci minulých událostí. Dokonce i ojedinělé diskontinuity jsou kvantifikovatelnější než intenzita a trvání vývojových trendů. Jakákoliv smysluplná taxonomie (nebo alespoň obyčejné seřazení) je podkopávána dvěma neustá­vajícími procesy – měnící se intenzitou i těch nejustáleněj­ších trendů a změnami významu i zájmů, které plynou nejen z komplexních interakcí mezi těsně provázanými procesy, ale i z často šokujících dopadů dosud podceňovaných, nebo do­konce ignorovaných trendů.

Neočekávaná přechodná konjunktura ekonomiky USA v devadesátých letech 20. století je příkladem z první jme­nované kategorie. Nemohla změnit zásadní trend klesají­cího významu země v globální ekonomice, ale (v souběhu s právě tak neočekávaným ústupem japonské ekonomiky a socioekonomickým rozpadem postsovětských států) nakrát­ko tento pokles přerušila a dočasně i zvrátila. Příkladů z druhé kategorie je spousta, protože klíčové faktory určující významné trendy se mění bez ustání. V osmdesátých letech 20. století neměl na seznamu faktorů ohrožujících Spojené státy radikální islám nikdo. Naopak v průběhu tohoto deseti­letí byli někteří protagonisté radikálního islámu kooptováni washingtonskými stratégy prostřednictvím saúdsko-afghán­ského spojení k boji proti sovětskému impériu, a dokonce ještě po prvním útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993 jevili političtí činitelé USA pozoruhodnou neochotu vy­pořádat se s al-Káidou.

Po 11. září však hrozba terorismu asymetricky infikovala veškeré významné konání těchto politických představitelů počínaje určováním úrokových sazeb a konče nářky nad re­akcí na hurikán Katrina. A tak se vousatý obrýlený francouz­sky hovořící egyptský doktor přeškolený na globálního tero­ristu stává možná právě tak významným faktorem určujícím ústup USA ze scény jako nadměrná a deficit zvyšující spotře­ba mas hypermarketové generace nebo vzdělávací systém, jehož průměrní absolventi mají mizerné výsledky jak v do­vednostech potřebných pro samostatné řešení problémů, tak v gramotnosti a matematice. Jak můžeme systematicky porovnávat nebo kvantifikovat tyto nesourodé a neustále se měnící faktory?

Trendy se tak mohou zdát jasné, ale protože jsou ovliv­ňovány spoustou faktorů, jejichž význam se trvale mění, je výsledný mix mimo jakoukoliv uchopitelnost. Při zvažování významného propadu USA je proto užitečné mít na paměti, že historikové identifikovali spousty příčin pádu Říše římské (Rollins 1983; Tainter 1989) – a pouze naivní duch by v této typologii příčin zániku Říma stavěl germánské kmeny před znehodnocenou měnu nebo přehnanou rozpínavost impéria před okázalou spotřebu. To je zároveň důvod, proč jsou i vel­ké korporace a velké národy jen zřídkakdy schopny formovat vývojové trendy ve svůj dlouhodobý prospěch, ačkoliv si jich jsou plně vědomy.

Jakýkoliv verdikt je tudíž třeba přijímat obezřetně a s vě­domím rozsáhlých neurčitostí. Snad nejbezpečnější závěr zní, že přežití moderní civilizace by bylo vystaveno nejtěžší zkoušce jadernou válkou, ať už by k ní došlo selháním ná­rodní kontroly, záměrným zahájením šíleným vůdcem, nebo zneužitím jaderných zbraní teroristickou skupinou. Nezná­mé riziko této katastrofy je sice možná velmi nízké, ale žádný jiný lidský akt nemá ani zdaleka takový potenciál vyžádat si tak vysoký počet okamžitých obětí. Hrozba zbraní hromad­ného ničení (včetně jakéhokoliv skutečně nebezpečného rozšíření patogenů) se řadí mnohem níže. Rizika globálně významných přírodních geokatastrof si sice zaslouží trvalou vědeckou pozornost, ale relativně vzato nemusí být předmě­tem velkých obav veřejnosti. Hrozba nové virové pandemie s potenciálně masivní úmrtností diktuje potřebu vědeckého pokroku a větší veřejné připravenosti. Předpovědi ochrome­ní života na Zemi v příštích 50 letech zcela novými patogeny nebo žravými nanoboty bych přenechal autorům sci-fi.

Copyright © 2008 Massachusetts Institute of Technology

Translation © Pavel Kaas, 2017

ISBN 978-80-7473-528-8

Příběhy mořeplavců. Češi a Slováci, kteří obepluli svět

Kniha čtenáře provede vývojem tohoto pozoruhodného fenoménu země, jež má k moři víc než daleko. Obsahuje množství příběhů nejvýznačnějších českých a slovenských mořeplavců 20. a 21. století, kteří dokázali obeplout svět. Autentické příběhy Richarda Konkolského, Jozefa Varsányiho, Jiřího Albrechta, Ivana Orla, Oldřicha Karáska, Františka Sýkory, Jiřího Denka, Vlada Porvaznika a dalších až po působivé vzpomínání na legendární osobnost Rudolfa Krautschneidera.

Kdy a proč napadlo naše mořeplavce obeplout svět? Jak se dá v našich podmínkách postavit loď? Co vše během plaveb zdolali a do jakých úskalí a nebezpečí se dostali? Co jim plavba dala a naopak vzala? Kudy vede nejkratší cesta ze srdce Evropy na moře? Odpověď na tyto a množství dalších otázek naleznete v této jedinečné publikaci, která zahrnuje i přehledné dějiny mořeplavby, množství faktografických údajů o technických parametrech konkrétních lodí a informací nezbytných ke znalosti mořeplavby.

Kniha je bohatě provázena fotografiemi, dobovými materiály a ručně malovanou samostatně vloženou mapou s vyznačenými trasami. Doplňují ji ilustrace Mikkela Odehnalů.

Vydává nakladatelství Jota.

Ukázka z knihy:

Richard Konkolski

Niké na mořích a oceánech

1972–1975

Plymouth – Newport – New York – Bermuda – Portoriko – Dominikánská republika – Panama – Taboga – Kokosový ostrov – Galapágy – Francouzská Polynésie (Markézy – Tuamotu – Tahiti – Moorea) – Cookovy ostrovy – Nová Kaledonie – Austrálie (od Townsville po Darwin) – Indonésie (Timor – Bali) – Kokosové ostrovy – Rodrigues – Mauritius – Madagaskar – JAR (Durban – Port Elizabeth – Kapské Město) – Svatá Helena – Ascension – Plymouth

Loď byla zhotovena z modřínu, leteckých překližek a laminátu se skelným tkanivem. Původní polské plány Ing. Milevského na šestapůlmetrovou Zoszku jsem přepracoval tak, aby Niké splnila podmínky pro start v sólo závodě přes Atlantik – OSTAR 1972. Pro získání samořiditelností byl zvolen typ lodě yawl. Niké byla postavena svépomocí v Bohumíně a na vodu spuštěna v roce 1971. Během plavby kolem světa byla takeláž pozměněna na cuttrový typ a bezanový stěžeň byl odstraněn pro vylepšení plavby na vítr. Pro start v závodě OSTAR 1976 byla loď odlehčena odstraněním části zabudovaného

interiéru. Rovněž byl nainstalován jednoválcový dieselový motor, hlavně pro výrobu elektrického proudu. Také byla zajištěna nepotopitelnost lodě vyplněním volného prostoru lodního trupu polystyrénem.

1979–1987

Základem druhé, větší Niké byly plány Polské jachtařské loděnice ve Štětíně pro loď typu Cetus, určené pro mezinárodní prestižní závod Admiral Cup. Lodní trup sendvičové konstrukce s použitím Airexu a Kevlaru byl přizpůsoben požadavkům pro start v závodě OSTAR 1980. Interiér, oplachtění a celou řadu detailů jsem však projektoval sám. Lodní trup a interiér postavily polské loděnice, naprostá většina detailů však byla zrealizována svépomocí. Niké II byla spuštěna na vodu v roce 1979 ve Štětíně. Během závodu Parmelia Race byly svépomocí provedeny menší úpravy pro vylepšení lodě pro OSTAR 1980. Po návratu ze závodu jsem Niké II kompletně přestavěl pro účast v prvním sólo závodě kolem světa The BOC Challenge 1982. Zásadní změny se týkaly interiéru, umístění motoru, nádrží a veškerých vnitřních instalací. Byl přepracován plán paluby, kdy se provedlo zabudování dvou uzamykatelných prostorů pro uskladňování předních plachet. Vytvořili jsme uzamykatelnou nadstavbu, ve které bylo umístěno ovládání lodě a navigační potřeby. Na místo původního plytkého kokpitu pro mnohačlennou posádku přišel úzký a hluboký, pro bezpečnější plavbu v bouřlivých oblastech jižních zeměpisných šířek. Bylo pozměněno kormidlo a takeláž, včetně umístění stěžně. Změny proběhly v takovém rozsahu, že by Niké II nerozpoznala ani posádka, která na ní plula v závodě Parmelia Race. Loď pak byla během závodu přejmenována na Niké III. V roce 1985 byla Niké III přestavěna dle požadavků organizátorů závodu BOC Challenge 1986. Změnami prošla takeláž, hydraulika s autokormidly, elektroinstalace, byly zabudovány vodotěsné přepážky, změnilo se umístění antén pro dálkovou a satelitní komunikaci a byla provedena řada dalších změn. Rovněž na zádi přibylo samostatné sekundární kormidlo s autopilotním ovládáním a konstrukce pro upevnění řady zařízení, hlavně pro účely navigace a komunikace. Pro závod byla loď přejmenována na Declaration of Independence – Prohlášení nezávislosti.

Po závodě BOC Challenge 1986 byla loď ve velké míře přestavěna pro turistické potřeby a přejmenována na Niké IV. Svou jachtařskou činnost bych rozdělil na několik samostatných období, která na sebe navazovala. Každé další mělo vyšší cíle a čerpalo ze zkušenosti předcházející doby. I má pracovní činnost měla ohromný a nepostradatelný vliv na dosažení sportovních úspěchů.

Zájem o vodu se u mne zrodil již v době, kdy mé klukovské výpravy směřovaly k nedaleké řece Olši, Odře nebo Ostravici a k nespočetnému množství rybníků v okolí rodiště. S tím byla spojena stavba klukovských plavidel i lodních modelů. Literatura s námořní tematikou pak nasměrovala můj zájem

k moři. Měl jsem rád přírodu, chtěl jsem být lesníkem, ale skončil jsem u stavařiny. Vyučil jsem se zedníkem, udělal průmyslovku a během vojenské služby pak dálkově dvouletou nadstavbu nejnovější stavební technologie a techniky. Později jsem byl přijat na vysokou školu, dal jsem však přednost studiu námořní vědy v Polsku.

Stavařina mi dala ochutnat vše, co jen mohla nabídnout. Podílel jsem se na výrobě těžkých panelů pro průmyslové stavby, na údržbě průmyslových objektů. Na projektové činnosti i na investiční výstavbě od železničního svršku přes silnice po kotelnu s výrobou dvaceti tun páry hodinově a konče

třeba osmdesátimetrovým komínem. Projektováním a stavebním dozorem rodinných domků jsem si přivydělával na hrazení svých jachtařských potřeb. Znalost stavební mechaniky spolu s lodní modelářskou praxí mi dovolila vyprojektovat a postavit nejen mé lodě pro okruhový jachting, ale pomohla i při projekci Niké a Niké II, při jejich stavbě a pozdějších úpravách. Stavařská činnost mi také pomáhala hradit náklady během plaveb. V Newportu jsem zrekonstruoval střechu a kuchyň, v Austrálii jsem postavil rodinný domek a malý obchůdek a v Jižní Africe pak větší rodinný dům. Dům

z tvárnic jsem také postavil náčelníkovi na ostrovech Tuamotu, to však byla jen zábava a odměna za jejich pohostinství.

Také jsem cestou opravoval lodě jiných, montoval televizní antény na střechách australských domů nebo pracoval jako řezník tři měsíce v New Yorku. Jachtařské základy v aerodynamice, hydrodynamice, závodních pravidlech a taktice a také v údržbě plachet a lodí a ve veslování jsem získal ve svém mateřském jachetním oddíle TJ ŽD Bohumín. Ten patřil mezi přední oddíly v republice a byl nejlepším ve vedení mládeže. Starší členové nám předávali cenné zkušeností i mimo závodní sezonu, kdy minimálně jednou týdně pořádali školení na různá témata.

Má činnost v okruhovém jachtingu trvala deset let, od roku 1959. Hned v prvním roce dorosteneckého závodění jsem získal I. výkonnostní třídu a stejně tak, když jsem přešel mezi dospělé. Pravidelně jsem držel přebornické tituly v okrese i kraji ve dvou třídách po celou dobu této činnosti. Na mistrovství republiky jsem končíval mezi třetím a desátým místem. Tam byl povětšinou můj výkon ovlivněn „studentskou nemocí“ – nedostatkem financí na lepší vybavení.

Později jsem začal přebírat povinnosti svých klubových mentorů. Udělal jsem si kurz sudího III. třídy a později kurz a zkoušky na trenéra. Ten jsem pak vylepšil na druhou třídu. Začal jsem přednášet teorii jachtingu oddílovým druhům, pak i organizovat okruhový jachting jako předseda okresní a krajské

jachtařské sekce. Tato činnost mne pak uvedla do předsednictva okresního výboru tělovýchovy v Karviné, v roce 1969 do předsednictva Českého svazu jachtingu a Komise námořního jachtingu v Praze. Poznání a praxe ve funkcionářské činnosti mi později značně pomohly při zajišťování a organizování mých námořních plaveb a hlavně s překonáváním byrokracie ústředních orgánů jachetního sportu. Měl jsem z ní i osobní sebeuspokojení. Zavedl jsem na kraji lodní třídu mládeže Kadety, založil komisi námořního jachtingu v kraji, vyprojektoval loděnici pro svůj oddíl v hodnotě několika milionů, sehnal na ni peníze a zorganizoval její výstavbu. Podobně jsem pro své spoluobčany vybudoval přírodní koupaliště, tábor mládeže a řadu jiných staveb v brigádnických akcích „Z“.

Při tom všem jsem začal sjíždět naše řeky jako Ostravici, Lužnici, Vltavu a Hron s Dunajem. To mi však nestačilo a začal jsem se ohlížet po větší vodní ploše.

Období námořních plaveb na studeném a bouřlivém Baltském moři začalo v roce 1966 a v podstatě skončilo až v roce 1977, dva roky po mé první sólo plavbě kolem světa, kdy jsem na polské jachtě Polonez, se kterou Krzysztof Baranowski sám obeplul svět, vystartoval v závodě osamělých mořeplavců ze Svinoústí kolem dánského Bornholmu zpět do Polska. Vše začalo v roce 1966 jachtařským školením v Boškově nedaleko Lešna a pak výpravou k Baltu. Tehdy jsem ve svých dvaceti třech létech poprvé uviděl moře. Za další čtyři roky jsem ho ale prokřižoval všemi směry. Prostřednictvím různých školení jsem prošel všemi námořními stupni a během sedmi plaveb jsem získal dostatek námořní praxe ke složení kapitánských zkoušek. Jako kapitán jsem se se smíchanou polsko-českou posádkou zúčastnil i dvou námořních závodů a domů si přivezl trofeje za třetí a první místo. V kapse jsem měl i diplom instruktora námořního jachtingu.

Tehdy jsem měl plán postavit si malou námořní plachetnici a již jsem na její stavbu sušil dřevo. Tento záměr se však brzy proměnil v úmysl vystartovat v sólo závodě přes Atlantik – OSTAR 1972.

Plavby na první Niké začaly jejím zrozením ve sklepě paneláku, dokončením v opuštěné hale bohumínské chemičky a křtem v roce 1971 na štěrkovně Kališčok, jen padesát metrů vzdálené od břehů řeky Odry. Niké to měla k moři daleko. Tam i zpět do domovského přístavu Bohumín

se musela nechat vždy potupně přepravovat na korbě náklaďáku. Její kýl se dotkl poprvé mořské vody v roce 1971 v jachtařském přístavu Pogoň ve Štětíně, kde jsem si zřídil základnu pro své námořní výpravy. Její zkušební plavba s četnými zastávkami vedla trasou ze Štětína kolem Dánska do norského Sandefjordu a pak Severním mořem přes ostrov Helgoland a Kielský kanál zpět na Pogoň. Trasu téměř 1 400 mil jsem uplul s posádkou ve složení Mirka Konkolská, Jirka Vrožina a Láďa Měkýš, který mi nejvíce ze všech pomáhal se stavbou Niké. Niké se dobře osvědčila a během plavby jsme natočili vůbec první dokumentární filmy pro televizi v Ostravě.

O týden později jsem vyplul sám na nezbytnou nominační plavbu podobnou trasou ze Štětína úžinami Kattegatu a Skagerraku až k norským břehům, pak přes Severní moře k břehům Anglie a zpět přes Kielský kanál do Štětína. Byla to má první osamělá plavba a byla téměř 1 700 mil dlouhá. Tím jsem splnil podmínky pro účast v sólo závodě přes Atlantik a po transportu Niké do Bohumína jsem ji mohl přes zimní období připravit na start závodu. K ostatním posádkovým plavbám na první Niké patří tisíc mil dlouhá plavba na start závodu OSTAR 1972, spolu s Mirkou a Jirkou Vrožinou z polského přístavu Štětín do anglického Plymouthu. V roce 1975 jsem po uzavření své první sólo plavby kolem světa v Plymouthu vykonal podobnou plavbu jen s Mirkou, ale opačným směrem. V roce 1976 jsem pak na Niké plul na start závodu OSTAR 1976 spolu s Láďou Měkýšem a Karlem Stanovským. Tentokráte byla Niké pro různé komplikace transportována do německého přístavu Hamburk, čímž se plavba na start zkrátila na 800 mil.

V témže roce po ukončení závodu OSTAR 1976 jsem se vracel domů z USA s Karlem Stanovským. Naše trasa vedla na sever z Newportu podél pobřeží USA a Kanady až do přístavu Saint Johns na Newfoundlandu. Pak jsme přelétli Atlantik na Azory a dále přes Biskajskou zátoku do Hamburku.

Tato má poslední plavba na Niké byla 5 000 mil dlouhá. Po plavbě byla Niké transportována do investičního skladu Železáren a drátoven Bohumín a později prodána do soukromých rukou. Parta jachtařů Niké zprovoznila a organizovala nájemné plavby na Jaderském moři. Tam Niké ztroskotala, později byla převezena do České republiky, kde řadu let stála rozbitá ve stodole. Nakonec ji získal Český svaz jachtingu, zrenovoval a vystavil u klubovny Českého Yacht Klubu v Praze. Před osmi lety Niké odkoupilo Národní technické muzeum v Praze a uložilo do depozitáře. Má být vystavena veřejnosti v druhé polovině roku 2017.

Má účast v sólo závodech přes Atlantik začala v roce 1972. Závod se pořádá každé čtyři roky, vždy v roce olympiády. Pravidla i trasa jsou jednoduché. Start v anglickém přístavu Plymouth, cíl v americkém Newportu. Každý závodník musí plout sám jen pod plachtami s využitím přírodních sil a nesmí přijmout žádnou vnější pomoc. Trasa však vede Severním Atlantikem proti směru Golfského proudu a proti převládajícím směrům větru. V době závodu vzniká nebezpečí srážky s driftujícími ledovci, které se uvolňují u Labradoru a které snáší Labradorský proud přímo do trasy závodu. U břehů amerického kontinentu plavbu ztěžují velmi časté a husté mlhy. Samotný Atlantik je v této

části značně bouřlivý. Závodu jsem se zúčastnil třikrát. Poprvé jsem vystartoval v roce 1972. Sedm metrů čtyřicet dlouhá Niké byla druhým nejmenším plavidlem na startu. Největší loď měřila 40 metrů. Neměl jsem valuty a musel jsem si vézt zásoby na osm měsíců. Přetížená Niké ztratila v bouři stěžeň, dostal jsem se zpět bez cizí pomoci a po získání nového stěžně jsem opět vystartoval.

Nehodou jsem ztratil dvanáct dnů, ale do cíle jsem dorazil na poslední chvíli v omezeném čase 60 dnů na 41. místě ze šedesáti startujících lodí a na 7. místě po handicapovém přepočtu. Po závodě jsem pak pokračoval ve své první sólo plavbě kolem světa.

Start jsem opakoval na stejné Niké za čtyři roky v roce 1976. Tehdy se do závodu přihlásilo 125 lodí. Ta nejdelší měřila 72 metrů, přičemž rychlost lodě roste úměrně s její délkou. Atlantik byl neobyčejně rozdivočelý šesti po sobě jdoucími bouřemi. Šest lodí se potopilo a dva závodníci zahynuli. Niké zakončila závod na druhém místě v handicapovém hodnocení. Zpáteční plavbu domů jsem uskutečnil s Karlem Stanovským. Potřetí jsem startoval v závodě v roce 1980 na nově postavené Niké II. Tentokráte byly lodě rozděleny do třech tříd podle jejich délky. Neobvyklé počasí se slabým východním větrem po dobu deseti dnů zvýhodnilo lehké vícetrupé lodě (jako katamarány a trimarany) a moderní hydrovznášedla. Niké II překonala Atlantik za rekordních 21 dnů. Tímto časem by vyhrála všechny předcházející závody, musela se však spokojit se čtvrtým místem. Do Polska

jsem se vracel s Mirkou a Ríšou 4 500 mil dlouhou trasou přes Azory, Portugalsko a Španělsko.

První ze třech sólo plaveb kolem světa jsem uskutečnil na malé Niké v létech 1972 až 1975. V USA jsem využil pozdního dojezdu do cíle po zlomení stěžně během závodu OSTAR 1972 jako výmluvu. Sdělil jsem, že se nemohu vracet domů v období hurikánů, a obdržel jsem souhlas k šestiměsíční plavbě domů trasou pasátů kolem světa. Plavba, během které jsem navštívil přes čtyřicet zemí, se prodloužila na tři roky a byla dlouhá téměř 34 000 námořních mil.

Niké byla tehdy druhým nejmenším plavidlem na světě, jež takovou plavbu ukončilo, a já prvním Čechoslovákem, třetím Slovanem a prvním suchozemcem. Během plavby jsem vydal tři knihy a publikoval stovky novinových reportáží a desítky rozhlasových zpráv a televizních dokumentů. Sólo

plavbu jsem začal a ukončil v anglickém přístavu Plymouth a trasa závodu OSTAR 1972 byla její součástí. Do Polska, kde mne čekalo neobyčejně vřelé přivítání několikatisícového davu Poláků, jsem doplul s Mirkou. Mou druhou sólo plavbou kolem světa byla účast v prvním čtyřetapovém závodě kolem světa – The BOC Challenge 1982. Trasa vedla z Newportu přes Kapské Město, Sydney a Rio de Janeiro zpět do Newportu. Byl jsem spoluzakladatelem této události, ale vedení jachtingu v Praze mi zakázalo účast. Tak jsem odjel na start bez patřičných dokladů a pro jistotu si vzal s sebou Mirku i Ríšu. V Polsku panovalo stanné právo a příprava na závod byla velmi komplikovaná. Plavbu na start, 6 000 mil dlouhou z Polska do Newportu, s námi vykonal polský jachtař Fredek Brodzinski, který mi pomáhal v Polsku s přípravou Niké II.

Závod kolem světa trval deset měsíců. Vyhrál jsem v něm dvě etapy, udělal pět světových rekordů a obsadil třetí místo. Stal jsem se prvním Evropanem, který obeplul Zemi sám v obou směrech. Doma jsem za to byl odsouzen na jedenáct let a nemělo cenu se vracet, a tak jsme se usadili v Newportu. Naopak Němci mi udělili můj čtvrtý titul jachtaře roku, po Polsku a Československu.

Zprvu jsem měl sponzora pro start v dalším závodě, ale náhlá ekonomická krize v USA mne o něho připravila. Nakonec jsem vystartoval na zastaralé Niké II, která byla nejtěžší a nejkratší lodí z celé flotily. Byl jsem jediným závodníkem bez sponzora. Svůj čas plavby v závodě jsem zkrátil o čtyřicet dnů, vylepšil všechny své světové rekordy a získal další (v pořadí celkem dvanáctý). To vše však stačilo jen na páté místo. Stal jsem se však prvním člověkem na světě, který obeplul Zemi sám třikrát.

Můj sportovní výkon ocenil diplomem i prezident USA Ronald Reagan. Schválně jsme nežádali o cizí občanství, aby všechny mé světové rekordy šly na vrub Československa. Mezitím nás tamější změny a nové zákony připravily o rodné občanství, to jediné, co nám po odchodu zůstalo. Nastal čas začít se starat o budoucnost. Usadili jsme se v Newportu, kde jsem založil filmařské produkční studio. Na moře jsem pak vyplouval při své filmařské práci. Zúčastnil jsem se řady plaveb na různých lodích a udělal i několik filmových dokumentů o rybolovu na moři.

Ostatní námořní plavby začaly stavbou Niké II, která byla vyprojektována pro účast v mém třetím sólo závodě přes Atlantik – OSTAR 1980. Loď byla postavena a slavnostně pokřtěna v roce 1979 v polském Štětíně. Její stavba se samozřejmě neobešla bez dlouhé řady různých komplikací. Měla téměř čtrnáct metrů a byla na vrcholu tehdejší techniky a technologie. Zkušební plavba proběhla na trase podél polského pobřeží ze Štětína do Gdyně. Na Baltu jsem na Niké II udělal nezbytnou nominační plavbu pro účast v závodě OSTAR 1980. Pak následovala plavba s mládeží 1 600 mil dlouhou trasou kolem celého Baltského moře se zastávkou v olympijském Tallinnu, Helsinkách i jiných zajímavých místech.

Posádku tvořili žáci základních škol. Jejich výběr proběhl celostátní soutěží. Každý měl šanci, kluci i děvčata. Základní podmínkou bylo zlepšit si školní známky o jeden stupeň, takže i pětkaři měli možnost. Mládežnická posádka tvořila rozhlasové i psané reportáže, které průběžně vycházely v dětských časopisech. Články doplňovaly fotografie a během plavby byl natočen film pro Československou televizi Ostrava.

Po technické prohlídce ve štětínské loděnici a po menších úpravách Niké II vyplula s posádkou ze Štětína do přístavu Plymouth, kde jsme se zúčastnili závodu Parmelia Race 1979 na trase z Anglie přes Kapské Město do přístavu Perth v Západní Austrálii, která slavila 150 výročí svého založení. V závodě, jejž bychom bezpečně vyhráli, jsme vystartovali s týdenním zpožděním z důvodu pozdního vydání cestovních dokladů. Výkon československé posádky ocenil západoaustralský premiér sir Charles Court uspořádáním slavnostní večeře a udělením speciální stříbrné medaile. Návrat do francouzského přístavu Cherbourg vedl přes Kokosové ostrovy, Srí Lanku a Aden, pak Rudým mořem do Port Saidu a Suezu a dále Středozemním mořem se zastávkou na Krétě, Sicílii a Gibraltaru. Po 18 000 mílích

na moři se posádka vrátila domů z Cherbourgu vlakem a já pak plul již sám do anglického přístavu Plymouth na start závodu OSTAR 1980. Mezi ostatní plavby patří ta v roce 1994 na školní plachetnici Pogoria z Chicaga přes Velká jezera až k atlantickému pobřeží. Rovněž tak i plavba Atlantikem v roce 1997 z Newportu na 1 500 mil vzdálený ostrov Tortola, kde jsem doručil italským majitelům plachetnici. V roce 2012 jsem rybářům z Nového Bedfordu, kteří byli obeznámení jen s pobřežním rybolovem, doručil nově postavenou padesátimetrovou loď z přístavu Mobile. Plavba kolem

Floridy a východního pobřeží USA až do jejich domovského přístavu byla 5 000 mil dlouhá. Žádná z těchto plaveb však již neměla závodní nebo reprezentační formu.

Nápad obeplout svět na mne nespadl jen tak z ničeho nic, nýbrž to byl výsledek dlouhodobého zájmu o moře a námořní jachtařskou činnost. V roce 1960 jsem v antikvariátu koupil knihu francouzského mořeplavce Alaina Gerbaulta s titulem Sám přes Atlantický oceán, dokonce i s jeho podpisem. Kniha

u nás vyšla v roce 1926 a v roce 1930 bylo vydáno pokračování pod titulem Za sluncem a později další Cestou k domovu. Tyto francouzské překlady popisovaly autorovu osamělou plavbu kolem světa. Byl třetím člověkem na světě, který to dokázal. Musím přiznat, že tyto knihy mne tehdy nijak zvlášť nezaujaly. Pravděpodobně jsem se až příliš věnoval okruhovému závodnímu jachtingu, sjíždění našich řek na kajaku a lyžování. Knihy se však později staly zdrojem informací pro mou první sólo plavbu kolem světa.

O moře jsem se začal opravdu zajímat až v roce 1966. To mi přestaly stačit naše přehrady, rybníky a jezera a začal jsem se rozhlížet po nové, větší vodě. Chtěl jsem odjet na školení námořního jachtingu do polské Třeběže, tam však neměli volné místo, a tak jsem nakonec i se svým kamarádem a jeho ženou skončili v Boszkowě, nedaleko Lešna. Po zakončení jachtařského kurzu a složení zkoušek hned na dva jachtařské stupně jsme odjeli vlakem do Svinoústí, abychom všichni tři uviděli poprvé moře. Dokonce jsme si na něho vypluli na turistickém parníčku. Při dvouhodinové vyjížďce moji přátelé onemocněli mořskou nemocí a tím skončil jejich zájem o moře.

První pohled na moře na mne tehdy nijak zvlášť nezapůsobil. Musel jsem samozřejmě ochutnat slanost jeho vody, moře však bylo přesně takové, jaké jsem si ho představoval. Jen daleký mořský horizont mne zaujal a nějakou dobu jsem na něho upřeně hleděl. Cítil jsem touhu dostat se za jeho okraj a poznat, co je za ním. V té době nebylo v Československu jachtařů se zájmem o moře mnoho

a všichni jsme se navzájem znali. Naprostá většina z nich měla zájem o teplé adriatické vody, zatímco mne lákal bouřlivější Baltik. Průkopníkem námořního jachtingu byl jednoznačně Brňák Dušan Vaculka. Svou první plavbu uskutečnil na námořní knížku, která nahrazovala pas u námořníků Československé

námořní plavby. Jeho jachtu Pasát odkoupili bratři Pátí, o měsíc ode mne mladší, kteří na ní uskutečnili plavbu z Bratislavy po Dunaji do Černého moře a pak francouzskými kanály zpět až do Prahy. Fotografie jejich Pasátu se objevila v roce 1968 na titulní straně třetího čísla časopisu Potapěč (pozdější Vodní revue) a to samozřejmě nemohlo ujít mé pozorností. Šel jsem však svou cestou. V té době jsem měl Baltské moře zkřižované všemi směry na polských jachtách. Sbíral jsem znalosti zkušených polských jachtařů, kteří měli za sebou význačné plavby na Island, Špicberky, a dokonce

i kolem Jižní Ameriky. Z Polska jsem si dovezl plány na šestapůlmetrovou plachetnici typu Zoszka. V roce 1967 jsem sehnal povolení na skácení osaměle rostoucího modřínu, který měl pravidelná léta, porazil ho a nechal nařezat na dlouhá osmimetrová prkna. Ta jsem pak dva roky sušil. Chtěl jsem si postavit plachetnici pro své námořní plavby, na cestu kolem světa jsem však nepomýšlel. V roce 1968 se uskutečnil třetí ročník závodu osamělých mořeplavců přes Atlantik – OSTAR 1968. Výsledky i popis závodů se dokonce objevily v našem časopise 100+1. O závodě jsem již ale věděl z polských zdrojů a jako jachtaře závodníka mne zaujal. Požádal jsem organizátory o pravidla závodu na další ročník OSTAR 1972 a rozhodl jsem se, že se závodu zúčastním. Až vlastně při podrobném zpracování plánu účasti v závodě, který měl cíl ve Spojených státech, přišlo na řadu rozhodnutí o výběru trasy plavby domů. Až tehdy jsem se rozhodl k tomu, že budu pokračovat dále sám cestou kolem světa. O této volbě však vědělo jen několik mých blízkých přátel. Byl jsem přesvědčen, že kdybych se o této variantě jen zmínil, nikdy bych nezískal ani povolení ke startu v závodě přes Atlantik.

V cíli závodu v americkém Newportu na mne již čekal kamarád a režisér ostravské televize Jirka Vrožina. Ten mne přivítal slovy: „Doufám, že pokračuješ dále,“ a ukázal na kufr, který vzal z mé garáže a dovezl spolu se svým filmařským „nářadíčkem“ do Newportu. Kufr byl naplněn námořními mapami

pokrývajícími naplánovanou trasu sólo plavby kolem světa. Osobně věřím, že člověk musí mít štěstí k tomu, aby se mu do životní dráhy zamotala nějaká význačná příležitost. Když se to však stane, musí být vždy na tuto příležitost připraven a musí ji okamžitě „popadnout za pačesy“, aby měl možnost nečekaný okamžik využít a záměr zdárně dovést do cíle. Před vyplutím jsem neměl strach z ničeho, co by mne během plavby mohlo potkat. Byl jsem mladý a jako každý mladý a nezkušený člověk jsem se cítil nesmrtelným.

Copyright © Rudolf Holý, Richard Konkolski, Milan Švihálek, Julius Ecsi, Jozef Varsányi, Jiří Albrecht, Ivan Orel, František Sýkora, Jiří Denk, Otakar Hons, Jaroslav Bernt, Vlado Porvaznik, Zdeněk Teubner, Oldřich Karásek, Stanislav Kubíček, Petr Ondráček

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017

Mats Olsson: Pod maskou

Uprostřed noci vzbudí Harryho Svenssona bušení na dveře. Otevře je, dovnitř vpadne zoufalá desetiletá dívka a schová se pod postel. Vzápětí se ukáže, že ji pronásledují dva muži. Co jsou zač? Kdo je poslal? Proč dívku nikdo nehledá? Kam se poděli její rodiče? A co s tím má společného motorkářský gang, prodej drog, neonacismus a rodina z nejlepší společnosti? Bývalý novinář Harry Svensson je znovu vtažen do víru dramatických událostí a pouští se do pátrání na vlastní pěst…

„Matt Olsson nabízí napínavou, drsnou školu. … Kniha Pod maskou je psaná úderným stylem, oplývá lakonickými průpovídkami, ale také dráždivou fyzickou bezprostředností," napsal o knize švédský list Expressen.

Mats Olsson (1949) je švédský novinář, spisovatel, překladatel a autor řady textů o sportu, hudbě a filmu. Za svou novinářskou činnost obdržel mnoho ocenění, včetně významné novinářské ceny Stora journalistpriset za rok 2002. Svou románovou prvotinu De ensamma pojkarna (Osamělí kluci) vydal v roce 1995. Krimi románem Trest a smrt (2014) prorazil i jako autor detektivní literatury a kniha se zařadila mezi nejprodávanější švédské detektivky roku 2014. Český překlad v roce 2016 vydalo nakladatelství Kniha Zlín, které nyní vydává i román Pod maskou.

Ukázka z knihy:

Sny jsou zrádné.

Když se člověku zdá něco pěkného, třeba že za malou chvíli vyhraje v loterii nebo že se užuž dostane nějaké ženě pod sukni, tak si může být jistý, že se vzbudí dřív, než do­sáhne svého, ať už v jakémkoli smyslu. Ale když se mu zdá o mrtvých lidech, které znal, a oni kolem něj tančí s ďábel­ským smíchem, nebo je ve snu stíhán a pronásledován, až se nakonec ocitne na konci jeskyně a nemůže běžet dál ani se vrátit, má pocit, že mu prasknou plíce, a lapá po dechu, tak může vzít jed na to, že je úplně jedno, jak moc se snaží křičet a vysmeknout se, stejně se nedokáže vzbudit.

Nevím, jak popsat sen, který se mi tu noc zdál.

Byl krutý, ale ne děsivý.

Nechápal jsem, proč se mi zdá něco tak krutého.

V hospodě v Solvikenu to ten den šlo dobře, jedinou rezer­vací byla oslava padesátin pro čtyřicet hostů, což není akce, která by se zvrhla ve střelbu, orgie nebo hromadnou rvačku. Hosté se najedli, pronesli proslovy, pogratulovali a vyrazili domů. Oslavenec odjel ve starém cadillaku smetanové bar­vy se šoférem ve fraku a cylindru. Ten se na tohle povolání zdál být už trochu starý, a kromě toho mám dojem, že jsem ho zahlédl, jak si při čekání v kuchyni dává víc než jednoho panáka.   

Než začal víkend, meteorologové varovali před sněhem a náledím na severu Švédska, ale u nás na jihu svítilo slunce. Když jsem sklidil nádobí, uklidil a odebral se nahoru do svého domu, zmizely mraky a nebe bylo jasné, hvězdné a nadějné.

Před pár dny se tu zastavil Krister Jonson, jeden můj zná­mý, co organizuje turné různým hudebníkům, spolu se směš­ným bluesovým triem z Irska, říkali si Blueshog a své živo­ty a kariéru zasvětili hraní písní Johna Mayalla, ať už je to k něčemu dobré nebo ne. Vypadali jako tři vousatí zahradní trpaslíci a během turné vystupovali na místech, o nichž jsem nikdy neslyšel, třeba v jedné pizzerii v Klippanu, městečku nedaleko odsud.

Krister Jonson mi pomohl, když jsem před rokem měl co do činění s člověkem, jemuž média přezdívala „Trestají­cí vrah“, a teď jsem zařídil, aby mohl přes noc odstavit svůj mikrobus na parkovišti v přístavu v Solvikenu. On i jeho tři Irové v něm přespávali, tvrdil, že Irové radši spí v mikrobuse než v posteli, ale nevím, jestli tomu můžu věřit, občas mám pocit, že si ze mě dělá legraci, i když postrádá jakýkoli smysl pro humor. Dostal jsem CD Blueshogu s názvem Hog the blues, a když odjeli, všiml jsem si, že mi Krister Jonson nechal v lednici sáček s pěti jointy.

Všichni zaměstnanci hospody odešli domů a já seděl na verandě se sklenkou calvadosu a jointem od Jonsona. Zapálil jsem si, potáhl, zadržoval kouř, jak dlouho to jen šlo, a pak jsem ho pomalu vyfoukl, uvelebil se na židli a dovolil myšlen­kám rozutéct se do všech směrů.

Byla neděle, a proto mě překvapilo, že se někde zřejmě koná večírek, asi docela daleko, někdo se smál, zpíval a po­křikoval. Na takovou vzdálenost zvuky zní jinak, deformo­vaně, a křik se ozývá chvíli radostně, chvíli vyděšeně. Když jsem nastražil uši, zaslechl jsem, nebo se mi aspoň zdálo, že slyším, rytmickou taneční hudbu, ale nevěděl jsem, že by se někde poblíž nacházel parket nebo že by se někde v severozápadním Skåne v tuhle letní neděli hrálo k tanci. Na dru­hou stranu, člověk toho spoustu neví, třeba to, že Irové nej­radši spí v mikrobuse, pro mě byla novinka, jestli si to ovšem Krister Jonson nevymyslel.

Nedokážu pochopit odpor Švédů k marihuaně. Hosté se několik dní a týdnů připravovali a těšili na bezuzdné opoje­ní, které je čekalo na oslavě padesátin. Žádní novináři a ko­mentátoři se nepohoršovali nad tím, jak lidem škodí alkohol, ale po prvním šluku z jointu podle nich hned člověk propad­ne heroinu a brzy ho čeká krutá smrt na záchodě v Helsin­göru s jehlou zapíchnutou do žíly. Evidentně to bylo prostě tak, že první z těchto drog byla povolená a vládou schválená, zatímco ta druhá ne.

Lehl jsem si a usnul poměrně rychle, ihned se mi zača­lo něco zdát a už v tu chvíli jsem si uvědomil, jak nezvykle krutý ten sen je, takové věci se mi po marihuaně a calvadosu nezdávaly.

Ale krutý možná není to správné slovo, spíš byl podivný a nepochopitelný, i když to sny obvykle bývají. Byl jsem na cestách, ale nevím jak, s kým ani kam. Nakonec se ukázalo, že se plavím na loďce, stál jsem na podlouhlém motorovém člunu, který se najednou změnil ve vor ve tvaru trojúhelní­ku, zvláštní ale bylo, že špička trčela dozadu a vor se plavil zádí vpřed, což se mi zdálo neobvyklé, nebo snad přímo nemožné.

Navzdory tomu se rychlost zvětšovala a já napínal nebo stahoval plachtu, to mi nebylo úplně jasné, pořádně jsem ne­věděl, co dělám, a jeden můj dobrý přítel, kterého jsem nepo­znal, ale přesto jsem si byl na sto procent jistý, že je to můj dobrý přítel, stál na útesu a křičel: „Sakra, Svenssone, musíš spravit motor, copak neslyšíš, jak to v něm klepe?“

Motor? Nevěděl jsem, že tenhle vor má motor, copak jsem před chvílí nenapínal, nebo snad nestahoval, plachtu? Když jsem se otočil, byly stěžeň i plachta pryč a na palubě

ležel jakýsi motor, jestli se těm pár sbitým laťkám dalo ří­kat paluba. Motor se chvěl, pulzoval a syčel, možná to v něm i klepalo.

„Oprav ten motor,“ křičel můj přítel a já neměl tušení, kde se tam vzal a kam zmizel.

Měl jsem na sobě šortky, které jsem neznal. Motor byl těž­ký, překvapil jsem sám sebe, že jsem ho dokázal zvednout, a teď jsem tam stál se syčícím, rozžhaveným, možná i kle­pajícím motorem v náručí a pak jsem ho mrštil do moře, až to zasyčelo, ale moře najednou zmizelo a motor se roztříštil o zem hluboko pod námi a mě pohltila jakási kašovitá sub­stance, až jsem se s trhnutím vzbudil, srdce mi zběsile tlouk­lo. Ta kašovitá substance voněla po vanilce.

V hlavě jsem měl guláš a nechápal, proč to v tom motoru tak šíleně klepalo.

Motor… ten jsem přece hodil přes palubu.

Byl jsem vzhůru.

Ale klepání se ozývalo pořád.

Dveře.

Někdo klepal na dveře, přímo na ně bušil.

Vstal jsem, s jedním rozlepeným okem jsem vrávoravě za­mířil k oknu a vyhlédl skrz žaluzie.

Na dveře klepala dívka.

Měl jsem dojem, že ji poznávám.

Loni v létě občas přicházela z lesa za domem a sledovala mě a hospodského Simona Pendera. Bylo jí tak devět, de­set a nikdy nic neříkala, ale když jsme ji oslovili, otočila se a zmizela v lese. Jen když mě tu navštívil jeden kolega, Arne Jönsson, a jedna žena, po které se mi stýskalo, Bodil Nilsso­nová, holčička se odvážila blíž a chvíli tu zůstala. Když tu byl Arne, dokonce vypila hrnek kávy.

Ale tohle léto jsem ji zatím neviděl.

Když jsem otevřel i druhé oko a obě oči přimhouřil – asi je načase pořídit si brýle –, zdálo se mi, že jí po tvářích tečou

slzy. Úporně tloukla do dveří pravou pěstí a pak začala bušit i hlavou.

Zabalil jsem se do prostěradla, vyšel z ložnice, odemkl a otevřel dveře.

Dívka se na mě ani nepodívala, vběhla do domu, dvakrát oběhla kuchyňský stůl, vystřelila z kuchyně, prolétla kolem mě do ložnice, praštila sebou na zem, vklouzla pod moji po­stel jako hráč baseballu, který doklouzává na metu, a zůsta­la ležet.

Zavřel jsem dveře.

Pořád se zdálo, že klepe, ale ve skutečnosti se třásla tak, až lokty a koleny bušila do podlahy.

Byla strachy bez sebe.

Zrovna jsem si chtěl vzít něco na sebe, když jsem zvenku zaslechl hlasy.

Dva hlasy, dva muži.

Žaluzie v kuchyni jsem neměl zatažené, a proto jsem si musel lehnout ke zdi, aby mě nikdo neviděl, kdyby se náho­dou rozhodl nahlédnout dovnitř.

Všechna okna v domě šlo pootevřít na větračku a já si vždycky na noc aspoň jedno otvíral. Slyšel jsem hlasy, ale ne slova.

Muži se blížili.

Nešeptali, ale mluvili tlumeně.

„Někde tady musí být,“ řekl jeden z nich.

„Může být kdekoli,“ řekl druhý.

Zdálo se, že stojí pár metrů od domu.

Na stěnu naproti mně dopadlo světlo baterky a pak se roz­běhlo po kuchyni.

„Co to sakra vyvádíš?“ ozvalo se a světlo zhaslo. „Nemů­žeš kurva svítit lidem do baráku, copak ses pomát?“

„Do hajzlu, víš přece, že šéf bude běsnit, když ji nenajdeme.“

„Ale svítit lidem do oken uprostřed noci je fakt blbost.“

„Zdálo se mi, že jsem něco slyšel.“

„Sviť na zem, ne do domu, ať si nás nevšimnou.“

Podíval jsem se do ložnice.

Dívka pod postelí si zacpávala uši.

„Co když je někde na lodi v přístavu?“

„Myslíš, že tam někoho zná? Nemůže se přece jen tak do­stat na palubu.“

„Co já vím, třeba se schovává pod plachtou. Vím jen to, že on bude vzteky bez sebe.“

Ani jeden z nich nemluvil skånským dialektem, znělo to stockholmsky, ale nebyl jsem si jistý. Navíc se mi zdálo, že jeden z nich má nějaký cizí přízvuk.

„Možná už je dávno pryč.“

To řekl muž s cizím přízvukem.

„Tak dávno zase ne, není to žádná vytrvalostní běžkyně.“

„Myslíš sprinterka?“

„Nebo tak.“

„Mrkneme se do přístavu.“

Slova utichla a já se opatrně posadil a vyhlédl oknem.

Po cestě k přístavu kráčeli dva muži.

Na zem před nimi dopadalo světlo dvou baterek.

Muž víc vpředu měl modré džíny a tenkou černou kože­nou bundu, ten druhý měl na sobě něco jako lesklou běžec­kou kombinézu. Muž v džínách byl vysoký a mohutný, skoro tak veliký, že by mohl mít vlastní směrovací číslo, a druhý byl o hlavu menší a tlustý.

Sesunul jsem se na podlahu ke zdi.

Co to sakra bylo?

Dívka se přestala klepat, ale pořád si zacpávala uši.

Proč jsem neotevřel dveře a neřekl „Tady je“?

Protože jsem na sobě měl jen prostěradlo?

Protože jsem se právě vzbudil a nevěděl, co dělám?

Protože jsem víc věřil dívčinu zjevnému strachu a hrůze než tomu, co by mohli říct dva dospělí muži, kteří ji hledali uprostřed noci?

Protože jsem se bál?

Copyright © Mats Olsson 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Olga Bažantová, 2017

ISBN 978-80-7473-592-9

Irena Obermannová: Dobré duše

Do bývalého sklářského městečka Vlčí Úpice přijíždí mladá geniální šachistka Alice, aby tu sehrála provinční simultánní partii se členy místního šachistického kroužku Vlček. Krátce po příjezdu však doslova zakopne o mrtvolu místní starostky. Během ukázkové hry Alice vztekle smete figurky z šachovnice, a připraví se tím o velkou příležitost, ale ona už hraje jinou partii... Navzdory svému trenérovi Jonášovi, policii i všem obyvatelům městečka se snaží vypátrat, co se stalo a proč umírají další lidé. Vrah je na tahu. Dá mat, nebo ho Alice zastaví? A přestanou v městečku výt vlci?

Dobré Duše jsou klasickou detektivkou, ale mimořádná hrdinka, hra v šach a filozofické úvahy o dobru a zlu z ní činí ojedinělou četbu. Vydává nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

É čtyři – cé pět.

Sicilská hra. Jezdec na ef tři – dé šest.

Od psychoterapeuta i od trenéra mám zakázáno hrát sama se sebou. Ale někdy to jinak nejde.

Matka říkala, že už když jsem přišla na svět, neřvala jsem, ale odříkávala šachové tahy. To si ale vymýšlela, přesněji šlo o vtip. Vtipům nerozumím, pokaždé, když přijde takzvaná pointa a lidé se smějí, mám chuť se zeptat, co bylo dál? Protože to by mi teprve přišlo zajímavé. Ale již jsem pochopila, že po vtipu není nic, v tom je ten vtip. Rovněž už vím, že šachové tahy bych neměla vykřikovat nahlas, lidé se pak diví, což nepřináší nic dobrého. Na druhou stranu, lidé se pak diví a taky nechápou, proč mluvím knižně.

Ale proč ne?

Dé čtyři – cé krát dé čtyři.

Jezdec krát dé čtyři – jezdec ef šest.

Hraní šachů sama se sebou mi může způsobit schizofrenii. Ani z hlediska tréninku mě to nikam neposouvá, protože každý má v hlavě zakořeněné své vlastní myšlenkové vzorce, osobní rukopis, a i kdyby se snažil sebevíc hrát jako někdo jiný (což je pro mě nebezpečné), stejně hraje jako on sám.

Jenže já hraji šachy stále. Šachovnice je mou utkvělou myšlenkou, mírou všeho, mapou světa. Ovšem jsou chvíle, kdy se rozostří. Právě teď… Jezdec cé tři. Á šest.

Střelec é tři – é pět… Na okamžik se zaposlouchám do odbíjení pražců. Jejich rytmus mi připomene tikání babiččina starého budíku. Tohle jediné mě na cestování vlakem baví, protože krajina za oknem mi nahání strach, stejně jako lidé v kupé, kteří sedí příliš blízko, takže mě ruší. Potřebovala bych si ještě trochu rozebrat partii. Ne kvůli provinční simultánce pořádané místním šachovým družstvem Vlček, ale kvůli ohromné šanci, která se naskytla a můj trenér Jonáš ji tak obratně popadl za pačesy. Proto mu leccos odpouštím, jako třeba to, že jel dřív a ponechal mě napospas jízdě vlakem. Pro jistotu však vytahuji kulicha a narážím si ho až k očím, i když je teprve polovina září, i když na mě budou lidi překvapeně zírat. Prostě už se to nedá ovládnout, jedině pod čepicí si připadám bezpečná a klidná… Jezdec bé tři. Střelec é šest… Stihla jsem to jen tak tak, vlak zpomaluje, odbíjení pražců mění rytmus, nastává nebezpečná akce. VLČÍ ÚPICE, hlásá nádražní cedule. V kupé dochází k nepříjemnému přesunování lidí a zavazadel.

Zavírám tablet a beru si tašku. Úzkou chodbičkou, kde se mě dotkne ramenem slečna s příliš žlutou kabelkou, postupujeme směrem k východu. V Izraeli jsem vlakem nejezdila. Matka by to nikdy nedovolila.

Há tři – střelec é sedm.

Setrvávám pod kulichem.

Dlouze potáhnu z kubánského doutníku Romeo y Julieta, který miluji já a Churchill. Městečko teď vidím jako na dlani. Domy k sobě neladí, poslepovali je z nejrůznějších materiálů,

některé natřeli křiklavými barvami, jeden dokonce hráškově zelenou, která mi nahání hrůzu. Mezi nimi spatřím několik chaloupek jako z pohádky, pak domy ve stylu podnikatelského

baroka. Tipuji, že napravo žijí kreténi a nalevo zmrdi…

Gé čtyři – dé pět.

É krát dé pět – jezdec krát dé pět.

Střelec gé dva – jezdec krát é tři.

Dáma krát dé osm šach – střelec krát dé osm.

Všechna ta nesourodá obydlí jako by byla poházena kolem nepříliš široké ulice a také po loukách, za nimiž se tyčí středně vysoké kopce. Barokní kostel uprostřed působí jako z jiného

filmu. Zkrátka zmatek. Chaos světa, co nemá řád. Děsil by mě, i kdybych si kulicha narazila až po krk.

Ef krát é tři – střelec há čtyři šach.

Král ef jedna – jezdec cé šest.

Jezdec cé pět – střelec cé čtyři šach.

Král gé jedna – dlouhá rošáda.

Zahlédnu starý tovární komín. Konečně opěrný bod, který mě uklidní svou jednoduchostí.

Bé tři – střelec gé pět.

Věž é jedna – střelec há čtyři.

Věž bé jedna – střelec gé pět.

Průnik bílého krále do středu tábora černého. Dědci, co hráli v kavárně Mever Layarkon, tomu říkali pochod čínských dobrovolníků. Neztratím se tu. Přesto lze předpokládat, že hrát simultánku v takové díře bude pěkný voser.

„Alice?“ slyším Jonáše z velké dálky.

„Prosím?“

„Mluvím na tebe už asi pět minut.“

„A co mi říkáš?“

„Různě se s tebou vítám a tak.“

Bere mi z ramene tašku. Stará se o mě. Asi je galantní. Ale já neobsahuji ženu. Nevím, co to znamená. Možná to hekání, co studuji v péčkách. Jonáš se o mě stará jako o dítě. Připomíná mi tím matku.

„Tady slečna by se tě ráda na něco zeptala. Můžeš se zapnout?“

Vedle Jonáše se pohupuje žlutá kabelka z vlaku. Zjišťuji, že náleží slečně se špendlíkem v uchu. Celá je oblečená v černé barvě. Vedle ní postává drobný kluk s kšiltovkou naraženou hluboko do čela. Dívka se na mě usměje, čehož se vždycky leknu.

„Nezlobte se, ale nejste vy ta izraelská šachistka Alice Šíma?“

„Ne. Jak vás to do prdele mohlo napadnout?“

Jonáš mi opakovaně vysvětluje, že sprostá slova používám v situacích, kdy je to nevhodné. Ale nemůžu si pomoct, na rozdíl od všeobecného chaosu vůkol jsou přesná jako pravidla

šachu.

Dívka se zasměje. Podává mi ruku: „Ale jste! Viděla jsem vás na fotce.“

„Je nelogické, že se ptáte, když to víte!“

„Slečna nejspíš nevěděla, jak začít,“ vysvětlí mi Jonáš.

Takové věci nechápu.

Dívku to ale nerozhází.

„Můj fotr tu akci sponzoruje. On si o sobě myslí, že je skvělej šachista.“ Podává mi ruku. „Julie. A tohle je Erik, můj kluk.“

Prohlížím si ho. Je tmavý, jako by žil někde u moře. Třeba v Tel Avivu. S barvou jeho pleti silně kontrastují sněhobílé, pečlivě vyčištěné adidasky.

„Jsme jak Rom a Julie. Ve všem,“ usměje se dívka. „Ale Erik neví, co to je. Viď, lásko.“

„Už jo.“

„Doutníky,“ odpovím a napadá mě, že je to možná vtip. Ale spíš ne, protože se nikdo nezasměje a ta věta může mít pokračování, například: kubánské doutníky Romeo y Julieta se vyrábí již od roku 1875, dělají malé i velké. Dále bych mohla popsat jejich zpočátku dřevitou, později kořeněnou chuť.

Také Erik si mě prohlíží, načež uznale hvízdne.

„Dobrá čepice,“ pochválí mého kulicha, čímž si mě dost získá.

„Bydlíte v penzionu na náměstí?“ ptá se Julie a Jonáš kývne.

„Pěkně hnusnej, co?“ ušklíbne se dívka. „Ale máme tu jen jedinej.“

Připojují se k nám, aniž bychom jim to povolili, což se považuje za projev přátelské náklonnosti. Dojdou s námi až na malé náměstí a před oprýskaným domem, jehož vývěsní cedule hlásá, že se tu nalézá Sklářská hospoda, se s námi náhle rozloučí. Uleví se mi. Hrůza z toho, že bych si s nimi měla dál „hezky povídat“, aniž bych měla o čem, mi znepříjemňovala celou cestu. Ze všeho nejdřív nahlédnu

umouněným oknem do hospody a překvapí mě, kolik tam už teď sedí lidí, nikdy nepochopím českou náklonnost k neutěšeným hostinským zařízením. Teprve potom se rozhlédnu po náměstí.

Náměstím bych to nenazvala. Tohle městečko se táhne

krajinou jako dlouhý had, nic kulatého tu nemají, což mě

trochu uklidňuje, protože převod do čtverců bude proveditelný. Otiskuji si vše do hlavy, můj mozek vrní, úzkost se rozplývá.

„Podívej, mají tu i kavárnu.“ Jonáš s lehkou ironií pokyne směrem k ceduli nad prosklenou výlohou. DOBRÉ DUŠE, stojí na ní napsáno. Ten název mě zaujme.

„Asi že maj dobrý kafe,“ podotkne Jonáš.

„Nebo činí dobro.“

O dobru a zlu poslední dobou docela přemýšlím. Je to taková nejasná kategorie. Jablko poznání je podle Bible jablkem sváru. Lidé byli vyhnáni z ráje, oblékli se, a tím začalo jejich neštěstí. Byli by opravdu v ráji šťastnější? Pochybuji. Podle mě je zlo veličinou síly. Má svou akci a reakci. Když někoho kopnu, velmi pravděpodobně mě kopne zase zpátky. Zlo je jako bumerang. Ale dobro? S dobrem to je nějaké složitější. Lidé se jím rádi ohánějí, často tvrdí, že dobro se má podporovat, zatímco zlo je nutno vymýtit. Jenže proč se to ještě nikomu nepodařilo, když po tom všichni tak touží? Tahle rovnice nevychází. Dobro jde vždy ruku v ruce se zlem. Jedno bez druhého nemůže existovat. Nikdo neví proč. Dokonce ani já ne. Je to další zmatek.

V šachu nic takového jako dobro a zlo neexistuje, tam je jen boj, strategie, inteligence, poznání…

Náš penzion stojí hned vedle kavárny. Uvnitř to není ani trochu útulné, proto Jonáš rozhodne, že si tam jen hodíme věci a půjdeme se projít.

„Paní starostka se s tebou chtěla osobně přivítat. Jenže teď to asi nepůjde. U sklárny se pořádá meeting na protest proti tomu, aby tam vznikly byty.“

Ne, že by to byl důvod, abych se tam hnala také, ale zajímá mě ten komín, a proto souhlasím.

Budova sklárny je obehnaná cihlovou zdí vysokou dva metry a sedm centimetrů. Nedaleko vchodu je do ní vytesáno číslo 1414. Zeď je poměrně velká, za ní vykukují střechy několika budov, některé jsou vzájemně propojeny. I ty působí velmi staře, o to víc mě překvapuje, že ani objekty za

ní nevypadají právě udržované, spíš jsou na spadnutí, což vzhledem k datu na zdi nechápu. V Tel Avivu by ji takhle pustnout nenechali. To si ale nechám pro sebe, protože již vím, že podobné úvahy na Čechy působí, jako že se vyvyšuji.

A já se vskutku vyvyšuji. Protože jsem výjimečná. Není moje chyba, že to lidi buď nechápou, nebo je to rozčiluje.

V obou případech si mou mimořádnost s oblibou pletou s postižením.

© Ivana Obermannová, 2017

ISBN 978-80-267-0897-1