Proč se diamanty třpytí? Proč jsou vejce vejčitá? Proč se
nejlépe zpívá ve sprše? V již třetí knize z oblíbené řady Sto věcí, které
nevíte (a ani nevíte, že je nevíte) britský fyzik a matematik John D. Barrow
nabízí ve stovce kapitol sto originálních pohledů na každodenní svět okem
matematika. Tentokrát se zaměřuje na svět umění a ukazuje, že se i sochařství,
literatura, architektura, hudba a tanec řídí matematickými zákony. Máte-li
kladný vztah k umění nebo k matematice (i kdybyste to druhé nesnášeli), tato
kniha vás pobaví, potěší - a možná i pomůže najít zálibu v tom, co jste dosud
nemuseli mít.
John D. Barrow (* 1952), britský matematik a fyzik, profesor
na univerzitě v Cambridge, je českým čtenářům populárněvědecké literatury dobře
známý - už v 90. letech vyšla v češtině jeho výjimečná kniha Teorie všeho.
Otázkám vztahu matematiky, fyziky a kosmologie se věnoval i v dalších (rovněž
do češtiny přeložených) publikacích Vesmír plný umění, Pí na nebesích, Teorie
ničeho, Konstanty přírody a Kniha o nekonečnu. Za přínos k výzkumu vztahu mezi
vesmírem a životem, vědou a náboženstvím byla Barrowovi udělena Templetonova
cena. Rolí obrazového znázornění a "vizualizací" vědy se zabývá kniha
Vesmírná galerie, která stojí tematicky na pomezí mezi historií vědy a umění.
Kniha Sto důležitých věcí představuje naopak hravou část autorovy tvorby a
dokládá jeho zálibu v nečekaných závěrech a paradoxech spojujících vědecké (a
zejména matematické) uvažování s každodenním životem.
Knihu vydává nakladatelství Dokořán.
Ukázka z knihy:
Umění jako dynamická
stabilita
Lidé dovedou být opravdu vynalézaví, když mají tvořit v
rámci předem stanovených hranic a omezení – například malovat na plátno
ohraničené obdélníkovým rámem, psát jambickým pentametrem nebo skládat sonety.
Vědci někdy rádi zkoumají, jak je taková tvořivá činnost možná, kde má své
hranice a kde jinde lze ještě čerpat inspiraci. Mnohé umělce takové vědecké
analýzy zneklidňují. Bojí se, že kdyby výzkum uspěl a odhalil psychologické
kořeny jejich tvorby a tajemství jejího dopadu na nás, konzumenty, umění by
ztratilo něco ze své síly a oni by ztratili na vážnosti. Možná se toho obávají
oprávněně. Bezuzdný redukcionismus – podle nějž například hudba není nic jiného
než záznam hodnot tlaku vzduchu – je překvapivě běžným názorem, který však není
záhodno podporovat. Lze ale najít i opačné – stejně mylné – názory, podle nichž
nemá veda umění co nabídnout, protože umění překračuje všechny pokusy o
objektivní popis. Mnozí vědci opravdu vidí v tvořivém umění zcela subjektivní
činnost, ale nijak jim to nebrání mít z něj požitek.
Když se věda pustila do studia složitých forem a komplexity,
musela přirozeně narazit na umělecká díla, jako je hudba nebo abstraktní umění,
protože zde se lze dozvědět mnoho zajímavého o vývoji komplexity forem, která
činí dílo přitažlivým. Podle E. O. Wilsona lze vytvořit nejtěsnější propojení
mezi vědou a uměním tehdy, pokud na oba tyto obory nahlížíme jako na výzkum a
analýzu složitých forem: „Z lásky ke komplexitě bez redukcionismu vzniká umění;
z lásky k redukcionisticky pojaté komplexitě vzniká věda.“
Existuje ještě další zajímavý rys složitých jevu, který
poněkud ozřejmuje to, čeho si na mnoha druzích umění ceníme nejvíce. Když
budeme sypat zrnka nějakého sypkého materiálu na desku stolu, začne se na stole
vršit hromádka. Zrnka dopadají jedno na druhé a každé z nich má zcela nahodilou
trajektorii. A přece při náhodném přidávání dalších a dalších zrnek začne
vznikat uspořádaná hromádka. Boční linie jejího obrysu budou mít stále prudší
sklon, až dosáhne určitého maximálního úhlu, který už se dál zvětšovat nebude.
Tento „kritický“ úhel se bude nadále udržovat pravidelnými lavinami různého
rozsahu – někdy se sesypou jen dvě tři zrnka, ale tu a tam dojde na hromádce k
sesunu celé stěny.
Celkový výsledek je překvapivý. Nahodilé přisypávání
jednotlivých zrn vytváří stabilní, úhlednou hromádku. V tomto hraničním stavu
je celkový rád udržován díky zvýšené citlivosti trajektorií jednotlivých zrn,
kterou popisuje teorie chaosu. Pokud se hromádka tvoří na stole, začnou zrna
postupně přepadávat pres okraje desky stejnou rychlostí, jakou přibývají shora.
Tutéž hromádku tvoří pokaždé jiná zrna a její stav označujeme za „dynamicky
stabilní“.
Stabilita celkového obrysu hromádky, která se zachovává i
pres vratkou dynamiku trajektorií jednotlivých zrn, nám velmi sugestivně
připomíná to, co se nám tak líbí na mnoha uměleckých dílech. „Dobré“ knihy,
filmy, divadelní hry nebo hudební skladby jsou ty, které chceme vidět či prožít
znovu. U „špatných“ děl tento pocit nemáme. Proč máme chuť zajít na
Shakespearovu Bouři nebo si poslechnout Beethovenovu symfonii opakovaně? Důvod
spočívá v malých obměnách provedení – nastoupí jiní herci, změní se režijní
pojetí nebo skladbu přednese jiný orchestr s jiným dirigentem – a pokaždé to
divákovi přinese úplně nový zážitek. Velká díla jsou citlivá na změny malého
rozsahu v tom smyslu, že po obměně přinášejí nový (opět příjemný) zážitek – a
přece zůstává celkový rád zachován. Mají v sobě zkrátka určitou hraniční
kvalitu. Věcí, která nás přitahuje, je tato kombinace předvídatelného a
nepředvídatelného.
Žádné komentáře:
Okomentovat