Peter May: Hadohlavec

Americká patoložka Margaret Campbellová se vrací do Spojených států, kde ji však čeká kamion plný mrtvých Číňanů a konfrontace s vlastní minulostí. Pekingský detektiv Li Jen působící na čínském velvyslanectví ve Washingtonu má zjistit, proč se jeho krajané udusili v uzavřeném chladicím voze v jižním Texasu. Navíc se opět setká se ženou, která utekla z Číny i z jeho života. Společně dostanou za úkol odhalit, kdo stojí za obchodem s ilegálními čínskými imigranty, který vedl k texaské tragédii. Zjistí, že imigranti se stali nedobrovolnými přenašeči smrticího nákladu. Li a Margaret, zápasící s démony společné minulosti, závodí s časem, aby zneškodnili biologickou časovanou bombu, která hrozí, že zničí nejen jejich budoucnost, ale i budoucnost celého lidstva.

Knihy Petera Maye u nás tradičně vydává nakladatelství Host. Z šestidílné série čínských thrillerů již v českém překladu vyšlo Pán ohně (2015), Čtvrtá oběť (2015) a Sál smrti (2016)

Ukázka z knihy:

Její dům stál na O Avenue na vrcholku kopce, co by od kampusu kamenem dohodil. Zdi měl z červených cihel stejně jako budova univerzity a jeho střechu pokrývaly šedé tašky. Byl pouze přízemní a stál uprostřed bujné zelené zahrady, takže ho od silnice dělila řada stromů. V té době jí dávalo smysl si ten dům pronajmout. Měla v plánu usadit se a žít klidný život v akademickém odloučení. Potom se po pouhých třech měsících uvolnilo místo v Harrisově okresu. Pozice vrchního soudního lékaře ve třetím největším okrese ve Spojených státech a v Houstonu, čtvrtém největším městě. Dlouho vše zvažovala. I děkan ji velice podporoval, a dokonce vybízel, aby nabídku přijala. Řekl jí, že může nadále přednášet jednou týdně jako hostující profesorka.

Zazubil se a s úsečným newyorským přízvukem prohlásil, že by byl hrdý, kdyby na jeho univerzitě vyučovala vrchní soudní lékařka z Harrisova okresu. Nikdy se nedozvěděla, jak velký vliv měl děkan na komisi, ale jeden z jejich členů Margaret později prozradil, že místo dostala hned ve chvíli, kdy poslala přihlášku.

Margaret během stoupání po Sedmnácté ulici kontrolovala zpětné zrcátko a sledovala hodinky. Měla dost času na to, aby se osprchovala a převlékla. Musela se potom vrátit do kanceláře v Houstonu. Cesta tam mimo špičku jí běžně trvala dobrých padesát minut. Když však před domem zaparkovala svůj chevrolet za jasně rudý pick-up s nadměrně velkými pneumatikami, rychle se jí zkazila nálada. Majitel domu stál na verandě se zkříženými pažemi na prsou. Před otevřenými předními dveřmi klečel mladík v montérkách a kšiltovce a vedle sebe měl položený kufr s nářadím.

Margaret zabouchla dveře od auta a rychle vyšla po pěšině k domu. „Co si myslíte, že děláte, McKinley?“

Muž v montérkách se polekal a rychle se postavil. McKinley však ustupovat nehodlal. Byl to typický buran z Jihu oplývající spoustou peněz. Na kopci mu patřilo několik domů. „Takhle by dáma mluvit neměla,“ odvětil s rozvleklým jižanským pří zvukem.

Margaret se mu rozzlobeně podívala do očí. Byl chodícím a mluvícím ztělesněním klišé. Kovbojské džíny, boty, kostkovaná košile a ošoupaný stetson stažený k zátylku. „Neodpověděl jste mi na otázku,“ trvala na svém Margaret.

Mladík se na ně zahleděl. „Možná bych měl jít.“ Sklonil se pro vercajk. Zachrastily v něm dláta a šroubováky.

McKinley zvedl ruku a zarazil ho. „Zůstaň, kde seš, synku.“

Potom se obrátil k Margaret. „Vyměnila jste ten podělanej zámek, paninko.“

Margaret se otočila k řemeslníkovi. „A chcete vědět proč?“

Zdálo se, že by raději snědl svou kšiltovku. Tak či onak mu to však řekla. „Protože když jsem byla pryč, chodil do domu a hrabal se mi ve věcech. Nechal otisky těch svých upocených prstů na podprsenkách a kalhotkách v šuplíku se spodním prádlem.“

McKinley viditelně zrudl. „To není pravda. Nemáte právo říkat takový věci.“

Mladý řemeslník si se zájmem prohlížel špičky chodidel.

„Chcete vidět důkaz?“ zeptala se Margaret McKinleyho. „Dvouhodinový záznam z kamery, kterou jsem schovala ve skříni?“

Blafovala, ale nakonec se jí to vyplatilo. McKinley zbledl. Potom rozčíleně semkl ústa. „Nechala jste vyměnit ten podělanej zámek. A to je očividný a jasný porušení podmínek nájemní smlouvy. Už tady nebydlíte.“

Margaret začal zvonit telefon. Chvíli ho hledala v kabelce.

„Co je?“ vyštěkla do něj.

„Už hodinu se vás snažím zastihnout.“ Volala jí její sekretářka Lucy, zbožná presbyteriánka ve středním věku, která neměla Margaret příliš v lásce.

„Mobil si během výuky vždycky vypínám, Lucy. To přece víte,“ řekla Margaret. „Proč jste nezavolala na univerzitu?“

„Vždyť já tam volala, ale už jsem vás nezastihla.“ Lucy si na druhé straně linky povzdechla. „Doktorko Campbellová, právě nám volali z kanceláře šerifa ve Walkerově okresu. Potřebují vás u nějaké mexické restaurace na dálnici I-45. Podle všeho tam mají kamion a v něm přes devadesát mrtvol.“

„Kristepane,“ řekla Margaret a téměř hmatatelně cítila sekretářčinu výtku — nevezmeš jména božího nadarmo. „Hned tam jedu.“ Zavěsila a protlačila se kolem McKinleyho do domu.

Uvnitř měla pro nouzové případy kufr s veškerým svým profesním náčiním.

„Myslím to vážně,“ zahulákal na ni McKinley. „Chci, abyste se hned odstěhovala.“

„Řekněte to mému právníkovi,“ odsekla Margaret a bouchla mu dveřmi před nosem.

Snakehead © Peter May, 2002

Translation © Filip Drlík, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-140-7

Peter May: Černé světlo

Třetí díl kriminální série Akta Enzo.

Enzo Macleod, Skot vyučující biologii na univerzitě v Toulouse na jihozápadě Francie, se rozhodl, že s využitím svých znalostí vyřeší sedm nechvalně proslulých vražd popsaných v knize odložených případů pařížského novináře Rogera Raffina. Enzo už dokázal rozlousknout první dva zločiny, ale na třetí případ teď nemá ani pomyšlení. Právě mu diagnostikovali rakovinu, a navíc se objevil někdo, kdo má v plánu zničit jeho pověst i vztahy.

Souvisí nějak Enzovy osobní strasti s šestnáct let starou vraždou mladého prostituta v pařížském bytě? Dokáže najít alespoň nějaké zbytky důkazů — a zůstane naživu dost dlouho na to, aby dopadl vraha?

Černé světlo přeložila do češtiny Linda Kaprová. Vydává – stejně jako všechny předchozí knihy Petera Maye – nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Komisařka Hélène Taillardová si zakládala na tom, že je teprve šestou ženou v historii republiky jmenovanou policejní ředitelkou v jednom ze sta francouzských departementů. Před třemi lety ji povýšili z hodnosti inspektora na komisaře departementu Lot. Zdědila prostornou, pohodlnou kancelář v budově police nationale na place Bessières v severní části Cahors.

Brzy po poledni ji zavolali na místo činu a řidič ji odvezl do centra na západní konec dlouhé rue Victor Hugo, která protínala město od východu na západ v jižním oblouku meandru řeky. Vystoupila z auta a trhnutím si narovnala sako uniformy, které se jí vyhrnulo přes bujné poprsí. Byla to atraktivní žena, čtyřicátnice, ale pokud si její kolegové mysleli, že její ženská stránka bude z těch poddajnějších, záhy pochopili svůj omyl. Hélène Taillardová byla skvělá policistka, stejně tvrdá jako kterýkoli z mužů, jenž ji ve funkci předcházel, a možná i tvrdší. Vůči těm, kteří jí byli loajální, byla neochvějně loajální i ona, ale běda tomu, kdo se s ní pustil do křížku. S manželem se rozvedla, když oba pochopili, že je pro ni kariéra důležitější než manželství.

Na ulici před domem stálo několik policejních aut se zapnutými majáky. Naproti na chodníku parkovaly dvě neoznačené bílé dodávky police scientifique. V ledovém větru vanoucím od břidlicově šedých vod řeky se třepotala modrobílá policejní páska.

Dům byl rozdělený na dva byty, jeden v přízemí, druhý v prvním patře, kde byla oběť nalezena. Komisařka Taillardová vystoupala po vnitřním schodišti na chabě osvětlenou chodbu před bytem, kde se shromáždilo několik jejích podřízených. Tlumeným hlasem se mezi sebou bavili a napjatě sledovali, jak jejich komisařka zareaguje. Vražda v Cahors byla neobvyklá událost.

Inspektor David Truquet jí stiskl ruku na pozdrav. „Leží hned za dveřmi, paní komisařko.“ A podal jí latexové rukavice a igelitové návleky na boty.

Policejní fotograf v předsíni instaloval reflektory, v jejichž záři vystupovalo tělo ostrým kontrastem. Kriminalisté v bílých tyvekových kombinézách se rozestoupili, aby komisařka mohla projít. Shlédla na mrtvou ženu. Pleť měla bledou, voskovitou a z kdysi pohledného obličeje se vytratila všechna jiskra. Hlava ženy ležela v nepřirozeném úhlu, na rozhalené blůze chyběly knoflíky a roztržená podprsenka odhalovala ňadra. Jednu stranu obličeje pokrývala temně fialová podlitina.

„Sexuální motiv?“

Inspektor Truquet nejistě zvedl jedno obočí. „Na první pohled by se to mohlo zdát, paní komisařko. Ale kalhotky měla na sobě a policejní lékař zjistil, že s ní… tam dole nikdo nic nedělal.“ Bylo mu nepříjemné mluvit o intimních ženských partiích se svou nadřízenou. „A byt je vzhůru nohama. Není vyloučené, že něco hledal.“

„On?“ Komisařce Taillardové se příčily sexuální předsudky o ženách i o mužích.

„Pachatel ji odrovnal jedinou ranou a zlomil jí vaz. Rychlá, čistá práce. Podle patologa skutečný profesionál. Myslím, že by nebylo nespravedlivé předpokládat, že se jednalo o muže.“

„Tak proč jí roztrhl halenku?“

Truquet pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.

Komisařka se rozhlédla předsíní až k nepořádku v obývacím pokoji. „Odnesl něco?“

„Na to se nedá odpovědět. Žila sama, takže bude složité zjistit, jestli něco zmizelo. Ale zdemoloval celý byt. Skoro jako by se snažil vybít.“

„Vražda ze msty?“

„Možná.“

„A čas úmrtí?“

„Dnes dopoledne, těsně před půl dvanáctou.“

Komisařka se překvapeně podívala na vyšetřujícího inspektora. „Jak to můžete vědět tak přesně?“

Inspektor vykročil ke kuchyni a pokynul jí, aby ho následovala. Opatrně kličkovali mezi troskami na podlaze v pachu zrajícího kozího sýra. Ukázal na rozbité hodiny na sporáku.

„Jedenáct dvacet devět. Pokud bychom předpokládali, že je rozbil během řádění v kuchyni, znamenalo by to okamžik smrti oběti těsně předtím. Asi před třemi hodinami a něco. Na mrtvole se začíná projevovat posmrtná ztuhlost, takže všechno odpovídá.“

„To se nám hodí.“ Rozhlédla se po kuchyni. Byla zařízená v americkém stylu. Skříňky, linka a uprostřed ostrůvek. „Kdo ji našel?“

„Pošťák. Nesl jí balíček a potřeboval podpis. Dveře nebyly dovřené, a když do nich strčil…“

„A kdo to vlastně je? Nebo spíš kdo byla.“

„Audeline Pommereauová. Věk šestačtyřicet. Rozvedená, dvě dospělé děti. Pracovala na odpolední směně na poště v rue du Président Wilson.“

Postřehla, že zaváhal. „A dál?“

Truquet vzal z kuchyňské linky peněženku Audeline Pommereauové a vytáhl z jedné z jejích vnitřních kapes vizitku s ohnutým rohem. Podal ji své šéfové. „Našli jsme tohle.“ Sledoval, jak zareaguje.

Komisařka Taillardová si ji opatrně vzala prsty v latexových rukavicích a ucítila, jak ji rychle opouští profesionální odstup. Zmatek se však ukryl za neutrálním výrazem, který si dokázala uchovat. V ruce držela vizitku Enza Macleoda, profesora biologie na Univerzitě Paula Sabatiera v Toulouse. Otočila ji a uviděla jeho telefonní číslo domů a slova Zavolej mi chvatně naškrábaná povědomým rukopisem. Slyšela sama sebe říkat: „Tak znala Enza Macleoda. To nic neznamená.“ Ruměnec na tváři však prozrazoval příběh neopětovaných citů, který byl v řadách jejích podřízených zjevně dobře známý.           

„To není všechno, paní komisařko.“

Následovala Truqueta předsíní do obývacího pokoje. Kriminalisté z police scientifique se vrátili k pečlivému ohledávání těla oběti, aby mohlo být převezeno do márnice. Uprostřed vší té spoušti ležel na stole notebook s odklopeným monitorem, na němž se místo šetřiče obrazovky střídala série rodinných fotografií.

Truquet se naklonil nad klávesnici a šetřič obrazovky vystřídal kalendář s plány na celý měsíc. Vstal. „Když jsme dorazili, bylo na obrazovce tohle.“

Komisařka Taillardová přelétla pohledem čtyři týdny kalendáře, až dospěla k aktuálním datu. Jako by se jí srdce natlačilo až do krku a snažilo se ji zadusit. Stálo tu: Enzo — 11 h.

„Paní komisařko,“ zavolal kdosi z předsíně.

Vzhlédla, ale myšlenkami byla úplně jinde, a tak zareagovala až na druhé zavolání. Vrátila se do předsíně. Vedoucí technik v igelitové čepici a bílé tyvekové kombinéze stál rozkročený nad tělem. Prsty chráněnými rukavicí držel pinzetu, kterou jí ukázal. „Vlas nalezený na oblečení oběti, paní komisařko. Není její. Stoprocentně.“

Přistoupila o krok blíž a v sevření pinzety uviděla několik dlouhých černých vlasů.

„Dlouhé, jako by patřily ženě,“ podotkl technik.

„Nebo muži, který nosí ohon,“ ozval se jim za zády hlas Davida Truqueta. Když se otočila, střetla se s jeho upřeným pohledem a žaludek se jí sevřel děsem, který ji zahalil jako rubáš oběť vraždy.

Blacklight Blue

Copyright © Peter May, 2008

Translation © Linda Kaprová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-984-8