Václav Cílek a spol.: Ruka noci podaná

Může to být blackout, epidemie nebo – abychom zůstali u něčeho, co jsme zažili poměrně nedávno – povodeň. Kniha Ruka noci podaná, kterou sestavil kolektiv autorů v čele s Václavem Cílkem, se zabývá těmito krizovými situacemi. Co v nich dělat, co je podstatné a co mít při sobě. Autoři skutečně předkládají detailní návody a soupisy potřebných potravin a nástrojů a hlavním heslem zde je: Kdo je připraven, není překvapen. V knize je citován i americký sociolog Ronald F. Inglehart: „Žádná generace, která se narodila do éry blahobytu, tedy zejména generace dnešní, nemá zaručeno, že se dožije konce života ve stejném blahobytu, či dokonce ve společnosti ještě blahobytnější, spořádanější, slušnější a solidnější, než do níž se narodila.“

Cílem knihy není vyvolat jakoukoliv paniku, paranoiu či stres a stejně tak to není příručka pro ty, kteří si hrají rádi na vojáky. Čtení této knihy je užitečné proto, že si tak člověk uvědomí, jak silně jsme ve svém blahobytu zakleslí. Dokázali bychom se uživit tím, co sami vypěstujeme? Kolik lidí „naplavených“ do Prahy by dokázalo trefit ze svého podnájmu na okraji města pěšky na Hlavní nádraží? Jen si vzpomeňme, jak zoufalí se cítíme pouze jen proto, že máme auto v servisu, nebo proto, že jsme doma zapomněli mobilní telefon…

Mezi věcmi, které jsou na seznamech užitečných pomůcek, autoři jmenují například i kondom. Dá se v něm totiž přenášet voda, může sloužit jako škrtidlo nebo nahradit provázek. A pokud se do něj dá voda, může se stát i lupou, s jejíž pomocí rozděláme oheň.

To je ostatně další věc, která čtenářem knihy notně otřese. Jak je oproti zkušeným autorům nepraktický a nemá nic promyšleno. Koho by napadlo, že z brambory či citronu se dá udělat baterie? A kdo by ji z nich dokázal vyrobit… Jakmile přestane všechno fungovat, musíme začít fungovat my sami.

A pokud si někdo myslí, že přece žijeme v civilizovaném světě a stát se o nás postará, tak je tu další užitečné varování: „… v případě velké krize jste v podstatě zbyteční a nikoho nezajímáte, protože stát nemá ani dost příslušníků armády a policie na to, aby zajistil bezpečný chod elektráren a kritické infrastruktury. Ve chvíli ohrožení se zachraňuje stát a ne jednotlivci. Je to logické. Zároveň se při krizích jakoby ,odnikud‘ vynoří divné, násilné či nemocné typy lidí, kteří byli dříve někde zalezlí a v podstatě neviditelní, ale teď začínají určovat dění.“

Kniha Ruka noci podaná tak dává jasnou zprávu: Žijeme v ohromném luxusu. A čím větší bude, tím bezbrannější pak budeme my, pokud by jednou pominul. Když cítíme obavy a zaženeme je, tak se vrátí v méně nápadné podobě, ale silnější. Pokud se začneme na krizi připravovat, kupodivu pocítíme ulehčení.

První část knihy pojednává o to, jakou povahu mají ti lidé, kteří krize přežívají, a jak při tom jednají. Druhá část se týká těch úplně nejpraktičtějších návodů, jak dezinfikovat vodu, jaký filtr si koupit, jak skladovat potraviny či vytvořit v domě postiženém výpadkem sítě teplou místnost. Rozeznáváme přitom čtyři typy rychlých krizí – neočekávanou událost, blackout, epidemii a sociální bouře – a jednu situaci pomalé krize, jakou je rozpad a chudnutí společnosti.

Při psaní publikace se sešel vědec, který se roky zabývá krizovými trendy (Václav Cílek), inženýr, který už v 80. letech v Rakousku navštěvoval kurzy přežití a setkání alternativních praktiků (Ferdinand Šmikmátor), policista s mnohaletou službou v ulicích (Lukáš Heinz), polárník schopný přejít pěšky napříč Grónskem (Petr Horký) a člen krizového štábu, který se nejenom účastnil povodní, ale hlavně plánoval a vedl tým Blackout (Josef Juránek).

Podobná publikace zaměřená na obyčejného člověka a běžnou rodinu u nás nikdy nevyšla. Nyní ji vydává nakladatelství Dokořán.

Ukázka z knihy:

Záchrana tonoucích je věcí tonoucích

Zhruba před deseti lety jsem začal shánět materiály ke knize o rodinné připravenosti, ale vázlo to na praktických zkušenostech. Ty naopak měl tehdy ještě velice zaměstnaný jeskyňář Ferda Šmikmátor, který už v 80. letech minulého století navštěvoval různé krizové kurzy v Rakousku. Jako určitý měkký kompromis jsme v roce 2012 vydali knihu Tři svíce za budoucnost: Nápady a návody jak přežít konec světa, ale cítili jsme, že to chce publikaci víc prakticky a technicky založenou.

O dva roky později jsem ve spolupráci s Martinou Kociánovou a Josefem Juránkem navrhoval učebnici pro školy anebo ve zkrácené podobě brožurku pro širší veřejnost o krizové připravenosti. Měla obsahovat jednoduché návody, co dělat při povodni, blackoutu či svržení vlády. Nebyl o ni zájem, a tak jsme ji odložili, přestože civilní ochranou by se teoreticky měla zabývat nejedna instituce. Asi tomu tak není, takže nezbývá než věřit pravidlu připisovaném Stepanu Banderovi: „Záchrana tonoucích je věcí tonoucích.“ Dlouho bychom mohli vyprávět o tom, jak instituce odmítají připustit jakoukoliv nerůžovou verzi budoucnosti. Nevědí si s ní rady a komplikovala by jim život.

Naše situace se změnila Ferdovým odchodem do důchodu. Najednou vznikl první český text zabývající se nikoliv přežíváním ve stylu Ramba (psycholog přežívání Al Siebert ostatně uvedl, že tito lidé stejně umírají jako první), ale určený běžnému člověku s rodinou. Doplnili jsme jej dalšími materiály a bez dlouhých řečí vám knihu předáváme.

O čem kniha je

Tato kniha může být návodem pro průměrnou, nijak zvlášť cvičenou rodinu v situacích, jako jsou blackout, epidemie, sociální nepokoje nebo jiná civilizační pohroma. Není naopak o přežívání v divoké přírodě či amazonské džungli a zápasech speciálních jednotek. Rodinná připravenost (neboli family preparedness – místy budeme uvádět i anglické názvy, protože k mnoha tématům seženete lepší materiály v angličtině než češtině) je něco, co lidstvo následuje odjakživa. Slovo „preper“ označuje člověka, který bere možnost krize vážně a alespoň trochu se na ni připravuje. Zlom v Evropě nastal po roce 1960, kdy na dlouhá a zřejmě nejdelší desetiletí za posledních tisíc let začala růst životní úroveň a navzdory studené válce i bezpečnost.

Několik generací tak nabylo dojmu, že svět je v zásadě bezpečné místo, ve kterém se každá generace má o něco lépe než generace jejich rodičů. Je to zkušenost našich těl i našich myslí, takže většina lidí si myslí, že to tak musí být i nadále. Snažíme se říct, že normální je naopak být do určité míry připraven, že se něco může stát.

Jeden bosenský režisér mi řekl: „Po studiích na FAMU jsem se chystal k návratu do Sarajeva. Potřeboval jsem si v Praze ještě zařídit nějaké papíry a za týden jsem se měl vrátit domů. Volali mi rodiče, abych to odložil, že v Sarajevu vyrostly barikády. No a pak jsem tu zůstal dalších dvacet let a říkám vám, že týden před válkou bychom se možnosti tak velkého konfliktu vysmáli.“ Pak se zamyslel a dodal: „Ale také vám můžu zaručit, že na skutečně velký problém se připravit nedá.“ 15

Závažné varování: připravte se na to, že krize třeba nikdy nepřijde!

Literární historik Ronald Granofsky v monografii pojednávající o beletrii založené na překonávání traumatických událostí vyjádřil překvapení, jak obrovské množství novel, dobrodružných příběhů a různých jeremiád (odvozeno od proroka Jeremiáše, který předvídal zkázu Jeruzaléma) bylo od roku 1895 napsáno na krizové či apokalyptické téma. V posledních dvaceti letech jich ještě přibylo. Podle několika souhrnů většina z nich přichází z USA a v jejich základech nalezneme ještě puritánské pojetí světa 16. století, kdy se poprvé hovořilo o souboji s říší zla. Pokud se ptám kanadských studentů, jaký je rozdíl mezi USA a Kanadou, tak významným bodem bývá, že Kanaďani nejsou schopni udělat dobrý katastrofický film, protože nevidí důvod, proč by to měli dělat. Kanada není na rozdíl od Spojených států náboženský projekt. Skrze velkofilmy se apokalypsa stala tak významnou součástí popkultury, že jsme všichni jejím bacilem do určité míry nakaženi. Názor na svět kolem sebe si netvoříme pomalým skládáním faktů, ale přejímáním celých informačních panelů – a mnoho z nich pochází právě z filmového prostředí.

D. H. Lawrence v nemilosrdném spisu o Apokalypse jako nejprotivnější knize Nového zákona říká, že proroci prorokují zkázu, aby se nestala, a také píše, že konec světa může přijít po částech a v různých staletích a uskutečnit se „kousek po kousku“ na různých místech. Takže jak to je? Jen tak se strašíme, anebo jsme prošli dvěma světovými válkami a obáváme se jejich pokračování jinými prostředky? Nevíme, a proto nebudeme ani utěšovat, ani děsit. Příliš nám nezáleží na tom, jak se zachováte. Nic nehlásáme a optimismus je nám stejně protivný jako pesimismus. Myslíme si však, že stojíme na počátku velké, skutečné proměny světa, a z dějin víme, že podobný přelom věků není opereta.

Snažíme se vám podat celkem upřímně myšlený návod k tomu, co si dnes myslíme, že by člověk před krizí, během ní a – když to přežije – po ní mohl dělat, aby minimalizoval ztráty na duši, příbuzných a společnosti. Nejedná se však jen o přežití, ale hlavně o změnu a důstojný život za nových podmínek.

Bedna a evakuační plán

Zejména v USA, kde je motiv dobývání Západu dosud součástí národní identity, sociální pojištění je věcí osobní volby a hurikánová sezona se občas bolestivě přihlašuje, existuje velká tradice psaní knih o rodinné připravenosti. Mnoho rodin má v garáži bednu s potřebnými věcmi včetně některé z podobných knih. I do beden v českých garážích by měla patřit tato podvratná publikace. Nad bednou bývá pověšen papír s evakuačním plánem. Jedná se o seznam věcí či činností, na které nemáte zapomenout. Pokud totiž dojde ke skutečné krizi, tak nejspíš na něco zapomenete.

16

Evakuační plán obsahuje:

▶▶ Stručný seznam nutných věcí, které si musíte vzít s sebou (spacáky, lahve s vodou, dokumenty aj.). Často se zapomene na léky, toaletní papír, spojovací kabely mezi powerbankou a telefonem či na žrádlo pro psa.

▶▶ Upozornění, že při opuštění domu máme vypnout vodu, plyn a elektřinu a uložit náhradní klíč od domu na nějaké tajné místo venku.

▶▶ Vzkaz, že odjíždíte a co máte v plánu (případně místo srazu). Vzkaz příbuzným bývá umístěn v PET láhvi na nějakém domluveném místě před domem anebo je přivázaný na kliku, má-li naopak upozornit třeba policii, kde jste. Citlivé informace by v něm měly být uvedeny tak, aby jim rozuměl jen člen rodiny.

Často se budeme odvolávat na americkou, případně australskou literaturu, protože je snadno dostupná. Rovněž Rusové mají či donedávna měli preperství v krvi.

Dost dobře ovšem nerozumíme jazykům dalších dvou národů s velkou krizovou zkušeností

– Izraelcům obklopeným nepřáteli a Japoncům žijícím v zemětřesné zemi.

Něžná forma preperství

České slovo preperství je odvozeno z anglického výrazu pro připravenost – preparedness. V této knize se většinou zabýváme měkkými formami preperství, to znamená, že předpokládáme, že časem se situace vrátí do normálu. Tohle není kniha pro radikální prepery, protože z jejich pohledu je příliš něžná. V zásadě můžeme rozeznávat dvě rychlosti krize. Náhlá krize, jako třeba při povodni, znamená rychlou akci, pobyt na nějakém evakuačním místě, návrat a obnovu. Chronická krize vede k pozvolnému zhoršování situace, „rozpouštění“ civilizace. Nebojujeme v ní o život, ale učíme se žít s méně věcmi, objevujeme praktickou i životní moudrost dřívějších generací, jejich řemesla a zemědělské postupy. Trénujeme na dobu, kdy mikrobi budou víceméně rezistentn proti většině antibiotik a bankomaty neochotné až k pláči. Záleží na vašem odhadu situace, jakou formu preperství si zvolíte. Na dané téma existuje nepřeberné množství domácích (začněte třeba na www.rozpad.cz) i zahraničních webů a blogů, ke kterým se dostanete přes anglické slovo „prepper“.

Množství diskusí jen ukazuje na mnohost názorů a zkušeností. Autoři této knihy popisují svoji vlastní zkušenost, ale víme, že jiní lidé jsou v některých oborech obratnější.

Není možné podat hotový návod, ale spíš ukázat, jak se o situaci dá přemýšlet a kde začít. Každý rok se objevují nové výrobky a postupy, ze kterých se dá vybírat. V praktických návodech uvádíme celou řadu firem a značek. S žádnou z nich nemáme dohodu (anebo to jako P. Horký uvádíme) a za reklamu nic nedostáváme. Píšeme o nich, protože se osvědčily, ale také známe řadu dříve renomovaných firem, které výrobu pře17nesly jinam, a kvalita upadla. Od toho jsou všechny možné internetové testy, abyste si zjistili aktuální stav.

Není to kniha pro hlupáky, kteří suší kočku v mikrovlnce, ale východisko k vlastnímu uvažování. Představte si třeba, že řada zahraničních návodů uvádí, že čističe a odbarvovače typu Savo se dají v množství několika kapek na litr vody použít na dezinfekci vody, není-li zbytí (pak ještě půl hodiny počkat). Když to ale nezvládnete a napijete se přímo Sava, tak možná neumřete, ale prožijete tak silný a autentický zážitek, že na něj tělo nikdy nezapomene. „Je to ještě horší než tequilová smršť,“ jak mi řekla Pavla J., když jsem ji pozval na čaj.

Hlavním motivem je láska, ne strach

Matthew Stein, autor knihy o rodinné připravenosti Když technologie zklamou, říká, že hlavním motivem jeho psaní je láska, ne strach. Láska má mnoho různých podob, ale tady se nám jedná o tu nejběžnější laskavou starostlivost o své blízké a tu část světa, ve které žijeme. Dá se opsat méně velkými slovy jako ochrana, péče a starost.

Rovněž strach má mnoho podob. Známe malý, konstruktivní strach, který nám zabraňuje provést nějakou riskantní hloupost. Druhým stupněm je strach (a to často kolektivní strach přerůstající do dvouvládí hysterie–apatie), který je iracionální a žene lidi do neuvážených akcí, masových protestů a revolucí. „Nejsou šťastné revoluce,“ říkal účastník jedné z nich Nikolaj Berďajev. Nejhorší forma strachu vede k dlouhodobé paralýze a pocitu úplné bezmocnosti. Důležité je zachytit a zastavit ten moment, kdy se konstruktivní strach mění na destruktivní sílu. Paradoxně jsou však známy i případy, kdy lidé, co během nebezpečí „vytuhli“, nakonec právě díky pasivitě vyhráli. Budeme to opakovat neustále: není jeden návod a jedna strategie.

Když jsme psali knihu Tři svíce za budoucnost, tak se nás lidé ptali, jak můžeme žít v tak pochmurném světě, ale ukázalo se něco jiného. Každý, kdo se začal připravovat na možnost krize, měl sice chmurné okamžiky, ale také zažíval radost a uspokojení, protože se z něj stával rytíř chránící svoji část světa. Ukázalo se, že většina lidí je v současné době pesimistická a bojí se budoucnosti, ale zahání tyto obavy (pseudo)činnostmi či zábavami, takže se kvůli tomu bojí ještě víc. A pokud tyto pochyby nezaháníte, ale postavíte se jim čelem, tak se dostavuje uspokojení. Rychle si pak všimnete, že nemalá část energie západní civilizace je věnována obcházení problémů, což jednak stojí velké množství energie, jednak probouzí ještě hlubší, ale lépe maskované obavy.

Navrhujeme proto postoj: pro krásu a hodnotu tohoto světa chci chránit sebe, své blízké a vše dobré, co nás obklopuje. A kdyby vám to přišlo moc patetické, tak to udělejte už proto, že to je větší sranda.

Copyright © Václav Cílek, Ferdinand Šmikmátor, Josef Juránek,

Lukáš Heinz, Petr Horký, 2018

Photography © Václav Cílek, Ferdinand Šmikmátor, Josef Juránek, 2018

Illustrations © Pavla Navrátilová, 2018

ISBN 978-80-7363-914-3

Václav Cílek, Tomáš Just, Zdeňka Sůvová a kolektiv: Voda a krajina

Kniha o životě s vodou a návratu k přirozené krajině. Můžeme v ní číst o různých podobách vody v krajině. O vodě tekoucí i vodě stojaté. O vodě proměněné v led či sníh. O vodě, kterou se člověk pokusil kdysi zkrotit jezy a dalšími úpravami koryt. O vodě, kterou se v současnosti pokouší zase osvobodit a nechat ji téct tak, jak sama chce. A v neposlední řadě o vodě, které se kdysi zdálo být nadbytek, zato dnes v období sucha a povodní už vnímáme, jak je vzácná a že s ní musíme šetřit a schraňovat ji.

Kolektiv odborníků soustředěných kolem Václava Cílka se detailně věnuje konkrétním místům v Čechách, zejména středních. Autorům nechybí povědomí ani o celoplanetárním kontextu a také o krajině v zahraničí, což je znát např. při popisu, jak by mělo být postupováno při šetrných úpravách českých toků. Lokální hledisko se tu přirozeně snoubí s tím globálním, protože voda se žádnými státními hranicemi neřídí.

Kniha především akcentuje současný trend, tedy snahu navrátit koryta řek k co nejpřirozenějšímu toku či je upravovat s nejvyšší citlivostí. Dalším podstatným úkolem týkajícím se vodního živlu je, aby se předešlo suchu, protože voda opravdu je a hlavně bude čím dál víc tekutým zlatem.

S bohatým ilustračním doprovodem (kresby, fotografie, mapy) vydává nakladatelství Dokořán (ISBN 978-80-7363-837-5). Ve stejném formátu a úpravě vyšly v nakladatelství například knihy Střední Brdy a Křivoklátsko.

Ukázka z knihy:

Středočeský kraj je, ve srovnání s většinou krajů Čech a Moravy, mimořádně bohatý na vodu, přinejmenším pak na řeky a na údolní nádrže. V zimě je tedy Středočeský kraj

i mimořádně bohatý na led. Jak jsou svými hydrologickými poměry pestré a proměnlivé vodní toky a přehradní jezera, takové (ne-li ještě pestřejší) jsou i ledové desky tvořící se v zimě na jejich hladinách. První a také poslední středočeský led bývá na hladině Podhradské tůně pod Kokořínem; za průměrných zim vzniká tamější ledová deska koncem listopadu a mizí koncem března nebo začátkem dubna. Údolí potoka Pšovky je v těchto místech mimořádně příhodné pro vznik teplotní inverze. Jiné je to samozřejmě s velkými řekami a údolními nádržemi.

Labe zamrzá během tuhých zim v úseku mezi Mělníkem a Řečany nad Labem; pod Mělníkem je vlivem teplé vody z vltavské kaskády bez ledu. Labe je dnes úplně jiné než před 150 lety; je mnohem kratší, viditelně a přiznaně spoutané do umělých břehů, hrází a plavebních komor. Tím je odděleno od pozůstatků Labe staršího, které dnes označujeme jako „polabiny“ nebo „labišťata“.

Hlavní tok Labe obstojně zamrzá jen během zvlášť tuhých zim (v poslední době to byly začátky let 1996, 1997, 2006, 2009 a 2017). I při teplotách poměrně hluboko pod nulou je však labský led neustále někde mezi přirůstáním a táním a vytváří často jedinečné, pro pohyb na ledě ovšem nebezpečné tvary a scenerie. Každoročně, i za zim mírných, však zamrzají „labišťata“, odškrcená slepá ramena někdejšího toku Labe. Jsou to vesměs nejcennější části polabské přírody; ve středočeské části Polabí je jich přibližně deset, přesný počet záleží na použitých kritériích. Oddělena byla buď přírodními pochody (během povodní), nebo uměle při splavňování řeky. Standardem zimních návštěv těchto míst je hluboký dojem z monumentality lužních lesů, v zimě dobře „průhledných“. Vyjímají se hlavně staré duby a mnohem mladší, ale stejné velké topoly černé. Dále je to množství stop na ledě, ryb nebo i žab pod ledem a v ledu, vysoké členité monokultury rákosu a orobince a nakonec i samotné týdny či měsíce staré nížinné ledy s bublinami, hvězdami a dalšími texturami.

Vltava v Praze – ani nad Prahou a pod Prahou – přece nezamrzá, tak o čem tedy psát!? O deseti, patnácti místech, jsou to hlavně různé zátočiny a slepá ramena, která přece jen zamrzají, přičemž je proud teplejší vody ode dna přehrad vltavské kaskády míjí. A ve vzácných zimách (tak jednou za deset let), kdy teploty klesají několik nocí k minus dvaceti stupňům, řeka nabízí pohledy od Novotného lávky k Pražskému hradu na šedý, členitý a místy prosakující led. Naposledy se to stalo v lednu roku 2012.

V pražských zátočinách je několik přístavů a každý z nich má své kouzlo. Nejmenší

a asi nejoblíbenější z nich je přístav pro jachty a čluny v Praze-Podolí, tradičně zvaný Háfn. Loďky, staré stromy, dřevěná stavba loděnice, jeden z nejkrásnějších pohledů na Vyšehrad a led.

Bruslař Jan Stodola nazval údolní nádrž Orlík královskou plochou českého bruslení. Souhlasím, ale s výhradou, že o dobré krále je nouze; právě tak Orlík každoročně nezamrzne tak, aby byly ledy na jeho hladině skvostným estetickým zážitkem, souborem hlavolamů i terénem pro výlety. Odhadem je při současném trendu mírných zim každá třetí zima na Orlíku příležitostí pro bruslaře. Výjimečnou atrakcí Orlické přehrady jsou kromě obřích rozměrů (objet celý břeh znamená bruslit 100 km)

a jedinečných skalních útvarů hrady Orlík a Zvíkov. Z ledu jsou vidět dvojmo, jednou normálně, podruhé v zrcadlové podobě. A jako jinde jsou nenapodobitelným originálem ledy samotné. U tak obrovské vodní plochy jsou samozřejmě složité a nevyzpytatelné, s ukloněnými plotnami na plážích, jak hrázný vypouští vodu, s bublinatými partiemi pod ústím řeky Lomnice, která přináší do jezera vzduch, se stopami zvířat a s úchvatnou tektonikou.

Na rozdíl od mnoha jiných českých řek je Sázava jen málokde spoutána do pravidelného kamenného nebo hliněného koryta. Regulaci břehů tvoří spíš udržovaný pás stromoví lemující dílem původní břehy, dílem linie, které se jako břehy etablovaly během výstavby desítek jezů od patnáctého do devatenáctého století. Nehledejme v tom dobrý úmysl zachovat řeku pěknou, spíš lze mít za to, že koryto sevřené celkem úzkým údolím nebylo možno příliš napřimovat a že řeka s vesměs kamenitým dnem neměla tendenci často překládat své koryto, jako se to stávalo například v Polabí nebo

na Berounce u Lahovic. Chaty kupodivu neudělaly z posázavských městeček centra turistického průmyslu, jakými jsou u nás třeba Doksy.

Díky soustavě jezů některé úseky Sázavy zamrzají pravidelně. Protože je hloubka vody málokdy větší než jeden a půl metru, bruslením ani moc neriskujeme. Další výhodou při plánování výletu je i železniční trať podél řeky. Nemusím zdůrazňovat, že vyrazit s bruslemi na řeku má smysl jen po opravdu silných mrazech. K výletu nejsou nutně zapotřebí, zimní pěší výlety po posázavské stezce a dalších trasách podél vody určitě potěší i krásou ledu. Jezy a kameny v proudech se obalují unášenými ledovými jehličkami nebo je pokrývá glazura vznikající z ledové tříště. Zjara jsou některé sutě (třeba ty pod Medníkem) sutěmi ledovými. Podél břehu se tvořívají skvostné náledě

a v tišinách mozaiky ker. V proudech zase ledové nápěchy a při odchodu ledů drobné ledové zácpy – ježatiny ker ode dna až do výše; není mi ovšem známo, že by kry někdy v nedávné minulosti vytvořily takovou hráz, která by zvedla vodu vysoko nad podlahy chat.

Lidé z okolí Berounky mají s ničivými účinky ledu čerstvější zkušenost. Berounka začíná, jak známo, soutokem čtyř řek v Plzni, je tedy už od počátku dost mohutná a protéká snad šesti různými krajinami. Z kotliny vyplněné městem Plzní se vymotá dvěma třemi zákruty do pahorkatiny v okolí Chrástu a Radnic, teče pod vesnicemi, hrady a zámky, běžnou zemědělskou krajinou. Pak se noří do křivoklátských lesů, do kraje, který ve své letní rybářské a houbařské podobě popsal Ota Pavel.

Od Křivoklátu dolů přes Nižbor se připravuje na další brutální setkání s městskou aglomerací, v tomto případě berounsko-královodvorskou, a na dvaceti, nanejvýš sto metrech civilizaci zase opouští a pokračuje snad nejkrásnějšími partiemi: vápencovým kaňonem pod Tetínem, u Srbska a Karlštejna. Tam se od Českého krasu zase odvrací a zbytek své cesty do vod Vltavy dokončí podél hřbetu brdských hřebenů, většinou mezi domy a chatami, ale na dohled od hlubokých lesů.

Berounka má spoustu jezů, hlavně v těch hodně osídlených úsecích, a nad nimi snadno zamrzá. Až příliš často se rozvodňuje – vodní kaskádu naštěstí nemá, s výjimkou hracholuského vodního díla na Mži. Při odchodech ledů po tuhých zimách pak vznikají ledové zácpy – ledy se hromadí ode dna až do několikametrové výše – a za nimi vzniká příležitostné jezero. Stoupá do zahrad a v nejhorším případě i do obydlí. Poslední opravdu katastrofální povodeň tohoto typu byla v roce 1946; jezero se rozlilo od Černošic až k Řevnicím a na pomoc musela přijít i armáda s děly, která se pokoušela nechtěně přehrazenou řeku opět uvolnit. V podobě méně škodlivé se něco podobného stalo i v roce 2006; tehdy se Berounka rozlila na louky, do zahrad a k domkům pod Nižborem a také pod Karlštejnem. Kry plovoucí na hladině těchto nechtěných jezer pak po protržení ledových hrází poklesnou tam, kde byly, a dlouho leží na loukách kolem řeky.

Odhlédneme-li od výjimečných událostí, pak proudná voda Berounky často vytváří efekty z uspořádaných bublin; jezy samy za velkých zim zamrzají, a tak lze jednou za deset let skoro bez zutí bruslí dojet od Berouna až po Radotín; krásný led vzniká pravidelně těsně před soutokem Berounky a Vltavy. V Českém krasu, v těsném sousedství řeky, jsou skály s ledopády, potůčky s vodopády a pěnovcovými kaskádami a jeskyně s ledovou výzdobou. Za tuhých zim je Berounka jedním z nejvděčnějších cílů zimních výletů.