Předloni
okouzlila české čtenáře Nesmrtelná túra do Compostely, kterou na základě svých
osobních prožitků napsal francouzský lékař a spisovatel Jean-Christopha Rufin. Český
vydavatel netradičního cestopisu, nakladatelství Prostor, nyní přichází
s další autorovou knihou - opět v překladu Martina Pokorného.
Rufin se v
této knize, jejíž originál vyšel roku 2008) ohlíží za zákrutami vlastního
života a zachycuje je s vtipem, uměním zkratky a neokázalou hloubkou. Sledujeme
proměnu chlapce, vyrůstajícího bez rodičů v domě strohého dědečka, ve
výjimečného neurologa, průkopníka humanitárního hnutí Lékaři bez hranic a
nositele Goncourtovy ceny. Nahlédneme do pozadí fakultní medicíny i akademické
politologie, humanitárních aktivit i vojenských misí OSN, nemocničního provozu
i kabinetní politiky, literární branže i vrcholné diplomacie.
Nečteme reportáž
ani autobiografii, nýbrž mozaiku výjevů a zkušeností propojených jeho
sebeironií a svěžestí jeho jazyka. Svou životní cestou, která ho zcela doslova
zavedla do chýší i paláců a na mnoho dalších významných i zvláštních míst,
autor prochází tak trochu jako šibal z pikareskního románu – ovšem šibal, který
současně patří mezi nejvýznamnější postavy světového humanitárního hnutí. Vážnost,
kterou za jeho historkami nakonec tušíme, je o to působivější.
Jean-Christophe
Rufin (*1952), hlavní profesí neurolog, je zakládajícím členem a průkopníkem
humanitárního hnutí Lékaři bez hranic, pro které vedl řadu misí ve východní
Africe a v Latinské Americe. V letech 2007–2010 působil jako francouzský
velvyslanec v Senegalu. Roku 2008 byl zvolen do Académie Française,
nejprestižnější francouzské instituce s fixním počtem čtyřiceti členů. Je
autorem esejistických knih o otázkách humanitárního hnutí a mezinárodní
politiky, ale u širší francouzské veřejnosti se proslavil především jako romanopisec:
v roce 1997 obdržel Goncourtovu cenu za prvotinu, v roce 2001 „plnoprávnou“
Goncourtovu cenu (tj. nejvýznamnější francouzskou literární cenu), v roce 1997
Prix Méditerranée…
Ukázky z knihy
Jediným, s
kým se zacházelo tvrdě, aniž by zasluhoval respekt, uznání či strach a aniž by
si mohl vylít nervy na někom dalším, byl medik. Zloba, která v lidském potrubí
nemocničního oddělení kolotala jak pára pod tlakem, nacházela v ubohém
studentíkovi nevinný ventil: kdokoli na něj mohl vypustit sžíravý proud vzteku.
Příležitost k tomu byla neustále. Formulace použité při zápisu pozorování,
neobratné postávání na chodbách, jímž bránil cirkulaci lékařů a sester,
přiblblé otázky, pokud se je ještě vůbec opovažoval klást – to vše bylo terčem
zlomyslného výsměchu a urážek. Avšak velkolepá chvíle, při níž se veškerá
nenávist slila, aby upevnila soudržnost skupiny proti obětnímu beránkovi,
nastávala při medikově rituálním nástupu na operační sál.
Operační
místnost tohoto spektakulárního oddělení chirurgie byla obývána nečetnou
skupinkou aktérů (profesorem, instrumentářkou, anestezioložkou… a pacientem) a
množstvím figurantů, rozestavených na svá místa, oděných do sterilního zeleného
pláště a připravených v krutém světle operačních lamp přesvědčivě odehrát svou
roli. Operace započala a dospěla k vrcholnému okamžiku, například poté, co se s
pomocí nesčetných naváděcích vláken, provléknutých prstencem tělní tkáně,
začala nová chlopeň snášet do hlubin otevřeného srdce. Napětí pokleslo. Tým měl
to nejtěžší za sebou a vysloužil si právo trochu se pobavit. A tak primář
přikázal, aby vešel student připravený venku.
Ten si
musel skoro celou hodinu pod zakaboněným dohledem operačního asistenta umývat
sterilním mýdlem ruce a střídat přitom směry. Následovalo mlčenlivé čekání. Myslím,
že jsem si při těchto příležitostech učinil dost přesnou představu o tom, jak
asi bylo křesťanským mučedníkům těsně předtím, než je předhodili lvům.
Nejstrašnější nebyla sama vyhlídka na smrt, nýbrž jistota, že agonie proběhne
veřejně a pobaví lačný dav diváků.
Dveře
operačního sálu se znenadání otevřely a vpustily nebohého gladiátora do arény.
Student oslepený reflektory postoupil vpřed, ruce natažené před sebou jako
zločinec při zatýkání. Upíralo se na něj několik desítek nehybných a zlovolných
zraků, panovalo naprosté ticho. Uprostřed ohromné místnosti trůnil profesor,
skloněný nad zakrvavenou šachtou, ve které si otevřel dílničku, a cílem bylo
zaujmout místo po jeho pravici. Byl to však cíl čistě teoretický, protože k
jeho dosažení bylo nutno zdolat sérii takřka nepřekonatelných překážek.
Nejdřív ze
všeho k medikovi přistoupila instrumentářka s velkým kovovým bubnem v ruce a
otevřela ho nebožákovi pod nosem. Uvnitř se nacházely zelené pláště: vyždímané,
stažené sterilizací, složené do kostek. Bylo nutno jeden plášť uchopit,
rozvinout a navléct si ho, aniž by se člověk dotkl vnější strany. Při sebemenší
chybičce zaburácel verdikt „Ven!“ a celý sál propukl v zadržovaný smích. Už při
prvním nástupu jsem se třásl tak, že jsem plášť skoro ihned po vylovení pustil
na zem. Odchod byl pro mne tím ostudnější a pro ostatní tím bujařejší. S
postupem stáže se člověku nakonec podařilo obléct si plášť, správně si navléknout
rukavice, projít mezi asistenty, aniž by se jich dotkl, a někdy dokonce i
dospět na určené místo vedle primáře. Činil tak s povinností zachovat naprostou
pasivitu a po celé hodiny strpět kousavé žerty a nepříjemné poznámky, jimiž
operatér medika zahrnoval, aniž by se na něj přitom obrátil – pronášel je
výhradně pro pobavení sboru posměváčků. Kýchnutí, zakašlání, naznačený posunek
stačily za důvod k zapuzení a dlužno přiznat, že se nemohu pyšnit spoluúčastí
při jediné kompletní operaci. Pokaždé jsem dříve nebo později musel přetrpět
pokořující rituál vyhnání – a občas jsem se raději záměrně dopustil chyby hned
na začátku, jen bych uspíšil nevyhnutelný konec své kalvárie.
Bude mi
namítnuto, že ta zlomyslnost nebyla skutečná. Možná moje mladistvá a povýšená
pýcha díky udělené punkci náležitě splaskla. Mně osobně ale tyto úvodní zážitky
stačily k tomu, abych si vštípil doživotní hrůzu z lékařské tyranie a
instinktivně se postavil na stranu pacientů. Velmi záhy mě ovládl neodčinitelný
odpor vůči mandarínům, jejich kastovní nadřazenosti a svévoli. Když se jim
zachtělo, dokázali být humánní, šarmantní a uctiví – nebo naopak hnusní a
pohrdliví. To hlavní bylo, že jejich nálada závisela výhradně na jejich dobré
vůli a nenacházela žádnou protiváhu ani stanovené hranice.
(…)
Na lůžku
mého oddělení v Salpêtrière byl jednoho dne hospitalizován generální ředitel
velké firmy. Drobný, plešatý, buclatý a usměvavý muž něco přes šedesát, si
počínal se svrchovanou zdvořilostí a byl do detailů dokonale upraven včetně
manikúry. A přece o den dřív způsobil skandál, když se s žoviální naivitou
vymočil uprostřed drahé restaurace, jako by se nacházel ve skrytu pánských
toalet. Už rychlá prohlídka prozradila závažnou poruchu. Test provedený při
příjmu odhalil velký tumor „ve tvaru motýlího křídla“, který pronikal do obou
frontálních laloků přes kalózní těleso, útvar, který se nachází uprostřed mozku
a spojuje obě hemisféry. Pacientův klinický stav odpovídal tomu, co se při
podobném postižení dá očekávat. Značně narušeny byly takzvané vyšší funkce:
vzpomínky z dřívějška byly zachovány skoro dokonale, ale nyní už se do paměti
nic nezapisovalo – muž ihned všechno zapomínal. Schopnost koordinovaných gest
při oblékání nebo plnění jednoduchých pokynů klesla na nulu, jeho vyjadřování
bylo extrémně chudé. Za bariérou zdvořilosti a jalových slov se střela vyprahlá
poušť, kde choroba zdecimovala vyjadřovací schopnosti, myšlení i chápání. A
přesto tento člověk ještě v předvečer hospitalizace vedl normální život. Bydlel
s manželkou, a co je ještě neuvěřitelnější, chodil do práce. Pravda je, že
dosáhl vrcholu kariéry a jeho úkoly se omezovaly na předsednictví ve správní
radě. Dozvěděl jsem se, že ještě před třemi dny pronesl před shromážděným
personálem dlouhou řeč. Na to, že přitom nebyl mocen vzpomínek, myšlenek ani
slov, to byl slušný výkon, ale o jeho reálném stavu jsem se z tohoto faktu moc
nedozvěděl. O kvalitách vyžadovaných od šéfů naopak říká velmi mnoho, že si
nikdo ničeho nevšiml, ba dokonce se mu od spolupracovníků po projevu dostalo
bouřlivého potlesku...
Z historie
symptomů jsem zjistil, že tumor nepochybně rostl velice zvolna a vše začalo
velmi mírně už před několika lety. Odtud pramenila neskonalá tolerance
pacientových blízkých. Manželka si nepochybně byla vědoma rostoucí
„roztržitosti“ svého muže, avšak vybudovala kolem něj důmyslnou soustavu
společenských protéz, které mu neustále připomínaly, co má právě dělat.
Při vstupu
do koupelny nalezl na zrcadle nálepku se slovy: „Pastu na kartáček a tím si pak
vyčisti zuby.“ V šatní skříni byl připíchnutý seznam úkonů, zakončený příkazem:
„Na jednu i druhou nohu ponožku stejné barvy.“ Vzpomněl jsem si na vesnici
Macondo ze Sta roků samoty; výpadek paměti tu postihne celé obyvatelstvo
natolik, že je nutno kravám kolem krku zavěsit cedule se sdělením: „Jsem kráva
a dávám mléko.“
Žádné komentáře:
Okomentovat