Christian Norberg-Schulz: Význam v architektuře Západu

Norský historik a teoretik architektury Christian Norberg-Schulz byl přesvědčen, že i nejstarší dochované stavby pro nás mají stále určitou platnost. V bohatě ilustrované knize Význam v architektuře Západu představuje klíčové historické objekty v jejich relevantnosti pro dnešní dobu. Krok za krokem prochází jednotlivá dějinná období a na vybraných stavbách vysvětluje, jaké významy se v nich zhmotňují. Nechybí zde ani architektonická díla z českého prostředí – např. chrám sv. Barbory v Kutné Hoře či brněnská vila Tugendhat. 

„Jako pedagog na architektonické škole bych knihu nepochybně zařadil mezi povinnou četbu,“ říká historik architektury Petr Kratochvíl z Ústavu dějin umění AV ČR. „Její výjimečnost spočívá ve schopnosti autora skloubit hluboký vhled a originální interpretaci jednotlivých období architektonického vývoje a zároveň srozumitelnou a čtivou formu výkladu. Zatímco v mnoha tematicky podobných knihách jiných autorů je čtenář buď zahlcen množstvím faktografie, nebo výklad zůstává u povrchních a zjednodušených charakteristik, Norberg-Schulz zvolil jasnou a přehlednou strukturu, která dovoluje postihnout klíčové principy architektury daného období a zároveň je ilustrovat vhodně zvolenými příklady. Jeho dílo od svého prvního vydání v roce 1975 neztratilo nic na své kvalitě a je atraktivní pro tvůrčí architekty i širší kulturní veřejnost.“

Publikaci tvoří dvanáct kapitol (od architektury starého Egypta po 20. století), každá z nich je rozčleněna na shodné části Úvod, Krajina a osídlení, Stavby, Artikulace, Pojetí prostoru a vývoj, Význam a architektura. Text lze tedy číst nejen chronologicky (jako dějiny), nýbrž i tematicky (viz např. Krajina a osídlení).

Christian Norberg-Schulz (1926-2000) byl norský historik a teoretik architektury. Je znám pro své četné knihy z oblasti historie (obzvláště architektury italské klasické tradice, a z ní především baroka) a také z oblasti teorie architektury. V oblasti teorie architektury se jeho zájem posunul od analytických a psychologických teorií v počátku jeho intelektuální kariery směrem k fenomenologii místa. Patří mezi první teoretiky architektury, kteří využili fenomenologii a ontologické myšlení Martina Heideggera v oblasti architektury. Pro české prostředí je významný svým dlouhodobým a hlubokým zájmem o architekturu Čech, o níž publikoval několik prací. Zajímal se především o Kryštofa Dientzenhofer a Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Český čtenář se zatím mohl seznámit s dvěma jeho knihami – v roce 1994 vydal Odeon knihu Genius loci : k fenomenologii architektury (druhé vydání – s novým podtitulem: Krajina, místo, architektura - Dokořán 2010), roku 2015 vyšla v Malvernu studie Principy moderní architektury.

Význam v architektuře Západu přeložil z anglického originálu Meaning in Western Architecture Jiří Tourek. Vydává nakladatelství Dokořán (ISBN 978-80-7363-950-1).

Ukázka z knihy: 

Vila Tugendhat

To, co vila Savoye reprezentuje v díle Le Corbusiera, představuje brněnská vila Tugendhat u Miese van der Rohe (1886–1969). Zatímco dva jeho další rané mistrovské kusy, pavilon v Barceloně a dům na berlínské stavební výstavě v roce 1931, byly teoretickými studiemi, vila Tugendhat dokládá řešení konkrétního stavebního úkolu a ukazuje, jak lze Miesovy principy přizpůsobit komplexním funkcím obydlí.

Dům stojí na svažujícím se pozemku se vstupem na úrovni horního patra, ve kterém se nalézají ložnice. Schodiště vede dolů, do obytné místnosti, která je spojena se zahradou dole pomocí terasy a širokého křídla schodiště. Uspořádání je komplexní a v důležitých ohledech se odlišuje od toho, co se považuje za Miesovy ideály: jednoduchá, obdélníková schránka ze skla, umístěná na horizontálním pódiu. Vila Tugendhat byla proto charakterizována jako „kompromis“, ale tento názor je nepřijatelný. Místo toho bychom měli dům považovat za obzvláště bohatý příklad v členění prostoru, jenž ilustruje možnosti, vyplývající z Miesovy metody.

Z ulice se dům jeví jako nízká, horizontálně rozšířená stavba. Horní patro se v podstatě skládá ze tří prostorově oddělených objemů. Jeden obsahuje ložnice majitelů, druhý dětské pokoje a poslední garáže a ubytování šoféra. Objemy jsou zpracované jako schránky s okny, umístěnými jako díry ve stěnách, čímž vyjadřují relativně uzavřený a soukromý charakter. Jsou ale umístěny paralelně tak, že přesahují a vymezují proměnlivý prostor mezi nimi. Schránky proto mají obdobnou prostorovou funkci, jakou měly volně stojící zdi barcelonského pavilonu, jen stěny jsou zde silné a duté. Prostor mezi objemy vede ve vile Tugendhat od vchodu k terase. Je částečně zakryt střechou, která spojuje jednotlivé schránky a která částečně spočívá na ocelových sloupech, jež představují kontinuitu strukturního systému hlavního patra. Když chce člověk vstoupit do domu, musí projít okolo zakřivené skleněné stěny, která budí dojem, že vnější a vnitřní prostory na tom místě, kde jsou funkčně spojené, splývají.

Hlavní patro se skládá z velmi rozlehlé otevřenější obytné plochy a uzavřenější kuchyňské části. Obytnou část člení rovná stěna z onyxu a prohnutá stěna z makassarského ebenového dřeva, jež rozlišují čtyři oblasti: obývací pokoj, jídelnu, pracovnu a halu. Pracovna se nachází na nejvnitřnějším místě celé plochy, má charakter polouzavřené kapsy, obývací a jídelní plocha se zase otvírají do krajiny souvislou skleněnou stěnou, která může po stisknutí tlačítka zajet do podlahy. Postranní skleněná stěna je dvojitá a součástí centrálního prostoru je zimní zahrada, která poskytuje po celý rok zeleň. Uzavřenost a dodatečné rozdělení hlavního prostoru je možné regulovat pomocí pohyblivých zástěn. Abychom porozuměli Miesovu členění prostoru, je důležité prostudovat, jak jsou odlišné typy stěn spojeny dohromady. Všechny spoje a detaily jsou totiž funkcí prostorové kompozice a vyjadřují všeprostupující koncept otevřeného prostoru. Prvky definující prostor jsou v úzkém vztahu k nosnému skeletu, který tvoří pravidelný rytmus v celém hlavním patře. Chromované sloupy křížového průřezu vyjadřují preciznost a obecnou otevřenost systému. Potvrzují Miesovo prohlášení, že díky „jasné“ konstrukci je volný půdorys možný, a tedy významuplný.

V domě pro berlínskou stavební výstavu v roce 1931 Mies obzvláště přesvědčivě demonstruje kombinaci jasné struktury a volného půdorysu a ve svých domech s nádvořím z třicátých let pak tento princip aplikuje na převážně uzavřený organismus na relativně malých městských parcelách. Jeho pozdější domy z poválečného období vykazují vzrůstající zaujetí problémem členěné konstrukce (Farnsworth House, 1946 a dále), základní pojetí však zůstává stejné.

Pavel Kalina: Hluboké město

„Přestože se v této knize mluví převážně o tom, jak města vypadala v minulosti,“ píše autor, historik umění a architektury, v úvodu, „skutečná otázka, kterou si klade, zní, jak město bude vypadat v nadcházejícím tisíciletí.“

Kniha se zabývá nepřeberným znakovým bohatstvím měst, vytvářejícím stabilní rámec životů jejich obyvatel. „Hluboké město“, které svou sémantickou hloubku často čerpá z imaginárních vztahů k antickému Římu, umožňuje maximum komunikace i sociálních interakcí. Evropská historická města k tomuto typu měst vesměs patří, ale vlivem sílícího turistického průmyslu a developerských projektů se jejich „hloubka“ vytrácí a těmto městům hrozí komunikační a sociální „plochost“.

Kromě kapitol věnovaných Římu, Benátkám, Berlínu, Istanbulu, New Yorku, Praze a dalším městům kniha přináší i zhodnocení několika klíčových stavebních typů – nákupních center, stadionů, muzeí, knihoven a kostelů – a to právě z hlediska jejich schopnosti vytvářet, či naopak potlačovat historickou paměť. Jak autor naznačuje, základem cesty k městu budoucnosti by mělo být neustálé a nesmírně složité vyvažování relativní chaotičnosti vznikání a vývoje měst na jedné straně a cílevědomé a pro města životně nutné integrace všech těchto procesů na straně druhé.

Vydává Academia (ISBN 978-80-200-2939-3).

Ukázka z knihy:

12 / New York

Dne 9. července 2008 ropný emírát Abú Zabí koupil Chrysler Building, jednu z ikon Manhattanu, za osm set milionů dolarů. Tato událost může být chápána jako symbolické rozhraní dvou epoch. Nadvláda Západu, vyjádřená imponujícími stavbami vlastněnými západními investory, jednou provždy skončila. Je to jen pocit, nebo se s neotřesitelným postavením New Yorku cosi stalo? Šlo o jediný nahodilý prodej, nebo o vyjádření daleko důležitějších procesů? Odpověď leží v oblasti hlubokých ekonomických a politických změn, jimiž prochází náš svět. Podceňovat podobné symbolické akty by však nebylo rozumné.

Hloubka i plochost New Yorku pramení z jeho naprosto jedinečného postavení metropole industriálního, dnes zanikajícího světa. New York se vyvinul z nevelkého koloniálního holandského města se sítí ulic přizpůsobenou topografii nejjižnějšího cípu Manhattanu – velkého ostrova mezi Hudsonem a Východní řekou.² V roce 1825 byl dokončen sto let plánovaný a osm let budovaný Erijský kanál. Již v té době měl New York zhruba 125 000 obyvatel. Poté následovala další expanze. Do roku 1828 byly dlážděny a plynovými světly osvětleny ulice až po 13. ulici. Na sever od 14. ulice město sledovalo Commissioners’ Plan z roku 1811, jenž umožňoval postup v pravidelných inzulách o rozměrech 200 x 800 stop až po 155. ulici.

Plán z ekonomických důvodů nepředpokládal využití kruhů nebo oválů. Tak vznikla slavná Mříž, jednotný, monotonní, ale neobyčejně praktický vzorec ulic, ubíhající zdánlivě do nekonečna (...).³ Plán byl od začátku kritizován za absenci veřejných parků a hierarchicky nadřazených ulic, které by mohly sloužit městským slavnostem. Pracoval ale s moderními, demokratickými prvky: předpokládal například jediné centrální tržiště, kde by ceny zboží byly diktovány trhem, ne určovány městem, jako tomu bylo dřív. Vedení města se prostřednictvím tržiště vzdávalo regulace a věnovalo se pouze rozvoji infrastruktury. Tak vzniklo první opravdu moderní město, město volné soutěže, skutečná Mekka raného kapitalismu. Jeho základem byl nový koncept města jako svobodně se rozvíjejícího prostoru, ovládaného transparentním řádem, ale umožňujícího individuální svobodu. Po požáru v roce 1835 město rychle budovalo z veřejných prostředků vodovod, využívající čtyřicet jedna mil dlouhý akvadukt, jenž přivádí vodu z přehrady na řece Croton. Akvadukt překročil řeku Harlem prostřednictvím dodnes existujícího High Bridge (jehož ocelový oblouk je ovšem až z roku 1928). Akvadukt se přímo nabízí jako přirozená paralela ke slavným vodovodům antického Říma, a také byl tak chápán.⁴ Jeho výstavba byla v rukách Demokratické strany, která při ní zaměstnala čtyři tisíce převážně irských dělníků. Jejich příliv ještě zesílil ve čtyřicátých letech, kdy hlad z Irska vyhnal statisíce obyvatel. Po polovině 19. století už převážně katoličtí Irové tvořili čtvrtinu populace města.

Měnící se sociální skladba obyvatel se projevila v proměně siluety Manhattanu. Tradičně nejvýznamnější stavbou zde byl episkopální kostel Nejsvětější Trojice (Trinity Church) na Broadwayi, v dolní části Manhattanu. Rektor tohoto kostela se stal roku 1787 biskupem nově ustavené newyorské diecéze. Po prezidentské inauguraci roku 1789, která se odehrála v nedaleké Federal Hall, se George Washington zúčastnil na Den díkůvzdání bohoslužeb v klasicistní kapli sv. Pavla, náležející do farnosti právě při Trinity Church. Bohoslužby zde navštěvoval až do dokončení druhé stavby kostela Nejsvětější Trojice v roce 1790, která nahradila starší kostelík téhož zasvěcení. Joseph-François Mangin, jenž po roce 1802 navrhl newyorskou radnici jako neorenesační zámek, potom nedaleko odtud postavil pro katolíky kostel sv. Patrika, původně navržený v neořeckém stylu. Jako řecký templ se tvářil i další katolický kostel, sv. Petra, jenž se na rozdíl od předchozího dochoval ve zhruba původní podobě z let 1836–1840.

V pořadí třetí kostel Nejsvětější Trojice na stejném místě byl postaven v letech 1839–1846 již jako neogotická katedrála, pro kterou architekt Richard Upjohn zvolil typologii anglické gotiky. Šestaosmdesát metrů vysoká věž katedrály byla dlouho nejvyšší stavbou ve městě. Více než deset let po založení episkopální katedrály Nejsvětější Trojice byla zahájena výstavba nové katolické katedrály, opět zasvěcené sv. Patrikovi, ovšem nikoli na dolním Manhattanu, kde stál zmiňovaný starší kostel téhož zasvěcení, ale podstatně výš, mezi 50. a 51. ulicí (obr. 148). Vzhledem k tomu, že irské obyvatelstvo New Yorku patřilo spíše k chudším vrstvám, dominantní úloha při založení a výstavbě nové katedrály připadla osobě arcibiskupa Johna Hughese, jenž připlul do Spojených států z Irska jako adolescent bez vyššího vzdělání.⁵ Jeho plán na financování výstavby katedrály počítal s maximálně demokratickým způsobem distribuce nákladů. Při položení základního kamene 15. 8. 1858 zde byl uložen dokument se jmény sto jednoho katolíků a dvou nekatolíků, z nichž každý na stavbu věnoval tisíc dolarů, což tehdy nebyla malá částka.

Poznámky v textu:

2 Edwin G. Burrows – Mike Wallace, Gotham. A history of the New York City to 1898, New York – Oxford 1999, s. 14–74; Russell Shorto, The Island at the Center of the World. The Epic Story of Dutch Manhattan and the Forgotten Colony that Shaped America, New York

2004.

3 Dell Upton, Inventing the Metropolis: Civilisation and Urbanity in Antebellum New York, in: Catherine Hoover Voorsanger – John K. Howat (eds.), Art and the Empire City. New York, 1825–1861. Katalog výstavy, New York 2000, s. 3–45, zejm. s. 5–9. Nověji Gerard T. Koeppel, City on a Grid: How New York Became New York, New York 2015.

4 D. Upton, Inventing the Metropolis (cit. v pozn. 3), s. 10. Srov. Gerard T. Koeppel, Water for Gotham: A History, Princeton 2000.

5 Pavel Kalina, Sv. Patrik versus sv. Vít: sociální strategie a instituční změna při dostavbě katedrály sv. Víta v Praze a výstavbě katedrál v Melbourne a New Yorku, in: Pavel Kladiwa (ed.), Město a městská společnost v procesu modernizace 1740–1918, Ostrava 2009, s. 237–248, zejm. s. 241–242.