Joan Peruga: Neviditelná republika

Novinář Miqel přijel do Andorry, malého knížectví sevřeného vrcholky Pyrenejí, aby napsal reportáž o vzácných knihách. Ale našel tu mnohem víc - lásku ke knihovnici a vášnivé bibliofilce Maríi, s níž se pouští do pátrání po vzácném cestopisu anglické autorky. Vědí o něm jen to, že byl vydán roku 1865 v Londýně a před mnoha lety se objevil v katalogu jistého knihkupce. Co ale mladou cestovatelku vedlo k její dobrodružné výpravě? A navštívila skutečně andorrské knížectví, nebo si všechno jen vysnila?

Román Neviditelná republika v sobě spojuje tajemství, detektivní zápletku i poutavou reportáž o současném knížectví na hranicích Francie a Španělska, ve kterém kdysi dobrodruzi hledali exotické zážitky, romantické ideje a svobodu. Onu nikdy nedosažitelnou a neviditelnou republiku.

Joan Peruga (1954) je andorrský spisovatel, historik a novinář. Vystudoval soudobé dějiny na Autonomní univerzitě v Barceloně, mnoho let působil jako učitel geografie a historie a zároveň se věnoval výzkumu dějin Pyrenejí a Andorry v 19. století. Deset let psal pravidelně sloupek pro deník Diari d´Andorra. Na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2007 byl jedním z autorů, kteří reprezentovali andorrskou literaturu. Napsal čtyři romány, za knihu Últim estiu a Ordino (1998) získal prestižní andorrskou cenu Premi Fiter i Rossell.

Ukázka z knihy:

Seděla zády k oknu a její veškerou pozornost poutala kniha, kterou čistila a opečovávala opatrně jako porodní asistentka. Než si mě všimla, měl jsem čas spočinout pohledem na jejích rovných černých vlasech, které se jí při pohybu hlavy jemně třely o záda, na jejích zlatavě hnědých očích v barvě jezera, nad nímž se snáší podzimní listí, na jejích drobných rtech a na hrdé, zakulacené lince brady, zakončující dokonale oválnou tvář, jakou mívají čínské krásky. Ještě jsem stihl sklouznout pohledem na prsa ukrytá pod ošidně tenkým vlněným svetříkem, která se nad stolem tyčila jako strážní na cimbuří, a hlavou mi proběhlo, že by se mi líbilo, kdyby všechny knihovnice na světě, dokonce i ty z fiktivních příběhů, vypadaly jako žena přede mnou.

Jsem Miquel, z Deníku, řekl jsem rozpačitě kvůli tomu poslednímu pohledu, přišel jsem si s vámi popovídat o knihách.

Při vyřknutí toho kouzelného slova jsem si uvědomil, že se knihovním sálem nese stejně libě jako gregoriánský chorál katedrálou.

Já jsem Maria, ředitelka. Máte rád staré knihy? Tahle nám právě přišla z Paříže, ostatně jako všechna zlatíčka.

Poprvé na tvářích vykouzlila úsměv a s ním i dva půvabné dolíčky.

A svými dlouhými hedvábnými prsty, na jejichž koncích se leskly bezbarvě nalakované nehty, hladila kožený hřbet knihy, jako by konejšila dítě, které vyndala z kolébky, aby utišila jeho pláč. Nevěděl jsem, že se s knihami dá mazlit jako s lidmi. Vlastně jsem o starých knihách nevěděl nic, zato ženským rukám jsem rozuměl a tyhle mi připadaly nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl.

Když jsem studoval v Barceloně, řekl jsem na svou obhajobu vykolejen tou otázkou, sbíral jsem staré knihy anarchistických autorů, povětšinou vydaných v zahraničí. Kupoval jsem je – že jsem některé jako správný student bez výčitek šlohl, to jsem raději zamlčel – od jednoho antikváře na nedělních dopoledních trzích ve čtvrti Sant Antoni. V tu chvíli, lapeného v pasti vlastní neznalosti, mě nic jiného nenapadlo.

Shovívavým pohledem mi Maria dala najevo, že není třeba se jakkoli ospravedlňovat, a jako matka chlubící se zdravou, usměvavou dcerkou mi knihu blaženě ukázala zblízka.

Toto je výtisk Souvenirs d’un montagnard od hraběte Henryho Russella, který vyšel u nakladatele Vinyacourta v Pau roku 1878. Jde o editio princeps. Tak se nazývá prvotní, nejcennější vydání knihy. Vázána je v červené safiánové kůži, ta byla na konci devatenáctého století nejhonosnějším materiálem. Zdobí ji dvojitá linka, pukly a čtyři květinové ornamenty v rozích. Název i jméno autora jsou vyvedeny ve zlaté barvě mezi prvním a druhým vazem hřbetu.

Takto podrobně popisovala knihovnice veškeré půvabnosti stvoření chovaného v náruči. Poté knihu opatrně, jako by poodkrývala pokrývku v kolébce, otevřela na předsádce.

Podívejte se na vnitřní stránky: papír z dlouhých lněných vláken, který je i dnes vcelku bílý, dobře zachovalý, téměř na něm nenajdeme stopy po plísni či vlhkosti, což značí, že kniha nepobývala dlouho v blízkosti moře. Je zřejmé, že si jí majitel považoval, věděl, že se jedná o vzácnou knihu, takový malý drahokam.

Co přesně si mám představit pod výrazem vzácný? Přerušil jsem ji dotazem zvídavého novice.

Francouzský knihomil Jacques Labarere vytvořil soupis dvaceti nejnedostupnějších knih s pyrenejskou tématikou, tahle zaujímá deváté místo.

Proč není k sehnání? nepřestával jsem se ptát, a přitom jsem již bez rozpaků obnažoval svou neznalost.

Vydání z roku 1878 nebylo určené k prodeji, vysvětlila mi trpělivě jako paní učitelka, hrabě ho nechal udělat jen pro potěchu svých přátel. Traduje se, a sám Russell tu legendu aktivně přiživoval, že s výsledným tiskem knihy nebyl příliš spokojen a všechny doposud nerozdané výtisky, to jest skoro všechny, naházel do řeky Gávy protékající městem Pau. Kvůli tomuto knihobijskému činu se v katalozích starých svazků uvádí jako první vydání to z roku 1888, prodávané za pět franků, o které se postaral sám tiskař. Avšak někteří tvrdí, že hrabě do vody naházel výtisky Histoire d’un coeur, příšerných příběhů na pokračování, v nichž líčí nešťastné avantýry s vdanou paní. To by znamenalo, že všechna první vydání Suvenýrů opravdu rozdal a že jich ve skutečnosti nebude až tak úplně málo. A jak asi tušíte, knihkupci nabízející tento titul se kloní k první verzi, kdežto my kupující raději obhajujeme pravdivost té druhé. Stačí jen vědět, jak s informací naložit, a dosáhnout nejlepší

ceny.

To je skutečně pozoruhodný příběh, řekl jsem, zatímco mi kniha nepovšimnuta usínala v náruči.

Knihovnice na mě působila jako člověk, který má dar dodávat slovům neustálý nádech tajuplna, jako by celou dobu byla řeč o vlivu měsíčních fází na příliv a odliv. Zdálo se, že ji můj zájem o vyprávění těší. I tak se ale rozhodla, že v něm už nebude pokračovat, a natáhla se po knize, aby mi ji odebrala, a láskyplně ji položila na stůl.

Také si pamatuji, že tehdejšího podvečera se stejně jako dnes najednou setmělo a křivolaké uličky ve čtvrti se kvapně zaplnily stíny. Dům U Bauróových osvětloval jen umělý, studený svit zářivek protékající škvírami kolem okenních rolet, takže celý výjev působil dojmem, jako by do prostoru mezi natěsnanými, potemnělými domy přistála zvláštní vesmírná loď.

Dříve než uzavřou knihovnu pro veřejnost a já budu nucen rozhovor ukončit, řekl jsem si, že musím položit vhodnou otázku, novinářský dotaz ohledně knihy, která mezi námi ležela dál jako Ježíšek v jesličkách. Nemohl jsem přece přijít do redakce a pustit se do psaní příběhu o ženské hýčkající knihy dlouhými prsty pianistky nebo o jistém hraběti Russellovi, který lhal o vydáních svých knih a nasazoval přátelům parohy. To mám psát laciný román na pokračování? Cožpak jsem se nakazil ředitelovou rádoby literární novinařinou? Vždyť bych byl ostatním jen pro smích.

Napadlo mě jediné, totiž zeptat se, na kolik peněz ji vyšel tento výjimečný výtisk.

Nebuď taková hyena, káral jsem se, to je jako ptát se matky na cenu dítěte.

Po nekonečně dlouhé odmlce, s pomocí slov našlapujících po špičkách, se mi podařilo zformulovat novinářsky správně položenou otázku.

Které z vašich knih si ceníte nejvíc?

Tenhle dotaz jako vůbec první nespadal do kategorie nevinných, protože v sobě skrýval snahu vyčíst z odpovědi knihovnice něco osobního.

Fax konečně otevírá ústa a vydává list papíru, hluk připomínající činnost pletacích strojů ve velkovýrobě mě vytrhává ze vzpomínek a okrádá sál o tiché očekávání. Maria nedočkavě pročítá fax ještě během tisku tak, jak po řádcích postupně vylézá z přístroje.

Čerstvě vytištěný inkoust se celý ještě leskne.

Harris, Orsich & Co.

Secondhand Booksellers. Books on Spain

(including Gibraltar, Pyrenees & Andorra)

Twickenham. UK

Dear Madame,

výtisk knihy Marian Eyrové, o nějž projevujete veliký zájem, již několik let nemáme.

Jedná se o těžko dostupnou knihu, zcela jistě vyšla malým nákladem a je v hledáčku mnoha sběratelů.

Možná že návštěva naší spoluobčanky ve Vaší okouzlující zemi nesplnila očekávání a o vydání většího počtu výtisků neměla autorka zájem.

V souvislosti s Vaší žádostí jsem prohledal staré katalogy a našel přesný popis výtisku, který jsme před mnoha lety prodali. Zde uvádím věrný přepis: „Eyre, Marian. Travel to the mysterious Republic of Andorra. London. Richard Bentley, 1865. Velká osmerka, 185 stran. Ručně kreslená mapa Andorrské republiky a dřevoryt s podobiznou autorky. Celokožená vazba, štítek, zlacený hřbet, velmi krásná kování. Stříbrná spona. Výtečně zachovalý výtisk.“

Náš účetní Mr. Evans, který u nás pracuje od samého založení společnosti, slíbil, že jakmile mu to čas dovolí, projde staré účetní knihy, abychom Vás mohli blíže informovat, kdo od nás Eyrovou koupil.

Compliments of Mr. Orsich

Yours sincerely,

Keith Harris

Když Maria dočetla fax, všechno zbylé pohasínající podvečerní světlo se vlilo do jejích očí. Odehrála se v ní opravdu pozoruhodná proměna. Celá září. Kamenné, napjatým očekáváním vytesané rysy obličeje jí konečně roztály a nyní jsou výmluvné jako podomní prodejce encyklopedií, pozorovaný kukátkem ve dveřích.

Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co to má všechno znamenat? naléhám nedočkavě.

Angličtí knihkupci jsou velmi pečliví a jsem si jistá, že nám pošlou věrohodnou informaci, odpovídá přesvědčeně. Pochop, že je to neobyčejná kniha, takové se objevují jen jednou za čas, a určitě po ní slídí spousta lidí. Ale my máme pro začátek vynikající vodítko. Musíme se k ní dostat jako první. Musíme ji najít stůj co stůj.

Beru si fax a pročítám ho, ale nejsem si jist, zdali jsem schopen pochytit všechny jednotlivosti, které z knihy činí tolik žádané zboží. Zkrátka mi to připadá jako pobídka, abych se připojil k fantaskní, podivínské výpravě za dobrodružstvím, jehož cílem je najít svatý grál. Ale použití množného čísla, kterým mě Maria zapojuje do pátrací akce, chutná sladce jako čokoládový dort.

Knihovnice zavírá dveře a aktivuje alarm. Vycházíme na náměstíčko, kde se právě rozlila noc. Ticho narušuje jen sebejistý přelet holubů, vracejících se z nejvzdálenějších střech čtvrti zpět na zvonici kostela svatého Štěpána.

Náš odchod z osiřelé budovy v takto nezvykle pozdní hodinu provázejí chorobně zvědavé pohledy lidí ze sousedství, vysedávajících na čerstvém vzduchu u kašny, a pokud by se nás někdo z nich zeptal, proč se oba tváříme napůl šťastně a napůl zkroušeně, odpověděl bych mu obrazným vyjádřením, které se mi honí hlavou.

Situace se má následovně: z Londýna nám právě sdělili, že kdesi se ukrývá jehla v podobě knihy; abychom ji našli, stačí se jen prohrabat kupkou všech antikvariátů v Evropě.

La república invisible

Copyright © Joan Peruga, Barcelona 2004

Translation © Michal Brabec

Cover Design © Tomáš Cikán

ISBN 978-80-7432-935-7

Joan Peruga