Ian Manook: Kruté časy

Step v mrazu a sněhu, tak ještě Mongolsko neznáme… Francouzský spisovatel Ian Manook navazuje Krutými časy na úspěšný thriller Jerúldelger, který se četl po celém světě. Jeho nová kniha přivádí už známé postavy – mezi nimiž nechybí komisař Jerúldelger, jeho kolegyně Ojún a částečně utajená milenka Solongo, ale také sympatický kluk Gantulga – do čerstvých, jistěže nečekaných, napínavých a nebezpečných situací. I v tomto díle děj osvěžují přesné popisy asijské stepi, tentokrát v zimní variantě, a vyšetřování se odehrává na pozadí politických intrik a korupce, v zemi, jež se pomalu vypořádá s dědictvím minulosti, kde krásné scenérie kazí silné znečištění a vstřícní a milí jsou především ti, kdo žijí v krutých a nuzných podmínkách. Podíváme se i do Ruska a do Číny a dokonce i do Francie… a s Jerúldelgerem sice budeme mrznout v minus třiceti, ale zase si pochutnáme na nových krajových specialitách. Snad svůj bezmocný vztek s pomocí mnichů a krásné Solongo dokáže zvládnout.

Za pseudonymem Ian Manook se skrývá francouzský novinář Patrick Manoukian. Vystudoval práva a politologii, později i žurnalistiku, v roce 1987 založil nakladatelství specializované na vydávání knih pro děti a mládež. Po celý život je však především také vášnivý cestovatel a zkušenosti z putování po celém světě dokázal zužitkovat různými způsoby: jako novinář spolupracoval s různými deníky a časopisy, když psal zejména články s cestovatelskou tematikou, založil i vlastní agenturu zaměřenou na vydávání turistických publikací. Dokonalá znalost asijského kontinentu mu posloužila také při psaní knih o komisaři Jerúldelgerovi.

Knihy Iana Manooka česky – v překladu Jovanky Šotolové – vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Ojún byla zachumlaná do péřové parky a snažila se po­chopit, jak ta hromada vznikla. Dřepla si a naklonila se blíž, aby lépe viděla. Sníh pod nohama křupal, mráz ji štípal do očí, při každém nadechnutí jí poletující sníh potrápil dutiny. Jako by nasávala skleněnou tříšť. Nad panenskou stepí už se opět prohnal dzud, udělal z ní jedno velké ledové zrcadlo. Země tím bílým neštěstím strádala už třetí rok. Krátká období letních veder stří­daly příliš dlouhé polární zimy. Za několikadenních větrných bouří člověk mohl umrznout necelý metr od své jurty čistě proto, že v tom nečase nebyla vidět. Na­čež se nad krajinou znehybnělou mrazem ukázalo čis­té, jako nalakované modré nebe s bílou skvrnou slun­ce. Ojún si nevzpomínala, že by za jejího dětství kdy udeřil podobný dzud. Vybavovala se jí až strašná zima roku 2001. Tak tuhá a dlouhá, že pastevci v celé zemi přišli o sedm milionů kusů dobytka. Pamatovala si, jak se ty tisíce pastevců, ještě před pár měsíci pyšných a sebejistých, objevily v Ulánbátaru a rychle se z nich staly žebrající trosky, tiše a pomalu umírající v městské kanalizaci. Muži přišli o všechny své koně, ženy o jaky a o kozy, děti o jehňátka a štěňata. Zima si tehdy v Mon­golsku vyžádala víc životů, než jich zmařila letadla při útoku na manhattanské věže. A během následujících dvou let dzud už tak oslabená stáda zcela vyhubil. Čer­ná neštěstí, to byla parná léta, kdy se popraskaná půda pražila do hloubky. Bílá neštěstí pokryla step ledovým příkrovem. Obě připravila stáda o potravu. Zvířata

marně hledající pastvu se zaběhla a poztrácela, pak pomřela hladem a zimou. Lidé je nacházeli až na jaře, tisíce, ba miliony vychrtlých koster s vydřenou, sněhem spálenou kůží. Spojení černého a bílého neštěstí bylo fatální, dzud tu bídu završil.

Jednotvárnost kilometrů rovinaté stepi narušovala jen hromada zdechlin. Ojún přemýšlela, kde se tu ta kupa vzala, a brzy došla k tomu, že důvod musí hledat na místě: pátrat až někde na obzoru k ničemu není. Ob­rysy té podivné hory mrtvých těl ve studeném vzduchu vystupovaly tak výrazně, až jí to řezalo do očí. Soustře­dila se na jednotlivá těla. Voják, který řídil prastarý so­větský tahač AT-L, vystoupil z kabiny a šel k ní. Slyšela bouchnutí dveří, jako když se zlomí suchá větev, po­tom mu pod botami zavrzal sníh. Mlčky si dřepl vedle ní, podal jí hliníkový šálek a zpod prošívaného délu vytáhl termosku.

„Ten nahoře je určitě jak domácí, to je jasné!“ pro­hlásil.

„Jak domácí, anebo chajnak,“ opravila ho Ojún. „Zdejší pastevci mají jen křížená plemena. Málokdy chovají jaka divokého.“

„Anebo chajnak!“ souhlasil muž. A rukama v palčá­cích podšitých ovčí kožešinou se snažil rozšroubovat termosku.

Nalil si horký slaný čaj s máslem, pak nabídl také Ojún. Jak domácí anebo chajnak, vždyť to vyjde na­stejno.

Zvíře s rozpáraným břichem překrývalo další zdech­liny. Mráz v jeho srsti a útrobách utkal snopy třpytící se jinovatkou. Leželo tam s ohavně rozcapenýma no­hama a zmrzlými vnitřnostmi, pod ním se kupily další mrtvoly. Aspoň že se nešíří zápach. V létě za čtyřiceti stupňů by ta hora mršiny páchla nesnesitelně. Ledo­vý vzduch vše sterilizoval, dokonce i tu hrůzu. Muž se

sklonil a zadíval se zvířeti mezi polámaná žebra, načež do tvrdých, tuhých útrob zajel rukou…

„Je to samice!“ řekl. „Chajnačice.“

„Taky dobrý!“ vydechla Ojún, pevně svírajíc kelímek s horkým čajem. „A dole pod ní?“

„Pod ní je kůň,“ odpověděl muž bez zaváhání.

Dalo se to poznat podle čtyř kopyt na vykloubených nohách vykukujících zpod jaka. Ze samotného těla vi­děla Ojún jen část, vypadalo to však, že zvíře má zlo­mený hřbet. Zdechlina rozpárané jačí samice na koni s přeraženým hřbetem, v minus pětadvaceti stupních a pět set kilometrů od Ulánbátaru, to opravdu není případ pro kriminálku. Nejraději by celou tu záleži­tost přenechala místní policii. Jenže je tu ještě ta noha. Obutá noha, dosud ve třmeni, vyčnívající zpod zmrzlé­ho těla koně a zledovatělého jačího břicha.

„To je jezdec,“ vysvětloval voják.

„Vypadá to tak,“ odvětila Ojún, náhle zmožená zi­mou a únavou. „Ještě kdybychom tušili, co tu dělá!“

„Jel na tom koni,“ líčil voják.

„Ano, a teď leží pod jakem!“ rozčilila se Ojún. „Tuší někdo, kdo by to mohl být?“

„Ne,“ odpověděl muž. „Máme jenom tu nohu.“

„Nezkoušels ji vytáhnout, najít nějaké stopy?“

„Jsem voják,“ poznamenal muž stručně.

Ojún se k němu otočila a zadívala se mu bez ostychu přímo do očí. Jerúldelger jí už vyprávěl o pastevcích, kteří vstoupili do služeb státní správy. Všechny paste­vecké přednosti se v úředničině stávaly přítěží. A v ar­mádě o to víc.

„Ale i tak bychom se mohli pokusit zjistit, kdo to je, ne?“

Ojún si klekla do sněhu a uchopila holínku, jejíž kůže přimrzla ke třmeni. Bezúspěšně se snažila nohu vyprostit, byla tuhá jako zkamenělý kmen, nepohnula

se ani o kousek. Zkusila ji vypáčit: ramenem se opřela o jačí tělo a chystala se ze všech sil zatáhnout. Vtom se očima střetla s vojákovým pohledem. Nezdálo se, že by její postup schvaloval.

„Co je?“ vyjela na něho, celá zadýchaná námahou.

Pod parkou se potila, zatímco plíce měla stažené z toho, jak nasávala mrazivý vzduch. Musela se ale ně­jak vypořádat s tím, že voják jen nečinně a odevzdaně přihlíží.

„To není dobrý nápad,“ hlesl muž nesouhlasně.

„Aha? A proč ne?“ zeptala se a dál usilovně tahala za nohu s nasazením, s jakým se galejník opírá do vesel.

„Protože mrzne.“

„Ty si myslíš, že…“

Cosi povolilo, Ojún přepadla dozadu a zabořila se do hlubokého sněhu. Když se zvedla, nadskočila hrů­zou a odhodila nohu daleko od sebe. Na obličeji jí zů­staly rudé pruhy tam, kde se pokožka dotkla ledové krusty.

„Viděl jsem, že dzud dokáže zmrazit kmen břízy až na dřeň a dřevo je potom křehké jako sklo,“ vysvětloval voják. „Takže taková noha…“

„To není možné!“ zašeptala Ojún a šla zledovatělou nohu zvednout.

Kost i tkáně se v polovině stehna přetrhly, jako by byly ze stejného materiálu jako kalhoty. Celé to vůbec nevypadalo jako lidská končetina.

„Aspoň si budu moct vyžádat analýzu DNA…“

Ještě jednou se podívala na hromadu mrtvých těl, zamyslela se, pak vybídla vojáka, aby přistoupil blíž.

„Myslíš, že by se to dalo obtočit řetězem a zapřáh­nout za ten tvůj stroj, abychom to všechno odtrhli od země?“

„Tak ale pravděpodobně roztrhneš i koně, a jezdce nejspíš taky…“      

„Nemůžeme ho tady přece takhle nechat celou zimu! Za chvíli se do toho pustí supi.“

„Můžeš tu dva dny zůstat?“

„Tady?“ vykřikla Ojún.

„U mě, na stanici.“

„A co tím získám?“

„Jestli chceš ty tři mrtvoly, musí se nejdřív rozmrazit. To bych dokázal.“

„Ano, napadlo mě to,“ přiznala se Ojún. „Kdyby­chom tady rozdělali ohně…“

„V noci by uhasly. Ale na stanici máme starou jurtu, zbyla tam po pastevcích, po minulém dzudu. Můžeme ji postavit kolem hromady. Dovnitř dáme dvoje nebo troje kovová kamna, mám taky dva malé generátory teplého vzduchu. Všechno by to mělo za dva dny a dvě noci roz­tát. Budeš si moct svého beznohého jezdce vzít celého.“

„Hele, trochu úcty, ano?“ přerušila ho Ojún. „Je to oběť!“

„Já mu hnátu neurval!“ zasmál se voják.

„Dobře, dobře. Ale i tak. Je mi líto, co jsem udělala, a aspoň mluvit bychom o něm měli jenom hezky.“

„Litovat nemusíš, už tak jsi mu posloužila, sestřičko.“

„Jak to?“

„Jistě. Naši předkové byli přesvědčeni, že mrtvým je třeba zlámat kosti, aby jejich duše mohly odletět pryč. Odkládali mrtvá těla do stepi, aniž by je pohřbívali, aby divoká zvířata jejich kostry roztrhala, a jejich duše se tak mohly osvobodit.“

Ojún si vzpomněla, že jí něco podobného vyprávěl i Jerúldelger. A vybavilo se jí, co ji učil o tom, jaká pra­vidla se dodržují v jurtách.

„Jurta je skvělý nápad, ale nesmíme ublížit duchům, kteří tam žili.“

„O to se nestarej. Tyhle stany duchové opustili už dávno. A my ji navíc nebudeme utěsňovat. Použijeme

jen velké plátno. Duše předků se ukrývají v ovčí plsti. Nevyrušíme je.“

„Tak dobře,“ souhlasila Ojún. Ocenila, že voják upo­zadil své armádní vystupování, naopak se projevil jako zkušený pastevec. „Pojedu s tebou na stanici. Tomu ubohému jezdci to dlužím.“

Copyright © Éditions Albin Michel – Paris 2015

Translation © Jovanka Šotolová, 2017

ISBN 978-80-7473-534-9