John Searles: Zvláštní, ale pravdivé

Americký autor John Searles není českému čtenáři neznámý. Dobře si u nás před nedávnem vedla hlavně jeho kniha Nebudete se bát ničeho zlého (ukázku najdete na https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/06/john-searles-nebudete-se-bat-niceho.html). Lze tedy očekávat, že zájem vyvolá i další autorův titul, který vydalo opět nakladatelství Mystery Press. Searles se v knize představuje jako mistr popisu každodenních, zdánlivě banálních situací, které mají ale často neočekávané a děsivé následky.

Hledání chybějící ponožky odkryje tajemství, jež mělo raději zůstat pohřbené spolu s těmi, kteří už léta tiše spočívají v promrzlé zemi. A potom vás rána lopatou – právě zakoupenou se slevou v nedalekém železářství – pošle do studeného, vlhkého sklepa, kde je slyšet pouze sípavý dech vašeho umírajícího společníka.

Až tak daleko, na samou hranu lidského bytí, dojdou Searlesovi nejednoznační hrdinové jen proto, že učinili něco obyčejného, třeba že otevřeli jedné zimní noci dveře dívce, která tvrdí, že je těhotná se svým dávno mrtvým milencem.

Ať už budete ale číst tento román jakkoli – jako temné rodinné drama, thriller či pochmurnou love story –, nezapomeňte: tenhle příběh je sice zvláštní, ale možná, možná je i pravdivý…

John Searles, původně úspěšný americký novinář, na sebe upozornil už svým debutem Chlapec stále nezvěstný z roku 2001, na základě kterého ho časopis Time označil titulem „Person to Watch“. Z knihy se velmi rychle stal bestseller a úspěch sklidil i další Searlesův román Zvláštní, ale pravdivé (nejlepší kniha roku 2004 podle portálu Salon.com).

Následovalo temné rodinné drama Nebudete se bát ničeho zlého, které má na kontě cenu American Library Association a které zaujalo i autorovy kolegy, mj. Gillian Flynnovou (Zmizelá) nebo Khaleda Hosseinhoi (Lovec draků). Searlesovy eseje se objevují v denících New York Times, Washington Post a dalších. Pravidelně také vystupuje v pořadech o nových knihách na televizních stanicích NBC a CNN.

Ukázka z knihy:

Jednoho pozdního větrného únorového večera skoro pět let po smrti Ronnieho Chase zazvoní telefon. Ronnieho starší bratr Philip spí na rozkládacím gauči; od chvíle, co se přistěhoval z New Yorku zpátky domů, mu totiž jako ložnice slouží obývák. Bezdrátový telefon je zamotaný někde v přikrývkách – mezi hliníkovou berlí, zmačkanými papírovými kapesníky, televizními programy, třemi dálkovými ovladači a životopisem Anne Sextonové se založenými růžky stránek. Philip šmátrá ve tmě, dokud ho nevytáhne za krátkou anténu a hovor nepřijme. „Haló.“

Slabý, povědomý ženský hlas řekne: „Philipe? Jsi to ty?“

Philip otevře ústa, aby se zeptal, kdo volá, pak se zarazí, protože mu dojde, o koho se jedná: Melissa Moodyová, se kterou jeho bratr chodil na střední. Mysl mu zaplní scéna z noci školního plesu: Melissa v ní má bílé šaty potřísněné krví. Pouhá vzpomínka stačí, aby mu čelist spadla ještě níž. Ten samý výraz se ve dnech, které budou následovat po tomto telefonátu, objeví postupně na tvářích všech Chaseů. „Missy?“

„Promiň, je pozdě. Vzbudila jsem tě?“

Philip civí na starožitné hodiny na stěně, které tikají, tikají, tikají v tomto starém praskajícím koloniálním domě, co si pamatuje, ačkoli nikdy neukazují přesný čas. Obě ručičky jsou na dvanáctce, i když je teprve deset třicet. V New Yorku lidé právě dojídají večeři nebo mávají na taxíky, jenže tady na předměstí v Pensylvánii svět po osmé večer umírá. „Ještě jsem nespal,“ zalže Philip. „Už je to dlouho. Jak se máš?“

„Asi dobře.“

V pozadí slyší pravidelný hukot uhánějících vozů. Její hlas se lehounce chvěje, což mu napoví, že se rozhodně dobře nemá. „Stalo se něco?“

„Potřebuju mluvit s tebou a s tvými rodiči.“

Jestli chce mluvit s otcem, bude za ním muset dolů na Floridu, kde žije se svou novou manželkou Holly – se ženou, které jeho matka neřekne jinak než „ta coura“. Philip se však neobtěžuje s vysvětlením, protože už teď je toho na vysvětlování příliš. „O čem chceš mluvit?“

Než může Missy odpovědět, na schodech zaduní matčiny těžké kroky. O chvíli později už stojí u kraje rozkládacího gauče a na těstovitém těle má obscénně napnutou obnošenou bílou noční košili. O několik nocí dříve chytil Philip na kabelovce druhou půlku filmu O Schmidtovi. Nyní se mu vybaví scéna, v níž se Kathy Batesová úplně obnaží a vleze si do vany – tento okamžik se tomu snadno vyrovná. Přesune pohled k matčiným střapatým šedým vlasům, které jí trčí na všechny strany jako šílenci – což odpovídá, protože ve Philipových očích šílená je. „Kdo je to?“

„Počkej,“ řekne Philip do telefonu, matce pak: „To je Missy.“

„Melissa? Ronnieho děvče?“

Philip kývne.

A nyní se objevuje znovu ten výraz: její obočí se vyklene vzhůru a ústa se otevřou do O, jako by i ji děsila strašlivá vzpomínka na Melissiny plesové šaty potřísněné Ronnieho krví. „Co chce?“

Teatrálně pokrčí rameny a obrátí pozornost zpátky k Melisse. „Promiň. Máma se vzbudila a chtěla vědět, kdo volá.“

„To je v pořádku. Jak se vlastně má?“

Myslí mu chrastí nejrůznější odpovědi. Každodenní realita nepřítomnosti jeho otce a matčina přejídání, stále narůstající váha a hromady prášků na vysoký tlak, cholesterol, úzkost a depresi. Řekne ale jen: „V pohodě. O čem s námi chceš mluvit?“

„Raději bych to udělala osobně. Můžu k vám někdy zaskočit?“

„Jasně.“

„Kdy by to šlo?“

Philip vzpomíná na život v New Yorku, kdy zval naprosté cizince do svého miniaturního studia v East Village v kteroukoli denní i noční dobu. Kvůli rozbitému zvonku musel všechny požádat, aby zakřičeli dole z ulice. „Co třeba teď?“ slyší se říkat do telefonu.

„Teď?“ odpoví Melissa.

Očekává, že mu poví, že je příliš pozdě, příliš velká tma, příliš velká zima. Jenže ho zaskočí.

„Vlastně jsem už čekala příliš dlouho, až vám to povím. Takže teď se to hodí.“

Rozloučí se, Philip zavěsí a hodí telefon na zmuchlanou peřinu. Kůže pod sádrou ho svědí a on vrazí dva prsty do úzkého prostoru těsně nad kolenem a podrbe se natolik urputně, jak jen to jde. Matka na něj civí a chrlí otázky, jako by je zvracela a nemohla přestat: „Nepovíš mi, co se děje? Chci říct, proč nám ta holka, k čertu, po tak dlouhé době volá? Copak neví, jak neslušné je volat někomu takhle pozdě? Proboha, to mi neodpovíš?“

Philip se přestane drbat a vytáhne prsty zpod sádry, která připomíná spíše prodloužený lyžák s otvorem na zhmožděné prsty než obyčejnou bílou sádru, jakou si děcka podepisovala, když byl před deseti lety na střední. „Když na chvíli sklapneš, odpovím ti.“

Matka si založí paže pod kyprými ňadry a dramaticky se odmlčí. Nedávno v noci sledoval v televizi pořad Za dveřmi Hereckého studia a jedna z hereček se třemi jmény (nikdy si nedokázal zapamatovat, kdo je kdo) mluvila o tom, že vždy hrála pro zadní řadu divadla. Philip si uvědomuje, že stejně jeho matka žije posledních pět let: každý její pohyb je dost rozmáchlý, aby ho viděli i lidé na levných místech.

„Chce s námi mluvit,“ řekne.

„O čem?“

„Já nevím. Ať už jde o cokoli, poví nám to osobně.“

„Kdy?“

„Teď.“

„Teď? Nemůže sem jen tak přijít. Vždyť už je noc.“

„M,“ řekne. Philip ji oslovuje přezdívkou už od chvíle, co se před měsícem nastěhoval zpátky domů. Nikdy se nezeptala, co znamená, a on předpokládá, že si myslí, že jde o zkrácenou verzi slova matka. Jak si teď už jistě uvědomujete, M je zkratkou pro megeru. Jeho soukromý vtip. Pokračuje: „Dvě ráno jsou hluboká noc. Technicky vzato je ještě pořád večer. Lidé v New Yorku zrovna dojídají večeři.“

Při zmínce o New Yorku našpulí matka rty do tvaru sopky a střelí po Philipovi znechuceným pohledem. Připomíná mu to její jedinou návštěvu ve městě, když jí policie zavolala a oznámila jí, že je Philip v nemocnici. Přijela Amtrakem. Jeho otec chytil let JetBlue z Floridy. Rodinné shledání Chaseů se odehrálo na desátém podlaží nemocnice Svatého Vincenta, kde Philip ležel na lůžku s ránou na krku zafačovanou jako u mumie, s nohou čerstvě vsazenou do sádry podobající se lyžáku a se zhmožděným tělem schovaným pod přikrývkou.

„Tady nejsme v New Yorku,“ prohlásí, poté se otočí a oddupe zpátky nahoru po schodech, přičemž mu poskytne výhled na třesoucí se půlky s ďolíčky, které jí prosvítají skrz tenkou noční košili.

Dává zcela nový význam slovu pozadí, pomyslí si Philip.

Když uslyší tupé rány, jak matka otvírá zásuvky a práská jimi, natáhne se pro berli a zvedne s její pomocí své hubené, bolavé tělo z postele. V obýváku je zhasnuto, všude kolem však svítí malá světýlka: na boxu kabelovky, jasné zelené číslice na videorekordéru, blikající dioda na nabíječce jeho mobilu, oranžové šmouhy doutnavek. Společně v něm vyvolávají matný dojem, jako by hleděl v noci z okénka letadla. Ten vjem s ním zůstává, i když pajdá širokou chodbou, v níž se rozléhá každý zvuk. Vezme to zkratkou přes jídelnu s dlouhým mahagonovým stolem a lustrem z benátského skla, kterou nikdo nikdy nepoužívá, pak projde vstupní halou do koupelny pod schody, stejně malé a stísněné jako v letadle.

Philipův obličej vypadá v zrcadle starší než na sedmadvacet let. Nemá sice vrásky v koutcích očí ani rýhy na čele, a ani žádné jiné zjevné známky stárnutí, v očích však má výrazný stín žalu a starostí. Jeho obličej patří člověku, který toho viděl až příliš. A pak ta rána na jeho krku – je na dobré cestě stát se tlustou, zipu podobnou rudou jizvou, o které doktoři prohlásili, že sice vybledne, nikdy ale úplně nezmizí. Philip najde v koši s prádlem jeden ze svých vytahaných vlněných roláků a obleče si ho, aby ránu schoval, pak si učeše pocuchané hnědé vlasy a vyčistí si zuby. Právě se chystá vyjít zpátky na chodbu, když ho něco přiměje se zastavit a otevřít lékárničku. Její obsah je stejně nedotčený jako bratrova zamčená ložnice v přízemí. Sáhne dovnitř a vytáhne z ní rovnátka. Ronnieho nejvýraznější nedokonalostí byl jeho předkus.

„Co to děláš?“

Otočí se a spatří matku oblečenou v šatech knihovnice nebo spíše v typu šatů, které nosila, dokud ještě byla knihovnicí. Na sobě má béžový svetr s širokým límcem a béžové kalhoty, které si musela koupit v obchodě s nadměrnými velikostmi v obchodním centru King of Prussia Mall. Když už tam byla, měla si koupit i novou noční košili, pomyslí si Philip. „Já nevím,“ přizná.

Vstoupí a vnese s sebou dovnitř oblak parfému Right Guard for Women, který na sebe nahoře nastříkala, aby se nemusela sprchovat. Rukou oteklou z prášků mu sebere rovnátka a vrátí je zpět na stejnou poličku, kde je našel, mezi zaprášenou lahvičku peroxidu a nakloněný štůsek mýdel s okurkovou vůní. Když skříňku zavře, její odraz v zrcadle prolétne kolem něj v tak rychlém záblesku, že sebou Philip trhne. „Nechci, aby ses dotýkal jeho věcí,“ řekne.

Tenhle spor spolu vedli už dřív a on nemíní nechat se znovu vyprovokovat. Melissa tu bude každou chvíli a poslední, co potřebuje, je matku ještě víc vytočit. Projde okolo ní a zamíří chodbou do kuchyně, kde rozsvítí. Potom, co si musel vystačit s miniaturní kuchyňkou ve studiu, které si v New Yorku pronajímal od toho blázna Donnellyho Fiuma, Philip nemůže než žasnout, jak je tahle prostorná. Skříňky z tmavého dřeva, zapuštěné osvětlení a podlaha z porcelánových dlaždic vyrobených tak, aby vypadaly ochozeně, jako by patřily do toskánského kláštera a ne do domu na Main Line ve Fily. V posledních čtyřech týdnech jedli hlavně jídlo ohřáté v mikrovlnce, což by ale nikdo neuhádl při pohledu na hromadu kastrolů ve dřezu a misek na mramorovém pultu, všechny upatlané od něčeho zeleného. Před několika dny popadla matku jedna z jejích chutí. Tentokrát na hráškovou polévku. Před lety mívali uklízečku, která sem chodila dvakrát týdně právě z tohoto důvodu a kterou platil jeho otec z tučného konta kardiochirurga v nemocnici Bryn Mawr. Teď už ji neplatí. Philip otevře mrazák a vytáhne sáček s kávou, aby si uvařil konvici tak, jak to dělával ve městě, když čekal, až na něj jeden z cizinců zakřičí dole z ulice.

„Ty budeš teď vařit kafe?“ zeptá se ho matka za zády.

Tentokrát se neotočí. Nasype do filtru dvě lžičky na každý šálek a vzpomíná přitom, jak mu rychle a silně tlouklo srdce, když vyhodil z okna klíče a naslouchal dusání na starém křivém schodišti. „Jo.“

„Nebudeš pak ale vzhůru celou noc?“

„Ne.“

Potom už toho moc neřeknou. Ze zásob v ledničce si matka vytáhne plechovku dietní koly a z kredence pytlík Doritos, posadí se na dřevěnou židli u kuchyňského ostrůvku a žvýká. Hlasitě. Zatímco Philip nalévá vodu do kávovaru, vzpomíná, jak je Melissa Moodyová navštívila naposledy. To léto po Ronnieho smrti se u nich bez ohlášení zastavila. Matka ležela nahoře a civěla na strop ložnice, otec se přehraboval ve věcech v pracovně a předstíral, že čte jednu z lékařských knih. Philip musel odložit stranou úkol, na kterém pracoval do semináře poezie na filadelfské komunitní vysoké škole, a přivléct je do obýváku, kde seděli a zírali na tu zafačovanou blonďatou holku se zlomeným srdcem, dokud ji jeho otec nakonec neodvedl ke dveřím a nedal jí sbohem.

Když kávovar začíná bublat a vypouštět páru, přes okno ozáří místnost bílá světla. Na příjezdové cestě bouchnou dveře od auta. Philipovo srdce začne bušit stejně rychle a silně jako v New Yorku. Přitiskne si ruku na hruď, pak mimoděk přejede prsty nahoru k ráně pod límcem roláku, zatímco následuje matku do předsíně. Na stranách dveří ze silných dřevěných panelů jsou umístěná úzká okna. Matka přitiskne obličej k tomu vpravo a pobouřeně zvolá: „Je těhotná! Nemůžu tomu uvěřit. Ta holka je těhotná.“

Než jí Philip může připomenout, že Melissa má veškeré právo být těhotná, pokračuje v tirádě s obličejem stále přimáčknutým ke sklu.

„Myslíš, že právě tohle nám přišla říct? Doufám, že ne. Nemám na to co říct. Poslední, co zrovna teď potřebuju slyšet, je, jak je šťastně vdaná, zatímco můj syn hnije dva metry pod zemí.“

John Searles: Nebudete se bát ničeho zlého

Jedné zasněžené zimní noci vezmou rodiče svou dceru Sylvii s sebou na tajemnou schůzku do nedalekého kostela. Zatímco dívka čeká v zaparkovaném autě, jsou její otec i matka za nejasných okolností brutálně zavražděni. Dospívající dívka, žijící po tragické události v péči starší sestry, se rozhodne na vlastní pěst zjistit, co se té osudné noci v kostele doopravdy stalo a kdo nese zodpovědnost za smrt rodičů. Během neúnavného pátrání se vrací do let předcházejících zločinu i do období těsně poté a postupně odhaluje temné a nelítostné události, které navždy změnily osud celé její rodiny, včetně jí samotné…

John Searles využívá řadu klasických motivů amerického gotického románu, jako jsou posedlí lidé a strašidelný dům, ale nahlíží na ně realistickým, skeptickým pohledem. A především vypráví hluboce lidský příběh o dospívání, smutku a strachu.

„Napínavý a zároveň citlivý pohled pod povrch záhady jménem rodina,“ napsal o románu Nebudeme se bát ničeho zlého spisovatel Khaled Hosseini. Kniha získala cenu Americké asociace knihoven. V českém překladu ji vydává nakladatelství Mystery Press.

Ukázka z knihy:

Kdykoli zazvonil pozdě v noci telefon, zůstala jsem ležet ve své úzké posteli a poslouchala.

Matka ho zvedla hned po prvním zazvonění, aby neprobudil mě nebo sestru, pokud tedy byla Rose doma. Tlumeně uchlácholila volajícího a pak telefon předala otci. Jeho hlas byl upjatější, formálnější, když plánoval, kdy a kde se sejdou, nebo vysvětloval, jak se dostat k našemu vyšisovanému, oprýskanému tudorovskému domku, který stál na konci slepé ulice v maličkém městě Dundalk v Marylandu. Někdy lidé volali z veřejné budky v nedalekém Baltimoru. Říkala jsem si, že nějaký kněz musel zřejmě načmárat naše číslo na útržek papíru a předat ho dál. Nebo se možná dalo jednoduše najít v telefonním seznamu, protože jsme v něm byli uvedeni stejně jako jakákoli jiná obyčejná rodina. I když slovo „obyčejný“ bylo nejspíš to úplně poslední, které by se k nám hodilo.

Zanedlouho poté, co otec položil sluchátko, jsem zaslechla, jak se oblékají. Moji rodiče se podobali postavám ze starých televizních seriálů, jejichž oblečení zůstává ve všech epizodách stejné. Kdykoli musela moje vysoká, štíhlá a nezvykle bledá matka jednat s někým cizím, vzala si beztvaré šedé šaty s perleťovými knoflíčky, které se táhly od límce až k jejich dolnímu okraji. Tmavé vlasy prokvetlé stříbrem měla vždycky sepnuté. V uších se jí leskly drobné krucifixy a další jí visel kolem krku. Otec zase nosil obleky v tmavých odstínech hnědé a ve výstřihu žluté košile se mu mezi chloupky na hrudi pohupoval křížek. Černé vlasy míval sčesané z tváře, takže první, co jste zaregistrovali, byly ušmudlané brýle s drátěnými obroučkami.

Jakmile se oblékli, prošli kolem mých dveří a zamířili po schodech dolů, aby počkali v kuchyni, jejíž stěny pokrývaly loupající se modré tapety. Přitom u stolu usrkávali čaj až do té doby, než strop mého pokoje ozářila přední světla přijíždějícího auta, když zabočilo na špinavou příjezdovou cestu. Následovalo mumlání, které nešlo z pokoje v prvním patře dobře rozluštit, i když jsem měla svoje vlastní představy, o čem se asi mohli bavit. Konečně jsem zaslechla dupot kroků, když vedli návštěvníka nebo návštěvníky do sklepa. Poté všechno dole ztichlo.

Takhle to chodívalo až do jedné zasněžené únorové noci roku 1989.

Když tehdy zazvonil po půlnoci telefon, otevřela jsem oči a naslouchala stejně jako vždycky. Ani jednou jedinkrát jsem do té doby nezažila ten zvláštní „pocit“, který mívala matka. Tentokrát jsem ale uvnitř pocítila něco jako bodnutí a to se rázem proměnilo v přesvědčení, že tenhle hovor se bude lišit od všech předchozích.

„To je ona,“ řekla matka otci, místo aby mu jako vždy předala sluchátko.

„Díky Bohu. Je v pořádku?“

„Je. Ale prý už se nevrátí.“

Tři dny. Tak dlouho byla Rose – má starší sestra, která zdědila po matce jméno, ale nikoli už její něžný temperament – pryč. Hádala jsem, že tentokrát všechno to ječení, rozbíjení talířů a mlácení dveřmi souviselo s jejími vlasy, nebo spíš s jejich absencí, když si je znovu oholila. Mohlo to ale být také kvůli chlapci, protože z útržků zaslechnuté konverzace jsem pochopila, že rodiče neschvalují, s kým Rose tráví čas od chvíle, kdy se vrátila od Svaté Julie.

Zatímco jsem ležela v posteli a poslouchala, jak matka dělá prostředníka mezi mou sestrou a otcem, zadívala jsem se na učebnice na stole. Osmá třída byla snadná, stejně jako předtím šestá a sedmá. Nemohla jsem se už dočkat, až příští podzim nastoupím na střední školu v Dundalku. Na polici nad stolem stála vyrovnaná řada ručně vyřezávaných poníků z mahagonu. Ve světle noční lampičky vypadaly jejich podlouhlé divoké tváře s rozšířenými nozdrami a odhalenými zuby jako živé.

„Pokud si s ní chceme promluvit,“ zaslechla jsem matku říkat otci na protilehlé straně chodby, „můžeme se prý sejít v kostele ve městě.“

„V kostele ve městě?“ Čím znepokojeněji se otec cítil, tím hlubším a hlasitějším hlasem mluvil. „A všimla si ta holka, že venku zuří sněhová bouře?“

O něco později vešla matka do mého pokoje, naklonila se nad postel a něžně mi zatřásla ramenem. „Probuď se, zlatíčko. Musíme za tvou sestrou a nechceme tě tu nechat samotnou.“ Pomalu jsem otevřela oči a zeptala se rozespalým hlasem, co se děje, i když odpověď na tuhle otázku jsem samozřejmě znala už předem. Líbilo se mi hrát dceru, jakou mí rodiče chtěli mít. „Pyžamo si můžeš nechat na sobě,“ zašeptala matka. „Ale venku je chladno, takže si přes něj oblékni ještě kabát. A budeš potřebovat vysoké boty. A taky čepici a rukavice.“

Když jsme vyšli ven, ruce spojené jako řada panenek vystřižených z papíru, všude kolem nás padal sníh. Zamířili jsme k našemu malému modrému datsunu. Otec pevně svíral volant, když jsme couvali kolem cedulí s nápisy NEVSTUPOVAT! a VŠICHNI NARUŠITELÉ BUDOU SOUDNĚ STÍHÁNI!, které byly přibité ke zkrouceným břízám na našem pozemku. Jak jsme opatrně jeli po zasněžených cestách, matka broukala ukolébavku, stejnou jako tu z výletu na Floridu před mnoha lety. Poté, co jsme zatočili na parkoviště u kostela, vystoupala melodie výš. Čelní světla našeho auta ozářila prostou bílou stavbu, několik betonových schodů, červené dřevěné dveře, prázdné květináče, které budou na jaře přetékat tulipány a narcisy, a špičku věže s malým zlatým křížem na vrcholu.

„Jsi si jistá, že myslela tenhle kostel?“ zeptal se otec.

Vitrážovými okny nepronikalo ven žádné světlo, ale to nebyl jediný důvod, proč se otec ptal. Budova nebyla dost velká, aby se do ní vešla celá kongregace, takže se mše sloužily na druhé straně města v tělocvičně Katolické základní školy Svatého Bartoloměje. Každou neděli tam schovali basketbalové koše a volejbalové sítě do skladu a přinesli dovnitř oltář. Na zdi pověsili vyobrazení křížové cesty a přes čáry na palubovce rozložili skládací křesla a klekátka. Skutečný kostel byl proto zřídkakdy navštěvované místo, vyhrazené pro svatby, pohřby a úterní modlitební skupinu, na kterou mí rodiče dřív chodili. Poslední dobou s tím však přestali.

„Někdo ji sem přiveze,“ vysvětlovala matka. „Nebo tak mi to aspoň řekla.“

Otec zapnul dálkové reflektory a mžoural do ostrého světla. „Myslím, že se tam nejdřív zajdu podívat sám.“

„Nejsem si jistá, že je to ten nejmoudřejší nápad. Když vezmeš v úvahu, jak spolu většinou komunikujete…“

„Což je přesně důvod, proč bych tam měl jít sám. Tenhle nesmysl musí skončit. Jednou provždy.“

Pokud matku přepadl v tu chvíli její „pocit“, nic neřekla. Radši nechala otce, ať si odepne bezpečnostní pás a vystoupí z auta. Dívaly jsme se za ním, jak následuje opuštěnou řádku stop vedoucích přes parkoviště a stoupá po schodech až k červeným dveřím kostela. Nechal sice běžet motor a teplo dál proudilo do kabiny, ale vypnul stěrače, takže sníh brzy zcela pokryl okna.

Matka se natáhla, otočila páčkou a stěrače sklouzly jednou nahoru a dolů. Mělo to asi stejný efekt, jako když u staré televize pootočíte anténu: šum statické elektřiny náhle ustoupí jasnému obrazu. Matka mi navrhla, ať se vzadu natáhnu a spím, protože nemá smysl, abychom zůstávali vzhůru všichni. Už podruhé té noci jsem zahrála dceru, kterou chtěla, a lehla jsem si na tuhé vinylové sedadlo, zvlněné jako velbloudí hřbet. V kapse kabátu mě píchala do žeber kniha o mých rodičích, šťouchala do mě, aby přitáhla mou pozornost. Matka i otec byli tak rozzlobení z toho, co o nich autor knihy – novinář Sam Heekin – napsal, že bych ji asi vůbec neměla číst. Konečně mi ale došel význam slov, která má sestra vyhrkla před tím, než odešla z domova, takže jsem před několika dny popadla jeden výtisk z vitríny v obýváku. Zatím jsem ale sebrala odvahu jen k tomu, abych na červených deskách knihy prstem obkreslila vyražená jména svých rodičů v podtitulu: Neobvyklá profese Sylvestera a Rose Masonových.

„Nevím, co jim tak dlouho trvá,“ promluvila po chvíli matka spíš k sobě než ke mně. Když byla nervózní, zazníval v jejím hlase ten nejnepatrnější náznak přízvuku, který získala během dětství a dospívání v Tennessee.

Možná za to mohl tón jejího hlasu nebo snad ta kniha. Ať tak či tak, cosi mě přimělo zeptat se: „Bála ses někdy něčeho?“

Matka se ke mně na vteřinu otočila, než znovu pohlédla vpřed a stiskla ovladač stěračů. Její oči, zelené a třpytivé, pátravě hledaly mého otce. Už uplynulo dvacet minut, možná i víc, co odešel z auta. Matka ztlumila topení a autem se začal rychle šířit chlad. „Samozřejmě, Sylvie. Všichni se občas bojíme. Čeho se bojíš ty?“

Nechtěla jsem přiznat strach z jejich jmen vyražených na té knize. Stejně tak jsem nechtěla mluvit o svíravém pocitu hrůzy, který mě naplnil v okamžiku, kdy jsem začala přemýšlet, proč se sestra s otcem dosud nevrátili. Místo toho jsem vytáhla menší a hloupější obavy, protože jsem myslela, že právě tohle chce slyšet. „Co když neudělám zkoušky na výbornou? Už nebudu ta nejchytřejší ve třídě. Co když mi učitelka tělocviku už nedovolí chodit kdykoli do knihovny a přinutí mě hrát fotbal nebo baseball?“

Matka se polohlasně zasmála. „No, tohle všechno opravdu zní dost strašidelně, Sylvie, ale řekla bych, že si s tím nemusíš dělat hlavu. Přesto, až se budeš příště bát, chtěla bych, aby ses pomodlila. Tak to dělám já, když jsem v nějaké děsivé situaci, a měla bys s tím začít i ty.“

Po ulici kolem nás právě burácel sněžný pluh a jeho rotující žlutá světla se odrážela na sněhem pokrytém zadním okénku. Připomnělo mi to doby, kdy jsme s Rose byly ještě malé a s baterkami jsme se v obývacím pokoji schovávaly pod deku přehozenou přes opěradla židlí. „Víš co?“ řekla matka, když burácení a skřípot pluhu dozněly v dálce. „Začínám si trochu dělat starosti. Raději se za nimi podívám dovnitř.“

„Vždyť to ještě není tak dlouho,“ namítla jsem. Samozřejmě to bylo dlouho, jen se mi nelíbila představa, že taky odejde. Ale bylo příliš pozdě, už měla odepnutý pás a právě otvírala dveře. Do auta pronikl závan mrazivého vzduchu a donutil mě zachvět se i v kabátě a pyžamu.

„Budu hned zpátky, Sylvie. Zavři oči a zkus si ještě trochu odpočinout.“

Jakmile vystoupila ven, natáhla jsem se přes sedačky a nastavila páčku tak, aby stěrače zůstaly zapnuté a já ji mohla vyhlížet. A jak jsem tak v osamění naslouchala pleskání vlhkého sněhu, odvážila jsem se konečně sáhnout po knize. V té temnotě bylo obtížné číst, a přestože jsem si mohla zapnout vnitřní osvětlení, radši jsem namísto toho přelistovala do středu knihy, kde byly vevázané stránky s fotografiemi. Konkrétně jeden obrázek, rozmazaná fotografie kuchyně na nějaké farmě, mi vyrazil dech. Židle a stůl byly překocené, okno nad dřezem rozbité, topinkovač, konvice na čaj i kávovar rozházené po podlaze, zdi pomazané něčím, co vypadalo jako krev.

Tahle jediná fotografie stačila k tomu, abych knihu prudce zaklapla a upustila na podlahu. Pak jsem dlouhou dobu nedělala nic, jen jsem upírala oči ke kostelu a vzpomínala, jak se tváře otce a sestry pokaždé zkřivily v zápalu hádky tak, až se začaly podobat mahagonovým koním na mé poličce. Uplynulo pět, deset, patnáct minut. Nikdo z nich se z kostela stále nevynořil. Únava mě konečně přiměla znovu si lehnout. Pocit bezpečí z kabiny auta mě přivedl zpět ke stanům, které jsme si s Rose kdysi dělávaly ze židlí a pokrývek. Rose se občas podařilo přesvědčit matku, aby nám dovolila v nich přespat, i když se nakonec vždycky rozpadly. Usínala jsem a představovala si přitom nekonečné hvězdy jiskřící na obrovském nebi táhnoucím se nám nad hlavou. Ale vždy, když jsem se probudila, žádný stan nás nekryl a nad námi byl jen prázdný bílý strop.

To byly mé poslední myšlenky, než se mi na zadním sedadle zavřely oči.

Až do té noci jsem za celý svůj život neslyšela tak děsivý, nezapomenutelný zvuk. Ve chvíli, kdy jsem ho zaslechla, jsem se leknutím probudila a posadila se na sedadle. Auto vychladlo, všechna okna až na to přední pokrývala tlustá vrstva sněhu. Pohlédla jsem na kostel a vše se mi zdálo stejně poklidné a ospalé jako vnitřek těžítka, v němž všechny vločky již pokojně usedly na zasněženou krajinu. Snad jsem si ten zvuk vysnila, přemýšlela jsem, snad se mi do snu vkradly obrázky z té knihy. Ale ne. Uslyšela jsem ho znovu. Podruhé byl ještě zuřivější než předtím, hlasitý zvuk, který jako by rezonoval proti mojí hrudi. Srdce mi začalo bít rychleji a ruce se mi roztřásly.

Nevím, co mě k tomu vedlo, ale natáhla jsem ruku, naklonila se vpřed a vypnula motor. Stěrače přerušily svou pouť z jednoho kraje okna na druhý. Když jsem otevřela dveře a vystoupila ven, bylo slyšet jen vítr a klátící se větve okolních stromů. Nenapadlo mě vypnout světla, která dál dopadala na řadu stop přede mnou, z nichž ty první už téměř úplně zavál sníh. Jak dlouho jsem spala? přemýšlela jsem, když jsem vykročila ke kostelu.

Až se budeš příště bát, chtěla bych, aby ses pomodlila.

Snažila jsem se, opravdu snažila. Ale z nervozity se mi v hlavě vynořilo několik různých modliteb naráz a ty se mi vzápětí popletly na jazyku, takže se mi z úst linula splácanina všeho možného: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, Pán s tebou, věřím v jednoho Syna, který se narodil z Marie Panny, byl ukřižován a pohřben. Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a odtud ať soudí živé i mrtvé. Jak tomu bylo na počátku, je nyní a bude navždy. Amen. Amen. Am–“

U betonových schodů jsem zmlkla. Dlouho jsem tam jen stála a snažila se z kostela zaslechnout jakýkoli zvuk. Ale žádný se neozval.