„Mladý muži, říká von Borring, vy máte problémy. Máte
ochablý stisk ruky. Vodnaté oči. Potřebujete pomoc. Nevím, co potřebuju,
odpovídá Doppler. Ale pomoc, to zní jako dobrý začátek.“
Do värmlandské krajiny přichází muž. Jmenuje se Doppler.
Andreas Doppler. Je to Nor. Má s sebou ročního losa Bonga. A syna Greguse. Los
kráčí v jeho stopách po stezičce a syn spí na potahu taženém losem. Ačkoli je
pozdě večer, nic nenasvědčuje tomu, že by Doppler brzy hodlal někde složit hlavu.
Co dělá ve švédských lesích? Těžko říct. Možná mu bylo Norsko příliš těsné a
potřeboval se trochu porozhlédnout po světě. Rozhodl se opustit oslavu, zatímco
ostatní se u stolu ještě bujaře veselili. Brzy se bude podávat káva a doutníky,
ale Doppler se zvedl a šel. Cosi hledá. Hledá dobré lidi. Hledá souvislosti a
spořádanost…
Náklaďáky Volvo jsou pokračováním úspěšného románu Doppler a
líčí osudy stejného hlavního hrdiny a stejného losa na cestě Värmlandem.
Doppler se tu setkává se skautem, který prospal venku dvacet pět tisíc nocí, a
se stařenkou holdující marihuaně, která chce změnit svět.
Erlend Loe (1969) je jednou z nejvýraznějších osobností
současné norské literární scény. Bývá označován za nejvýznamnějšího
představitele tzv. nového naivismu, směru, který se objevil v norské literatuře
v posledním desetiletí 20. století jako reakce na přeestetizování literatury.
Kromě románů píše také knihy pro děti a filmové scénáře. Za svou tvorbu obdržel
řadu prestižních ocenění. Debutoval v roce 1993 románem Tatt av kvinnen
(Uchvácen ženou), který byl později zfilmován. Nesmírnou popularitu mu vynesla
jeho druhá kniha Naiv. Super. (Naivní. Super., 1996, česky 2005), která byla
záhy označena za generační a přeložena již do 37 jazyků. Schopnost psát vtipně
a srozumitelně o složitých věcech potvrdil autor v mnoha dalších knihách,
jejichž hrdiny jsou osamělí podivíni reflektující svůj vztah ke světu, k druhým
lidem i k sobě samotnému. Za všechny lze jmenovat romány Fakta om Finland
(Fakta o Finsku, 2001, česky 2009), Fvonk (2011), Doppler (2004, česky 2007,
2017) a jeho dvě pokračování Volvo Lastvagnar (Náklaďáky Volvo, 2004) a Slutten
på verden slik vi kjenner den (Konec světa, tak jak ho známe, 2015, české
vydání se chystá na rok 2018). Z mnoha dalších Loeových knih stojí za zmínku
například román Stille dager i Mixing Part (Tiché dny v Mixing Part, 2009,
česky 2010), který formou připomíná spíše divadelní hru a zachycuje příběh
manželského páru řešícího na dovolené v Německu krizi svého vztahu.
Román Náklaďáky Volvo vydává nakladatelství Kniha Zlín.
Ukázka z knihy:
Maj Britt byla navždy zbavena práva vlastnit andulky.
Soud tak stanovil s nemilosrdnou jasností.
NESMÍ andulky vlastnit ani se o ně starat až do konce
života. Jinými slovy může zapomenout na dosavadní příjemný zvyk, že ji ráno
probudí spokojené štěbetání těchto tvorečků vycházející ze zakrytých klecí,
které po celá léta naplňovalo její obývací pokoj v nekonečných švédských
lesích.
NESMÍ vlastnit andulky.
Ani ptáky s podobným typem zobáku. Jiní ptáci ji
překvapivě nezajímají. Nechápe, co na nich kdo má.
Pokud nesmím mít andulky, pak už je všechno jedno,
pomyslela si po vynesení rozsudku.
Navíc musela zaplatit pokutu ve výši šesti tisíc korun.
Které neměla. Dohodla si splátkový kalendář s těmi kretény ze Skandinaviska
Enskilda Banken, Skandinávské soukromé banky. Každý měsíc jí z její již tak
skromné penze strhávali dvě stě korun.
To se stalo před několika lety, avšak jen zřídka uplyne
hodina, aniž by to Maj Britt zabolelo. Ta událost ovlivňuje její myšlenkové
pochody. Z ponížení se rozhodně nevzpamatovala. Naopak, nese si ho s sebou jako
vlajku, vysoko a vzpřímeně. Svým způsobem lze říci, že ji to probudilo.
Až do události s andulkami byla Maj Britt po celý život
starostlivou a pečlivou hospodyní. Jako mnoho žen své generace toho příliš
nenamluvila, nevyjadřovala vlastní názory a věnovala se výhradně dětem, mytí
nádobí a jiným činnostem, které mimo čtyři stěny domova nejsou vidět.
Po události s andulkami najednou nahlédla svět novýma
očima.
A spatřila, že si v něm lze pěkně užívat.
Maj Britt s andulkami byla jiná než Maj Britt bez
andulek.
Andulková Maj Britt byla takřka dojemně veselá. S
pobrukováním trpělivě čekávala, až se její manžel Birger vrátí na víkend domů z
továrny v Göteborgu (a později z továrny v Umeå), a mezitím vychovávala děti,
pekla, obdělávala bramborové pole a sledovala, jak si roční období pohrávají s
obrovským stromem na dvoře, mimochodem dubem. A později, když se děti
odstěhovaly do velkoměst, aby se zařídily po svém, vytrvale měnila andulkám
vodu, sypala jim semínka a vsouvala jim mezi mříže klecí kousky jablek (ze
zahrady), ostatně klece vždy udržovala vzorně vycíděné, to se rozumí prakticky
samo sebou, ale nyní jsme to navíc zcela explicitně vyjádřili, a tím
zdůraznili.
Bezandulková Maj Britt je oproti tomu naštvaná. Naštvaná
na lokální, ale také globální úrovni.
Je naštvaná na švédský právní systém. Stát je jí téměř
lhostejný. Finančnímu ústavu Skandinaviska Enskilda Banken přeje jen to
nejhorší. Firmě Volvo Lastvagnar, švédskému výrobci nákladních vozidel, vyčítá,
že se Bir-gerovi nikdy nedostalo uznání za jeho cenný příspěvek k vývoji nákladních automobilů, a každý večer
se modlí k Bohu, aby prodavač v karlstadském zverimexu, který jí odmítá prodat
nové andulky, kdykoli se o jejich nákup pokouší, uklouzl ve svém obchodě na
schodech a zapíchl si kliku od dveří do vedlejších nosních dutin – nebo
přinejmenším do patra.
Na Boha je ostatně naštvaná také. Neodepsala ho však
docela. Nechává mu maličko pootevřená vrátka. Nemá si totiž jinak s kým
promluvit.
Samozřejmě že Maj Britt zašla příliš daleko. O tom není
pochyb. To je jí bolestně jasné. Dnes už ano. A mrzí ji to. Ráda by svůj čin
vzala zpátky. Jenže po Birgerově smrti se jí úplně zatmělo a po desetiletích
řádného chovu andulek ji najednou napadlo, jako se to může stát komukoli, kdo
má právě špatný den, že ty bouličky, které mají andulky nad zobákem, jim jsou
na obtíž. Přišlo jí, že tyhle nosní dírky, nebo co to vlastně je, jsou ze
strany přírody omylem, a proto je všem celkem velkými kleštičkami na nehty
odštípla. Andulky si jednou rukou pevně přidržela a druhou jim bouličky
odštípla.
To očividně nelze provádět beztrestně.
A místo aby se jí dostalo pomoci a možnosti si s někým
popovídat, pohnal ji systém před soud, ponížil ji a zbavil možnosti stýkat se s
jedinými tvory, kteří jí rozuměli a jimž ona sama měla zájem rozumět.
Maj Britt bydlí na svém malém hospodářství devadesát dva
let. Vyrostla tam s rodiči a sedmi sourozenci. A jako jediná z rodiny tam
zůstala i poté, co se ostatní odstěhovali a rodiče zestárli a odešli. Na scéně
se objevil Birger a naštěstí se mu v lese také líbilo. Chodil často na lov a
rybařil. Ticho mu nevadilo. Cítil se tu dobře. Když ve čtyřicátých letech
dostal práci u firmy Volvo Lastvagnar v Göteborgu, Maj Britt to znervóznilo,
avšak Birger se postupně smířil s tím, že by Maj Britt neměla v Göteborgu co na
práci, a proto do zaměstnání dojížděl. Prvních dvacet let každý týden, ale
později ho na vlastní žádost přeložili do firemní továrny v Umeå, a to pak
býval pryč několik měsíců v kuse, nicméně jakmile se zlepšila dopravní
infrastruktura, začal týdně pendlovat i odtamtud. Nějakých sedm set osm set
kilometrů jedna cesta. Slýchali o jiných, kteří také museli za prací dojíždět
daleko, a proto se s tím naučili žít. Lidé jsou různí. Někteří to mají do práce
kousek, jiní daleko. V rádiu navíc slyšeli o jednom chlapíkovi, který třikrát
týdně jezdil tři sta šedesát kilometrů na zkoušku orchestru.
Obec Eda se s Maj Britt trápí už několik let. Maj Britt
se na stará kolena proměnila v potížistku. Špatně chodí, ale na léčbu
nedochází, protože má (oprávněné) podezření, že by ji tam přemlouvali, aby se
přestěhovala ze svého hospodářství do domova pro seniory, kde by mohli lépe
kontrolovat její nápady a zatínat jim tipec. Díky jisté substanci, která se
nečekaně zjevila v jejím životě (a o níž bude pojednáno později), vzdoruje
bolestem a pohybuje se s pomocí starých bambusových lyžařských hůlek. Pevně se
jich drží. Je tak v obci Eda známou postavičkou. Stařičká a téměř vysušená
ženuška, která se s námahou belhá opírajíc se o lyžařské hole. Nezasvěcenému
pozorovateli by se mohlo zdát, že se podobně jako někteří místní padesátníci a
šedesátníci vrhla na nordic walking, ale nic nemůže být pravdě vzdálenější. Maj
Brittiny bambusové hole nemají s nordic walkingem nic společného. A kdyby Maj
Britt věděla, co nordic walking je, opovrhovala by jím. Pro ni prostě hole
představují jediný způsob, jak se pohybovat. V těch řídkých případech, kdy spí,
je opírá o noční stolek. Zbytek času je má vždycky s sebou, ať je kdekoli.
Dřevěné podlahy u ní doma jsou samá drobná dírka od kovových hrotů, ale to Maj Britt
netrápí. Už dávno ji nezajímá, jak podlahy vypadají, vlastně ani jak vypadá
cokoli jiného.
Na obecním úřadě si s ní tak úplně neví rady. Na jednu
stranu se cítí morálně povinováni chovat se k nejstarší ženě v obci s úctou,
ale na stranu druhou nikdo z nich nepochybuje o tom, že jí nelze nijak pomoci.
Říkají si, že když jí občas šoupnou nějaký ten pamlsek, asi tak jako psovi,
ušetří si spoustu problémů. Protože Maj Britt se nikdy nevzdává. Telefonuje
zastupitelům a chodí za nimi a trpělivě čeká i v případě, kdy se jí dostane
informace, že člověk, s nímž chce mluvit, není přítomen. Nikoho se nebojí.
Pochopila, že má svá práva, a tím se proměnila v noční můru byrokratů.
Zastupitelé ji nemají rádi, ale musí jí pomáhat a tuto dvojakou situaci
samozřejmě Maj Britt plně využívá. Někdy, zvláště po telefonu, působí
racionálně a mile, a pak snadno dosáhne, čeho chce. Takto se například vnutila
na několik kurzů pořádaných místní pobočkou úřadu práce – ačkoli ty jsou v
podstatě vyhrazeny pro lidi v aktivním věku, kteří potřebují rekvalifikaci nebo
jinou pomoc se začleněním do pracovního procesu. Nejnověji se před několika
měsíci zúčastnila osmitýdenního kurzu zacházení s internetem a v souvislosti s
tím si navzdory svému vysokému věku dokázala zařídit finanční příspěvek na
obstarání počítače. Ten teď stojí na jejím kuchyňském stole. Protože pro Maj
Britt je kuchyně nejdůležitější místností. Není velká, ale Maj Britt v ní má na
dosah všechno, co potřebuje: kamna, rádio, překapávač na kávu, fotografie dětí,
vnoučat a pravnoučat,* a také výhled na
dub na dvoře a dále na pole, která propachtovala sousedovi, jehož jméno si
občas nedokáže vybavit.
* ad Maj Brittiny děti, vnoučata a pravnoučata
Maj Britt má dva syny, Göstu a Hasseho, oběma je přes
sedmdesát. Gösta po celý dospělý život vyučoval na jedné helsinské škole a po
odchodu do penze už v Helsinkách zůstal, protože tam bydlí jeho děti (jak se
jmenují, je fuk) a také jejich děti, a samozřejmě rovněž proto, že už tam
zapustil kořeny. Mezi Finy je mu dobře.
Hasse je farmaceut na penzi, bydlí ve Stockholmu a trpí
obličejovou slepotou. Kvůli tomu má život poněkud těžší, než tak život
zpravidla bývá. Nepoznává přátele, což samozřejmě vede k řadě zvláštních a
zčásti bolestných situací. Občas nepozná ani své dvě děti. Identifikuje je jen
podle oblečení nebo podle aut, v nichž jezdí. Jeho starší syn měl několik let
vousy a pak to nebyl problém, ale bez vousů to může pro Hasseho být kdokoli. O
tuto poruchu se začali nedávno zajímat vědci, proto existuje slušná naděje, že
s postupem času dokážou izolovat gen, který ji způsobuje, a možná ho dokonce
srazí na kolena.
Ani Gösta, ani Hasse nenavštěvují matku zrovna často.
Jednou nebo dvakrát do roka. Vnoučata a pravnoučata za ní jezdí ještě méně a
poté, co byla Maj Britt před několika lety načapána, jak před štědrovečerní
večeří za rohem svého domu užívá substanci tišící bolest a způsobující změnu
osobnosti (jak o tom bude pojednáno později), ji oba synové tak trochu
odepsali. Co možná nejčastěji ji vyzývají, aby přijala nabídku od obce a
pře-stěhovala se do domova pro seniory. Nesmířili se s tím, jaký směr její
život nově nabral. A ačkoli se Hasse může ve svých farmaceutických časopisech
dočíst, že v jiných částech světa byla výše zmíněná substance akceptována jako
analgetikum, je toho názoru, že matčin zvyk je nehorázný a těžko se s ním lze
vyrovnat. Navíc ne vždycky pozná její obličej. Co je to za divnou bábu? myslí
si někdy, než mu dojde, že to je jeho vlastní matka, a opět ho přepadne odevzdanost.
Ti, kteří si po přečtení této pasáže myslí, že by si měli
o obličejové slepotě zjistit víc, si můžou otevřít stránku
http://www.choisser.com/faceblind/ a vlastním tempem si přečíst podrobnosti o
tom, co tato porucha obnáší. Ti, kteří si víc zjistit nechtějí, si mohou
přečíst něco jiného nebo se jít za pěkného počasí projít.
Za pomoci počítače provozuje Maj Britt cosi, o čem se
sama domnívá, že to je podvratná činnost v podobě vlastní webové stránky.
Trochu se s ní trápí, ale když se jí zadaří, aktualizuje ji, píše na ni
protesty a rady a vyzývá lidi k revoltě, ať už se nacházejí kdekoli na světě.
Pokud jsou například na Srí Lance, podněcuje je Maj Britt, aby se vydali do hor
a projevili odpor vůči podmínkám, v jakých žijí a pracují sběrači čaje. Nedostávají
téměř žádnou mzdu a žijí v nepřijatelných podmínkách, nemají možnost svůj život
změnit a podle Maj Britt bychom právě tohle měli mít na paměti, až příště
pohodlně usazeni nad kouřícím šálkem čaje dáme volný průchod myšlenkám. Maj
Britt chce, abychom si uvědomovali, že někdo musel ten náš čaj oddřít. Čaj,
který představuje v našem všedním dni pauzu, je pro jiné celoživotním peklem,
to nám chce Maj Britt připomenout.
Informace o bezpráví tohoto světa získává prostřednictvím
novin a časopisů a rovněž na internetu. Číst anglicky jí činí potíže, je však
toho názoru, že nalézá dostatek informací v jazycích, kterým rozumí, tedy ve
švédštině, v norštině a v nouzi i v dánštině. S internetem je Maj Britt dost spokojená. Otevřel jí nové
možnosti. Dokonce jí zavolali z jistého stockholmského obchodu se zdravou
výživou a zeptali se jí, jestli by nemohli na její webovou stránku umístit
svoji reklamu. Maj Britt je poslala někam, ale vzápětí toho zalitovala a
zavolala jim zpátky a od té doby lze v horním rohu její webové stránky spatřit
uzoučký reklamní banner na doplněk stravy s vysokým obsahem polynenasycených
mastných kyselin. Noviny a časopisy, jež nemá Maj Britt předplacené, si čte v
knihovně (Biblioteket ska vara en
attraktiv mötesplats för livslångt lärande, kulturella upplevelser och
demokratiska grundvärden. Biblioteket skal vara en spjutspets i Eda kommun både
vad gäller ny teknik och hög informationskompetens, tedy Knihovna má být
atraktivním centrem celoživotního vzdělávání, kulturních zážitků a demokratických
hodnot. Knihovna v obci Eda má zastávat klíčovou roli v oblasti nových
technologií a informačních kompetencí). Občas si Maj Britt bere čtivo domů.
Jinými slovy: krade ho. Dělá to natolik často, že si musela v obývacím pokoji
zřídit regál jen na časopisy. Aby na něj měla místo, musela z jedné celé stěny
sundat porcelánové talířky s modrým květinovým dekorem z produkce dánské
královské porcelánky Royal Copenhagen (a
variety of outstanding designs and porcelain craftsmanship, tedy široká
paleta výjimečných vzorů a řemeslná zručnost), které sbírala dobrých šedesát
let. Po události s andulkami na ně najednou začala pohlížet jako na krámy,
vyházela je co nejdál do zahrady a několikrát je přejela starým traktorem.
Nechtěla dopřát jiným místním sběratelům tu radost, kterou by jim jistě přivodilo zjištění, že je na
blešáku za hubičku téměř kompletní sbírka porcelánu Royal Copenhagen s modrým
květinovým dekorem.
Mimo konkrétní příklady bezpráví, které si Maj Britt
aktivně vyhledává, obsahuje její webová stránka projevy pobouření, s jehož
vyhledáváním jí nikdo pomáhat nemusí. Nese si ho v sobě sama. Je ho prakticky
plná. Jde o vztek, který je konkrétně zacílený i zcela bezcílný zároveň. Maj
Britt má silné podezření, že život je v podstatě nespravedlivý, že bezpráví
nebere konce, že se stejně jako vesmír rozpíná již dávno ustáleným tempem a
zvětšuje se a rozmáhá každým dnem a každou vteřinou. Také ji rozčiluje vlastní
zabedněnost. Děsí ji, že musela zestárnout, aby si uvědomila, jak spolu všechno
souvisí.
Anton von Borring, tak zní jméno jistého muže. Tak zní
jméno Maj Brittina souseda. Jeho dům je vzdálen necelý kilometr od Maj Brittina
hospodářství. Je to jediný soused. Nikdo menší než majitel panství. Statek Maj
Brittiny rodiny byl po staletí majetkem jeho rodu, avšak Birger* dokázal
jednoho svatojanského večera koncem šedesátých let von Borringa přemluvit, aby
jim ho prodal. Ze starého přátelství. A v opilosti. Von Borring pije velice
zřídka, takže to byla prostě šťastná souhra okolností. Když se následujícího dne
probudil a svého činu zalitoval, byla už smlouva podepsaná. Člověk nikdy nemá
prodávat půdu. To učí šlechtičtí rodiče své šlechtické potomky. Obnovitelné
zdroje se klidně prodávat mohou. Tedy dříví, ryby, losi a obilí. Jen půda sama
ne. Půdu za žádnou cenu nikdy neprodávej, učí. Vlastnit je aristokratické,
prodávat ostudné. Tak to je.
Jenže von Borring prodal. Zradil své předky a prodal malé
hospodářství a pozemek, na němž stálo. A to ani nepotřeboval peníze.
Právě von Borring informoval spolek na ochranu zvířat o
oné události s andulkami.
To si zapamatujte.
* ad Birger
Birger je tedy zesnulý Maj Brittin manžel. Z vlastní
zkušenosti vím (já, autor tohoto textu), že někteří čtenáři vyžadují opakování
podobných informací. Mohou k tomu mít řadu důvodů. Možná jsou lehce zaostalí
nebo mají třeba jen naspěch, a proto čtou text rychleji, než by bylo záhodno.
Recenzenti (kupříkladu) patří do zvláštní skupiny, která musí v průběhu
několika málo měsíců přečíst obrovské hromady knih a vytvořit si na ně názor.
Musí se orientovat v mnoha jménech, mnoha zápletkách a mnoha literárních
stylech. A zvláště v případech, kdy jsou recenzenti předpojatí a čtou nějakou
knihu proto, že si tím chtějí potvrdit, že její autor píše špatně, se může
snadno stát, že zcela nepochytí, která fiktivní postava se jak jmenuje. Doneslo
se mi dokonce, že existují recenzenti, kteří na redakčních poradách prosí, aby
jim byly přiděleny knihy, o nichž si jsou jistí, že se jim nebudou líbit. U
někoho může být touha zaříznout určitou knihu silná a vyhraněná. Ne nepodobná
sexuálnímu pudu. A proč ne? Jistě to může být zábava. Dokážete si ale sami
představit, jakýma očima takoví lidé příslušný text čtou. Klidně jim může utéct
nějaké to jméno, a oni se přitom nebudou obtěžovat s listováním dozadu a ověřováním
toho, o kom vlastně čtou. Proto znovu opakuji: Birger je zesnulý Maj Brittin
manžel. Není nejdůležitější postavou tohoto textu, ale má v něm své místo.
Leccos vám unikne, pokud si nezapamatujete, kdo to je, respektive tedy byl.
Ostatní zmiňované postavy povětšinou žijí. Ale chudák Birger je už po smrti.
Copyright ©
Cappelen Damm AS, 2005
Translation ©
Kateřina Krištůfková, 2017
ISBN
978-80-7473-526-4
Žádné komentáře:
Okomentovat