Vraždou na statku na Vysočině začíná další příběh písaře královské
komory Jiřího Adama z Dobronína. Je to příběh v pořadí jedenáctý a autor
Vlastimil Vondruška ho pojmenoval Dobronínské morytáty.
Příběh nás zavede do přímo do domovského statku Jiřího Adama z
Dobronína, kde chce spolu s pomocníkem bakalářem Petrem a jeho ženou Rozárkou,
prožít advent a vánoční čas. Hned po příjezdu ho vyhledá stařena, která byla
kdysi jeho kojnou. Prosí o pomoc, protože se ztratil její vnuk. Jiří Adam z
Dobronína záhy najde jeho mrtvé tělo v opuštěném mlýně. Před očima se mu začnou
odvíjet vzpomínky, jako by se vracel do doby, kdy v Dobroníně vyrůstal. I když
je advent a křesťané by měli očekávat narození Páně, dojde k dalším mordům a
smrt hrozí i jemu.
Knihu vydává tradičně nakladatelství MoBa.
Ukázka z knihy:
I
Před
výstavným dvorcem zastavily saně tažené dvěma dobře krmenými koňmi.
Z kozlíku seskočil bakalář Petr, urostlý mládenec s kudrnatými vlasy
tmavými jako uhel. Byl hezký a navzdory uhrančivě tmavým očím budil na první
pohled důvěru. Uměl tenhle dar užívat, při vyšetřování zločinů byl
neocenitelným pomocníkem, protože dokázal umluvit i ty nejnedůvěřivější svědky.
Na sobě měl nové soukenné nohavice a modrý plášť podšitý kožešinou. Navzdory
mrazivému vzduchu byl prostovlasý.
Na okamžik
zaváhal, potom vrhl omluvný pohled na svou ženu Rozárku, půvabnou tmavovlásku,
z jejíhož oválného obličeje ho zamilovaně sledovaly velké modré oči.
Manželé byli přesně tři týdny. Choulila se zimomřivě do pláště, který ji nejen
hřál, ale zakrýval zatím téměř neznatelně se zakulacující břicho. Čekala dítě,
ale času měla ještě spoustu, narodit se mělo až někdy před svatým Janem
Křtitelem. Přes uši měla staženou nádhernou kožešinovou čapku. Tu dostala ke
svatbě.
Vedle ní
seděl královský písař Jiří Adam z Dobronína. Společně byli zabaleni velkou
houní, opírali se o sebe rameny, a i když byli na cestě od úsvitu a foukal
vítr, zima jim nebyla.
Bakalář Petr
obešel saně, aby pomohl nejprve vystoupit svému pánovi. Slušelo se to nejen
proto, že byl urozený a zastával úřad písaře Královské komory, ale také proto,
že si ho Petr nesmírně vážil. Zajistil mu totiž výnosné místo po svém boku
v kanceláři a Rozárku zachránil před bídou a osudem opovrhované nevěstky.
Přijal je do své domácnosti a dal jejich životu nový smysl.
Teprve pak
pomohl bakalář Petr své ženě. Zvedl ji do náruče, až Rozárka vypískla
překvapením. Postavil ji opatrně do sněhu a objal rukou kolem ramen.
„Tak tohle
je mé panství,“ řekl jejich pán a ukázal širokým obloukem kolem sebe. Pak se
trochu toporně protáhl, po dlouhé jízdě byl ztuhlý. Přece jen už nebyl
nejmladší. Byl to postarší muž s ušlechtilou tváří zdobenou krátkou,
pečlivě zastřiženou šedivějící bradkou. Vypadal sice přísně, ale bylo to jen
zdání. Na sobě měl prostý oděv z kvalitního sukna. Brával si ho výhradně
na cesty, v Praze nosíval tmavý oblek španělského střihu s bílým
okružím kolem krku, jak vyžadovalo jeho postavení zemského úředníka. Kord však
neodkládal ani na cestách. Měl ho zavěšený u pasu a pod kazajkou ukrýval
pistoli. Při svém povolání vyšetřovatele musel být opatrný a neustále ve
střehu.
Jiří Adam
z Dobronína nebyl chudý. Kromě příjmu z úřadu vlastnil na Starém
Městě pražském výstavný dům a po rodičích zdědil panství s tvrzí a
několika vesnicemi. O svá práva se sice musel soudit s Janem Trčkou
z Lípy, ale nakonec dal soud zapravdu jemu. Panství se mohl ujmout kromě
jiného i na přímluvu královny Anny Jagellonské, která nad ním držela ochrannou
ruku. Oceňovala jeho vyšetřovatelské schopnosti, neboť mnohokrát prospěl
Českému království. A jednou ve velice ožehavé záležitosti i jí osobně. Její
královský manžel Ferdinand Habsburský příliš vděčný být neuměl, ale jeho
půvabná manželka ano.
Sněhu leželo
všude tolik, že upravenou cestu k bráně tvrze lemovaly hromady vysoké jako
člověk. Za nimi vlevo vystupovaly střechy vesnice. Selské dvorce byly seřazené
podél protáhlé návsi, zakončené starobylým kostelíkem s nízkou, masivní
věží. Vpravo se rozkládala pláň netknutého bělostného sněhu. Pod ní ležel
zamrzlý rybník.
„Letos je
tady sněhu nějak málo,“ zasmál se Jiří Adam z Dobronína. Když zachytil
nedůvěřivý pohled svých pomocníků, pobaveně vysvětloval: „Tady na Vysočině to
není jako v Praze, moji milí. Když začne padat, uvězní nás spolehlivěji
než kobka v Daliborce. Ale je teprve začátek adventu, však ono to ještě
přijde.“
„Pokud
zapadneme sněhem až po uši, co tu budeme dělat?“ zeptala se Rozárka. Nikdy
nebyla zvyklá lenošit. Zkušeným okem poznala, že tvrz je nejen výstavná, ale
zřejmě pečlivě spravovaná. Tam pro ni asi mnoho práce nebude.
Brána
v kamenné hradbě s dřevěným podsebitím byla otevřená a skrze ni
viděla umetený dvůr. Nebyl velký, ale působil příjemně. Na pravé straně se
nacházely hospodářské budovy, na levé stáje a chlévy a přímo proti bráně
patrový starobylý palác. Nebyl velký, ale masivní, s okny ještě podle
způsobu předků s hrotitým ostěním. Vysoko nad hřeben šindelové střechy
vyčnívaly tři komíny a ze všech se kouřilo.
„Nu, já tu
obvykle na Vánoce lenoším,“ odpověděl lehkomyslně pán z Dobronína. „Někdy
vstávám z lůžka až na oběd. Vám dvěma to doporučuji rovněž.“
Řekl to
způsobem, že se Rozárka nepatrně zarděla. Ale když si to představila, došlo jí,
že to vlastně není vůbec špatný nápad. V Praze se s Petrem většinou
vídala jen brzy ráno a pak pozdě večer. A to ještě za předpokladu, že spolu se
svým pánem něco nevyšetřoval. Někdy jim při pátrání pomáhala a byla na sebe
nesmírně hrdá. Nebyla jen hospodyní, ale podílela se na něčem, co považovala za
nesmírně důstojné, a to bylo odhalování zločinců. To ji ovšem nezbavovalo
povinnosti starat se o domácnost. A když k tomu někdy přibylo běhání po
městě a vyptávání se, občas večer usnula dřív, než se vedle ní Petr uložil.
„Od toho
přece advent je,“ potvrdil vážně její manžel. „Křesťan má po celoroční práci
užívat darů, o které se zasloužil svou prací, a důstojně očekávat svátek
narození Páně.“
Rozárka do
něj nenápadně rýpla loktem. Neměla ráda, pokud mluvil jako kazatel, i když
chápala, že občas nedokáže zapomenout na svá univerzitní studia. Jenže teď
stáli na zasněžené cestě a ne na kazatelně.
Petr to
pochopil a rychle dodal: „Jak jinak lze očekávat největší svátek křesťanů a
nový rok než v kruhu své rodiny. Tedy nás tří! Lenošení je v tomto
smyslu činnost rozhodně bohulibá.“
Jiří Adam
z Dobronína se nepatrně usmál. Ano, tihle dva se stali jeho novou rodinou.
Byl vdovcem a než se s nimi před necelými dvěma lety v Plzni náhodou
potkal, nudil se. Tehdy měl pocit, že stárne, nic už ho nečeká a stává se
z něj mrzout. Od té doby jako by omládl. Alespoň jeho myšlenky omládly
určitě. Bohužel tělo, a především klouby, to jaksi nezaznamenaly, nebo to
nechtěly pochopit. Přesto byly uplynulé dva roky nejšťastnějšími za poslední
léta jeho života. Své pomocníky měl rád, jako by byli jeho krve. Věřil jim a
právem. Proto je považoval spíše za přátele než služebníky.
Pod klenutým
obloukem brány s masivními vraty rozevřenými do dvora se objevil postarší
muž důstojného vzhledu a spěchal k nim. Šel tak rychle, aby to bylo
zdvořilé, ale rozhodně nepospíchal, jak by to asi udělali jiní servilní
služebníci. Poníženost Jiří Adam z Dobronína nesnášel, a proto tak
opovrhoval svým nadřízeným v úřadu podkomořím Hynkem, který se před
nejvyššími zemskými úředníky div neplazil po podlaze.
© Vlastimil Vondruška, 2017
© Alena Vondrušková, 2017
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat